 |
 |
 |
|
|||
| |||
| |||
| |||
|
|
|
|
|
|
Obsah: "Katechismus Katolické Církve" DRUHÁ ČÁST - SLAVENÍ KŘESŤANSKÉHO TAJEMSTVÍ (1066-1690)PROČ LITURGIE? 1066 Ve vyznání víry vyznává Církev tajemství Nejsvětější Trojice a její milostivé rozhodnutí o celém stvoření: Otec dovrší „tajemství své vůle“ tím, že dá svého milovaného Syna a svého svatého Ducha pro spásu světa a pro slávu svého Jména. Toto je tajemství Kristovo, zjevené a uskutečněné v dějinách podle plánu, podle moudře uspořádaného „opatření“, které svatý Pavel nazývá „tajemné rozhodnutí“ a jež patristická tradice bude nazývat „ekonomií vtěleného Slova“ nebo „ekonomií spásy.“ 1067 „Toto dílo vykoupení lidstva a dokonalé oslavy Boha, jehož předehrou byly veliké Boží skutky na lidu Starého zákona, naplnil Kristus Pán, a to především velikonočním tajemstvím svého požehnaného utrpení, zmrtvýchvstání a slavného nanebevstoupení. Tak „svou smrtí naši smrt zničil a zmrtvýchvstáním obnovil život“. Neboť z boku Krista zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství celé Církve.“ Proto Církev slaví v liturgii hlavně velikonoční tajemství, skrze něž Kristus naplnil dílo naší spásy. 1068 Toto Kristovo tajemství Církev hlásá a slaví ve své liturgii, aby jím věřící žili a vydávali o něm svědectví ve světě: V liturgii, hlavně v nejsvětější eucharistické oběti, „se koná dílo našeho vykoupení“; tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé Církve. CO ZNAMENÁ VÝRAZ LITURGIE? 1069 Výraz „liturgie“ znamená původně „veřejné dílo“, „služba lidu“ nebo „služba ve prospěch lidu.“ V křesťanské tradici to znamená, že Boží lid má účast na Božím „díle.“ Kristus, náš Vykupitel a Velekněz, skrze liturgii pokračuje ve své Církvi, s ní a skrze ni v díle našeho vykoupení. 1070 Výraz „liturgie“ je užíván v Novém zákoně nejen pro slavení bohoslužeb, ale také pro hlásání evangelia a pro konání skutků lásky. Ve všech těchto případech jde o službu Bohu a lidem. Při slavení liturgie je Církev služebnicí a obrazem svého Pána, jediného „Liturga“ (Prostředníka), protože má účast na jeho kněžském, prorockém a královském poslání (bohoslužba, hlásání, služba lásky):
LITURGIE JAKO PRAMEN ŽIVOTA 1071 Kristovo dílo, liturgie, je také činností jeho Církve. Uskutečňuje a ukazuje Církev jako viditelné znamení společenství Boha a lidí skrze Krista. Má věřící k tomu, aby se podíleli na novém životě společenství. Vyžaduje, aby „se jí věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem“. 1072 „Posvátná liturgie nevyčerpává všechnu činnost Církve“; musí jí předcházet evangelizace, víra a obrácení; pak je schopna přinášet své plody v životě věřících: nový život podle Ducha, zapojení do poslání Církve a službou její jednotě. MODLITBA A LITURGIE 1073 Liturgie je také účastí na Kristově modlitbě, kterou se obrací k Otci v Duchu svatém. Každá křesťanská modlitba nachází v liturgii svůj zdroj a svůj cíl. Liturgií je vnitřní člověk zakořeněn a zakotven ve veliké lásce, jíž „nás Bůh miloval“ (Ef 2,4) ve svém milovaném Synu. To, co je prožíváno a zniterňováno každou modlitbou „při každé příležitosti… (jak to vnuká) Duch“ (Ef 6,18), jsou sama „podivuhodná Boží díla“. KATECHEZE A LITURGIE 1074 „Liturgie je vrchol, k němuž směřuje činnost Církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla.“ Je tedy výsadním místem pro katechezi Božího lidu. „Katecheze má hluboké vnitřní spojení s celou liturgickou a svátostnou činností, protože Ježíš Kristus plně působí na přetváření lidí ve svátostech a především v Eucharistii.“ 1075 Liturgická katecheze je zaměřena k tomu, aby uváděla do Kristova tajemství (je totiž „mystagogická“), neboť postupuje od viditelného k neviditelnému, od označujícího k tomu, co je označováno, od „svátostí“ k „tajemstvím“. Taková katecheze je záležitostí místních a oblastních katechismů. Tento katechismus, který chce sloužit celé Církvi, v rozmanitosti jejích obřadů a kultur, předkládá napřed, co je základní a společné pro celou Církev v oblasti liturgie, chápané jako tajemství a jako slavení (první část); a potom sedm svátostí a svátostiny (druhá část). PRVNÍ ODDÍL - SVÁTOSTNÁ EKONOMIE 1076-12091. Velikonoční tajemství v čase Církve 1077-11341076 V den Letnic, sesláním Ducha svatého, se Církev viditelně představila světu. Dar Ducha zahajuje nový čas „rozdávání tajemství“: čas Církve, němž Kristus ukazuje, zpřítomňuje a sdílí své dílo spásy prostřednictvím liturgie své Církve, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26). V tomto čase Církve Kristus nyní žije a působí ve své Církvi a s ní novým způsobem, vlastním této nové době. Působí prostřednictvím svátostí, a to nazývá společná Tradice Východu i Západu „svátostnou ekonomií“; ta pak spočívá ve sdílení (nebo „rozdávání“) plodů Kristova velikonočního tajemství při slavení „svátostné“ liturgie Církve. Je proto důležité vysvětlit nejprve toto „svátostné rozdávání“ (první kapitola); tím se pak jasněji ozřejmí povaha a podstatné rysy slavení liturgie (druhá kapitola). PRVNÍ KAPITOLAVELIKONOČNÍ TAJEMSTVÍ V ČASE CÍRKVE 1. ČLÁNEK LITURGIE – DÍLO NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE I. Otec, zdroj a cíl liturgie 1077 „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném Synu“ (Ef 1,3-6). 1078 Žehnání je božský úkon, který dává život, jehož pramenem je Otec. Jeho požehnání je zároveň slovo i dar („bene-dictio“, „eu-logia“). U člověka tento výraz znamená klanění a odevzdání sama sebe svému Stvořiteli v díkůvzdání. 1079 Od počátku až do konce časů je celé Boží dílo požehnáním. Od liturgického hymnu prvního stvoření až po zpěvy o nebeském Jeruzalémě hlásají inspirovaní autoři plán spásy jako nesmírné Boží požehnání. 1080 Na počátku Bůh žehná živým bytostem, zvláště muži a ženě. Smlouva s Noemem a se všemi živými bytostmi obnovuje toto požehnání plodnosti, navzdory hříchu člověka, kvůli němuž je půda „zlořečená“ (prokletá). Avšak počínaje Abrahámem proniká božské požehnání do lidských dějin, které směřovaly ke smrti, aby v nich podnítilo vzestup k ži votu, k jeho zdroji: vírou „otce věřících“, který dostává požehnání, začínají dějiny spásy. 1081 Božská požehnání se projevují v podivuhodných událostech spásného dosahu: narození Izáka, vyjití z Egypta (pascha a exodus), darování Zaslíbené země, vyvolení Davida, přítomnost Boha v chrámě, očistné vyhnanství a návrat „malého zbytku“. Zákon, proroci a žalmy, z nichž je utkána liturgie Vyvoleného národa, připomínají tato božská požehnání a zároveň na ně odpovídají chvalozpěvy a díkůčiněním. 1082 Boží požehnání se plně zjevuje a sdílí v liturgii Církve: Otec je uznáván a adorován jako Zdroj a cíl všech požehnání v díle stvoření a spásy; ve svém Slově, které se pro nás vtělilo, pro nás zemřelo a vstalo z mrtvých, nás zahrnuje svým požehnáním a skrze ně vylévá do našich srdcí dar, v němž jsou všechny dary: Ducha svatého. 1083 Tak je pochopitelný dvojí rozměr křesťanské liturgie jako odpověď víry a lásky na „duchovní požehnání“, kterým nás obdařuje Otec. Z jedné strany Církev, spojená se svým Pánem „v Duchu svatém" (Lk 10,21), děkuje Otci za „jeho nevýslovný dar“ (2 Kor 9,15) klaněním, chválou a díkůvzdáním. Z druhé strany Církev nepřestává až do úplného dovršení Božího plánu přinášet Otci „oběť vlastních darů“ a naléhavě prosit, aby seslal Ducha svatého na tyto dary, na Církev samu, na věřící a na celý svět k tomu, aby skrze společenství smrti a vzkříšení Krista Velekněze a mocí Ducha svatého tato božská požehnání přinášela plody života ke chvále a slávě jeho milosti (srov. Ef 1,6). II. Kristovo dílo v liturgii KRISTUS OSLAVOVANÝ... 1084 Kristus „sedící po pravici Otce“, odkud vylévá Ducha svatého do svého Těla, kterým je Církev, působí nyní prostřednictvím svátostí, jež sám ustanovil, aby udílel svou milost. Svátosti jsou vnímatelná znamení (slova a úkony), přístupná našemu současnému chápání. Prostřednictvím Kristova působení a Ducha svatého účinně uskutečňují milost, kterou naznačují. 1085 Kristus v liturgii Církve znamená a uskutečňuje hlavně své velikonoční tajemství. Během svého pozemského života Ježíš svým učením ohlašoval a svými skutky předjímal své velikonoční tajemství. Když přišla jeho hodina, prožívá jedinečnou událost dějin, která nepomíjí: Ježíš umírá, je pohřben, vstává z mrtvých a sedí po pravice Otce „jednou provždy“ (Řím 6,10; Žid 7,27; 9,12). Je to skutečná událost, k níž došlo v našich dějinách, a je jedinečná: všechny ostatní události dějin se odehrají jedenkrát a pak pominou, pohlceny minulostí. Kristovo velikonoční tajemství však naopak nemůže zůstat pouze v minulosti, protože Kristus svou smrtí zničil smrt. Všechno, čím Kristus je, a všechno, co vykonal a vytrpěl pro všechny lidi, má účast na božské věčnosti, a tím přesahuje všechny časy a je v nich přítomno. Událost kříže a zmrtvýchvstání zůstává je něco, co stále zůstává a přitahuje všechno k Životu. ...OD DOB APOŠTOLSKÉ CÍRKVE... 1086 „Jako Otec poslal Krista, tak Kristus poslal apoštoly a naplnil je Duchem svatým. Měli hlásat evangelium všemu stvoření a zvěstovat, že nás Boží Syn svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním vysvobodil ze satanovy moci a od smrti a převedl do Otcova království. Hlásané dílo spásy však měli také uskutečňovat obětí a svátostmi, které jsou ohniskem všeho liturgického života.“ 1087 Proto zmrtvýchvstalý Kristus uděluje apoštolům svou moc posvěcovat, když jim dává Ducha svatého; tím se apoštolové stávají Kristovými svátostnými znameními: mocí samého Ducha svatého předávají tuto moc svým následovníkům. Tato „apoštolská posloupnost“ je páteří celého liturgického života Církve; je také svátostné povahy, protože je předávána prostřednictvím svátosti kněžského svěcení. ...JE PŘÍTOMNÝ V POZEMSKÉ LITURGII... 1088 „Aby uskutečňoval tak velké dílo“ – „rozdávání“ nebo sdílení díla spásy —, „je Kristus stále přítomen ve své Církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť „tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži“, tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v Církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se Církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).“ 1089 „V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, se Kristus vždycky spojuje se svou milovanou Nevěstou Církví. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci.“ ...JEŽ SE PODÍLÍ NA NEBESKÉ LITURGII... 1090 „Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na nebeské liturgii. Ta se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. V pozemské liturgii zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. Očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, až se ukáže jako náš život a my se s ním ukážeme ve slávě.“ III. Duch svatý a Církev v liturgii 1091 Duch svatý je v liturgii vychovatelem víry Božího lidu, tvůrcem „Mistrovského Božího díla“, kterými jsou svátosti Nové smlouvy. Duch chce a působí v srdci Církve, abychom žili z života vzkříšeného Krista. Když v nás najde odpověď na víru, kterou vzbudil, nastává pravá spolupráce. Díky ní se liturgie stává společným dílem Ducha svatého a Církve. 1092 Při tomto svátostném rozdávání Kristova tajemství Duch svatý působí týmž způsobem jako v jiných dobách ekonomie spásy: připravuje Církev na setkání s jejím Pánem; připomíná Krista a představuje ho víře shromáždění; zpřítomňuje Kristovo tajemství svou proměňující mocí; a konečně Duch společenství spojuje Církev s životem a posláním Kristovým. DUCH SVATÝ PŘIPRAVUJE NA PŘIJETÍ KRISTA 1093 Duch svatý naplňuje ve svátostné ekonomii předobrazy Staré smlouvy. Protože Kristova Církev byla „podivuhodně připravována v dějinách izraelského národa a ve „Starém zákoně“, liturgie Církve uchovává jako nedílnou a nenahraditelnou část některé prvky starozákonní bohoslužby tím, že je přijímá za své:
1094 Právě na této harmonii dvou zákonů se rozvíjí velikonoční katecheze Pána, potom i apoštolů a církevních Otců. Tato katecheze odhaluje, co zůstávalo skryto v liteře (doslovném znění) Starého zákona, totiž Kristovo tajemství. Nazývá se „typologickou“, neboť odhaluje Kristovu novost od „předobrazů“ (typů), které ho ohlašovaly skutky, slovy a symboly první smlouvy. Skrze toto nové čtení v Duchu pravdy, které vychází od Krista, se předobrazy odhalují. Tak potopa a Noemova archa, stejně jako oblak a přechod přes Rudé moře, předobrazovaly spásu skrze křest, voda ze skály byla předobrazem Kristových duchovních darů; mana na poušti pak předobrazem Eucharistie, „pravého chleba z nebe“. 1095 Proto Církev, zvláště v adventní a postní době a především při velikonoční vigilii, znovu čte a prožívá všechny tyto velké události dějin spásy v „dnes“, tedy v přítomné chvíli své liturgie. To vše však vyžaduje, aby katecheze napomáhala věřícím otevírat se tomuto duchovnímu chápání ekonomie spásy, jak ji liturgie Církve ukazuje a dává nám ji prožívat. 1096 Židovská liturgie a křesťanská liturgie. Lepší poznání víry a náboženského života židovského národa, jak se ještě dnes vyznává a žije, může napomáhat k lepšímu pochopení jistých rysů křesťanské liturgie. Pro židy i pro křesťany je Písmo svaté podstatnou částí jejich liturgií: skrze hlásání Božího slova, skrze odpověď na toto slovo, modlitbu chvály a přímluvu za živé i za mrtvé, skrze dovolávání se Božího milosrdenství. Bohoslužba slova, se svou vyhraněnou strukturou, má původ v židovské modlitbě. Denní modlitba Církve a jiné liturgické texty a formule mají v ní své odpovídající vzory, stejně jako samy formule našich nejúctyhodnějších modliteb, včetně modlitby „Otče náš“. I eucharistické modlitby jsou inspirovány vzory židovské tradice. Vztah mezi židovskou a křesťanskou liturgií, ale i rozdílnost jejich obsahu, je zvláště patrný o velkých svátcích liturgické ho roku, jako jsou Velikonoce. Křesťané i židé slaví Velikonoce: u židů jsou to Velikonoce dějin, zaměřené do budoucnosti; u křesťanů Velikonoce dovršené smrtí a zmrtvýchvstáním Krista, i když ještě v očekávání konečného dokonání. 1097 V liturgii Nové smlouvy je každý liturgický úkon, zvláště slavení Eucharistie a svátostí, setkáním Krista s Církví. Liturgické shromáždění odvozuje svou jednotu ze „společenství Ducha svatého“, který shromažďuje Boží děti v jediném Kristově Těle. Převyšuje lidskou, rasovou, kulturní a společenskou příbuznost. 1098 Shromáždění se má připravovat na setkání se svým Pánem, aby bylo „lidem ochotným“. Tato příprava srdcí je společným dílem Ducha svatého a shromáždění, zvláště jeho služebníků. Milost Ducha svatého se snaží vzbudit víru, obrácení srdce a plné přijetí Otcovy vůle. Toto rozpoložení je předpokladem pro přijetí jiných milostí, nabízených při samotném slavení, a pro plody nového života, které má v budoucnu přinést. DUCH SVATÝ PŘIPOMÍNÁ KRISTOVO TAJEMSTVÍ 1099 Duch a Církev spolupracují na tom, aby v liturgii představili Krista a jeho dílo spásy. Liturgie je názornou připomínkou tajemství spásy, zvláště v Eucharistii a analogickým způsobem v ostatních svátostech. Duch svatý je živou pamětí Církve. 1100 Boží slovo. Duch svatý připomíná liturgickému shromáždění na prvním místě smysl událostí spásy tím, že dává život Božímu slovu, které je hlásáno, aby bylo přijato a žito: „Mimořádný význam má při slavení liturgie Písmo svaté. Z něho jsou vybrána čtení, která se vykládají v homilii, a žalmy, které se zpívají. Z jeho inspirace a podnětů se zrodily liturgické modlitby, orace a hymny; z něho dostávají liturgické úkony a znamení svůj význam.“ 1101 Duch svatý dává lektorům i posluchačům duchovní chápání Božího slova, podle toho, jak je disponováno jejich srdce. Slovy, úkony a symboly, jež vytvářejí osnovu liturgického slavení, uvádí Duch svatý věřící i služebníky do živého vztahu s Kristem, který je Slovem a Obrazem Otce, aby mohli dát proniknout ve svém životě tím, co slyší, nazírají a konají při liturgické slavnosti. 1102 „Slovo spásy víru v srdci nevěřících vzbuzuje a v srdci věřících živí; vírou vzniká a roste shromáždění věřících.“ Hlásání Božího slova není jen vyučováním: naléhá na odpověď víry, která má znamenat přisvědčení a přistoupení na smlouvu mezi Bohem a jeho lidem. A Duch svatý uděluje milost víry, posiluje ji a dává jí růst ve společenství. Liturgické shromáždění je především společenstvím víry. 1103 Anamnéze. Slavení liturgie se vždy vztahuje ke spasitelným zásahům Boha do dějin. „Toto zjevování se uskutečňuje činy a slovy, které navzájem vnitřně souvisejí,... slova pak hlásají tyto skutky a objasňují tajemství v nich obsažená.“ V liturgii slova Duch svatý „připomíná“ shromáždění vše, co pro nás Kristus vykonal. Podle povahy liturgických úkonů a obřadních tradic církví „činí liturgická slavnost připomínku“ podivuhodných Božích děl více či méně rozvinutou anamnézou. Duch svatý, který tím vzbudí paměť Církve, vyvolá pak díkůvzdání a chválu (doxologii). DUCH SVATÝ ZPŘÍTOMŇUJE KRISTOVO TAJEMSTVÍ 1104 Křesťanská liturgie nepřipomíná pouze události, které způsobily naši spásu; ona je zpřítomňuje. Kristovo velikonoční tajemství se slaví, a ne jen opakuje; opakují se jednotlivé liturgické celebrace; v každé z nich dochází k vylití Ducha svatého, který zpřítomňuje jediné Tajemství. 1105 Epikleze („svolávání-na“) je prosba, kterou kněz naléhavě prosí Otce, aby seslal Ducha Posvětitele, aby se obětní dary staly tělem a krví Kristovou a aby věřící, až je přijmou, aby se také stali živou obětí Bohu. 1106 Epikleze je zároveň anamnézou srdcem každého slavení svátostí, zvláště však Eucharistie:
1107 Proměňující síla Ducha svatého v liturgii urychluje příchod Království a dokonání tajemství spásy. Dává nám v očekávání a v naději skutečně předjímat plné společenství Nejsvětější Trojice. Duch, poslaný Otcem, který vyslyší epiklezi Církve, dává život těm, kteří ho přijímají, a stává se proto již od nynějška „závdavkem“ jejich dědictví. SPOLEČENSTVÍ DUCHA SVATÉHO 1108 Cílem poslání Ducha svatého v každé liturgické činnosti je uvádět do společenství s Kristem a tak utvářet jeho Tělo. Duch svatý je jako míza Otcova vinného kmene, který přináší svůj plod na ratolestech. V liturgii dochází k nejužší spolupráci mezi Duchem svatým a Církví. On, Duch společenství, stále zůstává v Církvi, a proto je Církev velkou svátostí božského společenství, které shromažďuje rozptýlené Boží děti. Neoddělitelným plodem Ducha v liturgii je společenství s Nejsvětější Trojicí a bratrské společenství. 1109 Epikleze je také prosbou, aby se plně uskutečnilo společenství shromáždění v Kristově tajemství. „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Otcova a společenství Ducha svatého“ (2 Kor 13,13) mají s námi vždycky zůstávat a přinášet plody i mimo slavení Eucharistie. Církev tedy prosí Otce, aby seslal Ducha svatého, který učiní ze života věřících živou oběť Bohu: prostřednictvím duchovní přeměny ke Kristově podobě, péčí o jednotu Církve a účastí na jejím poslání vydáváním svědectví a službou lásky. Souhrn 1110 Církev v liturgii chválí Boha Otce a klaní se mu jako zdroji všeho požehnání stvoření a spásy, kterým nás zahrnul ve svém Synu, aby nám dal Ducha synovství. 1111 Kristovo dílo v liturgii je svátostné, protože jeho tajemství spásy je v ní zpřítomněno mocí jeho Ducha svatého; protože jeho tělo, jímž je Církev, je jako svátost (znamení a nástroj), v níž Duch svatý rozděluje tajemství spásy; protože liturgickými úkony se Církev putující v čase již podílí na nebeské liturgii tím, že ji okouší. 1112 Posláním Ducha svatého v liturgii Církve je připravovat shromáždění na setkání s Kristem; připomínat a ukazovat Krista víře shromáždění; zpřítomňovat a aktualizovat, tedy přibližovat novému chápání, Kristovo spásné dílo svou proměňující mocí a přispět, aby dar společenství přinášel v Církvi plody. 2. ČLÁNEK VELIKONOČNÍ TAJEMSTVÍ VE SVÁTOSTECH CÍRKVE 1113 Celý liturgický život se soustřeďuje okolo eucharistické oběti a svátostí. V Církvi je sedm svátostí: křest, biřmování, Eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství. V tomto článku se probírá, co je společné sedmi svátostem z věroučného hlediska. Co mají společné při udělování, to bude vyloženo v druhé kapitole, zatímco tím, co je každé z nich vlastní, se bude zabývat druhá část. I. Kristovy svátosti 1114 „Opírajíce se o učení svatých Písem, apoštolských Tradic a o jednomyslné smýšlení... Otců“ vyznáváme, „že všechny svátosti Nového zákona ustanovil náš Pán, Ježíš Kristus“. 1115 Ježíšova slova i skutky během jeho skrytého života i jeho veřejné činnosti byly již spásné. Předjímaly moc jeho velikonočního tajemství. Hlásaly a připravovaly na to, co míní darovat své Církvi, až vše dokoná. Tajemství Kristova života tvoří základy toho, co nyní Kristus rozděluje ve svátostech prostřednictvím služebníků své Církve, protože „to, co bylo na našem Spasiteli viditelné, to přešlo do jeho tajemství“. 1116 Svátosti jsou „Boží veledíla“ Nové a věčné smlouvy, „síly, které vycházejí“ z Kristova Těla, stále živého a oživujícího, jsou to zásahy Ducha svatého, působícího v jeho Těle, jímž je Církev. II. Svátosti Církve 1117 Církev skrze Ducha svatého, který ji „uvádí do veškeré pravdy“, postupně rozpo znala tento poklad přijatý od Krista, a upřesnila „udílení“ svátostí stejně, jako to učinila s kánonem božských Písem a učením víry jako věrná správkyně Božích tajemství. Tak byla Církev schopna během staletí rozpoznat, že mezi jejími liturgickými obřady je jich sedm, které jsou ve vlastním slova smyslu svátostmi ustanovenými Pánem. 1118 Svátosti jsou „svátostmi Církve“ ve dvojím významu: jsou „z ní“ a „pro ni.“ Jsou „z Církve“ proto, že ona je svátostí Kristovy činnosti; on v ní působí díky seslání Ducha svatého. A jsou „pro Církev“; jsou to totiž „svátosti, které vytvářejí Církev“, neboť ukazují a sdílejí lidem, především v Eucharistii, tajemství společenství s Bohem, Láskou, Jedním ve třech osobách. 1119 Církev působí ve svátostech jako „kněžské společenství“, „organicky uspořádané“, protože tvoří s Kristem-Hlavou „jakoby jedinou mystickou osobu“. Kněžský lid se křtem a biřmováním stává způsobilý slavit liturgii; na druhé straně někteří věřící, „poznamenaní svátostí kněžství, jsou ustanoveni k tomu, aby ve jménu Kristově řídili Církev Božím slovem a milostí“. 1120 Služba udílená svěcením nebo služebné kněžství je ve službě křestního kněžství. Zaručuje, že ve svátostech opravdu působí Kristus skrze Ducha svatého k prospěchu Církve. Poslání spásy, kterou Otec svěřil svému vtělenému Synu, je svěřeno apoštolům a jejich nástupcům; ti dostávají Ježíšova Ducha, aby působili jeho jménem a v jeho osobě. Posvěcený služebník je tedy svátostné pouto, které spojuje liturgický úkon s tím, co říkali a konali apoštolové, a skrze ně s tím, co říkal a konal Kristus, zdroj a základ svátostí. 1121 Tři svátosti: křtu, biřmování a kněžství udělují kromě milosti svátostné znamení nebo „pečeť“, skrze něž se křesťan podílí na Kristově kněžství a je zařazen v Církvi do různých stavů a funkcí. Toto připodobnění Kristu a Církvi, uskutečněné Duchem, je nezničitelné; zůstává v křesťanu navždy jako pozitivní dispozice pro milost, jako příslib a záruka Boží ochrany a jako povolání k bohoslužbě a ke službě Církvi. Proto tyto svátosti může člověk přijmout jen jednou. III. Svátosti víry 1122 Kristus vyslal své apoštoly, aby bylo v jeho jménu „hlásáno pokání, aby všem národům… byly odpuštěny hříchy“ (Lk 24,47). „Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Poslání křtít je tedy svátostné poslání, je zahrnuto v poslání hlásat evangelium, protože svátost se připravuje Božím slovem a vírou, která znamená souhlas s tímto slovem: „Boží lid se shromažďuje nejprve slovem Boha živého... kázání slova se vyžaduje přímo při udělování svátostí; vždyť jde o svátosti víry, která se rodí ze slova a je jím živena.“ 1123 „Svátosti jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě; jako znamení však mají také vzdělávací význam. Víru nejen předpokládají, ale také ji slovy a věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry.“ 1124 Víra Církve předchází víru věřícího, který je vyzýván, aby ji přijal. Když Církev slaví svátosti, vyznává víru, kterou přijala od apoštolů. Odtud starobylé rčení: „Lex orandi, lex credendi.“ Zákon modlitby je zákonem víry, Církev věří tak, jak se modlí. Liturgie je ustavujícím prvkem svaté a živé tradice. 1125 Z tohoto důvodu nemůže služebník nebo společenství libovolně měnit nebo upravovat žádný svátostný obřad. Ani nejvyšší církevní autorita nemůže měnit liturgii, jak se jí zlíbí. Může to učinit jedině v poslušnosti víry a v posvátné úctě k tajemství liturgie. 1126 Ostatně, vzhledem k tomu, že svátosti vyjadřují a rozvíjejí společenství víry v Církvi, je lex orandi jedno z podstatných měřítek dialogu, který se snaží znovu dosáhnout jednoty křesťanů. IV. Svátosti spásy 1127 Jsou-li svátosti důstojně slaveny ve víře, udělují milost, jejímž jsou znamením. Jsou účinné, protože v nich působí sám Kristus: on křtí, on působí ve svých svátostech, aby uděloval milost, jejímž znamením je svátost. Otec vždycky vyslyší modlitbu Církve svého Syna, která v epiklezi každé svátosti vyjadřuje svou víru v moc Ducha. Jako oheň proměňuje v plameny všechno, čeho se dotkne, tak Duch svatý proměňuje v božský život všechno, co je podrobeno jeho moci. 1128 Takový je význam tvrzení Církve, že svátosti působí ex opere operato (prostým udělením), tedy z moci Kristova spásného díla, které bylo dokonáno jednou provždy. Z toho vyplývá, že „svátost se neuskutečňuje spravedlností člověka, který ji uděluje nebo řijímá, ale mocí Boží“. Kdykoli se slaví svátost tak, jak ji zamýšlí Církev, působí v ní a skrze ni Kristova moc i moc jeho Ducha nezávisle na osobní svatosti toho, kdo ji uděluje. Plody svátostí však závisí také na duchovním rozpoložení toho, kdo je přijímá. 1129 Církev tvrdí, že svátosti Nové smlouvy jsou pro věřící nutné ke spáse. V. Svátosti věčného života 1130 Církev slaví tajemství svého Pána „dokud on nepřijde“ a dokud nebude „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 11,26; 15,28). Liturgie je od apoštolské doby přitahována ke svému konci toužebným vzdycháním Ducha v Církvi „Marana tha!“ (1 Kor 16,22). Liturgie tak sdílí Ježíšovu touhu: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka... dokud se nenaplní v Božím království“ (Lk 22,15-16). V Kristových svátostech Církev již dostává závdavek svého dědictví, má již účast na věčném životě, i když zatím ještě „očekává v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a Spasitele Ježíše Krista“ (Tit 2,13). „Duch a nevěsta volají: „Přijď... Přijď Pane Ježíši!““ (Zj 22,17.20). Svatý Tomáš shrnuje různé rozměry svátostného znamení takto: „Svátost je znamení připomínající minulost, totiž utrpení Páně; je znamením poukazujícím na plody, které v nás působí jeho utrpení, totiž milost; je prorockým znamením, které ohlašuje předem budoucí slávu.“ Souhrn 1131 Svátosti jsou účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená Církvi, jimiž se nám uděluje božský život. Viditelné obřady, jimiž jsou svátosti slaveny, znamenají a zjednávají milosti, které jsou vlastní každé svátosti. Svátosti přinášejí plody v těch, kteří je přijímají s požadovanými předpoklady. 1132 Církev slaví svátosti jako kněžské společenství rozčleněné v kněžství křestní a kněžství služebné (udělované svěcením). 1133 Duch svatý připravuje ke svátostem Božím slovem a vírou, která přijímá slovo v ochotných srdcích. Tak mohou svátosti být posilou a výrazem víry. 1134 Ovoce svátostného života je povahy zároveň osobní i církevní. Z jedné strany je tímto ovocem pro každého věřícího život pro Boha v Ježíši Kristu; na druhé straně toto ovoce znamená pro Církev růst v lásce a v poslání vydávat svědectví. Obsah: "Katechismus Katolické Církve" Stažení: "Katechismus Katolické Církve" Zdroj: web.katolik.cz
Doporučit tuto stránku příteli!
|
|
|
|
|
|
