Katechismus Katolické Církve - Bůh přichází vstříc člověku Katechismus Katolické Církve. KKC.
Já jsem Pán, tvůj Bůh: Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.                Nevezmeš jména Božího nadarmo.                Pomni, abys den sváteční světil.                Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.                Nezabiješ.                Nesesmilníš.                Nepokradeš.                Nepromluvíš křivého svědectví.                Nepožádáš manželky bližního svého.                Nepožádáš statku bližního svého.               
czKřesťanský portál

Křesťanské zdroje

 
Katechismus Katolické Církve. Bůh přichází vstříc člověku.
   

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"


PRVNÍ ČÁST - VYZNÁNÍ VÍRY (26-1065)

PRVNÍ ODDÍL - „VĚŘÍM“ – „VĚŘÍME“ (26-184)

Druha kapitola

Bůh přichází vstříc člověku (50-141)

50 Člověk může přirozeným světlem rozumu bezpečně poznat Boha na základě jeho díla. Existuje však ještě jiný řád poznání, kterého člověk svými vlastními silami vůbec nemůže dosáhnout, totiž řád Božího zjevení. Ze zcela svobodného rozhodnutí se Bůh zjevuje a dává člověku tím, že mu vyjevuje své tajemství, svůj dobrotivý plán se všemi lidmi, stanovený přede všemi věky v Kristu. Plně zjevuje svůj plán tím, že posílá svého milovaného Syna Ježíše Krista, našeho Pána, a Ducha svatého.

1. ČLÁNEK

BOŽÍ ZJEVENÍ

I. Bůh zjevuje „dobrotivý plán“

51 „Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle (srov. Ef 1,9): že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti“ (srov. Ef 2,18; 2 Petr 1,4).

52 Bůh, který „přebývá v nepřístupném světle“ (1 Tim 6,16), chce sdílet svůj božský život lidem, které svobodně stvořil, aby je ve svém jediném Synu přijal za adoptivní syny.

Tím, že se Bůh zjevuje, chce, aby lidé byli schopni mu odpovědět, poznat ho a milovat ho víc, než by toho byli schopni sami od sebe.

53 Boží plán zjevení se uskutečňuje zároveň „činy i slovy, které spolu navzájem vnitřně souvisejí“a vzájemně se objasňují. To vyžaduje zvláštní „božskou výchovu“: Bůh se sdílí člověku postupně, po etapách jej připravuje na přijetí nadpřirozeného zjevení, jímž dává poznat sama sebe a které vrcholí v osobě a poslání vtěleného Slova, Ježíše Krista.

Svatý Irenej z Lyonu několikrát mluví o této „božské výchově“, když používá o Bohu a člověku obrazu „zvykat si jeden na druhého“: „Boží Slovo přebývalo v člověku a stalo se Synem člověka, aby si člověk zvykl chápat Boha a Bůh aby si zvykl přebývat v člověku laskavě podle vůle Otcovy.“

II. Etapy zjevení

UŽ OD POČÁTKU SE BŮH DÁVÁ POZNAT

54 „Bůh, který skrze Slovo všechno tvoří (srov. Jan 1,3) a udržuje, dává lidem ve stvořených věcech trvalé svědectví o sobě (srov. Řím 1,19-20). Protože chtěl otevřít cestu nadpřirozené spásy, zjevil kromě toho již na začátku sám sebe prarodičům.“ Vybídl je k důvěrnému společenství se sebou samým a přitom je oděl nádhernou milostí a spravedlností.

55 Toto zjevení nebylo přerušeno hříchem našich prarodičů. Bůh je totiž „po jejich pádu v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení (srov. Gn 3,15) a neustále pečoval olidský rod, aby dal věčný život všem, kteří hledají spásu trpělivým konáním dobrých skutků“ (srov. Řím 2,6-7).

„A když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti. Slitovával ses nad lidmi... Častokrát jsi jim nabízel svou smlouvu.“

SMLOUVA S NOEMEM

56 Když byla hříchem rozbita jednota lidského pokolení, Bůh se zprvu snaží zachránit lidstvo svou neustálou přítomností v jednotlivých etapách lidských dějin. Smlouva s Noemem po potopě vyjadřuje zásadu Božího řádu spásy (ekonomie) vůči „národům“, to znamená vůči lidem seskupeným „v různých zemích, různého jazyka a různých čeledí“ (Gn 10,5).

57 Tento řád rozličných národů, zároveň kosmický, společenský a náboženský, který Boží prozřetelnost svěřila ochraně andělů, má za úkol omezovat pýchu padlého lidstva, které je svorné ve své zvrácenosti a chtělo samo vybudovat jednotu v babylonském stylu. Avšak následkem hříchu, ať už mnohobožství, nebo zbožňování národa a jeho vůdce, ohrožují neustále pohanskou zkažeností prozatímní řád spásy.

58 Smlouva s Noemem zůstává v platnosti po celý čas národů, až do všeobecného vyhlášení evangelia. Písmo svaté uctívá některé velké postavy „národů“, jako „spravedlivého Abela“, krále-kněze Melchizedecha, předobraz Krista, nebo spravedlivé muže „Noema, Daniela a Joba“ (Ez 14,14). Písmo svaté tak ukazuje, jakých výšin svatosti mohou dosáhnout ti, kteří žijí podle Noemovy smlouvy v očekávání, že Kristus „rozptýlené Boží děti shromáždí vjedno“ (Jan 11,52).

BŮH VYVOLIL ABRAHÁMA

59 Bůh, aby shromáždil rozptýlené lidstvo, vyvolil Abrama a povolal ho z jeho země, z jeho příbuzenstva a z domu jeho otce, aby z něho udělal Abraháma, to znamená „otce mnohých národů“ (Gn 17,5): „Skrze tebe dojdou požehnání všechny národy země“ (Gn 12,3 LXX).

60 Lid vzešlý z Abraháma bude nositelem příslibu daného patriarchům, stane se vyvoleným národem a bude povolán připravovat na to, aby se jednoho dne všechny Boží děti shromáždily v jednotě Církve; tento lid bude kořenem, na který budou naroubováni pohané, kteří se stali věřícími.

61 Patriarchové a proroci i ostatní postavy Starého zákona byli a vždy budou uctíváni ve všech liturgických tradicích Církve jako svatí.

BŮH UTVÁŘÍ SVŮJ LID IZRAEL

62 Po době patriarchů Bůh utváří Izrael jako svůj lid tím, že ho zachrání z egyptského otroctví. Uzavírá s ním úmluvu na Sinaji, a dává mu skrze Mojžíše svůj zákon, aby ho uznával a aby mu sloužil jako jedinému, živému a pravému Bohu, starostlivému otci a spravedlivému soudci, a aby očekával slíbeného Spasitele.

63 Izrael je Boží kněžský národ, je nazýván „Hospodinovým jménem“ (Dt 28,10). Je to národ těch, kteří „první… poznali jméno Hospodina, našeho Boha“, národ „starších bratří“ v Abrahámově víře.

64 Bůh skrze proroky vychovává svůj lid v naději na spásu, v očekávání nové a věčné smlouvy určené všem lidem, smlouvy, která bude vepsána do srdcí. Proroci hlásají radikální vykoupení Božího lidu, očištění od všech jeho nevěrností, spásu, jež zahrne všechny národy. Nositeli této naděje budou především chudí a pokorní Páně. Svaté ženy jako Sára, Rebeka, Ráchel, Miriam, Debora, Anna, Judit a Ester si uchovaly živou naději na spásu Izraele. Avšak nejzářivější postavou je Maria.

III. Ježíš Kristus — „prostředník a plnost celého zjevení“

BŮH VYSLOVIL VŠECHNO VE SVÉM SLOVU

65 „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze prorok. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna“ (Žid 1,12). Kristus, Boží Syn, který se stal člověkem, je jedinečným, dokonalým a definitivním Slovem Otce, který v něm říká všechno, a nebude už jiné slovo než toto. Svatý Jan od Kříže po mnoha jiných to vyjadřuje skvěle v komentáři Žid 1,12:

„Vždyť poté, co nám dal svého Syna, který je jeho Slovem, Bůh nemá jiného slova, které by nám sdělil. On sám sdělil vše naráz a jednou provždy v tomto jediném Slově… Neboť to, co dříve sděloval po částech prorokům, řekl nám cele ve svém Synu, když nám dal to celé, čím je jeho Syn. Proto, kdyby se nyní chtěl někdo Boha na něco dotazovat nebo od něj žádat nějaké vidění či zjevení, nejen že by se dopouštěl pošetilosti, ale urážel by Boha tím, že neupíná svůj zrak jedině na Krista bez vyhledávání jiné věci nebo nějaké novoty.“

NEBUDE UŽ ŽÁDNÉ JINÉ ZJEVENÍ

66 „Křesťanské dílo spásy, tedy jako nová úmluva nikdy nepomine a před slavným zjevením našeho Pána Ježíše Krista nemůžeme už očekávat nové veřejné zjevení“ (srov. 1 Tim 6,14 a Tit 2,13). Nicméně, i když je zjevení dokončeno, není však úplně rozvinuto; bude úkolem křesťanské víry postupně během staletí proniknout jeho celý dosah.

DJ-011 Definitivní a úplný charakter zjevení Ježíše Krista / Mylné názory bránící účinné evangelizaci (relativismus dnešní doby, viz DJ-010) (podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov. 5.)

Abychom této relativistické mentalitě, která se stále více šíří, odpomohli, musíme především zdůraznit konečný a úplný charakter zjevení Ježíše Krista. Je třeba totiž pevně věřit, že v mystériu Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího, který je Cesta, Pravda a Život (Jan 14,6), je zjevena plnost Boží pravdy. Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit (Mt 11,27). Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náruči Otcově, ten o něm podal zprávu (Jan 1,18). V něm totiž přebývá plnost božství a vy jste v něm dosáhli plnosti (Kol 2,9-10).

Ve věrnosti k Božímu slovu učí 2. vatikánský koncil: »Avšak nejhlubší pravda, která se odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň plností celého zjevení.« Ještě více se dále zdůrazňuje: » Ježíš Kristus, vtělené Slovo, “člověk k lidem poslaný”, mluví slova Boží (Jan 3,34) a dovršuje dílo spásy, které mu Otec uložil vykonat (srov. Jan 5,36; 14,7). Kdo vidí jeho, vidí Otce (srov. Jan 14,9). On tedy celou svou přítomností a tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky, především však svou smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy, zjevení naplňuje, dovršuje a božským svědectvím potvrzuje, nikdy nepomine a nemůžeme už očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista (srov. 1 Tim 6,14; Tit 2,13).

Encyklika Redemptoris missio zdůrazňuje, že Církev má za úkol hlásat evangelium v plnosti pravdy: »V tomto definitivním slově svého zjevení dal se Bůh světu v nejplnější šíři poznat: sdělil lidstvu, kdo je. A toto konečné sebezjevení Boha je nejhlubším důvodem, proč je Církev svou povahou misijní. Nesmí přestávat hlásat evangelium, tj. plnost pravdy, kterou nám Bůh sám o sobě dal poznat. Jedině zjevení Ježíše Krista »přináší do našich dějin univerzální a poslední pravdu, která vybízí lidský rozum k tomu, aby nikdy nezůstával stát.

67 Během staletí docházelo ke zjevením, jež se nazývají „soukromá“. Některá byla uznána církevní autoritou, avšak nepatří k pokladu víry. Jejich úlohou není „vylepšovat“ nebo „doplňovat“ Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo. Za vedení učitelského úřadu Církve dovede zdravý smysl věřících rozlišit a přijímat, co je v těchto zjeveních opravdová výzva Krista nebo jeho svatých pro Církev. Křesťanská víra nemůže přijmout „zjevení“, která si dělají nárok na překonání nebo opravu zjevení, jehož naplněním je Kristus. To je případ některých mimokřesťanských náboženství a také některých novodobých sekt, které se opírají o taková „zjevení“.

DJ-014/9 Osobní jednota mezi věčným Slovem a Ježíšem z Nazareta / Mylné názory bránící účinné evangelizaci (relativismus dnešní doby, viz DJ-010) (podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov. 9.) (Celý DJ-014 viz článek KKC 424).

V současných teologických diskusích se na Ježíše z Nazareta často nahlíží jako na zvláštní historickou postavu, která omezeně zjevila božské v míře, která není úplná, nýbrž komplementární k jiným postavám zjevení a spásy. Nekonečné a absolutní, poslední Boží tajemství se prý lidem zjevilo mnoha způsoby a v mnoha historických postavách a Ježíš z Nazareta je údajně pouze jednou z nich. On prý je, ještě konkrétněji, jednou z mnoha tváří, kterou Logos v průběhu času přijal, aby zprostředkoval lidstvu spásu.

Aby se přitom ospravedlnila na jedné straně univerzalita křesťanské spásy a na druhé straně skutečnost náboženského pluralismu, zavádí se rozlišování mezi řádem spásy věčného Slova, které má platit i mimo Církev a bez vztahu k ní, a řádem spásy vtěleného Slova. První jmenovaný řád je údajně univerzálnější než ten druhý, který se omezuje pouze na křesťany, i když je v něm Bůh přítomen v hojnější míře.

Souhrn

68 Bůh se z lásky zjevil a daroval člověku. Nabízí tak definitivní a vyčerpávající odpověď na otázky člověka týkající se smyslu a cíle jeho života.

69 Bůh se zjevil člověku tím, že mu postupně činy i slovy zjevoval své tajemství.

70 Bůh se kromě svědectví, které vydává sám o sobě ve stvořených věcech, zjevil sebe i našim prarodičům. Mluvil k nim; po pádu jim přislíbil spásu a nabídl svou úmluvu.

71 Bůh uzavřel s Noemem věčnou úmluvu, je to úmluva mezi Bohem a všemi živými bytostmi. Ta bude platit, pokud bude trvat svět.

72 Bůh vyvolil Abraháma a uzavřel s ním a jeho potomstvem úmluvu. Utvořil z něho svůj lid, jemuž zjevil skrze Mojžíše svůj zákon. Tento lid připravoval skrze proroky, aby přijal spásu určenou všemu lidstvu.

73 Bůh se plně zjevil tím, že poslal svého vlastního Syna, v němž navždy ustanovil svou úmluvu. Syn je definitivním Slovem Otce, takže po něm už nebude žádné jiné zjevení.

2. ČLÁNEK

PŘEDÁVÁNÍ BOŽÍHO ZJEVENÍ

74 Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4), tj. k poznání Ježíše Krista. Je proto nutné, aby Kristus byl hlásán všem národům a všem lidem, aby tak zjevení dospělo do všech končin světa:

„Bůh ve své veliké dobrotě zařídil, aby to, co zjevil ke spáse všech národů, zůstalo navždy neporušené a bylo předáváno všem pokolením.“

I. Apoštolská Tradice

75 „Proto Kristus Pán, v němž je dovršeno celé zjevení svrchovaného Boha (srov. 2 Kor 1,20; 3,16-4,6), dal apoštolům příkaz, aby evangelium, které už dříve přislíbili proroci a které on sám naplnil a vlastními ústy vyhlásil, kázali jako pramen veškeré spasitelné pravdy i celého mravního řádu a sdělovali jim Boží dary.“

KÁZÁNÍ APOŠTOLŮ...

76 Evangelium bylo předáváno podle Pánova příkazu dvěma způsoby:

— ústně, prostřednictvím apoštolů, „kteří ústním kázáním, příkladem a ustanovováním řádu předávali to, co přijali z Kristových úst, ze styku s ním a z jeho skutků, i to, čemu se naučili z vnuknutí Ducha svatého“;

— písemně, prostřednictvím těch apoštolů a jejich spolupracovníků, kteří „z vnuknutí téhož Ducha svatého zaznamenali poselství o spáse písemně“.

… POKRAČUJE V APOŠTOLSKÉ POSLOUPNOSTI

77 „Aby se však v Církvi stále zachovalo evangelium celé a živé, zanechali apoštolové jako své nástupce biskupy a postoupili jim své učitelské místo.“ Vždyť „apoštolské kázání, vyjádřené zvláštním způsobem v inspirovaných knihách, mělo být uchováno až do konce věků.“

78 Toto živé předávání, vykonávané v Duchu svatém, se nazývá Tradicí — nakolik se liší od Písma svatého, i když je s ním úzce spojeno. Skrze toto Tradici podání „tak Církev ve svém nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a co věří“.

„Výroky svatých Otců svědčí o oživující přítomnosti této Tradice, jejíž bohatství se přelévá do praxe a do života věřící a modlící se Církve.“

79 Tím způsobem tedy to, co Otec sdělil o sobě skrze své Slovo v Duchu svatém, je v Církvi přítomno a působí v ní: „A tak Bůh, který kdysi promluvil, nepřestává mluvit se Snoubenkou svého milovaného Syna a Duch svatý, skrze kterého zaznívá živý hlas evangelia v Církvi a skrze ni ve světě, uvádí věřící do veškeré pravdy a působí, aby v nich Kristovo slovo přebývalo v celém svém bohatství.“

II. Vztah mezi Tradicí a Písmem svatým

SPOLEČNÝ PRAMEN...

80 „Posvátná Tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a směřují k témuž cíli“. Jedno i druhé zpřítomňuje v Církvi tajemství Krista a činí je plodným, neboť on slíbil, že zůstane se svými „po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 28,20).

… DVA ROZDÍLNÉ ZPŮSOBY PŘEDÁVÁNÍ

81 „Písmo svaté je totiž Boží řeč písemně zaznamenaná z vnuknutím Ducha svatého“. Co se týká posvátné Tradice, ta „předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a rozšiřovali“.

82 „A to je důvod, proč Církev nečerpá jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.“

APOŠTOLSKÁ TRADICE A RŮZNÉ TRADICE CÍRKEVNÍ

83 Tradice, o níž mluvíme, pochází od apoštolů a předává všechno to, co přijali z Ježíšova učení a příkladu a čemu se naučili od Ducha svatého. Vždyť první křesťanská generace ještě neměla psaný Nový zákon a sám Nový zákon dosvědčuje, jak se rozvíjela živá Tradice.

Od ní se liší „tradice“ teologické, disciplinární, liturgické či devocionální (tradice různých pobožností), které se během doby zrodily v místních církvích. Tyto tradice představují zvláštní formy, z nichž velká tradice nabývá výrazů přizpůsobených různým místům a různým dobám. Ve světle velké apoštolské Tradice mohou být tyto pozdější tradice uchovány, upraveny nebo také pod vedením učitelského úřadu Církve zrušeny.

III. Výklad pokladu víry

POKLAD VÍRY SVĚŘENÝ CELÉ CÍRKVI

84 „Poklad“ (1 Tim 6,20) víry (depositum fidei), obsažený v posvátné Tradici a v Písmu svatém, apoštolové svěřili celé Církvi. „Všechen svatý lid, sjednocený se svými pastýři, lne pevně k tomuto pokladu a setrvává ustavičně v apoštolském učení a společenství, v lámání chleba a v modlitbě; tak se při uchovávání, uskutečňování a vyznávání předané víry vytváří jedinečný soulad biskupů a věřících.“

UČITELSKÝ ÚŘAD CÍRKVE

85 „Úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané, je svěřen pouze živému učitelskému úřadu Církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista“, to je biskupům ve spojení s Petrovým nástupcem, římským biskupem.

86 „Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo nábožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všechno, co předkládá k věření jako zjevené od Boha.“

87 Věřící, kteří si připomínají Kristova slova apoštolům: „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne“ (Lk 10,16), ochotně přijímají učení a pokyny, které jim pastýři různými způsoby předkládají.

ČLÁNKY VÍRY

88 Učitelský úřad Církve využívá plnosti své moci, kterou obdržel od Krista, když definuje nějaké dogma (článek víry), to znamená, když předkládá závazným způsobem, který vyžaduje od křesťanského lidu neodvolatelný souhlas víry, pravdy obsažené v Božím zjevení nebo pravdy, které jsou s nimi nutné spojeny.

89 Články víry a náš duchovní život jsou organicky spojeny. Články víry jsou světla na cestě naší víry, osvětlují ji a dávají jí jistotu. A naopak, je-li náš život poctivý, náš rozum i naše srdce budou otevřeny k přijetí světla článků víry.

90 Vzájemné vztahy mezi články víry a jejich souvislosti lze najít v celku zjevení Kristova tajemství. „Existuje řád neboli 'hierarchie' pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry.“

NADPŘIROZENÝ SMYSL PRO VÍRU

91 Všichni věřící se podílejí na pochopení a předávání zjevené pravdy. Přijali pomazání Ducha svatého, který je učí všemu a uvádí je „do celé pravdy“ (Jan 16,13).

92 „Celek věřících… se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu, když od 'biskupů až po poslední věřící laiky' dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů.“

93 „Tento smysl pro víru, probouzený a udržovaný Duchem pravdy, působí, že Boží lid – pod vedením posvátného učitelského úřadu Církve, který věrně poslouchá – nepřijímá už pouze lidské slovo, nýbrž skutečně slovo Boží (srov. 1 Sol 2,13), neúchylně lne k 'víře jednou provždy křesťanům svěřené' (Jud 3), proniká do ní stále hlouběji správným usuzováním a stále plněji ji uplatňuje v životě.“

RŮST V CHÁPÁNÍ VÍRY

94 Za přispění Ducha svatého se může v životě Církve rozvíjet chápání jak skutečností, tak i slov pokladu víry:

— „přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci“ ; „a zvláště teologickým bádáním se snaží dosáhnout hlubokého poznání zjevené pravdy“.

— „hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti“; „Boží slova rostou zároveň s tím, kdo je čte“.

— „hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charizma pravdy“.

95 „Je tedy zřejmé, že posvátná Tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého úradku Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.“

Souhrn

96 Apoštolové pod vedením Ducha svatého kázáním a spisy předali, co jim svěřil Kristus, všem generacím až do slavného Kristova příchodu.

97 „Posvátná Tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova“, v němž putující Církev jako v zrcadle nazírá na Boha, zdroj všeho svého bohatství.

98 „A tak Církev ve svém nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je co věří“.

99 Všechen Boží lid svým nadpřirozeným smyslem pro víru nepřestává přijímat dar Božího zjevení, stále hlouběji do něho pronikat a stále plněji z něj žít.

100 Úkol autenticky vykládat Boží slovo byl svěřen pouze učitelskému úřadu Církve, papeži a biskupům, kteří jsou s ním spojeni.

3. ČLÁNEK

PÍSMO SVATÉ

I. Kristus — jediné Slovo Písma svatého

101 Bůh, aby se lidem zjevil, hovořil k nim v blahosklonnosti své dobroty lidskými slovy: „Neboť slova totiž, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo lidské tělo.“

102 Bůh ve všech slovech Písma svatého nevyslovuje nic jiného než jen jedno Slovo, své jediné Slovo, v němž se sděluje naprosto celý.

„Uvědomte si, že je to jedno a totéž Slovo, které se rozprostírá po celém Písmu svatém, a že je to totéž Slovo, které zaznívá v ústech všech svatých spisovatelů: to Slovo, které, poněvadž bylo na počátku Bůh u Boha, nemá zapotřebí slabik, protože nepodléhá času.“

103 Proto Církev měla vždy v úctě Boží Písmo, jako má v úctě samo Tělo Páně. Neustále totiž podává věřícím chléb života, který bere ze stolu jak Božího slova, tak Těla Kristova.

104 Církev neustále nachází v Písmu svatém svou potravu a svou sílu: vždyť v něm nepřijímá jen pouhé lidské slovo, ale Boží slovo, jímž skutečně je. „V posvátných knihách totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi.“

II. Inspirace a pravda Písma svatého

105 Bůh je autorem Písma svatého. „Co bylo Bohem zjeveno a je v Písmu svatém obsaženo a vyjádřeno, bylo zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého. Svatá Matka Církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak i Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého, a jako takové byly Církvi předány.“

106 Bůh inspiroval lidské autory posvátných knih. „K sepsání posvátných knih si však Bůh vybral a použil jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to, co on chtěl.“

107 Inspirované knihy učí pravdě. „Protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí považovat za tvrzení Ducha svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmu svatém pro naši spásu.“

108 Nicméně křesťanská víra není „náboženství knihy“. Křesťanství je náboženstvím Božího „Slova“, „ne slova psaného a němého, nýbrž Slova vtěleného a živého.“

Aby slova nezůstávala mrtvou literou, je nezbytné, aby Kristus, věčné Slovo živého Boha, nám skrze Ducha svatého „otevřel mysl, abychom rozuměli Písmu“ (Lk 24,45).

III. Duch svatý, vykladatel Písma

109 „Protože však Bůh mluví v Písmu svatém prostřednictvím lidí lidským způsobem, musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh.“

110 Abychom pochopili záměr svatopisců, je nutno brát v úvahu poměry v jejich době i jejich kulturu, „literární druhy“ tehdy užívané, způsob chápání, vyjadřování, vyprávění obvyklý v jejich době. „Jinak totiž podávají a vyjadřují pravdu texty v různém smyslu historické, jinak texty prorocké nebo básnické, ještě jinak další druhy slovního projevu.“

111 Protože Písmo svaté je inspirované, je ještě druhá zásada správného výkladu, neméně důležitá než předchozí, bez níž by Písmo zůstalo mrtvou literou: „Písmo svaté se má číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno.“

Druhý vatikánský koncil uvádí tři měřítka k tomu, aby byl výklad Písma shodný s Duchem, který je inspiroval:

112 1. Bedlivě přihlížet „k obsahu a jednotě celého Písma“. Ať už jsou knihy, ze kterých se skládá, jakkoli různorodé, je přesto Písmo jedno v síle jednoty Božího plánu, v němž Ježíš Kristus je středem a srdcem, otevřeným od jeho Veliké noci.

„Kristovým srdcem je označováno Písmo svaté, které dává poznat Kristovo srdce. Toto srdce bylo před utrpením zavřené, protože Písmo bylo temné. Avšak Písmo se po utrpení otevřelo, takže ti, kteří je už chápou, jsou schopni zvážit a rozeznat, jak mají být vykládána proroctví.“

113 2. Číst Písmo v „živé Tradici celé Církve“. Podle jednoho z církevních otců, „Písmo svaté bylo napsáno dříve v srdci Církve než v hmotných prostředcích, jimiž je vytvřeno (sacra Scriptura principalius est in corde Ecclesiae quam in materialibus instrumentis scripta)“. Vždyť Církev uchovává ve své Tradici živou paměť Božího slova a Duch svatý jí poskytuje duchovní výklad Písma („… podle duchovního smyslu, jímž Duch obdařuje Církev“)

114 3. Přihlížet k „analogii víry“. Výrazem „analogie víry“ míníme spojitost pravd víry mezi sebou a v celkovém plánu zjevení.

SMYSLY PÍSMA

115 Podle starobylé tradice lze rozlišovat dva smysly Písma: literární a duchovní, který se dále dělí na alegorický, morální a anagogický. Hluboký soulad všech čtyř smyslů zaručuje zachování všeho bohatství Písma při jeho živé četbě v Církvi.

116 Literární smysl. To je smysl vyznačený slovy Písma a odhalený exegezí, která se řídí pravidly správného výkladu. „Všechny smysly (Písma svatého) mají svůj základ ve smyslu literárním.“

117 Duchovní smysl. Protože Boží plán je jednotný, mohou sloužit jako znamení nejen text Písma, nýbrž i věci a události, o kterých mluví.

1. Alegorický smysl. Můžeme dosáhnout hlubšího pochopení událostí, chápeme-li jejich význam v Kristu; tak přechod Rudým mořem je znamením Kristova vítězství a také křtu.

2. Morální smysl. Události vyprávěné v Písmu nás mohou vést ke správnému jednání. „Bylo to napsáno jako poučení pro nás“ (1 Kor 10,11).

3. Anagogický smysl. Je stejně možné vidět věci a události v jejich věčném významu, který nás vede vzhůru (řecky: „anagoge“) k naší nebeské vlasti. Tak je Církev na zemi znamením nebeského Jeruzaléma.

118 Jedno středověké distichon shrnuje význam čtyř smyslů:

Literární smysl učí, co se stalo, alegorický, v co věřit, morální, jak jednat a anagogický, kam směřovat.

Littera gesta docet, quid credas allegoria,
Moralis quid agas, quo tendas anagogia.

119 „Je povinností exegetů přispívat podle těchto pravidel k pronikavějšímu pochopení a výkladu smyslu Písma svatého, aby na základě předběžné vědecké práce dozrál úsudek Církve. Neboť všechno z oboru výkladu Písma nakonec podléhá posouzení Církve, která plní božský příkaz a službu uchovávat a vykládat Boží slovo.“

„Nevěřil bych evangeliu, kdyby mě k tomu nepohnula autorita katolické Církve.“

IV. Kánon Písma svatého

120 Apoštolská Tradice umožnila Církvi rozlišit, které spisy měly být pojaty do seznamu svatých knih.

Tento úplný seznam se nazývá „Kánon“ Písma svatého. Zahrnuje 46 knih Starého zákona (45, považuje-li se Jeremiáš a Nářky za jediný text) a 27 knih Nového zákona:

Pro Starý zákon: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium (nebo:1. až 5. kniha Mojžíšova), kniha Jozue, kniha Soudců, kniha Rút, dvě knihy Samuelovy, dvě knihy Královské, dvě knihy Kronik, kniha Ezdrášova, kniha Nehemiášova, kniha Tobiáš, kniha Judit, kniha Ester, dvě knihy Makabejské, kniha Job, kniha Žalmů, kniha Přísloví, kniha Kazatel, Píseň písní, kniha Moudrosti, kniha Sirachovcova, kniha proroka Izaiáše, kniha proroka Jeremiáše, kniha Žalozpěvů, kniha proroka Barucha, kniha proroka Ezechiela, kniha proroka Daniela, kniha proroka Ozeáše, kniha proroka Joela, kniha proroka Amosa, kniha proroka Abdiáše, kniha proroka Jonáše, kniha proroka Micheáše, kniha proroka Nahuma, kniha proroka Habakuka, kniha proroka Sofoniáše, kniha proroka Aggea, kniha proroka Zachariáše, kniha proroka Malachiáše.

Pro Nový zákon: Evangelium podle Matouše, Marka, Lukáše, Jana, Skutky apoštolů, Listy svatého Pavla Římanům: první a druhý list Korinťanům, Galaťanům, Efesanům, Filipanům, Kolosanům, dva listy Soluňanům (Thessaloničanům), dva listy Timotejovi, Titovi, Filemonovi, list Židům, list svatého Jakuba, dva listy svatého apoštola Petra, tři listy svatého apoštola Jana, list svatého apoštola Judy a kniha Zjevení svatého apoštola Jana.

DJ-013 Inspirace knih Písma svatého / Mylné názory bránící účinné evangelizaci (relativismus dnešní doby, viz DJ-010) (podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov. 8.)

Vytváří se rovněž hypotéza o inspirované hodnotě svatých písem jiných náboženství. Jistě je třeba uznat, že mnoho prvků v nich představuje praktické prostředky, s jejichž pomocí velké množství osob mohlo v průběhu staletí a také ještě dnes živit a uchovávat své náboženské životní vztahy k Bohu. Jak bylo již uvedeno, řekl proto 2. vatikánský koncil, že způsoby chování a života, pravidla a nauky jiných náboženství »se sice v mnohém rozcházejí s tím, v co ona věří a k věření předkládá, přece jsou však nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi.

Církevní podání však používá označení inspirovaných spisů jen pro kanonické knihy Starého a Nového zákona, jakožto inspirované Duchem svatým. 2. vatikánský koncil v dogmatické konstituci o božském zjevení se odvolává na tuto tradici a učí: »Svatá matka církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého (srov. Jan 20,31; 2 Tim 3,16; 2 Pt 1,19-21; 3,15-16), a jako takové byly církvi předány. Tyto knihy »učí spolehlivě a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu.

Ale protože Bůh chce volat v Kristu všechny národy k sobě a sdělit jim plnost svého zjevení a své lásky, nepřestává se mnoha různými způsoby zpřítomňovat »nejen jednotlivcům, ale i národům v bohatství jejich spirituality, která nachází svůj výtečný a podstatný výraz v náboženstvích, i když obsahují mezery, nesrovnalosti a bludy«.até knihy jiných náboženství, které fakticky živí a vedou život jejich příslušníků, obsahují proto z Kristova tajemství ony prvky dobra a milosti, které jsou jim k dispozici.

STARÝ ZÁKON

121 Starý zákon je neodlučitelná část Písma svatého. Jeho knihy jsou inspirované Bohem a uchovávají si nepomíjející hodnotu, protože Stará úmluva nikdy nebyla odvolána.

122 „Plán spásy ve Starém zákoně byl zaměřen především k tomu, aby připravoval… příchod Krista, vykupitele světa.“ Knihy Starého zákona „sice obsahují též věci nedokonalé a dočasné“, vydávají však svědectví o celé božské pedagogice spásné Boží lásky. „Vyjadřují živý cit vůči Bohu, jsou v nich uloženy vznešené nauky o Bohu, spasitelná moudrost o životě člověka i podivuhodné poklady modliteb“; a konečně je v nich „ukryto tajemství naší spásy“.

123 Křesťané si váží Starého zákona jako ryzího slova Božího. Církev vždycky rozhodně odmítala myšlenku zavrhnout Starý zákon pod záminkou, že by se ve světle Nového zákona stal už „jen přežitkem“ (marcionismus).

NOVÝ ZÁKON

124 „Boží slovo, které je Boží silou k spáse pro každého věřícího, je vynikajícím způsobem podáno a projevuje svou sílu v knihách Nového zákona.“

Tyto knihy nám podávají definitivní pravdu Božího zjevení. Jejich ústředním námětem je Ježíš Kristus, vtělený Boží Syn, jeho skutky, jeho učení, jeho utrpení a jeho oslavení, a také počátky jeho Církve pod vedením Ducha svatého.

125 Evangelia jsou srdcem celého Písma svatého, „neboť jsou hlavním svědectvím o životě a učení vtěleného Slova, našeho Spasitele“.

126 Vznik evangelií je možné rozdělit do tří etap:

1. Ježíšův život a učení. Církev pevně trvá na tom, že čtyři evangelia, „jejichž historičnost bez váhání potvrzuje, věrně podávají to, co Boží Syn Ježíš v době svého života mezi lidmi pro jejich spásu skutečně konal a učil až do dne, kdy byl vzat do nebe“.

2. Ústní podání. „Apoštolové pak po nanebevstoupení Pána předali svým posluchačům to, co říkal a dělal, s plnějším porozuměním, jakého se jim, poučeným událostmi Kristova oslavení a vyučeným světlem Ducha pravdy, dostalo.“

3. Psaná evangelia. „Bibličtí spisovatelé sepsali čtyři evangelia tak, že něco vybrali z množství ústních nebo už i písemných tradic, něco sestavili v celek nebo vysvětlili se zřetelem na tehdejší stav církevních obcí. Přitom zachovali formu hlásání, ale vždy tak, že nám sdělují o Ježíši pravdivé a upřímné údaje.“

127 Evangelium ve čtverém podání zaujímá v Církvi jedinečné místo; dosvědčuje to úcta, jíž je zahrnuje liturgie, a zcela zvláštní přitažlivost, která v každé době působila na světce.

„Není žádný lepší, vzácnější a úchvatnější text, než evangelium. Pozorujte a uchovávejte [v srdci] to, co Kristus, náš Pán a Mistr, učil svými slovy a vykonal svými skutky.“

„Nade všechno mě udržuje ve chvílích vnitřní modlitby evangelium. V něm nalézám všechno, co potřebuje má ubohá duše. Odhaluji v něm stále nová světla, skrytý a tajemný smysl.“

JEDNOTA STARÉHO A NOVÉHO ZÁKONA

128 Církev už od apoštolských dob, a i potom stále vyzdvihovala ve své Tradici jednotu Božího plánu v obou zákonech prostřednictvím typologie. Ta rozpoznává v Božích dílech Starého zákona předobrazy toho, co Bůh v plnosti časů dovršil v osobě svého vtěleného Syna.

129 Křesťané tedy čtou Starý zákon ve světle Krista, který zemřel a vstal z mrtvých. Typologická četba odhaluje nevyčerpatelný obsah Starého zákona. Má nám tak připomenout, že si uchovává svou specifickou hodnotu zjevení, jak to potvrdil sám náš Pán. Ostatně i Nový zákon je nutno číst ve světle Starého zákona. Prvotní křesťanská katechese se na něj neustále odvolává. Podle starobylého rčení „Nový zákon je skryt ve Starém, zatímco Starý je odhalen Novým zákonem“.

130 Typologie vyjadřuje vzestupnou dynamičnost v naplňování Božího plánu, kdy „Bůh bude všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Například povolání patriarchů a vyjití z Egypta neztrácejí v Božím plánu svou cenu, a to proto, že v něm představují etapy určitých mezidobí.

V. Písmo svaté v životě Církve

131 „Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro Církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života.“ „Věřícím křesťanům musí být dokořán otevřen přístup k Písmu svatému.“

132 „Proto má být studium Písma svatého duší posvátné teologie. Ve slově Písma nachází zdravou výživu a svatou svěžest také služba slova, totiž pastýřské kázání, katecheze a všechna křesťanská výuka, ve které má mít liturgická homilie význačné místo.“

133 Církev „naléhavě a důrazně vybízí také všechny věřící, aby častým čtením Písma svatého získali 'nesmírně cenné poznání Ježíše Krista' (Fil 3,8). 'Neboť neznalost Písma je neznalost Krista' (Sv. Jeroným).“

Souhrn

134 „Veškerá božská Písma jsou jen jedna kniha a touto jedinou knihou je Kristus; vždyť všechna božská Písma mluví o Kristu a v něm nacházejí naplnění.“

135 „Písmo svaté obsahuje Boží slovo, a protože jsou inspirováno, je to opravdu slovo Boží.“

136 Bůh je autorem Písma svatého v tom smyslu, že inspiruje jeho lidské autory; působí v nich a skrze ně. Tak nám dává jistotu, že jejich spisy neomylně učí spásné pravdě.

137 Výklad inspirovaných knih Písma musí především soustředit pozornost na to, co chce Bůh prostřednictvím svatých autorů (či svatopisců) zjevit k naší spáse. „Co je dílem Ducha, nelze plně chápat leč pod vlivem Ducha.“

138 Církev přijímá 46 knih Starého zákona a 27 knih Nového zákona jako inspirované a má je v úctě.

139 Na prvním místě jsou čtyři evangelia, protože jejich středem je Kristus.

140 Jednota obou Zákonů vyvěrá z jednoty Božího plánu a jeho zjevení: Starý zákon připravuje Nový, zatímco Nový naplňuje Starý; oba dva se navzájem osvětlují; oba dva jsou opravdové Boží Slovo.

141 „Církev vždy měla v úctě Písmo svaté jako samo tělo Páně“ ; v obou nachází celý křesťanský život svou potravu a svou vlastní normu. „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku“ (Ž 119,105).


Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

Stažení: "Katechismus Katolické Církve"

Zdroj: web.katolik.cz


Top

Doporučit tuto stránku příteli!

Vote!