Tradice modlitby

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

ČTVRTÁ ČÁST - KŘESŤANSKÁ MODLITBA (2558-2865)

PRVNÍ ODDÍL - MODLITBA V ŽIVOTĚ KŘESŤANA (2558-2758)

Druha kapitola

Tradice modlitby (2650-2696)

2650 Modlitba se neomezuje na spontánní projev vnitřního hnutí: aby se člověk modlil, musí chtít. Nestačí jen znát, co zjevuje o modlitbě Písmo: je třeba se naučit modlit. Skrze živé předávání (posvátná Tradice) Duch svatý učí modlitbě Boží děti v Církvi, která věří a která se modlí.

2651 Tradice křesťanské modlitby je jeden ze způsobů růstu tradice víry, zvláště prostřednictvím kontemplace a studia věřících, kteří uchovávají ve svém srdci události a slova celého díla spásy, a skrze hluboké proniknutí duchovních skutečností, jež zakoušejí.

1. ČLÁNEK

U PRAMENŮ MODLITBY

2652 Duch svatý je „živá voda“, která v modlícím se srdci „tryská do života věčného“ (Jan 4,14). On nás učí, abychom ji čerpali ze samého pramene: z Krista. V křesťanském životě jsou prameny, kde nás Kristus očekává, aby nás napojil Duchem svatým.

BOŽÍ SLOVO

2653 Církev „naléhavě a důrazně vybízí všechny věřící..., aby častým čtením Písma svatého získali „nesmírně cenné poznání Ježíše Krista“… Četba Písma svatého má být provázena modlitbou, aby se stala rozhovorem mezi Bohem a člověkem. Neboť „jeho oslovujeme, když se modlíme; jemu nasloucháme, když čteme božské výroky“.

2654 Otcové duchovního života shrnují v parafrázi Mt 7,7 rozpoložení srdce živeného Božím slovem v modlitbě takto: „Hledejte při četbě a najdete v rozjímání; klepejte v modlitbě a bude vám otevřeno v kontemplaci (nazírání).“

LITURGIE CÍRKVE

2655 Poslání Krista a Ducha svatého, jež ve svátostné liturgii Církve hlásá, zpřítomňuje a sděluje tajemství spásy, pokračuje v srdci, které se modlí. Otcové duchovního života někdy přirovnávají srdce k oltáři. Modlitba zniterňuje a vstřebává liturgii během jejího slavení i po něm. I když je modlitba prožívaná „ve skrytosti“ (Mt 6,6) je vždy modlitbou Církve a společenstvím s Nejsvětější Trojicí.

BOŽSKÉ CTNOSTI

2656 Do modlitby se vstupuje tak, jako se vstupuje do liturgie: těsnou bránou víry. Hledáme Pánovu tvář skrze znamení jeho přítomnosti a toužíme po ní, chceme naslouchat jeho slovu a uchovávat je.

2657 Duch svatý, který nás učí slavit liturgii v očekávání Kristova návratu, nás vychovává, abychom se modlili v naději. Naopak modlitba Církve i osobní modlitba v nás živí naději. Obzvláště žalmy s jejich konkrétním a bohatým jazykem nás učí upínat svou naději k Bohu: „Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil, vyslyšel mé volání“ (Ž 40,2). „A Bůh, dárce naděje, ať vás naplní samou radostí i pokojem ve víře, abyste prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha svatého“ (Řím 15,13).

2658 „Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Modlitba utvářená liturgickým životem čerpá všechno z lásky, kterou jsme v Kristu milováni, a jež nám dává schopnost odpovídat na ni láskou, jakou on nás miloval. Láska je pramenem modlitby; kdo z ní čerpá, dotýká se vrcholu modlitby:

„Miluji tě, můj Bože, a má jediná touha je milovat tě až do posledního dechu. Miluji tě, můj Bože, nekonečně láskyhodný, a raději bych zemřel s láskou k tobě, než abych žil bez lásky k tobě. Miluji tě, Pane, a jediná milost, o kterou tě prosím, je, abych tě miloval věčně... Můj Bože, nemůže-li můj jazyk každou chvíli opakovat, že tě miluji, kéž alespoň mé srdce ti to opakuje při každém nadechnutí.“

„DNES“

2659 Učíme se modlit v určitých chvílích, když nasloucháme slovu Páně a když se účastníme jeho velikonočního tajemství; ale je to v každé chvíli, v každodenních událostech, kdy je nám dáván Duch, aby dal vytrysknout modlitbě. Ježíšovo učení o modlitbě k našemu Otci je v téže linii jako učení o Boží prozřetelnosti: čas je v rukou Otce; setkáváme se s ním v přítomnosti: ne včera, ani zítra, ale dnes: „Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: „Nezatvrzujte svá srdce““ (Ž 95,8).

2660 Modlit se ve všedních událostech každého dne a každého okamžiku, to je jedno z tajemství nebeského království, zjeveného „maličkým“, Kristovým služebníkům, chudým (z) blahoslavenství. Je dobré a spravedlivé, modlit se, aby příchod království spravedlnosti a míru ovlivňoval běh dějin, ale je stejně důležité „proniknout“ modlitbou obyčejné všední situace. Všechny způsoby modlitby mohou být oním kvasem, k němuž Pán přirovnává království.

Souhrn

2661 Prostřednictvím živého předávání, Tradice, Duch svatý v Církvi učí Boží děti modlitbě.

2662 Prameny modlitby jsou: Boží slovo, liturgie Církve, ctnosti víry, naděje a lásky.

2. ČLÁNEK

CESTA MODLITBY

2663 V živé tradici modlitby každá církev podle historických, společenských a kulturních souvislostí předkládá svým věřícím jazyk modlitby: slova, nápěvy, gesta, výtvarné projevy. Učitelskému úřadu Církve přísluší rozlišovat, nakolik jsou tyto cesty modlitby věrné Tradici apoštolské víry, a je to úkolem pastýřů a katechetů vysvětlovat jejich smysl, který se vždy vztahuje k Ježíši Kristu.

MODLITBA K OTCI

2664 Pro křesťanskou modlitbu není jiné cesty, než Kristus. Naše modlitba, jak společná, tak osobní, ústní nebo vnitřní, dochází až k Otci, jen když se modlíme „ve jménu“ Ježíše. Ježíšovo svaté lidství je tedy cesta, kterou nás Duch svatý učí modlit se k Bohu, našemu Otci.

MODLITBA K JEŽÍŠOVI

2665 Modlitba Církve, živená Božím slovem a slavením liturgie, nás učí modlit se k Pánu Ježíši. I když se obrací především k Otci, zahrnuje ve všech liturgických tradicích modlitební formy obracející se ke Kristu. Některé žalmy, aktualizované v modlitbě Církve, a Nový zákon nám vkládají do úst a vrývají do našich srdcí vzývání Krista z modliteb k němu: Boží Synu, Boží Slovo, Pane, Spasiteli, Beránku Boží, Králi, milovaný Synu, Synu Panny, dobrý pastýři, náš Živote, naše Světlo, naše Naděje, naše Vzkříšení, Příteli lidí...

2666 Avšak jméno, které obsahuje všechno, je to, které dostává Boží Syn při vtělení: Ježíš. Boží jméno je pro lidské rty nevyslovitelné, avšak Boží slovo tím, že vzalo na sebe naše lidství, nám je dává a my ho můžeme vzývat: „Ježíš“, „JHVH přináší spásu“. Ježíšovo jméno obsahuje všechno: Boha i člověka a celou ekonomii stvoření a spásy. Modlit se k „Ježíši“, to znamená, vzývat ho a volat k němu v nás. Jen jeho jméno obsahuje přítomnost, kterou označuje. Ježíš je Vzkříšený, a kdokoliv vzývá jeho jméno, přijímá Božího Syna, který ho miloval a vydal se za něho.

2667 Tato krajně prostá invokace víry se vyvinula v tradici modlitby v četných formách na Východě i na Západě. Nejobvyklejší formule, předávaná mnichy na Sinaji, v Sýrii a na hoře Athos, je vzývání: „Ježíši, Kriste, Boží Synu, Pane, smiluj se nad námi, hříšníky!“ Spojuje christologický hymnus z Fil 2,6-11 s prosbou celníka a těch, kteří prosili o světlo. Touto modlitbou srdce souzní s lidskou bídou a milosrdenstvím jejich Spasitele.

2668 Vzývání Ježíšova svatého jména je nejprostší cestou neustálé modlitby. Když je pozorné srdce pokorně opakuje, neutápí se v záplavě slov, ale uchovává Slovo a svou vytrvalostí přináší plody. Je možné „v každé době“, protože to není zaměstnání vedle jiného, nýbrž jediné zaměstnání, totiž milování Boha, který oživuje a proměňuje každou činnost v Ježíši Kristu.

2669 Modlitba Církve se klaní a vzdává čest Ježíšovu Srdci, jako vzývá jeho nejsvětější Jméno. Klaní se vtělenému Slovu a jeho Srdci, které se dalo z lásky k lidem probodnout našimi hříchy. Křesťanská modlitba ráda koná křížovou cestu po stopách Spasitele. Zastavení od místodržitelského paláce na Kalvárii a k hrobu označují cestu Ježíše, který svým svatým křížem vykoupil svět.

„PŘIJĎ, DUCHU SVATÝ“

2670 „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán““ (1 Kor 12,3) Kdykoliv se začínáme modlit k Ježíši, Duch svatý nás svou předchází svou milostí a přitahuje na cestu modlitby. Když nás učí modlit se tím, že nám připomíná Krista, proč se nemáme modlit přímo i k němu? Proto nás Církev vybízí, abychom každý den vzývali Ducha svatého, především na počátku a na konci každého důležitého jednání.

„Jestliže není třeba se klanět Duchu, jak mě může křtem zbožštit? A je-li třeba se mu klanět, nemá pak být předmětem zvláštní úcty?“

2671 Tradičním způsobem prosby o Ducha svatého je vzývat Otce skrze Krista našeho Pána, aby nám dal Ducha Utěšitele. Ježíš zdůrazňuje tuto prosbu v jeho jménu právě ve chvíli, kdy slibuje dar Ducha pravdy. Ale nejjednodušší a nejpřímější modlitba je také tradiční: „Přijď, Duchu svatý.“ Každá liturgická tradice ji rozvinula v antifonách a hymnech:

„Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky.“

„Nebeský králi, Duchu utěšiteli, Duchu pravdy, který jsi všude přítomen a všechno naplňuješ, poklade všeho dobra a prameni života, přijď, přebývej v nás, očisť nás a spas nás. Ty, který jsi Dobrý.“

2672 Duch svatý, jehož pomazání naplňuje celé naše bytí, je niterným učitelem křesťanské modlitby. Je tvůrcem živé tradice modlitby. Je bezpochyby tolik cest modlitby, kolik je těch, kteří se modlí, ale týž Duch působí ve všech a se všemi. Právě ve společenství Ducha svatého je křesťanská modlitba modlitbou Církve.

VE SPOLEČENSTVÍ SE SVATOU MATKOU BOŽÍ

2673 Duch svatý nás v modlitbě spojuje s osobou jednorozeného Syna v jeho oslaveném lidství. Skrze ně a v něm se naše synovská modlitba vstupuje v Církvi s Ježíšovou Matkou.

2674 „Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených… Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého Syna, kteří dosud putují po zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích.“ Ježíš, jediný Prostředník, je cesta naší modlitby; Maria, jeho Matka i naše Matka, je pro něho zcela průzračná: „ona ukazuje cestu“ [Hodégétria], je „znamením cesty“ podle tradiční východní i západní ikonografie.

2675 Vzhledem k této mimořádné Mariině spolupráci na působení Ducha svatého církve rozvíjely modlitbu k svaté Matce Boží tím, že ji soustřeďovaly na osobu Krista, jak se projevuje ve svých tajemstvích. V nesčetných hymnech a antifonách, jimiž se tato modlitba vyjadřuje, se obvykle střídají dva proudy: jeden „velebí“ Pána za „velké věci“, které vykonal pro svou pokornou služebnici a skrze ni pro všechny lidi; druhý svěřuje Ježíšově Matce prosby a chvály Božích dětí, protože ona nyní zná lidstvo, které Syn Boží v ní přijal za své.

2676 Tento dvojí pohyb modlitby k Marii je svrchovaným způsobem vyjádřen v modlitbě Zdrávas Maria:

„Zdrávas Maria“ [raduj se, Maria]. Modlitba „Zdrávas“ začíná pozdravem anděla Gabriela. Skrze svého anděla zdraví Marii sám Bůh. Naše modlitba se odvažuje znovu užít pozdravu Marii s pohledem, jakým Bůh shlédl na svou pokornou služebnici, a těšit se z radosti, kterou má z ní On.

„Milosti plná, Pán s Tebou.“ Obě části andělova pozdravu se vzájemně osvětlují. Maria je plná milosti, protože Pán je s ní. Milost, kterou je naplněna, je přítomnost toho, který je pramenem každé milosti. „Jásej… jeruzalémská dcero! … Hospodin… je uprostřed tebe“ (Sof 3,14.17a). Maria, do níž přichází přebývat sám Pán, je zosobněním siónské dcery, je archou úmluvy, místem, kde přeývá sláva Pána: ona je „Boží stan mezi lidmi“ (Zj 21,3). Maria „plná milosti“ se zcela dala tomu, který v ní začal přebývat a kterého ona dá světu.

„Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš.“ Po andělově pozdravu bereme za svůj i Alžbětin. Alžběta, „naplněná Duchem svatým“ (Lk 1,41), je první v dlouhé řadě generací, které budou Marii blahoslavit. „Blahoslavená, která jsi uvěřila...“ (Lk 1,45); Maria je „požehnaná mezi ženami“, protože uvěřila, že se splní slovo Pána. Abraham se pro svou víru stal požehnáním pro „všechny rody země“ (Gn 12,3). Maria se stala pro svou víru Matkou všech věřících, díky jí všechny národy země dostávají toho, který je samo Boží požehnání: Ježíše, požehnaný plod jejího života.

2677 „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás....“ S Alžbětou se divíme: „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (Lk 1,43). Maria je Matka Boží a naše Matka, protože nám dává Ježíše; můžeme jí svěřovat všechny své starosti a prosby: prosí za nás, jako prosila za sebe: „Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Když se svěřujeme její prosbě, odevzdáváme se s ní do Boží vůle: „Buď vůle tvá.“

„Pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší.“ Když prosíme Marii, aby se za nás přimlouvala, uznáváme, že jsme ubozí hříšníci, a obracíme se k „Matce milosrdenství“, která je celá svatá. Svěřujeme jí „nyní“, tedy v přítomném okamžiku naší existence. A naše důvěra se rozšiřuje, abychom jí už nyní svěřili „hodinu své smrti“. Kéž je Maria při ní, jako byla při smrti svého Syna na kříži, a kéž nás v hodině našeho přechodu přijme jako naše Matka, aby nás uvedla ke svému Synu, Ježíši, v nebi.

2678 Středověká zbožnost Západu vyvinula modlitbu růžence, která lidu nahrazovala modlitbu hodin. Na Východě zůstala litaniová forma Akathistu a Paraklize zůstala bližší chórovým modlitbám byzantských církví, zatímco arménská, koptská a syrská tradice dávaly přednost lidovým hymnům a chvalozpěvům ke cti Matky Boží. Avšak ve Zdrávas Maria, v theotokii, v hymnech sv. Efréma nebo svatého Řehoře z Nareku zůstává tradice modlitby v zásadě tatáž.

2679 Maria je dokonalá postava modlitby („Orant“), obraz Církve. Když se k ní modlíme, přijímáme s ní bezvýhradně Otcův plán, který posílá svého Syna, aby spasil všechny lidi. Jako milovaný učedník bereme k sobě Ježíšovu Matku, která se stala Matkou všech živých. Můžeme se modlit s ní i k ní. Modlitba Církve se jakoby opírá o modlitbu Marie, s níž je spojena nadějí.

Souhrn

2680 Modlitba se hlavně obrací k Otci; nicméně je také zaměřena k Ježíši, především skrze vzývání

2681 „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán““ (1 Kor 12,3). Církev nás vybízí, abychom vzývali Ducha svatého jako niterného učitele křesťanské modlitby.

2682 Pro mimořádnou spolupráci Panny Marie na působení Ducha svatého se Církev ráda modlí ve společenství s ní, aby s ní velebila velké věci, které Bůh v ní vykonal, a aby jí svěřovala prosby i chvály.

3. ČLÁNEK

DUCHOVNÍ VŮDCOVÉ MODLITBY

CELÝ ZÁSTUP SVĚDKŮ

2683 Svědkové, kteří nás předešli do království, zvláště ti, které Církev uznává jako „svaté“, se podílejí na živé tradici modlitby příkladem svého života, předáváním svých spisů a svou dnešní modlitbou. Patří na Boha, chválí ho a nepřestávají se ujímat těch, které zanechali na zemi. Tím, že vstoupili do „radosti“ svého Pána, byli ustanoveni „nad mnohými“. Jejich přímluva je nejvyšší službou, jakou prokazují Božímu plánu. Můžeme a máme je prosit, aby se přimlouvali za nás i za celý svět.

2684 Během dějin církví se ve společenství svatých vyvinuly různé spirituality. Osobní charizma nějakého svědka lásky Boha k lidem se mohlo předávat jako Eliášův „duch“ Elizeovi a Janu Křtiteli, aby měli na tomto duchu podíl i učedníci. Určitá spiritualita je také soutokem jiných liturgických a teologických proudů a dosvědčuje inkulturaci (zakořenění) víry v určitém lidském prostředí a v jeho dějinách. Křesťanské spirituality se podlejí na živé tradici modlitby a jsou nezbytnými vůdci věřících. Ve své bohaté rozmanitosti jsou odleskem jediného a čistého světla Ducha svatého.

„Duch je opravdu místem svatých a svatý je pro Ducha obzvláště vhodným příbytkem, protože svatý se oddává tomu, aby přebýval s Bohem, a je nazýván jeho chrámem.“

SLUŽEBNÍCI MODLITBY

2685 Křesťanská rodina je prvním místem výchovy k modlitbě. Založena na svátosti manželství, je „domácí církví“, kde se Boží děti učí modlit se „jako Církev“ a dlít na modlitbách. Zvláště pro malé děti je každodenní rodinná modlitba prvním svědectvím živé paměti Církve, trpělivě probouzené Duchem svatým.

2686 Také ti, kteří mají účast na svátostném kněžství, jsou odpovědni za výchovu svých bratří a sester v Kristu k modlitbě. Služebníci dobrého Pastýře jsou posvěceni, aby přiváděli Boží lid k živým pramenům modlitby, jimiž jsou: Boží slovo, liturgie, život podle božských ctností, Boží přítomnost v konkrétních situacích.

2687 Četní řeholníci zasvětili celý svůj život modlitbě. Od dob mnichů v egyptské poušti věnují poustevníci, řeholníci a řeholnice svůj život chvále Boha a přímluvě za jeho lid. Bez modlitby nemůže zasvěcený život obstát ani se šířit; je to jeden z živých pramenů kontemplace a duchovního života Církve.

2688 Katecheze dětí, mládeže i dospělých je zaměřena na to, aby rozjímali o Božím slově v osobní modlitbě, aktualizovali je v liturgické modlitbě a vždy je hluboce prožívali, aby přinášelo své plody v novém životě. Katecheze je také dobou, ve které lze posoudit a vychovávat lidovou zbožnost. Naučit se základní modlitby nazpaměť poskytuje nezbytnou oporu pro život modlitby; je však důležité vést k tomu, aby se prožíval jejich smysl.

2689 Modlitební skupiny, stejně jako „školy modlitby“, jsou dnes jedním ze znamení a jedním z podnětů obnovy modlitby v Církvi za předpokladu, že se čerpá z ryzích pramenů křesťanské modlitby. Péče o společenství je znamením pravé modlitby v Církvi.

2690 Duch svatý dává některým věřícím dary moudrosti, víry a rozlišování s ohledem na obecné dobro, kterým je modlitba (duchovní vedení). Muži a ženy, kterým se takových darů dostalo, jsou opravdoví služebníci živé tradice modlitby:

Proto duše, která chce postupovat v dokonalosti, musí podle rady svatého Jana od Kříže „pozorně hledět, do jakých rukou se svěřuje, protože jaký bude učitel, takový bude učedník, a jaký bude otec, takový bude syn“. A ještě: „Je nutné, aby duchovní vůdce byl nejen učený a rozvážný, ale i zkušený... Proto, jestliže (duchovní vůdce) nemá zkušenost s tím, co je čistá a opravdová duchovnost, nikdy nedokáže do ní uvést duše, když je Bůh k ní volá, ba vůbec je nepochopí.“

MÍSTA VHODNÁ PRO MODLITBU

2691 Kostel, dům Boží, je vlastní místo liturgické modlitby farního společenství. Je to také přednostní místo pro adoraci (klanění) Krista skutečně přítomného v Nejsvětější svátosti. Volba vhodného místa není pro opravdovost modlitby lhostejná:

— pro osobní modlitbu může být tímto místem „modlitební koutek“ s Písmem svatým a obrazy, aby byl člověk „ve skrytu“ v přítomnosti svého Otce. V křesťanské rodině taková malá oratoř (modlitebna) napomáhá společné modlitbě;
— v krajích, kde jsou kláštery, je posláním těchto komunit umožnit věřícím účast na chórové modlitbě a umožňovat jim nezbytnou samotu pro intenzivnější osobní modlitbu;
— pouti oživují vědomí naší pozemské cesty do nebe. Bývají tradičně dobrou příležitostí k obnově modlitby. Svatyně jsou pro poutníky, kteří hledají své živé prameny, mimořádnými místy k prožívání křesťanských způsobů modlitby „v Církvi“.

Souhrn

2692 Církev putující po této zemi je ve své modlitbě spojena s modlitbou svatých, od nichž žádá přímluvu.

2693 Různé křesťanské spirituality se podílejí na živé tradici modlitby a jsou cennými vůdci duchovního života.

2694 Křesťanská rodina je prvním místem výchovy k modlitbě.

2695 Pomoc v modlitbě poskytují v Církvi: ti, kteří mají účast na svátostném kněžství, osoby zasvěcené Bohu, katecheze, modlitební skupiny, „duchovní vedení“.

2696 Nejvhodnějšími místy k modlitbě jsou: osobní nebo rodinná oratoř (modlitebna), kláštery, svatyně na poutních místech, a především kostel, který je vlastním místem liturgické modlitby pro farní společenství a výsadním místem eucharistického klanění (adorace).

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

Stažení: "Katechismus Katolické Církve"

Zdroj: web.katolik.cz

Top

Doporučit tuto stránku příteli!