Katechismus Katolické Církve. Člověk je „schopen“ Boha.

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

PRVNÍ ČÁST - VYZNÁNÍ VÍRY (26-1065)

PRVNÍ ODDÍL - „VĚŘÍM“ – „VĚŘÍME“ (26-184)

26 Když vyznáváme svou víru, začínáme slovem „Věřím“ nebo „Věříme“. Proto dříve, než vyložíme, co je víra Církve, jak je vyznávána v Krédu, slavena v liturgii a prožívána v praktickém zachovávání přikázání a v modlitbě, ptáme se, co to znamená „věřit“. Víra je odpověď člověka Bohu, který se zjevuje a sdílí a zároveň jej hojně ozařuje světlem při hledání posledního smyslu života. Nejprve se zaměříme na toto lidské hledání (první kapitola), pak na Boží zjevení, jímž Bůh předchází člověka (druhá kapitola), a konečně na odpověď víry (třetí kapitola).

Prvni kapitola

Člověk je „schopen“ Boha (27-49)

I. Touha po Bohu

27 Touha po Bohu je vepsaná do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá:

„Nejvznešenější stránka lidské důstojnosti spočívá v povolání člověka ke společenství s Bohem. Pozvání k rozhovoru, jehož se dostává od Boha člověku, začíná již samou lidskou existencí. Existuje-li člověk, je to jen proto, že ho Bůh z lásky stvořil a neustále z lásky zachovává; člověk tedy žije plně podle pravdy jen tehdy, když tuto lásku svobodně uznává a dává se svému Stvořiteli“.

28 V průběhu dějin až po současnou dobu lidé vyjadřovali své hledání Boha ve svých náboženských představách a náboženském chování (modlitby, oběti, kulty, meditace atd.). I když v těchto výrazových formách může být mnoho nejasného, jsou tak všeobecné, že člověk může být definován jako bytost náboženská:

Bůh „stvořil z jednoho člověka celé lidské pokolení a dal mu bydlet všude na zemském povrchu. Předem stanovil časová období a položil hranice lidských sídel. A to proto, aby hledali Boha, zdali by se ho snad nějakým způsobem mohli dohmatat a nalézt ho. Vždyť od nikoho z nás není daleko. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,26-28).

29 Avšak člověk může na toto „hluboké životní spojení s Bohem“ zapomenout, popřít je, dokonce je i výslovně odmítnout. Takové postoje mohou pocházet z různých příčin: ze vzpoury proti přítomnosti zla světě, z náboženské neznalosti nebo lhostejnosti, ze starostí o svět a bohatství,ze špatného příkladu věřících, z myšlenkových proudů nepřátelských vůči náboženství a konečně ze sklonu člověka hříšníka skrývat se ze strachu před Bohem a utíkat před jeho voláním.

30 „Ať se zaraduje srdce těch, kteří hledají Hospodina“ (Ž 105,3). Jestliže člověk může na Boha zapomenout nebo ho odmítnout, Bůh přesto nepřestává volat každého člověka a hledat ho, protože chce, aby žil a našel štěstí. Avšak takové hledání vyžaduje od člověka veškeré úsilí jeho rozumového nadání a jeho dobrou vůli, „upřímné srdce“ a také svědectví druhých, kteří ho vedou při hledání Boha.

„Veliký jsi, Hospodine, a vší chvály hodný, velikost Tvá je nevýstižná a moudrost Tvá nemůže být změřena! A tebe chváliti chce člověk, tak malá část Tvého stvoření! Člověk, sténající pod břemenem smrtelnosti, sténající pod svědectvím svého hříchu, pod svědectvím, že se pyšným protivíš. A přece chváliti Tebe chce člověk, tak malá část Tvého stvoření! Ty sám povzbuzuješ člověka, aby Tě s radostí chválil, neboť stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě.“

II. Cesty, které vedou k poznání Boha

31 Člověk, stvořený k Božímu obrazu, povolaný k tomu, aby Boha poznával a miloval a když ho hledá, objeví určité „cesty“, po nichž lze dojít k poznání Boha. Bývají také nazývány „důkazy Boží existence“, ne ve smyslu důkazů, které si vyžadují přírodní vědy, nýbrž ve smyslu „konvergentních (sbíhavých) a přesvědčivých závěrů“, které umožňují dosáhnout opravdové jistoty.

Tyto „cesty“, jak se přiblížit Bohu, mají za východisko stvoření: hmotný svět a lidskou osobu.

32 Svět: Vyjde-li se od jeho pohybu, vzniku, nahodilosti, řádu a krásy světa, lze dospět k poznání Boha, který je původcem a cílem vesmíru.

Svatý Pavel tvrdí o pohanech: „Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh (sám) zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí —, to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (Řím 1,19-20).

A svatý Augustin: „Ptej se krásy země, moře, řídkého vzduchu, který je všude; ptej se krásy nebe... ptej se všech těchto skutečností. Všechny ti odpoví: Jen si nás prohlížej a pozoruj, jak jsme krásné. Jejich krása je jako jejich vyznání (confessio). A kdo tedy stvořil tyto tak krásné, i když pomíjivé tvory, ne-li Někdo, kdo je krásný [„pulcher“] neměnným způsobem.“

33 Člověk: svou otevřeností k pravdě a kráse, svým smyslem pro mravní dobro, svou svobodou a hlasem svého svědomí, svou touhou po nekonečnu a po štěstí se člověk ptá, zda existuje Bůh. Tím vším vnímá známky své nehmotné duše. „Zárodek věčnosti, který v sobě nosí a jejž nelze převést na pouhou hmotu“, jeho duše nemůže mít vlastní původ, leč v Bohu.

34 Svět i člověk dosvědčují, že nemají v sobě svůj původ, ani svůj poslední cíl, ale že mají účast na samém Bytí, které nemá ani začátek, ani konec. Tak může člověk těmito různými „cestami“ dospět k poznání existence jedné skutečnosti, která je první příčinou a konečným cílem všeho a „kterou všichni nazývají Bůh“.

35 Člověk má schopnosti, které mu umožňují poznat, že existuje jeden osobní Bůh. Aby však mohl člověk s ním navázat důvěrný vztah, Bůh se mu chtěl zjevit a dát mu milost, aby mohl přijmout toto zjevení ve víře. Nicméně „důkazy“ Boží existence mohou disponovat k víře a pomáhat k zjištění, že víra není proti lidskému rozumu.

III. Poznání Boha podle Církve

36 „Svatá Církev, naše Matka, zastává a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu.“ Bez této schopnosti by člověk nemohl přijmout Boží zjevení. Člověk má tuto schopnost, protože je stvořen „k Božímu obrazu“.

37 Nicméně v historických podmínkách, v nichž člověk žije, naráží na mnoho obtíží, které mu znesnadňují poznání Boha pouhým světlem rozumu.

„Vždyť prostě řečeno, ačkoliv lidský rozum může jen svými přirozenými silami a svým přirozeným světlem opravdu dojít k pravému a bezpečnému poznání osobního Boha, který se ve své Prozřetelnosti ujímá péče o svět a řídí jej, jakož i k poznání přirozeného zákona, který Stvořitel vepsal do našich duší, nicméně týž rozum naráží na nemalé obtíže, jež mu znesnadňují účinné a plodné používání této své přirozené schopnosti. Vždyť pravdy, týkající se Boha a lidí absolutně převyšují řád hmatatelných věcí, a v případech, kdy se musí vtělit v činy a utvářet život, vyžadují sebeobětování a zřeknutí se sebe. Lidský duch se totiž ve snaze o dosažení takových pravd dostává do potíží pod vlivem smyslů a představivosti a také i neblahé žádostivosti pocházející z dědičného hříchu. Z toho pak vyplývá, že si lidé snadno namluví, že je falešné nebo alespoň pochybné to, co by nechtěli, aby bylo pravda.“

38 Proto člověk potřebuje být osvícen Božím zjevením nejen o tom, co převyšuje jeho chápání, nýbrž i „o náboženských a mravních pravdách, které samy o sobě nejsou nedostupné rozumu, aby je za současného stavu lidstva mohli všichni lidé poznat bez potíží, s pevnou jistotou a bez přimíšení omylů.“

IV. Jak mluvit o Bohu?

39 Tím, že Církev zastává názor, že lidský rozum je schopen poznat Boha, vyjadřuje svou důvěru, že může mluvit o Bohu ke všem lidem a také se všemi lidmi. Toto přesvěd čení je východiskem jejího dialogu s ostatními náboženstvími, s filozofií a vědami, a také s nevěřícími a s ateisty.

40 Protože naše poznání Boha je omezené, je stejně omezená i naše řeč o Bohu. Nemůžeme pojmenovat Boha jinak než tím, že vycházíme od tvorů a vyjadřujeme se podle našeho omezeného lidského způsobu poznání a myšlení.

41 Všichni tvorové mají určitou podobnost s Bohem, obzvláště však člověk stvořený k Božímu obrazu a podobě. Všemožné dokonalosti tvorů (jejich pravda, dobro, krása) zrcadlí tedy nekonečnou dokonalost Boha. Proto též můžeme mluvit o Bohu, vycházejíce z dokonalostí jeho tvorů, „neboť z velikosti a krásy tvorstva srovnáním lze poznat jejich Stvořitele“ (Mdr 13,5).

42 Bůh přesahuje každého tvora. Je tedy třeba očišťovat naši řeč od všeho, co je v ní omezujícího, obrazného a nedokonalého, abychom nesměšovali Boha „nevýslovného, nepochopitelného, neviditelného, nepostižitelného“ s našimi lidskými představami. Naše lidská slova jsou vždy nedostatečná k vyjádření Božího tajemství.

43 Mluvíme-li takto o Bohu, naše řeč se vyjadřuje zajisté lidským způsobem, ale zároveň se dotýká samého Boha, aniž by ho však mohla vystihnout v jeho nekonečné jednoduchosti. Je nutno si totiž uvědomit, že „mezi Bohem a tvorem nelze postihnout nějakou podobnost, aniž by bylo nutno mezi nimi zaznamenat ještě větší nepodobnost“, a že „nemůžeme pochopit, jaký je Bůh, ale pouze jaký není a v jakém vztahu se k němu nacházejí jiné bytosti“.

Souhrn

44 Člověk je svou přirozenosti i svým povoláním náboženská bytost. Protože člověk pochází od Boha a jde k Bohu, nežije plně lidským životem, neprožívá-li svobodně svůj vztah k Bohu.

45 Člověk je stvořen, aby žil ve společenství s Bohem, v němž nachází své štěstí: „Až budu celý v Tobě, už nikdy nebudu prožívat smutek a zkoušky; můj život bude dovršen, bude-li naprosto plný Tebe.“

46 Když člověk naslouchá poselství tvorstva a hlasu vlastního svědomí, může dosáhnout jistoty, že existuje Bůh, příčina a cíl všeho.

47 Církev učí, že jediný a pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán, může být s jistotou poznán skrze svá díla, díky přirozenému světlu lidského rozumu.

48 Vycházíme-li z mnohostranné dokonalosti tvorů, odlesků nekonečně dokonalého Boha, můžeme o Něm opravdu mluvit, i když naše omezená mluva nevyčerpá jeho tajemství.

49 „Vždyť tvor se bez Stvořitele ztrácí“. To vysvětluje, proč se věřící cítí podněcováni Kristovou láskou k tomu, aby přinášeli světlo živého Boha těm, kteří ho neznají nebo odmítají.

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

Stažení: "Katechismus Katolické Církve"

Zdroj: web.katolik.cz

Top

Doporučit tuto stránku příteli!