Svátostné slavení velikonočního tajemství

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

DRUHÁ ČÁST - SLAVENÍ KŘESŤANSKÉHO TAJEMSTVÍ (1066-1690)

PRVNÍ ODDÍL - SVÁTOSTNÁ EKONOMIE 1076-1209

2. Svátostné slavení velikonočního tajemství 1135-1209

DRUHÁ KAPITOLA

SVÁTOSTNÉ SLAVENÍ VELIKONOČNÍHO TAJEMSTVÍ

1135 Katecheze liturgie zahrnuje především pochopení svátostné ekonomie (první kapitola). V tomto světle se objeví novost jejího slavení. Tato kapitola se tedy bude zabývat slavením svátostí Církve. Bude vysvětleno, co je v různých liturgických tradicích společné slavení sedmi svátostí; co má každá z nich zvláštního, to bude předloženo později. Tato základní katecheze slavení svátostí odpoví na první otázky, které věřící kladou, mluví-li se o této věci:

— kdo slaví?
— jak slavit?
— kdy slavit?
— kde slavit?

1. ČLÁNEK

SLAVENÍ LITURGIE CÍRKVE

I. Kdo slaví?

1136 Liturgie je činnost „Krista úplně celého“ (Christus totus). Ti, kdo ji slaví zde, prostřednictvím znamení, jsou již v nebeské liturgii, kde slavení je úplným společenstvím a svátkem.

CELEBRANTI NEBESKÉ LITURGIE

1137 Z jevení svatého Jana, které se čte v liturgii Církve, nám především odhaluje, že „trůn stál v nebi a na tom trůnu (Někdo)... seděl“ (Zj 4,2): „Pán“ (Iz 6,1). A pak tam stojí Beránek, ten zabitý (Zj 5,6): Kristus ukřižovaný a vzkříšený, jediný Velekněz pravé svatyně, týž, „který obětuje a je obětován, který dává a je dáván“. Konečně „řeka živé vody“, která pramení „zpod trůnu Božího a Beránkova“ (Zj 22,1), jeden z nejkrásnějších symbolů Ducha svatého.

1138 Na službě chvály Bohu a na naplnění jeho plánu se podílejí všichni „obnovení“ v Kristu: nebeské mocnosti, všechno stvoření (čtyři živé bytosti), služebníci Staré i Nové smlouvy (čtyřiadvacet starců), nový Boží lid (sto čtyřiačtyřicet tisíc), zvláště mučedníci, „kteří byli zabiti pro Boží slovo“ (Zj 6,9-11), nejsvětější Matka Boží, a konečně „tak veliký zástup, že by ho nikdo nespočítal, ze všech národů, plemen a jazyků“ (Zj 7,9).

1139 Duch a Církev nám dávají možnost podílet se na této nebeské liturgii, když ve svátostech slavíme tajemství spásy.

CELEBRANTI SVÁTOSTNÉ LITURGIE

1140 Liturgii slaví celé společenství, Kristovo Tělo spojené se svou Hlavou. „Liturgické úkony nejsou soukromé úkony, nýbrž slavnostní projevy Církve. Církev je však svátost jednoty. Je to svatý lid, sjednocený a uspořádaný pod vedením biskupů. Proto tyto úkony přísluší celému tělu Církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí. Jednotlivých údů se však týkají různým způsobem podle různých stavů, úkolů a činné účasti.“ Proto „kdykoliv obřady svou povahou vyžadují, aby se konaly společně s přítomností a aktivní účastí věřících, je třeba zdůraznit, že takový způsob má přednost v rámci možnosti před tím, aby obřady konali jednotlivci jakoby soukromě“.

1141 Shromáždění, které slaví liturgii, je společenství pokřtěných, kteří „jsou svým znovuzrozením a pomazání od Ducha svatého posvěceni na duchovní dům a svaté kněžstvo, aby… přinášeli duchovní oběti“. Toto „všeobecné kněžství“ je kněžství Krista, jediného Kněze, na němž se podílejí všechny jeho údy:

„Matka Církev si velmi přeje, aby všichni věřící byli vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie. K takové účasti je křesťan ský lid jako „vyvolený lid, královské kněžstvo, svatý národ, lid patřící Bohu jako vlastnictví“ (1 Petr 2,9) mocí křtu oprávněn i zavázán.“

1142 Avšak „údy nemají všechny stejnou činnost“ (Řím 12,4). Někteří z nich jsou Bohem povolány, v Církvi a Církví, aby konaly zvláštní službu společenství. Tito služebníci jsou vybráni a posvěceni svátostí kněžství, kterou je Duch svatý uschopňuje k tomu, aby jednali v osobě Krista-Hlavy, a tak sloužili všem údům Církve. Posvěcený služebník je jako „obraz“ (ikona) Krista Kněze. Služba biskupa a kněží a jáhnů ve společenství s ním se hlavně projevuje tím, že předsedá Eucharistii, protože svátost Církve se plně projevuje v Eucharistii.

1143 Aby se usnadňovala činnost všeobecného kněžství věřících, existují kromě toho jiné zvláštní služby, neposvěcené svátostí kněžství, jejichž funkce je určena biskupy podle liturgických tradic a pastorálních potřeb. „Také přisluhující, lektoři, komentátoři a členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu.“

1144 Tímto způsobem je při slavení svátostí celé shromáždění „liturgem“, každý podle své funkce, ale „v jednotě Ducha“, který působí ve všech. „Při liturgické slavnosti každý služebník Církve i každý věřící má v rámci své funkce konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů“.

II. Jak slavit?

ZNAMENÍ A SYMBOLY

1145 Slavení svátostí je protkáno znameními a symboly. Podle božské pedagogiky spásy má jejich význam své kořeny v díle stvoření a v lidské kultuře, upřesňuje v událostech Staré smlouvy a plně se zjevuje v Kristově osobě a díle.

1146 Znamení světa lidí. Znamení a symboly zaujímají v lidském životě důležité místo. Člověk jako bytost tělesná a zároveň duchová vyjadřuje a vnímá duchovní skutečnosti prostřednictvím hmotných znamení a symbolů. Jako bytost společenská má zapotřebí znamení a symbolů, aby mohl komunikovat s druhými prostřednictvím řeči, gest a činů. Totéž činí i ve vztahu k Bohu.

1147 Bůh hovoří k člověku skrze viditelné stvoření. Hmotný vesmír se představuje rozumu člověka, aby v něm četl stopy svého Stvořitele. Světlo a noc, vítr a oheň, voda a země, strom i ovoce, mluví o Bohu a symbolizují zároveň jeho velikost i jeho blízkost.

1148 Tyto vnímatelné skutečnosti, poněvadž jsou stvořené, se mohou stát místem, na němž se projevuje Boží činnost, která posvěcuje lidi, a činnost lidí, kteří vzdávají Bohu svou poctu. Stejně je tomu se znameními a symboly společenského života lidí: omývání, mazání olejem, lámání chleba a pití z jednoho kalicha může vyjadřovat posvěcující přítomnost Boha a vděčnost člověka k jeho Stvořiteli.

1149 Velká náboženství lidstva dosvědčují, často velmi působivě, kosmický a symbolický smysl náboženských obřadů. Liturgie Církve předpokládá, přebírá a posvěcuje prvky stvoření a lidské kultury tím, že jim udílí důstojnost jako znamení milosti, nového stvoření v Ježíši Kristu.

1150 Znamení smlouvy. Vyvolený národ dostává od Boha rozpoznávací znamení a symboly, jež charakterizují jeho liturgický život: nejsou to již jen slavení kosmických cyklů a společenské úkony, nýbrž znamení Smlouvy, symboly velkých činů, které vykonal Bůh pro svůj lid. Z těchto liturgických znameními Staré smlouvy je možno připomenout obřízku, pomazání a posvěcení králů a kněží, vkládání rukou, oběti a především Velikou noc (paschu). Církev rozpoznává v těchto znameních předobraz svátostí Nové smlouvy.

1151 Znamení převzatá Kristem. Pán Ježíš při svém kázání často užívá znamení stvoření, aby usnadnil chápání tajemství Božího království. Uzdravuje, anebo dodává důrazu svému kázání hmotnými znameními nebo symbolickými gesty. Dává nový význam faktům a znamením Staré smlouvy, zvláště odchodu Židů z Egypta a velikonočnímu beránkovi, protože on sám je smyslem všech těchto znamení.

1152 Svátostná znamení. Po Letnicích Duch svatý posvěcuje svou Církev prostřednictvím svátostných znamení. Svátosti Církve neruší celé bohatství znamení a symbolů vesmíru a společenského života, ale očišťují je a doplňují. Nadto jsou svátosti naplněním typů a předobrazů Staré smlouvy, znamenají a uskutečňují spásu, kterou zjednal Kristus, a předem zobrazují a předjímají nebeskou slávu.

SLOVA A ÚKONY

1153 Každé slavení svátosti je setkání Božích dětí se svým Otcem v Kristu a v Duchu svatém a takové setkání se projeví jako dialog – skrze úkony a slova. I když symbolické úkony jsou již samy o sobě řečí, je přesto nutné, aby Boží slovo a odpověď víry doprovázely a oživovaly tyto úkony tak, aby semeno Království přinášelo svůj plod v dobré půdě. Liturgické úkony naznačují znameními to, co vyjadřuje Boží slovo: nezaslouženou Boží iniciativu a zároveň odpověď víry jeho lidu.

1154 Bohoslužba slova je nedílnou částí svátostného slavení. K tomu, aby se živila víra věřících, mají být dobře využita znamení Božího slova: kniha slova (lekcionář nebo evangeliář), pocta, jež se jí prokazuje (průvod, okuřování, svíce), místo, odkud je hlásáno (ambon), jeho slyšitelné a srozumitelné přednášení, homilie celebranta, který navazuje na jeho hlásání, odpovědi shromáždění (hromadný souhlas, rozjímavé žalmy, litanie, vyznání víry...).

1155 Slova a úkony v liturgii patří neoddělitelně k sobě ve své funkci znamení a poučování, jsou neoddělitelné i při uskutečňování toho, co znamenají. Duch svatý nejen dává chápat Boží slovo tím, že vzbuzuje víru, ale svátostmi také uskutečňuje Boží „veledíla“ zvěstovaná slovem; on zpřítomňuje a sdílí dílo Otce, dokonané milovaným Synem.

ZPĚV A HUDBA

1156 „Církevní hudební tradice představuje nedocenitelný poklad, který vyniká nad ostatní umělecké projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie.“ Skládání a zpěv inspirovaných žalmů byly již úzce spojeny s liturgickými slavnostmi Staré smlouvy. Církev pokračuje v této tradici a rozvíjí ji: „Když mezi sebou mluvíte, (užívejte slov) ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu“ (Ef 5,19). „Kdo zpívá, dvakrát se modlí.“

1157 Zpěv a hudba vykonávají svou funkci znamení tím výrazněji, čím těsněji jsou spjaty s liturgickým děním, a to podle tří hlavních měřítek: výrazná krása modlitby, jednomyslná účast shromáždění v určených chvílích a slavnostní ráz obřadů. Tímto způsobem se podílejí zpěv a hudba na tom, k čemu směřují slova i liturgické úkony: k Boží oslavě a posvěcení věřících.

„Kolik slz jsem proléval, když jsem naslouchal melodiím tvých hymnů a písní, které sladce zaznívaly ve tvém chrámu! Mocné pohnutí: ty melodie vtékaly do mých uší a kapaly do mého srdce pravdu, vzbuzujíce v něm vroucí pocit zbožnosti. Dělaly mi dobře slzy, které vytékaly.“

1158 Soulad znamení (zpěvu, hudby, slov a úkonů) je zde tím výraznější a plodnější, čím více se vyjadřuje v kulturním bohatství, vlastním Božímu lidu, který slaví liturgii. Proto je třeba „lidový náboženský zpěv promyšleně podporovat. Jde o to, aby při soukromých a veřejných pobožnostech i přímo při liturgických úkonech“, podle předpisů Církve, „mohly znít hlasy věřících“. Nicméně „texty určené pro církevní zpěv ať jsou v souladu s katolickou naukou a ať jsou vybírány především z Písma svatého a z liturgických textů“.

POSVÁTNÉ OBRAZY

1159 Posvátný obraz, liturgická ikona, představuje především Krista. Nemůže představovat neviditelného a nepochopitelného Boha; vtělení Božího Syna zahájilo novou „ekonomii“ obrazů:

„Kdysi Bůh, který nemá ani tělo, ani podobu, nemohl být vůbec představován obrazem. Avšak nyní, když se dal vidět v těle a žil mezi lidmi, mohu vytvořit obraz toho, co jsem viděl z Boha... Otevřenýma očima nazíráme slávu Pána.“

1160 Křesťanská ikonografie přepisuje obrazem evangelní poselství, které Písmo svaté předává prostřednictvím slova. Obraz a slovo se navzájem osvětlují:

„Zkrátka řečeno, uchováváme nedotčené všechny církevní tradice nám předané ať písemně nebo ústně. Jedna z nich se týká též malířského znázornění obrazu, které souhlasí s hlásáním evangelijních událostí a slouží nám vhodně k potvrzení pravého, a ne příznačného vtělení Božího Slova a k jinému podobnému prospěchu. Neboť ty věci, které odkazují jedna na druhou, mají bezpochyby i reciproční význam.“

1161 Všechna znamení ve slavení liturgie se vztahují ke Kristu: stejný cíl mají i posvátné obrazy Matky Boží a svatých, protože znamenají Krista, který je v nich oslaven. Ukazují „zástup svědků“ (Žid 12,1), kteří se i nadále podílejí na spáse světa a s nimiž jsme spoje ni, zvláště při slavení svátostí. To, co se prostřednictvím jejich obrazů představuje naší víře, je člověk, stvořeného „k Božímu obrazu“, konečně proměněný „k jeho podobě“, a představují se dokonce i andělé, kteří jsou též obnovení v Kristu:

„Kráčejíce královskou cestou a následujíce božsky vnuknutou nauku našich svatých Otců a Tradici katolické Církve – víme totiž, že je to tradice Ducha svatého, který v ní přebývá – stanovíme se vší jistotou a pečlivostí, že jak znázornění drahocenného a životodárného kříže, tak ctihodné a svaté obrazy, ať malované nebo v mozaice či jiném vhodném materiálu, mají být vystavovány ve svatých chrámech Božích, na posvátných nádobách a rouchách, na stěnách i na deskách, v domech i na ulicích; ať už jsou to obrazy Pána Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista, nebo naší neposkvrněné Paní, svaté Matky Boží, svatých, andělů, všech svatých a spravedlivých.“

1162 „Krása a barva obrazů jsou podnětem pro mou modlitbu. Je to svátek pro mé oči, stejně jako pohled na krajinu pobízí mé srdce, vzdávat Bohu slávu.“ Nazírání svatých obrazů, spojené s rozjímáním Božího slova a zpěvem liturgických hymnů, zapadá do souladu znamení obřadů, takže se slavené tajemství vrývá do paměti srdce a projeví se pak novým životem věřících.

III. Kdy slavit?

LITURGICKÁ DOBA

1163 „Svatá matka Církev pokládá za svůj úkol v určité dny během roku slavit posvátnou vzpomínku na vykupitelské dílo svého božského Ženicha. Každý týden si připomíná zmrtvýchvstání Páně v den, který nazvala dnem Páně. Jednou v roce slaví zmrtvýchvstání Páně spolu s jeho svatým utrpením jako největší svátek, totiž Velikonoce. Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu... Když tak oslaví jednotlivá tajemství vykoupení, otvírá věřícím bohatství mocných činů a zásluh svého Pána, takže je neustále v jistém smyslu zpřítomňuje, aby se s nimi věřící setkávali a aby z nich čerpali spásnou milost.“

1164 Boží lid znal již od dob mojžíšského zákona svátky ve stanovené dny, počínaje Velikonocemi, a tak si připomínal úchvatné činy Boha spasitele, děkoval mu za ně, udržoval vzpomínku na ně a učil nové generace řídit se podle nich v životě. V čase Církve, mezi Velikonocemi Krista, jednou provždy dokonanými, a mezi jejich naplněním v Božím království, je liturgie, slavená ve stanovené dny, zcela proniknuta novostí Kristova tajemství.

1165 Když Církev slaví Kristovo tajemství, je tepem její modlitby jedno slovo: Dnes!, ohlas modlitby, které ji naučil její Pán, a ozvěna výzvy Ducha svatého. Toto „dnes“ živého Boha, do něhož je člověk povolán vstoupit, je „hodina“ Ježíšových Velikonoc, jež se táhne celými dějinami a je jejich stěžejním bodem:

„Život spočinul na všech bytostech a všichni byli zaliti velkým světlem; Východ východů vpadl do vesmíru a Ten, který byl dříve než „jitřenka“ a dříve než hvězdy, nesmrtelný a nesmírný, velký Kristus, září na všechny bytosti víc než slunce. Proto pro nás, kteří v něho věříme, nastává den světla, dlouhý, věčný, který už nezhasne: mystické Velikonoce.“

DEN PÁNĚ

1166 „Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví Církev velikonoční tajemství vždy osmý den, který se právem nazývá den Páně nebo neděle.“ Den Kristova vzkříšení je zároveň „první den týdne“, připomínka prvního dne stvoření, a „osmý den“, jímž Kristus po svém „odpočinku“ velké soboty zahajuje den, „který učinil Pán“, „den, který nezná západu“. „Večeře Páně“ tvoří jeho střed, protože se v ní celé společenství věřících setkává se vzkříšeným Pánem, který je zve ke své hostině:

„Den Páně, den vzkříšení, den křesťanů, je naším dnem. Nazývá se dnem Páně právě kvůli tomu: protože v něm Pán vítězně vystoupil k Otci. Pohané jej nazývají dnem slunce: dobrá, i my jej rádi nazýváme tímto způsobem: dnes totiž vzešlo světlo světa, dnes se objevilo slunce spravedlnosti, jehož paprsky nám přinášejí spásu.“

1167 Neděle je v pravém smyslu dnem liturgického shromáždění, dnem, kdy se věřící shromažďují, „aby slyšeli Boží slovo a měli účast na Eucharistii. Tak slaví památku utrpení, zmrtvýchvstání a slávy Pána Ježíše a vzdávají díky Bohu, který je znovu zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista mají živou naději“:

„Ó Kriste, když rozjímáme o podivuhodných skutcích, které jsi vykonal v tento nedělní den svého svatého vzkříšení, říkáme: Požehnán buď nedělní den, protože v něm začalo stvoření... spása světa... obnova lidského pokolení… V něm zajásalo nebe i země a celý vesmír se naplnil světlem. Požehnán buď nedělní den, protože v něm byly otevřeny brány ráje, tak že Adam a všichni, kteří z něho byli vypuzeni, tam mohou beze strachu vstoupit.“

LITURGICKÝ ROK

1168 Nová doba vzkříšení, počínaje od velikonočního třídení jako od svého světelného zdroje, prozařuje celý liturgický rok svým jasem. Krok za krokem, z jedné i druhé strany tohoto pramene, je rok proměňován liturgií. Je to skutečné „milostivé léto Páně“ (Lk 4,19). Ekonomie spásy je činná v průběhu času, ale po svém naplnění v Ježíšových Velikonocích a po seslání Ducha svatého závěr dějin se předem zakouší „v předchuti“ a Boží království vstupuje do naší doby.

1169 Proto Velikonoce nejsou svátkem jako ty ostatní: je to „svátek svátků“, „slavnost slavností“, stejně jako Eucharistie je svátost svátostí (velká svátost). Svatý Atanáš je nazývá „velkou nedělí“, jako Svatý týden se na Východě nazývá „Velký týden“. Tajemství vzkříšení, v němž Kristus zničil smrt, proniká svou mocnou energií náš starý čas, dokud mu všechno nebude podřízeno.

1170 Na Nicejském sněmu (roku 325) se všechny církve dohodly, aby se křesťanské Velikonoce slavily v neděli, po úplňku (14. nissanu), který nastává po jarní rovnodennosti. Úprava kalendáře na Západě v roce 1582 (nazývaná „gregoriánská“ podle papeže Řehoře XIII.), způsobila odstup několika dní vzhledem k východnímu kalendáři. Západní i východní církve se dnes snaží o dohodu, aby opět slavily den Pánova vzkříšení v týž den.

1171 Liturgický rok je rozvinutí různých hledisek jediného velikonočního tajemství. To platí především o řadě svátků vztahujících se k tajemství vtělení (Zvěstování, Vánoce, Zjevení Páně), které připomínají počátky naší spásy a sdělují nám prvotiny velikonočního tajemství.

PŘIPOMÍNKA SVĚTCŮ V LITURGICKÉM ROCE

1172 „Při slavení ročního okruhu Kristových tajemství uctívá svatá Církev se zvláštní láskou blahoslavenou Bohorodičku Marii, která je nerozlučně spjata s vykupitelským dílem svého syna. V ní Církev obdivuje a chválí nejvznešenější plod vykoupení. V ní jako v čistém obraze s radostí nazírá to, čím sama touží a doufá zcela být.“

1173 Když Církev připomíná v ročním cyklu mučedníky a ostatní svaté, „hlásá velikonoční tajemství v těch, kteří spolu s Kristem trpěli a spolu s ním jsou oslaveni; ukazuje věřícím jejich příklad, který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich zásluhy Boží dary“.

DENNÍ MODLITBA CÍRKVE

1174 Kristovo tajemství, jeho vtělení a jeho Velikonoce, které slavíme v Eucharistii, především v nedělním shromáždění, proniká do času každého dne a přeměňuje jej prostřednictvím Denní modlitby Církve, „posvátného officia“. Toto slavení, věrné apoštolské výzvě „neustávat v modlitbách“, „je sestaveno tak, aby Boží chvála posvětila celý průběh dne a noci“. Tvoří „veřejnou modlitbu Církve“, v níž věřící (klerici, řeholníci i laikové) vykonávají královské kněžství pokřtěných. Je-li Denní modlitba Církve slavena „formou schválenou“ Církví, „je to opravdu hlas samé Nevěsty, která promlouvá k Ženichovi, ba ještě více: je to modlitba, kterou Kristus spolu se svým Tělem přednáší Otci“.

1175 Denní modlitba Církve se má stát modlitbou všeho Božího lidu. V ní sám Kristus „pokračuje prostřednictvím Církve ve svém kněžském úkolu“; každý se jí účastní podle úlohy, kterou zastává v Církvi, a podle okolností vlastního života: kněží, poněvadž „se věnují posvátné službě du chovní správy“, protože jsou povoláni, „aby se úplně věnovali modlitbě a službě slova“; řeholníci
a řeholnice podle charizmatu svého života zasvěceného Bohu; všichni věřící podle svých mož ností. „Duchovní správcové ať se snaží o nedělích a větších svátcích konat v kostele modlitbu hlavních částí, zejména nešpor. I laikům se doporučuje, aby se modlili posvátné officium buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě“.

1176 Slavit Denní modlitbu Církve vyžaduje nejen úsilí o to, aby hlas byl v souladu se srdcem, které se modlí, nýbrž i postarat se o „hlubší liturgické a biblické vzdělání, hlavně pokud jde o žalmy“.

1177 Hymny a modlitby na způsob litanií v Denní modlitbě Církve zapojují modlitbu žalmů do církevního roku tím, že zvýrazňují symboliku denní hodiny, liturgického údobí nebo svátku, který se slaví. Kromě toho i čtení Božího slova při každé hodince (s krátkými odpověďmi a tropáře, jež po ní následují) a, při určitých hodinkách, četba Otců a duchovních učitelů, odhalují hlouběji smysl slaveného tajemství, napomáhají chápat žalmy a připravují na tichou modlitbu. Lectio divina, při níž je Boží slovo čteno a meditováno, aby se proměnilo v modlitbu, je tím pevně zasazena do slavení liturgie.

1178 Denní modlitba Církve, která tvoří jakési prodloužení slavení Eucharistie, nevylučuje, nýbrž vyžaduje jako doplnění různé pobožnosti Božího lidu, zvláště adoraci a uctívání Nejsvětější svátosti.

IV. Kde slavit?

1179 Uctívání Boha Nové smlouvy „v duchu a pravdě“ (Jan 4,24) není vázáno na žádné výlučné místo. Celá země je svatá a je svěřena lidským dětem. Když se věřící shromáždí na jednom místě, nejdůležitější skutečnost tvoří „živé kameny“, z nichž se staví „duchovní chrám“ (1 Petr 2,4-5). Tělo vzkříšeného Krista je duchovním chrámem, z něhož vytéká pramen živé vody. Duchem svatým přivtěleni ke Kristu jsme právě my „chrám živého Boha“ (2 Kor 6,16).

1180 Když se neomezuje náboženská svoboda, křesťané budují stavby určené k bohoslužbě. Takové viditelné kostely nejsou prostá místa setkání, ale znamenají a ukazují církev žijící v tom místě, přebývání Boha mezi smířenými a s Kristem spojenými lidmi.

1181 „Dům modlitby, v němž se slaví a uchovává nejsvětější Eucharistie, shromažďují se věřící a je uctíván přítomný Boží Syn, náš Spasitel, na obětním oltáři za nás obětovaný na pomoc a k útěše věřících, se má skvít čistotou a má být upravený pro modlitbu a posvátné obřady.“ V tomto „Božím domě“ ryzost a harmonie znamení, které jej vytvářejí, mají ukazovat Krista, který je přítomen a působí na tomto místě.

1182 Oltářem Nové smlouvy je kříž Páně, z něhož pramení svátosti velikonočního tajemství. Na oltáři, který je středem kostela, se zpřítomňuje pod svátostnými znameními oběť kříže. Je také stolem hostiny Páně, k níž je lid Boží pozván. V některých východních liturgiích je oltář také symbolem hrobu (Kristus opravdu zemřel a opravdu vstal z mrtvých).

1183 Svatostánek v kostelích má být umístěn „na velmi vznešeném místě s největší poctou“. „Ušlechtilý vzhled, umístění a bezpečnost eucharistického svatostánku“ mají napomáhat adoraci Pána, který je skutečně přítomen v Nejsvětější svátosti oltářní. Posvátné křižmo (myron), jehož pomazání je svátostným znamením pečeti-daru Ducha svatého, se tradičně uchovává a uctívá na bezpečném místě v kostele. Tam se může uložit i olej katechumenů a olej nemocných.

1184 Stolec (katedra) pro biskupa nebo sedadlo pro kněze „má naznačovat, že jeho úkolem je předsedat shromáždění a řídit modlitbu“. Ambon: „Důstojnost Božího slova vyžaduje, aby v kostele bylo vhodné místo, z něhož se Boží slovo hlásá a k němuž se přirozeně obrací pozornost věřících.“

1185 Shromáždění Božího lidu má svůj počátek ve křtu; kostel tedy má mít místo pro slavení křtu (baptisterium) a napomáhat ke vzpomínce na křestní sliby (svěcená voda). Obnova křestního života vyžaduje pokání. Kostel má tedy sloužit k projevům lítosti a k přijetí odpuštění; to vyžaduje, aby v něm bylo místo vhodné k přijetí kajícníků. Kostel má být také prostor, který vybízí k usebranosti a k tiché modlitbě, která prodlužuje velkou modlitbu Eucharistie a dává jí proniknout do nitra.

1186 A konečně kostel má eschatologický význam. Aby člověk vstoupil do Božího domu, musí překročit práh, symbol přechodu ze světa zraněného hříchem do světa nového živo ta, k němuž jsou povoláni všichni lidé. Viditelný kostel je symbolem otcovského domu, k němuž putuje Boží lid a kde Otec „jim setře každou slzu z očí“ (Zj 21,4). Proto je také kostel domem všech Božích dětí, otevřeným a připraveným je přijmout.

Souhrn

1187 Liturgie je dílem celého Krista, Hlavy i Těla. Náš Velekněz ji slaví nepřetržitě v nebeské liturgii, s Matkou Boží, apoštoly, všemi svatými a s množstvím lidí, kteří již vstoupili do království.

1188 Při slavení liturgie je celé shromáždění „liturgem“, každý podle vlastní funkce. Křestní kněžství je kněžství celého Kristova Těla. Nicméně někteří věřící jsou posvěceni svátostí kněžství, aby představovali Krista jako hlavu tohoto Těla.

1189 Slavení liturgie užívá znamení a symbolů vztahujících se ke stvoření (světlo, voda, oheň), k lidskému životu (omývání, mazání olejem, lámání chleba), k dějinám spásy (obřady Velikonoc). Tyto vesmírné prvky, tyto lidské obřady, tato vzpomínková gesta na Boha, zařazená do světa víry a uchopená mocí Ducha svatého, se stávají nositeli spásy a posvěcení, jež vykonal Kristus.

1190 Bohoslužba slova je nedílnou součástí slavení. Význam slavení je vyjadřován Božím slovem, jež se hlásá, a horlivostí víry, která na ně odpovídá.

1191 Zpěv a hudba jsou úzce spojeny s liturgickým děním. Měřítka jejich správného užívání jsou: výrazná krása modlitby, jednomyslná účast shromáždění a posvátný ráz slavení.

1192 Posvátné obrazy v našich kostelích a v našich domech mají probouzet a živit naši víru v Kristovo tajemství. Skrze obraz Krista a jeho děl spásy se klaníme jemu samotnému. Skrze posvátné obrazy Matky Boží, andělů a svatých uctíváme osoby, které jsou na nich zobrazeny.

1193 Neděle, „den Páně“, je hlavním dnem slavení Eucharistie, protože je to den vzkříšení. Je to v pravém smyslu den liturgického shromáždění, den křesťanské rodiny, den radosti a pracovního odpočinku. Je to „základ a jádro celého liturgického roku“.

1194 Církev „rozvíjí v ročním okruhu celé Kristovo tajemství, a to od jeho vtělení a narození až k jeho nanebevstoupení, k Letnicím a k očekávání blaživé naděje a příchodu Páně“.

1195 Církev na zemi ukazuje, že je spojena s nebeskou liturgií tím, že připomíná svaté, na prvním místě Matku Boží, pak apoštoly, mučedníky a ostatní svaté, ve stanovené dny liturgického roku; oslavuje Krista, protože dovršil spásu ve svých oslavených údech; jejich příklad ji pobízí na pouti k Otci.

1196 Věřící, kteří slaví Denní modlitbu Církve, se spojují s Kristem, naším Veleknězem, prostřednictvím modlitby žalmů, rozjímání Božího slova, modlitby hymnů a požehnání, aby byli přidruženi k jeho neustálé a všeobecné modlitbě, která oslavuje Otce a vyprošuje dar Ducha svatého pro celý svět.

1197 Kristus je pravý Boží chrám, „místo, na němž přebývá jeho sláva“; i křesťané se Boží milostí stávají chrámy Ducha svatého, živými kameny, z nichž se buduje Církev.

1198 V pozemských poměrech Církev potřebuje místa, kde by se společenství mohlo shromáždit: naše viditelné kostely, svatá místa, obrazy Svatého města, nebeského Jeruzaléma, do něhož putujeme jako poutníci.

1199 V těchto kostelích slaví Církev veřejné bohoslužby k oslavě Nejsvětější Trojice, naslouchá Božímu slovu, zpívá své chvalozpěvy, modlí se, přináší oběť Krista svátostně přítomného ve shromáždění. Tyto kostely jsou kromě toho místa usebranosti a osobní modlitby.

2. ČLÁNEK

LITURGICKÉ ODLIŠNOSTI A JEDNOTA TAJEMSTVÍ

LITURGICKÉ TRADICE A VŠEOBECNOST CÍRKVE

1200 Boží církve, od prvotní obce v Jeruzalémě až do slavného příchodu (parusie), věrné apoštolské víře, slaví na všech místech totéž velikonoční tajemství. Tajemství slavené v liturgii je jedno, avšak formy, jimiž se slaví, jsou různé.

1201 Kristovo tajemství je tak nevyčerpatelně bohaté, že žádná liturgická tradice je nemůže beze zbytku vyjádřit. Dějiny růstu a rozvoje těchto obřadů dosvědčují, jak se obdivuhodně doplňují. Když místní církve žily tyto liturgické tradice ve vzájemném společenství víry a ve svátostech víry, vzájemně se obohacovaly a rostly ve věrnosti Tradici a poslání společnému pro celou Církev.

1202 Různé liturgické tradice vznikly právě proto, aby napomáhaly poslání Církve. Církve téže zeměpisné a kulturní oblasti dospěly ke slavení Kristova tajemství zvláštními projevy, příznačnými pro tamní kulturu: v tradici „pokladu víry“ (2 Tim 1,14), v liturgickém symbolismu, v uspořádání bratrského společenství, v teologickém chápání tajemství a v různých způsobech svatosti. Tímto způsobem Kristus, světlo a spása všech národů, je představen národu a kultuře skrze liturgický život jedné církve, která je k nim poslána a v nichž je zakořeněna. Církev je všeobecná: může tedy pojmout do své jednoty všechna ryzí bohatství kultur, a to tím, že je očistí.

1203 Liturgické tradice nebo obřady, které se nyní v Církvi užívají, jsou: latinský obřad (hlavně římský, ale také obřady některých místních církví, jako ambroziánský obřad nebo obřad některých řeholních řádů), byzantský, alexandrijský nebo koptský, syrský, arménský, maronitský a chaldejský obřad. „Posvátný sněm, věrný Tradici, prohlašuje, že svatá Matka Církev přiznává všem prá voplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány“.

LITURGIE A KULTURY

1204 Slavení liturgie má tedy odpovídat duchu a kultuře různých národů. Aby tajemství Krista bylo „oznámeno všem národům, aby ho s vírou poslušně přijaly“ (Řím 16,26), musí být hlásáno, slaveno a prožíváno ve všech kulturách tak, aby jím nebyly potlačovány, nýbrž aby se jim skrze ně dostalo nového uznání a byly přivedeny k rozkvětu. Právě s pomocí a prostřednictvím své vlastní lidské kultury, přijaté a proměněné Kristem, má množství Božích dětí přístup k Otci, aby ho oslavovalo v jednom jediném Duchu.

1205 „V liturgii, a obzvláště v liturgii svátostí, je jedna část neměnná, protože je božského ustanovení, jehož je Církev strážkyní, jsou však části, které se mohou měnit; a zde má Církev moc a někdy i povinnost přizpůsobit je kulturám nedávno evangelizovaných národů.“

1206 „Liturgická rozmanitost může být zdrojem obohacení, ale může také vyvolávat napětí, vzájemné nepochopení a dokonce i rozkoly. Je jasné, že rozmanitost v této oblasti nesmí škodit jednotě. Nemůže se projevovat jinak než ve věrnosti společné víře, svátostným znamením, která Církev přijala od Krista, a ve věrnosti hierarchickému společenství. Přizpůsobení kulturám vyžaduje také obrácení srdce a – je-li to nutné – rozchod se starobylými zvyky, neslučitelnými s katolickou vírou.“

Souhrn

1207 Je vhodné, aby se slavení liturgie snažilo nalézt vyjádření v kultuře národa, do něhož je Církev začleněna, aniž by se stalo na ní závislým. Z druhé strany sama liturgie vytváří a ztvárňuje kultury.

1208 Rozmanité liturgické tradice nebo rity, právoplatně uznané, protože vyznačují ukazují a sdělují totéž Kristovo tajemství, jsou projevem všeobecnosti Církve.

1209 Měřítko, které zaručuje jednotu v mnohotvárnosti liturgických tradic, je věrnost apoštolské Tradici, totiž společenství ve víře a ve svátostech přijatých od apoštolů, společenství, které je vyznačeno a zaručeno apoštolskou posloupností.

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

Stažení: "Katechismus Katolické Církve"

Zdroj: web.katolik.cz

Top

Doporučit tuto stránku příteli!