 |
 |
 |
|
|||
| |||
| |||
| |||
|
|
|
|
|
|
Obsah: "Katechismus Katolické Církve" PRVNÍ ČÁST - VYZNÁNÍ VÍRY (26-1065)DRUHÝ ODDÍL - VYZNÁNÍ KŘESŤANSKÉ VÍRY - SYMBOLY VÍRY (185-1065)Prvni kapitolaVěřím v Boha Otce (185-421)185 Kdo říká „věřím“, říká: „Přijímám to, v co věříme my.“ Společenství ve víře není možné bez společné řeči víry závazné pro všechny a sjednocující všechny v témž vyznání víry. 186 Apoštolská církev již od počátku vyjadřovala a předávala svou vlastní víru v krátkých a pro všechny závazných ustálených formulích. Ale již velmi brzy Církev také chtěla shrnout podstatu své víry do soustavně uspořádaných výtahů, určených hlavně čekatelům na křest.
187 Tyto souhrny víry se nazývají „vyznání víry“, protože shrnují víru, kterou vyznávají křesťané. Říká se jim také „Krédo“, podle jejich prvních slov (latinsky „credo“ = věřím). Nazývají se také „symboly víry“. 188 Řecké slovo „symbolon“ označovalo polovinu rozlomeného předmětu (např. pečeti), která byla sloužila jako poznávací znamení. Rozlomené části se přiložily k sobě, aby se tak ověřila nositelova totožnost. „Symbol víry“ je tedy znamením k zjištění totožnosti a znamením společenství věřících. Slovem „symbolon“ se později označoval soubor, sbírka nebo souhrn. „Symbol víry“ je soubor základních pravd víry. Z toho vyplývá, že tvoří první a základní opěrný bod katecheze. 189 Poprvé se „vyznání víry“ pronáší při křtu. „Symbol víry“ je především křestním symbolem. Protože se křest uděluje „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19), jsou pravdy víry, vyznávané při křtu, seřazeny podle svého vztahu ke třem osobám Nejsvětější Trojice. 190 Vyznání je tedy rozděleno na tři části: „První je věnována první božské Osobě a obdivuhodnému dílu stvoření; druhá je vyhrazena druhé božské Osobě a tajemství lidského vykoupení; třetí se zabývá třetí božskou Osobou, zdrojem a základem našeho posvěcení“. To jsou „tři části naší (křestní) pečeti“. 191 „Tyto tři části jsou navzájem odlišné, i když spolu souvisejí. Podle přirovnání, kterého často užívali církevní otcové, jim říkáme články. Jako máme v našich údech určité klouby (články), které je rozlišují a člení, tak byly správně a právem ve vyznání víry označeny jako články ty pravdy, které máme věřit obzvláště a způsobem jasně vymezeným.“ Podle starobylé tradice, dosvědčené již svatým Ambrožem, má Krédo dvanáct článků, vyjadřujíc tak symbolicky počtem apoštolů souhrn apoštolské víry. 192 Během staletí bylo mnoho vyznání nebo symbolů víry, jež odpovídaly na potřeby různých období: symboly různých apoštolských a starobylých církví, symbol „Quicumque“, tak zvaný Atanášův, vyznání víry některých sněmů (toledského, lateránského, lyonského, tridentského ) nebo některých papežů, jako „Fines Damasi“ nebo „Vyznání víry Božího lidu“ Pavla VI. (1968). 193 Žádné vyznání z jednotlivých období života Církve nemůže být považováno za překonané a zbytečné. Pomáhají nám zůstávat dnes ve styku s vírou všech věků a prohlubovat ji prostřednictvím různých souhrnů, které z ní byly vytvořeny. Mezi všemi vyznáními jsou však dvě, která zaujímají zcela zvláštní místo v životě Církve: 194 Apoštolské vyznání víry, které se tak nazývá proto, že je právem považováno za věrné shrnutí víry apoštolů. Je starobylým křestním vyznáním římské církve. Právě díky tomu se těší veliké vážnosti: „Je to vyznání, které opatruje římská církev, v níž měl svůj stolec Petr, první z apoštolů, a kam přinesl i společné vyjádření víry.“ 195 Vyznání víry nazývané nicejsko-cařihradské odvozuje svou velikou vážnost ze skutečnosti, že je plodem prvních dvou ekumenických koncilů (r.325 a r.381). Dodnes je společné všem východním i západním církvím. 196 Náš výklad víry bude postupovat podle apoštolského vyznání, které je takřka „nejstarším římským katechismem“. Tento výklad však bude doplňován stálými odkazy na nicejsko-cařihradské vyznání víry, jež je v mnoha bodech jasnější a podrobnější. 197 Přijměme vyznání své víry, která dává život, jako v den křtu, kdy byl celý náš život podřízen „pravidlu nauky“ (Řím 6,17). Modlit se s vírou „Věřím v Boha“ znamená vstupovat do společenství s Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým a také s celou Církví, jež nám víru předává a v jejímž lůně věříme:
PRVNÍ KAPITOLA„VĚŘÍM V BOHA OTCE“ 198 Naše vyznání víry začíná Bohem, protože Bůh je „První a Poslední“ (Iz 44,6), počátek a konec všeho. Krédo začíná Bohem Otcem, protože Otec je první božskou osobou Nejsvětější Trojice; naše Vyznání začíná stvořením nebe a země, protože stvoření je počátkem a základem všech Božích děl. 1. ČLÁNEK „VĚŘÍM V BOHA, OTCE VŠEMOHOUCÍHO, STVOŘITELE NEBE I ZEMĚ“ 1. odstavec VĚŘÍM V BOHA 199 „Věřím v Boha“: toto první tvrzení z Vyznání víry je také nejzákladnější. Celé Vyznání mluví o Bohu, a mluví-li také o člověku a o světě, pak jen ve vztahu k Bohu. Všechny články Kréda pocházejí z prvního, právě tak jako přikázání Desatera jsou rozvinutím prvního. Ostatní články nám umožňují lépe poznávat Boha, jak se postupně zjevoval lidem. „Křesťané tedy napřed vyznávají, že věří v Boha.“ I. „Věřím v jednoho Boha“ 200 Těmito slovy začíná nicejsko-cařihradské vyznání. Vyznání, že Bůh je jediný, má svůj kořen v božském zjevení Staré smlouvy a je neodlučné od víry v existenci Boží a je rovněž zcela základní. Bůh je jediný, existuje pouze jeden Bůh: „Křesťanská víra věří v jednoho Boha a vyznává, že je jediný přirozeností, podstatou a bytností.“ 201 Bůh se zjevil Izraeli, svému vyvolenému (národu), jako Jediný: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je Jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4-5). Ústy proroků Bůh volá Izrael a všechny národy, aby se obrátily k němu, Jedinému: „Obraťte se ke mně a dejte se spasit, všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh a nikdo jiný!.. Řeknou: „Jen v Hospodinu je vítězství a síla“ (Iz 45,22-24). 202 Sám Ježíš potvrzuje, že Bůh je „jediný Pán“ a že je třeba ho milovat celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Současně dává na srozuměnou, že on sám je „Pán“. Vyznávat, že „Ježíš je Pán“, je vlastní křesťanské víře. To však nijak neodporuje víře v jediného Boha. Věřit v Ducha svatého, „Pána a Dárce života“, nevnáší do jediného Boha žádné rozdělení:
II. Bůh zjevuje své jméno 203 Bůh se zjevil Izraeli, svému lidu, tím, že mu oznámil své jméno. Jméno vyjadřuje bytí, totožnost osoby a smysl jejího života. Bůh má jméno. Není nějakou bezejmennou silou. Sdělit své jméno, znamená dát se druhým poznat a v jistém smyslu se jim vydat, stát se jim přístupným a dát jim možnost důvěrnějšího poznání a osobního oslovení. 204 Bůh se zjevoval svému lidu postupně a pod různými jmény; avšak zjevení Božího jména Mojžíšovi v „teofanii“ hořícího keře, na prahu exodu a smlouvy na Sinaji, se ukázalo jako základní zjevení Staré i Nové úmluvy. ŽIVÝ BŮH 205 Bůh volá Mojžíše ze středu keře, který hoří, ale není ohněm stravován, a říká mu: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův“ (Ex 3,6). Bůh je Bohem otců, Ten, který povolal a vedl patriarchy na jejich putováních. Je to Bůh věrný a plný slitování, který se rozpomíná na ně i na své přísliby a přichází vysvobodit jejich potomky z otroctví. On je Bohem mimo čas, který toto může a chce a který kvůli tomuto plánu použije své všemohoucnosti. „JSEM, KTERÝ JSEM“
206 Tím, že Bůh zjevil své tajemné jméno JHVH, „Jsem, který Je“ nebo „Jsem, který Jsem“ nebo také „Já jsem, který Já jsem“, říká, kdo je a jakým jménem má být nazýván. Toto božské jméno je tajemné, jako je tajemstvím sám Bůh. Je to zjevení jména a zároveň téměř odmítnutí jména; a právě tím toto označení vyjadřuje nejlépe Boha jako toho, který nekonečně přesahuje vše, co můžeme pochopit a vyslovit: je to „Bůh skrytý“ (Iz 45,15), jeho jméno je nevýslovné, a je to Bůh, který jde vstříc lidem. 207 Zjevením svého jména Bůh zároveň zjevuje svoji věrnost od věků do věků, platnou jak pro minulost („jsem Bůh tvých otců“, Ex 3,6), tak i pro budoucnost („já budu s tebou“, Ex 3,12). Bůh, který zjevuje své jméno jako „Já jsem“, se zjevuje jako Bůh, který je vždy zde, u svého lidu, aby ho spasil. 208 Tváří v tvář úchvatné a tajemné Boží přítomnosti člověk nahlíží, jak je nepatrný. Mojžíš si před hořícím keřem zouvá opánky a zakrývá si tvář před Boží svatostí. Před velebností třikrát svatého Boha Izaiáš zvolá: „Běda mně, jsem se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů.“ (Iz 6,5). Když Petr vidí božská znamení, která koná Ježíš, zvolá: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ (Lk 5,8). Protože však Bůh je svatý, může odpustit člověku, který před ním uzná, že je hříšník: „Nebudu jednat podle žáru svého hněvu..., protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe“ (Oz 11,9). Také apoštol Jan říká: „Před ním uklidníme své svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“ (1 Jan 3,19-20). 209 Izraelský lid nevyslovuje Boží jméno z úcty k jeho svatosti. Při čtení Písma svatého je zjevené jméno nahrazováno božským titulem „Pán“ („Adonai“, řecky „Kyrios“). Tímto titulem bude prohlášeno Ježíšovo božství: „Ježíš je Pán“. „BŮH PLNÝ SLITOVÁNÍ A MILOSTIVÝ“ 210 Po hříchu Izraele, který se vzdálil od Boha, aby se klaněl zlatému teleti, Bůh vyslyší Mojžíšovy prosby a opět jde s nevěrným lidem, a tak mu projevuje svou lásku. Mojžíšovi, který ho prosí, aby mu dovolil spatřit svou slávu, Bůh odpovídá: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou svoje jméno Hospodin [JHVH]“ (Ex 33,1819). A Hospodin přechází kolem Mojžíše a volá: „JHVH, JHVH, Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý a nadmíru milosrdný a věrný“ (Ex 34,5-6). Mojžíš tehdy vyzná, že Hospodin je Bůh, který odpouští. 211 Boží Jméno „Jsem“ nebo „Jest“ vyjadřuje věrnost Boha, který navzdory nevěrnosti hříchu lidí a trestu, jež si zasluhuje, „osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení“ (Ex 34,7). Bůh zjevuje, že je „nekonečně milosrdný“ (Ef 2,4), a půjde až tak daleko, že dá svého Syna. Ježíš, dávaje život, aby nás osvobodil od hříchu, zjeví, že i on má Boží jméno: „Až vyvýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já“ (Jan 8,28). JEDINĚ BŮH JE 212 Během staletí mohla víra Izraele rozvíjet a prohlubovat bohatství, které je obsaženo ve zjevení Božího jména. Bůh je jediný, mimo něho nejsou žádní jiní bohové. Přesahuje svět i dějiny. Nebe i země „jsou dílo tvých rukou; ona pominou, ty však zůstáváš, to vše zetlí jak oděv,... Ty však jsi týž a bez konce jsou tvá léta“ (Ž 102,27-28). U něho „není změna ani ztemnění“ (Jak 1,17). On je, „který je“ od věků a na věky, a proto zůstává vždy věrný sám sobě a svým příslibům. 213 Zjevení nevýslovného Jména „Jsem, který jsem“ vyjadřuje tedy pravdu, že pouze Bůh je. V tomto smyslu chápal Boží jméno již překlad Septuaginty a v jejích stopách je tak chápala i tradice Církve: Bůh je plnost bytí a veškeré dokonalosti, bez počátku a bez konce. Zatímco všichni tvorové vše, čím jsou a co mají, dostali, on sám je totožný se svým bytím a sám od sebe je vším, čím je. III. Bůh, „Ten, který je“, je Pravda a Láska 214 Bůh, „Ten, který je“, se zjevil Izraeli jako ten, který je „nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6). Tyto dva pojmy vyjadřují souhrnně bohatství Božího jména. Bůh ukazuje ve všech svých dílech svou laskavost, dobrotu, milost a svou lásku; ale také svou spolehlivost, stálost, věrnost a svou pravdu. „Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost“ (Ž 138,2). On je Pravda, protože „Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není“ (1 Jan 1,5); on je „Láska“, jak učí apoštol Jan (1 Jan 4,8). BŮH JE PRAVDA 215 „To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný“ (Ž 119,160, ekumenický překlad). „Ano, Panovníku Hospodine, ty sám jsi Bůh, tvá slova jsou pravda“ (2 Sam 7,28); a proto se Boží přísliby vždycky uskutečňují. Bůh je Pravda sama, jeho slova nemohou klamat. Právě proto se lze na ně spolehnout ve všem s plnou důvěrou v pravdivost a věrnost jeho slova. Hřích a pád člověka má svůj původ ve lži pokušitele, který navedl k pochybnostem o Božím slově, o jeho dobrotě a jeho věrnosti. 216 Boží pravda, to je jeho moudrost, kterou řídí celý řád stvoření a vládne nad světem. Bůh, který sám „učinil nebe i zemi“ (Ž 115,15), sám může dát též pravé poznání všech stvořených věcí ve vztahu k němu. 217 Bůh je pravdivý, také když zjevuje sám sebe: „V jeho ústech“ je „nauka pravdy“ (Mal 2,6). Když poslal svého Syna na svět, pak kvůli tomu, aby „vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37): „Víme také, že Boží Syn přišel a dal nám rozum, abychom poznávali pravého Boha“ (1 Jan 5,20). BŮH JE LÁSKA 218 Izrael mohl během svých dějin objevit, že byl pouze jediný důvod, proč se mu Bůh zjevil a proč ho vyvolil mezi všemi národy, aby mu patřil: Boží láska, kterou si Izrael ničím nezasloužil. A Izrael skrze proroky pochopil, že to bylo zase jen z lásky, když ho Bůh nikdy nepřestal zachraňovat a odpouštět mu jeho nevěrnost a jeho hříchy. 219 Láska Boha k Izraeli je přirovnávána k lásce otce k vlastnímu synovi. Je to mnohem mocnější láska, než jakou má matka k vlastním dětem. Bůh miluje svůj lid více než ženich svou nevěstu; tato láska přemůže i ty nejtěžší nevěrnosti; dospěje dokonce až tak daleko, že daruje to nejcennější: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (Jan 3,16). 220 Boží láska je „věčná“ (Iz 54,8): „I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí“ (Iz 54,10). „Věčnou láskou jsem tě miloval, proto jsem ti zachoval smilování“ (Jer 31,3). 221 Avšak svatý Jan jde ještě dál, když tvrdí: „Bůh je Láska“ (1 Jan 4,8.16): Samo bytí Boha je láska. Když pak v plnosti časů posílá svého jednorozeného Syna a Ducha lásky, zjevuje Bůh své nejhlubší tajemství; věčné sdílení lásky je On sám: Otec, Syn a Duch svatý, a určil nás k tomu, abychom se na něm podíleli. IV. Co vyplývá z víry v jediného Boha 222 Věřit v jediného Boha a milovat ho celým svým bytím má pro celý náš život nedozírné následky. To znamená: 223 Poznávat velikost a velebnost Boha: „Hle, Bůh je veliký a my to nechápeme“ (Job 36,26). Právě proto je nutno „nejprve sloužit“ Bohu. 224 Žít v neustálém vzdávání díků: Je-li Bůh jediný, pak všechno, co jsme a co máme, pochází od něho: „Máš něco, co bys nedostal?“ (1 Kor 4,7). „Čím se odplatím Hospodinu za všechno, co mi prokázal?“ (Ž 116,12). 225 Poznávat jednotu a pravou důstojnost všech lidí: všichni byli „učiněni, aby byli obrazem a podobou Boha“ (Gn 1,26). 226 Správně užívat stvořených věcí: Víra v jediného Boha nás vede k tomu, abychom všechno, co není on, užívali natolik, natolik, nakolik nás to přibližuje k němu, a abychom se toho zříkali natolik, nakolik nás to od něho vzdaluje.
227 Důvěřovat Bohu za všech okolností, i v protivenstvích. Úchvatně to vyjadřuje jedna modlitba sv. Terezie od Ježíše:
Souhrn 228 „Slyš Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán“ (Dt 6,4; Mk 12,29). „Svrchované Bytí musí být nezbytně jediné, nemá sobě rovného... Není-li Bůh jediný, není to Bůh.“ 229 Víra v Boha nás vede k tomu, abychom se k němu obraceli jako ke svému prvopočátku a ke svému poslednímu cíli a ničemu nedávali před ním přednost a ničím jej nenahrazovali. 230 Přestože se Bůh zjevuje, zůstává nevýslovným tajemstvím: „Kdybych ho pochopil, nebyl by to Bůh.“ 231 Bůh naší víry se zjevil jako „Ten, který je“; a dal se poznat jako „Plný slitování a milostivý“ (Ex 34,6 ). Samo jeho Bytí je Pravda a Láska. 2. odstavec OTEC I. „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ 232 Křesťané jsou křtěni „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Před tím odpovídají „věřím“ na trojí otázku, kterou se od nich žádá, aby vyznali svou víru v Otce, Syna i Ducha svatého: „Víra všech křesťanů má svůj základ v Trojici“. 233 Křesťané jsou křtěni „ve jménu“, a nikoliv „ve jménech“ Otce i Syna i Ducha svaté ho; je totiž jen jeden Bůh, všemohoucí Otec a jeho jednorozený Syn a Duch svatý: Nejsvětější Trojice. 234 Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám o sobě. Toto tajemství je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry; je světlem, které je osvěcuje. Je to nejzákladnější a nejpodstatnější učení v „hierarchii pravd“ víry. „Celé dějiny spásy nejsou ničím jiným než dějinami různých cest a prostředků,kterými jediný a pravý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý, se zjevuje, smiřuje a spojuje se sebou lidi, kteří se odvracejí od hříchu.“ 235 V tomto odstavci bude krátce vyloženo, jakým způsobem bylo zjeveno tajemství Nejsvětější Trojice (I), jak Církev formulovala učení víry o tomto tajemství (II) a konečně, jak skrze božská poslání Syna a Ducha svatého Bůh Otec uskutečňuje svůj „dobrotivý plán“ stvoření, vykoupení a posvěcení (III). 236 Církevní otcové rozlišují mezi „teologií“ a „ekonomií“; prvním termínem označují tajemství vnitřního života trojjediného Boha a druhým všechna Boží díla, jimiž se zjevuje a sdílí svůj život. Skrze „ekonomii“ je nám zjevena „teologie“; ale též „teologie“ zase osvětluje celou „ekonomii“. Boží díla zjevují, kým je Bůh sám v sobě; a naopak tajemství jeho vnitřního bytí osvětluje chápání všech jeho děl. Podobně je tomu i mezi lidskými osobami. Osoba se projevuje svými činy, a čím více známe nějakou osobu, tím lépe chápeme její činy. 237 Trojice je tajemství víry v nejvlastnějším slova smyslu, jedno „z tajemství skrytých v Bohu, které nelze poznat, není-li zjeveno Bohem“. Bůh zanechal nepochybně stopy svého trojjediného bytí v díle stvoření a ve svém zjevení v průběhu Starého zákona. Avšak hlubina jeho bytí jako Nejsvětější Trojice je nepřístupným tajemstvím pro pouhý rozum, stejně jako pro víru Izraele před vtělením Božího Syna a sesláním Ducha svatého. II. zjevení Boha jako Trojice OTEC ZJEVENÝ SYNEM 238 Mnohá náboženství vzývají Boha jako „Otce“. Božstvo je často považováno za „otce bohů i lidí“. Izrael nazývá Boha Otcem, protože je Stvořitelem světa. Avšak mnohem víc je Bůh Otcem, protože s Izraelem, svým „prvorozeným synem“ (Ex 4,22), uzavřel Smlouvu a dal mu Zákon. Bůh je také nazýván Otcem izraelského krále. Zvláště pak je „Otcem chudých“, sirotka a vdovy, kteří jsou pod jeho láskyplnou ochranou. 239 Nazývá-li jazyk víry Boha jménem „Otec“, vyzdvihuje především dvě hlediska: že Bůh je prvotní zdroj všeho a transcendentní autorita a že je zároveň dobrotivý ke všem svým dětem a že se s láskou o ně stará. Tato něžná Boží starostlivost může být vyjádřena i obrazem mateřství, který ukazuje více, jak je Bůh přítomen ve stvoření a jak důvěrný je vztah mezi Bohem a jeho tvorem. Jazyk víry tak čerpá z lidské zkušenosti rodičů, kteří jsou pro člověka jistým způsobem první zástupci Boha. Taková zkušenost však také ukazuje, že rodiče mohou chybovat a znetvořit tvář otcovství i mateřství. Je tedy vhodné připomínat, že Bůh přesahuje lidské rozlišování na pohlaví. Není ani muž ani žena, je Bůh. Přestože je zdrojem a vzorem lidského otcovství a mateřství, přece je přesahuje: Nikdo není otcem jako Bůh. 240 Ježíš zjevil, že Bůh je „Otec“, způsobem neslýchaným: není jím jen proto, že je Stvořitelem; on je od věčnosti Otcem ve vztahu ke svému jednorozenému Synu, který pak je Synem jen ve vztahu k svému Otci: „Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit“ (Mt 11,27). 241 Proto apoštolové vyznávají Ježíše jako „Slovo“, které „bylo na počátku u Boha“, „Slovo“, jež „bylo Bůh“ (Jan 1,1), jako „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15), jako „odlesk jeho (božské) slávy a výraznou podobu jeho podstaty“ (Žid 1,3). 242 V jejich stopách, podle apoštolské tradice, Církev v roce 325 na prvním ekumenickém koncilu v Niceji vyhlásila, že Syn je „soupodstatný“ a Otcem, to znamená, že je s ním jeden Bůh. Druhý ekumenický koncil, shromážděný v roce 381 v Cařihradě, uchoval tento výraz ve své formulaci nicejského kréda a vyznal „jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem“. OTEC A SYN ZJEVOVANÍ DUCHEM 243 Před svým umučením Ježíš oznamuje, že pošle „jiného Parakléta“ (Přímluvce), Ducha svatého. Duch, který působí už od stvoření a který kdysi „mluvil skrze proroky“ (nicejsko-cařihradské vyznání víry), bude nyní pobývat mezi učedníky a bude v nich, aby je naučil všemu a uvedl je „do celé pravdy“ (Jan 16,13). Duch svatý je tak zjeven jako další božská Osoba ve vztahu k Ježíši a k Otci. 244 Věčný původ Ducha se zjevuje v jeho poslání v čase. Duch svatý byl seslán na apoštoly a na Církev jak Otcem ve jménu Syna, tak osobně Synem po návratu k Otci. Seslání osoby Ducha po Ježíšově oslavení zjevuje plnost tajemství Nejsvětější Trojice. 245 Apoštolskou víru o Duchu definoval 2. ekumenický koncil v roce 381 v Cařihradě: „Věříme v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce.“ Tím Církev uznává Otce za „zdroj a původ veškerého božství“. Nicméně věčný původ Ducha svatého je spojen s věčným původem Synovým: „Duch svatý, který je třetí osobou Trojice, je Bůh, jeden a rovný Otci i Synu, téže podstaty a také téže přirozenosti... Proto se neříká, že je pouze Duchem Otce, nýbrž že je zároveň Duchem Otce i Syna.“ Krédo cařihradského koncilu vyznává: „S Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován.“ 246 Latinská tradice vyznání víry říká, že Duch „vychází z Otce i Syna [Filioque]“. Florentský koncil v roce 1439 vysvětluje: „Duch svatý má svou podstatu a své bytí zároveň od Otce i od Syna a od věčnosti vychází z obou jako z jediného principu a jediným vydechováním... A protože všechno, co je Otcovo, kromě svého otcovství, dal sám Otec svému jednorozenému Synu, když ho zplodil, tedy i toto vycházení Ducha svatého ze Syna dostává Syn od věčnosti od Otce, který ho od věčnosti zplodil.“ 247 Výraz Filioque chybí ve Vyznání víry vyhlášeném v Cařihradě v roce 381. Avšak na základě starobylé latinské a alexandrijské tradice to již dogmaticky vyznal papež sv. Lev v roce 447, dříve, než Řím v roce 451 poznal a přijal během chalcedonského koncilu symbol z roku 381. Užívání tohoto znění Kréda pozvolna vstupovalo do latinské liturgie (mezi 8. a 11. stoletím). Vsunutí „Filioque“ do nicejsko-cařihradského vyznání víry, které převzala latinská liturgie, zůstává dodnes předmětem sporů s pravoslavnými církvemi. 248 Východní tradice především zdůrazňuje, že ve vztahu k Duchu je prvním původcem Otec. Když vyznává, že Duch „vychází z Otce“ (Jan 15,26), tvrdí, že Duch vychází z Otce skrze Syna. Západní Tradice více zdůrazňuje soupodstatné společenství Otce a Syna, když tvrdí, že Duch vychází z Otce i Syna (Filioque). Říká to „oprávněně a odůvodněně“; vždyť věčný řád božských osob v jejich soupodstatném společenství zahrnuje, že Otec je prvním původcem Ducha, nakolik je „počátek bez počátku“, ale také nakolik je Otcem jednorozeného Syna, je s ním „jediným počátkem“, z něhož vychází Duch svatý. Není-li toto oprávněné doplnění jednostranně zdůrazňováno, nenarušuje totožnost víry ve skutečnost téhož vyznávaného tajemství. III. Svatá Trojice v učení víry JAK SE FORMOVALO TRINITÁRNÍ DOGMA 249 Zjevená pravda o Nejsvětější Trojici byla od počátku kořenem živé víry Církve, hlavně skrze křest. Nachází svůj výraz v křestním vyznání víry, formulovaném v kázání, v katechezi a modlitbě Církve. Podobné formulace se již objevují v apoštolských spisech, jako např. tento pozdrav, který přijala liturgie mše svaté: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého, ať je s vámi se všemi“ (2 Kor 13,13). 250 Církev se během prvních staletí snažila mnohem jasněji formulovat svou trinitární víru, ať již proto, aby prohloubila své chápání víry, nebo aby víru bránila proti bludům, které ji překrucovaly. To bylo úkolem prvních koncilů, kterým pomáhalo teologické bádání církevních Otců a které se opíraly o smysl křesťanského lidu pro víru. 251 Pro vyjádření pravdy víry o Trojici musela Církev vyvinout vlastní terminologii s pomocí pojmů filozofického původu: „podstata“, „osoba“ nebo „hypostaze“, „vztah“, atd. Tím však nepodřídila víru lidské moudrosti, ale dala nový, neobvyklý smysl těmto převzatým termínům, určeným napříště také k tomu, aby vyjadřovaly nevýslovné tajemství, které „nekonečně převyšuje všechno, co jsme v naší omezenosti schopni pochopit“. 252 Církev používá termínu „podstata“ (substance), někdy také „bytnost“ (essence) či „přirozenost“ (natura), aby označila božské bytí v jeho jednotě; termínu „osoba“ nebo „hypostasis“, aby jmenovala Otce, Syna a Ducha svatého v jejich skutečném, vzájemném rozlišení; termínu „vztah“ (relace), aby označila skutečnost, že rozlišení mezi božskými osobami tkví v tom, v jakém poměru je každá k ostatním. DOGMA O NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICI 253 Trojice je jedna. Nevyznáváme tři bohy, nýbrž jednoho Boha ve třech Osobách: „soupodstatnou Trojici“. Božské Osoby se nedělí o jediné božství, nýbrž každá z nich je úplně celý Bůh: „Otec je všechno to, co je Syn, Syn všechno to, co je Otec, Otec a Syn všechno to, co je Duch svatý, totiž jediný Bůh, podle přirozenosti.“ „Každá ze tří Osob je onou skutečností, totiž podstatou, bytností nebo božskou přirozeností.“ 254 Božské Osoby jsou od sebe skutečně odlišné. „Bůh je jediný, ale ne osamocený“. „Otec“, „Syn“ a „Duch svatý“ nejsou pouhá jména, označující způsoby božského Bytí, nýbrž Osoby skutečně odlišné: „Syn není Otec, Otec není Syn a Duch svatý není Otec nebo Syn.“ Liší se od sebe navzájem vztahy svého původu: „Je to Otec, který plodí, Syn, který je plozen, Duch svatý, který vychází.“ Božská jednota je trojjediná. 255 Božské Osoby jsou ve vzájemném vztahu. Skutečná, vzájemná odlišnost božských Osob, protože božskou jednotu nedělí, spočívá výhradně ve vztazích, které je vzájemných vztazích: „V jménech Osob, která vyjadřují vztah, se Otec vztahuje k Synovi, Syn k Otci, Duch svatý k oběma; nicméně, mluvíme-li z hlediska vztahu o těchto třech Osobách, přece věříme v jedinou přirozenost či podstatu.“ Vždyť v nich „je všechno jedno tam, kde není žádný protiklad vztahů.“ „Pro tuto jednotu je Otec celý v Synovi, celý v Duchu svatém; Syn je celý v Otci, celý v Duchu svatém; Duch svatý je celý v Otci, celý v Synovi.“ 256 Svatý Řehoř Naziánský, nazývaný „Teolog“, dává cařihradským katechumenům tento souhrn trinitární víry:
IV. Boží díla a poslání Trojice 257 „O lux, beata Trinitas et principalis Unitas“ – (Ó světlá, blažená Trojice a prapůvodní Jednoto!) Bůh je věčná blaženost, nesmrtelný život, nezapadající světlo. Bůh je láska: Otec, Syn a Duch svatý. Bůh chce svobodně sdílet slávu svého blaženého života. Takový je plán jeho dobrotivý plán, který pojal „ještě před stvořením světa“, když ve svém milovaném Synu „si nás vyvolil… ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista“ (Ef 1,4-5), totiž abychom „byli ve shodě s obrazem jeho Syna“ (Řím 8,29) díky Duchu adoptivního synovství, že jsme „přijati za vlastní“ (Řím 8,15). Tento plán je „milost, kterou nám dal... před dávnými věky“ (2 Tim 1,9-10), a tryská přímo z lásky Trojice. Rozvíjí se v díle stvoření v celých dějinách spásy po pádu, v poslání Syna i v poslání Ducha svatého, které pokračuje v poslání Církve. 258 Celá božská ekonomie (řád spásy) je společným dílem tří božských Osob. Vždyť jako má Trojice jednu a tutéž přirozenost, tak má jen jedno a totéž působení. „Otec, Syn a Duch svatý nejsou tři původci tvorů, nýbrž jediný původce.“ Nicméně každá božská Osoba vykonává společné dílo podle své osobní vlastnosti. A tak Církev s odkazem na Nový zákon vyznává: „Jeden je totiž Bůh Otec, od něhož jsou všechny věci; jeden je Pán Ježíš Kristus, skrze něhož jsou všechny věci; jeden je Duch svatý, v němž jsou všechny věci.“ Především božská poslání vtělení Syna a darování Ducha svatého zjevují zvláštní vlastnosti božských Osob. 259 Celá božská ekonomie, dílo společné a zároveň osobní, dává poznat jak vlastnosti božských Osob, tak jejich jedinou přirozenost. Stejně i celý křesťanský život je společenstvím s každou z božských Osob, aniž by se jakkoliv oddělovaly. Kdo vzdává chválu Otci, vzdává ji i Synu a Duchu svatému; kdo následuje Krista, pak jen proto, že ho Otec přitahuje a protože ho Duch vede. 260 Posledním cílem veškeré božské ekonomie je, aby všichni tvorové vstoupili do dokonalé jednoty s Nejsvětější Trojicí. Ale už nyní jsme povoláni k tomu, aby v nás Nejsvětější Trojice přebývala: „Kdo mě miluje,“ říká Pán, „bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23):
Souhrn 261 Tajemství Nejsvětější Trojice je ústřední tajemství víry a křesťanského života. Jen Bůh sám je může dát poznat tím, že se zjevuje jako Otec, Syn a Duch svatý. 262 Vtělení Božího Syna zjevuje, že Bůh je věčný Otec a že Syn je soupodstatný s Otcem, totiž že je v něm a s ním jediný Bůh. 263 Seslání Ducha svatého, kterého Otec posílá jménem Syna a kterého Syn posílá „od Otce“ (Jan 15,26 ), zjevuje, že je s nimi jediný Bůh. „S Otcem i Synem je uctíván a oslavován.“ 264 „Duch svatý vychází hlavně z Otce jako z prvního počátku, a protože Otec ho od věčnosti dává Synu, vychází z Otce i Syna společně.“ 265 Skrze křestní milost „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ jsme povoláni k tomu, abychom měli účast na životě Nejsvětější Trojice, zde na zemi v temnotě víry a po smrti ve věčném světle. 266 „Toto je však katolická víra, že uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě, aniž bychom směšovali osoby či rozlučovali podstatu: jiná je totiž osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha svatého; jediné je však božství, rovná sláva a stejná věčná velebnost Otce a Syna a Ducha svatého.“ 267 Jako jsou božské osoby nerozdělitelné v tom, čím jsou, tak jsou také nerozdílné v tom, co působí. Ale v jediném božském působení každá Osoba zjevuje, co je jí vlastní v Trojici, především v božských posláních vtělení Syna a daru Ducha svatého. 3. odstavec VŠEMOHOUCÍ 268 Ze všech Božích vlastností se ve Vyznání víry uvádí jen Boží všemohoucnost: vznávat ji má velký význam pro náš život. Věříme, že je všeobecná, protože Bůh, který všechno stvořil, všechno řídí a všechno může; je milující, protože Bůh je náš Otec; je tajemná, protože ji může poznat jen víra, neboť „se projevuje ve slabosti“ (2 Kor 12,9). „UČINIL VŠECHNO, CO CHTĚL“ (Ž 115,3) 269 Písmo svaté na mnoha místech vyznává univerzálnost Boží moci. Bůh je nazýván „Přesilným Jákobovým“ (Gn 46,24; Iz 1,24 a jinde), „Hospodinem zástupů“, „Hospodinem, udatným v boji“ (Ž 24,8-10). Může-li Bůh všechno „na nebi i na zemi“ (Ž 135,6), pak je to proto, že je stvořil. Nic mu není nemožné a se svým dílem nakládá podle své libosti; je Vládcem vesmíru a původcem jeho řádu, který mu zůstává plně podroben a k dispozici; je Pánem dějin a podle své libosti ovládá srdce a řídí události. „Ty vždy můžeš uplatňovat svou velkolepou moc; kdo se může protivit síle tvého ramene?“ (Mdr 11,21). „TY VŠAK MÁŠ SLITOVÁNÍ SE VŠÍM, PROTOŽE MŮŽEŠ VŠECHNO“ (Mdr 11,23) 270 Bůh je všemohoucí Otec. Jeho otcovství a jeho moc se vzájemně osvětlují. Svou otcovskou všemohoucnost ukazuje tím, jak se stará o naše potřeby; tím, že nás přijímá za syny („budu vaším Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví všemohoucí Pán“: 2 Kor 6,18); a nakonec ji ukazuje svým nekonečným milosrdenstvím, neboť svrchovaným způsobem projevuje svou moc tím, že svobodně odpouští hříchy. 271 Božská všemohoucnost není vůbec svévole: „V Bohu moc a podstata, vůle a rozum, moudrost a spravedlnost jsou jedna a táž věc, takže nic nemůže být v Boží moci, co by nemohlo být ve spravedlivé Boží vůli nebo v jeho moudré inteligenci.“ TAJEMSTVÍ ZDÁNLIVÉ BOŽÍ BEZMOCNOSTI 272 Víra v Boha, Otce všemohoucího, může být podrobena zkoušce, zakouší-li člověk nějaké zlo nebo musí-li trpět. Někdy se může zdát, že Bůh není přítomen či není schopen zabránit zlu. Avšak Bůh Otec zjevil svrchovaně tajemným způsobem svou všemohoucnost dobrovolným ponížením svého Syna a jeho zmrtvýchvstáním; tím přemohl zlo. Ukřižovaný Kristus je tedy „Boží moc a Boží moudrost. Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé“ (1 Kor 1,24-25). V Kristově zmrtvýchvstání a povýšení Otec rozvinul „účinnost své síly“ a ukázal „na nás, na věřích“, jak se „jeho nesmírně velká moc… projevila“ (Ef 1,19-22). 273 Jen víra se může vnitřně sjednotit s tajemnými cestami Boží všemohoucnosti. Tato víru se chlubí vlastními slabostmi, aby na sebe svolala Kristovu moc. Svrchovaným vzorem této víry je Panna Maria, která uvěřila, že „u Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37) a která mohla velebit Pána slovy: „učinil mi veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté“ (Lk 1,49). 274 „Není tedy nic vhodnějšího k upevnění naší víry a naší naděje než přesvědčení, vryté hluboko do našich duší, že Bohu není nic nemožného. Proto též, jakmile náš rozum bude mít jen poněkud představu o Boží všemohoucnosti, bude snadno a bez pochybování souhlasit se všemi věcmi, i s těmi největšími a nejnepochopitelnějšími, a třeba i přesahujícími běžné přírodní zákony, jež nám uloží (krédo) k věření.“ Souhrn 275 Se spravedlivým Jobem vyznáváme: „Vím, že zmůžeš všechno, že ti není nemožný žádný záměr“ (Job 42,2). 276 Církev, věrná svědectví Písma, se často obrací ve svých modlitbách na „všemohoucího a věčného Boha“, a pevně věří, že „u Boha není nic nemožného“ (Gn 18,14; Lk 1,37; Mt 19,26). 277 Bůh ukazuje svou všemohoucnost tím, že nás odvrací od našich hříchů a obnovuje s námi své přátelství svou milostí „Bože, ty se smilováváš a nenecháváš nás bez pomoci…“ 278 Jak lze věřit, že nás Otec mohl stvořit, Syn vykoupit, Duch svatý posvětit, nevěříme-li, že Boží láska je všemohoucí? 4. odstavec STVOŘITEL 279 „Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi“ (Gn 1,1). Těmito slavnostními slovy začíná Písmo svaté. Vyznání víry je přejímá a říká, že Bůh, všemohoucí Otec, je „Stvořitelem nebe i země“, „všeho viditelného i neviditelného.“ Proto budeme napřed mluvit o Stvořiteli, pak o jeho stvořitelském díle a nakonec o pádu způsobeném hříchem, z něhož nás přišel pozvednout Ježíš Kristus, Boží Syn. 280 Stvoření je základem „všech spásných Božích plánů“, „počátkem dějin spásy“, které vrcholí v Kristu. A naopak Kristovo tajemství je rozhodujícím světlem pro tajemství stvoření: zjevuje cíl, kvůli němuž „na počátku Bůh stvořil nebe i zemi“ (Gn 1,1): hned od počátku Bůh myslel na slávu nového stvoření v Kristu. 281 Proto čtení velikonoční vigilie, oslavy nového stvoření v Kristu, začínají vyprávěním o stvoření; podobně v byzantské liturgii je vyprávění o stvoření vždy prvním čtením vigilií velkých svátků Páně. Podle svědectví prvokřesťanských autorů postupuje výuka katechumenů ke křtu stejným způsobem. I. Katecheze o stvoření 282 Katecheze o stvoření má zásadní význam. Týká se samých základů lidského i křesťanského života: objasňuje totiž odpověď křesťanské víry na základní otázky, které si kladli lidé všech dob: „Odkud pocházíme?“ „Kam jdeme?“ „Jaký je náš původ?“ „Jaký je náš cíl?“ „Odkud pochází a kam směřuje všechno, co existuje?“ Obě otázky, totiž o původu a o konci, jsou neoddělitelné. Jsou rozhodující pro smysl a zaměření našeho života i našeho jednání. 283 Problém původu světa a člověka je předmětem četných vědeckých bádání, která mimořádně obohatila naše vědomosti o stáří a rozměrech vesmíru, o vzniku živých forem, o objevení se člověka. Tyto objevy nás tím více vybízejí k obdivu velikosti Stvořitele, k tomu, abychom mu děkovali za všechna jeho díla a za nadání a moudrost, kterou dal vědcům a badatelům. Ti pak mohou říci se Šalomounem: „Bůh mi dal pravé poznání o tom, co je, znát složení světa sílu živlů..., neboť mě poučila Moudrost, která stvořila všechno“ (Mdr 7,17-21). 284 Velký zájem, který tato bádání vzbuzují, je silně podněcován otázkou jiného řádu, která přesahuje vlastní pole přírodních věd. Nejde jen o to, vědět, kdy a jak hmotně vznikl vesmír, ani kdy se objevil člověk, jako spíše objevit, jaký je smysl takového původu: Je-li ovládán čirou náhodou, slepým osudem, bezejmennou nutností, anebo přesažnou Bytostí, rozumnou a dobrou, která se nazývá Bůh. A pochází-li svět z Boží moudrosti a dobroty, proč existuje zlo? Odkud pochází? Kdo je za ně odpovědný? Je možné se od něho osvobodit? 285 Křesťanská víra byla už od počátku konfrontována s různými odpověďmi, jež se v otázce původu lišily od její odpovědi. Vždyť ve starobylých náboženstvích a kulturách jsou četné mýty týkající se původu světa. Jistí filozofové tvrdili, že všechno je Bůh, že svět je Bůh nebo že vznikání světa je vznikání Boha (panteismus); jiní tvrdili, že svět je nutný výron Boha, že vyvěrá z tohoto pramene a vrací se do něho; jiní zastávali názor, že existují dva věčné principy, Dobro a Zlo, Světlo a Temnota, ve stálém souboji (dualismus, manicheismus); podle jiných z těchto pojetí svět (nebo alespoň hmotný svět) je prý špatný, je výplodem úpadku, a tedy je nutno jej odmítnout nebo se nad něj povznést (gnose); jiní připouštějí, že svět učinil Bůh, ale způsobem hodináře, který ho jednou udělal a pak jej prý ponechal sobě samému (deismus); jiní opět nepřipouštějí žádný transcendentní původ světa, ale vidí v něm čirou hru hmoty, která prý existuje odvždycky (materialismus). Všechny tyto pokusy o vysvětlení dokazují, že problém původu je trvalý a všeobecný problém. Toto hledání je člověku vlastní. 286 Lidský rozum je však jistě schopen najít odpověď na problém o původu všeho. Ve skutečnosti je možno s jistotou poznat existenci Boha Stvořitele skrze jeho díla ve světle lidského rozumu, i když je toto poznání často zatemněno nebo zkresleno omylem. Proto víra přichází posílit a osvítit rozum ve správném chápání této pravdy: „Vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z něčeho, co zde už bylo“ (Žid 11,3). 287 Pravda o stvoření je tak důležitá pro celý lidský život, že Bůh ve své laskavosti chtěl svému lidu zjevit všechno, co je o tom nutno vědět z hlediska spásy. Kromě přirozeného poznání, které může mít o Stvořiteli každý člověk, Bůh postupně zjevoval Izraeli tajemství stvoření. On, který vyvolil patriarchy, který vyvedl Izraele z Egypta, a který tím, že ho vyvolil, ho stvořil a formoval, se zjevuje jako ten, jemuž patří všechny národy země a celý svět, jako ten, který sám „učinil nebe i zemi“ (Ž 115,15; 124,8; 134,3). 288 Zjevení o stvoření je tedy neodlučitelné od zjevení a uskutečnění úmluvy Boha, Jediného, s jeho lidem. Stvoření je zjeveno jako první krok k této úmluvě, jako první a všeobecné svědectví všemohoucí Boží lásky. Pravda o stvoření je také vyjadřována se stále rostoucí silou v poselství proroků, v modlitbě žalmů a liturgie a v mudroslovných úvahách vyvoleného lidu. 289 Mezi všemi slovy Písma svatého o stvoření zaujímají jedinečné místo první tři kapitoly knihy Genesis. Z literárního hlediska mohou mít tyto texty různé prameny. Inspirovaní autoři je umístili na začátek Písma, aby tak jejich slavnostním jazykem vyjádřila pravda o stvoření, o jeho původu a o jeho cíli v Bohu, o tom, že má řád a je dobré, o povolání člověka a konečně o dramatu hříchu a o naději na spásu. Tato slova čtená ve světle Krista, v jednotě Písma svatého a živé Tradice Církve zůstávají hlavním pramenem katecheze o tajemství „počátku“: o stvoření, o pádu a o příslibu spásy. II. Stvoření — dílo Nejsvětější Trojice 290 „Na počátku stvořil Bůh nebe i zemi“ (Gn 1,1). Tato první slova Písma obsahují tři tvrzení: věčný Bůh dal počátek všemu, co existuje mimo něho. Pouze On je Stvořitel (sloveso „stvořit — v hebrejštině „bara“ — má vždy jako subjekt Boha). Všechno, co existuje (vyjádřeno rčením „nebe i země“) závisí na tom, který mu dává bytí. 291 „Na počátku bylo Slovo... to Slovo byl Bůh... Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic“ (Jan 1,1-3). Nový zákon zjevuje, že Bůh stvořil všechno skrze věčné Slovo, svého milovaného Syna. „V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi... Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. (Kristus) je dříve než všechno (ostatní) a všechno trvá v něm“ (Kol 1,16-17). Víra Církve také dosvědčuje stvořitelskou činnost Ducha svatého: on je „dárcem života“, „Duch Stvořitel“, „pramen veškerého dobra.“ 292 Stvořitelská činnost Syna a Ducha, naznačená ve Starém zákoně zjevená v Nové smlouvě jako nerozlučně jednotná se stvořitelskou činností Otcovou, je jasně dosvědčena v pravidle víry Církve: „Existuje jen jeden Bůh... On je Otec, je Bůh, je Stvořitel, je Původce a je Uspořadatel. Učinil všechny věci sám od sebe, totiž svým slovem a svou moudrostí“, „skrze Syna a Ducha“, kteří jsou jakoby „jeho ruce“. Stvoření je společné dílo Nejsvětější Trojice. III. „Svět byl stvořen k Boží slávě“ 293 To je základní pravda, které Písmo i Tradice učí a oslavují ji: „Svět byl stvořen ke slávě Boží.“ Bůh stvořil všechny věci, vysvětluje svatý Bonaventura, „ne aby rozmnožil vlastní slávu, ale aby ji ukázal a sdělil“. Vždyť Bůh nemá jiný důvod ke stvoření než svou lásku a svou dobrotu: „Byl to klíč lásky, který otevřel jeho ruku, aby vznikli tvorové.“ A 1. vatikánský koncil učí:
294 Boží sláva záleží v tom, že se uskuteční toto zjevení a toto sdílení jeho dobroty, neboť kvůli tomu byl stvořen svět. Učinit, „abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista“, byl dobrotivý plán jeho vůle, „proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti“ (Ef 1,5-6). „Vždyť slávou Boha je živý člověk a životem člověka je patření na Boha: jestliže Boží zjevení skrze stvoření zjednalo život všem bytostem, které žijí na zemi, čím více zjevení Otce skrze Slovo dá život těm, kdo vidí Boha.“ Konečným cílem stvoření je, aby Bůh, „který je původcem všeho, byl také „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), a tak sobě zjednal slávu a nám blaženost“. IV. Tajemství stvoření BŮH TVOŘÍ S MOUDROSTÍ A LÁSKOU 295 Věříme, že Bůh stvořil svět podle své moudrosti. Svět není plodem žádné nutnosti, slepého osudu nebo náhody. Věříme, že svět pochází ze svobodné vůle Boha, který chtěl, aby se tvorové podíleli na jeho bytí, na jeho moudrosti a na jeho dobrotě: „Pane, stvořil jsi všechno, z tvé vůle to povstalo“ (Zj 4,11). „Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil“ (Ž 104,24). „Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory“ (Ž 145,9). BŮH TVOŘÍ „Z NIČEHO“ 296 Věříme, že ke stvoření Bůh nepotřebuje nic předem existujícího ani žádné pomoci. Stvoření není ani žádný nutný výron božské podstaty. Bůh tvoří svobodně „z ničeho“:
297 Víra ve stvoření „z ničeho“ je dosvědčena v Písmu jako pravda a plná příslibu a naděje. Takto povzbuzuje matka sedm synů k mučednictví:
298 Protože Bůh může stvořit z ničeho, může také působením Ducha svatého dát hříšníkům život duše tím, že jim stvoří čisté srdce, a zesnulým při vzkříšení život těla, neboť On „oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není“ (Řím 4,17). A jestliže Bůh mohl svým slovem dát zazářit z temnot světlu, pak také může dát světlo víry těm, kteří ho neznají. BŮH TVOŘÍ SVĚT USPOŘÁDANÝ A DOBRÝ 299 Jestliže Bůh stvořil svět moudře, dal stvoření i řád: „Ty jsi všechno uspořádal s mírou, počtem a vahou“ (Mdr 11,20). Stvoření učiněno skrze věčné Slovo a v něm, „obrazu neviditelného Boha“ (Kol 1,15), je určeno a zaměřeno na člověka, Boží obraz, který je povolán k osobnímu vztahu s Bohem. Protože náš rozum se podílí na světle božského intelektu, může chápat, co nám Bůh říká skrze své stvoření, i když zajisté jen s velkým úsilím a v duchu pokory a úcty před Stvořitelem a jeho dílem. Stvoření vzešlé z Boží dobroty, má na této dobrotě účast („A viděl Bůh, že je to dobré... velmi dobré“: Gn 1,4.10.12.18.21.31). Vždyť Bůh chtěl stvoření jako dar člověku, jako dědictví, které mu určil a svěřil. Církev při mnoha příležitostech musela hájit, že stvoření, včetně hmotného světa, je dobré. BŮH PŘESAHUJE STVOŘENÍ A JE V NĚM PŘÍTOMEN 300 Bůh je nekonečně větší než všechna jeho díla: „Svou velebností převýšil nebesa“ (Ž 8,2), „jeho velikost je nevýstižná“ (Ž 145,3). Protože však je svrchovaný a svobodný Stvořitel a první příčina všeho, co existuje, je přítomen v nejhlubším nitru svých tvorů: „V něm žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28). Podle slov svatého Augustina, on je „vyšší než to, co je ve mně nejvyšší, a hlubší než to, co je ve mně nejhlubší.“ BŮH UCHOVÁVÁ A ŘÍDÍ STVOŘENÍ 301 Po stvoření Bůh neponechal své tvorstvo svému osudu. Nedává mu jen bytí a existenci: v každé chvíli mu uchovává bytí, dává mu schopnost jednat a vede ho k jeho cíli. Uznat tuto naprostou závislost na Stvořiteli je zdrojem moudrosti, svobody, radosti a důvěry:
V. Bůh uskutečňuje svůj plán: Boží prozřetelnost 302 Stvoření má svou vlastní dobrotu a dokonalost, ale nevyšlo z rukou Stvořitele zcela dokončené. Je stvořeno tak, že je „na cestě“ (in statu viae) ke konečné dokonalosti, k jaké je Bůh určil; tu však má teprve dosáhnout. Úradky, kterými Bůh vede stvoření k této konečné dokonalosti, nazýváme Boží prozřetelností.
303 Svědectví Písma je jednoznačné: péče Boží prozřetelnosti je konkrétní a bezprostřední; stará se o všechno od nejmenších věcí až po největší světové a dějinné události. Posvátné knihy silně zdůrazňují naprostou Boží svrchovanost nad během událostí: „Náš Bůh je v nebesích, a učinil všechno, co chtěl“ (Ž 115,3); a o Kristu se říká: „Když on otevře, nikdo nemůže zavřít, a když on zavře, nikdo nemůže otevřít“ (Zj 3,7); člověk má v srdci mnoho plánů, „jen Hospodinův úradek se však uskuteční“ (Př 19,21). 304 Tak je vidět, že Duch svatý, hlavní autor Písma svatého, často přičítá skutky Bohu, aniž by se zmiňoval o druhotných příčinách. Není to však primitivní „způsob vyjadřování“, nýbrž výrazný způsob, jak připomenout Boží prvenství a jeho absolutní svrchovanost nad dějinami a světem, a tak vychovávat k důvěře v něho. Modlitba žalmů je velikou školou této důvěry. 305 Ježíš požaduje synovskou odevzdanost do Prozřetelnosti nebeského Otce, který se stará o ty nejnepatrnější potřeby svých dětí: „Nemějte si proto starost a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme?… Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,31-33). PROZŘETELNOST A DRUHOTNÉ PŘÍČINY 306 Bůh je svrchovaným pánem svého plánu. Avšak k jeho uskutečnění používá i spolupráce tvorů. To není známka slabosti, nýbrž velikosti a dobroty všemohoucího Boha. Vždyť Bůh nedává svým tvorům jen existenci, ale i důstojnost vlastního jednání, aby jedni byli příčinou a počátkem druhých a aby tak spolupracovali na splnění jeho plánu. 307 Bůh dává lidem také moc, aby se svobodně podíleli na jeho Prozřetelnosti tím, že jim svěřil odpovědnost „podmanit si zemi“ a panovat nad ní. Tím Bůh dal lidem možnost, aby byli rozumnou a svobodnou příčinou k dokončení díla stvoření tím, že budou zdokonalovat jeho soulad, k vlastnímu dobru i k dobru svých bližních. Lidé mohou často jako bezděční spolupracovníci s Boží vůlí svobodně vstoupit do Božího plánu svými skutky, svými modlitbami, ale i svým utrpením. Tak se pak plně stávají „spolupracovníky Boha“ (1 Kor 3,9; 1 Sol 3,2) a jeho království. 308 Je neoddělitelnou pravdou od víry v Boha Stvořitele, že Bůh působí ve veškerém jednání svých tvorů. On je první příčina, která působí ve druhých příčinách a skrze ně: „Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit“ (Fil 2,13). Tato pravda nijak nezmenšuje důstojnost tvora, naopak ji zvyšuje. Vždyť tvor, učiněný Boží mocí, moudrostí a dobrotou z ničeho, nic nemůže, je-li odříznut od vlastního původu, protože „bez Stvořitele se ztrácí“; tím méně pak může dosáhnout svého posledního cíle bez pomoci milosti. PROZŘETELNOST A POHORŠENÍ ZLA 309 Jestliže Bůh, všemohoucí Otec, Stvořitel uspořádaného a dobrého světa, se stará o všechny své tvory, proč existuje zlo? Na tuto otázku, tak naléhavou jak nevyhnutelnou, tak bolestnou jako tajemnou, nemůže stačit žádná ukvapená odpověď. Křesťanská víra ve svém celku představuje odpověď na tuto otázku: Dobrota stvoření, drama hříchu, shovívavá láska Boha, který vychází vstříc člověku svými úmluvami, vykupitelským vtělením svého Syna, darem Ducha, shromážděním Církve, silou svátostí, povoláním k blaženému životu, který se předem předkládá souhlasu svobodných tvorů, ale o který se mohou též předem – a to je úděsné tajemství – připravit! V křesťanském poselství není jediný bod, který by z jistého hlediska nebyl odpovědí na problém zla. 310 Proč však Bůh nestvořil tak dokonalý svět, aby v něm nemohlo existovat žádné zlo? Bůh ve své nekonečné moci by mohl vždy stvořit něco lepšího. Nicméně Bůh ve své nekonečné moudrosti a dobrotě chtěl svobodně stvořit svět, který je „na cestě“ ke konečné dokonalosti. V Božím plánu toto postupné zdokonalování s sebou nese, že se objeví některé bytosti a jiné vymizí, s něčím dokonalejším přichází i něco méně dokonalého, příroda se někdy zvelebuje a jindy ničí. Tak tedy zároveň s fyzickým dobrem existuje i fyzické zlo, dokud stvoření nedosáhne své dokonalosti. 311 Andělé a lidé, rozumní a svobodní tvorové, mají směřovat ke svému poslednímu cíli svobodným rozhodnutím a dávat mu z lásky přednost. Mohou ovšem sejít na scestí. Ve skutečnosti opravdu zhřešili. Tím vstoupilo do světa mravní zlo, a to je nezměrně horší než fyzické zlo. Bůh není příčinou mravního zla ani přímo, ani nepřímo. Avšak dopouští je, protože respektuje svobodu svého tvora, a dokáže z něj tajemně vytěžit dobro:
312 A tak časem je možno objevit, že Bůh ve své všemohoucí Prozřetelnosti může vytěžit dobro z následků zla, a to i mravního, které způsobili jeho tvorové: „A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh...“, říká Josef svým bratřím, „vy jste proti mě zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro,... aby zachoval naživu četný lid“ (Gn 45,8; 50,20). Z největšího mravního zla, které kdy bylo spácháno, z odmítnutí a zabití Božího Syna, což bylo způsobeno hříchem všech lidí, vytěžil Bůh přemírou své milosti největší dobra: oslavu Krista a naše vykoupení. Tím se však zlo nestává dobrem. 313 „Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Řím 8,28). Svědectví světců nepřestávají potvrzovat tuto pravdu:
314 Pevně věříme, že Bůh je Pánem světa a dějin, avšak cesty jeho prozřetelnosti nám často zůstávají neznámé. Jen na konci, až skončí naše částečné poznání a budeme vidět Boha „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12), plně poznáme cesty, kterými Bůh, i přes dramata zla a hříchu, vedl své stvoření až odpočinku onoho definitivního Sabatu (sedmého dne) pronějž stvořil nebesa i zemi. Souhrn 315 Stvořením světa a člověka Bůh vydal první a všeobecné svědectví o své všemohoucí lásce i o své moudrosti, a první zvěst o svém „dobrotivém plánu“, který vrcholí v novém stvoření v Kristu. 316 I když dílo stvoření je přičítáno zvláště Otci, je stejně pravdou víry, že Otec, Syn a Duch svatý jsou jediným a nerozdílným principem stvoření. 317 Sám Bůh stvořil vesmír svobodně, přímo a bez jakékoliv pomoci. 318 Žádný z tvorů nemá nekonečnou moc, která je nezbytná ke „stvoření“ ve vlastním slova smyslu, to znamená vytvořit něco, co neexistovalo, a dát tomu bytí (povolat k existenci z „ničeho“). 319 Bůh stvořil svět, aby ukázal a sdělil svou slávu. Aby jeho tvorové měli účast na jeho pravdě, na jeho dobrotě, na jeho kráse: to tedy je sláva, kvůli niž je Bůh stvořil. 320 Bůh, který stvořil vesmír, jej uchovává v existenci svým Slovem, což je Syn, který „všechno udržuje svým mocným slovem“ (Žid 1,3) a skrze Ducha Stvořitele, který dává život. 321 Boží prozřetelnost spočívá v úradcích, kterými Bůh s moudrostí a láskou vede všechny tvory k jejich konečnému cíli. 322 Kristus nás vybízí k synovské odevzdanosti v prozřetelnost našeho nebeského Otce a apoštol svatý Petr mu přisvědčuje: Na Boha hoďte „všechnu svou starost, vždyť jemu na vás záleží“ (1 Petr 5,7). 323 Boží prozřetelnost působí také v činnosti tvorů. Bůh dává lidským bytostem svobodně spolupracovat na svých plánech. 324 To, že Bůh dopouští fyzické i mravní zlo; zůstává tajemstvím, které Bůh osvětluje ve svém Synu, Ježíši Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, aby přemohl zlo. Víra nám dává jistotu, že Bůh by nedopustil zlo, kdyby ze samého zla nevytěžil dobro, a to cestami, které poznáme plně až ve věčném životě. 5. odstavec NEBE A ZEMĚ 325 Apoštolské vyznání víry hlásá, že Bůh je Stvořitel „nebe i země“ a nicejskocařihradské vyznání víry říká výslovně: Stvořitel „všeho viditelného i neviditelného.“ 326 V Písmu svatém znamená výraz „nebe a země“ všechno, co existuje, celé stvoření. Poukazuje také na pouto v rámci stvoření, které zároveň spojuje a rozlišuje nebe a zemi: „Země“ je svět lidí. Nebe“ nebo „nebesa“ může označovat oblohu, ale také „místo“ vlastní Bohu, on je náš „Otec v nebesích“ (Mt 5,16), a proto označuje i nebe, které je eschatologickou (konečnou) slávou. A konečně se výrazem „nebe“ označuje „místo“ duchovních tvorů — andělů — kteří obklopují Boha. 327 Vyznání víry 4. lateránského koncilu tvrdí, že Bůh „na samém počátku časů stvořil z ničeho obojí řád stvoření, duchový i tělesný, to je anděly i pozemský svět; potom člověka, který se podílí na obojím, protože sestává z duše a těla“. I. Andělé EXISTENCE ANDĚLŮ — PRAVDA VÍRY 328 Existence duchových, netělesných bytostí, které Písmo svaté obvykle nazývá anděly, je pravda víry. Svědectví Písma je tak jasné, jako jednomyslnost Tradice. KDO JSOU? 329 Sv. Augustin o nich říká: „Anděl je název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato přirozenost, je to duch; ptáš-li se, jaký má úkol, je to anděl. Podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl.“ Andělé jsou celým svým bytím Boží služebníci a poslové. Protože „andělé v nebi stále hledí na tvář svého Otce“ (Mt 18,10), jsou „dbalí rozkazů, poslušní na jeho slovo“ (Ž 103,20). 330 Jako bytosti čistě duchové mají rozum a vůli: jsou to bytosti osobní a nesmrtelné. Všechny viditelné tvory převyšují dokonalostí, jak o tom svědčí lesk jejich slávy. KRISTUS „A S NÍM VŠICHNI ANDĚLÉ“ 331 Kristus je středem andělského světa. Jsou to „jeho andělé“: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním...“ (Mt 25,31). Jsou jeho, protože jsou stvořeni skrze něho a pro něho: „V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, (svět) viditelný i neviditelný: ať jsou to (andělé) při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho“ (Kol 1,16). Jsou jeho ještě více, protože z nich udělal posly svého plánu spásy: „Což nejsou všichni (andělé) jen duchové, poslaní k tomu, aby sloužili těm, kdo mají jako dědictví dostat spásu?“ (Žid 1,14). 332 Od počátku stvoření a po celou dobu dějin spásy, zdáli či zblízka, hlásají andělé tuto spásu a slouží při uskutečňování Božího záměru: uzavírají pozemský ráj, chrání Lota, zachraňují Hagar a její dítě, zachytí Abrahámovu ruku, skrze jejich službu je sdělován Zákon (srov. Sk 7,53), vedou Boží lid, ohlašují narození a povolání a pomáhají prorokům, abychom uvedli alespoň některé příklady. A konečně anděl Gabriel oznamuje narození Předchůdce i samotného Ježíše. 333 Celý život vtěleného Slova od vtělení po nanebevstoupení je obklopen klaněním a službou andělů. Když Bůh uvádí svého Prvorozeného do světa, říká: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé“ (Žid 1,6). Jejich chvalozpěv při Kristově narození nepřestal znít ve chvalozpěvu Církve: „Sláva na výsostech Bohu...“ (Lk 2,14). Andělé ochraňují Ježíšovo dětství, obsluhují Ježíše na poušti, dodávají mu síly ve smrtelné úzkosti, i když by ho mohli zachránit z rukou nepřátel jako kdysi Izrael. Andělé také „evangelizují“ (Lk 2,10) tím, že oznamují radostnou zvěst o vtělení a Kristově vzkříšení. Při Kristově návratu, který ohlašují, mu budou sloužit při jeho soudu. ANDĚLÉ V ŽIVOTĚ CÍRKVE 334 Stejně se těší z tajemné a mocné pomoci andělů celý život Církve. 335 Církev se spojuje v liturgii s anděly, aby se klaněla třikrát svatému Bohu; vzývá jejich pomoc (tak v „Supplices te rogamus...“ — V pokoře tě prosíme... — římského Kánonu nebo v „In Paradisum deducant te angeli...“ — Ať tě andělé doprovázejí do ráje — z pohřebních obřadů nebo také „Hymnus cherubínů“ z byzantské liturgie) a slaví zvlášť památku některých andělů (sv. Michaela, sv. Gabriela, sv. Rafaela, andělů strážných). 336 Od dětství až k hodině smrti je lidský život obklopen ochranou andělů a jejich přímluvou. „Každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu.“Křesťanský život má již zde na zemi má ve víře podíl na blaženém společenství andělů a lidí sjednocených v Bohu. II. Viditelný svět 337 Bůh stvořil viditelný svět v celém jeho bohatství, v jeho rozmanitosti a řádu. Písmo symbolicky představuje dílo Stvořitele jako božskou „práci“ v pořadí šesti dní, která končí „odpočinkem“ sedmého dne. Posvátný text, týkající se stvoření, učí pravdy zjevené Bohem pro naši spásu. Pravdy, které umožňují „uznávat vnitřní podstatu celého stvoření, jeho hodnotu a zaměření k oslavě Boha“. 338 Neexistuje nic, co by nevděčilo za svou existenci Bohu Stvořiteli. Svět měl svůj počátek, když byl Božím slovem učiněn z ničeho; všechny existující bytosti, celá příroda, celé lidské dějiny mají kořen v této prvotní události: je to sám tvůrčí akt, jímž vznikl svět a začal čas. 339 Každý tvor je svým vlastním způsobem dobrý a dokonalý. O každém díle „šesti dnů“ je řečeno: „A viděl Bůh, že je to dobré.“ Patří k samému pojmu stvoření, že „všechny věci mají vlastní trvalost, pravdivost, hodnotu, vlastní zákony i uspořádání“. Různí tvorové, které Bůh chtěl ve svém vlastním bytí, jsou každý svým způsobem odleskem nekonečné Boží moudrosti a dobroty. Proto každý člověk, aby se vyhnul nezřízenému užívání věcí, které pohrdá Stvořitelem přináší zhoubné následky lidem i jejich prostředí, má respektovat dobrotu, jež je každému stvoření vlastní. 340 Vzájemná závislost tvorů je Boží záměr. Slunce a měsíc, cedr i malý květ, orel i vrabec: pohled na jejich nesčetné rozmanitosti a nerovnosti nám říká, že tvorové existují jen ve vzájemné závislosti, aby se navzájem doplňovali a sloužili jeden druhému. 341 Krása vesmíru. Řád a harmonie stvořeného světa vyvěrají z rozmanitosti bytostí a z jejich vzájemných vztahů. Člověk tyto vztahy postupně objevuje jako přírodní zákony. Jsou předmětem obdivu vědců. Krása stvoření je odleskem nekonečné krásy Stvořitele. Má vnukat úctu a podřízenost rozumu a vůle člověka. 342 Hierarchie tvorů je vyjádřena pořadím „šesti dnů“, které postupuje od méně dokonalého k dokonalejšímu. Bůh miluje všechny své tvory, o každého se stará, dokonce i o vrabce. A přece Ježíš říká: „Máte cenu větší než všichni vrabci“ (Lk 12,7); a dále: „Oč větší cenu má člověk než ovce!“ (Mt 12,12). 343 Člověk je vrcholem díla stvoření. Inspirované vyprávění to vyjadřuje tím, že jasně rozlišuje stvoření člověka od ostatních tvorů. 344 Mezi všemi tvory existuje solidarita, protože mají všichni téhož Stvořitele a všichni jsou zaměřeni k jeho slávě:
345 Sobota — konec díla „šesti dní“. Posvátný text říká, že „Bůh sedmého dne dokončil své dílo, které konal“, a tak „byla dokončena nebesa i země“; že sedmého dne odpočinul a „požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo“ (Gn 2,1-3). Tato inspirovaná slova jsou bohatá na spasitelná poučení: 346 Stvořením položil Bůh základ a dal zákony, které zůstávají stálé, o které se věřící může s důvěrou opírat a které budou pro něho znamením a zárukou toho, že Bůh zůstává neotřesitelně věrný své úmluvě. Člověk pak ze své strany se má věrně tohoto základu držet a respektovat zákony, které tam Stvořitel vepsal. 347 Stvoření je učiněno vzhledem k „sabatu“, tedy k úctě a klanění se Bohu. Bohoslužba (kult) je vepsána do řádu stvoření. „Ničemu ať se nedává před Boží službou přednost“ (Operi Dei nihil praeponatur), říká řehole sv. Benedikta, a tak naznačuje, jaký je správný řád lidských zájmů. 348 Sobota je srdcem Zákona Izraele. Zachovávat přikázání znamená správně odpovídat na moudrost a vůli Boha, jak to vyjadřuje dílo stvoření. 349 Osmý den. Pro nás však nastal nový den: totiž den Kristova zmrtvýchvstání. Sedmý den dokončuje první stvoření. Osmého dne počíná nové stvoření. Tak dílo stvoření vrcholí ve větším díle, ve vykoupení. První stvoření nalézá svůj smysl a vrchol v novém stvoření, v Kristu, jehož zář převyšuje ono první. Souhrn 350 Andělé jsou duchoví tvorové, kteří neustále oslavují Boha a slouží jeho spásným plánům které má vzhledem k jiným tvorům: „Andělé spolupracují na všem, co je nám k dobru.“ 351 Andělé obklopují Krista, svého Pána. Slouží mu především při naplňování jeho poslání spasit všechny lidi. 352 Církev uctívá anděly, kteří jí pomáhají na pozemské pouti a kteří chrání každou lidskou bytost. 353 Bůh chtěl rozmanitost svých tvorů, jejich vlastní dobro, jejich vzájemnou závislost a jejich řád. Všechny hmotné tvory určil k dobru lidského pokolení. Člověk a skrze něho celé stvoření je určeno k Boží slávě. 354 Respektovat zákony vepsané do stvoření a vztahy vyplývající z přirozenosti věcí je zásadou 6. odstavec ČLOVĚK 355 „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl Božím obrazem, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27). Člověk zaujímá ve stvoření jedinečné místo: je „Božím obrazem“ (I); ve své přirozenosti spojuje svět duchový a hmotný (II); je stvořen „jako muž a žena“ (III); Bůh ho učinil svým přítelem (IV). I. „K Božímu obrazu“ 356 Jen člověk ze všech viditelných tvorů je „schopen poznávat a milovat svého Stvořitele“; „je jediným tvorem, kterého Bůh chtěl pro něho samého“; jen člověk je povolán, aby sdílel poznáním a láskou Boží život, k němuž byl stvořen a který je hlavním důvodem jeho důstojnosti.
357 Lidský jednotlivec má osobní důstojnost, protože je Božím obrazem; člověk není jen něco, nýbrž někdo. Je schopen se poznávat, být svým pánem, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami; milostí je povolán do společenství se svým Stvořitelem, aby mu odpovídal vírou a láskou; to za něho nikdo nemůže udělat. 358 Bůh stvořil všechno pro člověka, avšak člověk byl stvořen, aby miloval Boha a sloužil mu a aby mu obětoval celé stvoření:
359 „Je skutečností, že tajemství člověka se opravdu objasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“:
360 Díky společnému původu tvoří lidský rod jedinou jednotu. Vždyť Bůh „stvořil z jednoho člověka celé lidské pokolení“ (Sk 17,26):
361 „Tento zákon lidské solidarity a lásky“ nás ujišťuje, že při veškeré rozmanitosti osob, kultur a národů jsou všichni lidé jsou opravdu bratři. II. Jednota duše a těla 362 Lidská osoba, stvořená k Božímu obrazu, je zároveň bytost tělesná i duchová. Biblické vyprávění vyjadřuje tuto skutečnost symbolickou řečí, když říká, že „Bůh vytvořil člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem“ (Gn 2,7). A tedy celý člověk je Bohem chtěný. 363 Výraz duše označuje v Písmu svatém často lidský život nebo celou lidskou osobu. Označuje však také to, co je v člověku nejniternější, co má v něm největší cenu, to, v čem je zvláště Božím obrazem: „duše“ znamená duchový princip v člověku. 364 Tělo člověka se podílí na důstojnosti „Božího obrazu“: je to lidské tělo, protože je oživováno duchovou duší a že celá lidská osoba je určena stát se v Kristově Těle chrámem Ducha svatého.
365 Jednota duše a těla je tak hluboká, že je nutno považovat duši za „formu“ těla; to znamená, že díky duchové duši je tělo, které je složené z hmoty, lidským a živým tělem; duch a hmota nejsou v člověku dvě sloučené přirozenosti, ale jejich spojení tvoří jedinou přirozenost. 366 Církev učí, že duchová duše je bezprostředně stvořena Bohem — není tedy „zplozena“ rodiči — a že je nesmrtelná: nezaniká při smrti, ve chvíli svého oddělení od těla, a znovu se spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení. 367 Někdy se rozlišuje duše od ducha. Tak svatý Pavel prosí: „Sám Bůh… kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista“ (1 Sol 5,23). Církev učí, že takové rozlišení nezavádí v duši dvojakost (dualitu). „Duch“ znamená, že člověk je už od svého stvoření zaměřen ke svému nadpřirozenému cíli, a že jeho duše je schopna být bez vlastní zásluhy pozdvižena ke spojení s Bohem. 368 Duchovní tradice Církve mluví také o srdci, které v biblickém smyslu označuje onu „hlubinu bytí“, kde se člověk rozhoduje pro Boha nebo proti němu. III. „Jako muže a ženu je stvořil“ BOHEM CHTĚNÁ ROVNOST I RŮZNOST 369 Muž a žena jsou stvořeni, to znamená, že jsou chtěni Bohem: a to jak v dokonalé rovnosti jako lidské osoby, tak v jejich vlastním bytí muže a ženy. „Být mužem“, „být ženou“ je dobrá a Bohem chtěná skutečnost. Muž i žena mají nepomíjející důstojnost, kterou jim uděluje bezprostředně Bůh, jejich stvořitel. Muž a žena jsou, s touž důstojností, „Božím obrazem“. Svým „mužským bytím“ a „ženským bytím“ zrcadlí Stvořitelovu moudrost a dobrotu. 370 Bůh není žádným způsobem k obrazu člověka. Není ani muž ani žena: Bůh je čirý duch, a proto v něm není místo pro rozdíly pohlaví. Avšak „dokonalosti“ muže a ženy zrcadlí něco z nekonečné Boží dokonalosti: dokonalosti matky, a dokonalosti otce a manžela. JEDEN PRO DRUHÉHO — „JEDNOTA VE DVOU“ 371 Muž a žena, stvořeni společně, jsou Bohem chtěni jeden pro druhého. Boží slovo nám to naznačuje v různých úryvcích posvátného textu. „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou“ (Gn 2,18). Tímto lidským „protějškem“ nemůže být žádný živočich. Žena, kterou Bůh „utvořil“ z žebra vyňatého z muže, a kterou k němu přivede, vyvolá v muži výkřik úžasu, zvolání lásky a společenství: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla“ (Gn 2,23). Muž objevuje ženu jako druhé „já“ téhož lidství. 372 Muž a žena jsou stvořeni „jeden pro druhého“: ne že by je Bůh stvořil jen „napůl“ a „neúplné; stvořil je pro společenství osob, v němž každý může být „pomocí“ pro toho druhého, protože jsou zároveň rovnocenní jako osoby („kost z mých kostí...“) a doplňují se jako muž a žena. V manželství je Bůh spojuje tak, že vytvářejí „jedno tělo“ (Gn 2,24) a mohou předávat lidský život: „Ploďte a množte se a naplňte zemi“ (Gn 1,28). Tím, že muž a žena, jako manželé a rodiče, předávají svým dětem lidský život, spolupracují jedinečným způsobem na díle Stvořitele. 373 Muž a žena jsou v Božím plánu povoláni, aby si jako Boží „správcové podmanili“ zemi. Tato svrchovanost nesmí být svévolná a destruktivně panovačná. Muž a žena jsou povoláni k tomu, aby měli účast na Boží prozřetelnosti vůči ostatním tvorům podle příkladu Stvořitele, „který miluje všechno, co je“ (Mdr 11,24). Z toho vyplývá jejich odpovědnost za svět, který jim Bůh svěřil. IV. Člověk v ráji 374 První člověk byl nejen stvořen dobrý, ale byl postaven do přátelství se svým Stvořitelem a do takové se sebou i s okolním tvorstvem, že to překoná jedině sláva nového stvoření v Kristu. 375 Církev, která hodnověrně vysvětluje symbolismus biblické řeči ve světle Nového zákona a Tradice, učí, že naši prarodiče byli stvořeni ve stavu „svatosti a původní spravedlnosti“. Milost původní svatosti byla „účastí na božském životě“. 376 Všechny rozměry života byly posíleny vyzařováním této milosti. Pokud by byl člověk
zůstával v důvěrném přátelství s Bohem, neměl ani zemřít
, ani trpět. Vnitřní harmonie lidské osoby, soulad mezi mužem a ženou,
236 377 „Vláda“ nad světem, kterou Bůh už od počátku daroval člověku, se uskutečňovala především v člověku samém jako sebeovládání. Člověk byl neporušený a spořádaný v celém svém bytí, protože nepodléhal trojí žádostivosti, která z něho dělá otroka smyslových rozkoší, lačnosti po majetku a sebezdůraznění proti příkazům rozumu. 378 Znamení důvěrného vztahu člověka k Bohu je dáno tím, že Bůh člověka umístnil do zahrady, kde žije, „aby ji obdělával a střežil“ (Gn 2,15); práce není nijak namáhavá, ale je to spoluprací muže a ženy s Bohem na zdokonalování viditelného stvoření. 379 Hříchem našich prarodičů byla ztracena veškerá harmonie prvotní spravedlnosti, kterou Bůh ve svém plánu pro člověka zamýšlel. Souhrn 380 „Člověka jsi stvořil k svému obrazu a svěřil jsi mu celý svět, aby vládl nade vším tvorstvem a sloužil jedině tobě, svému Stvořiteli. 381 Člověk je předurčen, aby napodobil obraz Božího Syna, jenž se stal člověkem, „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15), aby Kristus byl první z mnoha bratří a sester. 382 Člověk je „jednota duše a těla“. Učení víry tvrdí, že duchová a nesmrtelná duše je stvořena přímo Bohem. 383 „Bůh však nestvořil člověka osamoceného; od počátku, „jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27). Jejich spojením vzniká první forma osobního společenství.“ 384 Zjevení nám dává poznat stav původní svatosti a spravedlnosti muže i ženy před hříchem. Štěstí jejich života v ráji vyplývalo z jejich přátelství s Bohem. 7. odstavec PÁD 385 Bůh je nekonečně dobrý a všechny jeho díla jsou dobrá. Avšak nikdo se nevyhne zkušenosti s utrpením, se zlem v přírodě — které se jeví úzce vázané na omezenost, jež je vlastní tvorům — a především otázce po mravním zlu. Odkud pochází zlo? „Ptal jsem se, odkud je zlo a nedokázal jsem si dát odpověď,“ říká sv. Augustin a jeho trýznivé hledání najde východisko, jen když se obrátí k živému Bohu. Neboť „tajemství špatnosti“ (2 Sol 2,7) se vysvětluje jedině ve světle „náboženského tajemství“ (1 Tim 3,16). Zjevení Boží lásky v Kristu ukázala zároveň rozsah zla a přemíru milosti. Je třeba se zabývat otázkou původu zla a mít přitom zrak své víry upřený na toho, který jediný nad ním zvítězil. I. „Kde se rozmohl hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ SKUTEČNOST HŘÍCHU 386 V dějinách člověka je přítomen hřích: bylo by marné snažit se to popírat nebo dávat této temné skutečnosti jiná jména. Při pokusu pochopit, co je to hřích, je nutno především uznat hluboký vztah člověka k Bohu, protože mimo tento vztah nemůže být zlo hříchu odhaleno ve své pravé podstatě jako odmítnutí Boha a vzpoura proti němu; i když hřích nadále těžce doléhá na život člověka i na dějiny. 387 Skutečnost hříchu a především hříchu prvotního, se objasní jen ve světle Božího zjevení. Bez poznání Boha, jaké nám dává, nelze jasně rozpoznat hřích. Tím se dá vysvětlit pokušení člověka chápat hřích jako chybný růst, jako psychologickou slabost, omyl, jako nevyhnutelný následek nepřiměřených společenských struktur atd. Jen ten, kdo zná Boží plán s člověkem, může pochopit, že hřích je zneužití oné svobody, kterou Bůh dává stvořeným osobám, aby ho mohly milovat a aby se mohly milovat navzájem. PRVOTNÍ HŘÍCH — ZÁKLADNÍ PRAVDA VÍRY 388 Zjevení postupně objasňuje i skutečnost hříchu. I když Boží lid Starého zákona narážel na bolestný stav lidstva ve světle příběhu o pádu, o němž vypráví Genese, přesto nebyl schopen pochopit poslední význam tohoto příběhu, protože se zjevuje jen ve světle smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Je nutno znát Krista jako pramen milosti, abychom poznali Adama jako zdroj hříchu. A Duch-Přímluvce, poslaný zmrtvýchvstalým Kristem, přišel, aby „usvědčil svět ze hříchu“ (Jan 16,8) tím, že zjevil toho, kdo je Vykupitelem z hříchu. 389 Učení o prvotním hříchu je takřka „rubem“ radostné zvěsti, že Ježíš je Spasitelem všech lidí, že všichni potřebují spásu, a že díky Kristu je spása nabídnuta všem. Církev, jež má „mysl Kristovu“, dobře ví, že napadá-li se zjevení o prvotním hříchu, útočí se tím i na Kristovo tajemství. JAK ČÍST VYPRÁVĚNÍ O PÁDU? 390 Vyprávění o pádu (Gn 3) užívá obraznou řeč, potvrzuje však prvotní událost, skutečnost, která se udála na počátku dějin člověka. Zjevení nám dává jistotu víry, že celé lidské dějiny jsou poznamenány prvotní vinou, které se svobodně dopustili naši prarodiče. II. Pád andělů 391 Za rozhodnutím našich prarodičů zvolit neposlušnost stojí svůdce, který se staví proti Bohu a který ze závisti uvrhne lidi do smrti. Písmo a církevní Tradice vidí v této bytosti padlého anděla, nazývaného satan nebo ďábel. Církev učí, že na počátku to byl dobrý anděl, stvořený Bohem. „satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobří, ale sami ze sebe udělali zlé.“ 392 Písmo mluví o hříchu padlých andělů. Tento jejich „pád“ spočívá ve svobodném rozhodnutí těchto stvořených duchů radikálně a neodvolatelně odmítnout Boha a jeho vládu. Ohlas této vzpoury nacházíme ve slovech, kterými se pokušitel obrátil na naše prarodiče: „Budete jako Bůh“ (Gn 3,5). „Ďábel hřeší od začátku“ (1 Jan 3,8), „je otec lži“ (Jan 8,44). 393 Jestliže hřích andělů nemůže být odpuštěn, pak je tomu tak pro neodvolatelný charakter, který má jejich rozhodnutí, a ne pro nedostatek nekonečného Božího milosrdenství. „Po pádu už nemají možnost litovat, tak jako už nemohou litovat lidé po smrti.“ 394 Písmo dosvědčuje neblahý vliv toho, kterého Ježíš nazývá „vrahem od počátku“ (Jan 8,44) a který se dokonce pokoušel odvrátit Ježíše od poslání, které mu svěřil Otec. „Syn Boží přišel proto, aby ďáblově činnosti udělal konec“ (1 Jan 3,8). Nejtěžším z těchto činů, vzhledem k následkům, bylo lživé svedení člověka k tomu, aby neposlouchal Boha. 395 Satanova moc však není neomezená. I on je pouze tvor, sice mocný, protože je čirý duch, ale přece jen tvor: nemůže zmařit budování Božího království. I když satan působí ve světě z nenávisti k Bohu a k jeho království, které je v Ježíši Kristu, a i když jeho činnost působí vážné škody — duchovního rázu a nepřímo i fyzického — každému člověku i společnosti, tuto činnost dopouští Boží prozřetelnost, která mocně a přitom nenásilně řídí dějiny člověka i světa. Boží dopuštění této ďáblovy činnosti je velké tajemství, avšak „my víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Řím 8,28). III. Prvotní hřích ZKOUŠKA SVOBODY 396 Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a zahrnul ho svým přátelstvím. Člověk, jako oduševnělý tvor, však nemůže žít toto přátelství jinak, než že se svobodně podrobí Bohu. To je smysl zákazu, který člověk dostal, aby nejedl ze stromu poznání dobrého a zlého, „protože v den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“ (Gn 2,17). „Strom poznání dobrého a zlého“ (Gn 2,17) symbolicky připomíná nepřekročitelnou hranici, kterou člověk jako tvor musí svobodně uznávat a s důvěrou respektovat. Člověk závisí na Stvořiteli, je podřízen zákonům stvoření a mravním normám, které řídí užívání svobody. PRVNÍ HŘÍCH ČLOVĚKA 397 Člověk, pokoušený ďáblem, nechal ve svém srdci vyhasnout důvěru ke svému Stvořiteli. Tím, že zneužil své svobody, neuposlechl Božího příkazu. V tom spočívá první hřích člověka. Každý další hřích pak bude neposlušností vůči Bohu a nedostatkem důvěry v jeho dobrotu. 398 Tímto hříchem dal člověk přednost sám sobě před Bohem, a tím pohrdl Bohem: zvolil sám sebe proti Bohu, v rozporu s tím, co vyžaduje jeho stav stvořeného tvora, a tedy i jeho vlastní dobro. Člověk byl stvořen ve stavu svatosti a určen k tomu, aby byl Bohem zcela „zbožštěn“ ve slávě. Sveden ďáblem, chtěl být „jako Bůh“, avšak „bez Boha a před Bohem, ne podle Boha“. 399 Písmo ukazuje dramatické následky této první neposlušnosti. Adam a Eva okamžitě ztrácejí milost prvotní svatosti. Mají strach z Boha, o němž si udělali falešnou představu jako o Bohu, který je žárlivý na své výsady. 400 Soulad, ve kterém žili díky prvotní spravedlnosti, je zničen; vláda duchovních schopností duše nad tělem je podlomena; spojení muže a ženy je podrobeno napětím; jejich vztahy budou poznamenány žádostivostí a sklonem k panování jednoho nad druhým. Soulad s tvorstvem je rozbit: viditelné stvoření se člověku odcizilo a stalo se mu nepřítelem. Vinou člověka je stvoření „podrobeno nicotnosti“ (Řím 8,20). A konečně se uskuteční následek ohlášený pro případ neposlušnosti: člověk se navrátí do země, z níž byl vzat. Do lidských dějin vstupuje smrt. 401 Po tomto prvním hříchu zaplavuje svět skutečný „příval“ hříchu: Kainova bratrovražda spáchaná na Ábelovi; všeobecná zkaženost jako následek hříchu. V dějinách Izraele se hřích často projevuje především jako nevěrnost Bohu úmluvy a jako přestoupení Mojžíšova zákona; i po Kristově vykoupení se hřích projevuje mezi křesťany nejrůznějším způsobem. Písmo i církevní tradice neustále připomínají přítomnost a všeobecnost hříchu v dějinách člověka:
NÁSLEDKY ADAMOVA HŘÍCHU PRO LIDSTVO 402 Adamův hřích měl následky pro všechny lidi. Svatý Pavel o tom píše: „Celé množství se stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky“ (Řím 5,19); „Skrze jednoho člověka přišel na svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili...“ (Řím 5,12). Proti všeobecnosti hříchu a smrti staví apoštol všeobecnost spásy v Kristu: „Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život“ (Řím 5,18). 403 Po vzoru svatého Pavla Církev vždy učila, že nesčetné ubohosti, jež lidi tíží, a lidskou náklonnost ke zlému a ke smrti nelze pochopit bez jejich souvislosti s Adamovou vinou a bez přihlédnutí ke skutečnosti, že Adam nám předal hřích, jímž jsme nakaženi od narození a který je „smrtí duše“. V důsledku této jistoty víry Církev uděluje křest na odpuštění hříchů také dětem, které se nedopustily osobních hříchů. 404 Jak se stal Adamův hřích hříchem všech jeho potomků? Celý lidský rod je v Adamovi „jako jediné tělo jednoho člověka“. Pro tuto „jednotu lidského rodu“ jsou všichni lidé zasaženi Adamovým hříchem, stejně jako jsou zahrnuti do Kristovy spravedlnosti. Nicméně předávání prvotního hříchu je tajemství, jež nemůžeme plně pochopit. Ze zjevení však víme, že Adam nedostal svatost a prvotní spravedlnost jen pro sebe, nýbrž pro celou lidskou přirozenost: když Adam a Eva podlehli pokušiteli, dopustili se osobního hříchu, avšak tento hřích zasáhl lidskou přirozenost, kterou oni předávají v padlém stavu. Je to hřích, který bude předáván plozením, to je předáváním lidské přirozenosti zbavené prvotní svatosti a spravedlnosti, celému lidstvu. Proto je prvotní hřích nazýván „hříchem“ analogicky: jako „převzatý“ hřích, a ne hřích „spáchaný“, je to stav, a ne skutek. 405 Ačkoliv je prvotní hřích vlastní každému, nemá u žádného z Adamových potomků povahu osobní viny. Je to ztráta prvotní svatosti a spravedlnosti, ale lidská přirozenost není úplně zkažena: její přirozené síly jsou zraněny, je podrobena nevědomosti, utrpení a vládě smrti a je nakloněna ke hříchu (tento sklon ke zlému se nazývá žádostivost – „concupiscentia“). Křest tím, že dává Kristův život milosti, zahlazuje prvotní hřích a obrací nového člověka k Bohu; avšak následky tohoto hříchu pro přirozenost oslabenou a náchylnou ke zlu, zůstávají v člověku a vybízejí jej k duchovnímu boji. 406 Nauka Církve o předávání prvotního hříchu byla upřesněna hlavně v 5. století, zvláště pod vlivem učení sv. Augustina proti pelagianismu, a v 16. století proti v boji proti protestantské reformaci. Pelagius zastával názor, že člověk může vést mravně dobrý život přirozenou silou své svobodné vůle bez potřebné pomoci Boží milosti; omezoval tak vliv Adamovy viny na špatný příklad. První protestantští reformátoři naopak učili, že člověk byl prvotním hříchem radikálně zkažen a zbaven své svobody; ztotožňovali hřích, který dědí každý člověk, s náchylností ke zlému („concu- piscentia“), která prý je nepřemožitelná. K tomu, jaký je smysl zjeveného učení o prvotním hříchu, se Církev vyslovila na 2. oranžském sněmu v roce 529281 a na tridentském koncilu v roce 1546. TVRDÝ BOJ 407 Učení o prvotním hříchu – úzce související s vykoupením, které uskutečnil Kristus – poskytuje obraz i jasný úsudek o situaci člověka a jeho činnosti ve světě. Hříchem prvních lidí získal ďábel nad člověkem jakousi nadvládu; člověk však přesto zůstává svobodný. Prvotní hřích má za následek „otročení pod mocí toho, kdo vládne smrtí, totiž ďábla“. Popírat, že člověk má poraněnou přirozenost, náchylnou ke zlu, je příčinou velkých omylů v oblasti výchovy, politiky, sociální činnosti a v oblasti mravní. 408 Následky prvotního hříchu a všech osobních hříchů lidí dávají světu jako celku hříšný ráz, který může být definován výrazem sv. Jana: „hřích světa“ (Jan 1,29). Tímto výrazem se také naznačuje záporný vliv, který doléhá na lidi ze společenských poměrů a struktur, jež jsou plodem lidských hříchů. 409 Dramatická situace světa, který „má celý v moci zlý duch“ (1 Jan 5,19), dělá z lidského života boj:
IV. „Tys ho nenechal napospas smrti“ 410 Bůh člověka po pádu neopustil. Naopak, Bůh ho volá a tajemným způsobem mu ohlašuje, že zlo bude přemoženo a člověk bude ze svého pádu pozvednut. Tento úryvek z knihy Genese byl nazván „Protoevangelium“, protože je to první zvěst o Mesiáši Vykupiteli, o boji mezi hadem a Ženou a o konečném vítězství jejího potomka. 411 Křesťanská Tradice vidí v tomto úryvku zvěst o „novém Adamovi“, který svou poslušností „až k smrti kříže“ (Fil 2,8) více než dostatečně odčinil Adamovu neposlušnost. Kromě toho četní Otcové a učitelé Církve vidí v Ženě, ohlašované v „protoevangeliu“ Kristovu matku Marii, jako „novou Evu.“ Vždyť ona jako první a jedinečným způsobem měla prospěch z vítězství nad hříchem, jež dobyl Kristus: byla totiž uchráněna před jakoukoliv skvrnou dědičného hříchu a během svého pozemského života se ze zvláštní Boží milosti nedopustila žádného hříchu. 412 Ale proč Bůh prvnímu člověku nezabránil ve hříchu? Svatý Lev Veliký odpovídá: „Kristova nevýslovná milost nám dala lepší dobra než ta, která nám odňala ďáblova závist.“ A svatý Tomáš Akvinský: „Nic nebrání tomu, aby lidská přirozenost byla určena k vyššímu cíli po hříchu. Bůh totiž dopouští existenci zla, aby z něho vytěžil větší dobro. Odtud je výrok sv. Pavla: 'Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila miost' (Řím 5,20). A zpěv Exultet: 'Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!'“ Souhrn 413 „Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí… ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět“ (Mdr 1,13; 2,24). 414 satan nebo ďábel a ostatní zlí duchové jsou padlí andělé, protože svobodně odmítli sloužit Bohu a jeho plánu. Jejich rozhodnutí proti Bohu je definitivní. Snaží se strhnout člověka do své vzpoury proti Bohu. 415 „Člověk byl Bohem stvořen ve stavu svatosti. Na samém počátku dějin však zneužil z návodu Zlého své svobody, povstal proti Bohu a zatoužil dosáhnout svého cíle mimo Boha.“ 416 Adam jako první člověk ztratil následkem svého hříchu prvotní svatost a spravedlnost, které dostal od Boha nejen pro sebe, nýbrž pro všechny lidské bytosti. 417 Adam a Eva předali svému potomstvu lidskou přirozenost poraněnou jejich prvním hříchem a tedy zbavenou prvotní svatosti a spravedlnosti. Tato ztráta se nazývá „prvotní hřích.“ 418 Následkem prvotního hříchu je lidská přirozenost oslabená ve svých silách, podléhá nevědomosti, utrpení, vládě smrti a je nakloněna ke hříchu (tento sklon se nazývá „žádostivost“). 419 „Vyznáváme tedy s tridentským koncilem, že prvotní hřích se přenáší spolu s lidskou přirozeností nikoli napodobením, ale sdělováním života, a že je proto vlastní každému člověku.“ 420 Vítězství nad hříchem, jehož dobyl Kristus, nám dalo lepší dobra než ta, která nám odňal hřích: „Kde se rozmohl hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20). 421 Podle víry křesťanů byl tento svět byl „stvořen a je udržován Stvořitelovou láskou“; tento svět „sice upadl do otroctví hříchu, ale ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristem, jenž zničil moc Zlého, jej osvobodil....“
Obsah: "Katechismus Katolické Církve" Stažení: "Katechismus Katolické Církve" Zdroj: web.katolik.cz
Doporučit tuto stránku příteli!
|
|
|
|
|
|
