 |
 |
 |
|
|||
| |||
| |||
| |||
|
|
|
|
|
|
Obsah: "Katechismus Katolické Církve" DRUHÁ ČÁST - SLAVENÍ KŘESŤANSKÉHO TAJEMSTVÍ (1066-1690)DRUHÝ ODDÍL - SEDM SVÁTOSTÍ CÍRKVE 1210-1690Druha kapitolaSvátosti uzdravování 1420-1532DRUHÁ KAPITOLA SVÁTOSTI UZDRAVOVÁNÍ 1420 Skrze svátosti uvedení do křesťanského života, člověk dostává Kristův nový život. Nyní, v tomto životě, jej uchováváme „v hliněné nádobě“ (2 Kor 4,7). Nyní je ještě „s Kristem skrytý v Bohu“ (Kol 3,3). Jsme ještě „ve stanu, v kterém tady na zemi bydlíme“ (2 Kor 5,1), který je podroben utrpení, nemoci a smrti. Tento nový život Božího dítěte může být oslaben, ba dokonce ztracen hříchem. 1421 Pán Ježíš Kristus, lékař našich duší i našich těl, ten, který odpustil hříchy ochrnulému a vrátil mu tělesné zdraví, chtěl, aby jeho Církev pokračovala v síle Ducha svatého ve svém díle spásy a uzdravování i u svých členů. To je cílem dvou svátostí uzdravování: svátosti smíření a pomazání nemocných. 4. ČLÁNEK SVÁTOST POKÁNÍ A SMÍŘENÍ 1422 „Ti, kdo přistupují ke svátosti pokání, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s Církví, kterou zranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení.“ I. Jak se nazývá tato svátost? 1423 Nazývá se svátost obrácení, protože svátostně uskutečňuje Ježíšovu výzvu k obrácení, návrat k Otci, od něhož jsme se vzdálili hříchem. Nazývá se svátost pokání, protože posvěcuje osobní i církevní proces obrácení, lítosti a zadostiučinění křesťana hříšníka. 1424 Nazývá se svátost zpovědi, protože odsouzení, vyznání hříchů před knězem, je podstatným prvkem této svátosti. V hlubokém smyslu je také „vyznáním“, uznáním a chválou svatosti Boha a jeho milosrdenství vůči hříšnému člověku. Nazývá se svátost odpuštění, protože prostřednictvím kněžského rozhřešení Bůh uděluje kajícníkovi „odpuštění a pokoj“. Nazývá se svátost smíření, protože dává hříšníkovi Boží lásku, která usmiřuje: „Smiřte se s Bohem“ (2 Kor 5,20). Ten, kdo žije z milosrdné lásky Boha, je ochoten odpovědět na Pánovu výzvu: „Jdi se napřed smířit se svým bratrem“ (Mt 5,24). II. Proč svátost smíření po křtu? 1425 „Dali jste se obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Duchem našeho Boha!“ (1 Kor 6,11). Je třeba si uvědomit velikost Božího daru, který je nám dáván ve svátostech uvedení do křesťanského života, abychom pochopili, jak není hřích přípustný pro toho, kdo „se oblékl v Krista“ (Gal 3,27). Apoštol svatý Jan však také tvrdí: „Říkáme-li, hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda“ (1 Jan 1,8). A sám Pán nás učil se modlit: „Odpusť nám naše viny“ (Lk 11,4), když spojil vzájemné odpuštění našich urážek s odpuštěním našich vin, které nám Bůh udělí. 1426 Obrácením ke Kristu, novým narozením ve křtu, darem Ducha svatého, Kristovým Tělem a Krví, které jsme přijali jako pokrm, jsme se stali před ním „svatými a neposkvrněnými v lásce“ (Ef 1,4), jako je před ním „svatá a bez poskvrny“ (Ef 5,27) sama Církev, Kristova nevěsta. Nicméně nový život přijatý v uvedení do křesťanského života neodstranil křehkost a slabost lidské přirozenosti, ani náklonnost ke hříchu, kterou Tradice nazývá žádostivost; ta zůstává v pokřtěných, a oni proto při svých zkouškách v boji křesťanského života musí být podporováni Kristovou milostí. Tento boj je bojem o obrácení, jehož konečným cílem je svatost a věčný život, k němuž nás Pán nepřestává volat. III. Obrácení pokřtěných 1427 Ježíš volá k obrácení. Tato výzva je podstatným prvkem hlásání království: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Tato výzva se v kázání Církve obrací především k těm, kteří ještě neznají Krista a jeho evangelium. Křest je tedy hlavním místem prvního a základního obrácení. Skrze víru v radostnou zvěst a skrze křest se člověk zříká zla a získává spásu, to jest odpuštění všech hříchů a dar nového života. 1428 Kristova výzva k obrácení však zaznívá v životě křesťanů stále. Toto druhé obrácení je trvalý úkol pro celou Církev, v níž „však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvalou cestou pokání a obnovy“. Toto úsilí o obrácení není pouze lidským dílem. Je to dynamismus „zkroušeného srdce“ (Ž 51,19), jež přitahuje a jímž hýbá milost, aby odpovědělo na milosrdnou lásku Boha, který si nás dříve zamiloval. 1429 Dokazuje to obrácení svatého Petra poté, co třikrát zapřel svého Mistra. Pohled ne změrného Ježíšova milosrdenství vyvolává u Petra slzy lítosti (Lk 22,61) a po zmrtvých vstání Páně trojí vyznání jeho lásky k Ježíšovi. Druhé obrácení má také společenský rozměr. Je to vidět na výzvě Pána k celé Církvi: „Upamatuj se!.. Obrať se tedy“ (Zj 2,5.16).
IV. Vnitřní pokání 1430 Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnějších skutky, „žíněné roucho a popel“, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek, kajícími úkony a skutky. 1431 Vnitřní pokání je radikální, nové zaměření celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod z hříchem, odvrácení od zla, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a důvěrou v pomoc jeho milosti. Toto obrácení srdce doprovází bolest a spásný smutek, který Otcové nazývají „animi cruciatus [útrapy ducha]“, „compunctio cordis [zkroušenost srdce]“. 1432 Lidské srdce je těžkopádné a zatvrzelé. Je třeba, aby Bůh dal člověku nové srdce. Obrácení je především dílem Boží milosti; ta nám dává, abychom se ve svých srdcích k němu vrátili: „Vrať nás, Hospodine, k sobě, a my se vrátíme“ (Pláč 5,21). Bůh nám dává sílu začít znovu. Tím, že naše srdce objeví velikost Boží lásky, se zachvěje hrůzou a tíží hříchu a začíná se obávat urazit Boha hříchem a odloučit se od něho. Lidské srdce se obrátí, zahledí-li se na toho, který byl proboden našimi hříchy. „Upírejme pohled na Kristovu krev a uvažujme, jak byla drahá pro Boha, jeho Otce; vždyť tím, že byla vylita za naši spásu, nabídl Bůh celému světu milost obrácení.“ 1433 Od Velikonoc je to Duch svatý, který usvědčuje „svět ze hříchu“ (Jan 16,8-9), totiž z toho, že svět neuvěřil v Toho, kterého poslal Otec. Ale tentýž Duch, který odhaluje hřích, je Utěšitel, který dává lidskému srdci milost lítosti a obrácení. V. Rozmanité způsoby pokání v křesťanském životě 1434 Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Písmo i Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby: půst, modlitbu, almužnu,které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým. Vedle radikálního očištění, jaké působí křest nebo mučed nictví, označují jako prostředek k odpuštění hříchů vynaložené úsilí na smíření s bližním, kající sl zy, starost o spásu bližního, přímluvu svatých a skutky lásky, která „přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8). 1435 Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě, a to úkony smíření, péčí o chudé, konáním spravedlnosti a práva a jejich obranou, vyznáváním vin bratřím, bratrským napomínáním, revizí celého života, zpytováním svědomí, duchovním vedením, přijímáním utrpení, trpělivostí v pronásledování pro spravedlnost. Nejbezpečnější cestou pokání je vzít svůj každodenní kříž a následovat Ježíše. 1436 Eucharistie a pokání. Obrácení a každodenní pokání nacházejí svůj pramen a svůj pokrm v Eucharistii, protože v ní je zpřítomněna oběť Krista, který nás smířil s Bohem; jí jsou živeni a posilováni ti, kteří žijí z Kristova života; Eucharistie „je jako protilék, jímž jsme zbavováni každodenních vin a chráněni před smrtelnými hříchy“. 1437 Četba Písma svatého, modlitba liturgie hodin a Otčenáše, každý upřímný úkon bohopocty nebo zbožnosti v nás oživuje ducha obrácení a kajícnosti a přispívá k odpuštění našich hříchů. 1438 Doby a dny pokání během liturgického roku (postní doba, každý pátek na památku smrti Páně) jsou závažné chvíle kajícné praxe Církve. Tato období jsou zvláště vhodná pro duchovní cvičení, kajícné obřady, pouti na znamení pokání, dobrovolná odříkání, jako je půst a almužna, dělení se s bratry (charitativní a misijní díla). 1439 Dynamiku obrácení a pokání Ježíš úchvatně vylíčil v podobenství „o marnotratném synu“, jehož středem je „milosrdný otec“ (Lk 15,11-24): okouzlení klamnou svobodou, opuštění otcovského domu; krajní nouze, do níž upadne syn, když rozházel svůj majetek; hluboké ponížení, když musí pást vepře, ba ještě hůře, dychtit po tom, aby se živil lusky, které požírali vepři; přemýšlení o tom, že ztratil všechno, co kdysi měl; lítost a rozhodnutí vyznat svou vinu otci; cesta zpátky; velkodušné přijetí otcem; radost otcova: to jsou některé rysy vlastní procesu obrácení. Krásný šat, prsten a slavnostní hostina jsou symboly nového života, čistého, důstojného, plného radosti, který je životem člověka, jenž se vrátil k Bohu do lůna jeho rodiny, do Církve. Jen Kristovo srdce, jež zná hlubiny lásky svého Otce, nám mohlo zjevit propast jeho milosrdenství způsobem plným veliké prostoty a krásy. VI. Svátost pokání a smíření 1440 Hřích je především urážkou Boha, přerušením styků s ním. Zároveň poškozuje společenství s Církví. Proto obrácení přináší současně Boží odpuštění a smíření s Církví; a to vyjadřuje a liturgicky uskutečňuje svátost pokání a smíření. POUZE BŮH ODPOUŠTÍ HŘÍCH 1441 Pouze Bůh odpouští hříchy. Protože Ježíš je Boží Syn, říká o sobě: „Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ (Mk 2,10) a vykonává tuto božskou moc: „Odpouštějí se ti hříchy!“ (Mk 2,5; Lk 7,48). Ba víc: z moci své božské autority dává tuto moc lidem, aby ji vykonávali jeho jménem. 1442 Kristus chtěl, aby celá jeho Církev byla svou modlitbou, svým životem a svou činností znamením a nástrojem odpuštění a smíření, které nám získal za cenu své krve. Výkon moci rozhřešovat hříchy však svěřil apoštolské službě. Té svěřil „službu“ usmiřovat (2 Kor 5,18). Apoštol je vyslán „ve jménu Krista“ a sám Bůh skrze něho nabádá a prosí: „Smiřte se s Bohem“ (2 Kor 5,20). SMÍŘENÍ S CÍRKVÍ 1443 Během své veřejné činnosti Ježíš nejen odpouštěl hříchy, nýbrž ukázal i účinek tohoto odpouštění: hříšníky, jimž bylo odpuštěno, znovu začlenil do společenství Božího lidu, od něhož je hřích vzdálil nebo dokonce z něho vyloučil. Jasně to dokazuje skutečnost, že Ježíš připouští hříšníky ke svému stolu; dokonce sám sedí u jejich stolu. Toto gesto vyjadřuje ohromujícím způsobem Boží odpuštění a zároveň návrat do lůna Božího lidu. 1444 Tím, že Pán dává apoštolům podíl na své vlastní moci odpouštět hříchy, udílí jim také pravomoc smiřovat hříšníky s Církví. Tento církevní rozměr jejich služby je zejména vyjádřen slavnostními slovy, která říká Kristus Šimonu Petrovi: „Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 16,19). Tato „moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena také sboru apoštolů, spojenému se svou hlavou“. 1445 Slova svazovat a rozvazovat znamenají: ten, kterého vy vyloučíte ze svého společenství, bude vyloučen ze společenství s Bohem; ten, koho znovu přijmete do svého společenství, toho přijme do svého společenství také Bůh. Smíření s Církví je neodlučitelné od smíření s Bohem. SVÁTOST ODPUŠTĚNÍ 1446 Kristus ustanovil svátost pokání pro všechny hříšné členy své Církve, především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu po křtu a ztratili tak křestní milost a zasadili ránu církevnímu společenství. Těmto nabízí svátost pokání novou možnost obrátit se a znovu získat milost ospravedlnění. Církevní Otcové mluví o této svátosti jako o „druhém břevnu po ztroskotání, zaviněném ztrátou milosti“. 1447 Konkrétní způsob, jakým Církev vykonávala tuto moc přijatou od Pána, prodělal během staletí mnoho změn. V prvních staletích bylo smíření křesťanů, kteří se dopustili zvláště těžkých hříchů po svém křtu (například modloslužby, vraždy nebo cizoložství), vázáno na velmi přísnou kázeň, podle níž kajícníci museli konat veřejné pokání za své hříchy, často dlouhá léta, než dosáhli smíření. Do tohoto „řádu kajícníků“ (který se týkal jen určitých těžkých hříchů) se připouštělo jen zřídka a v některých krajích pouze jedenkrát za život. Irští misionáři v sedmém století, inspirovaní mnišskou tradicí Východu, přinesli do kontinentální Evropy praxi „soukromého“ pokání, které nevyžaduje veřejné a dlouhodobé konání kajícných skutků před přijetím smíření s Církví. Svátost se od té doby provádí diskrétnějším způsobem mezi kajícníkem a knězem. Tato nová praxe předvídala možnost opakování, a tak otevírala cestu pravidelnému přijímání této svátosti. Umožňovala zahrnout do jediného slavení svátosti odpuštění těžkých i lehkých hříchů. A toto je v hrubých ry sech způsob pokání, který Církev užívá dodnes. 1448 Skrze změny, které během staletí zaznamenala kázeň a slavení této svátosti, lze rozpoznat tutéž základní strukturu. Tvoří ji dva rovnoměrně podstatné prvky: na jedné straně činy člověka, který se obrací pod vlivem Ducha svatého: totiž lítost, vyznání a zadostiučinění; na druhé straně Boží působení prostřednictvím zásahu Církve. Církve, která skrze biskupa nebo své kněze uděluje jménem Ježíše Krista odpuštění a stanoví způsob zadostiučinění, prosí také za hříšníka a koná s ním pokání. Tak se hříšník uzdravuje a zapojuje do církevního společenství. 1449 Formule rozřešení užívaná v latinské Církvi vyjadřuje podstatné prvky této svátosti: Otec milosrdenství je pramenem každého odpuštění. On uskutečňuje smíření hříšníků skrze velikonoční oběť svého Syna a dar Ducha svatého, prostřednictvím modlitby a služby Církve:
VII. Úkony kajícníka 1450 „Pokání vede hříšníka k tomu, aby ochotně snášel každé utrpení; v jeho srdci ať je zkroušenost, v jeho ústech vyznání, v jeho skutcích veškerá pokora a plodné zadostiučinění.“ LÍTOST 1451 Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“. 1452 Vyvěrá-li z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se „dokonalá“ lítost nebo lítost z lásky [contritio]. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné. 1453 Lítost nazývaná „nedokonalá“ [attritio] je také Božím darem, hnutím Ducha svatého. Rodí se z úvahy o ošklivosti hříchu nebo ze strachu před věčným zavržením nebo jinými tresty, jež hrozí hříšníkovi (lítost ze strachu). Svědomí je tak pohnuto, že může začít vnitřní vývoj, který se působením milosti dovrší svátostným rozhřešením. Nedokonalá lítost sama o sobě nedosáhne sice odpuštění těžkých hříchů, ale připravuje na jeho přijetí ve svátosti pokání. 1454 Je dobré připravovat se na přijetí této svátosti zpytováním svědomí ve světle Božího slova. Nejvhodnější texty pro tento účel je nutno vyhledat v morální katechezi evangelií a v listech apoš tolů: horské kázání a apoštolské učení. VYZNÁNÍ HŘÍCHŮ 1455 Vyznání hříchů (obžaloba) nás osvobozuje i z čistě lidského hlediska a usnadňuje naše smíření s ostatními. Když se člověk obžalovává, hledí do tváře hříchům, které má na svědomí; bere za ně zodpovědnost a tak se znovu otevírá Bohu a společenství Církve, aby si umožnil novou budoucnost. 1456 Podstatnou částí svátosti pokání je vyznání knězi: „Je nezbytné, aby kajícníci vypočítali ve zpovědi všechny smrtelné hříchy, kterých si jsou vědomi po pečlivém zpytování svědomí vědomi, i když se jedná o velmi skryté hříchy spáchané jen proti dvěma posledním přikázáním Desatera, protože zraňují duši mnohem závažněji a jsou mnohem nebezpečnější než ty spáchané veřejně“: Křesťané, kteří se snaží vyznat všechny hříchy, na které se upamatují, bez pochyby je všechny předloží Božímu milosrdenství k odpuštění. Ti naopak, kteří jednají jinak a vědomě zamlčují nějaký hřích, jednají, jako by nic nepředložili Boží dobrotě, aby jim to bylo skrze kněze odpuštěno. „Vždyť když se nemocný stydí ukázat lékaři ránu, lékař nemůže léčit, co nezná.““ 1457 Podle církevního přikázání „každý věřící, jakmile dospěl do užívání rozumu, je povinen alespoň jednou za rok upřímně vyznat své těžké hříchy“. Kdo je si vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přijímat svaté přijímání, i když má velikou lítost; nejprve musí dostat svátostné rozhřešení, leda že by měl závažný důvod, proč jít k svatému přijímání, a nebylo mu možné sehnat zpovědníka. Děti mají přistoupit ke svátosti pokání před prvním svatým přijímáním. 1458 Ačkoliv zpověď každodenních vin (všedních hříchů) není nezbytná, Církev ji přesto naléhavě doporučuje. Vždyť pravidelná zpověď všedních hříchů nám napomáhá vychovávat naše svědomí, bojovat proti nezřízeným náklonnostem, dát se Kristem uzdravit a postupovat v životě Ducha. Tím, že častěji přijímáme prostřednictvím této svátosti dar Otcova milosrdenství, jsme vedeni k tomu, abychom byli milosrdní jako on:
ZADOSTIUČINĚNÍ 1459 Mnohé hříchy ubližují bližnímu. Je třeba všemožně usilovat o nápravu (například vrátit ukradené věci, očistit pověst toho, kdo byl pomluven, poskytnout satisfakci). To vyžaduje prostá spravedlnost. Avšak nadto hřích zraňuje a oslabuje samotného hříšníka, jakož i jeho vztahy k Bohu a k bližnímu. Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku. Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem „zadostiučinit“ nebo „odpykat“ své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá „pokání.“ 1460 Pokání, které zpovědník uloží, musí brát v úvahu osobní situací kajícníka a mít na zřeteli jeho duchovní dobro. Má, pokud možno, odpovídat závažnosti a povaze spáchaných hříchů. Může jím být modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho, sebezápory a především trpělivé přijetí kříže, který musíme nést. Taková pokání nám pomáhají připodobnit se Kristu, který sám podal smír za naše hříchy jednou provždy. Umožňují nám stát se spoludědici vzkříšeného Krista, od chvíle kdy „trpíme s ním“ (Řím 8,17).
VIII. Udělovatel této svátosti 1461 Protože Kristus svěřil svým apoštolům službu smíření, pokračují biskupové, jejich nástupci, a kněží, spolupracovníci biskupů, ve výkonu této služby. Vždyť biskupové a kněží mají na základě svátosti kněžství moc odpouštět všechny hříchy „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. 1462 Odpuštění hříchů smiřuje s Bohem, ale také s Církví. Biskup, viditelná hlava místní církve, je tedy právem již od dávných dob považován za toho, kdo především má moc a službu smíření: jeho pravomoci podléhá ustanovení kajícího řádu. Kněží, jeho spolupracovníci, vykonávají tuto moc tou měrou, jakou jí byli pověřeni buď od svého biskupa (popřípadě řeholního představeného), anebo od papeže, v rámci církevního práva. 1463 Některé zvláště těžké hříchy jsou postihovány vyobcováním, nejpřísnějším církevním trestem, který zabraňuje přijímat svátosti a vykonávat určité církevní úkony. Rozhřešení těchto hříchů může být proto podle církevního práva uděleno jen papežem, místním biskupem nebo kněžími, kteří k tomu dostali pověření. V nebezpečí smrti může každý kněz, i když nemá dovolení zpovídat, rozhřešit kterýkoliv hřícha jakékoliv vyobcování. 1464 Kněží mají povzbuzovat věřící, aby přistupovali ke svátosti pokání, a mají projevovat ochotu udělit tuto svátost, kdykoliv o ni křesťané odůvodněně požádají. 1465 Když kněz uděluje svátost pokání, plní službu dobrého pastýře, který hledá zbloudilou ovci, anebo službu dobrého Samaritána, který ošetřuje rány, či otce, který čeká na marnotratného syna a přijímá ho při jeho návratu, spravedlivého soudce, který nedělá rozdíl v osobách a jehož soud je zároveň spravedlivý a milosrdný. Zkrátka, kněz je znamením a nástrojem milosrdné Boží lásky k hříšníkovi. 1466 Zpovědník není pánem, ale služebníkem Božího odpuštění. Ten, kdo uděluje tuto svátost, se má spojit „s Kristovým úmyslem a jeho láskou“. Má mít osvědčenou znalost křesťanského jednání, zkušenost s lidskými skutečnostmi, úctu a jemnocit vůči tomu, který klesl; má milovat pravdu, být věrný učitelskému úřadu Církve a trpělivě vést kajícníka k uzdravení a plné zralosti. Má se za něho modlit a konat pokání a svěřovat ho milosrdenství Pána. 1467 Kvůli choulostivosti a velikosti této služby a kvůli patřičné úctě k osobám, Církev prohlašuje, že každý kněz, když zpovídá, je pod velmi přísnými tresty zavázán zachovávat naprosté tajemství o hříších, které mu vyznali jeho kajícníci. Není mu dovoleno ani mluvit o tom, co se dověděl ve zpovědi o životě kajícníků. Toto tajemství, které nepřipouští výjimky, se nazývá „svátostná pečeť“, protože to, co kajícník odhalil knězi, zůstává „svátostí“ zapečetěno. IX. Účinky této svátosti 1468 „Veškerá hodnota pokání spočívá v tom, že nás znovu vrací Boží milosti a poutá nás k Bohu v důvěrném a velkém přátelství.“ Cílem a účinkem této svátosti je tedy smíření s Bohem. Ti, kteří přijímají svátost pokání se zkroušeným srdcem a v nábožném rozpoložení, „dosáhnou pokoje a klidného svědomí spolu s velmi hlubokou útěchou ducha“. Svátost smíření s Bohem totiž působí ryzí „duchovní vzkříšení“, vrací důstojnost a životní dobra Božích dětí, z nichž nejcennějším je přátelství s Bohem. 1469 Tato svátost nás smiřuje s Církví. Hřích narušuje nebo zpřetrhává bratrské společenství. Svátost pokání je napravuje a obnovuje. V tomto smyslu neuzdravuje pouze toho, který je navrácen do církevního společenství, nýbrž má také oživující účinek na život Církve, která trpěla pro hřích jednoho ze svých členů. Hříšník, který byl znovu uveden do společenství svatých nebo v něm utvrzen, je upevňován výměnou duchovních dober mezi živými údy Kristova Těla, ať jsou ještě na své pozemské pouti nebo již v nebeské vlasti.
1470 Protože hříšník se v této svátosti vydá milosrdnému soudu Boha, předjímá jistým způsobem soud, jemuž bude podroben na konci tohoto pozemského života. Vždyť právě nyní, v tomto životě, je nám nabízena příležitost volit mezi životem a smrtí, a jen cestou obrácení můžeme vstoupit do Království, z něhož nás každý hřích vylučuje. Tím, že se hříšník obrátí ke Kristu prostřednictvím pokání a víry, přejde ze smrti do života „a nepodléhá soudu“ (Jan 5,24). X. Odpustky 1471 Nauka a praxe odpustků je v Církvi úzce spojená s účinky svátosti pokání. CO JSOU TO ODPUSTKY? „Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek zásahem Církve, jež jako služebnice vykoupení autoritativně rozděluje a používá pokladu zadostiučinění Krista a svatých.“ „Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy.“ Odpustky mohou být přivlastněny živým nebo zesnulým. TRESTY ZA HŘÍCH 1472 Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest“ za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest. 1473 Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí věčných trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích. Křesťan se má snažit přijímat tyto časné tresty za hřích jako milost tím, že trpělivě snáší utrpení a zkoušky všeho druhu a jednoho dne tím, že se klidně postaví tváří v tvář smrti; má usilovat o to, aby úplně svlékl „starého člověka“a oblékl „nového člověka“ prostřednictvím skutků milosrdenství a lásky, jakož i modlitbou a různými kajícími úkony. VE SPOLEČENSTVÍ SVATÝCH 1474 Křesťan, který se snaží očišťovat od svého hříchu a posvěcovat se s pomocí Boží milosti, není osamocen. „Život jednotlivých Božích dětí je spojen v Kristu a skrze Krista obdivuhodným svazkem s životem všech ostatních bratří křesťanů v nadpřirozené jednotě Kristova mystického těla a jakoby v jedné mystické osobě.“ 1475 Ve společenství svatých jistě existuje „mezi věřícími, kteří již dosáhli nebeské vlasti nebo kteří odpykávají své viny v očistci nebo kteří ještě putují po této zemi, trvalé pouto lásky a bohatá výměna všech dober“. Při této obdivuhodné výměně svatost jednoho prospívá ostatním a zdaleka přesahuje škodu, kterou hřích jednoho mohl způsobit ostatním. Proto tedy obracet se na spole čenství svatých dává zkroušenému hříšníkovi možnost, aby byl rychleji a důkladněji očištěn od trestů za hřích. 1476 Tato duchovní dobra společenství svatých se také nazývají poklad Církve, který „si nelze představovat jako součet hmotných statků, nashromážděných během staletí, nýbrž jako nekonečnou a nevyčerpatelnou hodnotu, jakou mají u Otce Kristovy zásluhy a smírné skutky, jež byly obětovány, aby celé lidstvo bylo osvobozeno od hříchu a dosáhlo společenství s Otcem; a tyto zásluhy a tato zadostiučinění jeho vykoupení se nacházejí v hojnosti v Kristu, našem Vykupiteli“. 1477 „Stejně tak náleží k tomuto pokladu opravdu nesmírná, nesrovnatelná a stále nová cena, jakou mají u Boha modlitby a dobré skutky blahoslavené Panny Marie a všech svatých, kteří se posvětili Kristovou milostí, kráčejíce v jeho stopách, a vykonali díla příjemná Otci tak, že úsilím o svou vlastní svatost spolupracovali na spáse svých bratří v jednotě mystického Těla“. ZÍSKAT ODPUSTKY OD BOHA PROSTŘEDNICTVÍM CÍRKVE 1478 Odpustky se získávají prostřednictvím Církve, která na základě moci svazovat a rozvazovat, udělené Ježíšem Kristem, zasahuje ve prospěch určitého křesťana a otevírá mu poklad zásluh Krista i svatých, aby dosáhl od Otce milosrdenství prominutí časných trestů za své hříchy. Tímto způsobem Církev nechce pouze poskytnout tomuto křesťanu pomoc, nýbrž touží ho i po bídnout ho, aby konal skutky zbožnosti, pokání a lásky. 1479 Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy.
JAK ZÍSKAT ODPUSTKY 1. Odpustek Milostivého roku Odpustek Milostivého roku je zvláštní plnomocný odpustek ve smyslu milostivého léta podle Lv 25,10-13: odpouští úplně věčné i časné tresty za hříchy, a protože nejsme schopni dostatečně odmítat hřích a náklonnost k němu, navrací naší duši stav křestní čistoty tím, že tuto neschopnost nahradíme jiným (náročným) úkonem, vyhlášeným pro Milostivý rok papežem a biskupy (obvykle poutí do hlavních svatyní, skutky milosrdenství a sebezáporu apod.). Pro získání odpustku Milostivého roku platí stejné všeobecné podmínky jako pro plnomocné odpustky s tím, že je třeba vykonat papežem nebo biskupy určený skutek. Odpustek lze získat jen jedenkrát za den a lze ho přivlastnit (jako všechny odpustky) duším v očistci. 2. Plnomocné odpustky Plnomocné odpustky odpouštějí úplně všechny věčné a časné tresty za hříchy, jsou-li splněny všechny všeobecné podmínky pro získání odpustků a některá další z uvedených níže. Lze je získat jen jedenkrát denně (v okamžiku smrti podruhé v témž dni) a lze je přivlastnit duším v očistci.
3. Částečné odpustky (neplnomocné) odpouštějí věčné a časné tresty za hříchy, ale jen částečně, ne úplně. Všeobecnou podmínkou je stav milosti posvěcující.
XI. Slavení svátosti pokání 1480 Svátost pokání je liturgickým úkonem jako všechny svátosti. Prvky řádného slavení jsou tyto: pozdrav a požehnání kněze, četba Božího slova, aby se osvítilo svědomí a vzbudila zkroušenost; výzva k lítosti; zpověď, kterou se vyznávají a odhalují hříchy knězi; uložení a přijetí pokání; kněžské rozhřešení; chvála s díkůvzdáním a rozloučení s požehnáním kněze. 1481 Byzantská liturgie používá více formulí rozhřešení, jež mají prosebný ráz a obdivuhodně vyjadřují tajemství odpuštění: „Bůh, který skrze proroka Natana odpustil Davidovi, když vyznal své hříchy, a Petrovi, když hořce plakal, a hříšnici, když zkrápěla slzami jeho nohy, a farizeovi a marnotratnému synovi, týž Bůh ti odpusť, skrze mne hříšníka, v tomto i onom životě; kéž tě neodsoudí, až se objevíš před jeho hrozným soudem, on, který je veleben na věky věků. Amen.“ 1482 Svátost pokání se také může konat v rámci společného obřadu, při němž je společná příprava na zpověď a společné díkůčinění za přijaté odpuštění. V tomto případě je osobní vyznání hříchů a jednotlivé rozhřešení zařazeno do bohoslužby slova se čteními, homilií a zpytováním svědomí, které provádí společně, společná prosba o odpuštění, modlitba „Otče náš“ a společné díkůčinění. Takové společné slavení vyjadřuje mnohem jasněji církevní ráz pokání. Nicméně svátost pokání je vždy svou povahou liturgickým úkonem, a tedy církevním a veřejným, ať se slaví kterýmkoliv způsobem. 1483 V případech závažné nutnosti je možno se uchýlit ke společnému slavení svátosti smíření s všeobecnou zpovědí a všeobecným rozhřešením. Takový závažný případ může nastat, hrozí-li bezprostřední nebezpečí smrti, kdy kněží nemají dostatek času vyslechnout vyznání každého kajícníka. Závažný případ může nastat i tehdy, je-li někde velký počet kajícníků a není dost zpovědníků, aby mohli řádně vyslechnout zpovědi jednotlivců během rozumně únosného času, takže kajícníci by zůstali bez vlastní viny dlouho bez svátostné milosti a bez svatého přijímání. V takovém případě, aby bylo rozhřešení platné, věřící musí učinit předsevzetí, že v patřičné lhůtě vyznají své hříchy v osobní zpovědi. Je na diecézním biskupovi, aby posoudil, zda existují podmínky vyža dované pro všeobecné rozhřešení. Značný nával věřících při příležitosti velkých svátků nebo poutí nepředstavuje případ vážné nutnosti. 1484 „Individuální a úplná zpověď a rozhřešení zůstávají jediným řádným způsobem, jímž se věřící smiřují s Bohem a s Církví, ledaže by je od této zpovědi omlouvala fyzická nebo jiná běžně nepřekonatelná nemožnost.“ Má to své hluboké důvody. Kristus působí v každé svátosti. Osobně se obrací ke každému hříšníkovi: „Synu, odpouštějí se ti hříchy“ (Mk 2,5); je lékařem, který se sklání nad každým nemocným, který ho potřebuje ke svému uzdravení; pozvedá ho a znovu zapojuje do bratrského společenství. Osobní zpověď je tedy nejvýraznější způsob smíření s Bohem a s Církví. Souhrn 1485 Večer o velikonoční neděli se Pán Ježíš ukázal svým apoštolům a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23). 1486 Odpuštění hříchů, spáchaných po křtu, se uděluje prostřednictvím příslušné svátosti, nazývané svátost obrácení, svátost zpovědi, svátost pokání nebo svátost smíření. 1487 Kdo hřeší, zraňuje Boží čest a lásku, vlastní důstojnost člověka, který byl povolán k tomu, aby byl Božím dítětem, i duchovní zdraví Církve, jejímž živým kamenem má být každý křesťan. 1488 Z hlediska víry není žádné zlo horší než hřích; nic nemá zhoubnější důsledky pro samotné hříšníky, pro Církev a pro celý svět. 1489 Vrátit se do společenství s Bohem, když jsme ho ztratili hříchem, je proces, na jehož počátku je milost Boha plného milosrdenství a starostlivého o spásu lidí. Je třeba prosit o tento vzácný dar jak pro sebe, tak i pro druhé. 1490 Návrat k Bohu, nazývaný obrácení a lítost, zahrnuje bolest a odpor ke spáchaným hříchům a pevné předsevzetí v budoucnu už nehřešit. Obrácení se tedy týká minulosti i budoucnosti a žije z naděje na Boží milosrdenství. 1491 Svátost pokání se skládá ze tří úkonů kajícníka a z rozhřešení kněze. Úkony kajícníka jsou: Lítost, zpověď nebo vyznání hříchů knězi, dále předsevzetí vykonat zadostiučinění i skutky uložené za pokání. 1492 Lítost (nazývaná také zkroušenost) má být inspirována důvody vyvěrajícími z víry. Vzniká-li lítost z lásky k Bohu, říká se jí „dokonalá“; má-li základ v jiných důvodech, nazývá se „nedokonalá“. 1493 Kdo chce dosáhnout smíření s Bohem a s Církví, musí vyznat knězi všechny těžké hříchy, které ještě nevyznal a na něž si po pečlivém zpytování svědomí vzpomíná. I když zpověď všedních hříchů není sama o sobě nutná, Církev ji přesto důtklivě doporučuje. 1494 Zpovědník ukládá kajícníkovi vykonání určitých úkonů „zadostiučinění“ nebo „pokání“, aby napravil škodu způsobenou hříchem a choval se zase tak, jak se sluší na Kristova učedníka. 1495 Pouze kněží, kteří dostali od církevní autority moc rozhřešovat, mohou odpouštět hříchy ve jménu Krista. 1496 Duchovní účinky svátosti pokání jsou:
1497 Individuální a úplná zpověď těžkých hříchů s následujícím rozhřešením zůstává jediným řádným prostředkem smíření s Bohem a s Církví. 1498 Prostřednictvím odpustků mohou věřící získávat pro sebe, ale i pro duše v očistci, prominutí časných trestů, následků hříchů. 5. ČLÁNEK POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH 1499 „Svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží doporučuje celá Církev své nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby jim ulehčil a zachránil je. Vybízí je, aby se dobrovolně přidružili ke Kristovu utrpení a k jeho smrti, a tak byli prospěšní Božímu lidu.“ I. Jeho základy v ekonomii spásy NEMOC V LIDSKÉM ŽIVOTĚ 1500 Nemoc a utrpení byly vždy jedny z nejvážnějších problémů, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt. 1501 Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolá hledání Boha a návrat k němu. NEMOCNÝ TVÁŘÍ V TVÁŘ BOHU 1502 Člověk Starého zákona prožívá nemoc před Bohem. Před ním také prolévá slzy nad svou nemocí; od něho, Pána života a smrti, si snažně vyprošuje uzdravení. Nemoc se stává cestou obrácení a Božím odpuštěním začíná uzdravení. Izrael zakouší, že nemoc je jakýmsi tajemným způsobem spojena s hříchem a zlem, a že věrnost Bohu podle jeho Zákona navrací život: „Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji“ (Ex 15,26). Prorok nahlíží, že utrpení může mít i výkupnou hodnotu za hříchy druhého. Nakonec Izaiáš ohlašuje, že dopřeje Sionu čas, kdy odpustí každou vinu a vyléčí každou nemoc. KRISTUS – LÉKAŘ 1503 Kristův soucit s nemocnými a jeho četná uzdravení nemocných všeho druhu jsou jasným znamením skutečnosti, že „Bůh navštívil svůj lid“ (Lk 7,16) a že Boží království je blízko. Ježíš nemá jen moc uzdravovat, nýbrž i odpouštět hříchy: přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo; je lékařem, jakého nemocní potřebují. Jeho soucit se všemi trpícími jde tak daleko, že se s nimi ztotožňuje: „Byl jsem nemocen a navštívili jste mě“ (Mt 25,36). Jeho přednostní láska k nemocným nepřestala během staletí zcela zvláštním způsobem podněcovat křesťany k tomu, aby pečovali o všechny, kdo trpí na těle i na duchu. Ona je zdrojem neúnavného úsilí přinášet jim úlevu v jejich trápeních. 1504 Ježíš často žádá nemocné, aby věřili. K uzdravování používá znamení: sliny a vkládání rukou, bláto a omývání. Nemocní se snaží dotknout se ho, „protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny“ (Lk 6,19). Tak se nás Kristus ve svátostech i nadále „dotýká“, aby nás uzdravoval. 1505 Kristus, pohnut tolikerým utrpením, nejen dovolil, aby se ho nemocní dotýkali, ale bere jejich trápení za své: „Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci“ (Mt 8,17). Avšak neuzdravil všechny nemocné. Jeho uzdravení byla znamením příchodu Božího království. Ohlašovala mnohem radikálnější uzdravení: vítězství nad hříchem a nad smrtí skrze jeho velikonoční oběť. Kristus vzal na kříži na sebe celou tíži zla a „sňal hřích světa“ (Jan 1,29); nemoc je pouze jeho důsledkem. Svým utrpením a svou smrtí na kříži dal Kristus utrpení nový smysl: od té doby nás utrpení může připodobnit Kristu a spojit s jeho vykupitelským utrpením. „UZDRAVUJTE NEMOCNÉ...“ 1506 Kristus vybízí své učedníky, aby ho následovali tím, že také sami vezmou na sebe svůj kříž. Tím, že ho následují, nabývají nový způsob vidění nemoci a nemocných. Ježíš je přidružuje ke svému životu chudoby a služby. Dává jim podíl na službě soucitu a uzdravování: „Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je“ (Mk 6,12-13). 1507 Vzkříšený Pán obnovuje toto vyslání („V mém jménu... budou vkládat ruce na nemocné a uzdraví je“: Mk 16,17-18) a potvrzuje to znameními (zázraky), které Církev koná, když vzývá jeho jméno. Tato znamení ukazují zvláštním způsobem, že Ježíš je opravdu „Bůh, který dává spásu“. 1508 Duch svatý dává některým zvláštní charizma uzdravování, aby ukázal sílu milosti Zmrtvýchvstalého. Nicméně ani nejintenzivnější modlitby nedosáhnou uzdravení všech nemocí. Tak se svatý Pavel musel od Pána naučit: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (1 Kor 12,9); snášená utrpení mohou mít ten smysl, pro který „na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je Církev“ (Kol 1,24). 1509 „Uzdravujte nemocné!“ (Mt 10,8). Církev dostala tento úkol od Pána a snaží se ho uskutečňovat jak péčí, kterou poskytuje nemocným, tak přímluvnou modlitbou, kterou ji doprovází. Věří v oživující přítomnost Krista, lékaře duší i těl. Tato přítomnost zvláště působí ve svátostech a zcela mimořádně v Eucharistii, v chlebu, který dává věčný život a na jehož spojení s tělesným zdravím naráží svatý Pavel. 1510 Apoštolská Církev zná ještě zvláštní obřad ve prospěch nemocných, dosvědčený svatým Jakubem: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,14-15). Tradice rozpoznala v tomto obřadu jednu ze sedmi svátostí Církve. SVÁTOST NEMOCNÝCH 1511 Církev věří a vyznává, že mezi sedmi svátostmi existuje jedna svátost určená zvláštním způsobem k tomu, aby posilovala ty, kteří jsou postiženi nemocí: pomazání nemocných:
1512 V liturgické tradici jak východní, tak západní, jsou od dávných dob svědectví pomazání nemocných prováděné posvěceným olejem. Během staletí bylo pomazání nemocných udělováno stále výlučněji těm, kteří už umírali. Z toho důvodu dostalo název „Poslední pomazání“. Navzdory tomuto vývoji liturgie nikdy nepřestala prosit Pána, aby nemocný znovu nabyl zdraví, může-li to prospět jeho spáse. 1513 Apoštolská konstituce „Sacram unctionem infirmorum“ z 30. listopadu 1972, v duchu 2. vatikánského koncilu stanovila, že v budoucnosti má být dodržováno v římském obřadu následující:
II. Kdo přijímá a kdo uděluje tuto svátost? V PŘÍPADĚ TĚŽKÉ NEMOCI... 1514 Pomazání nemocných „není svátostí jen pro ty, kdo se ocitli v krajním nebezpečí života. Proto je příhodná doba pro její přijetí jistě už tehdy, když věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří“. 1515 Jestliže nemocný, který přijal pomazání, znovu nabude zdraví, může v případě další těžké nemoci tuto svátost znovu přijmout. Během téže nemoci lze svátost opakovat, jestliže nastane zhoršení. Je vhodné přijmout pomazání nemocných před těžkým chirurgickým zákrokem. Totéž platí u starých osob, jejichž slabosti stále přibývá. „… AŤ SI ZAVOLÁ PŘEDSTAVENÉ CÍRKEVNÍ OBCE“ 1516 Pomazání nemocných mohou udělovat pouze duchovní (biskupové a kněží). Je povinností pastýřů poučovat věřící o blahodárných účincích této svátosti. Věřící pak ať povzbuzují nemocné, aby se obrátili na kněze pro přijetí této svátosti. Nemocní pak ať se připraví na její přijetí v dobrém rozpoložení za pomoci jejich pastýře a celého společenství Církve, které se vybízí, aby zahrnulo nemocné zcela zvláštním způsobem svými modlitbami a svou bratrskou pozorností. III. Jak se slaví tato svátost? 1517 Pomazání nemocných je, jako všechny svátosti, slavením liturgie ve společenství, ať už se koná v rodině, v nemocnici nebo v kostele, pro jednoho nemocného nebo pro skupinu nemocných. Je velmi vhodné ji slavit během Eucharistie, památky velikonoční oběti Pána. Dovolují-li to okolnosti, může slavení svátosti předcházet svátost pokání a být ukončeno Eucharistií. Eucharistie jakožto svátost Kristovy velikonoční oběti, měla by být vždycky poslední svátostí pozemské pouti, „pokrmem na cestu“ (viatikum) pro „přechod“ do věčného života. 1518 Slovo a svátost tvoří jeden neoddělitelný celek. Bohoslužba slova s předcházejícím kajícím úkonem zahajuje slavení. Kristova slova a svědectví apoštolů povzbuzují víru nemocného i společenství, aby prosili Pána o sílu jeho Ducha. 1519 Slavení svátosti zahrnuje hlavně tyto prvky: „představení církevní obce“ (Jak 5,14) mlčky vkládají ruce na nemocné; modlí se nad nimi ve víře Církve: je to epikleze vlastní této svátosti; pak vykonají mazání olejem, pokud možná posvěceným od biskupa. Tyto liturgické úkony naznačují, jakou milost tato svátost uděluje nemocným. IV. Účinky slavení této svátosti 1520 Zvláštní dar Ducha svatého. Základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Tato milost je darem Ducha svatého, který obnovuje důvěru a víru v Boha a posiluje proti pokušením zlého ducha, to je proti pokušenímmalomyslnosti a úzkosti před smrtí. Tato podpora Pána prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle. Kromě toho „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,15). 1521 Spojení s Kristovým utrpením. Skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Spasitele. Utrpení, následek dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spásném díle. 1522 Církevní milost. Nemocní, kteří přijímají tuto svátost a „dobrovolně se přidružují ke Kristovu utrpení a jeho smrti“ jsou tak „prospěšní Božího lidu“. Slavením této svátosti ve společenství svatých se Církev přimlouvá za zlepšení stavu nemocného. A nemocný opět milostí této svátosti přispívá ze své strany k posvěcení Církve a k dobru všech lidí, pro které Církev trpí a obětuje se skrze Krista Bohu Otci. 1523 Příprava na poslední přechod. Je-li svátost nemocných udělována všem, kteří trpí těžkou nemocí nebo slabostí, tím spíše ji dostávají ti, kteří se chystají opustit tento život, proto se také nazývá „sacramentum exeuntium“. Pomazání nemocných dokonává naše připodobnění se Kristově smrti a vzkříšení, započatému křtem. Doplňuje svatá pomazání, které poznamenávají celý křesťanský život; křestní pomazání, které v nás zpečetilo nový život, a biřmovací pomazání, které nás posílilo pro životní boj. Toto poslední pomazání ochraňuje konec naší pozemské existence jakoby pevnou hradbou se zřetelem na poslední boje před vstupem do Otcova domu. V. Pokrm na cestu (viatikum), poslední svátost křesťana 1524 Církev, kromě pomazání nemocných, poskytuje těm, kteří se chystají opustit tento život, Eucharistii jako pokrm na cestu. Je-li přijata v této chvíli přechodu k Otci, má společenství Kristova Těla a Krve mimořádný význam a důležitost. Je semenem věčného života a silou vzkříšení, podle slov Páně: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). Eucharistie, svátost Krista, který zemřel a vstal z mrtvých, je v takových případech svátostí přechodu ze smrti do života, z tohoto světa k Otci. 1525 Jako svátosti křtu, biřmování a Eucharistie tvoří jednotu nazývanou „svátosti uvedení do křesťanského života“, tak lze říci, že svátost pokání, pomazání nemocných a Eucharistie jako „pokrm na cestu“ tvoří na konci křesťanského života „svátosti, připravující na věčnou Vlast“ nebo svátosti uzavírající pozemské putování. Souhrn 1526 „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,14-15). 1527 Cílem svátosti pomazání nemocných je udělit zvláštní milost křesťanu, který zakouší těžkosti v důsledku těžké nemoci nebo stáří. 1528 Vhodný okamžik k přijetí svatého pomazání nadchází, když se věřící začíná dostávat do nebezpečí smrti pro nemoc nebo pro stáří. 1529 Křesťan může přijmout svaté pomazání, kdykoliv těžce onemocní, a stejně tak po prvním přijetí, kdykoliv se nemoc zhorší. 1530 Svátost pomazání nemocných mohou udělovat pouze duchovní (kněží a biskupové); při jejím udělování používají olej posvěcený biskupem nebo, v případě potřeby, tím knězem, který uděluje svátost. 1531 Podstatné při slavení této svátosti je mazání olejem na čelo a na ruce nemocného (v římském obřadu) nebo na jiné části těla (na Východě;, mazání je doprovázeno liturgickou modlitbou celebrujícího kněze, který vyprošuje zvláštní milost této svátosti. 1532 Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky:
Obsah: "Katechismus Katolické Církve" Stažení: "Katechismus Katolické Církve" Zdroj: web.katolik.cz
Doporučit tuto stránku příteli!
|
|
|
|
|
|
