 |
 |
 |
|
|||
| |||
| |||
| |||
|
|
|
|
|
|
Obsah: "Katechismus Katolické Církve" DRUHÁ ČÁST - SLAVENÍ KŘESŤANSKÉHO TAJEMSTVÍ (1066-1690)DRUHÝ ODDÍL - SEDM SVÁTOSTÍ CÍRKVE (1210-1690)1210 Svátosti Nového zákona ustanovil Kristus a je jich sedm: křest, biřmování, Eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství, manželství. Sedm svátostí se týká všech úseků a všech důležitých okamžiků života křesťana: díky nim se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání. Tím dostávají určitou podobnost úseky přirozeného života a života duchovního. 1211 Podle této analogie budou předloženy nejprve tři svátosti uvedení do křesťanského života (první kapitola), pak svátosti uzdravení (druhá kapitola), nakonec svátosti, které slouží společenství a poslání věřících (třetí kapitola). Tento postup není jistě jediný možný; umožňuje však vidět, že svátosti tvoří organismus, v němž každá z nich má svou životní roli. V tomto organismu zaujímá Eucharistie jedinečné postavení, poněvadž je „svátost svátostí“: „ostatní jsou k ní zaměřené jako ke svému vytčenému cíli“. Prvni kapitolaSvátosti uvedení do křesťanského života (1212-1419)1212 Svátostmi uvedení do křesťanského života – křtem, biřmováním a Eucharistií – jsou položeny základy každého křesťanského života. „Účast na božské přirozenosti, kterou lidé dostávají darem prostřednictvím Kristovy milosti, zahrnuje určitou analogii se vznikem, rozvojem a růstem přirozeného života. Vždyť věřící, znovuzrození svatým křtem, jsou posíleni svátostí biřmování a potom jsou živeni pokrmem věčného života v Eucharistii, takže díky těmto svátostem uvedení do křesťanského života jsou schopni stále víc a stále lépe okoušet poklady božského života a rozvíjet se až k dosažení dokonalosti lásky.“ 1. ČLÁNEK SVÁTOST KŘTU 1213 Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu („vitae spiritualis ianua“) a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k Církvi a stáváme se účastnými jejího poslání: „Křest je svátost znovuzrození skrze vodu ve slově“ (Baptismus est sacramentum regenerationis per aquam in verbo). I. Jak se nazývá tato svátost? 1214 Nazývá se křest podle hlavního obřadu, kterým se vykonává: křtít (řecky „baptizein“) znamená „pohroužit se“, „ponořit se do vody“. „Ponoření“ do vody je symbolem pohřbení katechumena do Kristovy smrti, z níž povstává skrze vzkříšení s ním jako „nové stvoření“ (2 Kor 5,17; Gal 6,15). 1216 „Toto obmytí se nazývá osvícení, protože ti, kdo dostávají toto vyučování [katechismu], jsou v mysli osvíceni...“ Pokřtěný se stal „synem světla“ (1 Sol 5,5) a „světlem“ (Ef 5,8) potom, „kdy se mu dostalo světla“ (Žid 10,32), protože ve křtu přijal Slovo, „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9):
II. Křest v ekonomii spásy
1218 Od počátku světa je voda, toto prosté a úchvatné stvoření, zdrojem života a plodnosti. Písmo svaté se na ni dívá jako na „oplodněnou“ Duchem svatým:
1219 Církev viděla v Noemově arše předobraz spásy skrze křest. Vždyť „jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu“ (1 Petr 3,20).
1220 Je-li voda z pramene symbolem života, je mořská voda symbolem smrti. Proto moh la být předobrazem tajemství kříže. Touto symbolikou vyjadřuje křest společenství s Kristovou smrtí. 1221 Je to především průchod Rudým mořem, znamenající opravdové osvobození Izraele z egyptského otroctví, který ohlašuje osvobození způsobené křtem:
1222 Nakonec je předobrazem křtu přechod přes Jordán, neboť díky němu Boží lid dostává darem zemi přislíbenou Abrahámovu potomstvu; ta je obrazem věčného života. Přislíbení tohoto blaženého dědictví se naplní v Nové smlouvě. KRISTŮV KŘEST 1223 Všechny předobrazy Staré smlouvy nacházejí své uskutečnění v Ježíši Kristu. Ježíš začíná svoji veřejnou činnost poté, co se dal pokřtít v Jordánu svatým Janem Křtitelem, a po svém zmrtvýchvstání svěřuje apoštolům toto poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a i Ducha svatého a učte je za chovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). 1224 Náš Pán se u svatého Jana dobrovolně podrobil křtu, určenému hříšníkům, aby na plnil všechnu spravedlnost. Svým křtem dává Kristus najevo, že „zmařil sám sebe“. Duch, který se vznášel nad vodami prvního stvoření, sestupuje nyní na Krista jako předehra nového stvoření a Otec veřejně ukazuje Ježíše jako svého „milovaného Syna“. 1225 Svými Velikonocemi otevřel Kristus prameny křtu všem lidem. Mluvil totiž o utrpení, které měl podstoupit v Jeruzalémě, jako o „křtu“, kterým má být pokřtěn. Krev a voda, jež vytryskly z probodeného boku ukřižovaného Ježíše, jsou znameními křtu a Eucharistie, svátostí nového života: od té chvíle je možno „narodit se z vody a z Ducha“, aby člověk vstoupil do nebeského království.
KŘEST V CÍRKVI 1226 Církev slavila a udělovala svatý křest ode dne Letnic. Svatý Petr totiž říká zástupu, který byl zasažen do srdce jeho kázáním: „Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého“ (Sk 2,38). Apoštolové a jejich spolupracovníci poskytují křest každému, kdo věří v Je žíše: židům, bohabojným, pohanům. Křest je vždy spojen s vírou: „Uvěř v Pána Ježíše, a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům,“ prohlašuje svatý Pavel k žalářníkovi ve Filipech. Vy právění pokračuje: „Hned se dal pokřtít on i všichni jeho lidé“ (Sk 16,31-33). 1227 Podle apoštola svatého Pavla má věřící skrze křest účast na Kristově smrti, s ním je pohřben a s ním vstane z mrtvých:
Pokřtění se „oblékli v Krista“ (Gal 3,27). Působením Ducha svatého je křest obmytím, kte ré očišťuje, posvěcuje a ospravedlňuje. 1228 Křest je tedy vodní koupel, v níž „nepomíjející semeno“ Božího slova má své oživující důsledky. Svatý Augustin říká o křtu: „Slovo se spojí s živlem, a vznikne svátost.“ III. Jak se slaví svátost křtu? UVEDENÍ DO KŘESŤANSKÉHO ŽIVOTA 1229 Stát se křesťanem, to vyžaduje už od apoštolských dob projít cestu uvedení do křesťanského života v několika úsecích. Tuto cestu lze urazit rychle nebo pozvolna. V každém případě v ní musí být některé podstatné prvky: ohlášení slova, přijetí evangelia, které vede k obrácení, vyznání víry, křest, vylití Ducha svatého, přistoupení k svatému přijímání. 1230 Toto uvedení do křesťanského života mělo v různých staletích rozmanité formy podle okolností. V prvních stoletích Církve bylo velmi rozvinuto uvedení do křesťanského života s dlouhým údobím katechumenátu a celou řadou přípravných obřadů, jež liturgicky rozdělovaly cestu katechumenátní přípravy, aby vyústily do slavení svátostí uvádějících do křesťanského života. 1231 Kde se křest dětí stal běžně rozšířenou formou slavení svátosti, se toto slavení sloučilo v jediný úkon, který zahrnuje velmi zkráceně přípravné úseky uvedení do křesťanského života. Pro tuto svou povahu vyžaduje křest dětí katechumenát, který se prodělává po křtu. Nejde jen o to, že je nezbytné poučování po křtu, nýbrž že se musí rozvíjet křestní milost spolu s růstem osoby. To je vlastní oblast katechismu. 1232 Druhý vatikánský koncil obnovil v latinské církvi „katechumenát dospělých, rozčleněný na několik stupňů“. Obřady jsou v Ordo initiationis christianae adultorum (1972). Koncil kromě toho dovolil „v misijních územích takové prvky zasvěcování mládeže (iniciace) – kromě těch, které jsou obsaženy v křesťanské tradici – jaké jsou u každého jednotlivého národa obvyklé, pokud mohou být přizpůsobeny křesťanskému obřadu“. 1233 Dnes tedy ve všech latinských i východních obřadech začíná uvedení dospělých do křes ťanského života jejich vstupem do katechumenátu a vrcholí ve společném slavení tří svátostí: křtu, biřmování a Eucharistie. Ve východních církvích začíná uvedení dětí do křesťanského života křtem, po němž hned následuje biřmování a Eucharistie, zatímco v římském obřadu pokračuje několika lety katecheze, aby se uzavřelo později biřmováním a Eucharistií, vyvrcholením jejich uvedení do křesťanského života. MYSTAGOGIE SLAVENÍ 1234 Význam a milost svátosti křtu se ozřejmují jasně v jeho obřadech. Jestliže věřící pozorně sledují gesta a slova tohoto obřadu, jsou zasvěcováni do bohatství, které tato svátost vyjadřuje a působí v každém nově pokřtěném. 1236 Hlásání Božího slova osvěcuje kandidáty i shromáždění zjevenou pravdou a vyvolává odpověď víry neoddělitelnou od křtu. Vždyť křest je zcela zvláštním způsobem „svátostí víry“, protože je svátostným vstupem do života víry. 1237 Poněvadž křest znamená osvobození od hříchu a od jeho podněcovatele, ďábla, pronáší se nad kandidátem exorcismus (jeden nebo více). Kandidát je pomazán olejem katechumenů nebo na něho celebrant vkládá ruku a on se pak výslovně zříká satana. Po této přípravě může vyznat víru Církve, které je pak křtem „odevzdán“. 1238 Křestní voda se pak posvětí modlitbou epikleze (ať už v té chvíli, nebo o velikonoční vigilii). Církev prosí Boha, aby skrze jeho Syna moc Ducha svatého sestoupila na tuto vodu, aby se tak „zrodili z vody a Ducha“ (Jan 3,5) ti, kteří jí budou pokřtěni. 1239 Pak následuje podstatný obřad svátosti: křest ve vlastním slova smyslu, který vyjadřuje a uskutečňuje odumření hříchu a vstup do života Nejsvětější Trojice skrze připodobnění Kristovu velikonočnímu tajemství. Křest se udílí mnohem výrazněji trojnásobným ponořením do křestní vody. Ale již od prvních dob se může udělovat tím, že se třikrát lije voda na hlavu kandidáta. 1240 V latinské církvi kněz při trojím lití vody říká: „N., já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Ve východních liturgiích je katechumen obrácen k východu a kněz říká: „Boží služebník N. je křtěn ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ A při vzývání každé osoby Nejsvětější Trojice kněz katechumena ponoří do vody a vytáhne. 1241 Pomazání svatým křižmem, vonným olejem posvěceným od biskupa, znamená dar Ducha svatého, který nově pokřtěný dostal. Stal se křesťanem, to je „pomazaným“ Ducha svatého, přivtěleným ke Kristu, který je pomazán na kněze, proroka a krále. 1242 V liturgii východních církví se pomazání po křtu stává svátostí biřmování (potvrzení). V římské liturgii toto první pomazání poukazuje na druhé pomazání svatým křižmem, které vykoná biskup: to je svátost biřmování, která takřka „potvrzuje“ a dokonává křestní pomazání. 1243 Bílý šat znamená, že pokřtěný se „oblékl do Krista“ (Gal 3,27): s Kristem vstal z mrtvých. Svíce, zažehnutá od paškálu, znamená, že Kristus nově pokřtěného osvítil. Pokřtění jsou v Kristu „světlem světa“ (Mt 5,14). Nově pokřtěný je nyní Boží dítě v jednorozeném Synu. Může říkat modlitbu Božích dětí: Otče náš. 1244 První svaté přijímání. Nově pokřtěný, který se stal Božím dítětem a byl oblečen do svatebního roucha, je připuštěn „k svatební hostině Beránkově“ a přijímá pokrm nového života, Tělo a Krev Kristovu. Východní církve uchovávají živé vědomí jednoty uvedení do křesťanského života tím, že podávají svaté přijímání všem nově pokřtěným a biřmovaným, i malým dětem, v upomínku na slova Páně: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim“ (Mk 10,14). Latinská církev dovoluje přistupovat k svatému přijímání jen těm, kteří nabyli užívání rozumu a naznačuje zaměření křtu na Eucharistii tím, že se nově pokřtěné dítě přinese před oltář k modlitbě Otče náš. 1245 Slavnostní požehnání uzavírá slavení křtu. Při křtu novorozeňat má důležité místo požehnání matky. IV. Kdo může přijmout křest? 1246 „K přijetí křtu je způsobilý každý člověk, a to pouze člověk dosud nepokřtěný.“ KŘEST DOSPĚLÝCH 1247 Již od počátku Církve je křest dospělých běžnější tam, kde se evangelium hlásá teprve nedávno. Katechumenát (příprava na křest) zaujímá v takovém případě důležité místo. Protože je uvedením do víry a do křesťanského života, má připravit k přijetí Božího daru ve křtu, v biřmování a v Eucharistii. 1248 Cílem katechumenátu nebo výchovy katechumenů je, dát jim možnost, aby svou odpovědí na Boží podnět a ve spojení se společenstvím Církve dovedli ke zralosti své obrácení a svou víru. Jde o „výchovu do celého křesťanského života...“, jímž „přicházejí učedníci do styku s Kristem, svým učitelem. Katechumeni ať jsou tedy náležitě zasvěcováni do tajemství spásy a cvičením v životě podle evangelia i posvátnými obřady, konanými v časovém sledu, ať jsou uváděni do života víry, liturgie a lásky Božího lidu“. 1249 Katechumeni „jsou už spojeni s Církví, patří už do Kristova domu a mnohdy už žijí životem víry, naděje a lásky“. „Matka Církev je zahrnuje svou láskou a svou péčí jako své.“ KŘEST DĚTÍ 1250 Protože se děti rodí s padlou lidskou přirozeností, poskvrněnou prvotním hříchem, mají zapotřebí, aby se znovu narodily křtem, aby byly osvobozeny do moci temnot a přeneseny do království svobody Božích dětí, k níž jsou povoláni všichni lidé. Ve křtu dětí se zvláště ukazuje, jak milost spásy je naprosto nezasloužená. Církev a rodiče by tedy zbavovali dítě nedocenitelné milosti stát se Božím dítětem, kdyby mu neumožnili křest krátce po narození. 1251 Křesťanští rodiče uznávají, že tato praxe také odpovídá jejich úkolu rozvíjet život, který jim Bůh svěřil. 1252 Zvyk křtít děti je tradice Církve už od nepaměti. Je výslovně dosvědčena od druhého století. Nicméně je pravděpodobné, že už od počátků kázání apoštolů byly křtěny i děti, když přijímaly křest celé „rodiny“. VÍRA A KŘEST 1253 Křest je svátost víry. Víra však potřebuje společenství věřících. Každý věřící může věřit pouze ve víře Církve. Víra, která se požaduje pro křest, není dokonalá a zralá; je to počátek, který se musí rozvíjet. Katechumen nebo jeho kmotr je tázán: „Co žádáš od Boží církve?“ A on odpovídá: „Víru!“ 1254 Víra musí po křtu růst u všech pokřtěných, jak u dětí, tak u dospělých. Proto každý rok o velikonoční vigilii Církev slaví obnovu křestních slibů. Příprava na křest přivádí jen na práh nového života. Křest je pramenem nového života v Kristu, z něhož vyvěrá veškerý křesťanský život. 1255 Aby se mohla křestní milost rozvíjet, je důležitá pomoc rodičů. Je to také úkol kmotra nebo kmotry, kteří mají být dobrými věřícími, schopnými a ochotnými být oporou nově pokřtěnému, dítěti nebo dospělému, na jeho cestě křesťanského života. Jejich úkol je opravdovou církevní službou („officium“). Celé společenství církve má částečnou odpovědnost za rozvoj a uchování milosti, přijaté při křtu. V. Kdo může křtít? 1256 Řádným služebníkem křtu je biskup a kněz, a v latinské církvi i jáhen. V případě nutnosti může křtít každý, i nepokřtěný, jen když má požadovaný úmysl. Požadovaný úmysl je: chtít konat to, co koná Církev, když křtí, a užít trinitární křestní formuli. Církev spatřuje důvod pro tuto možnost ve všeobecné spásné Boží vůli a v nezbytnosti křtu pro spásu. VI. Nezbytnost křtu 1257 Sám Pán tvrdí, že křest je nezbytný pro spásu. Proto přikázal svým učedníkům, aby hlásali evangelium a křtili všechny národy. Křest je nezbytný ke spáse pro ty, jimž bylo hlásáno evangelium a kteří měli možnost žádat o tuto svátost. Církev nezná kromě křtu jiný prostředek, aby zajistila vstup do věčné blaženosti; proto se varuje toho, aby zanedbávala poslání, přijaté od Pána, dát se znovuzrodit „z vody a Ducha“ všem těm, kteří mohou být pokřtěni. Bůh spojil spásu se svátostí křtu, nicméně On sám není na své svátosti vázán. 1258 Církev byla vždy pevně přesvědčena, že ti, kteří podstoupili smrt pro víru, aniž ještě přijali křest, jsou pokřtěni svou vlastní smrtí pro Krista a s ním. Tento křest krve, stejně jako křest touhy, přináší plody křtu, i když není svátostí. 1259 Katechumenům, kteří umírají před křtem, jejich výslovná touha přijmout ho, spojená s lítostí nad vlastními hříchy a s láskou, zajišťuje spásu, kterou nemohli dostat skrze svátost. 1260 „Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jen Bůh“. Každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli tak, jak ji poznává, může být spasen, i když nepoznal Kristovo evangelium a jeho Církev. Dá se předpokládat, že by tyto osoby projevily výslovnou touhu po křtu, kdyby poznaly, že je nezbytný. 1261 Co se týká dětí, které zemřely bez křtu, Církev nemůže nic jiného, než je svěřit Božímu milosrdenství, jak to také dělá při pohřebních obřadech za ně. Velké milosrdenství Boha, který chce, aby se všichni lidé spasili, a Ježíšova něha k dětem, která ho pohnula ke zvolání: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim“ (Mk 10,14), nám totiž dovolují doufat, že je nějaká cesta spásy pro děti, které zemřely bez křtu. Tím naléhavější je proto výzva Církve nebránit dětem, aby přicházely ke Kristu prostřednictvím daru svatého křtu. VII. Milost křtu 1262 Vnímatelné prvky svátostného obřadu vyjadřují různé účinky, které křest působí. Ponoření do vody připomíná symbolismus smrti a očištění, ale také znovuzrození a obnovu. Dva hlavní účinky jsou tedy očištění od hříchů a znovuzrození v Duchu svatém. NA ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ 1263 Křtem se odpouštějí všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích. Ve znovuzrozených totiž nezůstane nic, co by jim bránilo vstoupit do Božího království, ani Adamův hřích, ani osobní hřích, ani následky hříchu, z nichž nejtěžším je odloučení od Boha. 1264 Nicméně v pokřtěném zůstávají některé časné následky hříchu, jako bolesti, nemoc, smrt nebo životní křehkosti jako charakterové slabosti atd., a také náklonnost ke hříchu, kterou Tradice nazývá žádostivost nebo v přeneseném smyslu „podněcování ke hříchu“ (fomes peccati): „Protože byla ponechána k zápasu, nemůže škodit těm, kteří jí nedají svůj souhlas a kteří jí statečně čelí s milostí Ježíše Krista. Naopak: kdo si při zápase počíná podle pravidel, bude korunován“ (srov. 2 Tim 2,5). „NOVÉ STVOŘENÍ“ 1265 Křest nejen že očišťuje od všech hříchů, nýbrž i dělá z nově pokřtěného (novokřtěnce) „nové stvoření“ (2 Kor 5,17), adoptivní Boží dítě, které se stalo účastným božské přirozenosti, údem Kristovým, jeho spoludědicem a chrámem Ducha svatého. 1266 Nejsvětější Trojice dává pokřtěnému posvěcující milost, milost ospravedlnění, která
Tímto způsobem má celý organismus nadpřirozeného života křesťana svůj kořen ve svatém křtu. PŘIVTĚLENI K CÍRKVI, KRISTOVU TĚLU 1267 Křtem se stáváme údy Kristova Těla. „Patříme přece k sobě všichni jako údy“ (Ef 4,25). Křest začleňuje do Církve. Z křtitelnic se rodí jediný Boží lid Nové smlouvy, který překonává všechny přirozené či lidské hranice národů, kultur, ras a pohlaví: „My všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo“ (1 Kor 12,13). 1268 Pokřtění se stali „živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem“ (1 Petr 2,5). Křtem se podílejí na Kristově kněžství, na jeho prorockém a královském poslání, jsou „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu jako vlastnictví, aby rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který je povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu“ (1 Petr 2,9). Křest dává podíl na obecném kněžství věřících. 1269 Když se stal pokřtěný údem Církve, už nepatří sám sobě, nýbrž tomu, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých. Proto je povolán, aby se podřídil druhým, aby jim sloužil ve společenství Církve a aby s nimi jednal „s úctou a láskou“. Jako křest sebou nese odpovědnost a povinnosti, tak má také pokřtěný svá práva v Církvi: přijímat svátosti, být živen Božím slovem a podporován jinými duchovními prostředky Církve. 1270 „Když se znovuzrozením stali Božími dětmi, mají závazek vyznávat před lidmi víru, kterou dostali od Boha prostřednictvím Církve“, a účastnit se apoštolské a misijní činnosti Božího lidu. SVÁTOSTNÉ POUTO JEDNOTY KŘESŤANŮ NEZRUŠITELNÁ DUCHOVNÍ PEČEŤ 1272 Pokřtěný, který je křtem přivtělen ke Kristu, se mu stává podobný. Křest vtiskuje křesťanovi nezrušitelné duchovní znamení (charakter) jeho příslušnosti ke Kristu. Toto znamení nesmaže žádný hřích, i když hřích zabraňuje křtu, aby přinášel ovoce spásy. Křest se uděluje jednou provždy a nemůže být opakován. 1273 Věřící, začlenění křtem do Církve, přijali svátostný charakter, kterým jsou zasvěceni pro náboženskou křesťanskou bohopoctu. Křestní znamení uschopňuje a zavazuje věřící, aby sloužili Bohu živou účastí na svaté liturgii Církve a aby vykonávali své křestní kněžství svědectvím svatého života a činorodou láskou. 1274 „Pánova pečeť“ je pečeť, kterou nás Duch svatý označil „pro den vykoupení“ (Ef 4,30). „Křest je totiž pečetí věčného života.“ Věřící, který „uchránil pečeť“ až do konce, to je, který zůstal věrný požadavkům vlastního křtu, bude moci umírat „ve znamení víry“, s vírou svého křtu, v očekávání blaženého patření na Boha – což je dokonání víry – a v naději na vzkříšení. Souhrn 1275 Uvedení do křesťanského života se uskutečňuje třemi svátostmi: křtem, který je začátkem nového života; biřmováním, který jej posiluje; a Eucharistií, která živí učedníka Kristovým Tělem a Krví, aby se jednou stal druhým Kristem. 1276 „Jděte tedy, získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). 1277 Křest je narozením k novému životu v Kristu. Podle vůle Pána je nezbytný ke spáse, jako sama Církev, do níž křest uvádí. 1278 Podstatným obřadem křtu je ponoření kandidáta do vody nebo lití vody na jeho hlavu, zatímco se pronáší vzývání Nejsvětější Trojice, to je Otce, Syna a Ducha svatého. 1279 Ovoce křtu nebo křestní milost je bohatá skutečnost, která zahrnuje: odpuštění prvotního hříchu a všech osobních hříchů; zrození k novému životu, jímž se člověk stává adoptivním synem Otce, Kristovým údem, chrámem Ducha svatého. Z téhož důvodu je pokřtěný začleněn do Církve, Kristova těla, a stává se účastným Kristova kněžství. 1280 Křest vtiskuje do duše nezrušitelné duchovní znamení, charakter, který pověřuje pokřtěného pro bohopoctu křesťanského náboženství. Pro tento charakter nemůže být křest opakován. 1281 Ti, kteří podstoupí smrt pro víru, katechumeni a všichni lidé, kteří pod vlivem milosti, a aniž by znali Církev, upřímně hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli, jsou spaseni, i když nepřijali křest. 1282 Již od nejstarších dob byl křest udělován dětem, protože je to milost a Boží dar, který nepředpokládá lidské zásluhy; děti jsou křtěny ve víře Církve. Vstup do křesťanského života otevírá přístup k pravé svobodě. 1283 Co se týká dětí zesnulých bez křtu, liturgie Církve nás vybízí důvěřovat v Boží milosrdenství a modlit se za jejich spásu. 1284 V případě nutnosti může křtít každý, s podmínkou, že míní konat to, co koná Církev, a že lije vodu na hlavu kandidáta se slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce Syna i Ducha svatého.“ 2. ČLÁNEK SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ 1285 Svátost biřmování tvoří se křtem a Eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jehož jednotu je nutno uchovávat. Je tedy třeba vysvětlovat věřícím, že tato svátost je potřebná k naplnění křestní milosti. Vždyť „svátost biřmování“ pokřtěné „dokonaleji spojuje s Církvi a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové“. I. Biřmování v ekonomii spásy 1286 Proroci ve Starém zákoně hlásali, že Duch Pána spočine na očekávaném Mesiáši pro jeho spásné poslání. Sestoupení Ducha svatého na Ježíše ve chvíli, kdy přijal křest od Jana, bylo znamením, že to je on, který má přijít, že on je Mesiášem a Božím Synem. Od okamžiku, kdy byl působením Ducha svatého počat, celý jeho život i jeho poslání probíhá v naprostém společenství s Duchem svatým, kterého mu Otec dává „v míře neomezené“ (Jan 3,34). 1287 Tato plnost Ducha neměla být jen výsadou Mesiáše, ale měla být sdělena celému mesiášskému lidu. Kristus vícekrát přislíbil toto vylití Ducha; tento příslib uskutečnil nejprve v den Velikonoc a později skvělejším způsobem v den Letnic. Apoštolové, plni Ducha svatého, začali „hlásat velké skutky Boží“ (Sk 2,11) a Petr prohlásil, že toto vylití Ducha na apoštoly je znamením mesiášské doby. Ti, kteří tehdy uvěřili kázání apoštolů a kteří se dali pokřtít, dostali pak „dar Ducha svatého“ (Sk 2,38). 1288 „Od té doby apoštolové, plníce Kristovu vůli, udíleli nově pokřtěným skrze vkládání rukou dar Ducha, který přivádí k plnosti křestní milost. To vysvětluje, proč se v listu Židům mezi prvními prvky křesťanské výchovy připomíná nauka o křtech a také o vkládání rukou. Katolická Tradice právem považuje právě toto vkládání rukou za první původ svátosti biřmování, která jakýmsi způsobem činí v Církvi milost Letnic trvalou.“ 1289 Aby se lépe vyjádřil dar Ducha svatého, velmi brzy se přidávalo ke vkládání rukou mazání vonným olejem (křižmem). Takové pomazání vysvětluje jméno „křesťan“, jež znamená „pomazaný“ a pochází od jména samého Krista, kterého „Bůh pomazal Duchem svatým“ (Sk 10,38). Tento obřad pomazání se užívá dodnes jak na Východě, tak na Západě. Proto se tato svátost na Východě nazývá pomazání křižmem nebo myronem, což znamená „křižmo.“ Na Západě výraz biřmování naznačuje zároveň potvrzení křtu, které dokončuje uvedení do křesťanského života, a posílení křestní milosti, všechny plody Ducha svatého. DVĚ TRADICE: VÝCHODNÍ A ZÁPADNÍ 1290 V prvních staletích se biřmování obvykle slavilo společně se křtem, a tak s ním tvořilo, podle slov sv. Cypriána, „dvojitou svátost“. Kromě jiných příčin, množení křtů dětí, a to v kterékoliv roční době, a vzrůst farností (venkovských), spojených s narůstáním diecézí do velkých rozměrů, nedovolovaly biskupovi, aby byl přítomen na všech křestních slavnostech. Proto se na Západě dávala přednost tomu, aby biskupovi bylo vyhrazeno dovést křest k naplnění, a tak dochází k časovému rozdělení obou svátostí. Východ naopak uchoval obě svátosti spojené, takže biřmování uděluje sám kněz, který křtí. Nicméně to může vykonat jen „křižmem“, které posvětil biskup. 1291 Zvyk dvojího pomazání posvátným křižmem po křtu, rozšířený v římské církvi, usnadnil rozvoj západní praxe: první pomazání, udělené již knězem nově pokřtěnému hned po křestním obmytí, je doplňováno druhým pomazáním, které dělá biskup každému nově pokřtěnému na čelo. První pomazání posvátným křižmem, udělované knězem, zůstalo spojeno s obřadem křtu: znamená účast pokřtěného na prorockém, kněžském a královském poslání Kristově. Je-li křest udělován dospělému, je pouze jediné pomazání po křtu: totiž biřmování. 1292 Praxe východních církví podtrhuje více jednotu uvedení do křesťanského života. Praxe la tinské církve zase mnohem jasněji vyjadřuje společenství nového křesťana s vlastním biskupem, ručitelem a služebníkem jednoty své Církve, jejího všeobecného a apoštolského rázu, a tím také spojení s apoštolskými počátky Kristovy Církve. II. Znamení a obřad biřmování 1293 V obřadu této svátosti je třeba vzít v úvahu znamení pomazání a to, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť. Ve starodávné biblické symbolice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti a radosti, očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným (mazání atletů a zápasníků); je znamením uzdravení, protože hojí pohmožděniny a rány a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle. 1294 Všechny tyto významy mazání olejem se setkávají ve svátostném životě. Pomazání olejem katechumenů před křtem znamená očištění a posílení; pomazání nemocných vyjadřuje uzdravení a útěchu. Pomazání posvátným křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení je znamením zasvěcení. Prostřednictvím biřmováním křesťané, tedy ti, kteří jsou pomazaní, mnohem více podílejí na poslání Ježíše Krista a na plnosti Ducha svatého, jímž je vrchovatě naplněn, takže celý jejich život šíří líbeznou vůni Kristovu (srov. 2 Kor 2,15). 1295 Tímto pomazáním dostává biřmovanec „označení“, pečeť Ducha svatého. Pečeť je symbolem osoby, její autority a jejího vlastnictví nějakého předmětu — proto se vtiskovala vojákům pečeť jejich vůdce, anebo otrokům znamení jejich Pána —, ověřuje právnický úkon nebo určitý dokument a v určitých případech jej kryje tajemstvím. 1296 Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce. I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal, „vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku“ (2 Kor 1,22). Tato pečeť Ducha svatého znamená, že naprosto patříme Kristu, že jsme navždy k jeho službám, ale také je příslibem božské ochrany ve velké (konečné) eschatologické zkoušce. SLAVNOST BIŘMOVÁNÍ 1297 Posvěcení posvátného křižma je důležitým okamžikem před slavností biřmování a v jistém slova smyslu tvoří její součást. Na Zelený čtvrtek během mše při svěcení olejů biskup světí posvátné křižmo pro celou svoji diecézi. I ve východních církvích je toto svěcení vyhrazeno patriarchovi:
1298 Když se biřmování slaví odděleně od křtu, jak tomu bývá v římském obřadu, liturgie svátosti začíná obnovou křestních slibů a vyznáním víry biřmovanců. Z toho jasně vyplývá, že biřmování navazuje na křest. Je-li křtěn dospělý, dostává ihned biřmování a přijímá Tělo Páně. 1299 V římském obřadu biskup vztahuje ruce nad shromážděné biřmovance: gesto, které od dob apoštolů je znamením daru Ducha. Sám biskup pak vzývá vylití Ducha:
1300 Následuje podstatný obřad svátosti. V latinském obřadu „se svátost biřmování uděluje prostřednictvím pomazání křižmem na čelo spolu s vkládáním ruky a prostřednictvím slov: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého““. Ve východních církvích se pomazání křižmem koná po modlitbě epikleze na nejvýznamnějších částech těla: na čele, na očích, na nose, na uších, na rtech, na prsou, na zádech, na rukou a na nohou; každé mazání se doprovází formulí: „Pečeť daru, kterým je Duch svatý“. 1301 Políbení pokoje, kterým končí obřad svátosti, znamená a vyjadřuje církevní společenství s biskupem a se všemi věřícími. III. Účinky biřmování 1302 Ze slavení biřmování vyplývá, že účinkem této svátosti je plné vylití Ducha svatého, jako bylo kdysi uděleno apoštolům v den Letnic. 1303 V důsledku toho biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:
1304 Biřmování – stejně jako křest, jehož je naplněním – se uděluje pouze jedenkrát. Vtiskuje totiž do duše nezrušitelné duchovní znamení, „charakter“; ten pak je znamením, že Ježíš Kristus vtiskl křesťanovi pečeť svého Ducha a přitom ho oděl shůry, aby byl jeho svědkem. 1305 Tento „charakter“ zdokonaluje obecné kněžství věřících, přijaté při křtu, a „biřmova nec dostává moc veřejně vyznávat křesťanskou víru, téměř jako z úředního pověření (quasi ex officio)“. IV. Kdo může přijmout tuto svátost? 1306 Svátost biřmování může a má přijmout každý pokřtěný, který ji dosud nepřijal. Protože křest, biřmování a Eucharistie tvoří jednotný celek, „věřící jsou povinni přijmout tuto svátost ve vhodnou dobu“; bez biřmování a Eucharistie je totiž svátost křtu jistě platná a účinná, ale uvedení do křesťanského života zůstane nedokončené. 1307 Latinská tradice označuje za výchozí bod pro přijetí biřmování „věk, kdy člověk začíná rozlišovat“. Nicméně i v nebezpečí smrti mají být biřmovány, i když ještě nedosáhly věku rozlišování. 1308 Mluví-li se o biřmování jako o „svátosti křesťanské dospělosti“, nesmí se tím směšovat dospělý věk víry s dospělým věkem přirozeného růstu; také se nesmí zapomínat, že milost křtu je zdarma poskytnutá a nezasloužená milost vyvolení, která nepotřebuje nějakého „schválení“, aby se stala účinnou. Připomíná to svatý Tomáš:
1309 Příprava na biřmování má být zaměřena k tomu, aby vedla křesťana k důvěrnějšímu spojení s Kristem, k živější důvěrnosti s Duchem svatým, s jeho působením, s jeho dary a pobídkami, aby mohl lépe převzít apoštolskou odpovědnost křesťanského života. Proto také katecheze před biřmováním bude usilovat o to, aby probudila smysl pro příslušnost k Církvi Ježíše Krista, a to jak k všeobecné Církvi, tak k farnímu společenství. Právě na něm spočívá zvláštní odpovědnost za přípravu biřmovanců. 1310 Pro přijetí biřmování je nutno být ve stavu milosti. Je vhodné přistoupit ke svátosti smíření, aby byl člověk očištěn před přijetím daru Ducha svatého. Mnohem horlivější modlitba má připravovat k tomu, aby člověk přijímal sílu a milosti Ducha svatého ochotně a pohotově. 1311 Je vhodné, aby si kandidáti pro biřmování, tak jako pro křest, našli duchovní pomoc kmotra nebo kmotry. Doporučuje se, aby to byla táž osoba, která byla vybraná pro křest, aby se lépe zdůraznila jednota obou svátostí. V. Kdo uděluje biřmování 1312 „Původně přisluhuje biřmováním biskup.“ Na Východě obyčejně kněz, který křtí, uděluje také hned biřmování při jedné a téže slavnosti. Vykonává to však posvátným křižmem posvěceným patriarchou nebo biskupem: to vyjadřuje apoštolskou jednotu Církve, jejíž svazky jsou upevňovány svátostí biřmování. V latinské církvi se tentýž řád uplatňuje při křtu dospělých, nebo v případě, kdy je připouštěn do plného společenství s Církví pokřtěný, který náleží do jiného křesťanského společenství, v němž svátost biřmování není platná. 1313 V latinském obřadu řádně uděluje biřmování biskup. I když biskup může ze závažných důvodů dát kněžím dovolení, aby udělovali biřmování, je právě kvůli významu svátosti vhodné, aby je uděloval on sám a nezapomínal, že právě z tohoto důvodu bylo udělování biřmování časově odděleno od křtu. Biskupové jsou nástupci apoštolů, oni dostali plnost svátosti kněžství. Skutečnost, že oni udělují tuto svátost, ozřejmuje, že jejím účinkem je mnohem těsnější spojení těch, kteří ji přijímají, s Církví, s jejími apoštolskými počátky a s jejím posláním vydávat svědectví Kristu. 1314 Je-li křesťan v nebezpečí smrti, má mu udělit biřmování kterýkoliv kněz. Církev totiž chce, aby žádné z jejích dětí, i těch nejmenších, neodešlo z tohoto světa, aniž by bylo zdokonaleno skrze Ducha svatého darem plnosti Kristovy. Souhrn 1315 „Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce a oni přijali Ducha svatého“ (Sk 8,14-17). 1316 Biřmování zdokonaluje křestní milost; je svátostí, která dává Ducha svatého, aby nás hlouběji zakořenil do božského synovství, pevněji přivtělil ke Kristu, zpevnil náš svazek s Církví, aby nás mnohem pevněji připoutal k jejímu poslání a pomáhal nám vydávat svědectví o křesťanské víře slovem doprovázeným činy. 1317 Biřmování, stejně jako křest, vtiskuje do křesťanovy duše duchovní znamení, nezrušitelný charakter; proto se tato svátost může přijmout jen jedenkrát za život. 1318 Na Východě se uděluje tato svátost hned po křtu a následuje účast na Eucharistii; tato tradice podtrhuje jednotu tří svátostí uvedení do křesťanského života. V latinské církvi se tato svátost uděluje až po dosažení věku plného užívání rozumu a její slavení je obyčejně vyhrazeno biskupovi; tím se vyjadřuje, že tato svátost upevňuje církevní svazky. 1319 Kandidát biřmování (biřmovanec), který dosáhl věku užívání rozumu, má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe svůj úkol Kristova učedníka a svědka ve společenství Církve i v časných záležitostech. 1320 Podstatou obřadu biřmování je pomazání posvátným křižmem na čele pokřtěného (na Východě též na jiných částech těla), doprovázené vkládáním rukou přisluhovatele a slovy: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“ v římském obřadu, „pečeť daru, kterým je Ducha svatý“ v byzantském obřadu. 1321 Je-li biřmování slaveno odděleně od křtu, jeho spojení s ním je vyjádřeno kromě jiného obnovou křestních slibů. Slavení biřmování během eucharistické oběti přispívá ke zdůraznění jednoty svátostí uvedení do křesťanského života. 3. ČLÁNEK SVÁTOST EUCHARISTIE 1322 Svatá Eucharistie dokončuje uvedení do křesťanského života. Ti, kteří byli povýšeni k důstojnosti královského kněžství a biřmováním mnohem hlouběji připodobněni ke Kristu, se prostřednictvím Eucharistie podílejí spolu s celým společenstvím na samotné oběti Pána. 1323 „Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého Těla a své Krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované Snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, „v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy“.“ I. Eucharistie – pramen a vrchol života Církve 1324 Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“. „Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou Eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější Eucharistie obsahuje celé duchovní dobro Církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb.“ 1325 „Společenství božského života a jednota Božího lidu, které vytvářejí podstatu Církve, jsou vyjádřeny a uskutečněny Eucharistií. V ní máme jak vyvrcholení činnosti, kterou Bůh posvěcuje svět v Kristu, tak i bohopoctu, kterou lidé vzdávají Kristu a skrze něj Otci v Duchu svatém.“ 1326 Konečně se prostřednictvím eucharistické oběti spojujeme již nyní s nebeskou litur gií a předjímáme věčný život, kdy Bůh bude všechno ve všem. 1327 Krátce řečeno je Eucharistie souhrnem a celkovým posláním naší víry: „Náš způsob myšlení se shoduje s Eucharistií a Eucharistie zase potvrzuje náš způsob myšlení.“ II. Jak se nazývá tato svátost? 1328 Nevyčerpatelné bohatství této svátosti se vyjadřuje různými jmény, která se jí dávají. Každé vyzdvihuje některé její rysy. Nazývá se: Eucharistie, protože je díkůvzdáním Bohu. Výrazy „eucharistein“ (Lk 22,19; 1 Kor 11,24) a „eulogein“ (Mt 26,26; Mk 14,22) připomínají židovská požehnání, která – především během jídla – velebí Boží díla: stvoření, vykoupení a posvěcení. 1329 Večeře Páně, protože jde o večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky v předvečer svého utrpení a o předjímání svatební hostiny Beránka v nebeském Jeruzalémě. Lámání chleba, protože tento typický obřad židovské večeře použil Ježíš, když požehnal a rozděloval chléb jako „první u stolu“, zvláště během Poslední večeře. Podle tohoto gesta ho učedníci poznali po jeho zmrtvýchvstání; tímto výrazem také první křesťané označovali svá eucharistická shromáždění. Tím vyjádřili, že všichni, kteří přijímají jediný rozlámaný chléb, Krista, vstupují do společenství s ním a vytvářejí s ním jedno tělo. Eucharistická shromáždění [synaxis], poněvadž Eucharistie se slaví ve shromážděních věřících, jež jsou viditelným výrazem Církve. 1330 Památka utrpení a zmrtvýchvstání Páně. Nejsvětější oběť, protože zpřítomňuje jedinou oběť Krista Spasitele a zahrnuje také oběť Církve; nebo také oběť mše svaté, „oběť chvály“ (Žid 13,15), duchovní oběť, oběť čistá a svatá, protože je naplněním všech obětí Starého zákona a jejich překonáním. Svatá a božská liturgie, protože veškerá liturgie Církve má svůj střed a svůj nejhutnější výraz ve slavení této svátosti; a v tomtéž smyslu se také nazývá slavením svatých tajemství. Mluví se také o Nejsvětější svátosti, poněvadž je svátost svátostí. Tímto výrazem se označují eucharistické způsoby uchovávané ve svatostánku. 1331 Přijímání (communio), protože touto svátostí se spojujeme s Kristem, který nám dá vá účast na svém Těle a na své Krvi, abychom vytvořili jediné tělo; kromě se hovoří o svatých věcech [ta hagia; sancta] – to je původní význam výrazu „communio sanctorum“, o němž hovoří apoštolské vyznání víry – andělský chléb, nebeský chléb, lék nesmrtelnosti, pokrm na cestu (viaticum)... 1332 Mše svatá jakožto protože liturgie, v níž bylo zpřítomněno tajemství spásy, končí vysláním věřících, missio („jděte ve jménu Páně“), aby plnili Boží vůli ve svém každodenním životě. III. Eucharistie v ekonomii spásy ZPŮSOBY CHLEBA A VÍNA 1333 Středem slavení Eucharistie je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého, stanou Tělem a Krví Krista. Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku až do jeho slavného příchodu to, co On vykonal v předvečer svého utrpení: „Vzal chléb...“, „vzal kalich vína...“. Způsoby chleba a vína, které se tajemně staly Tělem a Krví Krista, i nadále zůstávají znamením kladné hodnoty stvoření. Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno, „plod lidské práce“, ale předtím ještě „plod země“ a „plod révy“, dary Stvořitele. V úkonu Melchizedecha, který „obětoval chléb a víno“ (Gn 14,18), vidí Církev předobraz své vlastní oběti. 1334 Ve Staré smlouvě byly chléb a víno přinášen v oběť mezi prvotinami země, na znamení vděčnosti Stvořiteli. Ale tyto dary dostávají také nový význam v souvislosti s Exodem (odchodem Židů z Egypta): nekvašené chleby, které Izrael pojídá každý rok o Velikonocích, připomínají spěch osvobozujícího odchodu z Egypta; vzpomínka na manu na poušti bude stále Izraeli připomínat, že žije z chleba Božího slova. Každodenní chléb je konečně plodem zaslíbené země, záruka, že Bůh je věrný svým příslibům. „Kalich požehnání“ (1 Kor 10,16) na závěr židovské velikonoční večeře přidává k slavnostní radosti vína eschatologický rozměr, totiž rozměr mesiášského očekávání obnovy Jeruzaléma. Ježíš při ustanovení své Eucharistie dal nový a definitivní význam požehnání chleba a kalicha. 1335 Zázraky rozmnožení chlebů, při nichž Pán pronesl požehnání, rozlámal chleby a rozdělil je prostřednictvím svých učedníků, aby nasytil zástup, jsou předobrazem hojnosti tohoto jediného chleba, kterým Kristova Eucharistie. Znamení vody proměněné na víno v Káněuž ohlašuje hodinu Ježíšova oslavení. Poukazuje na slavení svatební hostiny v Království Otce, kde budou věřící pít nové víno, jež se stalo Krví Kristovou. 1336 První oznámení Eucharistie vyvolalo mezi učedníky rozdělení, tak jako je pohoršilo, když jim oznámil, že musí trpět a zemřít: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ (Jan 6,60). Eucharistie a kříž jsou kamenem úrazu. Jde o totéž tajemství, které nepřestává být příležitostí k rozdělení: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,67): tato Pánova otázka znovu a znovu zaznívá v jednotlivých staletích jako výzva jeho lásky, aby každý poznal, že jen On má „slova věčného života“ (Jan 6,68) a že přijmout ve víře dar jeho Eucharistie znamená přijmout jeho samého. USTANOVENÍ EUCHARISTIE 1337 Protože Pán miloval své, prokázal jim svou lásku až do konce. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci, a proto během večeře umyl jejich nohy a dal jim přikázání lásky. Aby jim zanechal záruku této lásky, aby se nikdy nevzdálil od svých a aby je učinil je účastnými své velikonoční oběti, ustanovil Eucharistii jako připomínku své smrti a svého zmrtvýchvstání a přikázal svým apoštolům, aby ji slavili až do jeho návratu. V té chvíli je ustanovil „kněžími Nové smlouvy“. 1338 Tři synoptická evangelia a svatý Pavel nám předali vyprávění o ustanovení Eucharistie; u svatého Jana se zase uvádějí Ježíšova slova v synagoze v Kafarnau, která připravují ustanovení Eucharistie: Kristus o sobě říká, že je chlebem života, který sestoupil z nebe. 1339 Ježíš zvolil dobu Velikonoc, aby splnil to, co ohlásil v Kafarnau: dát totiž svým učedníkům své Tělo a svou Krev.
1340 Ježíš dal židovským Velikonocím jejich definitivní význam tím, že slavil Poslední večeři se svými apoštoly během velikonoční hostiny. Vždyť nová „pascha“, přechod Ježíše k Otci skrze jeho smrt a jeho zmrtvýchvstání, je předjata a slavena v Eucharistii, jež je naplněním židovské paschy, a předjímá závěrečnou paschu Církve ve slávě Království. „TO ČIŇTE NA MOU PAMÁTKU“ 1341 Když Ježíš přikazuje, aby se opakovala jeho gesta a jeho slova, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26), nežádá, aby se pouze vzpomínalo na něho a na to, co učinil. Má na mysli liturgické slavení Kristovy památky skrze apoštoly a jejich nástupce; slavení jeho života, jeho smrti, jeho zmrtvýchvstání a jeho přímluvy u Otce. 1342 Církev od počátku věrně plnila příkaz Pána. O Církvi v Jeruzalémě je řečeno:
1343 Křesťané se shromažďovali „k lámání chleba“ (Sk 20,7) především „první den v týdnu“, totiž v neděli, v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Od těchto dob se Eucharistie stále slaví až po naše dny, takže se s ní setkáváme v každém kostele a s toutéž základní strukturou. Zůstává středem života Církve. 1344 A tak od jednoho slavení Eucharistie k druhému a hlásání Ježíšova velikonočního tajemství, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26), Boží lid na svém putování jde „úzkou cestou kříže“ k nebeské hostině, kdy všichni vyvolení zasednou ke stolu království. IV. Liturgické slavení Eucharistie 1345 Již od druhého století máme svědectví sv. Justina mučedníka o základní linii průběhu slavení Eucharistie. Ta zůstala beze změn až do našich dnů ve všech velkých liturgických rodinách. Justin píše kolem roku 155 pohanskému císaři Antonínu Piovi (138-161), aby mu vysvětlil, co dělají křesťané:
1346 Eucharistická liturgie se koná podle základní struktury, která se přes všechna staletí uchovala až k nám. Člení se na dvě velké části, které tvoří v základě jednotu:
Bohoslužba slova a eucharistická bohoslužba tvoří společně „jeden a tentýž bohoslužebný úkon“; stůl připravený pro nás v Eucharistii je totiž zároveň stůl Božího slova a stůl Těla Páně. 1347 Neprobíhala snad takto velikonoční večeře vzkříšeného Ježíše s jeho učedníky? Cestou jim vysvětloval Písma, pak s nimi zasedl ke stolu, „vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim“. PRŮBĚH SLAVENÍ 1348 Všichni se shromáždí. Křesťané se scházejí na jedno místo k eucharistickému shromáždění. V jejich čele je sám Kristus, který je hlavním aktérem Eucharistie. Je veleknězem Nové smlouvy. On sám neviditelně předsedá každé eucharistické oběti. Biskup nebo kněz předsedá shromáždění právě proto, že ho zastupuje (tím, že jedná „in persona Christi capitis“), zosobňuje Krista jako Hlavu, ujímá se slova po čteních, přijímá obětní dary a pronáší eucharistickou modlitbu. Všichni se činně podílejí na slavení, každý svým způsobem: lektoři, ti, kteří přinášejí obětí dary, ti, kteří rozdávají přijímání, a všechen lid, který projevuje svou účast skrze „Amen“. 1349 Bohoslužba slova zahrnuje „spisy proroků“, to je Starý zákon, a „paměti apoštolů“, neboli jejich listy a evangelia; po homilii, jež vybízí přijmout toto slovo „jako slovo Boží, jímž skutečně je“ (1 Sol 2,13), a uskutečňovat je, následují přímluvy za všechny lidi, podle apoštolova slova: „První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všechny lidi, za krále a za všechny, kdo mají moc“ (1 Tim 2,1-2). 1350 Předložení obětních darů (offertorium): Přinášejí se někdy v průvodu, chléb a víno, které kněz bude jménem Krista obětovat v eucharistické oběti, v níž se stanou jeho Tělem a jeho Krví. Je to úkon samého Krista při Poslední večeři, „když vzal chléb a kalich“. „Jen Církev může přinášet Stvořiteli tuto čistou oběť tím, že mu s díkůvzdáním obětuje to, co pochází z jeho stvoření.“ Přinášení darů a jejich kladení na oltář přebírá Melchizedechův úkon a klade Stvořitelovy dary do Kristových rukou. On pak ve své oběti přivádí k dokonalosti všechny lidské pokusy přinášet oběti. 1351 Křesťané již od prvních dob přinášejí spolu s chlebem a vínem pro Eucharistii i své dary, aby je rozdělily mezi ty, kteří jsou v nouzi. Tento zvyk konat sbírku, stále časový, má svůj podnět v příkladu Krista, který se stal chudým, aby nás obohatil:
1352 Anafora. Eucharistickou modlitbou, modlitbou díkůvzdání a proměňováním se dostáváme k srdci a k vrcholu bohoslužby: V prefaci Církev vzdává díky Otci, skrze Krista v Duchu svatém, za všechna jeho díla, za stvoření, vykoupení i posvěcení. Tím se celé společenství spojuje s nepřetržitou chválou, kterou nebeská Církev, andělé a všichni svatí zpívají třikrát svatému Bohu. 1353 V epiklezi prosí Církev Otce, aby poslal svého svatého Ducha (nebo moc svého požehnání) na chléb a víno, aby se jeho mocí staly Tělem a Krví Ježíše Krista, a aby ti, kdo se podílejí na Eucharistii, byli jedno tělo a jeden duch (některé liturgické tradice kladou epiklezi po anamnézi). V pronášení slov o ustanovení účinnost Kristových slov a úkonů a moc Ducha svatého zpřítomňují svátostně jeho Tělo a Krev pod způsobami chleba a vína, jakož i jeho oběť, přinesenou na kříži jednou provždy. 1354 V anamnézi, která následuje, připomíná Církev utrpení, zmrtvýchvstání a slavný návrat Ježíše Krista; předkládá Otci oběť jeho Syna, který nás s ním smiřuje. V přímluvách dává Církev najevo, že se Eucharistie slaví ve společenství s celou nebeskou i pozemskou Církví živých i mrtvých a ve společenství s pastýři Církve, s papežem, diecézním biskupem, s jeho kněžstvem a jeho jáhny a se všemi biskupy světa a s jejich církvemi. 1355 Při přijímání, jemuž předchází modlitba Páně a lámání chleba, dostávají věřící „nebeský chléb“ a „kalich spásy“, Tělo a Krev Krista, který se dal „za život světa“ (Jan 6,51).
V. Svátostná oběť: díkůvzdání, památka, přítomnost 1356 Slaví-li křesťané Eucharistii již od počátků a formou, která se při velké rozmanitosti dob a liturgií v podstatě nezměnila, pak je to kvůli tomu, že se cítíme vázáni příkazem Pána, daným v předvečer jeho utrpení: „To čiňte na mou památku“ (1 Kor 11,24-25). 1357 Tento Pánův příkaz plníme tím, že slavíme památku jeho oběti. Tímto úkonem obětujeme Otci, co nám dal: dary stvoření, chléb a víno, které se mocí Ducha svatého a slovy Kristovými staly jeho Tělem a Krví: tímto způsobem se Kristus stal skutečně a tajemně přítomný. 1358 Musíme tedy Eucharistii považovat
DÍKŮVZDÁNÍ A CHVÁLA OTCI 1359 Eucharistie, svátost naší spásy, kterou Kristus zjednal na kříži, je také obětí chvály a díkůvzdání za dílo stvoření. V eucharistické oběti je celé stvoření, které Bůh miluje, představeno Otci prostřednictvím Kristovy smrti a jeho zmrtvýchvstání. Církev může skrze Krista přinášet oběť chvály a díkůvzdání za všechno, co Bůh ve stvoření a v lidstvu učinil dobrého, krásného a spravedlivého. 1360 Eucharistie je obětí díků Otci, požehnání, kterým Církev vyjadřuje svou vděčnost Bohu za všechna jeho dobrodiní, za všechno, co vykonal skrze stvoření, vykoupení a posvěcení. Eucharistie znamená především díkůvzdání. 1361 Eucharistie je také obětí chvály, kterou Církev zpívá slávu Bohu jménem celého stvoření. Taková oběť chvály je možná jedině skrze Krista: on spojuje věřící se svou osobou, se svou chválou a se svou prosbou, takže oběť chvály Otci je přinášena skrze Krista a s ním, aby byla přijata v něm. PAMÁTKA KRISTOVY OBĚTI A JEHO TĚLA, CÍRKEV 1362 Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, zpřítomnění a svátostné obětování jeho jediné oběti v liturgii Církve, která je jeho Tělem. Ve všech eucharistických modlitbách, po slovech ustanovení, nacházíme modlitbu, která se nazývá anamnéze nebo památka. 1363 Památka, podle Písma svatého, není pouze vzpomínka na minulé události, nýbrž hlásání velkolepých děl, které Bůh učinil pro lidi. Liturgická oslava těchto událostí je jistým způsobem zpřítomňuje a aktualizuje. Právě tak Izrael chápe své osvobození z Egypta: kdykoliv se slaví Velikonoce, události exodu (odchodu z Egypta) se zpřítomňují ve vědomí věřících, aby s nimi srovnali svůj život. 1364 V Novém zákoně dostává památka nový význam. Když Církev slaví Eucharistii, koná památku Kristovy velikonoční oběti, a ta se zpřítomní: oběť, kterou Kristus přinesl jednou provždy na kříži, zůstává vždy časová: „Kdykoli se slaví na oltáři oběť kříže, ve které je „obětován náš velikonoční beránek, Kristus“, uskutečňuje se dílo našeho vykoupení.“ 1365 Jako památka Kristovy velikonoční oběti je Eucharistie také obětí. Obětní ráz Eucharistie se projevuje v samotných slovech ustanovení: „To je mé tělo, které se za vás vydává“ a „tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,19-20). Kristus dává v Eucharistii totéž tělo, která za nás vydal na kříž, tutéž krev, kterou prolil „za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28). 1366 Eucharistie je tedy obětí, protože zpřítomňuje oběť kříže, protože je její památkou a protože přivlastňuje její ovoce:
1367 Kristova oběť a oběť Eucharistie je jedna jediná oběť: „Vždyť jde o jednu a tutéž oběť a sám Ježíš ji přináší skrze službu kněží, on, který jednoho dne obětoval na kříži sám sebe: různý je pouze způsob, jímž se oběť přináší.“ „V této božské oběti, která se koná ve mši svaté, je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus, který se obětoval jen jedenkrát krvavým způsobem na oltáři kříže.“ 1368 Eucharistie je také obětí Církve. Církev, jež je Kristovým Tělem, má účast na oběti své Hlavy. Je s Kristem sama celá obětována. Spojuje se s jeho přímluvou u Otce za všechny lidi. V Eucharistii se stává Kristova oběť také obětí údů jeho Těla. Život věřících, jejich chvála, jejich utrpení, jejich modlitba, jejich práce jsou spojeny s Kristovou chválou a modlitbou, s jeho utrpením a prací i s jeho bezvýhradnou obětí, a tím získávají novou hodnotu. Kristova oběť, přítomná na oltáři, poskytuje všem generacím křesťanů možnost být spojeni s jeho obětí. V katakombách je často Církev znázorňována jako modlící se žena s rozepjatými pažemi v modlitebním postoji. Jako Kristus rozepjal své ruce na kříži, tak skrze něho, s ním a v něm se Církev obětuje a prosí za všechny lidi. 1369 Celá Církve je spojena s Kristovou obětí a s jeho přímluvou. Papež, pověřený Petrovou službou v Církvi, je spojen s každým slavením Eucharistie, v níž je jmenován jako znamení a jako služebník jednoty všeobecné Církve. Místní biskup je vždy odpovědný za Eucharistii, i když jí předsedá nějaký kněz; připomíná se při ní jeho jméno, aby se vyjádřilo, že předsedá místní církvi uprostřed svého kněžstva a za přispění jáhnů. Společenství opět prosí za všechny služebníky, kteří pro ně a s ním přinášejí eucharistickou oběť.
1370 S Kristovou obětí se nespojují jen údy, které jsou ještě na zemi, nýbrž i ty, které už pobývají v nebeské slávě. Církev totiž přináší eucharistickou oběť ve společenství s nejsvětější Pannou Marií, kterou výslovně připomíná, stejně jako se všemi svatými a se všemi světicemi. Církev je v Eucharistii s Marií jako u paty kříže, spojená s Kristovou obětí a přímluvou. 1371 Eucharistická oběť se přináší také za zesnulé věřící, „kteří zemřeli v Kristu a nejsou ještě úplně očištěni“, aby mohli vstoupit do Kristova světla a pokoje:
1372 Svatý Augustin obdivuhodně shrnul tuto nauku, jež nás vybízí ke stále hlubší účasti na oběti našeho Spasitele, kterou slavíme v Eucharistii:
PŘÍTOMNOST KRISTA, SKRZE MOC JEHO SLOVA A DUCHA SVATÉHO 1373 „Kristus Ježíš přece zemřel, ano, i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!“ (Řím 8,34). Je ve své Církvi přítomen mnoha způsoby: ve svém slově, v modlitbě Církve, tam, „kde jsou dva nebo tři shromážděni“ v jeho „jménu“ (Mt 18,20), v chudých, nemocných, ve vězních, ve svátostech, jejichž je původcem, v mešní oběti a v osobě služebníka. Ale „zejména (je přítomen) pod eucharistickými způsobami“. 1374 Způsob Kristovy přítomnosti pod eucharistickými způsobami je jedinečný. Díky němu stojí Eucharistie nad všemi svátostmi a je „jakýmsi vyvrcholením duchovního života a cílem, k němuž směřují všechny svátosti“. V Nejsvětější svátosti oltářní je „obsaženo opravdu, skutečně a podstatně tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, s duší a božstvím, a tedy naprosto celý Kristus“. „Tato přítomnost se nazývá „skutečná“ ne výlučně, jako by ostatní nebyly „skutečné“, ale je to přítomnost („par excellence“), protože je podstatná, tj., že tímto způsobem je přítomen Kristus, Bůh a člověk, naprosto celý.“ 1375 Kristus se stává přítomný v této svátosti proměněním chleba a vína ve své Tělo a ve svou Krev. Církevní otcové vždy rozhodně vyjadřovali víru Církve v účinnost Kristových slov a působení Ducha svatého, díky nimž nastává toto proměnění. Svatý Jan Zlatoústý například tvrdí:
A svatý Ambrož o eucharistickém proměňování říká:
1376 Tridentský koncil shrnuje katolickou víru prohlášením: „Protože Kristus, náš Vykupitel, řekl, že to, co obětoval pod způsobou chleba, je opravdu jeho Tělo, bylo v Boží Církvi vždy přesvědčení – a tento posvátný koncil to znovu prohlašuje – že konsekrací (proměňováním) chleba a vína nastává změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho Krve. Tuto změnu tedy katolická Církev vhodně a přiléhavě nazývá přepodstatnění.“ 1377 Kristova eucharistická přítomnost začíná ve chvíli proměňování a trvá, dokud existují eucharistické způsoby. Kristus je celý a celistvý přítomen v každé způsobě a v každé její části; proto lámání chleba nerozděluje Krista. 1378 Úcta k Eucharistii. V mešní liturgii vyjadřujeme svou víru ve skutečnou přítomnost Krista pod způsobami chleba a vína, mezi jiným pokleknutím nebo hlubokou úklonou na znamení klanění se Pánu. „Katolická Církev vzdává tuto bohopoctu eucharistické svátosti nejen během mše svaté, nýbrž i mimo její slavení tím, že se svrchovanou pečlivostí uchovává proměněné hostie a vystavuje je k slavnostnímu uctívání křesťanských věřících a nosí je v průvodu s radostí křesťanského lidu.“ 1379 „Svatá zásoba“ (svatostánek) byla původně určena k tomu, aby se v ní důstojně uchovávala Eucharistie a aby mohla být donášena nemocným a nepřítomným mimo mši svatou. Tím, že Církev prohloubila víru ve skutečnou přítomnost Krista v Eucharistii, si uvědomila význam tiché adorace Pána, přítomného pod eucharistickými způsobami. Proto má být svatostánek umístěn na zvláště důstojném místě kostela a má být vybudován takovým způsobem, aby zdůrazňoval a ukazoval pravdu, že Kristus je skutečně přítomen v Nejsvětější svátosti. 1380 Je velmi případné, že Kristus chtěl zůstat přítomen pro svou Církev tímto vpravdě jedinečným způsobem. Protože se chystal své učedníky opustit ve své viditelné podobě, chtěl nám zůstavit svou svátostnou přítomnost; a protože se chystal obětovat se na kříži pro naši spásu, chtěl, abychom měli památku lásky, kterou nás miloval „až do krajnosti“ (Jan 13,1), až k darování svého života. A opravdu svou přítomností v Eucharistii zůstává tajemně mezi námi jako ten, který nás miloval a který se za nás vydal, a zůstává takto pod způsobami, které vyjadřují a sdělují tuto lásku:
1381 „„Nelze vnímat smysly, že je v této svátosti přítomno pravé Tělo a pravá Krev Krista“ – říká svatý Tomáš – „nýbrž pouze vírou, která se opírá o Boží autoritu.“ Proto v komentáři k úryvku ze sv. Lukáše 22,19: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“, říká svatý Cyril: „Netaž se, zda je to pravda, ale spíše s vírou přijmi slova Spasitele: on nelže, protože on sám je pravda“.“
VI. Velikonoční hostina 1382 Mše svatá je zároveň a neoddělitelně památka oběti, v níž se zpřítomňuje oběť na kříži a posvátná hostina společenství Těla a Krve Páně. Avšak slavení eucharistické oběti je zcela zaměřeno na důvěrné spojení věřících s Kristem ve svatém přijímání. Jít k přijímání, to je přijmout samotného Krista, který se za nás obětoval. 1383 Oltář, kolem něhož se Církev shromažďuje ke slavení Eucharistie, představuje obě dvě hlediska téhož tajemství: obětní oltář a stůl Páně, a to tím více, že křesťanský oltář je symbolem samého Krista, který je přítomen ve shromáždění svých věřících jako oběť přinesená za naše smíření a zároveň jako nebeský pokrm, který se nám dává. „Co jiného je oltář, než obraz Kristova Těla?“ – říká svatý Ambrož, a jinde: „Oltář je obrazem těla Kristova a Kristovo Tělo je na oltáři.“ Liturgie vyjadřuje tuto jednotu oběti a společenství mnoha modlitbami. Římská církev se například modlí ve své anafoře takto:
„VEZMĚTE A JEZTE Z TOHO VŠICHNI“: PŘIJÍMÁNÍ 1384 Pán se k nám obrací s naléhavou výzvou, abychom ho přijímali v eucharistické svátosti: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53). 1385 Abychom odpověděli na tuto výzvu, musíme se připravit na tuto tak velikou a tak svatou chvíli. Svatý Pavel nás vybízí ke zpytování svědomí: „Kdo by tedy jedl chléb (Páně) nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a tělo (Páně) nerozlišuje (od obyčejného chleba), jí a pije si odsouzení“ (1 Kor 11,27-29). Kdo je si vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí přijmout svátost smíření dříve než přistoupí k přijímání. 1386 Tváří v tvář velikosti této svátosti věřící nemůže než pokorně a s vroucí vírou pronášet setníkovu prosbu: „Domine, non sum dignus ut intres sub tectum meum: sed tan tum dic verbo, et sanabitur anima mea“ (Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“). V „Božské liturgii“ svatého Jana Zlatoústého se věřící modlí v tomtéž duchu:
1387 Aby se věřící vhodně připravili na přijetí této svátosti, zachovávají půst, předepsaný v jejich církvi. Tělesný postoj (chování, šaty) má vyjadřovat úctu, slavnostní ráz a radost této chvíle, v níž se Kristus stává naším hostem. 1388 Odpovídá to samotnému významu Eucharistie, když věřící přijímají pokaždé, kdykoliv jsou na mši svaté, mají-li ovšem požadované předpoklady: „Velmi se doporučuje dokonalejší účast na mši svaté v tom smyslu, že věřící po kněžském přijímání přijímají také tělo Páně z téže oběti.“ 1389 Církev ukládá věřícím, aby se „o nedělích a svátcích účastnili Boží liturgie“ a aby přijímali alespoň jednou za rok Eucharistii, pokud možno ve velikonočním období, a aby byli na ni připraveni svátostí smíření. Církev však vřele doporučuje věřícím, aby přijímali Eucharistii v neděli a ve sváteční dny nebo i častěji, ano i každý den. 1390 Protože Kristus je svátostně přítomen pod každou způsobou, přijímání jen pod jednou způsobou chleba dovoluje přijmout celý plod eucharistické milosti. Zpastoračních důvodů se v latinském obřadu tento způsob přijímání právoplatně ustálil jako nejběžnější. Nicméně „plněji je vyjádřeno svátostné znamení při svatém přijímání, když se podává pod obojí způsobou, neboť v této formě dokonaleji vyniká znamení eucharistické hostiny“. Toto je obvyklá forma přijímání ve východních obřadech. PLODY PŘIJÍMÁNÍ 1391 Přijímáním vzrůstá naše spojení s Kristem. Přijímat Tělo Páně při přijímání přináší jako hlavní plod důvěrné spojení s Ježíšem Kristem. Pán totiž řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56). Život v Kristu má svůj základ v eucharistické hostině: „Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne“ (Jan 6,57).
1392 Co působí hmotný pokrm v našem tělesném životě, to podivuhodným způsobem uskutečňuje přijímání v našem duchovním životě. Přijímání Těla vzkříšeného Krista, „Duchem svatým oživeného a oživujícího“, uchovává, rozmnožuje a obnovuje milost přijatou při křtu a dává jí růst. Růst křesťanského života vyžaduje, aby byl živen eucharistickým přijímáním, chlebem našeho putování až do chvíle smrti, kdy nám bude dán jako pokrm na cestu (viatikum). 1393 Přijímání nás odděluje od hříchu. Kristovo Tělo, které přijímáme ve svatém přijímání, „se vydalo za nás“, a Krev, kterou pijeme, „byla prolita za všechny na odpuštění hříchů“. Proto nás Eucharistie nemůže spojit s Kristem, aniž by nás zároveň neočistila od spáchaných hříchů a nechránila nás proti hříchům budoucím:
1394 Jako tělesný pokrm slouží k tomu, aby obnovil ztracené síly, tak Eucharistie posiluje lásku, která má v každodenním životě sklon slábnout; takto oživovaná láska zahlazuje všední hříchy. Když se nám Kristus dává, oživuje naši lásku a dává nám schopnost zbavit se nezřízeného lpění na tvorech a zakořenit se v něm:
1395 Toutéž láskou, kterou v nás zažíhá, nás Eucharistie do budoucna uchovává před smrtelnými hříchy. Čím více máme účast na Kristově životě a čím více roste naše přátelství, tím nesnadněji se od něho oddělíme smrtelným hříchem. Eucharistie není zaměřena na odpuštění smrtelných hříchů. To přísluší svátosti smíření. Eucharistii je naopak vlastní být svátostí těch, kdo jsou v plném společenství Církve. 1396 Jednota mystického těla: Eucharistie utváří Církev. Ti, kdo přijímají Eucharistii, jsou mnohem úžeji spojeni s Kristem. Stejným poutem je Kristus spojuje se všemi věřícími v jednom jediném Těle: v Církvi. Přijímání obnovuje, posiluje a prohlubuje toto přivtělení k Církvi, které již bylo uskutečněno prostřednictvím křtu. Křtem jsme byli povoláni utvořit jedno jediné tělo. Eucharistií se naplňuje toto povolání: „Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,16-17):
1397 Eucharistie zavazuje ve vztahu k chudým. Abychom přijímali v pravdě Kristovo Tělo a Krev, jež byly za nás vydány, musíme poznávat Krista ve svých nejchudších bratřích:
1398 Eucharistie a jednota křesťanů. Před velebností této svátosti svatý Augustin zvolá: „Ó, svátosti zbožnosti! Ó, znamení jednoty! Ó, pouto lásky!“ Čím bolestněji se pociťují rozdělení Církve, která zabraňují společné účasti na stolu Páně, tím naléhavější jsou modlitby k Pánu za to, aby nadešly dny úplné jednoty těch, kteří v něho věří. 1399 Východní církve, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, slaví Eucharistii s velikou láskou. „Jelikož tyto Církve, i když odloučené, mají pravé svátosti a především, vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a Eucharistii, které je s námi dosud těsně pojí.“ „Jisté společenství „in sacris“, ve svatých věcech“, tedy v Eucharistii, „za vhodných okolností a se souhlasem církevní autority je nejen možné, ale dokonce se doporučuje“. 1400 Církevní společenství vzniklá z reformace, odloučená od katolické církve, „neuchovala původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství“. A z tohoto důvodu není pro katolickou církev možné vzájemné eucharistické přijímání s těmito společenstvími. Nicméně když tato společenství „při večeři Páně připomínají jeho smrt a vzkříšení, vyznávají, že je to znamení života ve společenství s Kristem, a očekávají jeho slavný 1401 Naskytne-li se závažná potřeba velké naléhavosti, mohou podle úsudku diecézního biskupa katoličtí kněží udělovat svátosti (Eucharistii, smíření a pomazání nemocných) i jiným křesťanům, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví, ovšem jen když o to sami zcela dobrovolně požádají: v takových případech je nutné, aby projevili katolickou víru, pokud se týká těchto svátostí, a aby měli požadovanou dispozici. VII. Eucharistie – „zástava budoucí slávy“ 1402 V jedné starobylé modlitbě Církev oslavuje tajemství Eucharistie: „Ó, svatá hostino, při níž se sytíme Kristem. Koná se památka jeho utrpení; mysl se naplňuje milostí a dává se zástava budoucí slávy“. Je-li Eucharistie památkou velikonoční oběti Pána, jestliže naší účastí na oltáři býváme naplněni „veškerým nebeským požehnáním a milostí“, pak Eucharistie také předjímá nebeskou slávu. 1403 Při Poslední večeři sám Pán obrátil pozornost svých učedníků na naplnění velikonoční oběti v Božím království: „Pravím vám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy z nového plodu budu pít s vámi v Království svého Otce“ (Mt 26,29). Kdykoliv Církev slaví Eucharistii, připomíná tento příslib a její pohled se obrací k „Tomu, který přichází“. V modlitbě vzývá jeho příchod: „Marana tha“ (1 Kor 16,22 Vulg.), „Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,20), „Kéž přijde tvá milost a kéž pomine tento svět!“ 1404 Církev ví, že již od nynějška Pán přichází ve své Eucharistii a že je v ní přítomný uprostřed nás. Tato přítomnost je však skrytá. A proto slavíme Eucharistii „a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista“ a prosíme o splnění naší naděje, „že s nimi budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu; potom už nebude pláč, protože tě uvidíme tváří v tvář, a budeme ti podobni navěky, Bože náš, a věčně tě budeme chválit, skrze našeho Pána Ježíše Krista“. 1405 Nemáme bezpečnější záruku a zřejmější znamení této veliké naděje, těchto „nových nebes a nové země, kde bude mít svůj domov spravedlnost“ (2 Petr 3,13), než je právě Eucharistie. Kdykoliv se totiž slaví toto tajemství, vždy „se uskutečňuje dílo našeho vykoupení“, a lámeme „tentýž chléb, který je lékem nesmrtelnosti, lékem, abychom nezemřeli, ale žili věčně v Ježíši Kristu“. Souhrn 1406 Ježíš říká: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky... Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný... zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,51.54.56) 1407 Eucharistie je srdce a vrchol života Církve, protože zde Kristus přidružuje svou Církev a všechny její údy ke své oběti chvály a díkůvzdání, přinesené jednou provždy na kříži; prostřednictvím této oběti vylévá milosti spásy na své Tělo, kterým je Církev. 1408 Součástí slavení Eucharistie je vždy: hlásání Božího slova, díkůvzdání Bohu Otci za všechna jeho dobrodiní, především za dar jeho Syna, proměňování chleba a vína a účast na liturgické hostině prostřednictvím přijímání Těla a Krve Páně. Tyto prvky tvoří jediný a týž bohoslužebný úkon. 1409 Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, tedy díla spásy, uskutečněného Kristovým životem, smrtí a vzkříšením; a zpřítomněného liturgickým úkonem. 1410 Eucharistickou oběť přináší sám Kristus, nejvyšší a věčný kněz Nové smlouvy, který jedná skrze službu kněží. A navíc je to sám Kristus, skutečně přítomný pod způsobami chleba a vína, který je obětním darem eucharistické oběti. 1411 Předsedat Eucharistii a proměňovat chléb a víno, aby se staly Tělem a Krví Páně, mohou jen platně posvěcení kněží. 1412 Podstatná znamení eucharistické svátosti jsou: obilný chléb a víno z vinné révy, na které se svolává požehnání Ducha svatého a nad kterými kněz pronáší slova proměňování, která vyslovil Ježíš během Poslední večeře: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává... Toto je kalich mé krve....“ 1413 Skrze proměňování se působí přepodstatnění chleba a vína v Tělo a Krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu, skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím. 1414 Jako oběť je Eucharistie také přinášena na smír za hříchy živých i mrtvých, a proto, abychom dostali od Boha duchovní nebo časná dobra. 1415 Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím nedostal rozhřešení ve svátosti smíření. 1416 Svaté přijímání Kristova Těla a Krve zvětšuje v tom, kdo přijímá, spojení s Pánem, odpouští mu všední hříchy a chrání ho před těžkými hříchy. Vzhledem k tomu, že jsou posilovány svazky lásky mezi přijímajícím a Kristem, přijímání této svátosti posiluje jednotu Církve, mystického Těla Kristova. 1417 Církev vřele doporučuje věřícím, aby přijímali svaté přijímání, kdykoliv se účastní eucharistické oběti; ukládá jim to za povinnost alespoň jednou za rok. 1418 Protože v Oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu.“ 1419 Protože Kristus přešel z tohoto světa k Otci, dává nám v Eucharistii záruku budoucí slávy u sebe: účast na Nejsvětější oběti nás ztotožňuje s jeho Srdcem, je oporou našim silám během pouti tímto životem, dává nám toužit po věčném životě a spojuje nás už nyní s nebeskou Církví, s Pannou Marií a všemi svatými. Obsah: "Katechismus Katolické Církve" Stažení: "Katechismus Katolické Církve" Zdroj: web.katolik.cz
Doporučit tuto stránku příteli!
|
|
|
|
|
|
