Katechismus Katolické Církve - Věřím v Ducha svatého Katechismus Katolické Církve. KKC.
Já jsem Pán, tvůj Bůh: Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.                Nevezmeš jména Božího nadarmo.                Pomni, abys den sváteční světil.                Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.                Nezabiješ.                Nesesmilníš.                Nepokradeš.                Nepromluvíš křivého svědectví.                Nepožádáš manželky bližního svého.                Nepožádáš statku bližního svého.               
czKřesťanský portál

Křesťanské zdroje

 
Věřím v Ducha svatého
   

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"


PRVNÍ ČÁST - VYZNÁNÍ VÍRY (26-1065)

DRUHÝ ODDÍL - VYZNÁNÍ KŘESŤANSKÉ VÍRY - SYMBOLY VÍRY (185-1065)

Treti kapitola

Věřím v Ducha svatého (683-1065)

683 „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán.““ (1 Kor 12,3). „Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!““ (Gal 4,6). Toto poznání víry je možné pouze v Duchu svatém. Aby se člověk dostal do styku s Kristem, musí se ho nejprve dotknout Duch svatý. Přichází nám vstříc a vzbuzuje v nás víru. V síle našeho křtu, první svátosti víry, nám Duch svatý v Církvi niterně a osobně předává život, který má svůj zdroj v Otci a který nám nabízí v Synu:

„Křest nám uděluje milost nového zrození v Bohu Otci skrze jeho Syna v Duchu svatém. Vždyť ti, kteří mají Božího Ducha, jsou vedeni ke Slovu, to je k Synu; ale Syn je představuje Otci a Otec jim uděluje neporušitelnost. Proto bez Ducha není možné vidět Božího Syna, a bez Syna se nikdo nemůže přiblížit k Otci, protože poznání Otce, to je Syn, a k poznání Božího Syna se dochází skrze Ducha svatého.“

684 Duch svatý je svou milostí první, kdo v nás probouzí naši víru a nový život, který spočívá v poznání Otce a toho, kterého poslal, Ježíše Krista. Nicméně ve zjevování Osob Nejsvětější Trojice je poslední. Svatý Řehoř Naziánský, „Teolog“, vysvětluje tento postup pedagogikou Boží „shovívavosti“:

„Starý zákon jasně hlásal Otce, matněji Syna. Nový ukázal Syna a dal zahlédnout božství Ducha. Nyní má mezi námi Duch domovské právo a dává nám, abychom jej viděli mnohem jasněji. Nebylo totiž prozíravé vyhlašovat otevřeně Syna, dříve než se vyznalo Otcovo božství, a přidávat Ducha svatého jako další břemeno – řečeno trochu opovážlivým výrazem –, dříve než se vyznalo Synovo božství... Jen kráčením vpřed a postupováním „od slávy ke slávě“ se světlo Trojice zaleskne v zářivější jasnosti.“

685 Věřit v Ducha svatého tedy znamená vyznávat, že Duch svatý je jedna z Osob Nejsvětější Trojice, téže podstaty s Otcem i Synem, „s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován“ (nicejsko-cařihradské vyznání víry). Proto též bylo třeba se zabývat božským tajemstvím Ducha svatého v trinitární „teologii.“ Zde však nám půjde o Ducha svatého v božské „ekonomii.“

686 Duch svatý působí s Otcem i Synem od začátku až do splnění plánu naší spásy. Ale teprve v „posledních časech“, zahájených vykupitelským vtělením Syna, je Duch svatý zjevován a dáván, poznáván a přijímán jako Osoba. Tím tento božský plán dovršený v Kristu, „Prvorozeném“ a Hlavě nového stvoření, nabude konkrétnosti vylitím Ducha: Církev, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla, věčný život.

8. ČLÁNEK

„VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO“

687 „Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží“ (1 Kor 2,11). Avšak jeho Duch, který ho zjevuje, nám dává poznat jeho Slovo, jeho živé Slovo, ale sám sebe nevyslovuje. Ten, který „mluvil ústy proroků“, nám dává slyšet Otcovo Slovo, ale my jej neslyšíme. Poznáváme ho jen podle hnutí, kterým nám zjevuje Slovo a uschopňuje nás, abychom je vírou přijali. Duch pravdy, který nám odhaluje Krista, nemluví sám ze sebe. Takové sebezastínění, jež je vlastní jen Bohu, vysvětluje, proč „svět nemůže přijmout“ Ducha, „poněvadž ho nevidí, ani nezná“, kdežto ti, kdo věří v Krista, ho znají, protože s nimi „zůstává“.

688 Církev, živé společenství v apoštolské víře, kterou předává, je tedy místem našeho poznání Ducha svatého:

— v Písmu, které inspiroval;
— v Tradici, jejímiž stále aktuálními svědky jsou církevní Otcové;
— v učitelském úřadu Církve, který doprovází svou pomocí;
— ve svátostné liturgii, v níž nás Duch svatý prostřednictvím jejích slov a jejich symbolů uvádí do společenství s Kristem;
— v modlitbě, v níž se za nás přimlouvá;
— v charizmatech a službách, jimiž je budována Církev;
— v projevech apoštolského a misionářského života;
— ve svědectví svatých, v němž Církev projevuje svou svatost a pokračuje v díle spásy.

I. Společné poslání Syna a Ducha

689 Ten, kterého Otec „poslal do našich srdcí, Duch jeho Syna“ (Gal 4,6), je skutečně Bůh. Je jedné podstaty s Otcem a Synem, je od nich neoddělitelný, jak ve vnitřním životě Trojice, tak ve svém daru lásky světu. Když se však víra Církve klaní svaté Trojici, dárkyni života, soupodstatné a nedílné, vyznává též různost Osob. Když Otec posílá své Slovo, posílá vždycky svůj Dech: je to společné poslání, ve kterém se Syn a Duch svatý odlišují, ale jsou neoddělitelní. Objevuje se sice Kristus, viditelný obraz neviditelného Boha, ale je to Duch svatý, který ho zjevuje.

690 Ježíš je Kristus, „pomazaný“, protože jeho pomazáním je Duch, a všechno, co se děje od vtělení, pramení z této hojnosti pomazání. A konečně, když je Kristus „oslaven“, může i on od Otce poslat Ducha těm, kdo v něho věří: předává jim svou slávu, to je Ducha svatého, který ho oslavuje. Společné poslání se bude od té doby rozvíjet v dětech osvojených Otcem v mystickém Těle jeho Syna: posláním Ducha osvojení bude sjednocovat je s Kristem a dát jim život v Kristu:

„Pojem pomazání napovídá... že mezi Synem a Duchem není žádná vzdálenost. Jako totiž mezi povrchem těla a vrstvou oleje nezaznamenává ani rozum, ani počitek žádného prostředníka, tak je také styk Syna s Duchem bezprostřední; takže se ten, kdo vírou navazuje styk se Synem, musí nejprve dotykem setkat s olejem. Ve skutečnosti není žádná z osob bez Ducha svatého. Z toho důvodu vyznání víry, že Syn je Pán, se děje v Duchu svatém. Duch svatý totiž přichází ze všech stran vstříc těm, kdo se přibližují s vírou.“

II. Jméno, názvy a symboly Ducha svatého

VLASTNÍ JMÉNO DUCHA SVATÉHO

691 „Duch svatý“, takové je vlastní jméno toho, kterému se klaníme a kterého oslavujeme s Otcem i Synem. Církev je přijala od Pána a vyznává je při křtu svých nových dětí.

Výraz „duch“ překládá hebrejské slovo „ruah“, které původně znamená dech, vanutí, vánek. Právě Ježíš užívá vnímatelného obrazu větru, když chce přiblížit Nikodémovi přesažnou novost toho, který je osobně dechem Božím, božským Duchem. Jinak slova „duch“ a „svatý“ jsou božské vlastnosti společné třem božským Osobám. Ale spojením obou výrazů označuje Písmo, liturgie a teologická mluva nevýslovnou Osobu Ducha svatého – bez možné záměny s ostatními případy užití výrazů „duch“ a „svatý“.

NÁZVY DUCHA SVATÉHO

692 Když Ježíš ohlašuje a slibuje příchod Ducha svatého, nazývá ho „parakletos“, doslova: „ten, který je přivolán“, „ad-vocatus“ (Jan 14,16.26; 15,26; 16,7). „Parakletos“ se obvykle překládá „utěšitel“ nebo „přímluvce“, přičemž prvním přímluvcem je Ježíš. Sám Pán nazývá Ducha svatého „Duchem pravdy“ (Jan 16,13).

693 Kromě jeho vlastního jména, které se nejvíce užívá ve Skutcích apoštolů a v epištolách, nalézáme u svatého Pavla pojmenování: Duch zaslíbení, Duch adoptivního synovství, „Duch Kristův“ (Řím 8,9), „Duch Páně“ (2 Kor 3,17), „Duch Boží“ (Řím 8,9.14; 15,19; 1 Kor 6,11; 7,40), a u svatého Petra, „Duch slávy“ (1 Petr 4,14).

SYMBOLY DUCHA SVATÉHO

694 Voda. Symbolika vody naznačuje působení Ducha svatého při křtu, protože po vzývání Ducha svatého se stává účinným svátostným znamením nového zrození: jako jsme k našemu prvnímu zrození dorůstali v plodové vodě, tak také křestní voda skutečně znamená, že naše zrození k božskému životu je nám dáváno v Duchu svatém. Ale jako jsme „pokřtěni v jednom Duchu“, tak jsme také „napojeni jedním Duchem“ (1 Kor 12,13): Duch je tedy také osobně živá voda, vyvěrající z ukřižovaného Krista jako ze svého pramene a tryskající z nás do věčného života.

695 Pomazání. Symbolika pomazání olejem je pro Ducha svatého tak příznačná, že se stala jeho synonymem. Při uvedení do křesťanského života je svátostným znamením biřmování, které proto východní církve právem nazývají „chrismace“ (pomazání křižmem). Ale k pochopení celé síly tohoto symbolu je třeba se vrátit k pomazání Ježíše, které vykonal Duch svatý: Kristus [hebrejsky: „Mesiáš“] znamená „Pomazaný“ od Ducha svatého. Ve Starém zákoně byli různí „pomazaní Páně“, zvláště král David. Avšak Ježíš je Pomazaný Páně jedinečným způsobem: lidství, jež na sebe Syn bere, je zcela „pomazáno Duchem svatým“. Ježíš je ustanoven „Kristem“ od Ducha svatého. Panna Maria počne Krista působením Ducha svatého, který ho prostřednictvím anděla ohlašuje jako Krista už od narození a vede Simeona do chrámu, aby viděl Hospodinova Mesiáše; je to on, kdo Krista naplňuje a jehož moc z Krista vychází, když ten uzdravuje a zachraňuje. Je to on, kdo v posledku křísí Ježíše z mrtvých. A tak, když se Ježíš stal plně „Kristem“ ve svém lidství, jež přemohlo smrt, hojně vylévá Ducha svatého, dokud „svatí“ ve svém spojení s lidstvím Božího Syna nedorostou „mužné zralosti,…kdy se na nás uskuteční Kristova plnost“ (Ef 4,13): „úplného Krista“, podle výrazu svatého Augustina.

696 Oheň. Zatímco voda znamenala zrození a plodnost života dávaného v Duchu svatém, oheň symbolizuje přetvářející sílu působení Ducha svatého. Prorok Eliáš, který „povstal jako oheň“ a jehož „slovo plálo jako pochodeň“ (Sir 48,1), svou modlitbou přivolá z nebe oheň na oběť na hoře Karmel, obraz ohně Ducha svatého, který proměňuje všechno, čeho se dotkne. Jan Křtitel, který jde před Pánem „v duchu a moci Eliášově“ (Lk 1,17), hlásá Krista jako toho, kdo „bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Lk 3,16), tím Duchem, o kterém Ježíš řekne: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (Lk 12,49). Ráno o Letnicích spočine Duch svatý na učednících v podobě „jazyků jako z ohně“ a naplní je sebou (Sk 2,3-4). Duchovní tradice podrží tuto symboliku ohně jako jednu z nejpůsobivějších o činnosti Ducha svatého: „Nezhášejte oheň Ducha“ (1 Sol 5,19).

697 Oblak a světlo. Tyto dva symboly jsou při projevech Ducha svatého neoddělitelné. Již při Božích zjeveních ve Starém zákoně zjevuje oblak – někdy temný, jindy zářivý – živého Boha a spasitele, zahaluje přesažnost jeho slávy: Mojžíšovi na hoře Sinaj, ve stanu Setkání a během putování pouští; Šalomounovi při posvěcení chrámu. Tyto předobrazy naplňuje Kristus v Duchu svatém. Ten totiž „sestupuje na Pannu Marii a zastíní ji“, aby počala a porodila Ježíše. Na hoře Proměnění on přichází v oblaku, který zahalí Ježíše, Mojžíše a Eliáše, Petra, Jakuba a Jana, a „z oblaku“ se ozývá hlas, který říká: „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk 9,34-35). Konečně tentýž Oblak zastře Ježíše pohledu učedníků v den nanebevstoupení a oblak ho zjeví jako Syna člověka v jeho slávě v den jeho příchodu.

698 Pečeť je symbolem blízkým symbolu pomazání. Krista totiž „Bůh osvědčil svou pečetí“ (Jan 6,27), a v něm nám také Otec vtiskl svou pečeť. Protože obraz pečeti [„sphragis“] označuje nesmazatelný účinek pomazání Ducha svatého ve svátostech křtu, biřmování a kněžství, byl v některých teologických tradicích použit k vyjádření nezrušitelného „znamení“, vtisknutého těmito třemi svátostmi, které nemohou být znovu uděleny.

699 Ruka. Vkládáním rukou uzdravuje Ježíš nemocné a žehná malým dětem. Totéž budou dělat apoštolové v jeho jménu. Ba co více, vkládáním rukou apoštolů je předáván Duch svatý. List Židům počítá vkládání rukou mezi „základní články“ své nauky. Církev uchovala toto znamení všemohoucího vylití Ducha svatého ve svých svátostných epiklezích (modlitbách).

700 Prst. Ježíš vyhání démony „prstem Božím“ (Lk 11,20). Byl-li Boží zákon napsán na kamenných deskách „Božím prstem“ (Ex 31,18), pak „Kristův list“, svěřený péči apoštolů, je „napsán Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na jiných deskách: v lidských srdcích“ (2 Kor 3,3). Hymnus „Veni, Creator Spiritus“ vzývá Ducha svatého jako „digitus paternae dexterae“ (prst Otcovy pravice).

701 Holubice. Na konci potopy (jejíž symbolika se týká křtu) se holubice, kterou vypustil Noe, vrací a přináší v zobáčku čerstvou olivovou ratolest na znamení, že země je opět obyvatelná. Když Kristus vystupuje z vody svého křtu, sestupuje na něho Duch svatý v podobě holubice a zůstává v něm. Duch sestupuje a usídlí se v očištěném srdci pokřtěných. V některých kostelích je Nejsvětější svátost uchovávána v kovové schránce, která má podobu holubice (columbarium); bývá zavěšena nad oltářem. Symbol holubice označující Ducha svatého je v křesťanské ikonografii tradiční.

III. Duch a Boží Slovo v čase zaslíbení

702 Od počátku až do „naplnění času“ (Gal 4,4) zůstává společné poslání Slova a Otcova Ducha skryté, ale působí. Boží Duch přitom připravuje dobu Mesiáše a oba, i když ještě nejsou plně zjeveni, jsou v ní již zaslíbeni, aby byli očekáváni a přijati, až se projeví. Proto když Církev čte Starý zákon, zkoumá v něm, co nám chce říci o Kristu Duch, „jenž mluvil ústy proroků“.

Výrazem „proroci“ míní víra Církve v tomto případě všechny, které Duch svatý inspiroval při sepisování svatých knih, jak Starého tak Nového zákona. Židovská tradice rozlišuje Zákon (prvních pět knih nebo Pentateuch), Proroky (odpovídající našim dějepisným a prorockým knihám) a Spisy (především poučné a zvláště žalmy).

VE STVOŘENÍ

703 Boží Slovo a jeho Dech jsou na počátku bytí a života každého tvora:

„Je vlastní Duchu svatému vládnout, posvěcovat a oživovat stvoření, protože on je Bůh soupodstatný s Otcem i Synem... Má moc nad životem, neboť jako Bůh chrání stvoření v Otci skrze Syna.“

704 „Co se týká člověka, Bůh (to značí i Syn a Duch svatý) ho stvořil vlastníma rukama... a do utvořeného těla vepsal svou vlastní podobu, aby tak i to, co mělo být viditelné, neslo božskou podobu.“

DUCH ZASLÍBENÍ

705 Člověk, zohyzděný hříchem a smrtí, zůstává „k obrazu Božímu“, k obrazu Syna, ale je zbaven „Boží slávy“ (Řím 3,23), a „podoby.“ Zaslíbení dané Abrahamovi zahajuje dílo spásy, na jejímž konci sám Syn vezme na sebe „obraz“ a obnoví ho v jeho „podobě“ s Otcem tím, že mu vrátí slávu a Ducha, „který oživuje“.

706 Proti veškeré lidské naději Bůh slibuje Abrahamovi potomka, jako plod víry a Ducha svatého. V něm budou požehnány všechny národy země. Tímto potomkem bude Kristus, v němž vylití Ducha svatého shromáždí v jedno „rozptýlené Boží děti“ (Jan 11,52). Přísahou se již Bůh zavazuje, že dá svého milovaného Syna a že dá „slíbeného Ducha svatého... na vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek“ (Ef 1,13-14).

VE ZJEVENÍCH A V ZÁKONĚ

707 Teofanie [zjevení Boha] osvětlují cestu zaslíbení, od patriarchů k Mojžíšovi a od Jozue až po vidění, která zahajují poslání velikých proroků. Křesťanská Tradice vždycky uznávala, že v těchto teofaniích se dávalo vidět a slyšet Boží Slovo zjevené a současně „zahalené“ v oblaku Ducha svatého.

708 Tato Boží pedagogika se ukazuje zvláště v daru Zákona. Litera Zákona byla dána jako „vychovatel“ k tomu, aby vedla lid ke Kristu (Gal 3,24). Nicméně neschopnost Zákona spasit člověka, zbaveného božské „podoby“, a hlubší poznání hříchu, které z něho vyplývá, vzbuzují touhu po Duchu svatém. Dosvědčují to vzdechy žalmů.

V KRÁLOVSTVÍ A VE VYHNANSTVÍ

709 Zákon, toto znamení zaslíbení a smlouvy, měl řídit srdce i instituce národa, který vzešel z víry Abraháma: „Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi královstvím kněží, národem svatým“ (Ex 19,5-6). Avšak po Davidovi podlehne Izrael pokušení stát se královstvím jako ostatní národy. Království pak, jak bylo zaslíbeno Davidovi, bude dílem Ducha svatého a bude patřit chudým podle Ducha.

710 Nedbání Zákona a nevěrnost smlouvě vedou k smrti: přichází vyhnanství, zdánlivé zmaření zaslíbení, ve skutečnosti však tajemná věrnost Boha spasitele a počátek slíbené nápravy, ovšem podle Ducha. Bylo nutné, aby Boží lid prošel tímto očišťováním; vyhnanství již vnáší do Božího plánu stín kříže a „zbytek“ chudých, který se z něho vrací, je jedním z nejprůzračnějších předobrazů Církve.

OČEKÁVÁNÍ MESIÁŠE A JEHO DUCHA

711 „Hle, já dělám věci nové“ (Iz 43,19). Začínají se rýsovat dvě prorocké linie: jedna se vztahuje na očekávání Mesiáše, druhá na ohlášení nového Ducha; obě směřují k malému „zbytku“ chudých, který v naději očekává „potěšení Izraele“ a „vykoupení Jeruzaléma“ (Lk 2,25.38). Už jsme viděli, jak se na Ježíšovi vyplnila proroctví, jež se ho týkala. Zde se omezujeme na ta, v nichž vyniká více vztah mezi Mesiášem a jeho Duchem.

712 Rysy očekávaného Mesiáše začínají vyvstávat v kapitolách (sbírce proroctví) o Emmanuelovi, („Izaiáš, protože viděl slávu Krista“: Jan 12,41), zvláště v Iz 11,1-2:

„Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem.“

713 Mesiášovy rysy jsou odhaleny především ve zpěvech o Hospodinovu Služebníku. Tyto zpěvy ohlašují smysl Ježíšova utrpení a ukazují tak způsob, jímž vylije Ducha svatého, aby oživil velké množství: ne zvnějšku, ale tím, že převezme naši „přirozenost služebníků“. Tím, že bere na sebe naši smrt, může nám předat svého Ducha života.

714 Proto Kristus zahajuje hlásání radostné zvěsti tím, že si přivlastňuje tento úryvek z Izaiáše (Lk 4,18-19):

„Duch Páně je nade mnou,
proto mě pomazal,
poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst,
abych vyhlásil zajatým propuštění
a slepým navrácení zraku,
abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil milostivé léto Páně.“

715 Prorocké texty, které se přímo týkají seslání Ducha svatého, jsou výroky, ve kterých mluví Bůh k srdci svého lidu v jazyku zaslíbení, s důrazem na „lásku a věrnost“. Podle těchto přislíbení v „posledních časech“ Duch Páně obnoví srdce lidí tím, že do nich vtiskne nový Zákon; shromáždí a usmíří rozptýlené a rozdělené národy; přetvoří prvotní stvoření a Bůh tam bude bydlet s lidmi v míru.

716 Lid „chudých“, pokorní a tiší, kteří se zcela odevzdali tajemným plánům svého Boha, ti, kteří očekávají spravedlnost nikoliv lidskou, ale Mesiášovu – to je nakonec ono veliké dílo skrytého poslání Ducha svatého v čase zaslíbení k přípravě Kristova příchodu. V žalmech je vyjádřeno, jaké je jejich srdce, očištěné a osvícené Duchem. V těchto chudých Duch připravuje Pánu „ochotný lid“ (Lk 1,17).

IV. Kristův Duch v plnosti času

JAN, PŘEDCHŮDCE, PROROK A KŘTITEL

717 „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan“ (Jan 1,6). Jan je „plný Ducha svatého už od mateřského lůna“ (Lk 1,15.41), působením samého Krista, kterého krátce předtím počala Panna Maria z Ducha svatého. Mariino „navštívení“ u Alžběty se tak stává první Hospodinovou „návštěvou jeho lidu“.

718 Jan je „Eliáš, který má přijít“ (Mt 17,10-13); přebývá v něm oheň Ducha a vede ho, aby „šel před“ (jako „před-chůdce“) Pánem, který přichází. V Janu Předchůdci Duch svatý zakončuje přípravu „Pánu ochotného lidu“ (Lk 1,17).

719 Jan je „víc než prorok“ (Lk 7,26). V něm Duch svatý dovršuje „promlouvání ústy proroků“. Jan uzavírá cyklus proroků zahájených Eliášem. Ohlašuje, že potěšení Izraele je blízko; je hlasem přicházejícího Utěšitele (Jan 1,23). Přichází „jako svědek, aby svědčil o to Světle“ (Jan 1,7), jako to učiní Duch pravdy. V Janovi Duch naplňuje to, po čem se ptali proroci a po čem touží i andělé: „Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým. A já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Boží Syn... Hle, beránek Boží“ (Jan 1,33-36).

720 Janem Křtitelem Duch svatý zahajuje to, co uskuteční s Kristem a v Kristu, a to předobrazem: navrátí člověku božskou „podobu“. Janův křest byl k obrácení, křest vodou a Duchem bude novým zrozením.

„ZAPLESEJ, MILOSTÍ ZAHRNUTÁ“

721 Maria, přesvatá Boží matka, vždy Panna, korunuje poslání Syna a Ducha v plnosti času. Poprvé v plánu spásy nachází Otec příbytek, protože jej Duch připravil; tak jeho Syn a jeho Duch mohou přebývat mezi lidmi. V tomto smyslu církevní Tradice často vztahovala nejkrásnější texty o moudrosti k Marii: Maria je v liturgii opěvována a představována jako „trůn moudrosti“. V ní se začínají projevovat „divy Boží“, která Duch vykoná v Kristu a v Církvi.

722 Duch svatý připravil Marii svou milostí. Bylo vhodné, aby byla „milosti plná“ matka Toho, v němž „přebývá celá plnost božství“ (Kol 2,9). Z čisté milosti byla počata bez hříchu jako bytost nejpokornější a nejschopnější přijmout nevýslovný dar Všemohoucího. Anděl Gabriel ji právem zdraví jako „Siónskou dceru“: „Raduj se.“ A Maria se obrací svým chvalozpěvem k Otci v Duchu svatém, když v sobě nosí věčného Syna; je to díkůvzdání celého Božího lidu a tedy: Církve.

723 V Marii Duch svatý uskutečňuje Otcův dobrotivý plán. S Duchem svatým a jeho působením Panna počne a porodí Božího Syna. Její panenství se stává jedinečnou plodností mocí Ducha a víry.

724 V Marii Duch svatý ukazuje Otcova Syna, který se stal Synem Panny. Ona je hořícím keřem konečného Božího zjevení: naplněna Duchem svatým ukazuje Slovo v pokoře svého těla a dává je poznat chudým a prvním zástupcům národů.

725 Konečně, skrze Marii začíná Duch svatý uvádět do společenství s Kristem lidi, kteří jsou předmětem milosrdné Boží lásky. Jako první Krista vždycky přijmou pokorní: pastýři, mudrci, Simeon a Anna, novomanželé z Kány a první učedníci.

726 Na konci tohoto poslání Ducha se Maria stává „Ženou“, novou Evou, „matkou živých“, Matkou „úplného Krista“. Proto je spolu s apoštoly, kteří „jednomyslně setrvávali v modlitbách“ (Sk 1,14), na úsvitu „posledních časů“, které Duch zahajuje ráno o Letnicích zjevným vystoupením Církve.

JEŽÍŠ KRISTUS

727 Celé poslání Syna a Ducha svatého v plnosti času je obsaženo v tom, že od okamžiku vtělení je Syn Pomazaným Otcovým Duchem: Ježíš je Kristus, Mesiáš. V tomto světle se musí číst celý druhý článek vyznání víry. Celé Kristovo dílo je společné poslání Syna a Ducha svatého. Zde se jen zmíníme o tom, co se týká Ježíšova přislíbení Ducha svatého a jeho darování oslaveným Pánem.

728 Ježíš plně zjevuje Ducha svatého až tehdy, když byl sám oslaven svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Přesto však to ponenáhlu naznačuje, už když učí zástupy, tím, že zjevuje, že jeho tělo bude pokrmem pro život věčný. Kromě toho naznačuje Nikodémovi, Samařance a těm, kteří slavili svátek stánků. Se svými učedníky o tom mluví otevřeně v souvislosti s modlitbou a svědectvím, které budou vydávat.

729 Teprve až nadejde hodina, kdy bude oslaven, slibuje Ježíš příchod Ducha svatého, protože jeho smrt a jeho vzkříšení budou naplněním přislíbení daného otcům: Ducha pravdy, jiného přímluvce, dá Otec na prosbu Ježíšovu; Otec ho pošle Ježíšovým jménem; Ježíš ho pošle, až bude u Otce, protože vyšel od Otce. Duch svatý přijde, my ho poznáme, bude s námi navždy, bude s námi přebývat, všemu nás naučí a připomene nám všechno, co nám Kristu řekl, a vydá o něm svědectví; povede nás k úplné pravdě a oslaví Krista; a světu ukáže, v čem je hřích, spravedlnost a soud.

730 Konečně přichází Ježíšova hodina: Ježíš odevzdává svého Ducha do Otcových rukou ve chvíli, kdy svou smrtí vítězí nad smrtí, takže „vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou“ (Řím 6,4) ihned dává Ducha svatého tím, že na své učedníky „dechne“. Od této hodiny se poslání Krista a Ducha stává posláním Církve: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21).

V. Duch a Církev v posledních časech

LETNICE

731 V den Letnic (po skončení sedmi velikonočních týdnů) se naplňuje Kristova Veliká noc sesláním Ducha svatého: ten se projeví, je dán a sdělen jako božská Osoba: Kristus Pán ze své plnosti štědře vylévá Ducha.

732 V tento den je konečně plně zjevena Nejsvětější Trojice: Od toho dne je království, hlásané Kristem, otevřeno těm, kdo v něho věří: v pokoře těla a ve víře se již podílejí na společenství Nejsvětější Trojice. Duch svatý svým příchodem, který nemá konce, uvádí svět do „posledních časů“, do doby Církve, do již zděděného, ale ne ještě dovršeného království:

„Spatřili jsme pravé Světlo, přijali jsme nebeského Ducha, našli jsme pravou víru: klaníme se nedílné Trojici, neboť ona nás spasila.“

DUCH SVATÝ — BOŽÍ DAR

733 „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16) a láska je první dar, jsou v ní totiž zahrnuty všechny ostatní. Tato „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5).

734 Protože jsme mrtví nebo alespoň zranění hříchem, je prvním účinkem daru lásky odpuštění našich hříchů. Je to „společenství Ducha svatého“ (2 Kor 13,13), které v Církvi navrací pokřtěným božskou podobu, kterou hříchem ztratili.

735 Duch svatý nám dává tedy „závdavek“ nebo „prvotiny“ našeho dědictví: sám život Nejsvětější Trojice, který spočívá v tom, že milujeme, jako nás miloval On.
Tato láska je principem nového života v Kristu, umožněného tím, že jsme přijali „moc Ducha svatého“ (Sk 1,8).

736 A díky této síle Ducha mohou Boží děti přinášet plody. Ten, který nás naštípil na pravý vinný kmen, dá, že budeme přinášet „ovoce Božího Ducha, [jímž] je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost“ (Gal 5,22-23). „Duch je naším životem“: čím více se zřekneme sami sebe, tím více jednáme „podle Ducha“ (Gal 5,25).

„Společenství s ním nás zduchovňuje, navrací do ráje, přivádí do království nebeského k synovskému přijetí, dává nám odvahu nazývat Boha Otcem a podílet se na milosti Kristově, nazývat se dětmi světla a mít účast na věčné slávě.“

DUCH SVATÝ A CÍRKEV

737 Poslání Krista a Ducha svatého se naplňuje v Církvi jako Kristově těle a chrámu Ducha svatého. Toto společné poslání přidružuje nyní Kristovy následovníky k jeho společenství s Otcem v Duchu svatém: Duch připravuje lidi, předchází je svou milostí, aby je přitahoval ke Kristu. Zjevuje jim vzkříšeného Pána, připomíná jim jeho slovo, otevírá jim ducha k chápání jeho smrti a vzkříšení. Zpřítomňuje jim Kristovo tajemství, především v Eucharistii, aby je smířil a uvedl do společenství s Bohem, aby přinášeli „hojné ovoce“ (Jan 15,5.8.16).

DJ-015 Jednota řádu spásy a vtěleného Slova a Ducha svatého / Mylné názory bránící účinné evangelizaci (relativismus dnešní doby, viz DJ-010) (podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov. 12.)

Někteří také zastávají hypotézu o řádu spásy Ducha svatého, který má údajně univerzálnější charakter než řád spásy vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného Pána. I toto tvrzení odporuje katolické víře, která pokládá za trinitární spasitelnou událost spíše vtělení Slova. V Novém zákoně je tajemství Ježíše, vtěleného Slova, místem přítomnosti Ducha svatého a principem jeho seslání světu, a to nejen v mesiánské době (Sk 2,32-36; J 7,39; 20,22; 1 Kor15,45), nýbrž také v době před jeho vstupem do dějin (srov. 1 Kor10,4; 1 Pt 1,10-12).

2. Vatikánský koncil znovu zdůraznil tuto základní pravdu vědomí víry v Církvi. Ve výkladu Otcova plánu spásy celého lidstva spojoval koncil od počátku tajemství Kristovo s tajemstvím Ducha svatého (35). Celé dílo výstavby Církve skrze Hlavu Ježíše Krista v průběhu staletí se chápe jako dílo, které se uskutečňuje ve společenství s jeho Duchem (36). Mimo to se spasitelné působení Ježíše Krista spolu s jeho Duchem a skrze něho rozšiřuje až za hranice viditelné Církve na celé lidstvo. Se zřetelem ne velikonoční tajemství, ve kterém Kristus již nyní tvoří s věřícími v Duchu svatém životní společenství a v němž mu daruje naději na zmrtvýchvstání, učí koncil: „To neplatí jen pro křesťany, ale pro všechny lidi dobré vůle, v jejichž srdci neviditelně působí milost. Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh.“ (37).

Je tedy jasné, že tajemství vtěleného Slova je spjato s tajemstvím Ducha. Duch působí, že spasitelný vliv Syna, který se stal člověkem, se stal skutečností v životě všech lidí, kteří jsou Bohem povoláni k témuž cíli, ať už v čase předešli Slovo, které se stalo člověkem, nebo žijí v dějinách po jeho vtělení: ti všichni jsou vedeni Duchem Otce, kterého Syn člověka dává bez hranic (srov. J 3,34).

Proto učitelský úřad učí v poslední době s rozhodností a jasností, že existuje jen jeden jediný řád spásy: „Přítomnost a působení Ducha se netýká jen jednotlivých lidí, nýbrž i společnosti a dějin, národů, kultur a náboženství…Zmrtvýchvstalý Kristus působí v srdcích lidí silou svého Ducha…A opět: on je ten Duch, kdo zasévá semena slova, která jsou přítomna v ritech a kulturách, a on je uschopňuje, aby v Kristu dozrála.“ (38). Učitelský úřad uznává spásonosnou funkci Ducha v celých lidských dějinách (39), ale současně zdůrazňuje: „Je to týž Duch, který spolupůsobil s Ježíšem při vtělení, životě, smrti a zmrtvýchvstání a který působí v církvi. On není alternativou ke Kristu, Oni nezaplňuje mezi Kristem a Slovem, jak se někdy soudí. Všechno to, co Duch působí v srdcích lidí a v dějinách národů, v kulturách a náboženstvích, má za cíl přípravu a hlásání a děje se ve vztahu ke Kristu, Slovu, které se vtělilo působením Ducha, „a ten z něho učinil dokonalého člověka, spásu všech a obnovení všech věcí“ (40).

Působení Ducha se tedy neděje mimo nebo vedle působení Krista. Je jenom jeden řád spásy trojjediného Boha, který se uskutečňuje v tajemství vtělení, smrti a zmrtvýchvstání Syna Božího a zpřítomňuje se spolupůsobením Ducha svatého a ve svém spásonosném významu se rozšiřuje na celé lidstvo i veškerenstvo: „Lidé tedy nemohou dosáhnout spojení s Bohem, jestliže se tak neděje skrze Krista a za spolupůsobení Ducha“ (41).

738 Tímto způsobem se poslání Církve nepřidává k poslání Krista a Ducha svatého, ale je jeho svátostí: celým svým bytím a ve všech svých údech je poslána hlásat a dosvědčovat, zpřítomňovat a šířit tajemství společenství Nejsvětější Trojice (to bude předmětem dalšího článku):

„My všichni, kteří jsme obdrželi jediného a téhož ducha, totiž Ducha svatého, jsme spojeni navzájem, ale i s Bohem. Neboť i když je nás jednotlivě mnoho a Kristus dává každému z nás, aby v něm přebýval Duch Otce i jeho Duch, je tento Duch jediný a nedělitelný. Sjednocuje ty, kteří jsou vzájemně odlišní... a působí, že všichni se jeví v něm samém jako jedna věc. Jako moc Kristova svatého lidství působí, že všichni, v nichž je přítomna, tvoří jedno tělo; tak jediný a nedílný Boží Duch, který přebývá ve všech, vede je všechny k duchovní jednotě.“

739 Protože je Duch svatý Kristovým Pomazáním, je to sám Kristus, hlava těla, kdo jej vylévá do svých údů, aby je živil, uzdravoval, aby organizoval jejich vzájemné působení, aby je oživoval, posílal vydávat svědectví a zapojoval je do své oběti Otci a do svých přímluv za celý svět. Kristus sděluje svého Ducha svatého a posvětitele údům svého Těla skrze svátosti Církve (o tom bude pojednávat druhá část katechismu).

740 Tyto „divy Boží“, která Církev nabízí věřícím ve svátostech, nesou své ovoce nového života v Kristu podle Ducha (o tom bude pojednávat třetí část katechismu).

741 „Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme modlit. A tu sám duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). Duch svatý, tvůrce Božích děl, je učitelem modlitby (tím se bude zabývat čtvrtá část katechismu).

Souhrn

742 „Protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče“ (Gal 4,6).

743 Od počátku až do skonání časů, když Bůh posílá svého Syna, posílá vždycky i svého Ducha: jejich poslání je společné a neoddělitelné.

744 Ducha svatý v plnosti času vykoná v Marii všechny přípravy na Kristův příchod k Božímu lidu. Působením Ducha svatého v ní dává Otec světu Emmanuele, „Bůh s námi“ (Mt 1,23).

745 Boží Syn je posvěcen na Krista [Mesiáše] pomazáním Ducha svatého při vtělení.

746 Pro svou smrt a své vzkříšení je Ježíš ustanoven „Pánem a Mesiášem“ ve slávě (Sk 2,36). Ze své plnosti vylévá Ducha svatého na apoštoly a na Církev.

747 Duch svatý, kterého Kristus, hlava, vylévá do svých údů, buduje, oživuje a posvěcuje Církev, která je svátostí společenství Nejsvětější Trojice a lidí.

9. ČLÁNEK

„VĚŘÍM VE SVATOU CÍRKEV OBECNOU“

748 „Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři Církve.“ Těmito slovy začíná „Věroučná konstituce o Církvi“ 2. vatikánského koncilu. Tím koncil stanoví, že článek víry o Církvi plně závisí na článcích týkajících se Ježíše Krista. Církev nemá jiného světla, než je světlo Kristovo. Podle oblíbeného přirovnání církevních Otců se podobá měsíci, který pouze odráží sluneční světlo.

749 Článek o církvi také plně závisí na článku o Duchu svatém, který mu předchází. „Protože, když bylo vysvětleno, že Duch svatý je pramen a dárce veškeré svatosti, nyní vyznáváme, že je dárcem svatosti pro Církev.“Podle výroků Otců, Církev je místem, „kde kvete Duch“.

750 Věřit, že Církev je „svatá“ a „katolická“ a že je „jedna“ a „apoštolská“ (jak dodává nicejsko-cařihradské vyznání víry) je neoddělitelné od víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. V apoštolském vyznání víry říkáme, že vyznáváme „svatou Církev“ (Credo… Ecclesiam, tedy nikoli „in Ecclesiam“, ne „v Církev), abychom nesměšovali Boha a jeho díla a abychom jasně připisovali Boží dobrotě všechny dary, které vložil do své Církve.

1. odstavec

CÍRKEV V BOŽÍM PLÁNU

I. Jména a obrazy Církve

751 Slovo „církev“ (biblické pojmenování „ekklésia“, z řeckého „ek-kalein“ — „svolat“) znamená „svolání“, „shromáždění“. Označuje shromáždění lidu, obyčejně náboženského rázu. Výraz je často užíván v řeckém překladu Starého zákona, když označuje shromáždění Vyvoleného národa, které se sešlo před Bohem, především shromáždění u Sinaje, kde Izrael dostal Zákon a kde byl Bohem ustaven jako jeho svatý lid. Tím, že se první společenství těch, kteří věřili v Krista nazvalo „církev“, vyjádřilo, že se považuje za dědice onoho shromáždění. V Církvi Bůh „shromažďuje“ svůj lid ze všech končin země. Výraz „kyriaké“, z něhož vzniklo anglické „church“, německé „Kirche“ a české „církev“, znamená „ta, jež patří Pánu“.

752 V křesťanském slovníku výraz „církev“ označuje liturgické shromáždění, ale také místní společenství nebo všeobecné společenství věřících. Ve skutečnosti tyto tři významy jsou nedílné. „Církev“ je lid, který Bůh shromažďuje z celého světa. Existuje v místních společenstvích a uskutečňuje se jako liturgické shromáždění, především eucharistické. Žije z Kristova slova a z jeho těla, a tak se sama stává Kristovým Tělem.

SYMBOLY CÍRKVE

753 V Písmu svatém nacházíme velmi mnoho obrazů a přirovnání, která úzce souvisejí; jimi zjevení mluví o nevyzpytatelném tajemství Církve. Obrazy ze Starého zákona jsou obměny základní myšlenky, totiž myšlenky „Božího lidu“. V Novém zákoně nacházejí všechny tyto obrazy nový střed tím, že se Kristus stává „Hlavou tohoto lidu“, a ten je tedy jeho Tělem. Okolo tohoto středu se nakupily obrazy „převzaté ze života pastýřského nebo zemědělského, ze stavby budov nebo také z rodinného života a ze zásnub“.

754 „Církev je ovčinec, jehož jedinými a nutnými dveřmi je Kristus. Je též stádo, o němž Bůh předpověděl, že bude sám jeho pastýřem; jeho ovce, i když je řídí lidští pastýři, stále vede a živí sám Kristus, dobrým pastýřem a nejvyšší pastýř, který dal za ovce svůj život.

755 Církev je obdělávaná půda, Boží pole. Na tomto poli roste prastará oliva, jejímž svatým kořenem byli patriarchové a v níž docházelo a dojde ke smíření Židů a pohanů. Nebeský Hospodář zasadil Církev jako vybranou vinici. Pravý vinný kmen je Kristus, jenž dává život a plodnost větvím, totiž nám, kteří prostřednictvím Církve zůstáváme v něm a bez něhož nemůžeme nic dělat.

756 Často je Církev nazývána také Boží stavbou. Sám Pán se přirovnává ke kameni, který stavitelé odhodili, ale který se stal kamenem úhelným. Na tomto základě budují Církev apoštolové a z něho má Církev svou pevnost a soudržnost. Tato stavba je označována různými názvy: Boží dům, ve kterém bydlí jeho rodina; Boží příbytek v Duchu, „Boží stan mezi lidmi“ (Zj 21,3); ale především svatý chrám, který svatí Otcové opěvují jako chrám zbudovaný z kamenů a který liturgie právem přirovnává ke svatému městu, novému Jeruzalému. Do této stavby jsme jako živé kameny zde na zemi vestavěni také my. Evangelista Jan nazírá toto svaté město, jak při obnově světa sestupuje z nebe od Boha, „vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,1-2).

757 Dále je Církev nazývána též „Jeruzalém pocházející shora“ a „naše matka“ (Gal 4,26). Je popisována i jako neposkvrněná nevěsta neposkvrněného Beránka, kterou Kristus „miloval… a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26). „Přidružil ji k sobě nezrušitelnou smlouvou a bez ustání ji živí a stará se o ni a přeje jí“ (Ef 5,29).

II. Původ, založení a poslání Církve

758 Při zkoumání tajemství Církve je dobré především uvažovat o jejím původu v plánu Nejsvětější Trojice a o jeho postupném uskutečňování v dějinách.

PLÁN, KTERÝ VZNIKL V OTCOVĚ SRDCI

759 „Věčný Otec podle zcela svobodného a tajemného záměru své moudrosti a dobroty stvořil celý svět a rozhodl se povznést lidi k účasti na Božím životě“, k němuž volá všechny lidi ve svém Synu: „Stanovil, že ty, kdo věří v Krista, svolá vjedno ve svaté Církvi.“ Tato „Boží rodina“ se vytváří a postupně uskutečňuje během údobí lidských dějin podle Otcových úradků: Církev byla totiž „už od počátku světa předobrazována a podivuhodně připravována v dějinách izraelského národa a ve Starém zákoně; když se naplnil čas, byla založena a stala se zjevnou vylitím Ducha; slavně bude dovršena na konci času.“

CÍRKEV – JEJÍ PŘEDOBRAZY OD ZAČÁTKU SVĚTA

760 „Svět byl stvořen vzhledem k Církvi“, říkávali první křesťané. Bůh stvořil svět vzhledem k jeho účasti na božském životě; tato účast se uskutečňuje „svoláním“ lidí v Kristu, a toto „svolání“ je Církev. Církev je cílem všech věcí; a tak i bolestné události, jako pád andělů a hřích člověka, byly Bohem dopuštěny jen jako příležitost a prostředek k tomu, aby rozvinul veškerou svoji moc a celou nezměrnost lásku, kterou chtěl darovat světu:

„Jako je Boží vůle čin a tento čin se nazývá svět, tak jeho úmysl je spása člověka, a ta se nazývá Církev.“

CÍRKEV – JEJÍ PŘÍPRAVA VE STARÉ ÚMLUVĚ

761 Svolání Božího lidu začíná ve chvíli, kdy hřích zničil společenství lidí s Bohem a společenství mezi lidmi. Svolání Církve je, takřka, Boží reakce na chaos, který vyvolal hřích. Tato obnova jednoty se uskutečňuje skrytě v lůně všech národů: „V každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné“ (Sk 10,35).

762 Vzdálená příprava shromáždění Božího lidu začíná povoláním Abraháma, kterému Bůh slibuje, že se stane otcem „velikého národa“ (Gn 12,2). Bezprostřední příprava začíná vyvolením Izraele za Boží lid. Izrael svým vyvolením má být znamením budoucího shromáždění všech národů. Ale už proroci obžalovávají Izrael, že porušil Úmluvu a že se choval jako prostitutka. Ohlašují novou a věčnou úmluvu. „Tuto novou smlouvu uzavřel Kristus.“

CÍRKEV — USTANOVENÁ JEŽÍŠEM KRISTEM

763 Je to úkolem Syna, uskutečnit Otcův plán spásy v plnosti časů; a to je také důvod
jeho „poslání“. „Ježíš začal vytvářet svou Církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž příchod Božího království, které bylo přislíbeno odpradávna v Písmu.“ Kristus zahájil nebeské království na zemi, aby splnil Otcovu vůli. Církev je „Kristovo království již dnes tajemně přítomné.“

764 „Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a jeho přítomnosti.“ Přijmout Ježíšovo slovo znamená přijmout „samo Boží království“. Zárodek a počátek království je „malé stádce“ (Lk 12,32) těch, které Ježíš přišel shromáždit kolem sebe a jimž se on sám stal pastýřem. Oni vytvářejí opravdovou Ježíšovu rodinu. Ty, které kolem sebe shromáždil, učil novému způsobu chování, ale také, jak se mají modlit.

765 Pán Ježíš dal svému společenství strukturu, která bude trvat až do úplného dovršení Království. Je to především volba Dvanácti s Petrem jako jejich hlavou. Tím, že zastupují dvanáct izraelských kmenů, jsou základními kameny nového Jeruzaléma. Skupina Dvanácti, ale i ostatní učedníci, se podílejí na Kristově poslání, na jeho moci, ale též na jeho osudu. Všemi těmito činy Kristus připravuje a buduje svou Církev.

766 Avšak Církev se zrodila hlavně z naprostého sebeobětování Krista za naši spásu; obětování, jež předjímal ustanovením Eucharistie a uskutečnil na kříži. Začátek a růst Církve „naznačuje krev a voda tryskající z otevřeného boku ukřižovaného Ježíše“; „neboť z boku Krista, zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství celé Církve“. Jako byla Eva utvořena ze žebra spícího Adama, tak se Církev zrodila z probodeného srdce Krista, který zemřel na kříži.

CÍRKEV — VEŘEJNĚ PŘEDSTAVENÁ DUCHEM SVATÝM

767 „Když bylo dokončeno dílo, které dal Otec Synovi na zemi vykonat, byl v den Letnic seslán Duch svatý, aby stále posvěcoval Církev.“ Tehdy „se Církev veřejně představila zástupu lidu, a kázáním začalo šíření evangelia mezi národy“. Protože Církev je „povolání“ všech lidí ke spáse, je svou přirozeností misionářská, poslaná Kristem ke všem národům, aby z nich učinila učedníky.

768 Aby Církev mohla své poslání uskutečnit, Duch svatý „ji vybavuje a řídí různými hierarchickými a charizmatickými dary“. „Tak je Církev vybavena dary svého Zakladatele, věrně zachovává jeho příkazy lásky, pokory a sebezáporu a přijímá poslání hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na zemi.“

CÍRKEV – PLNĚ DOVRŠENÁ VE SLÁVĚ

769 „Církev… bude dovršena teprve v nebeské slávě“, ve chvíli Kristova slavného návratu. Až do onoho dne „Církev se ubírá při svém putování v čase mezi pronásledováními ze strany světa a mezi útěchami Boha“. Zde na zemi se cítí ve vyhnanství, daleko od Pána; „touží po dovršeném Království a všemi silami doufá a přeje si spojit se ve slávě se svým Kristem“. Plné uskutečnění Církve – a skrze ni i světa – ve slávě nenastane leč po mnoha zkouškách. Teprve tehdy „budou všichni spravedliví počínaje Adamem – „od spravedlivého Ábela až k poslednímu vyvolenému“ – shromážděni ve všeobecné Církvi u Otce“.

III. Tajemství Církve

770 Církev je v dějinách, ale zároveň je přesahuje. Pouze „očima víry“ lze v její viditelné skutečnosti zahlédnout zároveň duchovní skutečnost, nositelku božského života.

CÍRKEV — ZÁROVEŇ VIDITELNÁ A DUCHOVNÍ

771 „Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez přestání udržuje svou svatou Církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny.“ Církev je zároveň:

— „společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo;
— viditelné shromáždění i duchovní společenství;
— pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary.“

Tyto rozměry „tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku“.

Církev „je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci, přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme.“

„Ó pokoro! Ó vznešenosti! Kedarský svatostánku, Boží svatyně; pozemský příbytku, nebeský královský paláci; blátivá chatrči, královský sále; smrtelné tělo, světelný chráme; smetí pro pyšné, ale nevěsto Kristova! Jsi snědá, ale krásná, jeruzalémská dcero: i když tě hyzdí námaha a bolest dlouhého vyhnanství, nicméně tě krášlí nebeská krása.“

CÍRKEV — TAJEMSTVÍ SPOJENÍ LIDÍ S BOHEM

772 Kristus v Církvi uskutečňuje a zjevuje své vlastní tajemství jako cíl Božího plánu: sjednotit v něm vše (Ef 1,10). Svatý Pavel nazývá manželské spojení Krista s Církví „velkým tajemstvím“ (Ef 5,32). Církev se sama stává tajemstvím, protože je spojena s Kristem jako se svým ženichem. Při kontemplaci jejího tajemství svatý Pavel píše: „Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu“ (Kol 1,27).

773 Takové společenství lidí s Bohem skrze lásku, která „nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8), je v Církvi cílem, k němuž směřuje všechno, co je v ní svátostným prostředkem vázaným na tento pomíjivý svět. Struktura Církve je zcela zaměřena na svatost Kristových údů. A svatost má cenu potud, pokud je zaměřena na veliké tajemství, v němž Snoubenka odpovídá darem lásky „na nevýslovný dar… Snoubence“. Maria nás předchází jako „nevěsta bez poskvrny a vrásky“ (Ef 5,27) „na cestě svatosti“, která je tajemstvím Církve. Z tohoto důvodu „mariánská“ dimenze předchází dimenzi „petrovskou“.

CÍRKEV — VŠEOBECNÁ SVÁTOST SPÁSY

774 Řecké slovo „mysterion“ [tajemství] bylo přeloženo do latiny dvěma výrazy: „mysterium“ a „sacramentum.“ V dalším výkladu výraz „sacramentum“ vyjadřuje přiléhavěji viditelné znamení skryté skutečnosti spásy, označené výrazem „mysterium.“ V tomto smyslu je sám Kristus tajemstvím spásy: „Není jiného Božího tajemství, než Kristus.“ Spasitelné dílo jeho svatého a posvěcujícího lidství je svátostí spásy, která se projevuje a působí ve svátostech Církve (které východní církve také nazývají „svatá tajemství“). Sedm svátostí jsou znamení a nástroje, jimiž Duch svatý šíří milost Krista, který je Hlavou Církve, a ta je jeho tělem. Církev tedy vlastní a sděluje neviditelnou milost, jejímž je znamením. A v tomto analogickém smyslu je nazývána „svátostí“.

775 „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ Být svátostí vnitřního spojení lidí s Bohem: to je první účel Církve. Protože lidské společenství má své kořeny ve spojení s Bohem, je Církev také svátostí jednoty lidského pokolení. Tato jednota v ní už začala, protože Církev shromažďuje lidi „ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků“ (Zj 7,9); zároveň je Církev „znamením a nástrojem“ plného uskutečnění této jednoty, která má teprve nastat.

776 Jako svátost je Církev Kristovým nástrojem. V jeho rukou je „nástrojem vykoupení všech“, „všeobecnou svátostí spásy“, skrze kterou Kristus „zjevuje a zároveň uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem“. „Je viditelným projektem Boží lásky pro lidstvo“, projektem, který chce, „aby celé lidstvo vytvořilo jeden Boží lid, srostlo v jedno Tělo Kristovo a bylo vybudováno v jeden chrám Ducha svatého“.

Souhrn

777 Biblické slovo „církev“ [ekklésia] znamená „svolání“, „shromáždění“. Označuje shromáždění těch, které Boží slovo svolává, aby utvořili Boží lid, a kteří se, živeni Kristovým tělem, sami stávají Kristovým Tělem.

778 Církev je zároveň cesta i cíl Božího plánu: předobrazena ve stvoření, připravena Starou úmluvou, založená slovy a činy Ježíše Krista, uskutečněna jeho vykupitelským křížem a jeho vzkříšením, se veřejně ukázala jako tajemství spásy vylitím Ducha svatého. Dokonale se uskuteční v nebeské slávě jako shromáždění všech vykoupených země.

779 Církev je zároveň viditelná i duchovní, hierarchická společnost i mystické Tělo Kristovo. Je „jedna“, vytvořená z lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen víra.

780 Církev je v tomto světě svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí.

2. odstavec

CÍRKEV – BOŽÍ LID, KRISTOVO TĚLO, CHRÁM DUCHA SVATÉHO

I. Církev – Boží lid

781 „V každé době a v každém národě je Bohu milý každý, kdo se ho bojí a jedná správně. Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho v pravdě uznával a svatě mu sloužil. Proto si vyvolil izraelský národ za svůj lid, uzavřel s ním smlouvu a postupně jej poučoval… Toto všechno však byla pouze příprava a předobraz nové a dokonalé úmluva, která měla být uzavřena v Kristu... Tuto novou smlouvu uzavřel Kristus, totiž novou úmluvu ve své krvi, a povolal ze Židů i z pohanů lid, který by ne podle těla, nýbrž v Duchu vytvořil jednotu“.

CHARAKTERISTICKÉ RYSY BOŽÍHO LIDU

782 Boží lid má tyto výrazné rysy, které jej jasně odlišují ode všech náboženských, národnostních, politických nebo kulturních seskupení v dějinách:

— Je to Boží lid: Bůh nepatří jako vlastnictví žádnému národu. Ale on si z těch, kteří kdysi nebyli žádným národem, získal národ: „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý“ (1 Petr 2,9).
— Člověk se stává členem tohoto lidu „zrozením shůry“, „z vody a Ducha“ (Jan 3,3-5), to je vírou v Krista a křtem, a ne tělesným narozením.
— Hlavou tohoto lidu je Ježíš Kristus [Pomazaný, Mesiáš]: protože totéž pomazání, Duch svatý, stéká z Hlavy na Tělo, je tento lid „mesiášským lidem.“
— „Tomuto lidu přináleží důstojnost a svoboda Božích dětí, v jejichž srdci přebývá Duch svatý jako ve svém chrámu.“
— „Jeho zákonem je nové přikázání, milovat tak, jak nás miloval sám Kristus.“ To je „nový“ zákon Ducha svatého.
— Jeho posláním je být solí země a světlem světa.Církev „je pro celé lidské pokolení naprosto jistým zárodkem jednoty, naděje a spásy“.
— „Jeho cílem je Boží království, které zahájil sám Bůh na zemi a které se má dále šířit, dokud je také nedokoná on sám na konci času.“

783 Ježíš Kristus je ten, kterého Otec pomazal Duchem svatým a kterého ustanovil „knězem, prorokem a králem.“ Celý Boží lid má na těchto třech Kristových funkcích účast a nese odpovědnost za poslání a službu, které z nich vyplývají.

784 Kdo vstoupil do Božího lidu vírou a křtem, stal se účastným jedinečného povolání tohoto lidu, jeho kněžského povolání: „Kristus Pán, velekněz vybraný z lidí, z nového lidu udělal „královský národ a kněze Boha, svého Otce“. Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěceni jako duchovní chrám a svaté kněžstvo.“

785 „Svatý Boží lid se podílí též na Kristově prorockém poslání“, a to především pro nadpřirozený smysl víry, který má celý lid, laikové i hierarchie, když „neúchylně lne k „víře jednou provždy křesťanům svěřené““, prohlubuje její chápání a stává se Kristovým svědkem uprostřed tohoto světa.

786 Boží lid má konečně účast na Kristově královské funkci. Kristus vykonává svou královskou moc tím, že všechny lidi přitahuje k sobě svou smrtí a svým vzkříšením. Kristus, Král a Pán celého vesmíru, se stal služebníkem všech, protože „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). Pro křesťana „kralovat“ znamená „sloužit“ Kristu, především v „chudých a trpících“, v nichž Církev „vidí obraz svého chudého a trpícího Zakladatele“. Boží lid uskutečňuje svou „královskou důstojnost“ tím, že žije podle svého povolání sloužit s Kristem.

„Všichni, kteří se znovuzrodili v Kristu, se skrze znamení kříže stávají králi: pomazáním Ducha svatého jsou posvěceni na kněze. Proto si všichni křesťané, kteří jsou duchovní a používají svého rozumu, mají uvědomit, že – pomineme-li zvláštní službu vlastní našemu úřadu – jsou členové tohoto královského rodu a že mají účast na kněžském úkolu. Což není královskou funkcí skutečnost, že duše ovládá své tělo a je podřízena Bohu? Což to není kněžská funkce, zasvětit Pánu čisté svědomí a obětovat mu na oltáři vlastního srdce neposkvrněné oběti naší zbožnosti?“

II. Církev — Kristovo tělo

CÍRKEV JE SPOLEČENSTVÍ S JEŽÍŠEM

787 Ježíš hned od počátku přidružil své učedníky ke svému životu; zjevil jim tajemství Království; dal jim účast na svém poslání, na své radosti i na svém utrpení. Ježíš mluví o ještě těsnějším spojení mezi sebou a těmi, kdo ho budou následovat: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás... Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“ (Jan 15,4-5). A nadto mluví o tajemném a skutečném společenství mezi svým vlastním Tělem a naším tělem: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,36). 788 Když byla učedníkům odňata Kristova viditelná přítomnost, nenechal je osiřelé. Slíbil jim, že s nimi zůstane až do skonání věků, poslal jim svého Ducha. Společenství učedníků s Ježíšem se tím v určitém smyslu stalo ještě intenzivnější: „Když udělil svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů, vytvořil z nich tajemným způsobem své Tělo.“

789 Přirovnání Církve k tělu osvětluje úzký vztah mezi Církví a Kristem. Není jenom shromážděna kolem něho; je sjednocena v něm, v jeho Těle. Je třeba zvlášť podtrhnout tři aspekty Církve-Kristova Těla: jednotu všech údů mezi sebou v síle spojení s Kristem; Kristus – hlava Těla; Církev – Kristova nevěsta.

„JEDNO TĚLO“

790 Věřící, kteří odpovídají na Boží slovo a stávají se údy Kristova Těla, jsou úzce spojeni s Kristem: „v tomto těle se Kristův život rozlévá do věřících, kteří se prostřednictvím svátostí tajemně, ale skutečně sjednocují s umučeným a oslaveným Kristem“. To zvláště platí o křtu, jímž jsme spojeni se smrtí a vzkříšením Krista, a o Eucharistii, skrze niž „máme skutečnou účast na těle Páně a jsme povznášeni ke spojení s ním a mezi sebou“.

791 Jednota Těla nevylučuje rozmanitost údů: „Při budování Kristova Těla se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku Církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v Církvi.“ Jednota mystického Těla plodí a rozněcuje mezi věřícími lásku: „Proto, když něčím trpí jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy; a když se dostane cti jednomu údu, všechny se radují spolu s ním.“ A konečně jednota mystického Těla převyšuje jakékoliv lidské rozdělení: „… vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už tu není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,27-28).

„HLAVOU TOHOTO TĚLA JE KRISTUS“

792 Kristus „je hlavou těla, totiž Církve“ (Kol 1,18). Je počátkem stvoření i vykoupení. Vyvýšen do slávy Otce „má ve všem prvenství“ (Kol 1,18), hlavně v Církvi, a skrze ni rozšiřuje své Království na všechny věci.

793 Připojuje nás ke své Veliké noci. Všechny údy se musí snažit připodobňovat se mu, „dokud nenabudou podoby Kristovy“ (Gal 4,19). „Proto jsme přibíráni do všech tajemství jeho života... spojujeme se s jeho utrpením jako tělo s hlavou; trpíme s ním, abychom s ním byli oslaveni.“

794 Stará se o náš růst. Abychom rostli k němu, naší Hlavě, Kristus rozděluje ve svém Těle, to je v Církvi, dary a služby, kterými si navzájem pomáháme na cestě ke spáse.

795 Kristus a Církev tedy vytvářejí „Krista v celé plnosti“ [Christus totus]. Církev je jedna s Kristem. Světci měli velmi živé vědomí této jednoty:

„Radujme se a děkujme Bohu nejen za to, že jsme se stali křesťany, nýbrž že nám dal, abychom se stali samotným Kristem. Chápete, bratři, jakou milost nám Bůh udělil, když nám dal Krista jako Hlavu? Jásejte a radujte se, stali jsme se Kristem. Je-li on hlava, my jsme údy: jsme celý člověk, on a my... Kristova plnost, to je tedy hlava a údy; jaká je to Hlava? A jaké jsou to údy? Kristus a Církev.“

„Náš Vykupitel se ukázal jako jedna a táž osoba s Církví, kterou si vzal za vlastní.“

„Hlava a údy jsou takřka jedna mystická osoba.“

Jedna odpověď svaté Jany z Arku k jejím soudcům shrnuje víru svatých učitelů a vyjadřuje ryzí smýšlení věřícího: „Myslím, že Ježíš Kristus a Církev jsou jedno a není třeba z toho dělat problémy.“

CÍRKEV JE KRISTOVA NEVĚSTA

796 Jednota Krista a Církve, Hlavy a údů, zahrnuje také rozlišení obou v osobním vztahu. Tento aspekt se často se často vyjadřuje obrazem ženicha a nevěsty. Téma Krista, ženicha Církve, bylo připraveno proroky a hlásáno Janem Křtitelem. Sám Pán se definoval jako „ženich“ (Mk 2,19). Apoštol představuje Církev a každého věřícího, úd jeho Těla, jako nevěstu „zasnoubenou“ Kristu Pánu, aby s ním byla jeden duch. Je neposkvrněnou snoubenkou neposkvrněného Beránka; kterou si Kristus zamiloval a vydal sám sebe za ni, „aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26); spojil se s ní věčnou smlouvou a nepřestává se o ni starat jako o vlastní tělo.

„To je tedy Kristus v celé plnosti, hlava i tělo, jediný utvořený z mnohých... Ať mluví hlava nebo údy, vždy to mluví Kristus: mluví jako hlava [ex persona capitis], mluví jako tělo [ex persona corporis]. Vždyť co je psáno? „… a ze dvou se stane jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a Církve“ (Ef 5,31-32). A sám Kristus v evangeliu: „Již nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6). Vždyť jak dobře víte, ve skutečnosti to jsou dvě rozdílné osoby, ale pak v manželském spojení tvoří jednu... Vždyť jako hlava si nazývá „ženichem“, a jako tělo si říká „nevěsta“.“

III. Církev — chrám Ducha svatého

797 „Co je náš duch, to je naše duše pro naše údy, totéž je Duch svatý pro Kristovy údy, pro Kristovo Tělo, jímž je Církev.“ „Skutečnost, že všechny části Těla jsou spojeny jak mezi sebou, tak se svou nejvyšší Hlavou, je třeba přičítat Kristovu Duchu jako skrytému zdroji, protože přebývá celý v Hlavě, celý v Těle a celý v každém z jeho údů.“ Duch svatý dělá z Církve „chrám živého Boha“ (2 Kor 6,16).

„Církvi byl svěřen „Boží dar“... do ní bylo vloženo společenství s Kristem, to je Duch svatý, závdavek neporušitelnosti, utvrzení naší víry, žebřík, po němž vystupujeme k Bohu... Vždyť kde je Církev, tam je také Duch Boží, a kde je Duch Boží, tam je Církev a veškerá milost. „

798 Duch svatý je „počátek každé činnosti životné a opravdu spasitelné v každém z rozmanitých údů Těla“. Nejrůznějším způsobem působí při budování celého Těla v lásce: skrze Boží slovo, „které má moc vzdělávat“ (Sk 20,32); skrze křest, kterým vytváří Kristovo Tělo; skrze svátosti, které dávají růst údům Kristovým a uzdravují je; skrze „milost danou apoštolům“, jež mezi těmito dary zaujímá první místo; skrze ctnosti, které uschopňují ke správnému jednání, a konečně skrze rozmanité zvláštní milosti (nazývané „charizmata“), kterými se věřící stávají „schopnými a pohotovými přijímat různé práce či úkoly užitečné pro obnovu a další rozvoj Církve“.

CHARIZMATA

799 Charizmata, ať mimořádná, nebo prostá a skromná, jsou milosti Ducha svatého, které přímo nebo nepřímo slouží užitku Církve a jsou zaměřena k jejímu budování, aby prospívala lidem a potřebám světa.

800 Charizmata má s vděčností přijímat nejen ten, kdo je dostává, nýbrž všichni členové Církve. Jsou totiž úchvatným bohatstvím milosti pro apoštolskou pohotovost a pro svatost celého Kristova Těla, pokud se ovšem jedná o dary, které opravdu pocházejí od Ducha svatého a jsou uplatňovány tak, že se plně shodují s ryzími podněty téhož Ducha, totiž s láskou, která je pravým měřítkem charizmat.

801 A právě v tomto smyslu je vždy nutné charizmata rozlišovat. Žádné charizma nezprošťuje povinnosti mít v úctě pastýře Církve a podřizovat se jim; pastýřům Církve „zvláště přísluší nezhášet oheň Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré“, aby všechna charizmata ve své rozmanitosti a vzájemném doplňování spolupracovala ke „společnému prospěchu“ (1 Kor 12,7).

Souhrn

802 Ježíš Kristus „vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil nás, abychom byli jeho vlastním lidem“ (Tit 2,14).

803 „Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu“ (1 Petr 2,9).

804 Do Božího lidu se vstupuje vírou a křtem. „Všichni lidé jsou povoláni do nového Božího lidu“, aby v Kristu „lidé utvořili... jednu rodinu a jediný Boží lid.“

805 Církev je Kristovo Tělo. Kristus, který zemřel a vstal z mrtvých, vytváří společenství věřících jako své Tělo skrze Ducha a jeho působení ve svátostech, především v Eucharistii.

806 V jednotě tohoto Těla jsou rozmanité údy a funkce. Všechny údy jsou navzájem spojeny, zvláště s trpícími, chudými a pronásledovanými údy.

807 Církev je Tělem, jehož Hlavou je Kristus: ona žije z něho, v něm a pro něho; on pak žije s ní a v ní.

808 Církev je Kristova nevěsta: on ji miloval a vydal se za ni. Obmyl ji svou krví. Udělal z ní plodnou Matku všech Božích dětí.

809 Církev je chrámem ducha svatého. Duch je jakoby duše mystického Těla, zdroj jeho života, jednoty v různorodosti a bohatství jeho darů a charizmat.

810 „Celá Církev se ukazuje jako „lid sjednocený působením jednoty Otce, Syna a Ducha svatého.“

3. odstavec

CÍRKEV JE JEDNA, SVATÁ, VŠEOBECNÁ (KATOLICKÁ) A APOŠTOLSKÁ

811 „Toto je jediná Kristova Církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, všeobecnou (katolickou) a apoštolskou.“ Tyto čtyři znaky, nedílně navzájem spojené, označují podstatné rysy Církve a jejího poslání. Církev je nemá sama od sebe; je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své Církvi, aby byla jedna, svatá, všeobecná a apoštolská; on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků.

812 Jen vírou lze poznat, že tyto charakteristické rysy Církve pramení z jejího božského původu. Nicméně jejich dějinné projevy jsou znameními, jež jasně mluví k lidskému rozumu. „Církev“, připomíná 1. vatikánský koncil, „pro svou vynikající svatost,... pro svou všeobecnou jednotu, neotřesitelnou stálost, je sama sebou velkým a trvalým důvodem věrohodnosti a nezvratným důkazem svého božského poslání.“

I. Církev je jedna

„POSVÁTNÉ TAJEMSTVÍ JEDNOTY CÍRKVE“

813 Církev je jedna už pro svůj původ: „Nejvyšším vzorem a zdrojem tohoto tajemství je jednota v Trojici osob jednoho Boha Otce a Syna v Duchu svatém.“
Církev je jedna, protože je dílem jednoho zakladatele: „Vtělený Syn... smířil totiž skrze svůj kříž všechny lidi s Bohem, obnovil jednotu všech v jednom lidu a v jednom Těle.“ Církev je jedna svou duší: „Duch svatý, který sídlí ve věřících a naplňuje a řídí celou Církev, vytváří ono podivuhodné společenství věřících a tak hluboce všechny v Kristu spojuje, že je zdrojem jednoty Církve.“ Patří tedy k samotné podstatě Církve, že je jedna:

„Jak úžasné tajemství! Je jediný Otec ve vesmíru, jediný Logos vesmíru a také jediný Duch svatý, všude stejný; a také jediná panna, jež se stala matkou, a já ji rád nazývám Církev.“

814 Nicméně již od počátku se tato „jedna“ Církev představuje s velikou rozmanitostí, která pochází jak z různosti Božích darů, tak z různorodosti osob, které tyto dary dostávají. V jednotě Božího lidu se shromažďují rozmanité národy a kultury. Mezi členy Církve existuje různost darů, funkcí, podmínek a způsobů života; „v církevním společenství existují místní církve, které si uchovávají vlastní tradice“. Velké bohatství takové rozmanitosti není na překážku jednotě Církve. Přesto však hřích a tíže jeho následků stále ohrožují dar jednoty. I apoštol musí vyzývat „... horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje“ (Ef 4,3).

815 Jaká jsou pouta jednoty? „Především „láska, neboť ona je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14). Avšak jednotu Církve v čase zajišťují také viditelná pouta společenství:

— vyznávání jediné víry přijaté od apoštolů;
— společné slavení bohoslužby, především svátostí;
— apoštolská posloupnost skrze svátost kněžství, která udržuje bratrskou svornost Boží rodiny.

816 „Jediná Kristova Církev...“ je ta, kterou „po svém zmrtvýchvstání náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři; jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji rozšířili a řídili... Tato Církev, jež byla ustavena a uspořádána na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické Církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“

Dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu objasňuje: „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je „všeobecným nástrojem spásy“, je dosažitelná plnosti všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo Tělo na zemi, k němuž se musí plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“

ZRANĚNÁ JEDNOTA

817 Ve skutečnosti „v této jedné a jediné Boží církvi už od samého začátku vznikaly určité roztržky, které apoštol ostře kárá a odsuzuje. V pozdějších stoletích však vznikly rozsáhlejší rozpory a nemalé společnosti se odloučily od plného společenství katolické Církve, leckdy ne bez viny lidí z obou stran“. K rozštěpením, která zraňují jednotu Kristova Těla (totiž bludařství, odpad a rozkol), nedochází bez hříchu lidí:

„Kde je hřích, tam je rozrůzněnost, tam jsou schizmata, tam jsou bludy, tam jsou spory. Kde však vládne ctnost, tam je jednota, tam je vzájemnost, jež působí, že všichni věřící jsou jedno srdce a jedna duše.“

818 Ti, kdo se dnes rodí ve společenstvích vzešlých z takových rozštěpení a dospívají v nich k víře v Krista, „nemohou být viněni z hříchu odloučení, a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou... Vírou ve křtu jsou ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťané a synové katolické církve je oprávněně uznávají za své bratry v Pánu“.

819 Kromě toho „některé prvky posvěcení a pravdy“ „mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky“. Kristův duch používá těchto církví a církevních společenství jako nástrojů spásy, jejichž účinnost pochází z té plnosti milosti a pravdy, kterou Kristus dal katolické církvi. Všechna tato dobra pocházejí od Krista a vedou k němu a „vybízejí ke katolické jednotě“.

NA CESTĚ K JEDNOTĚ

820 Jednotu Kristus udělil své Církvi od počátku. Věříme, že „trvá neztratitelně v katolické církvi, a doufáme, že bude stále více vzrůstat až do konce věků.“ Kristus vždy dává své Církvi dar jednoty, ale Církev se za ni musí stále modlit a usilovně ji chránit, posilovat a zdokonalovat, aby byla takovou jednotu, jakou po ní chce Kristus. Proto se sám Ježíš v hodině svého utrpení modlil a nepřestává prosit Otce za jednotu svých učedníků: „Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Touha po obnovení jednoty všech křesťanů je Kristův dar a výzva Ducha svatého.

821 Abychom na tuto výzvu patřičně odpověděli, je nutné:

— stálé obnovování Církve v rostoucí věrnosti svému povolání; takové obnovování je vzpruhou pro hnutí k jednotě;
— obrácení srdce „k čistšímu životu podle evangelia“, protože právě nevěrnost údů ke Kristovu daru je příčinou rozdělení;
— společná modlitba; protože „obrácení srdce a svatost života spolu se soukromými a veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů je třeba považovat za duši celého ekumenického hnutí a právem je lze nazvat duchovním ekumenismem“;
— vzájemné bratrské poznávání;
— ekumenická výchova věřících a zvláště kněží;
— dialog mezi teology a setkání křesťanů různých církví a společenství;
— spolupráce mezi křesťany v různých oblastech služby lidem.

822 Starost o obnovení jednoty „je záležitostí celé Církve, věřících i pastýřů“. Ale je také třeba si uvědomit, „že tento svatý záměr – znovu smířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve – přesahuje lidské síly a schopnosti“. Proto skládáme všechnu svou naději „v Kristovu modlitbu za Církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého“.

II. Církev je svatá

823 „Církev... je podle naší víry nezrušitelně svatá. Kristus totiž, Boží Syn – který je oslavován zároveň s Otcem a Duchem svatým jako „Jediný svatý“ – miloval Církev jako svoji snoubenku a obětoval se za ni, aby ji posvětil. Spojil ji se sebou jako své Tělo a vrchovatě ji obdařil darem Ducha svatého k Boží slávě.“ Církev je tedy „svatý Boží lid“ a její členové jsou nazýváni „svatí“.

824 Církev, sjednocená s Kristem, je jím posvěcována; sama se skrze něho a v něm stává posvěcující. Všechna činnost Církve směřuje „k posvěcení lidí a oslavě Boha v Kristu“ jako ke svému cíli. Jen v Církvi je „plnost všech prostředků spásy“, v ní „Boží milostí dosahujeme svatosti“.

825 „Církev je už totiž na zemi obdařena opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.“ V jejích členech je dokonalá svatost teprve předmětem snažení. „Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika velkými prostředky spásy, volá Pán – každého jeho vlastní cestou – k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec.

826 Láska je duší svatosti, k níž jsou všichni povoláni: „řídí všechny prostředky posvěcení, je jejich duší a dovádí je k cíli“.

„Pochopila jsem, že má-li Církev tělo, složené z různých údů, nechybí jí ten nepotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že Církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy Církve v činnosti. Kdyby láska vyhasla, přestali by apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev... Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa... jedním slovem, že je věčná!“

827 „Kristus byl „svatý, nevinný, neposkvrněný“, nepoznal hřích a přišel jen usmířit hříchy lidu; v Církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvalou cestou pokání a obnovy.“ Všichni členové Církve, včetně jejích služebníků, musí uznávat, že jsou hříšníci. Ve všech je až do konce časů dosud smíšen plevel hříchu s dobrým zrnem evangelia. Církev tedy shromažďuje hříšníky, dotčené Kristovou spásou a nacházející se na cestě k posvěcení:

„Církev je svatá, i když má v sobě hříšníky, protože sama nemá jiný život než život milosti: její členové se posvěcují tím, že žijí z jejího života; jestliže se od jejího života odkloní, upa dají do hříchů a zmatků, které znemožňují působení její svatosti. Z toho důvodu Církev trpí a dělá pokání za tyto hříchy – má však moc uzdravit z nich své děti uzdravit Kristovou krví a darem Ducha svatého.“

828 Svatořečením některých věřících, to je slavnostním prohlášením, že tito věřící hrdinsky uskutečňovali ctnosti a ve svém životě byli věrni Boží milosti, Církev uznává moc Ducha svatosti, který je v ní, a posiluje naději věřících tím, že jim je dává za vzor a přímluvce. „V nejtěžších situacích církevních dějin vždy stáli u počátku obnovy světci.“ Vždyť „skrytým zdrojem a neomylnou mírou apoštolské účinnosti a misijního úsilí Církve je její svatost“.

829 „Církev už došla v blahoslavené Panně k dokonalosti bez poskvrny a vrásky. Věřící se však ještě snaží přemáhat hřích a růst ve svatosti. Proto pozvedají své oči k Marii“; v ní už je Církev celá svatá.

III. Církev je katolická (všeobecná)

CO TO ZNAMENÁ „KATOLICKÁ“?

830 Slovo „katolická“ znamená „všeobecná“ ve smyslu „celosti“ nebo „úplnosti.“ Církev je katolická (všeobecná) ve dvojím smyslu.

Je katolická, protože je v ní přítomen Kristus. „Tam, kde je Kristus Ježíš, tam je katolická Církev.“ V ní je plnost Kristova Těla spojeného s jeho Hlavou, a to zahrnuje, že od něho dostává „plnost prostředků ke spáse“, jak to on chtěl: přímé a úplné vyznávání víry, úplný svátostný život a kněžství předávané svěcením v apoštolské posloupnosti. V tomto základním smyslu byla církev katolická v den Letnic a bude jí vždycky až do dne druhého příchodu Páně (parusie).

831 Je katolická, protože dostala poslání od Krista pro všechny lidi:

„Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto, i když tento lid zůstává jeden jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha, který na počátku stvořil jedinou lidskou přirozenost a rozhodl se své rozptýlené děti nakonec shromáždit vjedno... Tento celosvětový ráz, jímž se vyznačuje Boží lid, je dar samého Pána; díky jemu katolická Církev účinně a trvale směřuje k tomu, aby celé lidstvo se všemi jeho hodnotami přivedla ke spojení s jeho hlavou, Kristem, v jednotě jeho Ducha.“

KAŽDÁ MÍSTNÍ (PARTIKULÁRNÍ) CÍRKEV JE „KATOLICKÁ“

832 „Kristova Církev je opravdu přítomna ve všech zákonitých místních shromážděních křesťanů, která ve spojení s jejich pastýři Nový zákon nazývá také církvemi… V nich se věřící shromažďují hlásáním Kristova evangelia a v nich se slaví tajemství večeře Páně... V těchto shromážděních, i když často bývají malá a chudá nebo žijí v rozptýlení, je přítomen Kristus, jehož mocí se sdružuje jedna svatá, katolická a apoštolská Církev.“

833 Místní církví, kterou je diecéze (nebo eparchie), se rozumí společenství věřících křesťanů ve společenství víry a svátostí s jejich biskupem posvěceným v apoštolské posloupnosti. Tyto místní církve se „utvářejí podle vzoru všeobecné Církve“; „právě v nich a odvozeně z nich existuje jedna a jediná katolická Církev“.

834 Místní církve jsou plně katolické pro společenství s jednou z nich: s římskou církví, „která předsedá v lásce“. „Je totiž nutné, aby se každá církev, to je věřící na každém místě, řídili podle římské církve kvůli jejímu vznešenějšímu původu.“ „Vždyť od příchodu vtěleného Slova k nám všechny křesťanské církve rozptýlené po všech místech považovaly a považují velkou církev, která je zde [v Římě], za jedinou oporu a základ, protože podle Spasitelova příslibu, brány pekel ji nikdy nepřemohly.“

835 „Musíme si však dávat pozor, abychom nechápali univerzální Církev jen jako souhrn nebo jako – lze-li použít tohoto výrazu – více méně nesourodou federaci jednotlivých zásadně mezi sebou odlišných církví. Podle přání našeho Pána to má být stále jedna a táž Církev, univerzální svým povoláním a posláním, třebaže zapouští kořeny v nejrůznějších kulturních prostředích a sociálních a lidských podmínkách, a třebaže nabývá v každé části světa jiné tvářnosti a liší se svými vnějšími projevy.“ Tato bohatá rozmanitost církevních oborů, liturgických obřadů, teologických a duchovních pokladů vlastních „místním církvím dokazuje katolicitu nerozdělené Církve“.

KDO PATŘÍ DO KATOLICKÉ CÍRKVE?

836 „Ke katolické jednotě Božího lidu… jsou povoláni všichni lidé. Různým způsobem k ní patří anebo jsou k ní zaměřeni jak věřící katolíci, tak ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé bez výjimky, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse.“

837 „Do církevní společnosti jsou plně začleněni, kdo mají Kristova Ducha a přijímají celé její zřízení i všechny prostředky spásy v ní ustanovené, a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem – který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů – svazky vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství. Kdo však nevytrvá v lásce, nedosáhne spásy, i kdyby byl začleněn do Církve; zůstává sice v Církvi „tělem“, ale ne „srdcem“.“

838 „Církev ví, že je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce.“ „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou Církví, i když nedokonalém.“ S pravoslavnými církvemi je toto společenství tak hluboké, že „chybí jen málo k dosažené plnosti, která opravňuje ke společnému slavení Pánovy Eucharistie“.

CÍRKEV A NEKŘESŤANÉ

839 „Lidé, kteří dosud nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu.“

Vztah Církve k hebrejskému lidu. Církev, Boží lid Nové úmluvy, při zkoumání svého vlastního tajemství, odhaluje své pouto s Židy, kteří „jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha“. Narozdíl od jiných nekřesťanských náboženství židovská víra je již odpovědí na zjevení Boha ve Staré úmluvě. Právě Izraelité „byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi Smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus“ (Řím 9,4-5), protože „když Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné“ (Řím 11,29).

840 Ostatně, když se uvažuje o budoucnosti, Boží lid Staré úmluvy a nový Boží lid, směřují k obdobným cílům: očekávání příchodu (nebo návratu) Mesiáše. Avšak toto očekávání je na jedné straně zaměřeno na návrat Mesiáše, který zemřel, vstal z mrtvých a byl uznán za Pána a Božího Syna, na druhé straně je zaměřeno na příchod Mesiáše, jehož rysy zůstávají matné, na konci časů: je to očekávání doprovázené dramatem neznalosti anebo zneuznání Ježíše Krista.

841 Vztahy Církve k muslimům. „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“

842 Pouto Církve s nekřesťanskými náboženstvími je především společný původ a společný cíl lidského pokolení:

„Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. Mají také jediný poslední cíl, Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, dokud vyvolení nebudou sjednoceni ve Svatém městě.“

843 Církev uznává, že v jiných náboženstvích je hledání ještě „v mlhavých stopách a obrazech“ neznámého, ale blízkého Boha, „vždyť všem dává život, ducha a všechno… a chce, aby všichni lidé byli spaseni“. Proto Církev všechno „dobré a pravdivé považuje za přípravu na evangelium, za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život“.

DJ-012 Povaha křesťanské víry ve vztahu k vnitřnímu přesvědčení v jiných náboženstvích / Mylné názory bránící účinné evangelizaci (relativismus dnešní doby, viz DJ-010) (podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě
Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov. 6; 7.)

V protikladu k víře Církve stojí tedy názor, že zjevení Ježíše Krista je omezené, neúplné, nedokonalé a komplementární k těm, která jsou v jiných náboženstvích. Nejhlubší důvod tohoto názoru spočívá v tvrzení, že pravda o Bohu ve své globalitě a úplnosti nemůžeme být postižena a hlásána žádným historickým náboženstvím, tedy ani křesťanstvím, a dokonce ani Ježíšem Kristem.

Toto pojetí radikálně odporuje výchozím výpovědím víry, podle kterých je Ježíš Kristus jako Boží mystérium spásy zcela v plnosti zjeven. Slova a skutky a celá historická událost Ježíše Krista, i když jsou jako lidské skutečnosti omezené, mají za svůj základní pramen božskou osobu vtěleného Slova, »pravého Boha a pravého člověka«(13), a obsahují v sobě konečné a úplné zjevení Boží spásné cesty, i když hloubka božského mystéria zůstává sama v sobě transcendentní a nevyčerpatelná. Pravda o Bohu není tím, že je vyslovena v lidské řeči, ani vyloučena, ani omezena. Zůstává spíše jedinečnou, celou a úplnou, neboť ten, kdo mluví a jedná, je vtělené Boží Slovo. Z tohoto důvodu vyžaduje víra v znání, že vtělené Slovo v celém svém mystériu, které sahá od vtělení až po oslavení, je reálným z kladem a pramenem, i když za spoluúčasti Otce, a naplněním celého spásného Božího zjevení lidstvu(14) a že Duch svatý, Duch Kristův, učí apoštoly a skrze ně Církev všech dob této plné pravdě (Jan 16,13).

Patřičnou odpovědí na Boží zjevení je poslušnost víry (Řím 1,5; srov. Řím 16,26; 2 Kor 10,5-6). Člověk se celý a svobodně odevzdává Bohu tím, že se »zcela podřizuje rozumem a vůlí zjevujícímu Bohu« a »dobrovolně přijímá jeho zjevení«(15). Víra je dar milosti: »K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a v řili v pravdu.«(16)

Poslušnost víry vede k přijetí pravdy Kristova zjevení, garantovaného Bohem, který je Pravda(17): »Víra je především osobním přilnutím člověka k Bohu a současně neodlučně je svobodným souhlasem s celou pravdou, kterou zjevil Bůh.«(18) Víra je »Boží dar a nadpřirozená ctnost, kterou
vlévá Bůh«(19), vede tedy k dvojímu souhlasu: s Bohem, který zjevuje, a s pravdou, kterou zjevuje, díky důvěře, kterou člověk chová k zjevující osobě. Proto »nesmíme věřit v nikoho jiného než v jednoho Boha, totiž Otce, Syna a Ducha svatého«.(20)

Proto je třeba pevně trvat na rozlišování mezi teologální ctností víry a vnitřním přesvědčením v jiných náboženstvích. Víra je milostí dané přijetí zjevené pravdy, které dovoluje »vstupovat do nitra tajemství«, a která přiměřenou mírou »podněcuje rozum, aby se jí otevřel a pronikl její hluboký význam«(21). Vnitřní přesvědčení v jiných náboženstvích je naopak onen souhrn zkušeností a náhledů, jež jsou souhrnem lidských pokladů moudrosti a religiozity, které člověk uskutečnil při svém hledání pravdy a svého vztahu k božskému a k absolutnímu (22).

Ne vždy je při současných diskusích dbáno na tento rozdíl. Teologální víra, přijetí pravdy zjevené trojjediným Bohem, se často staví naroveň s vnitřním přesvědčením jiných náboženství, tedy s náboženskou zkušeností, která je teprve na cestě hledání absolutní pravdy a které chybí souhlas se zjevujícím se Bohem. V tom tkví základ tendence zužovat nebo dokonce odbourávat rozdíly mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími.

844 Avšak lidé ve svém náboženském chování ukazují také své meze a chyby, které v nich znetvořují Boží obraz:

„Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli, anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas krajnímu zoufalství.“

845 Právě proto, aby znovu shromáždil všechny své děti, rozptýlené a zbloudilé kvůli hříchu, Otec chtěl svolat celé lidstvo v Církvi svého Syna. Církev je místo, kde lidstvo má znovu najít jednotu a spásu. Je „usmířeným světem“. Je lodí, která „s napjatými plachtami Pánova kříže pod vanutím Ducha svatého bezpečně pluje v tomto světě“; podle jiného obrazu, který rádi užívali církevní Otcové, je Noemovou archou, která jediná zachraňuje před potopou.

DJ-019 Subsistence jediné Kristovy Církve v katolické církvi / Mylné názory bránící účinné evangelizaci (relativismus dnešní doby, viz DJ-010) (podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov. 20 22.)

Z toho… vyplývají důležité body pro směr, kterým se musí ubírat teologické bádání (myšlení), aby prohloubilo vztah Církve a náboženství ke spáse.

Především je třeba pevně věřit, že „putující Církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (srov. Mk 16,16; Jan 3,5) potvrdil zároveň i nutnost Církve, do které lidé vstupují křtem jako branou“ (77). Tuto nauku není možno stavět do protikladu k všeobecné Boží vůli po spáse (srov. 1 Tim 2,4); proto „je nutno, aby byly spolu přítomné obě tyto pravdy: skutečně v Kristu pro všechny lidi daná možnost spásy a nezbytnost Církve pro tuto spásu“ (78).

Církev je „všeobecná svátost spásy“ (79). Je ustavičně tajemným způsobem spojena s Vykupitelem Ježíšem Kristem, svou hlavou, a je mu podřízena, a proto má nezastupitelný vztah ke spáse každého člověka (80). Pro ty, kteří nejsou formálně a viditelně členy Církve „je spása přístupná svou milostí, která je sice nezačleňuje formálně do Církve, i když jsou s ní tajemně spojeni, ale přináší jim v přiměřené míře vnitřně i zevně světlo. Milost pochází od Krista, je ovocem jeho oběti a je darována Duchem svatým“ (81). Stojí ve vztahu k Církvi, která „odvozuje svůj původ z poslání Syna a poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce“ (82).

Pokud jde o způsob, jakým jednotliví nekřesťané dosahují spásonosné Boží milosti, která je vždy darována skrze Krista v Duchu svatém a stojí v tajemném vztahu k Církvi. 2. vatikánský koncil pouze konstatuje, že Bůh ji daruje „cestami, které jsou známy pouze jemu“ (83). Teologie se zabývá tím, aby toto téma prohloubila…Z toho, co bylo dosud řečeno o prostřednictví Ježíše Krista a o „zvláštním a jedinečném vztahu“ (84) mezi Církví a Božím královstvím mezi lidmi, což je v podstatě království všeobecného Vykupitele Ježíše Krista, vyplývá, že odporuje katolické víře pokládat Církev za jednu z cest spásy mezi ostatními náboženstvími, která jsou k Církvi komplementární, ba v podstatě rovnocenná, neboť prý konvergují spolu s ní k eschatologickému Božímu království.

Jistě obsahují a nabízejí tyto rozličné náboženské tradice prvky religiozity, které pocházejí od Boha (85) a patří k tomu, co „Duch působí srdcích lidí a v dějinách národů, v kulturách a náboženstvích“ (86). Jednotlivé modlitby a rity jiných náboženství mohou skutečně připravovat přijetí evangelia, pokud k tomu poskytují příležitost a působí, aby srdce lidí byla pohnuta otevřít se Božímu působení (87). Není jim však možno přiznat božský původ nebo spasitelnou působnost ex opere operato, jakou vlastní křesťanské svátosti (88). Není možno popřít, že jiné rity, zvláště opírají-li se o praktiky pověr nebo jiné bludy (1 Kor 10,20-21), představují spíše překážku ke spáse (89).

S příchodem Krista, Vykupitele, ustanovil Bůh Církev pro spásu všech lidí (srov. Sk 17,30-31) (90). Tato pravda víry nijak nezmenšuje skutečnost, že Církev se dívá na světová náboženství s opravdovou úctou, vylučuje však radikálně onu mentalitu indiferentismu, která „vyplynula z náboženského relativismu, směřujícího k názoru, že „jedno náboženství platí stejně jako druhé““ (91). I když je pravda, že nekřesťané mohou přijímat Boží milost, je nicméně jisté, že se objektivně nacházejí ve velmi deficitní situaci ve srovnání s těmi, kteří mají v Církvi plnost prostředků spásy“ (92). „Ať jsou si všichni členové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám,nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich smýšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji“ (93). Je proto pochopitelné, že Církev věrná pověření od Pána (srov. Mt 28,19-20) jako požadavek lásky ke všem lidem „neustále hlásá Krista, který je Cesta, Pravda a Život (Jan 14,6), v něm lidé nacházejí plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou“ (94).
Také v mezináboženském dialogu poslání ad gentes „dnes jako vždycky… si uchovává svůj plný význam a naléhavost“ (95). „Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a došli poznání spásy“ (1 Tim 2,4). Bůh chce, aby všichni skrze poznání pravdy dosáhli spásy. Spása spočívá v pravdě. Kdo poslouchá vnuknutí Ducha pravdy, je již na cestě ke spáse; ale Církev, které byla pravda svěřena, musí vycházet vstříc žádosti lidí a přinášet jim ji. Právě proto, že Církev věří ve všeobecný plán spásy, musí být misionářská“ (96). Proto tento dialog, který patří k poslání evangelizace, je pouze jednou z činností Církve v jejím poslání ad gentes (97). Rovnost, která je předpokladem dialogu, se vztahuje na stejnou osobní důstojnost partnerů, nikoli na obsahy nauky a ještě méně na Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, ve srovnání se zakladateli jiných náboženství. Vedená láskou a úctou ke svobodě (98), musí Církev usilovat především o to, aby všem lidem hlásala pravdu, která jí byla skrze Pána definitivně zjevena, a upozorňovala je, že obrácení k Ježíši Kristu a příslušnost k Církvi skrze křest a jiné svátosti jsou nutné k tomu, aby měli účast na plném společenství s Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým. Jistota všeobecné Boží vůle po spáse neumenšuje, nýbrž posiluje povinnost a naléhavost hlásat spásu a obrácení k Ježíši Kristu.

„MIMO CÍRKEV NENÍ SPÁSY“

846 Jak se má rozumět tomuto tvrzení, které často opakovali církevní Otcové? Je-li formulováno kladně, znamená, že každá spása pochází od Krista-hlavy skrze Církev, kte rá je jeho Tělem:

„Posvátný sněm... na základě Písma svatého a Tradice učí, že tato putující Církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, Církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil zároveň i nutnost Církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spa seni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil Církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.“

847 Toto tvrzení se nevztahuje na ty, kteří bez vlastní viny neznají Krista a Církev:

„Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho Církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit Boží vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí.“

848 „Bůh si může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze líbit, přesto však připadá Církvi povinnost a zároveň svaté právo hlásat evangelium všem lidem.“

DJ-017 Univerzální spasitelské prostřednictví Církve – Jedinost a jedinečnost Církve / Mylné názory bránící účinné evangelizaci (relativismus dnešní doby, viz DJ-010) (podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov. 16-17.)
Pán Ježíš, jediný Spasitel, nezaložil pouhé společenství věřících. Založil Církev jako tajemství spásy: On sám je v Církvi a Církev je v něm (srov. Jan 15,1nn, Gal 3,28; Ef 4,15-16; Sk 9,5); proto plnost Kristova tajemství spásy náleží také Církvi, která je neodlučitelně spojena se svým Pánem. Neboť Ježíš Kristus dále pokračuje v díle spásy v Církvi a skrze Církev (srov. Kol 1,24-27) (47), která je jeho Tělem (srov. 1 Kor 12,12-13,27; Kol 1,18) (48). Jako hlava a údy živého těla nejsou sice identické, ale nemohou být odděleny, není možné zaměňovat navzájem Krista a Církev, ale také je není možno navzájem oddělovat. Tvoří spolu jednoho jediného celého Krista (49). Tato nerozdělenost je v Novém zákoně vyslovena také v analogii Církve jako Nevěsty Kristovy (srov. 2 Kor 11,2; Ef) 5,25-29; Zj 21,2.9) (50).

Proto je třeba ve spojitosti s jedinečností a univerzalitou spasitelského prostřednictví Ježíše Krista také pevně věřit v pravdu katolické víry o jedinečnosti jím založené Církve. Tak jako je jen jeden jediný Kristus, tak je také jen jedno jediné jeho Tělo, jeho jediná Nevěsta: „jediná katolická apoštolská Církev“ (51). Pánova zaslíbení, že svou Církev nikdy neopustí (srov. Mt 16,18; 28,20) a že ji povede Duchem svatým (srov. Jan 16,13), zahrnují navíc katolickou víru, že jedinečnost a jednota Církve, stejně jako všechno to, co patří k její integritě, nebude nikdy zničeno (52).

Věřící jsou povinni vyznávat, že existuje dějinná, v apoštolské posloupnosti zakořeněná kontinuita (53) mezi Církví založenou Kristem a katolickou církví. „To je jediná Kristova církev… Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (srov. Jan 21,17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28,18n), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3,15). Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním“ (54). Výrazem „subsistit in“ chtěl 2. vatikánský koncil uvést do souladu dva učitelské výroky: na jedné straně, že Kristova Církev navzdory rozdělení křesťanů existuje v plnosti jen v katolické církvi, na druhé straně, že „i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy“ (55), totiž v církvích a církevních společenstvích, která nejsou v plném společenství s katolickou církví (56). Vzhledem k těmto církvím a církevním společenstvím je třeba jasně prohlásit, že „jejich účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi“ (57).

Existuje tedy jediná Kristova Církev, která subsistuje (uskutečňuje se) v katolické Církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy, kteří jsou s ním ve společenství (58). Církve, které sice nejsou v dokonalém společenství s katolickou církví, ale zůstávají s ní s spojeny pevnými svazky, jako je apoštolská posloupností a platná Eucharistie, jsou pravými dílčími církvemi (59). Proto je Církev Kristova přítomná a působí i v těchto církvích, i když jim schází plné společenství s katolickou Církví, jelikož nepřijímají katolické učení o primátu, které má objektivně římský biskup v souladu s Boží vůlí a který vykonává nad celou Církví (60).

Naopak církevní společenství, která si nezachovala platný episkopát a původní dokonalou skutečnost eucharistického mystéria (61), nejsou církvemi v pravém slova smyslu; ti, kdo jsou v těchto společenstvích pokřtěni, jsou ale skrze křest začleněni v Krista, a jsou proto v určitém smyslu ve společenství s Církví, i když nikoliv dokonalém (62). Křest totiž s sebou nese plný rozvoj života v Kristu skrze dokonalé vyznání víry, Eucharistii a plné společenství v Církvi (63).

„Proto si věřící křesťané nesmějí představovat, že Kristova Církev není nic jiného než určitý počet církví a církevních společenství, které jsou sice rozdělené, ale ještě jsou určitým způsobem jedno; a proto se vůbec nemohou domnívat, že Kristova Církev ve skutečnosti dnes nikde neexistuje, nýbrž že je ji třeba chápat pouze jako cíl, který musí všechny církve a církevní společenství hledat“ (64). Ve skutečnosti „existují prvky této již dané Církve v jejich plnosti v katolické církvi a dosud nikoliv v této plnosti v jiných společenstvích“ (65). Proto „jsou tyto oddělené církve a společenství i přes nedostatky, které podle naší víry obsahují, nikoliv bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Kristův Duch se uvolil používat je jako prostředky spásy, jejichž účinnost se odvozuje od plnosti milosti a pravdy svěřené katolické církvi“ (66).

Chybějící jednota mezi křesťany je jistě ranou Církve; ne však v tom smyslu, že by její jednota neexistovala, nýbrž „v tom, že nejednota brání tomu, aby se její universalita plně rozvinula v dějinách” (67).

MISIE — POŽADAVEK VŠEOBECNOSTI CÍRKVE

849 Misijní příkaz. „Církev byla poslána od Boha k národům světa, aby byla „všeobecnou svátostí spásy“. Proto se snaží, vedena nejvnitřnějšími požadavky katolicity a poslušností k svému Zakladateli, hlásat evangelium všem lidem.“ „Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,19-20).

850 Původ a cíl misie. Misionářský příkaz Pána má svůj původní pramen ve věčné lásce Nejsvětější Trojice: „Putující Církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce.“ Konečným cílem misie není nic jiného, než aby se lidé podíleli na společenství, které existuje mezi Otcem a Synem v jejich Duchu lásky.

DJ-010 Ohrožení misijního poslání Církve relativismem dnešní doby / Mylné názory bránící účinné evangelizaci (podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov. 4; 23.)

„Trvalé misijní hlásání Církve je dnes ohrožováno relativistickými teoriemi, které chtějí ospravedlnit náboženský pluralismus nejen de facto, ale i de iure (nebo principiálně). V důsledku toho jsou poklá dány za překonané pravdy, jako např.:

  • definitivní a úplný charakter zjevení Ježíše Krista (viz DJ-011)
  • povaha křesťanské víry ve vztahu k vnitřnímu přesvědčení v jiných náboženstvích (viz DJ-012)
  • inspirace knih Písma svatého (viz DJ-013)
  • osobní jednota mezi věčným Slovem a Ježíšem z Nazareta (viz DJ-014)
  • jednota řádu spásy a vtěleného Slova a Ducha svatého (viz DJ-015)
  • jedinečnost a spasitelská univerzalita Ježíše Krista (viz DJ-016)
  • univerzální spasitelské prostřednictví Církve (viz DJ-017)
  • neoddělitelnost – i když odlišnost – Božího království a Církve (viz DJ-018)
  • subsistence jediné Kristovy Církve v katolické církvi (viz DJ-019)

Kořeny těchto názorů je třeba hledat v některých předpokladech jak filozofické, tak i teologické pova-
hy, které jsou v rozporu s chápáním a přijímáním zjevené pravdy. Některé z nich jsou:

  • přesvědčení, že božská pravda je neuchopitelná a nevyslovitelná, dokonce ani skrze křesťanské zjevení;
  • relativistický postoj vůči pravdě, jako by to, co je pro jednoho pravda, pro druhého pravdou nebylo;
  • radikální protiklad, který existuje mezi logickým způsobem myšlení na Západě a symbolickým způsobem myšlení Východu;
  • subjektivismus těch, kteří pokládají rozum za jediný pramen poznání, a tak se stávají neschopnými »obrátit pohled vzhůru, aby se vyhnuli riziku, že dospějí k pravdě bytí«(8);
  • obtíž pochopit a přijmout, že v dějinách existují konečné a eschatologické události;
  • metafyzické vyprázdnění události vtělení věčného Logos v čase, které je redukováno na pouhé zjevení Boha v dějinách;
  • eklekticismus těch, kteří do teologického bádání přijímají ideje pocházející z rozličných filozofických a náboženských proudů, aniž by se starali o jejich logiku a systematické vztahy, jakož i o jejich slučitelnost s křesťanskou pravdou;
  • konečně tendence číst a vysvětlovat Písmo svaté bez ohledu na tradici a učitelský úřad Církve.

Na základě těchto předpokladů, které vystupují v různých obměnách tu jako tvrzení, tu jako hypotézy, jsou vypracovávány teologické návrhy, ve kterých křesťanské zjevení a mystérium Ježíše Krista a Církve ztrácejí svůj charakter absolutní a univerzální pravdy spásy, nebo přinejmenším jsou postiženy stínem pochybnosti a nejistoty.

Při jednání o tématu pravého náboženství konstatují otcové 2. vatikánského koncilu: „Toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem, když řekl apoštolům: Jděte tedy, získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a jeho Církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“ (99).

Křesťanské zjevení zůstane v dějinách „pravou vedoucí hvězdou“ (100) pro celé lidstvo. „Pravda, kterou je Kristus, se zjevuje nezbytně jako všeobecná autorita“ (101). Křesťanské tajemství překonává všechny meze času a prostoru a uskutečňuje jednotu rodiny lidstva. „Z různých míst a tradic jsou všichni v Kristu povoláni, aby měli účast na jednotě rodiny Božích dětí… Ježíš strhává zdi rozd lení a skrze účast na svém tajemství dosahuje jednoty jedinečným a svrchovaným způsobem. Tato jednota je tak hluboká, že Církev může říkat se sv. Pavlem: „Proto už nejsme cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny“ (Ef 2,19)“ (102).“

851 Proč misie? Církev odevždy odvozovala povinnost a čerpala sílu své misionářské horlivosti z Boží lásky ke všem lidem: „Kristova láska nás nutí…“ (2 Kor 5,14). Bůh opravdu „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). Bůh chce spásu všech skrze poznání pravdy. Spása se nachází v pravdě. Ti, kteří poslouchají hnutí Ducha pravdy, jsou již na cestě ke spáse; avšak Církev, které byla svěřena tato pravda, musí jít vstříc jejich touze, aby jim ji přinesla. Právě proto, že Církev věří ve všeobecný plán spásy, musí být misionářská.

852 Cesty misie. „Duch svatý je opravdu hlavní osobou pro celé poslání Církve.“ Je to on, který vede Církev po cestách misie. Tato je „pokračováním a dějinným rozvíjením poslání samého Krista, který byl poslán hlásat radostnou zvěst chudým. Proto Církev musí jít pod vedením Ducha svatého stejnou cestou, jakou šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k smrti, nad kterou Pán zvítězil svým zmrtvýchvstáním.“ Tak se stává „krev mučedníků semenem křesťanů“.

853 Při svém putování Církev zakouší, „jak veliká vzdálenost dělí poselství, které přináší, od lidské slabosti těch, kterým bylo evangelium svěřeno“. Jen když bude bez ustání dělat „pokání a obnovu“ a „kráčet úzkou cestou kříže“, může Boží lid rozšířit Kristovo království. Vždyť „jako Kristus vykonal dílo vykoupení v chudobě a v pronásledování, tak je i Církev je povolána vydat se toutéž cestou, aby lidem zprostředkovala plody spásy“.

854 Církev skrze své vlastní poslání „jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu“. Misionářské úsilí tedy vyžaduje trpělivost. Začíná hlásáním evangelia národům a skupinám, které ještě nevěří v Krista; pokračuje vytvářením křesťanských společenství, které „jsou znameními Boží přítomnosti ve světě“, a zakládáním místních církví; podněcuje proces inkulturace, aby se evangelium mohlo vtělit do kultur jednotlivých národů; přitom nezůstane ušetřena neúspěchů. „Pokud o lidi, skupiny a národy, Církev jen postupně s nimi přichází do styku a proniká do nich, a tak je přijímá do katolické plnosti.“

855 Církevní misie vyžaduje úsilí o jednotu křesťanů. Vždyť také „rozdělení křesťanů brání Církvi uskutečnit plnost katolicity jí vlastní v těch synech, kteří jsou k ní sice křtem přidruženi, ale jsou odloučeni od plného společenství s ní. I pro Církev samu se tak stává obtížnějším projevovat v životní skutečnosti plnost katolicity po všech stránkách“.

856 Misionářská činnost zahrnuje ohleduplný dialog s těmi, kteří ještě nepřijímají evangelium. Věřící mohou z tohoto dialogu vytěžit pro sebe prospěch tím, že se lépe naučí poznávat „cokoli z pravdy a milosti“ existující „vlivem tajemné Boží přítomnosti už u pohanských národů“. Jestliže totiž hlásají radostnou zvěst těm, kteří ji neznají, je to kvůli tomu, aby upevňovali, doplňovali a povznášeli pravdu a dobro, které Bůh rozšířil mezi lidmi a národy, a aby je očišťovali od omylu a zla
„k oslavě Boží, k zahanbení zlého ducha a ke štěstí člověka“.

IV. Církev je apoštolská

857 Církev je apoštolská, protože je založena na apoštolech, a to v trojím smyslu:

— byla a zůstává vybudována na „základě apoštolů“ (Ef 2,20), svědků, které s misijním posláním rozeslal sám Kristus;

— s pomocí Ducha, který v ní přebývá, střeží a předává učení, cenný poklad, zdravá slova, která slyšela od apoštolů;

— až do návratu Krista je i nadále poučována, posvěcována a vedena apoštoly, díky jejich nástupcům v pastorálním poslání: biskupskému sboru, „jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem Církve“.

„Ty… Pastýř věčný: svůj lid nikdy neopouštíš a skrze svaté apoštoly jej ustavičně chráníš; vždyť v pastýřích, kteří podle tvé vůle vedou tvou Církev, je uprostřed nás tvůj Syn.“

POSLÁNÍ APOŠTOLŮ

858 Ježíš je poslán Otcem. Na začátku své veřejné činnosti „zavolal k sobě ty, které sám chtěl... A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,13-14). Od té chvíle budou jeho „poslaní“ [to je význam řeckého termínu „apostoloi“]. V nich Ježíš pokračuje ve svém poslání: „Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás“ (Jan 20,21). Jejich služba je tedy pokračováním jeho poslání: „Kdo vás přijímá, mne přijímá“, říká Dvanácti (Mt 10,40).

859 Ježíš připojuje apoštoly k poslání, které dostal od Otce. Jako „Syn nemůže sám ze sebe konat nic“ (Jan 5,19.30), ale dostává všechno od Otce, který ho poslal, tak ti, které Ježíš posílá, nemohou bez něho dělat nic, od něho dostávají příkaz k misijnímu poslání a moc je vykonat. Kristovi apoštolové tedy vědí, že Bůh je učinil „způsobilými sloužit nové smlouvě“ (2 Kor 3,6), že je učinil „Božími služebníky“ (2 Kor 6,4), „Kristovými vyslanci“ (2 Kor 5,20), „Kristovými služebníky a správci Božích tajemství“ (1 Kor 4,1).

860 V poslání apoštolů je jeden nepřenosný prvek: být vyvolenými svědky Pánova vzkříšení a základy Církve. V jejich poslání je však i jeden prvek trvalý. Kristus jim totiž slíbil, že s nimi zůstane až do skonání věků. „Božské poslání, které svěřil Kristus apoštolům, bude trvat až do konce světa, neboť evangelium, které mají předávat, je pro Církev ve všech dobách zdrojem veškerého života. Proto se apoštolové v této hierarchicky uspořádané společnosti postarali o ustanovení svých nástupců.“

BISKUPOVÉ – NÁSTUPCI APOŠTOLŮ

861 Apoštolové „měli při své službě nejen různé pomocníky, nýbrž – aby poslání, které jim bylo svěřeno, pokračovalo i po jejich smrti – odkázali jakoby ve formě závěti svým bezprostředním spolupracovníkům úkol dobudovat a upevnit dílo, které započali. Doporučili jim, aby dbali o celé stádo, v kterém je Duch svatý ustanovil, aby pásli Boží Církev. Ustanovili tedy takové muže a navíc jim dali příkaz, aby po jejich smrti převzali službu jiní osvědčení muži“.

862 „Jako trvá úřad, který svěřil Pán zvlášť Petrovi, prvnímu z apoštolů, a který má přecházet na jeho nástupce, tak trvá i úřad apoštolů pověřený pasením Církve, který má stále vykonávat posvátný biskupský stav.“ Proto Církev učí, že „biskupové nastoupili z Božího ustanovení na místo apoštolů jako pastýři Církve; kdo tedy je poslouchá, poslouchá Krista, kdo však jimi pohrdá, pohrdá Kristem a tím, kdo Krista poslal“.

APOŠTOLÁT

863 Celá Církev je apoštolská, neboť zůstává ve společenství víry a života se svým původem, skrze nástupce svatého Petra a apoštolů. Celá Církev je apoštolská, neboť je „poslaná“ do celého světa; všichni členové Církve se podílejí na tomto poslání, i když různým způsobem. „Křesťanské povolání je svou povahou také povolání k apoštolátu.“ „Apoštolátem se nazývá“ „veškerá činnost Tajemného Těla“ zaměřená na „šíření Kristova Království všude na světě.“

864 „Protože Kristus, poslaný od Otce, je zdroj a počátek veškerého apoštolátu Církve, je zřejmé, že plodnost apoštolátu“, jak posvěcených služebníků, tak „laiků, závisí na jejich živém spojení s Kristem“. Podle povolání, dobových požadavků, různých darů Ducha svatého, nabývá apoštolát různých forem. Avšak „duší veškerého apoštolátu“ zůstane vždycky láska čerpaná především z Eucharistie.

865 Církev je jedna, svatá, katolická a apoštolská ve své nejhlubší a konečné totožnosti, protože právě v ní už existuje a na konci časů se dovrší „nebeské království“, „Boží království“, které přišlo v osobě Krista a které v srdci těch, kteří jsou k němu přivtěleni, tajemně roste až do svého plného projevení navenek při konečném Kristově příchodu. Tehdy všichni jím vykoupení lidé, kteří se v něm stali „ svatí a bez poskvrny“ před Bohem „v lásce“ (Ef 1,4), budou shromážděni jako jediný Boží lid, „choť Beránkova“ (Zj 21,9), „svaté město“, které sestupuje „z nebe od Boha a září Boží vznešeností“ (Zj 21,10-11); má „hradby s dvanácti základními kameny a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů“ (Zj 21,14).

DJ-018 Neoddělitelnost – i když odlišnost – Božího království a Církve / Mylné názory bránící účinné evangelizaci (relativismus dnešní doby, viz DJ-010) (podle: Kongregace pro nauku víry, DI (Dominus Iesus, Prohlášení o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve) ze dne 6.8.2000, srov. 18-19.)

Církev je poslána „hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na zemi (68).“ Na jedné straně je „jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (69); je proto znamením a nástrojem králov-
ství, je povolána, aby je hlásala a zakládala. Na druhé straně je Církev „“lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého“ (70) je tedy „Kristovo království již dnes tajemně přítomné“ (71) a tvoří tedy jeho zárodek a počátek. Boží království má eschatologickou dimenzi: je skutečností přitomnou v čase, ale její plné uskutečnění přijde teprve spolu s konce,to zn. při naplnění dějin (72).

Z biblických textů a svědectví Otců stejně jako z dokumentů učitelského úřadu Církve není možno vyvodit pro výrazy nebeské království Boží království a Kristovo království žádné jednoznačné významové obsahy, a to ani v jejich vztahu k Církvi, která je sama tajemství a není ji možno plně vystihnout lidským pojmem. Jsou tedy přípustné různé teologické výklady těchto témat. Žádný z těchto možných výkladů však nesmí popírat nebo jakýmkoliv způsobem podkopávat vnitřní propojení mezi Kristem, královstvím a Církví. Ve skutečnosti není možno „oddělovat Boží království, tak jak je známe ze zjevení, ani od Krista, ani od Církve... Když se oddělí království od Ježíšovy osoby, není to již Boží království, které zjevil, buď se následně převrací smysl království, který hrozí, že se stane ryze lidským nebo ideologickým objektem, nebo se falšuje identita Krista, který se už nejeví jako Pán, jemuž je všechno podřízeno (srov. 1 Kor 15,27). Stejně tak není možno oddělit království od Církve. Jistě, ona sama není cílem, neboť je podřízena Božímu království, jehož skutečnost v zárodku a znamení představuje a je jejich nástrojem. Ale při vší odlišnosti mezi Církví Kristovou na jedné straně a Kristovým královstvím na straně druhé zůstává Církev s oběma nerozlučně spjata (73).“

Posilovat nerozlučný vztah mezi Církví a královstvím znamená ovšem nezapomínat, že Boží království – i když je chápeme v jeho dějinné fázi – není totožné s Církví v její viditelné společenské skutečnosti. Není totiž správné, když se „dílo Krista a Ducha zužuje na jeho Církev v jejich viditelných hranicích (74).“ Je třeba respektovat, že /království zahrnuje všechny: jednotlivce, společnost, celý svět. Působit pro království znamená uznávat a podporovat Boží dynamiku, která je přítomna v lidských dějinách a přetváří je. Budovat království znamená pracovat na osvobození od zla ve všech jeho formách. Konečně Boží království je zjevení a uskutečnění jeho spásných záměrů v celé plnosti (75).“

Hovoříme-li o vztahu mezi Božím královstvím, Kristovým královstvím a Církví, je třeba se vystříhat jednostranného zdůrazňování , k čemuž dochází v názoru některých lidí, kteří „dávají jednoznačný důraz na království a naznačují, že jsou „zaměřeni na království.“ Chtějí navrhnout obraz Církve, která nemyslí sama na sebe, která se spíše zabývá tím, že o království vydává svědectví a souží mu. Je „Církví pro druhé“, říkají, jako Kristus je „člověkem pro druhé“...Vedle pozitivních aspektů má toto pojetí také negativní stránky. Především mlčky přehlíží Kristovu osobu: království, o kterém mluví, se zakládá na „teocentrismu“, protože, jak říkají, Krista nemohou chápat ti, kteří nemají křesťanskou víru, zatímco různé národy, kultury a náboženství zde mohou znovu nalézat v jedné jediné božské skutečnosti, ať už by ji chtěli nazvat jakkoliv. Ze stejného důvodu dávají přednost tajemství stvoření, které se odráží v rozdílnosti kultur a náboženských náhledů, ale nic neříkají o tajemství spásy. Navíc královstvím, jak je oni chápou, hrozí nebezpečí, že Církev bude vytlačena na okraj nebo podceněna v důsledku reakce na její domnělý „ekleziocentrismus“ v minulosti , a také protože Církev pokládají za pouhé znamení, které navíc není prosto dvojznačností (76).“ Takové představy odporují katolické víře, protože popírají jednoznačný vztah, který existuje mezi Kristem, Církví a Božím království.

Souhrn

866 Církev je jedna: má jednoho Pána, vyznává jednu víru, rodí se z jednoho křtu, tvoří jen jedno Tělo, oživované jedním Duchem k jedné naději, jejímž naplněním budou překonána všechna rozdělení.

867 Církev je svatá: přesvatý Bůh je jedním průvodcem; Kristus, její ženich, se za ni obětoval, aby ji posvětil; Duch svatosti ji oživuje. I když jsou v ní hříšní lidé, přesto je bez poskvrny: „ex maculatis immaculata“. Její svatost září ve svatých; v Marii už je celá svatá.

868 Církev je všeobecná (katolická): hlásá celou víru; nese v sobě a spravuje plnost prostředků ke spáse; je poslána ke všem národům; obrací se ke všem lidem; objímá všechny doby; „svou podstatou je misionářská“.

869 Církev je apoštolská: je zbudována na pevných základech: na „dvanácti Beránkových apoštolech“ (Zj 21,14); je nezničitelná; je neomylně uchovávána v pravdě: Kristus ji řídí prostřednictvím Petra a ostatních apoštolů, přítomných v jejich nástupcích, papeži a biskupském sboru.

870 „Toto je jediná Kristova Církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, všeobecnou (katolickou) a apoštolskou… subsistuje (… uskutečňuje se) v katolické Církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním, i když i mimo její struktury existuje mnoho prvků posvěcení a pravdy.“

4. odstavec

VĚŘÍCÍ – HIERARCHIE, LAIKOVÉ, ZASVĚCENÝ ŽIVOT

871 „Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se Božím lidem, a z toho důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které Bůh svěřil Církvi, aby je plnila ve světě.“

872 „Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů.“

873 I rozdíly, které Pán stanovil mezi údy svého Těla, mají sloužit jednotě Církve a jejímu poslání. „V Církvi jsou totiž různé služby, ale jedno poslání. Apoštolům a jejich nástupcům svěřil Kristus úkol učit, posvěcovat a řídit jeho jménem a mocí. Avšak i laici, když se jim dostalo účasti na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě, plní v Církvi a ve světě svůj podíl na poslání celého Božího lidu.“ Konečně jak z posvěcených služebníků, tak z laiků „pocházejí křesťané, kteří uskutečňováním evangelijních rad... se svým zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají Církvi v jejím spásném poslání.“

I. Hierarchické zřízení Církve

PROČ JE CÍRKEVNÍ SLUŽBA?

874 Sám Kristus je počátkem služby v Církvi. On tuto službu ustanovil, dal jí pravomoc a poslání, zaměření a cíl:

„K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své Církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého Těla. Služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby všichni, kteří patří do Božího lidu... dosáhli spásy.“

875 „Jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? A jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Nikdo nemůže hlásat evangelium sám sobě, ani jednotlivec, ani společenství. „Víra je tedy z hlásání“ (Řím 10,17). Nikdo si nemůže sám dát zmocnění a poslání hlásat evangelium. Ten, koho Pán posílá, nemluví a nejedná ze své autority, nýbrž v síle autority Kristovy; nemluví ke společenství jako jeho člen, ale mluví k němu Kristovým jménem. Nikdo nemůže udělit sám sobě milost. Ta musí být dána a poskytnuta. To předpokládá, že existují služebníci milosti, které Kristus zplnomocnil a oprávnil. Od něho dostávají poslání a zplnomocnění [„posvátnou moc“] jednat „v osobě Krista, Hlavy.“ Tu službu, jejímž prostřednictvím ti, které Kristus poslal, vykonávají a dávají jako Boží dar to, co sami od sebe nemohou vykonat ani dát, církevní Tradice nazývá „svátostí“. Církevní služba je udělována skrze zvláštní svátost.

876 Se svátostnou povahou takového církevního stavu je niterně spojen jeho služebný charakter. Poněvadž služebníci zcela závisí na Kristu, který jim uděluje poslání i pravomoc, jsou opravdu „služebníci Krista“, podle příkladu toho, který pro nás dobrovolně na sebe vzal „přirozenost služebníka“ (Fil 2,7). Protože slova a milost, jejichž jsou služebníky, nepatří jim, nýbrž Kristu, a ten jim je svěřil pro druhé, stávají se dobrovolně služebníky všech.

877 Stejně je svátostné povaze církevní služby vlastní, že má kolegiální charakter. Vždyť Pán Ježíš hned na počátku své veřejné činnosti ustanovil Dvanáct, kteří „byli zárodky nového Izraele a zároveň začátkem posvátné hierarchie“. Byli společně vyvoleni a také jsou společně posláni; jejich bratrské spojení bude sloužit bratrskému společenství všech věřících a bude jakýmsi odleskem a svědectvím společenství božských Osob. Proto každý biskup vykovává svou službu v rámci biskupského sboru, ve spojení s římským biskupem, nástupcem svatého Petra a hlavou sboru; kněží vykonávají svou službu v rámci diecézního kněžstva, pod vedením svého biskupa.

878 Konečně je vlastní posvátné povaze církevní služby to, že má osobní charakter. I když Kristovi služebníci působí ve společenství, přesto vždy také jednají osobně. Každý je osobně povolán: „Ty mě následuj!“ (Jan 21,22), aby byl ve společném poslání osobním svědkem, osobně odpovědným tomu, který uděluje poslání. Jedná „v jeho osobě“ a pro osoby: „Já tě křtím ve jménu Otce...“; „Já tě rozhřešuji...“.

879 Proto je svátostná služba v Církvi zároveň kolegiální i osobní službou, která se vykonává ve jménu Krista. To se uskutečňuje jak ve vztazích mezi biskupským sborem a jeho hlavou, nástupcem svatého Petra, tak ve vztazích mezi pastorální odpovědností biskupa za svou místní církev a péčí celého biskupského sboru o všeobecnou Církev.

BISKUPSKÝ SBOR A JEHO HLAVA, PAPEŽ

880 Kristus ustanovil Dvanáct „jako sbor nebo trvalou skupinu, které dal do čela Petra, vyvoleného z nich samých“. „Jako z rozhodnutí Pána svatý Petr a ostatní apoštolové tvoří jeden apoštolský sbor, právě tak jsou odpovídajícím způsobem mezi sebou spojeni římský biskup, Petrův nástupce, a biskupové, nástupci apoštolů.“

881 Pán udělal skálu své Církve pouze ze Šimona, kterému dal jméno Petr. Jemu svěřil klíče; jeho ustanovil pastýřem celého stádce. „Je však známo, že moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena též sboru apoštolů spojenému se svou hlavou.“ Tento pastýřský úřad Petra i ostatních apoštolů tvoří jeden ze základů Církve; pokračují v něm biskupové pod papežovým prvenstvím.

882 Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra, „je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících“. „Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé Církve má totiž nad Církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat.“

883 „Biskupský sbor či těleso biskupů má však pravomoc, jen když se chápe spolu s římským biskupem, Petrovým nástupcem, jakožto hlavou apoštolského sboru.“ Jako takový je tento sbor „spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou Církví.“

884 „Biskupský sbor vykonává moc nad celou Církví slavnostním způsobem na obecném sněmu.“ „O všeobecném sněmu se dá mluvit jen tehdy, je-li Petrovým nástupcem jako takový potvrzen nebo alespoň přijat.“

885 „Tím, že je tento sbor složen z mnoha jedinců, vyjadřuje rozmanitost a všeobecnost Božího lidu; tím, že je sdružen pod jednou hlavou, vyjadřuje jednotu Kristova stádce.“

886 „Jednotliví biskupové jsou... viditelným zdrojem a základem jednoty svých partikulárních církví.“ Jako takoví „vykonávají svou pastýřskou správu nad částí Božího lidu, která jim byla svěřena“; a v tom jim pomáhají kněží a jáhnové. Ale poněvadž jsou členy biskupského sboru, každý z nich se podílí na péči o všechny církve, a vykonává ji především tím, že „dobře řídí vlastní církev jako díl všeobecné Církve“, a tak přispívá „k dobru celého tajemného Těla, které je také tělem církví“. Taková péče se bude zvláště týkat chudých, pronásledovaných pro víru, jakož i misionářů, kteří působí ve všech končinách země.

887 Místní církve, které jsou si blízké a mají stejnorodou kulturu, vytvářejí církevní provincie nebo větší celky nazývané patriarcháty nebo oblasti. Biskupové těchto seskupení se mohou shromáždit na synodech nebo provinčních koncilech. Podobně i biskupské konference mohou dnes mnohostranně a plodně přispívat k tomu, aby „sborové smýšlení nacházelo výraz v konkrétní realizaci“.

ÚKOL VYUČOVAT

888 Biskupové se svými pomocníky, kněžími, „mají především povinnost hlásat všem Boží evangelium“, podle příkazu Pána. „Jsou zvěstovatelé víry, kteří přivádějí ke Kristu nové učedníky; jsou také autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé.“ 889 Kristus, který je Pravda, chtěl, aby se jeho Církev podílela na jeho neomylnosti, a tak ji uchoval v čistotě víry předávané apoštoly. Skrze „nadpřirozený smysl víry“ se Boží lid „pevně drží víry“ pod vedením živého učitelského úřadu Církve.

890 Poslání učitelského úřadu je vázáno na definitivní povahou smlouvy, kterou Bůh uzavřel v Kristu se svým lidem; musí jej uchránit před úchylkami a ústupky a zaručit mu objektivní možnost vyznávat bez omylu ryzí víru. Pastýřský úkol učitelského úřadu je tedy zaměřen na bdělost, aby Boží lid zůstával v pravdě, která osvobozuje. Kristus vybavil pastýře pro tuto službu charizmatem neomylnosti ve věcech víry a mravů. Toto charizma se může vykonávat několikerým způsobem.

891 „Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře... Církvi přislíbenou ne mylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad především na ekumenickém koncilu.“ Když Církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco „k věření jako zjevené od Boha“ a jako Kristovo učení, „jsou věřící povinni k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností“. Tato neomylnost sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení.

892 Božská pomoc je kromě toho poskytována i nástupcům apoštolů, kteří učí ve společenství s Petrovým nástupcem, a zvláštním způsobem římskému biskupovi, pastýři celé Církve, když předkládají při řádném výkonu učitelského úřadu učení, které přispívá k lepšímu pochopení zjevení ve věcech víry a mravů, přestože nedojdou k neomylnému rozhodnutí a nevysloví se „definitivním způsobem“. Toto autentické učení mají věřící „přijímat s úctou… a… upřímně“; i když se takové přijímání liší od souhlasu víry, je nicméně jeho prodloužením.

ÚKOL POSVĚCOVAT

893 Biskup „je správcem milosti nejvyššího kněžství, především v Eucharistii, kterou obětuje nebo dává obětovat“ kněžími, svými spolupracovníky. Eucharistie je totiž středem života místní církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou a svou prací, službou slova a udílením svátostí. Posvěcují ji svým příkladem, tím, že si nepočínají pánovitě vůči těm, kteří jsou jim svěřeni, ale že jsou „svému stádci vzorem“ (1 Petr 5,3), aby tak „spolu se stádcem, které jim bylo svěřeno, došli do věčného života“.

ÚKOL ŘÍDIT

894 „Biskupové řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi radou, přesvědčováním, příkladem, ale i autoritou a posvátnou mocí.“ Tu však mají používat jen k tomu, aby budovali společenství v duchu služby, který je duchem jejich Mistra.

895 „Moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední, i když její vykonávání je nakonec řízeno nejvyšší církevní autoritou.“ Ale biskupové nesmějí být považováni za náměstky papeže; řádná a bezprostřední papežova autorita nad celou Církví autoritu biskupů neruší, ale naopak ji potvrzuje a hájí. Tuto autoritu je nutno vykonávat s celou Církví pod vedením papeže.

896 Dobrý Pastýř bude vzorem a „formou“ pastýřského úřadu biskupa. Biskup, vědom si vlastním slabostí, „je schopen cítit s nevědomými a bloudícími. Ať neodmítá vyslechnout své poddané, které má v péči, jako pravé syny... Věřící pak mají lnout ke svému biskupovi jako Církev k Ježíši Kristu a jako Ježíš Kristus k Otci“.

„Následujte všichni biskupa, jako Ježíš [následuje] Otce, a kněžstvo následujte jako apoštoly; co se týká jáhnů, mějte k nim úctu, jak k Božímu zákonu. Ať nikdo nekoná nic, co se týká Církve, bez biskupa.“

II. Věřící laikové

897 „Slovem laik se označují všichni věřící křesťané mimo členy stavu duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v Církvi; tedy věřící křesťané, kteří – když byli křtem přivtěleni ke Kristu a učiněni Božím lidem, a tak se stali svým způsobem účastnými Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského – vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu v Církvi a ve světě.“

POVOLÁNÍ LAIKŮ

898 „Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha… Jim tedy zvlášť připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou v těsném styku, aby se vždycky dály a rozvíjely podle Krista a sloužily ke chvále Stvořitele a Vykupitele.“

899 Iniciativa křesťanských laiků je zvláště nutná, když je třeba objevit a navrhnout prostředky, jimiž by požadavky křesťanského učení a života pronikly do sociálních, politických a hospodářských skutečností. Tato iniciativa je běžným prvkem života Církve:

Věřící a ještě konkrétněji laici, stojí v přední linii života Církve; jejich prostřednictvím je Církev životním principem lidské společnosti. Proto musí mít zvláště oni stále hlubší vědomí, že nejen patří k Církvi, nýbrž že jsou Církví, to jest společenstvím věřících na zemi pod vedením papeže jako společné hlavy a biskupů s ním spojených. Oni jsou Církev.“

900 Laici, jako všichni věřící, dostávají od Boha křtem a biřmováním pověření k apoštolátu; proto mají povinnost a právo, jednotlivě nebo společně, ve sdruženích usilovat o to, aby všichni lidé na celé zemi poznali a přijali božské poselství spásy; tato povinnost je ještě naléhavější v případech, kdy mohou lidé jen jejich prostřednictvím slyšet evangelium a poznat Krista. Činnost laiků v církevních společenstvích je tak nutná, že bez nich apoštolát pastýřů ve většině případů nemůže dosáhnout svého plného účinku.

ÚČAST LAIKŮ NA KRISTOVĚ KNĚŽSKÉM ÚŘADU

901 „Laici, zasvěcení Kristu a posvěcení Duchem svatým, jsou podivuhodně povoláni a vybaveni, aby se v nich rodily vždy hojnější plody Ducha. Všechny jejich skutky, modlitby a apoštolská činnost, manželský a rodinný život, každodenní práce, odpočinek duševní i tělesný, jsou-li konány v Duchu, ba i těžkosti života, jsou-li snášeny trpělivě, stávají se duchovními oběťmi Bohu milými skrze Ježíše Krista (1 Petr 2,5); jsou zbožně přinášeny Otci zároveň s obětí těla Páně při slavení Eucharistie. Takto i laici zasvěcují celý svět Bohu, když všude jednají svatě jako ctitelé Boha.“

902 Zvláště rodiče mají podíl na službě posvěcování „svým manželským životem v křesťanském duchu a křesťanskou výchovou dětí“.

903 Mají-li laici potřebné schopnosti, mohou být přijati do stálé služby lektorů a akolytů. „Jestliže to vyžaduje potřeba Církve v případě nedostatku služebníků, mohou i laici, ačkoli nejsou lektory nebo akolyty, nahrazovat podle předpisů práva některé jejich úkoly, totiž zastávat službu slova, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání.“

JEJICH ÚČAST NA KRISTOVĚ PROROCKÉM ÚŘADU


904 „Kristus... vykonává prorocký úřad nejenom prostřednictvím hierarchie... ale též prostřednictvím laiků; proto je ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova.“

„Vyučovat někoho, aby byl přiveden k víře, je úkolem každého kazatele a také každého věřícího.“

905 Laici plní své prorocké poslání také prostřednictvím evangelizace tím, že hlásají Krista „svědectvím života a slovem.“ Toto šíření evangelia u laiků „dostává svůj zvláštní ráz a zvláštní účinnost, protože se uskutečňuje v běžných světských podmínkách“:

„Takový apoštolát však nezáleží pouze ve svědectví života. Pravý apoštol hledá příležitost hlásat Krista slovy, buď nevěřícím... nebo věřícím.“

906 Při katechetické výchově, vyučování posvátným vědám, v hromadných sdělovacích prostředcích mohou také spolupracovat ti z věřících laiků, kteří k tomu mají schopnosti a připraví se na to.

907 „Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům Církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu Církve; a při zachovávání neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob, mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.

JEJICH ÚČAST NA KRISTOVĚ KRÁLOVSKÉM ÚŘADU

908 Kristus svou poslušností až k smrti udělil svým učedníkům dar královské svobody, „aby sebezáporem a svatým životem přemáhali v sobě vládu hříchu“.

„Ten, kdo si podrobí vlastní tělo a ovládá svou duši, aniž zabředl do vášní, je pánem nad sebou: může být nazýván králem, protože je schopen ovládat vlastní osobu; je svobodný a nezávislý a nedá se spoutat otroctvím hříchu.“

909 „Laici mají, i spojenými silami, ozdravovat světské instituce a životní podmínky, svádějí-li ke hříchu, laici je mají, aby to vše bylo v souladu s požadavky spravedlnosti a spíše prospívalo, než škodilo ctnostnému životu. Tato činnost naplní mravními hodnotami kulturu i lidská díla.“

910 „Laikové se mohou cítit povoláni, anebo skutečně i povoláni jsou, ke spolupráci se svými pastýři ve službě církevnímu společenství. Usilují o jeho růst a životnost a přispívají k tomu nejrůznějšími službami, podle milosti a darů, kterých se jim od Pána dostalo.“

911 V Církvi při výkonu řídící moci „mohou podle ustanovení práva spolupracovat křesťané laici“,a to svou přítomností na sněmech místní církví, na diecézních sněmech, v pastoračních radách; účastí na pastorační péči o nějakou farnost; spoluprací v ekonomických ra dách; účastí na církevních soudech.

912 Věřící se mají „naučit pečlivě rozlišovat práva a povinnosti, které jim patří pro jejich příslušnost k Církvi, a ty, které jim přísluší jakožto členům lidské společnosti. Mají se snažit oboje uvést v soulad a být si přitom vědomi, že je má vést ve všech časných záležitostech vést křesťanské svědomí, protože žádná lidská činnost – ani světská – nemůže být vyňata z Boží vlády“.

913 „Tak je každý laik vlivem přijatých darů svědkem a zároveň živým nástrojem poslání Církve v takové míře, v jaké jim „chtěl Kristus ty dary dát“ (Ef 4,7).“

III. Zasvěcený život

914 „Stav, založený na slibu evangelijních rad, nepatří sice k hierarchickému zřízení Církve, náleží však nepopiratelně k životu a svatosti Církve.“

EVANGELIJNÍ RADY, ZASVĚCENÝ ŽIVOT

915 Evangelijní rady ve své rozmanitosti jsou předkládány každému Kristovu učedníku. Dokonalost lásky, k níž jsou všichni věřící povoláni, ukládá těm, kteří dobrovolně přijmou povolání k zasvěcenému životu, povinnost zachovávat čistotu v celibátu pro Boží království, chudobu a poslušnost. A slib zachovávat tyto rady ve stálém životním stavu uznaném Církví charakterizuje Bohu „zasvěcený život“.

916 Řeholní stav tedy představuje způsob „zvláštního“ zasvěcení, které má svůj kořen ve křtu a je úplným odevzdáním se Bohu. Věřící v Krista si v zasvěceném životě pod vlivem Ducha svatého umiňují následovat Krista „více zblízka“, oddat se Bohu, kterého nadevše milují, a tím, že usilují o dokonalost lásky ve službě Božímu království, stát se v Církvi znamením a hlasateli slávy budoucího světa.

VELKÝ STROM S MNOHA VĚTVEMI

917 „Tak se stalo, že na stromě, který se podivuhodně a bujně rozvětvil na poli Páně ze semene daného od Boha, vyrostly různé formy života v samotě a ve společenství a různé řeholní rodiny, které slouží jak k prospěchu svých členů, tak k dobru celého Kristova Těla.“

918 „Od počátku byli v Církvi muži i ženy, kteří se rozhodli zachováváním evangelijních rad následovat Krista svobodněji a napodobovat ho věrněji; vedli život zasvěcený Bohu každý svým způ sobem. Mnozí z vnuknutí Ducha svatého žili jako poustevníci, jiní dali vznik řeholním rodinám, které ochotně přijala a schválila Církev svou autoritou.“

919 Biskupové se budou vždy snažit rozpoznávat nové dary zasvěceného života, které Duch svatý svěřuje své Církvi; schválení nových forem zasvěceného života je vyhrazeno Apoštolskému Stolci.

POUSTEVNICKÝ ŽIVOT

920 Poustevníci „prostřednictvím přísnějšího odloučení od světa zasvěcují svůj život chvále Boha a spáse světa tichem samoty, vytrvalými modlitbami a pokáním“, aniž by vždycky veřejně slibovali zachovávání tři evangelijních rad.

921 Ukazují každému vnitřní aspekt tajemství Církve, jímž je důvěrný osobní vztah ke Kristu. Život poustevníka, skrytý očím lidí, je mlčenlivým kázáním Krista, kterému odevzdal svůj život, protože Kristus je pro něho vším. Je to zvláštní povolání, najít na poušti slávu Ukřižovaného právě v duchovním boji.

ZASVĚCENÉ PANNY

922 Již od apoštolských dob existovaly křesťanské panny, které Pán povolal, aby se mu bezvýhradně oddaly
s větší svobodou srdce, těla i ducha; udělaly rozhodnutí, schválené Církví, žít v panenském stavu „pro nebeské království“ (Mt 19,12).

923 Když panny veřejně „vyjádřily posvátné předsevzetí důsledněji následovat Krista a byly od diecézního biskupa podle schváleného liturgického obřadu zasvěceny Bohu, mysticky se zasnoubily Kristu, Božímu Synu, a oddaly se službě Církve“. Tímto slavnostním obřadem (Consecratio virginum) „se panna stává zasvěcenou osobou jako znamení přesažné lásky Církve ke Kristu, eschatologického obrazu nebeské Nevěsty a budoucího života“.

924 Stav panen, který „k těmto způsobům zasvěceného života přistupuje“, určuje ženu, která žije ve světě (nebo řeholnici) k modlitbě, pokání, službě bratřím a apoštolské práci, podle stavu nebo příslušných darů, kterých se každé z nich dostalo. Zasvěcené panny se mohou sdružovat, aby tím věrněji zachovávaly své životní rozhodnutí.

ŘEHOLNÍ ŽIVOT

925 Řeholní život vznikl na Východě v prvních křesťanských staletích a uskutečňoval se ve společnostech Církví kanonicky zřízených; liší se však od jiných forem zasvěceného života svým kultovním aspektem, veřejnými sliby zachovávání evangelijní rady, společným bratrským životem, svědectvím o Kristově spojení s Církví.

926 Řeholní život pramení z tajemství Církve. Je to dar, který Církev dostává od svého Pána a který ona pak nabízí jako stálý životní stav věřícímu, kterého Bůh volá k životu podle evangelijních rad. Tak může Církev jasně ukazovat Krista a zároveň se považovat za nevěstu Spasitele. Po řeholním životě se požaduje, aby ve svých rozmanitých formách vyjadřoval Boží lásku současným jazykem.

927 Všichni řeholníci, i ti, kteří byli vyňati z pravomoci místních ordinářů, jsou počítáni mezi spolupracovníky diecézního biskupa v jeho pastýřském úřadě. Zakládání a misionářské rozšíření Církve vyžaduje přítomnost řeholního života ve všech jeho formách už od počátků evangelizace. „Dějiny potvrzují velkou zásluhu řeholní rodiny při šíření víry a při formaci nové církve od starobylých mnišských institutů a středověké řády až po kongregace současné doby.“

SEKULÁRNÍ SPOLEČNOSTI

928 „Sekulární společnost je společnost zasvěceného života, v níž křesťané žijící ve světě usilují o dokonalou lásku, a především zevnitř se snaží přispívat k posvěcování světa.“

929 Členové těchto společností se svým „životem dokonale a zcela oddaným [tomuto] posvěcování“, „podílejí na evangelizační činnosti Církve“, „ve světě a jakoby z jeho středu“, v němž jejich přítomnost působí „jako kvas“. Jejich svědectví křesťanského života je zaměřeno na to, aby napomáhalo „k uspořádání světských záležitostí podle Boha“ a „k oživování světa silou evangelia“. Posvátnými závazky přijímají členové sekulárních společností za své evangelijní rady a podle svého „vlastního způsobu světského života“ pěstují vzájemné společenství a bratrství.

SPOLEČNOSTI APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA

930 „Kromě společností zasvěceného života jsou společnosti apoštolského života, jejichž členové neskládají řeholní sliby a usilují o dosažení apoštolského cíle vlastního společnosti, vedou bratrský společný život podle vlastního způsobu života a zachováváním stanov směřují k dokonalosti lásky. V některých z těchto společností přijímají členové evangelijní rady prostřednictvím závazků určených stanovami.“

ZASVĚCENÍ A POSLÁNÍ: HLÁSAT KRÁLE, KTERÝ PŘICHÁZÍ

931 Zasvěcený člověk, zcela vydán Bohu, kterého nadevše miluje a kterému se odevzdal už křtem, se tak stává důvěrněji zasvěcen Boží službě a oddán dobru Církve. Stavem zasvěcení se Bohu zjevuje Církev a ukazuje, jak podivuhodně v ní působí Duch svatý. Je tedy prvním posláním těch, kteří se hlásí k evangelijním radám, žít své zasvěcení. Členové společnosti zasvěceného života však od té chvíle, kdy „se oddali službě Církvi, jsou povinni věnovat se podle povahy své společnosti zvláštním způsobem misijní činnosti“.

932 V Církvi, která je jako svátost, to je znamení a nástroj Božího života, se zasvěcený život jeví jako zvláštní znamení tajemství vykoupení. Následovat a napodobovat Krista „více zblízka“, zjevovat „jasněji“ jeho sebezmaření znamená, že v srdci Kristově jsou „mnohem hlouběji“ blízko svým současníkům. Ti totiž, kteří jdou touto „úzkou“ cestou, povzbuzují vlastním příkladem své bratry a „vydávají… jasné a skvělé svědectví, že svět nemůže být přetvořen a Bohu zasvěcen bez ducha blahoslavenství“.

933 Kristův příchod zůstává pro všechny zasvěcené počátkem a zaměřením jejich života, ať už je jejich svědectví veřejné, jako v řeholním stavu, anebo méně zjevné či dokonce tajné:

„Boží lid nemá zde na zemi trvalý domov... řeholní stav... lépe ukazuje všem věřícím nebeské hodnoty přítomné už na tomto světě; lépe vydává svědectví o novém, věčném životě, který pro nás získal Kristus vykoupením, a lépe předem ohlašuje budoucí zmrtvýchvstání a slávu nebeského království.“

Souhrn

934 „Z Božího ustanovení jsou někteří z křesťanů posvátnými služebníky, které právo nazývá duchovní; ostatní se nazývají laikové. Z obou skupin věřících pocházejí křesťané, kteří uskutečňováním evangelijních rad... se zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají Církvi v jejím spásném poslání.“

935 Kristus posílá své apoštoly a jejich nástupce, aby hlásali víru a zakládali jeho Království. Dává jim účast na svém poslání. Dostávají od něho moc jednat v jeho osobě.

936 Pán udělal ze svatého Petra viditelný základ své Církve. Jemu svěřil klíče. Římský biskup, nástupce svatého Petra, je „hlavou sboru biskupů, zástupcem Krista a pastýřem celé Církve zde na zemi“.

937 Papež „má z božského ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oblasti duchovní správy“.

938 Biskupové, ustanovení skrze Ducha svatého, jsou nástupci apoštolů. „Jednotliví biskupové jsou viditelným zdrojem a základem jednoty ve svých partikulárních církvích.“

939 Biskupové za pomoci svých spolupracovníků, kněží a jáhnů, mají povinnost učit ryzí víře, slavit bohoslužby, především Eucharistii, a vést svou církev jako praví pastýři. K jejich úřadu patří také starostlivost o všechny církve, a to s papežem a pod jeho vedením.

940 Protože je vlastní laickému stavu „žít uprostřed světa a světských záležitostí, jsou laici povoláni k tomu, aby rozehříváni křesťanským duchem působili apoštolsky ve světě jako kvas.“

941 Laici se podílejí na Kristově kněžství: stále více s ním spojeni rozvíjejí milost křtu a biřmování ve všech rozměrech osobního, rodinného, sociálního a církevního život,a a tak uskutečňují povolání ke svatosti, jež se týká všech pokřtěných.

942 Laici jsou díky svému prorockému poslání „povoláni k tomu, aby byli za všech okolností právě uprostřed společnosti Kristovými svědky“.

943 Díky svému královskému poslání mají laici moc zvítězit v sobě samých i ve světě nad vládou hříchu sebezáporem a svatostí svého života.

944 Bohu zasvěcený život je charakterizován veřejným slibem zachovávání evangelijní rady chudoby, čistoty a poslušnosti ve stálém životním stavu, uznaném Církví.

945 Ve stavu zasvěceného život se věřící, který byl určen pro Boha již křtem a Bohu, kterého nade vše miluje, se úplně odevzdal, mnohem niterněji zasvěcuje Boží službě a oddává dobru celé Církve.

5. odstavec

SPOLEČENSTVÍ SVATÝCH

946 Poté, co apoštolské vyznání víry řeklo „svatou Církev obecnou“, k tomu dodává „společenství svatých.“ Tento článek je jistým způsobem vysvětlením předchozího: „Co je Církev, ne-li shromáždění všech svatých?“ Společenství svatých je právě Církev.

947 „Protože všichni věřící tvoří jediné tělo, je dobro jedněch sdíleno druhými... Stejně tak je třeba věřit, že existuje sdílení dober v Církvi. Nejdůležitějším údem je však Kristus, protože je Hlava... Tím se Kristovo dobro se sdílí všem údům; dochází k tomu prostřednictvím svátostí Církve.“ „Jednota Ducha, jímž je Církev oživována a řízena, působí, že všechno, co Církev vlastní, je společné všem, kteří do ní patří.“

948 Výraz „společenství svatých“ má tedy dva úzce spjaté významy: „společenství se svatými věcmi [sancta]“ a „společenství mezi svatými osobami [sancti].“

„Sancta sanctis!“ — svaté věci svatým — ohlašuje celebrant ve většině východních liturgií při pozdvihování svatých darů před přijímáním. Věřící [sancti] jsou živeni Kristovým Tělem a Krví [sancta], aby rostli ve společenství Ducha svatého [koinonia] a předávali je světu.

I. Vzájemné sdílení duchovních hodnot

949 Učedníci v prvotní jeruzalémské obci „setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42).

Společenství ve víře. Víra věřících je víra Církve přijatá od apoštolů; je to životní poklad, který se rozhojňuje sdílením.

950 Společenství svátostí. „Ovoce všech svátostí patří všem věřícím, kteří skrze tyto svátosti jsou jakoby svatými pouty svázáni a spojeni s Kristem; nejvíce se to uskutečňuje skrze křest, kterým jako branou se vstupuje do Církve. Společenství svatých znamená tu to jednotu vytvořenou svátostmi...

…Výraz „společenství“ (communio) se hodí pro všechny svátosti, protože spojují s Bohem... mnohem přesněji se však vztahuje na Eucharistii, která uskutečňuje toto společenství.“

951 Společenství charizmat. Ve společenství Církve Duch svatý „rozdává mezi věřícími každého stavu také zvláštní milosti“ pro budování Církve. A „ty projevy Ducha jsou… dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1 Kor 12,7).

952 „Měli všechno společné“ (Sk 4,32). „Opravdový křesťan nevlastní nic tak výlučně, že by to neměl považovat za společné všem, a proto má být vždy ochoten zmírnit nouzi strádajících bratří.“ Křesťan je správcem Pánova majetku.

953 Společenství lásky. Ve společenství svatých „žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě“ (Řím 14,7). „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd“ (1 Kor 12,26-27). „Láska nemyslí jen na sebe“ (1 Kor 13,5). I sebemenší náš čin, vykonaný s láskou, blahodárně působí na všechny v této solidárnosti se všemi lidmi, živými i mrtvými; tato solidárnost má svůj základ ve společenství svatých. Každý hřích škodí tomuto společenství.

II. Společenství nebeské a pozemské Církve

954 Tři stavy Církve. „Dokud Pán nepřijde ve své slávě a všichni andělé s ním, kdy také zničí smrt a všechno mu bude podřízeno, někteří jeho učedníci putují po zemi, jiní se po smrti očišťují, další jsou slaveni a hledí „jasně na samého trojjediného Boha, jak je““:

„Všichni však – i když v různém stupni a různým způsobem – jsme navzájem spojeni v téže lásce k Bohu a bližnímu a zpíváme týž hymnus slávy našemu Bohu. Neboť všichni, kdo jsou Kristovi a mají jeho Ducha, srůstají v jednu Církev a v něm jsou navzájem propojeni.“

955 „Jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji, se nijak nepřerušuje, ba podle stálé víry Církve ještě posiluje vzájemným sdílení duchovních hodnot.“

956 Přímluva svatých. „Nebešťané totiž, protože jsou důvěrněji spojeni s Kristem, upevňují celou Církev ve svatosti... neustále se za nás přimlouvají u Otce a podávají mu zásluhy, které získali na zemi skrze jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi, Ježíše Krista... Jejich bratrská péče o nás nám tedy vydatně pomáhá v naší slabosti.“

„Neplačte. Budu vám užitečnější po své smrti a budu vám pomáhat účinněji, než za svého života.“

„V nebi se budu starat jen o to, abych konala dobro na zemi.“

957 Společenství se svatými. „Památku nebešťanů ctíme nejen pro jejich příklad, nýbrž ještě více proto, aby se jednota celé Církve posilovala v Duchu uskutečňováním bratrské lásky. Vždyť jako nás přivádí blíže ke Kristu křesťanské společenství poutníků, tak nás i společenství se svatými spojuje s Kristem. Z něj — jako ze zdroje a hlavy – pramení všechny milosti a život Božího lidu.“

„Kristu se klaníme, protože je Boží Syn, zatímco mučedníky právem uctíváme jakožto učed níky a napodobitele Pána pro jejich svrchovanou oddanost jejich Králi a Mistrovi; a kéž je dáno i nám, abychom se stali jejich společníky a spoluučedníky!“

958 Společenství se zemřelými. „Putující Církev plně uznala toto společenství celého tajemného Těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství konala památku zesnulých s velkou úctou a obětovala za ně modlitby, neboť „svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za zemřelé, aby byli vysvobozeni od hříchu“ (2 Mak 12,45).“ Naše modlitba jim může nejen pomáhat, ale umožnit jim, aby jejich přímluva za nás byla účinná.

959 ... v jedné Boží rodině. My všichni totiž, „jsme Boží děti a tvoříme jedinou rodinu v Kristu, odpovídáme nejhlubšímu povolání Církve a už předem máme podíl na liturgii dovršené slávy, když se máme vzájemně rádi a společně chválíme Nejsvětější Trojici“.

Souhrn

960 Církev je „společenství svatých“: Tento výraz označuje na prvním místě „svaté věci“ ['sancta'] a především Eucharistii, která „představuje a působí jednotu věřících, kteří tvoří jedno tělo v Kristu“.

961 Tento výraz také označuje společenství „svatých osob“ ['sancti'] v Kristu, který „zemřel za všechny“, takže co každý koná nebo trpí v Kristu a pro Krista, prospívá všem.

962 „Věříme ve společenství všech věřících v Krista, těch, kteří putují po této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi. Ti všichni tvoří jedinou Církev. A věříme, že v tomto společenství je nám nápomocná milosrdná láska Boha a jeho svatých, kteří stále ochotně slyší naše modlitby.“

6. odstavec

MARIA – MATKA KRISTOVA, MATKA CÍRKVE

963 Potom, co jsme hovořili o úloze Panny Marie v tajemství Krista a Ducha, je vhodné nyní uvažovat o jejím místě v tajemství Církve. „Panna Maria... je uznávána a ctěna jako pravá Matka Boha a Vykupitele... „je dokonce i matkou [Kristových] údů..., poněvadž svou láskou spolupracovala, aby se zrodili v Církvi věřící, kteří jsou údy té Hlavy“. “…Maria, Matka Kristova, Matka Církve.“

I. Maria, Matka Církve

ZCELA SJEDNOCENA SE SVÝM SYNEM...

964 Mariina úloha v Církvi je neoddělitelná od jejího spojení s Kristem a přímo z něj vyplývá. „Toto spojení Matky se Synem při díle spásy je zřejmé od chvíle pozemského početí Krista až do jeho smrti.“ Zvlášť se to projeví v hodině jeho utrpení:

„Blahoslavená Panna se ubírala cestou víry a své spojení se Synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu, spolu se svým Jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní dar, který ona zrodila. A nakonec, když Ježíš Kristus umíral na kříži, dal ji za matku svému učedníkovi těmito slovy: „Ženo, to je tvůj syn“ (Jan 19,26-27).“

965 Po nanebevstoupení svého Syna Maria „svými modlitbami pomáhala prvotní Církvi“. Spolu s apoštoly a několika ženami vidíme „také Marii svými modlitbami vyprošující dar Ducha svatého, který ji zastínil už při zvěstování“.

… I PŘI SVÉM NANEBEVZETÍ…

966 „Když konečně neposkvrněná Panna, která byla uchráněna jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako Královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému Synu, který je Pán pánů, a Vítězi nad hříchem a smrtí.“ Nanebevzetí svaté Panny je zvláštní účastí na vzkříšení jejího Syna a předjímá vzkříšení ostatních křesťanů:

„Ve svém mateřství jsi uchovala panenství, ve své smrti (dosl. usnutí - pozn. překl.) jsi neo-
pustila svět, ó Matko Boží; dosáhla jsi pramene života, ty, která jsi počala živého Boha, a
osvobodíš svými modlitbami naše duše od smrti.“

… JE NAŠÍ MATKOU V ŘÁDU MILOSTI

967 Svým naprostým souhlasem s Otcovou vůlí, se spasitelným dílem jeho Syna a s každým hnutím Ducha svatého je Panna Maria pro Církev vzorem víry a lásky. „Proto je uznávána jako vynikající a naprosto jedinečný člen Církve“ „a je předobraz [typus] Církve“.

968 Avšak její úloha vzhledem k Církvi a k celému lidstvu jde ještě dále. „Zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.“

969 „Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkon, ale na dále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami... Proto je bla hoslavená Panna vzývána v Církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřed nice.“

970 „Mariina mateřská úloha vůči lidem nikterak nezastiňuje ani nezmenšuje jediné prostřednictví Kristovo, nýbrž ukazuje jeho sílu. Celý spasitelný vliv blahoslavené Panny vliv na lidi... plyne z nadbytku Kristových zásluh; opírá se o jeho prostřednictví, na němž zcela závisí a z něho čerpá svou sílu.“ „Žádný tvor nemůže být nikdy přirovnán k vtělenému Slovu a Vykupiteli. Avšak jako mají na Kristově kněžství rozličným způsobem účast jak posvěcení služebníci, tak věřící lid, a jako se Boží dobrota skutečně vylévá na tvorstvo různým způsobem, tak ani jediné prostřednictví Vykupitele nevylučuje, nýbrž vyvolává rozličnou spolupráci tvorů, vyplývající z účasti na jediné=m zdroji.“

II. Uctívání Svaté Panny

971 „Budou mě blahoslavit všechna pokolení“ (Lk 1,48). „Úcta Církve ke Svaté Panně je niterný prvek křesťanského kultu.“ „Marii… Církev právem uctívá zvláštní úctou... Už od nejstarších dob je blahoslavená Panna uctívána pod názvem „Bohorodička“ a věřící se v modlitbách utíkají pod její ochranu ve všech nebezpečích a potřebách… Tato úcta... je sice zcela jedinečná, se podstatně liší od úcty klanění, která se vzdává vtělenému Slovu stejně jako i Otci a Duchu svatému, a velmi ji podporuje“; nachází svůj výraz v liturgických svátcích, zasvěcených Matce Boží, a v mariánské modlitbě svatého růžence, „souhrnu celého evangelia“.

MAR-01 Mariánská úcta (podle P. Tomáše Kubeše, SJ, „Ve šlépějích Neposkvrněné“)

Úcta k nejblahoslavenější Panně je poslední prostředek Ducha svatého (po svátostech, eucharistické úctě a úctě k člověčenství Kristovu), jímž nás posvěcuje a vede k dokonalosti a jímž obnovuje tvářnost země. „Úcta mariánská není dobrá k ničemu jinému, než aby nás vedla k Ježíšovi,“ řekl kdosi s pohrdáním a zapomněl, že jí nemohl dát krásnější doporučení. – Jak tedy soudit o mariánské úctě, která je bezvýhradně k tomu, aby nás vedla ke Kristu a do nebe?

A) Důvody mariánské úcty

1. Má právo na naši úctu, protože je od věčnosti předurčená Snoubenka druhé božské Osoby a Matka Božího Syna podle těla. Tím, že zrodila Syna Božího, stala se pokrevně příbuznou s druhou božskou Osobou a skrze ni spřízněná se samou Nejsvětější Trojicí, tak jako dívka z lidu, pojatá za choť královským synem, se stává příbuznou samotného krále, a tím nabývá právo na úctu a hold všech králových poddaných. Proto lidé na zemi nejinak než legie andělů na nebi se v nejhlubší úctě sklánějí před bytostí, vyvolenou a povýšenou od samého trojjediného Boha, aby byla

a) prvorozenou dcerou Boha Otce, tj. nade všechny omilostněné (skrze milost posvěcující za děti přijaté) lidi i anděly Bohu neskonale bližší, podobnější, milejší, s ním spojená nevýslovně dokonalým transcendentním způsobem;

b) chrámem a stánkem Ducha svatého, neboť je nejkrásnějším plodem vykupitelského Kristova díla; patří vyššímu řádu než ostatní tvorstvo, když byla nejen obdařena hojnější milostí (svatostí) než všichni ostatní, ale byla vší milosti plna. „Ostatním se dostalo milosti po kapkách, Marii je však vlita veškerá plnost milosti“ (sv. Jeroným: imanentní postvení Marie Panny ve tvorstvu; mystická růže; nejkrásnější výkvět na stromu lidského pokl ní);

c) Matkou Božího Syna – postavení Panny Marie mezi Bohem a lidstvem (viz 2).

2. Uctíváme svatou Pannu, protože je Matkou Spasitele a tím zároveň Prostřednice mezi ním a lidstvem. Tento úřad a důstojnost se pojímá obvykle nedokonale: „Vykupitel nějakou matku mít musel, vybral si tedy mezi mnohými tuto; každá jiná žena by mu tu službu také prokázala.“ To je nedostatečné, pochybené, Matku Boží ponižující, ba bludné tertuliánskoprotestantské pojímání její důstojnosti. Svatá Panna byla víc než pouhý materiální nástroj. Nemůžeme říci: „Boží Syn se skrze Marii Pannu vtělil“ v témž smyslu, jako říkáme „Skrze kříž nás vykoupil“. Kříž byl nevědomý nástroj vykoupení, Neposkvrněná Panna přispěla a napomáhala k naší spáse vědomě a činně. Pán žádal skrze anděla její souhlas a ona svobodně svým „staň se“ vzala na sebe důstojnost Matky trpícího Spasitele spolu se všemi velkými oběťmi s tím posláním spojenými – nehledě k tomu, že andělskou čistotou a planoucí láskou se stala hodnou, skálopevnou vírou, hlubokou pokorou a naprostou poslušností a odevzdaností do vůle Nejvyššího schopnou této milosti a povýšení, pokud vůbec u tvora může být o hodnosti a schopnosti (dispozici) k přijetí řeč. To je smysl výroku: „Skrze ženu jsme padli, skrze ženu jsme povstali.“ Eva spolu s Adamem se stala lidstvu cestou ke hříchu a zkáze, Maria spolu s Ježíšem cestou k životu a spáse. Tím se stala Matkou nového lidstva.

3. protože je naší Matkou, která nám zjednala skrze Ježíše a spolu s ním nadpřirozený život.

4. protože je ideálem a vzorem nedostižné nadpřirozené krásy a ctnosti, mravní dokonalosti a svatosti.

5. Protože je podle Boží vůle královnou trojí Církve: vítězné, bojující a trpící. Matka našeho Krále je i naší paní a vládkyní.

6. protože je naše Přímluvkyně a Rozdavatelka milostí, na jejíž přímluvu nás odkazuje sám Nejvyšší. Jako jsme od něho dostali Spasitele jedině skrze ni, tak chce, abychom si i ostatní milosti vyprošovali skrze ni.

7. Poslední důvod: Co neponižovalo Syna Božího, nemůže ponižovat ani nás. Ježíš svou Matku ctil a miloval, a nám přísluší mít v úctě, co měl v úctě on sám.

Každý tedy musí vidět, že všechna velikost a vznešenost nejblahoslavenější Panny pochází z Krista a od Krista. Je-li Kristus slunce, jsou-li vykoupení hvězdy, třpytící se jeho jasem, pak je Maria jako měsíc, jenž vyniká nad všechny hvězdy, nemá však světlo sám ze sebe, ale od slunce jako ostatní hvězdy. Odděl P.Marii od Krista, a máš světici – snad první mezi všemi, ale nic než světici, jednu z mnohých. Jedině spojení s Kristem činí P.Marii tím, čím je; jedině důstojnost Matky Boží ji povznáší neskonale nade všechno tvorstvo a vymáhá úctu podstatně vyšší, rozdílnou od úcty svatých (cultus hyperduliae).

Závěr: Na Panně Marii jako na Pomocnici Spasitele a Prostřednici, jako na Královně a Matce v řádu milosti, je všechno vykoupené lidstvo závislé, jí je podřízené, na její prostřednictví je odkázané, jí je povinné vděčností a kromě toho úctou a láskou, jí je v pravém slova smyslu dlužníkem. Mariánská úcta nám tedy není ponechána na libovůli jako úcta jiných svatých, ale je závazná pro všechny lidi bez výjimky.

B) Cíl mariánské úcty

Cíl a ovoce této úcty uvádí liturgie 8.12. v modlitbě po přijímání: „…(úcta mariánská) nechť v nás vyhojí rány (následky) oné viny, jíž jsi uchránil jedině Neposkvrněné Početí Panny Marie.“ Tedy: hojit v nás následky dědičného hříchu, to je nejbližším cílem pobožnosti k P.Marii, posledním cílem je pak spojení s Bohem a dosažení věčného života. Nejsmutnější následek Adamovy viny je nezřízenost tělesné žádostivosti, nemoc, na kterou lidstvo stonalo, stůně a stonat bude, dokud bude jediný syn hříšné Evy na světě. Poživačnost v nejrůznějších odstínech, v jemných i hrubých formách, je epidemií současnosti. Hřích Adamův je vočkován do všeho lidsva, tím jedem je otráveno lidstvo ve svém kořeni, jen jediná ze všech Eviných dcer byla tohoto jedu uchráněna, Maria. Rány hnisající na těle lidstva mají původ a příčinu v Evině hříchu, jejich uzdravení pochází od Marie Panny a požehnaného plodu jejího panenského lůna. Maria je strom života, jehož ovoce křísí mrtvé a uzdravuje nemocné. Bez poskvrny počatá Panna se stala nápravou své hříšné matky, a úcta k ní je lékem proti poživačnosti a tělesné žádostivosti, proti této emancipaci těla, jež dnes slaví pravé orgie. To je cíl úcty k Neposkvrněné: „Jako ona beze vší poskvrny přišla na svět, tak abychom my na její přímluvu čistí ze světa odešli“ (z liturgie 8.12.). Cíl velký a vznešený: dovést nás k Ježíši, k Bohu, k věčnému životu.

C) Ovoce mariánské úcty

1. Radost čistá a ušlechtilá, bez níž není nikdo šťastný. Božské Srdce Páně, Eucharistie a Maria jsou tři největší díla Ducha svatého; třetí božská Osoba je však zosobněná Láska, Radost a Sladkost Nejsvětější Trojice; proto po všech jeho dílech je rozlita nebeská slast. Radost patří k plodům Ducha svatého: činí službu Bohu milou a sebezápor snadný. Na tváři opravdového mariánského ctitele se zračí vnitřní štěšstí, jeho zrak není vyhaslý, ale září ohněm nadšení.

2. Odpor ke všemu, co je nízké (morálně) a ohavné, záliba ve věcech nadzemských.

3. Čistota srdce. Vroucí úcta a něžná láska mne činí nezbytně podobným tomu, koho ctím a miluji. Kdo se zahledí na obraz Neposkvrněné, bezděky cítí, kde se od tohoto Božího ideálu odchyluje.

4. Snadné přemáhání pokušení, zvláště tělesných. „Nic není těžké tomu, kdo miluje.“

5. Radostná důvěra v milost Boží.

6. Zvláštní úcta k Duchu svatému, jehož je Maria dílem; ji v Neposkvrněném Početí zahrnul plností milosti a svatosti, ji vychovával a připravoval na její poslání, ji zastínil v tajemství zvěstování, v jejím lůně vytvořil Spasitelovo tělo, na ni sestoupil v den Letnic.

7. Láska ke Kristu – vyrůstá z mariánské úcty sama sebou jako přirozený plod.

8. Úcta k Eucharistii jde nerotlučně ruku v ruce s úctou k té, z níž Pán lidské tělo, podávané nám v Nejsvětější Svátosti, vzal na sebe a která ho sama v Eucharistii přijímala.

9. Konečně je vroucí úcta a láska k Panně Marii známkou věčného vyvolení. Gabrielovo zvěstování Ave bylo lidstvu zvěstí nové doby, signálem k návratu k Bohu, začátkem šťasného věku. Pro jednotlivce je mariánská úcta začátkem nové horlivosti, zárukou Boží miloti, spásy a vytrvání.

D) Způsoby mariánské úcty

1. Modlitba.

2. Následování (práce na vlastním sebezdokonalení).

3. Slavení sobot, zvláště prvních v měsíci – viz POB-02. Sobota je P.Marii zasvěcena na památku Bílé soboty, jejího bolestného dne, kdy ona jediná zůstala pevná víře, zatímco se všichni ostatní viklali.

4. Svátky mariánské držet.

5. Měsíce mariánské držet.

6. Pouti.

7. Růženec.

E) Podmínka pravé mariánské úcty

je: sloužit nebeské Královně čistým srdcem. Panna Maria je sice útočištěm hříšníků, ale jen kajících hříšníků, kteří mají dobrou vůli a pevný úmysl vybřednout z močálu hříchu – zvláště jde-li o hřích nečistoty. Nic se neprotiví panenské Matce Boží jako tato neřest. Kdo však myslí, že je možné uctívat P.Marii a přitom hovět nezřízené vášni nebo hříchu, propadá sebeklamu. Maria ve kde Kristu, hřích však od něho odvádí; úcta k ní je cesta k Bohu, hřích je hradba mezi námi a Jím. Jen tam, kde je svědomitá práce na vlastní dokonalosti, láska ke Kristu a oddanost k Církvi, jež nás naučila P.Marii ctít a milovat, tam je i pravá mariánská úcta. „Kdo chce důstojně oslavovat P.Marii nebo jí sloužit, musí napřed povstat z hříchu, protože nestojí za mnoho chvála z úst hříšníků, a kdo hřeší, není hoden být nazýván synem takové Matky…“

III. Maria – eschatologický obraz Církve

972 Když jsme dlouze mluvili o Církvi, o jejím původu, poslání a určení, nemůžeme toto téma lépe zakončit než tím, že obrátíme svůj zrak k Marii, abychom na ní rozjímali, co je Církev ve svém tajemství, ve svém „putování ve víře“, a čím bude po skončení své cesty ve vlasti, kde na ni čeká „ve slávě nejsvětější a nedělitelné Trojice“, „ve společenství všech svatých“ ta, kterou Církev uctívá jako matku svého Pána a jako svou vlastní Matku:

„Jako je matka Ježíšova, oslavená už s tělem a duší v nebi, obrazem i počátkem Církve, která se dovrší v budoucím věku, tak zde na zemi září před putujícím Božím lidem jako znamení jisté naděje a útěchy, dokud nepřijde den Páně.“

Souhrn

973 Tím, že vyslovila „fiat“ při Zvěstování a dala svůj souhlas k tajemství vtělení, Maria už spolupracuje na celém díle, které její Syn má vykonat. Je Matkou všude, kde on je Spasitelem a Hlavou mystického Těla.

974 Nejsvětější Panna Maria byla po skončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy, kde se již podílí na slávě vzkříšení svého Syna, předjímajíc vzkříšení všech údů jeho Těla.

975 „Věříme, že nejsvětější Matka Boží, nová Eva, Matka Církve, i nadále v nebi koná svou mateřskou službu pro Kristovy údy.“

10. ČLÁNEK

„VĚŘÍM V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ“

976 Apoštolské vyznání víry váže víru v odpuštění hříchů na víru v Ducha svatého, ale také na víru v Církev a ve společenství svatých. Právě když vzkříšený Kristus dával svým apoštolům Ducha svatého, udělil jim božskou moc odpouštět hříchy: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23). (Druhá část katechismu bude výslovně pojednávat o odpuštění hříchů skrze křest, svátost smíření a ostatní svátosti, zvláště Eucharistii. Zde tedy zde stačí krátce připomenout některé základní údaje).

I. Jeden křest na odpuštění hříchů

977 Náš Pán vázal odpuštění hříchů na víru a křest: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen“ (Mk 16,15-16). Křest je první a hlavní svátostí pro odpuštění hříchů, protože spojuje s Kristem, jenž „byl vydán na smrt pro naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění“ (Řím 4,25), abychom mohli „i my žít novým životem“ (Řím 6,4).

978 „Když jsme však poprvé s vyznáním víry obmyti křtem svatým, toto odpuštění je nám dáno s takovou hojností, že nezůstává k zahlazení ani prvotní vina, ani to, čeho jsme se následně dopustili dobrovolně buď přestoupením, anebo opomenutím; nic nezůstává ani z trestů k odčinění. Přitom však křestní milostí není nikdo zbaven všech slabostí přirozenosti. Právě naopak každý je nucen bojovat proti žádostivosti, která nás nepřestává podněcovat ke hříchům.“

979 Kdo by mohl být v tomto boji proti náklonnosti ke zlu natolik „silný a bdělý, aby se vyhnul jakémukoliv zranění“ hříchem? „Bylo-li tedy nutné, aby měla Církev moc odpouštět hříchy, bylo třeba jí svěřit klíče od nebeského království i jiným způsobem než svátostí křtu, způsobem, kterým by se mohly odpouštět hříchy každému kajícníkovi, i kdyby hřešil až do posledního dne svého života.“

980 Pokřtěný může být smířen s Bohem a Církví svátostí smíření:

„Otcové právem nazývali smíření „namáhavý křest“. Pro ty, kteří po křtu klesli, je tato svátost smíření nutná ke spáse jako sám křest pro ty, kteří ještě nebyli znovuzrozeni.“

II. Moc klíčů

981 Kristus po svém vzkříšení vyslal své apoštoly, aby zvěstovali „v jeho jménu... pokání, aby všem národům byly odpuštěny hříchy“ (Lk 24,47). Takovou „službu smíření“ (2 Kor 5,18) nevykonávají apoštolové a jejich nástupci pouze tím, že hlásají lidem Boží odpuštění, které ním zasloužil Kristus, a že je vyzývají k obrácení a víře, nýbrž i tím, že jim udělují odpuštění hříchů křtem a že je smiřují s Bohem a s Církví díky moci klíčů, kterou dostali od Krista:

„Církev dostala klíče nebeského království, aby v ní docházelo k odpuštění hříchů skrze Kristovu krev a působení Ducha svatého. Duše, která byla mrtva kvůli hříchům, se v této Církvi znovu zrodí, aby žila s Kristem, jehož milost nás spasila.“

982 Není žádná vina, byť sebetěžší, kterou by svatá Církev nemohla odpustit. „Nelze připustit, že by existoval nějaký člověk, tolik špatný a tolik zvrácený, aby mu nemohla být dána bezpečná naděje na odpuštění, jestliže opravdu lituje svého poblouznění.“ Kristus, který zemřel za všechny lidi, chce, aby v jeho Církvi byly vždy otevřeny brány odpuštění každému, kdo se vzdálí od hříchu.

983 Katecheze bude snažit probudit a pěstovat ve věřících víru v nesrovnatelnou velikost daru, který dal zmrtvýchvstalý Kristus své Církvi: poslání a moc opravdu odpouštět hříchy skrze službu apoštolů a jejich nástupců.

„Pán chce, aby jeho učedníci měli co nejrozsáhlejší pravomoc; chce, aby jeho služebníci konali jeho jménem, co on sám konal, když byl na zemi.“

„Kněží dostali moc, kterou Bůh neudělil ani andělům, ani archandělům. To, co kněží vykonají zde na zemi, Bůh potvrzuje tam nahoře.“

„Kdyby v Církvi nebylo odpuštění hříchů, nebylo by žádné naděje na věčný život a na věčné osvobození. Děkujeme Bohu, který dal své Církvi takový dar.“

Souhrn

984 Vyznání víry uvádí do souvislosti „odpuštění hříchů“ s vyznáním víry v Ducha svatého. Vzkříšený Kristus totiž svěřil apoštolům moc odpouštět hříchy, když jim dal Ducha svatého.

985 Křest je první a hlavní svátost odpuštění hříchů: spojuje nás s Kristem, který zemřel a vstal z mrtvých, a dává nám Ducha svatého.

986 Z Kristovy vůle Církev vlastní moc odpouštět hříchy pokřtěným a vykonává ji prostřednictvím biskupů a kněží, obyčejně ve svátosti smíření.

987 „Při odpuštění hříchů jsou kněží a svátosti pouhé nástroje, jimiž Ježíš Kristus, jediný Původce a Dárce spásy, v nás působí odpuštění hříchů a dává nám milost ospravedlnění.“

11. ČLÁNEK

„VĚŘÍM… VE VZKŘÍŠENÍ TĚLA“

988 Křesťanské Krédo – vyznání naší víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého a v činnost Boha Stvořitele, Spasitele a Posvětitele – vrcholí vyznáním víry ve vzkříšení mrtvých na konci časů a ve věčný život.

989 Pevně věříme a pevně doufáme, že jako Kristus opravdu vstal z mrtvých a žije navěky, tak také spravedliví po své smrti budou žít navěky se vzkříšeným Kristem, a že on je v poslední den vzkřísí. Naše vzkříšení bude, stejně jako Kristovo vzkříšení, dílem Nejsvětější Trojice:

„A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás“ (Řím 8,11).

990 Výraz „tělo“ označuje člověka v jeho stavu slabosti a smrtelnosti. „Vzkříšení těla“ znamená, že po smrti nebude žít jen nesmrtelná duše, nýbrž že i naše „smrtelná těla“ (Řím 8,11) znovu ožijí.

991 Věřit ve vzkříšení mrtvých — to byl podstatný prvek křesťanské víry už od jejich počátků. „Přesvědčením křesťanů je vzkříšení mrtvých; tím, že v ně věříme, jsme křesťané.“

„Jak mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení z mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení z mrtvých, nevstal ani Kristus! A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra... Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli“ (1 Kor 15,12-14.20).

I. Kristovo a naše vzkříšení

POSTUPNÉ ZJEVOVÁNÍ VZKŘÍŠENÍ

992 Vzkříšení z mrtvých zjevoval Bůh svému národu postupně. Naděje na tělesné vzkříšení mrtvých se prosadila jako vnitřní důsledek víry v Boha, Stvořitele celého člověka, duše i těla. Stvořitel nebe i země také věrně dodržuje svou smlouvu s Abrahámem a jeho potomstvem. A v tom dvojím výhledu se začne vyjadřovat víra ve vzkříšení. Makabejští mučedníci vyznávají před svou smrtí:

„Král vesmíru nás vzkřísí k životu novému a věčnému, protože jsme zemřeli za jeho Zákon“ (2 Mak 7,9). „Je radostné skonat lidskou rukou, když máme v Bohu jistou naději, že jím budeme znovu vzkříšeni“ (2 Mak 7,14).

993 Farizeové a mnozí současníci Páně doufali ve vzkříšení. Ježíš je hlásá s důrazem. Odpovídá saduceům, kteří vzkříšení popírají: „Jste na omylu, protože neznáte Písma ani Boží moc“ (Mk 12,24). Víra ve zmrtvýchvstání spočívá na víře v Boha, který „není Bohem mrtvých, ale živých!“ (Mk 12,27).

994 Ale co více! Ježíš váže víru ve zmrtvýchvstání na svou vlastní osobu: „Já jsem vzkříšení a život“ (Jan 11,25). Sám Ježíš vzkřísí v poslední den ty, kteří v něho uvěří a kteří budou jíst jeho tělo a pít jeho krev. Už nyní dává toto znamení a záruku tím, že některým mrtvým vrací život; ohlašuje tím své vlastní vzkříšení, které však bude jiného druhu. O této jedinečné události mluví jako o „znamení Jonáše“ (Mt 12,39), o znamení chrámu: ohlašuje, že vstane z mrtvých třetího dne po svém usmrcení.

995 Být Kristovým svědkem znamená být „svědkem jeho zmrtvýchvstání“ (Sk 1,22), patřit k těm, kteří „s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání“ (Sk 10,41). Křesťanská naděje ve vzkříšení je plně poznamenána setkáními se vzkříšeným Kristem. Vstaneme z mrtvých jako on, s ním a skrze něho.

996 Hned od počátku narážela křesťanská víra ve vzkříšení na nepochopení a odpor. „V žádném jiném bodě nenaráží křesťanská víra na takový odpor jako v otázce vzkříšení těla.“ Dost snadno se přijímá, že život lidské osoby pokračuje po smrti duchovním způsobem. Avšak věřit, že by toto tělo, jehož smrtelnost je tak zřejmá, mohlo vstát k věčnému životu?

JAK BUDOU MRTVÍ VZKŘÍŠENI?

997 Co to znamená „vzkřísit“? Při smrti, odloučení duše a těla, propadá tělo rozkladu, kdežto jeho duše jde vstříc Bohu, i když zůstává v očekávání, až bude znovu spojena se svým oslaveným tělem. Bůh ve své všemohoucnosti definitivně vrátí neporušitelný život našim tělům tím, že je spojí s našimi dušemi mocí Ježíšova zmrtvýchvstání.

997 Co to znamená „vzkřísit“? Při smrti, odloučení duše a těla, propadá tělo rozkladu, kdežto jeho duše jde vstříc Bohu, i když zůstává v očekávání, až bude znovu spojena se svým oslaveným tělem. Bůh ve své všemohoucnosti definitivně vrátí neporušitelný život našim tělům tím, že je spojí s našimi dušemi mocí Ježíšova zmrtvýchvstání.

998 Kdo vstane z mrtvých? Všichni lidé, kteří zemřeli: „ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,29).

999 Jak? Kristus vstal z mrtvých se svým vlastním tělem: „Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já!“ (Lk 24,39); on se však nevrátil do pozemského života. Týmž způsobem v něm „všichni vstanou z mrtvých se svým vlastním tělem, které nyní mají“, ale toto tělo bude proměněno v oslavené tělo, v „tělo zduchovnělé“ (1 Kor 15,44):

„Někdo snad řekne: A jak mohou mrtví vstát? Jaké to budou mít tělo, až přijdou? Ty bláhový člověče! Když zaséváš semeno, nezačne projevovat známky života, jestliže napřed neod umře. A zaséváš přece ne už tu budoucí rostlinu, ale jen pouhé semeno. Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá... Toto tělo porušitelné musí totiž na sebe vzít neporušitelnost, a toto tělo smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost“ (1 Kor 15,35-37.42.53).

1000 Ono „jak“ přesahuje možnosti naší představivosti a našeho rozumu; je přístupné jen ve víře. Avšak naše účast na Eucharistii nám dává již předem okoušet proměnění našeho těla Kristovým působením:

„Jako chléb, který je plodem země, není už obyčejným chlebem po tom, co na něj bylo svoláváno Boží požehnání, ale je Eucharistií, složenou ze dvou skutečností, z jedné pozemské a z druhé nebeské, tak naše těla, která přijímají Eucharistii, nejsou už pomíjející od chvíle, kdy mají v sobě zárodek vzkříšení.“

1001 Kdy? S konečnou platností „v poslední den“ (Jan 6,39-40.44.54; 11,24); „na konci světa“. Vzkříšení z mrtvých je totiž úzce spojeno s Kristovým druhým příchodem:

„Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané…“ (1 Sol 4,16).

VZKŘÍŠENÍ S KRISTEM

1002 Je-li pravda, že nás Kristus vzkřísí „v poslední den“, je také pravda, že jsme již v jistém smyslu s Kristem vzkříšeni. Křesťanský život je, díky Duchu svatému, už nyní, na zemi, účastí na Kristově smrti a vzkříšení:

„Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých… Když jste byli s Kristem vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici“ (Kol 2,12; 3,1).

1003 Věřící, spojení s Kristem prostřednictvím křtu, se již skutečně podílejí na nebeském životě vzkříšeného Krista, ale tento život je „s Kristem skrytý v Bohu“ (Kol 3,3). „Zároveň s ním [Bůh] vzkřísil i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni“ (Ef 2,6). Protože se sytíme jeho tělem v Eucharistii, náležíme již k Tělu Kristovu. Až budeme vzkříšeni v poslední den, i my se „s ním ukážeme ve slávě“ (Kol 3,4).

1004 V očekávání onoho dne se již tělo i duše věřícího podílí na důstojnosti, že je „v Kristu“; odtud pramení požadavek úcty k vlastnímu tělu, ale i k tělu bližního, zvláště když trpí:

„Tělo je pro Pána a Pán pro tělo. A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými?... Proto už nepatříte sami sobě... Oslavujte proto Boha svým tělem“ (1 Kor 6,13-15.19-20).

II. Zemřít v Ježíši Kristu

1005 Ke vzkříšení s Kristem je třeba nejprve zemřít s Kristem, je třeba „opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu“ (2 Kor 5,8). Při tomto odchodu (Fil 1,23), jímž je smrt, se duše oddělí od těla. Znovu se spojí se svým tělem v den vzkříšení mrtvých.

SMRT

1006 „Záhada lidského údělu nejvíce vyvstává tváří v tvář smrti.“ Z jedné strany je tělesná smrt přirozená, avšak pro víru je ve skutečnosti „odplatou za hřích“ (Řím 6,23). A pro ty, kteří umírají v Kristově milosti, je účastí na smrti Pána, aby mohli mít podíl na jeho vzkříšení.

1007 Smrt je ukončením pozemského života. Naše životy jsou odměřeny časem, během něhož se měníme, stárneme, a jako u všech živých bytostí na zemi smrt se jeví jako normální ukončení života. Toto hledisko smrti dodává našim životům naléhavost: pomyšlení na to, že jsme smrtelní, nám pomáhá uvědomit si, že máme jen omezený čas k uskutečnění své existence.

„Pamatuj na svého Tvůrce ve dnech svého mládí... Pak se vrátí prach do země, odkud vzešel, a duch se vrátí k Bohu, který ho dal“ (Kaz 12,1.7).

1008 Smrt je důsledkem hříchu. Učitelský úřad Církve, hodnověrný vykladatel tvrzení Písma svatéhoa Tradice učí, že smrt vstoupila do světa pro hřích člověka. Ačkoliv člověk vlastnil smrtelnou přirozenost, Bůh stanovil, že nezemře. Smrt tedy odporovala plánům Boha Stvořitele a vstoupila do světa jako následek hříchu. „Tělesná smrt, které by byl člověk ušetřen, kdyby nebyl zhřešil“, je tedy jeho „posledním nepřítelem“, který má být přemožen.

1009 Smrt je Kristem přeměněna. I Ježíš, Boží Syn, podstoupil smrt, jež je příznačná pro lidský úděl. Avšak navzdory smrtelným úzkostem558 ji vzal na sebe úkonem naprostého a svobodného podrobení se vůli svého Otce. Ježíšova poslušnost proměnila prokletí smrti v požehnání.

SMYSL KŘESŤANSKÉ SMRTI

1010 Díky Kristu má křesťanská smrt kladný smysl. „Pro mě život je Kristus a smrt ziskem“ (Fil 1,21). „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít“ (2 Tim 2,11). Podstatně nové je na křesťanské smrti toto: Křtem již křesťan svátostně „zemřel s Kristem“, aby žil novým životem; umíráme-li v Kristově milosti, tělesná smrt dovršuje toto „zemření s Kristem“ a zakončuje tak přivtělení k němu v jeho vykupitelském úkonu.

„Pro mne je lepší zemřít v („eis“) Ježíši Kristu, než být králem až do končin země. Hledám toho, který pro nás zemřel; chci toho, který pro nás vstal z mrtvých. Mé narození se už blíží... Nechte mě, ať přijmu čiré světlo; až tam dojdu, budu opravdu člověkem.“

1011 Smrtí Bůh volá člověka k sobě. Proto může křesťan zakoušet vůči smrti podobnou touhu, jakou měl svatý Pavel: „Mám touhu zemřít a být s Kristem“ (Fil 1,23); a může proměnit podle Kristova příkladu svou vlastní smrt v úkon poslušnosti a lásky k Otci.

„Má láska je ukřižovaná... je ve mně živá voda, která mi uvnitř našeptává a říká: „Pojď k Otci!“

„Chci vidět Boha, ale abych ho viděla, je třeba zemřít.“

„Neumírám, vcházím do života.“

1012 Křesťanský pohled na smrt je vytříbeným způsobem vyjádřen v liturgii Církve:

„Život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje, a když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe domov věčný.“

1013 Smrt je konec pozemského putování člověka, času milosti a slitování, který mu Bůh dopřává, aby naplnil svůj pozemský život podle Božích záměrů a aby rozhodl o svém posledním osudu. Když skončí „jediný pozemský život“, už se nevrátíme žít jiné pozemské životy. „Každý člověk umírá jen „jednou“ (Žid 9,27). Po smrti není žádné „převtělování“ (reinkarnace).

1014 Církev nás vybízí, abychom se připravovali na hodinku své smrti („Od náhlé a nenadálé smrti, vysvoboď nás, Pane“: Litanie ke všem svatým), abychom prosili Matku Boží, aby se za nás přimlouvala „v hodinu smrti naší“ (Zdrávas Maria), a abychom se svěřovali svatému Josefovi, patronu šťastné smrti:

„Vždycky by sis měl ve skutcích i myšlenkách počínat tak, jako bys už dnes umíral. Kdybys měl čisté svědomí, nebál by ses příliš smrti. Proto by bylo lepší chránit se hříchů než utíkat před smrtí. Nejsi-li připraven dnes, jak budeš zítra?“

„Buď chválen, můj Pane, za naši sestru tělesnou smrt,
které žádný živý člověk nemůže uniknout.
Běda těm, kteří zemřou ve smrtelných hříších!
Blažení jsou ti, které smrt nalezne ve tvé nejsvětější vůli,
těm pak druhá smrt nijak neuškodí.“

Souhrn

1015 „Tělo je stěžejním bodem spásy.“ Věříme v Boha, který je Stvořitelem těla; věříme ve Slovo, které se stalo tělem, aby vykoupilo tělo; věříme ve vzkříšení těla, dovršení stvoření a vykoupení těla.

1016 Při smrti se duše odděluje od těla, ale při vzkříšení Bůh navrátí našemu proměněnému tělu nepomíjející život tím, že je spojí s naší duší. Jako Kristus je vzkříšen a žije navěky, tak i my všichni vstaneme z mrtvých v poslední den.

1017 „Věříme v opravdové vzkříšení toho těla, které máme nyní.“ Nicméně zatímco se zasévá do hrobu tělo pomíjející, vstává z mrtvých tělo nepomíjející, „tělo zduchovnělé“ (1 Kor 15,44).

1018 Následkem prvotního hříchu člověk musí podstoupit „tělesnou smrt, které by byl ušetřen, kdyby nebyl zhřešil“.

1019 Ježíš, Boží Syn, dobrovolně za nás podstoupil smrt úkonem naprostého a svobodného podrobení se vůli Boha, našeho Otce. Svou smrtí přemohl smrt, a tak otevřel všem lidem možnost ke spáse.

12. ČLÁNEK

„VĚŘÍM V ŽIVOT VĚČNÝ“

1020 Pro křesťana, který spojuje svou vlastní smrt s Ježíšovou, je smrt příchodem k němu a vstupem do věčného života. Když Církev nad umírajícím křesťanem naposled vyslovila odpouštějící slova Kristova rozhřešení, naposled mu udělala znamení posilujícího pomazání a dala mu Krista ve svatém přijímání (viatikum) jako pokrm na cestu, obrací se na něho s těmito dojemnými a ubezpečujícími slovy:

„Křesťanská duše, vydej se na cestu z tohoto světa ve jménu Boha, všemohoucího Otce, který tě stvořil, ve jménu Ježíše Krista, Božího Syna, který pro tebe trpěl, ve jménu Ducha svatého, který byl na tebe vylit; kéž ještě dnes dojdeš pokoje v příbytku u Boha na svatém Siónu ve společenství se svatou Bohorodičkou Pannou Marií, se svatým Josefem a se všemi anděly a svatými.“ ... „Vrať se tedy k svému původci, který tě uhnětl z hlíny země. Kéž ti při odchodu z tohoto života vyjde naproti svatá Panna Maria, andělé a všichni svatí... Kéž uvidíš tváří v tvář svého Vykupitele a kéž na věky požíváš blaženého patření na Boha.“

I. Soukromý soud

1021 Smrt ukončuje život člověka, to znamená, ukončuje čas otevřený k přijetí nebo odmítnutí božské milosti projevené v Kristu. Nový zákon mluví o soudu hlavně ve výhledu na konečné setkání s Kristem při jeho druhém příchodu, ale mluví také na více místech o bezprostřední odplatě, kterou po smrti dostane každý podle svých skutků a své víry. Po dobenství o chudém Lazarovi a Kristova slova na kříži pronesená k dobrému zločinci stejně jako další texty Nového zákona
mluví o konečném osudu duše, který může být pro každého jiný.

1022 Každý člověk hned po smrti obdrží ve své nesmrtelné duši při soukromém soudu, který hodnotí jeho život ve vztahu ke Kristu, svou věčnou odplatu: buď projde očišťováním, nebo ihned vchází do nebeské blaženosti, nebo je ihned navždy zavržen.

„Až nastane večer života, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali.“

II. Nebe

1023 Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství a kdo jsou dokonale očištěni, žijí navždy s Kristem. Jsou navždy podobni Bohu, protože ho vidí „takového, jaký je“ (1 Jan 3,2), tváří v tvář:

„Svou apoštolskou autoritou definujeme, že podle všeobecného Božího ustanovení duše všech svatých, kteří zemřeli před Kristovým utrpením... a všech ostatních věřících, kteří zemřeli po přijetí Kristova svatého křtu, na nichž ve chvíli smrti nebylo či nebude, jestliže zemřou v budoucnu, nic k očišťování, nebo jestliže na nich bylo nebo bude něco k očišťování, když se po smrti očistili... ještě před vzkříšením jejich těl a před posledním soudem — a to po nanebevstoupení Pána a Spasitele, Ježíše Krista — byly, jsou a budou v nebi, jsou přidruženy k nebeskému království a k nebeskému ráji s Kristem spolu se svatými anděly. A po utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista viděly a vidí božskou podstatu intuitivním nazíráním a také tváří v tvář bez prostřednictví jakéhokoliv stvoření.“

1024 Tento dokonalý život, toto společenství života a lásky s Nejsvětější Trojicí, s Pannou Marií, anděly a všemi blaženými se nazývá „nebe“. Nebe je konečným cílem a uskutečněním nejhlubších tužeb člověka, stav svrchovaného a konečného štěstí.

1025 Žít v nebi znamená „být s Kristem“. Vyvolení žijí „v něm“, ale uchovávají si, ba nacházejí, svou pravou totožnost, své vlastní jméno:

„Život totiž, to je být s Kristem, protože kde je Kristus, tam je život, tam je Království.“

1026 Ježíš Kristus nám svou smrtí a zmrtvýchvstáním „otevřel“ nebe. Život blažených spočívá v plném vlastnění plodů vykoupení, které zjednal Kristus; ten přidružuje ke své nebeské oslavě ty, kteří v něho uvěřili a zůstali věrni jeho vůli. Nebe je blažené společen-ství všech, kteří jsou do něho dokonale přivtěleni ke Kristu.

1027 Toto tajemství blaženého společenství s Bohem a se všemi, kteří jsou v Kristu, překonává jakékoli chápání a jakoukoli představivost. Písmo svaté o tom mluví obrazně: Život, světlo, pokoj, svatební hostina, víno, království, dům Otce, nebeský Jeruzalém, ráj:

„Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověku nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9).

1028 Protože Bůh je transcendentní (přesažný), nemůže být viděn, jaký je, leč že sám otevře člověku své tajemství k bezprostřednímu nazírání a že mu dá k tomu schopnost. Toto nazírání Boha v jeho nebeské slávě nazývá Církev „oblažující patření“:

„Toto bude tvá sláva a tvé štěstí: být připuštěn k patření na Boha, mít čest podílet se na radostech spásy a věčného světla spolu s Kristem, tvým Pánem a Bohem... těšit se v nebeském království spolu se spravedlivými a Božími přáteli z radostí dosažené nesmrtelnosti.“

1029 Blažení v nebeské slávě i nadále radostně konají Boží vůli vzhledem k ostatním lidem a vzhledem k celému stvoření. Kralují už s Kristem; „budou kralovat na věčné věky“ (Zj 22,5).

III. Konečné očišťování neboli očistec

1030 Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti.

1031 Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem; to je něco úplně jiného, než trest zavržených. Církev formulovala nauku víry o očistci zvláště na florentském a tridentském sněmu. Církevní Tradice mluví, s odvoláním na některé texty Písma, o očistném ohni:

„Co se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před Posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je Pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,31). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.“

1032 Toto učení se také opírá o modlitbu za zemřelé, o níž hovoří již Písmo svaté: „Proto dal [Juda Makabejský] přinést smírnou oběť za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy“ (2 Mak 12,46). Církev již od prvních dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště eucharistickou oběť, aby, očištěni, mohli dosáhnout blaženého patření na Boha. Církev také doporučuje almužny, odpustky a kající skutky za zemřelé:

„Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Jestliže Jobovi synové byli očištěni obětí jejich otce, proč bychom měli pochybovat, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby.“

IV. Peklo

1033 Nemůžeme být spojeni s Bohem, jestliže se svobodně nerozhodneme milovat ho. Avšak nemůžeme milovat Boha, jestliže těžce hřešíme proti němu, proti svému bližnímu a proti sobě samým: „Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah — a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý věčný život“ (1 Jan 3,15). Náš Pán nás upozorňuje, že budeme od něho odděleni, jestliže nepřispějeme na pomoc chudým a maličkým v jejich nouzi: jsou totiž jeho bratry. Zemřít ve smrtelném hříchu, aniž by byl smyt lítostí a nepřijmout milosrdnou Boží lásku, to znamená zůstat navždy odděleni od Boha v důsledku našeho svobodného rozhodnutí. A tento stav konečného sebevyloučení ze společenství s Bohem a s blaženými je označováno slovem „peklo“.

BM-01 „Dnes mě můj anděl strážný zavedl do propasti pekla. Je to místo ohromných muk, jeho plocha je velmi velká. Druhy muk, které jsem viděla, jsou tyto: Prvá muka, která činí peklo peklem, je ztráta Boha. Druhá: nepřestávající výčitky svědomí. Třetí: tento osud se nikdy nezmění. Čtvrtá: oheň, který proniká duší bez toho, aby ji zničil. Je to čistě duchovní oheň, zapálený Božím hněvem. Pátá: stálá temnota a hrozný zápach. I když je tma, ďáblové a zatracené duše se vidí, pozorují všechno zlo nejen druhých, ale i své. Šestá: trvalé společenství so satanem. Sedmá: hrozná zoufalství, nenávist vůči Bohu, rouhání se Bohu, proklínání a tupení. To jsou muky, které prožívají všichni zatracení společně. To však není konec. Jsou ještě zvláštní muky, a to muky smyslů. Čím víc jednotlivec zhřešil, tím hrozněji bude potrestaný. Jsou v tom hrozné propasti mučení, kde se jedna muka od druhé odlišuje. Hříšník má vědět, že bude celou věčnost mučen tím smyslovým orgánem, kterým zhřešil. Píši o tom na Boží příkaz, aby se žádná duše nemohla vymlouvat, že peklo neexistuje, anebo že tam ještě nikdo nebyl, proto nikdo neví, jak to tam vypadá. Já, sestra Faustina, jsem na příkaz Boží byla v propasti pekla, abych duším oznámila a dokázala, že peklo existuje. Satani vůči mně projevovali velkou nenávist, ale na příkaz Boží mě museli poslouchat. To, co jsem napsala, je pouze skromný stín skutečností, které jsem viděla. Jedno však mohu potvrdit: jsou tam většinou duše, které v peklo nevěřily.“

BM-02 „Nikdo nesmí mít strach ke mně přijít, ani tehdy, kdyby jeho hříchy byly těmi nejzvrhlejšími. Jsem štědřejší k hříšníkům než ke spravedlivým, protože právě kvůli nim jsem na tuto zemi přišel.“ (Kristova slova, adresovaná sestře Faustině)

1034 Ježíš často mluví o „pekle“, o neuhasitelném ohni“, vyhrazeného tomu, kdo až do konce života odmítá uvěřit a obrátit se, tam mohou zahynout jak duše, tak tělo. Ježíš ohlašuje přísnými slovy, že „pošle své anděly, ti posbírají z jeho králov ství... ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece“ (Mt 13,41-42) a že vynese rozsudek: „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně!“ (Mt 25,41).

1035 Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, „věčný oheň“. Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha, neboť pouze v Bohu může mít člověk život a štěstí, pro které byl stvořen a po nichž touží.

1036 Výpovědi Písma svatého a nauka Církve o pekle jsou výzvou k odpovědnosti, s níž má člověk užívat své svobody se zaměřením na svůj věčný osud. Současně jsou i naléhavou výzvou k obrácení: „Vejděte těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě; a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou“ (Mt 7,13-14).

„Protože však neznáme den ani hodinu, je třeba, jak nás napomíná Pán, stále bdít, abychom si po skončení svého jediného pozemského života zasloužili přijít s ním ke svatební hostině a přidružit se k požehnaným, a ne, aby nám bylo rozkázáno jako špatným a lenivým služebníkům odejít do věčného ohně, do vnější temnoty, kde „bude pláč a skřípění zubů“.“

1037 Bůh nikoho předem neurčuje, že půjde do pekla; to je následek svobodného odvrácení od Boha (smrtelný hřích), v němž se setrvává až do konce. V eucharistické bohoslužbě a v každodenních modlitbách věřících Církev prosí o milosrdenství Boha, který „nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na k pokání“ (2 Petr 3,9):

„Přijmi tedy milostivě, Bože, oběť svých služebníků i celé své rodiny… Dej našim dnům svůj řád a mír. Vysvoboď nás od věčné záhuby a připočti k zástupu vyvolených.“

V. Poslední soud

1038 Vzkříšení všech mrtvých, „spravedlivých i nespravedlivých“ (Sk 24,15), bude předcházet Poslednímu soudu. Bude to „hodina, kdy všichni ve hrobech uslyší… hlas [Syna člověka] a vyjdou: ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,28-29). Tehdy Kristus přijde „ve své slávě a s ním všichni andělé... a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po pravici, kozly po levici... A ti půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života“ (Mt 25,31.32.46).

1039 Před Kristem, který je Pravda, bude s konečnou platností odhalena pravda o vztahu každého člověka k Bohu. Poslední soud jasně ukáže, až do nejmenších důsledků, dobro, které každý vykonal nebo opomenul vykonat během svého pozemského života:

„Všechno zlo, které špatní lidé páchají, je zaznamenáno, aniž o tom vědí. V den, kdy Bůh nebude mlčet (Ž 50,3)... se obrátí k ničemníkům a řekne jim: „Já jsem umístil na zemi své chudé pro vás. Já, jejich hlava, jsem seděl na nebi po pravici svého Otce, ale na zemi mé údy mívaly hlad. Kdybyste obdarovali mé údy, váš dar by došel až k hlavě. Když jsem umístnil své chudé na zemi, ustanovil jsem je svými poslíčky, aby donášeli vaše dobré skutky do mého pokladu: vy jste nic nevložili do mých rukou, proto také u mne nic nemáte.“

1040 Poslední soud nastane ve chvíli Kristova slavného návratu. Jen Otec zná jeho hodinu a den; On sám rozhodne, kdy má přijít. Skrze svého Syna Ježíše tehdy pronese své konečné slovo nad celými dějinami. Poznáme poslední smysl celého díla stvoření a celé ekonomie spásy a pochopíme obdivuhodné cesty, po kterých Boží prozřetelnost vedla každou věc k jejímu poslednímu cíli. Poslední soud ukáže, že Boží spravedlnost vítězí nad všemi nespravedlnostmi spáchanými jeho tvory a že Boží láska je silnější, než smrt.

1041 Poselství Posledního soudu volá k obrácení, pokud Bůh ještě lidem dává „dobu příhodnou, den spásy“ (2 Kor 6,2). Vnuká svatou Boží bázeň. Podněcuje k úsilí o spravedlnost Božího království. Hlásá „blaženou naději“ (Tit 2,13) na návrat Pána, který „přijde v onen den, aby došel slávy ve svých věřících a aby na sebe soustředil obdiv u všech, kdo víru přijali“ (2 Sol 1,10).

VI. Naděje v nové nebe a novou zemi

1042 Na konci času dojde Boží království své plnosti. Po všeobecném soudu budou spravedliví navždy kralovat s Kristem, oslaveni na těle i na duchu, a i samotný vesmír bude obnoven:

„Církev… bude dovršena teprve v nebeské slávě, až přijde čas, kdy bude všechno obnoveno. Pak bude s lidským pokolením dokonale v Kristu obnoven celý svět, který je těsně spojen s člověkem a jeho prostřednictvím dosahuje svého cíle.“

1043 Tuto tajemnou obnovu, která přemění lidstvo i svět, nazývá Písmo svaté „novým nebem a novou zemí“ (2 Petr 3,13). Konečně se uskutečnění Boží úmysl, „že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (Ef 1,10).

1044 V tomto novém vesmíru, v nebeském Jeruzalémě, bude Bůh přebývat mezi lidmi. „Setře jim každou slzu s očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo“ (Zj 21,4).

1045 Co se týká člověka, bude v tomto dovršení konečně zcela uskutečněna jednota lidského pokolení, kterou chtěl Bůh již od stvoření, a ustanovil putující Církev v dějinách „jakoby svátostí“ této jednoty. Ti, kteří budou spojeni s Kristem, vytvoří společenství vykoupených, „svaté město“ Boží (Zj 21,2), „choť Beránkovu“ (Zj 21,9). Toto společenství už nebude zraňováno hříchem, necudnostmi, sobectvím, které ničí nebo zraňují pozemské společenství lidí. Blažené patření, v němž se bude Bůh nevyčerpatelným způsobem otevírat vyvoleným, bude nevysychajícím pramenem věčného štěstí, míru a vzájemného sdílení.

1046 Pokud jde o vesmír, zjevení potvrzuje hluboké spojení osudu hmotného světa a člověka:

„Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť celé tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti…Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení... A víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoli už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme… vykoupení našeho těla (Řím 8,19-23).“

1047 Také viditelný vesmír je tedy určen k tomu, aby byl přeměněn, „aby i sám svět, obnovený ve svém prvotním stavu, byl už bez jakékoliv překážky ve službách spravedlivých“ tím, že se bude podílet na jejich oslavení ve vzkříšeném Ježíši Kristu.

1048 „Neznáme čas, kdy dospěje k svému konci země a lidstvo, ani způsob přeměny vesmíru. Tento viditelný svět zohyzděný hříchem sice pomine, ale dostává se nám poučení, že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi, ve které přebývá spravedlnost a jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji.“

1049 „Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit k úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo oné nové lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin nového věku. I když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, má přesto tento pokrok pro Boží království velký význam, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti.“

1050 „Neboť... všechny tyto dobré plody přírody i našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu zde na zemi rozmnožili, potom opět nalezneme, avšak očištěné od každé skvrny, ozářené a přetvořené, až Kristus odevzdá Otci věčné a všeobecné království.“ Pak bude Bůh „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), ve věčném životě:

„Skutečný a pravý život je Otec, který skrze Syna vylévá v Duchu svatém své dary na všechny, nevyjímaje žádného. A z jeho milosrdenství se i nám lidem dostalo nepomíjejícího zaslíbení věčného života.“

Souhrn

1051 Každý člověk dostává ve své nesmrtelné duši svou věčnou odplatu hned po své smrti, při soukromém soudu, od Krista, soudce živých i mrtvých.

1052 „Věříme, že duše všech, kteří umírají v Kristově milosti... tvoří Boží lid za hranicemi smrti, která bude s konečnou platností přemožena v den vzkříšení, kdy budou tyto duše spojeny s vlastními těly.“

1053 „Věříme, že množství duší, shromážděné kolem Ježíše a Marie v ráji, tvoří nebeskou Církev, kde tyto duše ve věčné blaženosti vidí Boha tak, jak je, a kde v různém stupni a různým způsobem se podílejí spolu se svatými anděly na božské vládě příslušející Kristu ve slávě, přimlouvají se za nás a pomáhají nám v našich slabostech svou bratrskou péčí.“

1054 Ti, kteří umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti, která je nutná pro vstup do Boží radosti.

1055 Církev na základě „společenství svatých“ doporučuje zesnulé Božímu milosrdenství, přimlouvá se za ně, zvláště však za ně přináší eucharistickou oběť.

1056 Církev podle Kristova příkladu varuje věřící před „smutnou a trýznivou skutečností věčné smrti“, nazývanou také „peklem“.

1057 Hlavním pekelným trestem je věčné odloučení od Boha; člověk může mít jen v Bohu život a štěstí, pro které byl stvořen a po nichž touží.

1058 Církev se modlí, aby se nikdo neztratil: „Pane, nedopusť, abych se kdy odloučil od tebe.“ Je-li pravda, že se nikdo sám nemůže spasit, je také pravda, že Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili“ (1 Tim 2,4), a že u něho „je možné všechno“ (Mt 19,26).

1059 „Svatá římská Církev věří a pevně vyznává, že v den Posledního soudu se všichni lidé objeví se svými těly před Kristovým soudem, aby vydali počet ze svých skutků.“

1060 Na konci časů Boží království dosáhne své plnosti. Pak budou spravedliví kralovat s Kristem na věky, oslaveni v těle i v duši, a i sám hmotný vesmír bude proměněn. Bůh pak bude „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), ve věčném životě.

„AMEN“

1061 Vyznání víry, tak jako poslední kniha Písma svatého, končí hebrejským slovem amen. Často je nalézáme na konci modliteb Nového zákona. Také Církev končí své modlitby slovem amen.

1062 V hebrejštině má „amen“ stejný kořen jako slovo „věřit“. Tento kořen vyjadřuje pevnost, spolehlivost, věrnost. Chápeme tedy, proč „amen“ může vyjadřovat jak věrnost Boha vůči nám, tak naši důvěru k němu.

1063 U proroka Izaiáše nalézáme výraz „Bůh pravdy“, doslova „Bůh (slova) amen“, to je Bůh, který je věrný slibům: „Kdo si bude na zemi žehnat, bude se žehnat při věrném Bohu“ (Iz 65,16). Náš Pán užívá často výrazu „amen“, někdy zdvojeně, aby podtrhl věrohodnost svého učení, svou autoritu založenou na Boží pravdě.

1064 Závěrečné „amen“ v Krédu tedy přebírá a potvrzuje jeho úvodní slovo „věřím.“ Věřit znamená říci „amen“ ke slovům, k příslibům, k Božím přikázáním, znamená naprosto důvěřovat tomu, který je „amen“ nekonečné lásky a dokonalé věrnosti. Každodenní křesťanský život bude tedy „amen“ k „věřím“ vyznání víry našeho křtu:

„Vyznání víry ať je pro tebe zrcadlem. Dívej se do něho, abys viděl, zda věříš všechno, o čem prohlašuješ, že to věříš. A denně se raduj ze své víry.“

1065 Sám Ježíš Kristus je „amen“ (Zj 3,14). Je konečné „amen“ Otcovy lásky k nám; bere na sebe a přivádí k plnosti naše „amen“ Otci: „Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje „ano“. A proto skrze něho voláme „amen“k Boží slávě“ (2 Kor 1,20):

„Skrze něho a s ním v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože, Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého, po všechny věky věků. AMEN!“


Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

Stažení: "Katechismus Katolické Církve"

Zdroj: web.katolik.cz


Top

Doporučit tuto stránku příteli!

Vote!