 |
 |
 |
|
|||
| |||
| |||
| |||
|
|
|
|
|
|
Obsah: "Katechismus Katolické Církve" DRUHÁ ČÁST - SLAVENÍ KŘESŤANSKÉHO TAJEMSTVÍ (1066-1690)DRUHÝ ODDÍL - SEDM SVÁTOSTÍ CÍRKVE (1210-1690)Treti kapitolaSvátosti k službě společenství (1533-1666)1533 Křest, biřmování a Eucharistie jsou svátosti uvedení do křesťanského života. Jsou základem obecného povolání všech Kristových učedníků ke svatosti a úkolu evangelizovat svět. Tyto svátosti zprostředkují Kristovým učedníkům potřebné milosti, aby mohli žít podle Ducha v tomto životě poutníků, kteří jsou na cestě do vlasti. 1534 Dvě další svátosti, kněžství a manželství, jsou zaměřeny na spásu druhých. Přispívají-li také k osobní spáse, pak tím, že slouží druhým. Udělují zvláštní poslání v Církvi a slouží k budování Božího lidu. 1535 V těchto svátostech ti, kteří již byli posvěceni křtem a biřmováním pro obecné kněžství, mohou přijmout zvláštní posvěcení. Ti, kteří přijímají svátost kněžství, jsou posvěceni, „aby ve jménu Kristově… pásli Církev Božím slovem a milostí“. A „křesťanští manželé jsou k povinnostem a důstojnosti svého stavu posilováni a jakoby zasvěceni zvláštní svátostí“. 6. ČLÁNEK SVÁTOST KNĚŽSTVÍ 1536 Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v Církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství. [O ustanovení a poslání apoštolské služby, viz články 874-896. Zde se pojednává pouze o svá tostném způsobu, kterým je tato služba předávána.] I. Proč se tato svátost nazývá „sacramentum ordinis“ (svátost stavu)? 1537 Slovo „ordo“ označovalo v římském starověku sbory ustanovené v občanském smyslu, především sbor těch, kteří vládli. „Ordinatio“ (kněžské svěcení) naznačuje zařazení do nějakého „ordo“ (stavu či sboru). V Církvi se ustanovily sbory, které Tradice, ne bez biblického základu, nazývá již od prvotních dob výrazem „taxeis“ (řecky), latinsky „ordines“: tak liturgie hovoří o „ordo episcoporum“ – stavu biskupů –, o „ordo presbyterorum“ – stavu kněží –, o „ordo diaconorum“ – stavu jáhnů. I u ostatních stavů se požívá označení „ordo“: katechumenů, panen, manželů, vdov... 1538 Zařazení do některého z těchto církevních stavů se provádělo obřadem „ordinatio“, náboženským a liturgickým úkonem, který tvořilo zasvěcení, požehnání nebo svátost. Dnes je výraz „ordinatio“ vyhrazen svátostnému úkonu, který zařazuje přijímající osobu do stavu biskupů, kněží a jáhnů a který překračuje prostou volbu, označení, pověření nebo ustanovení ze strany společenství, protože uděluje dar Ducha svatého, který uschopňuje vykonávat „posvátnou moc“ (sacra potestas), jež může pocházet pouze od Krista prostřednictvím Církve. „Ordinatio“ se také nazývá „consecratio“ – posvěcení –, protože jím si sám Kristus odděluje kandidáta a uvádí jej v úřad pro svou Církev. Viditelným znamením takového posvěcení je biskupovo vkládání rukou spolu se zásvětnou modlitbou. II. Svátost kněžství v ekonomii spásy KNĚŽSTVÍ VE STARÉM ZÁKONĚ 1539 Bůh ustavil vyvolený lid jako „království kněží a svatý národ“ (Ex 19,6). Bůh v izraelském národě si však zvolil jeden ze dvanácti kmenů, totiž kmen Levi, který si vyhradil pro liturgickou službu; sám Bůh je jeho dědičným podílem. Vlastní obřad posvětil počátky kněžství Staré smlouvy. V ní jsou kněží ustanoveni „jako zástupci lidí před Bohem, aby přinášeli dary a oběti za hříchy“. 1540 Takové kněžství bylo ustanoveno k hlásání Božího slova a k obnovování společenství s Bohem prostřednictvím obětí a modlitby. Nepřinášelo však spásu, muselo znovu a znovu opakovat oběti a nemohlo přivést k definitivnímu posvěcení, které měla zjednat jedině Kristova oběť. 1541 Liturgie Církve však vidí v Áronově kněžství a ve službě levitů, stejně jako v sedmdesáti „starších“, předobrazy kněžské služby Nového zákona. Církev latinského obřadu to vyjadřuje v konsekrační prefaci při biskupském svěcení:
1542 Při svěcení kněží se Církev modlí:
1543 A v konsekrační modlitbě při jáhenském svěcení Církev vyznává:
JEDINÉ KRISTOVO KNĚŽSTVÍ 1544 Všechny předobrazy kněžství Staré smlouvy nacházejí své naplnění v Ježíši Kristu, jediném „prostředníku mezi Bohem a lidmi“ (1 Tim 2,5). Melchizedech, „kněz Boha Nejvyššího“ (Gn 14,18), je křesťanskou tradicí považován za předobraz kněžství Krista, jediného „velekněze podle řádu Melchizedechova“ (Žid 5,10; 6,20), „svatého, nevinného, neposkvrněného“ (Žid 7,26), který „jedinou obětí přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil“ (Žid 10,14), to jest jedinou obětí svého kříže. 1545 Kristova výkupná oběť je jedinečná, přinesená jednou provždy. Je však zpřítomňována v eucharistické oběti Církve. Totéž platí pro Kristovo jediné kněžství: je zpřítomňováno služebným kněžstvím, aniž je tím umenšována jedinečnost Kristova kněžství. „Vždyť jen Kristus je pravý kněz, zatímco ostatní jsou jeho služebníky.“ DVOJÍ ÚČAST NA JEDINÉM KRISTOVĚ KNĚŽSTVÍ 1546 Kristus, velekněz a jediný prostředník, učinil z Církve „královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (Zj 1,6). Celé společenství jako takové je kněžské. Věřící vykonávají své křestní kněžství účastí na poslání Krista, kněze, proroka a krále, každý podle svého vlastního povolání. Právě svátostmi křtu a biřmování jsou věřící posvěceni, aby tvořili „...svaté kněžstvo“. 1547 Služebné nebo hierarchické kněžství biskupů a kněží a všeobecné kněžství všech věřících, i když „jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněžství Kristově“, přesto se podstatně liší, ačkoliv „jsou ve vzájemném vztahu“. V jakém smyslu? Zatímco se všeobecné kněžství věřících uskutečňuje v rozvoji křestní mi losti, v životě víry, v naději a lásce, životě podle Ducha, služebné kněžství slouží všeobecnému kněžství, je zaměřeno na rozvoj křestní milosti všech křesťanů. Je to jeden z prostředků, jimiž Kristus pokračuje v budování a vedení Církve. Právě proto se předává zvláštní svátostí, svátostí kněžství. V OSOBĚ KRISTA—HLAVY 1548 V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své Církvi jako Hlava svého Těla, Pastýř svého stádce, Velekněz výkupné oběti, Učitel pravdy. To vyjadřuje Církev, když říká, že silou svátosti kněžství kněz jedná „in persona Christi capitis“ – v osobě Krista-Hlavy:
1549 Skrze svátostné kněžství, zvláště biskupů a kněží, se přítomnost Krista jako Hlavy Církve stala viditelná uprostřed společenství věřících. Podle krásného obratu svatého Ignáce z Antiochie biskup je typos tou Patros, je jakoby živý obraz Boha Otce. 1550 Tato Kristova přítomnost v knězi se nemá chápat tak, jakoby kněz byl obrněn proti veškeré lidské slabosti; vládychtivosti, omylům, či dokonce proti hříchu. Síla Ducha svatého neručí za všechny skutky kněží stejným způsobem. Zatímco ve svátostech je tato záruka dána tak, že ani hřích udělovatele nemůže zabránit účinku milosti, existuje mnoho jiných činů, v nichž jeho lidský charakter zanechává stopy, jež nejsou vždy znamením věrnosti evangeliu, a které proto mohou škodit apoštolské plodnosti Církve. 1551 Kněžství je služebné. „Tento úkol, který Pán svěřil pastýřům svého lidu, je skutečné sloužení.“ Kněžství je zcela zaměřeno na Krista a na lidi. Naprosto závisí na Kristu a na jeho jediném kněžství a bylo ustanoveno ve prospěch lidí a společenství Církve. Svátost kněžství uděluje „posvátnou moc“, a to právě moc Kristovu. Měřítkem pro výkon takové autority musí tedy být vzor Krista, který se z lásky stal posledním a služebníkem všech.
„JMÉNEM CELÉ CÍRKVE“ 1552 Služebné kněžství nemá jen úkol zastupovat Krista — Hlavu Církve před shromážděním věřících; kněz také jedná jménem celé Církve, když přednáší Bohu modlitbu Církve a především, když přináší eucharistickou oběť. 1553 „Jménem celé Církve.“ To neznamená, že kněží jsou delegáti společenství. Modlitba a oběť Církve jsou neoddělitelné od modlitby a oběti Krista, její hlavy. Je to vždy uctívání Krista v Církvi a skrze Církev. Je to celá Církev, Kristovo tělo, která se modlí a obětuje „per ipsum, et cum ipso et in ipso“ – skrze něho a s ním a v něm – v jednotě Ducha svatého Bohu Otci. Celé Tělo, „caput et membra“ – hlava i údy – se modlí a obětuje; proto ti, kdo jsou v Těle služebníky ve vlastním slova smyslu, jsou nazýváni nejen služebníky Krista, nýbrž i služebníky Církve. Právě proto, že služebné kněžství zastupuje Krista, může zastupovat Církev. III. Tři stupně svátosti kněžství 1554 „Bohem ustanovenou církevní službu vykonávají na různých stupních kněžství ti, kteří se už odedávna nazývají biskupy, kněžími a jáhny.“ Katolická nauka, vyjádřená v liturgii, v učitelském úřadu a ve stálé praxi Církve uznává, že existují dva různé stupně služebné účasti na Kristově kněžství: biskupství a kněžství. Jáhenství je určeno k tomu, aby jim pomáhalo a sloužilo. Proto výraz „sacerdos“ – kněz – označuje v současném způsobu vyjadřování biskupa a kněze, ale ne jáhna. Nicméně katolická nauka učí, že stupně účasti na kněžství (biskupství a kněžství) a stupeň určený ke sloužení (jáhenství), se udělují všechny tři svátostným úkonem, který se latinsky nazývá „ordinatio“, jinak svátost kněžství (sacramentum ordinis):
BISKUPSKÉ SVĚCENÍ — PLNOST SVÁTOSTI KNĚŽSTVÍ 1555 „Mezi různými službami, které se vykonávají v Církvi hned od prvních dob, má podle svědectví ústního podání nejvýznačnější místo úřad těch, kteří jsou ustanoveni jako biskupové a v nichž jsou prostřednictvím nepřetržité posloupnosti od počátku výhonky apoštolské setby.“ 1556 Aby splnili své vznešené poslání, „Kristus obdařil apoštoly zvláštním vylitím Ducha svatého... Také oni svým pomocníkům předali vkládáním rukou duchovní dar, který v biskupském svěcení došel až k nám“. 1557 2. vatikánský koncil učí, že „biskupským svěcením se uděluje plnost svátosti kněžství, která se i v liturgických zvyklostech Církve i u svatých otců nazývá nejvyšším kněžstvím a plností posvátné služby“. 1558 „Biskupské svěcení uděluje spolu s kněžským úřadem také úřad učitelský a pastýřský... vkládáním rukou a slovy svěcení se uděluje milost Ducha svatého a vtiskuje posvátné znamení, takže biskupové jedinečným a viditelným způsobem zaujímají místo samého Krista učitele, pastýře a velekněze“.
1559 „Členem biskupského sboru se někdo stává svátostným svěcením a hierarchickým společenstvím s hlavou a členy biskupského sboru.“ Základní rys a kolegiální povaha biskupského stavu se projevují, mimo jiné, ve starobylé praxi Církve, která pro posvěcení nového biskupa vyžaduje účast více biskupů. Pro právoplatné svěcení biskupa se dnes vyžaduje zvláštní výnos římského biskupa, protože ten je svrchovaným viditelným poutem společenství místních církví v jediné Církvi a ručitelem jejich svobody. 1560 Každý biskup má, jako Kristův náměstek, pastýřský úřad v místní církvi, která mu byla svěřena, ale zároveň má společně se všemi bratry v biskupském úřadě na starosti péči o všechny církve: „Je-li každý biskup vlastním pastýřem pouhé části stádce, svěřeného jeho péči, pak jako pravoplatný nástupce apoštolů z božského ustanovení je solidárně spoluzodpovědným za apoštolské poslání Církve.“ 1561 To, co tu bylo právě řečeno, vysvětluje, proč Eucharistie, kterou slaví biskup, má zcela zvláštní význam jako projev Církve shromážděné kolem oltáře za předsednictví toho, který je viditelným zástupcem Krista, dobrého Pastýře a Hlavy své Církve. SVĚCENÍ KNĚŽÍ — SPOLUPRACOVNÍKŮ BISKUPŮ 1562 „Kristus, kterého Otec posvětil a poslal na svět, poskytl prostřednictvím apoštolů účast na svém posvěcení a poslání jejich nástupcům, totiž biskupům; ti svěřili úkoly své služby v různých stupních různým jedincům v Církvi.“
1563 „Jelikož je funkce kněží spojena s biskupským stavem, podílí se na autoritě, s níž sám Kristus své Tělo buduje, posvěcuje a řídí. Proto kněžství kněží sice předpokládá svátosti zakládající život křesťana, avšak uděluje se zvláštní svátostí. Skrze ni jsou kněží pomazáním Ducha svatého označeni zvláštním znamením a tím jsou připodobněni Kristu Knězi tak, že mohou jednat jménem Krista-Hlavy.“ 1564 „Kněží sice nedosáhli vrcholu kněžství a ve vykonávání své moci závisí na biskupech, jsou však s ním spojeni kněžskou důstojností a mocí svátosti kněžství podle obrazu Krista, nejvyššího a věčného kněze; jsou posvěceni, aby hlásali evangelium, aby se stali pastýři věřících a konali bohoslužby jako praví kněží Nového zákona.“ 1565 Z moci svátosti kněžství se kněží podílejí na všeobecném rozsahu poslání, které Kristus svěřil apoštolům: „Duchovní dar, který kněží přijali svěcením, je neopravňuje k nějakému omezenému a úzce ohraničenému poslání, „nýbrž k nejširšímu a všeobecnému poslání spásy „až na konec země““, „aby s odhodlanou myslí všude hlásali evangelium“. 1566 „Svůj posvátný úřad však vykonávají zejména v eucharistické bohoslužbě neboli shromáždění, kde zastupují Krista, hlásají jeho tajemství a spojují prosby věřících s obětí jejich hlavy. V mešní oběti zpřítomňují a přivlastňují až do příchodu Páně jedinou oběť Nového zákona, totiž oběť Krista obětujícího sama sebe jednou provždy Otci jako neposkvrněný obětní dar.“ Celé jejich služebné kněžství bere svou sílu z této jediné oběti. 1567 „Kněží, pečliví spolupracovníci biskupského stavu, jeho pomocníci a nástroj, povo- 1568 „Všichni kněží, kteří byli svěcením včleněni do kněžského stavu, jsou mezi sebou spojeni hlubokým, svátostným bratrstvím. Zvláště pak v diecézi, jejíž službě jsou přiděleni, vytvářejí jeden kněžský sbor.“ Jednota kněžského sboru má svůj liturgický výraz ve zvyklosti, podle níž během obřadu svěcení vkládají ruce po biskupovi také kněží. SVĚCENÍ JÁHNŮ – „KE SLUŽBĚ“ 1569 „Na nižším stupni hierarchie jsou jáhnové, na něž jsou vkládány ruce nikoli ke kněžství, nýbrž ke službě.“ Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup; tím naznačuje, že jáhen je zvláštním způsobem spojen s biskupem při úkolech svého jáhenství. 1570 Jáhni se podílejí vlastním způsobem na Kristově poslání a milosti. Svěcení jim vtiskuje znamení („charakter“), které nic nedokáže smazat a které je připodobňuje Kristu, který se stal „jáhnem“, totiž služebníkem všech. Jáhnové mají mimo jiné přisluhovat biskupům a kněžím při slavení božských tajemství, především Eucharistie, rozdávat ji, být přítomni jménem Církve při uzavírání manželství a žehnat mu, hlásat evangelium a kázat, přesedat pohřebním obřadům a věnovat se různým charitativním službám. 1571 Po 2. vatikánském koncilu latinská církev obnovila jáhenství „jako vlastní a trvalý hierarchický stupeň“, zatímco východní církve si je uchovávaly vždycky. Stálé jáhenství, které se může udělovat ženatým mužům, je důležitým obohacením pro poslání Církve. Je vskutku vhodné a užitečné, aby mužové, kteří v Církvi fakticky konají vpravdě jáhenskou službu, ať již v liturgii nebo v pastoraci, při sociálních nebo charitativních dílech, „byli posilněni a těsněji spojeni s oltářem vkládáním rukou, dochovaným už od apoštolů, aby pak plnili svou službu účinněji s pomocí svátostné milosti jáhenství.“ IV. Jak se uděluje svěcení? 1572 Slavnost svěcení biskupa, kněží nebo jáhnů vyžaduje pro svou důležitost v životě místní církve, aby se na ní shromáždil co největší počet věřících. Má se konat, pokud možno, v neděli a v katedrále způsobem slavnostním a přiměřeným takové okolnosti. Tři svěcení, biskupa, kněze a jáhna, mají tutéž strukturu. Jejich místo je v průběhu eucharistické liturgie. 1573 Podstatný obřad svátosti kněžství spočívá pro všechny tři stupně ve vkládání rukou biskupa na hlavu svěcence, jakož i ve specifické modlitbě svěcení, kterou se vyprošuje vylití Ducha svatého a jeho darů potřebných pro službu, pro kterou je kandidát svěcen. 1574 Jako u všech svátostí doprovázejí tuto slavnost některé další obřady. Tyto, i když se v různých liturgických tradicích značně mění, přece mají společné to, že vyjadřují rozmanité aspekty svátostné milosti. Tak v latinském obřadu úvodní obřady, představení a volba kandidáta svěcení, biskupova homilie, dotazování kandidáta, litanie ke všem svatým, dosvědčují, že volba kandidáta byla provedena ve shodě s praxí Církve, a uvádějí do slavnostního úkonu svěcení. Po něm následují jiné obřady, které vyjadřují a doplňují tajemství, které se naplnilo: u biskupa a kněze je to pomazání svatým křižmem, znamení zvláštního pomazání Duchem svatým, jež činí jejich službu plodnou; předání evangeliáře, prstenu, mitry a pastýřské berly biskupovi jako znamení jeho apoštolského poslání hlásat Boží slovo, jeho věrnosti Církvi, Kristově nevěstě, a jeho úkolu pást Pánovo stádo; knězi se předává patena a kalich, „oběť věřících“, neboť je povolán, aby ji přinášel Bohu; předání evangeliáře jáhnovi, který dostal poslání hlásat Kristovo evangelium. V. Kdo může tuto svátost udělit? 1575 Kristus vyvolil apoštoly a dal jim účast na svém poslání a na jeho pravomoci. Vyvýšen po pravici Otce neopouští své stádce, ale ustavičně je chrání skrze svaté apoštoly a dodnes je vede pod vedením týchž pastýřů, kteří nyní pokračují v jeho díle. Kristus tedy ustanovuje některé za apoštoly a jiné za pastýře. Nadále působí prostřednictvím biskupů. 1576 Protože svátost kněžství je svátostí apoštolské služby, je vyhrazeno biskupům jako nástupcům apoštolů, aby předávali tento „duchovní dar“, „výhonek apoštolské setby“. VI. Kdo může tuto svátost přijmout? 1577 „Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž ['vir'].“ Pán Ježíš vyvolil muže ['viri'], aby vytvořil sbor dvanácti apoštolů, a apoštolové udělali totéž, když si vybírali spolupracovníky, kteří měli po nich pokračovat v jejich poslání. Sbor biskupů, s nimiž jsou kněží spojeni v kněžství, zpřítomňuje a aktualizuje sbor Dvanácti až do Kristova návratu. Církev si je vědoma závaznosti této volby, kterou vykonal sám Pán. Proto není možné svěcení žen. 1578 Nikdo nemá právo dostat svátost kněžství. Nikdo si totiž nemůže tento úřad přivlastnit. Člověk k němu musí povolán Bohem. Kdo si myslí, že poznává znamení Božího volání k službě udělované svěcením, musí vlastní touhu pokorně podřídit autoritě Církve, neboť odpovědnost a právo povolat někoho k přijetí svěcení spadá do její pravomoci. Jako každou milost, i tuto svátost lze přijímat jen jako nezasloužený dar. 1579 Všichni posvěcení služebníci latinské církve, s výjimkou trvalých jáhnů, jsou vybíráni z věřících mužů, kteří jsou svobodní a mají úmysl zachovávat celibát „pro nebeské království“ (Mt 19,12). Jsou povoláni, aby se zasvětili Pánu a „jeho věcem“ s nerozděleným srdcem, a tak se zcela dávají Bohu a lidem. Celibát je znamením tohoto nového života, k jehož službě je služebník Církve posvěcen; když jej přijímá s radostným srdcem, hlásá skvělým způsobem Boží království. 1580 Ve východních církvích je už po staletí v platnosti kázeň rozdílná: zatímco biskupové jsou vybíráni jedině z těch, kteří žijí v celibátu, mohou být na jáhny a kněze svěceni ženatí mužové. Tato praxe je už dlouhou dobu považována za oprávněnou; tito kněží vykonávají svou plodnou službu v lůně svých společenství. Z druhé strany je kněžský celibát ve východních církvích ve veliké vážnosti a četní kněží jej dobrovolně zvolili pro Boží království. Jak na Východě, tak na Západě se nemohou oženit ti, kteří už svátost kněžství přijali. VII. Účinky svátosti kněžství NEZRUŠITELNÉ ZNAMENÍ 1581 Skrze zvláštní milosti Ducha svatého tato svátost připodobňuje svého nositele Kristu tak, aby sloužil jako Kristův nástroj pro jeho Církev. Kněžským svěcením je oprávněn jednat jako představitel Krista, hlavy Církve, v jeho trojím úřadu kněze, proroka a krále. 1582 Jako v případě křtu a biřmování se tato účast na Kristově úřadu se uděluje jednou provždy. Svátost kněžství také uděluje nezrušitelné duchovní znamení a nemůže být opakována ani udělena na omezený čas. 1583 Platně posvěcený jednotlivec může být jistě z oprávněných důvodů zproštěn závazků a funkcí spojených se svěcením nebo mu může být zakázáno, aby ji vykonával, ale nikdy se nemůže znovu stát laikem ve vlastním slova smyslu, protože znamení vtisknuté svěcením zůstává navždy. Povolání a poslání, které dostal v den svého svěcení, ho natrvalo poznamenávají. 1584 Nehodnost posvěceného služebníka nebrání Kristu, aby skrze něho působil, protože jeho prostřednictvím jedná a působí spásu koneckonců sám Kristus. Svatý Augustin se o tom vyjadřuje s důrazem:
MILOST DUCHA SVATÉHO 1585 Milost Ducha svatého vlastní této svátosti spočívá v připodobnění Kristu – knězi, učiteli a pastýři, jehož služebníkem je svěcenec ustanoven. 1586 Pro biskupa je to především milost síly („Tvůj Duch, který vládne a vede“: modlitba biskupského svěcení v latinském obřadu): milost vést a moudře a neohroženě hájit svou Církev jako otec a pastýř, s nezištnou láskou ke všem a s přednostní láskou k chudým, nemocným a potřebným. Tato milost ho nutí, aby hlásal evangelium všem, aby byl vzorem svého stádce, aby šel před ním po cestě posvěcení tím, že se ztotožní v Eucharistii s Kristem, knězem a obětí, a aby neváhal dát život za své ovce:
1587 Duchovní dar udělený kněžským svěcením vyjadřuje modlitba byzantského obřadu. Když biskup vkládá ruce, říká mimo jiné:
1588 Co se týká jáhnů, svátostná milost jim dává potřebnou sílu, aby sloužili Božímu lidu v „diakonii“ (službě) liturgie, slova a lásky, ve společenství s biskupem a jeho kněžstvem. 1589 Před velikostí milosti kněžství a kněžských povinností si svatí učitelé uvědomovali, jak je naléhavá výzva k obrácení, aby celým svým životem odpovídali Tomu, jehož služebníky se stali prostřednictvím svátosti. Tak svatý Řehoř Naziánský, mladičký kněz, volá:
Souhrn 1590 Svatý Pavel říká svému žáku Timotejovi: „A proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou“ (2 Tim 1,6), a „Kdo usiluje o to, aby se stal církevním představeným, snaží se o vznešený úřad“ (1 Tim 3,1). A Titovi říkal: „Nechal jsem tě na Krétě kvůli tomu, abys uspořádal, co ještě chybí, a abys v každém městě ustanovil starší, jak jsem ti nařídil“ (Tit 1,5). 1591 Celá Církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Taková účast se nazývá „všeobecné kněžství věřících“. Na jeho základě a v jeho službách existuje jiná účast na poslání Kristově: totiž služba udělená svátostí kněžství, jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Krista uprostřed společenství. 1592 Služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí [munus docendi], konají bohoslužbu [munus liturgicum] a vedou duchovní správu [munus regendi]. 1593 Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům ve třech stupních: biskupském, kněžském, jáhenském. Služby udělené svěcením jsou pro organickou strukturu Církve nenahraditelné: bez biskupa, kněží a jáhnů nelze mluvit o Církvi. 1594 Biskup dostává plnost svátosti kněžství, kterou se zařazuje do biskupského sboru a stává se viditelnou hlavou místní církve, která je mu svěřena. Biskupové jako nástupci apoštolů a členové sboru se podílejí na apoštolské odpovědnosti a na poslání celé Církve pod pravomocí papeže, nástupce svatého Petra. 1595 Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů; jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů; shromážděni kolem svého biskupa tvoří „kněžstvo“, které společně s ním nese odpovědnost za místní církev. Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad. 1596 Jáhni jsou služebníci posvěcení pro služebné úkoly v Církvi; nedostávají svátostné kněžství, ale svěcení jim uděluje důležité úkoly ve službě slova, v bohoslužbě, v duchovní správě a ve službách lásky; tyto úkoly mají plnit pod pastýřskou pravomocí svého biskupa. 1597 Svátost kněžství se uděluje prostřednictvím vkládání rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou se svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého, potřebné pro jeho službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení. 1598 Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě. 1599 V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem. 7. ČLÁNEK SVÁTOST MANŽELSTVÍ 1601 „Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.“ I. Manželství v Božím plánu 1602 Písmo svaté začíná stvořením muže a ženy k Božímu obrazu a podobě a končí viděním „svatby Beránkovy“ (Zj 19,7.9). Od začátku až do konce Písmo mluví o manželství a jeho „tajemství“, o jeho ustanovení a o smyslu, jaký mu dal Bůh, o jeho původu a cíli, o tom, jak se různým způsobem uskutečňovalo během celých dějin spásy, o jeho těžkostech vyplývajících z hříchu a o jeho obnovení „v Pánu“ (1 Kor 7,39), v Nové smlouvě Krista a Církve. MANŽELSTVÍ V ŘÁDU STVOŘENÍ 1603 „Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil je vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou smlouvou... Sám Bůh je původcem manželství.“ Povolání k manželství je vepsáno do samé přirozenosti muže a ženy, jak vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidské zřízení, přes všechny změny, kterými prošlo během staletí, v různých kulturách, sociálních strukturách a v duchovních postojích. Tyto rozmanitosti nesmějí dát zapomenout na společné a trvalé rysy. I když důstojnost tohoto zřízení (instituce) nevysvítá všude se stejnou jasností, existuje ve všech kulturách určitý smysl pro velikost manželského spojení, protože „šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství“. 1604 Bůh, který stvořil člověka pro lásku, jej také povolal k lásce; to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti. Vždyť člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha, který je Láska. Protože Bůh ho stvořil jako muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a nepomíjivé lásky, jakou Bůh miluje člověka. V očích Stvořitele je to dobré, velmi dobré. A tato láska, které Bůh žehná, je určena k tomu, aby byla plodná a uskutečňovala se ve společném díle ochrany stvoření: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji“ (Gn 1,28). 1605 Písmo svaté tvrdí, že muž a žena jsou stvořeni jeden pro druhého: „Není dobré, aby člověk byl sám.“ Žena, „tělo z jeho těla“, jako jeho „protějšek“, jemu rovná, jemu nejbližší, mu byla dána Bohem jako „pomoc“, a představuje tak Boha, který nám přichází na pomoc. „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). Sám Pán ukazuje, že to znamená nepomíjivou jednotu jejich dvou existencí, když připomíná, jaký byl „od počátku“ plán Stvořitele: „Už tedy nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6). MANŽELSTVÍ ZA VLÁDY HŘÍCHU 1606 Každý člověk zakouší zlo kolem sebe i v sobě samém. Tato zkušenost se projevuje i ve vztazích mezi mužem a ženou. Odedávna bylo jejich spojení ohrožováno nesvorností, vládychtivostí, nevěrností, žárlivostí a spory, jež mohou dojít až k nenávisti a rozchodu. Tento nepořádek se může projevovat více či méně ostře a může být více či méně překonáván, podle kultur, dob a jednotlivců, ale zdá se, že má všeobecný ráz. 1607 Podle víry tento nepořádek, který s bolestí zjišťujeme, nevyplývá z přirozenosti muže nebo ženy, nýbrž z hříchu. První hřích, přerušení styků s Bohem, má jako první důsledek zlom v původním společenství muže a ženy. Jejich vztahy se pokřiví vzájemnými obžalobami; jejich vzájemná přitažlivost, vlastní dar Stvořitele, se změní ve vztahy vlády a chtivosti; úchvatné povolání muže a ženy, aby byli plodní a množili se a aby si podmanili zemi, je zatíženo porodními obtížemi a pracovními námahami. 1608 Nicméně řád stvoření zůstává, i když byl těžce narušen. Aby se rány hříchu mohly uzdravit, muž i žena mají zapotřebí pomoci milosti, kterou jim Bůh ve svém nekonečném milosrdenství nikdy neodepřel. Bez této pomoci muž a žena nemohou dosáhnout spojení svých životů, pro které je Bůh stvořil „od počátku“. MANŽELSTVÍ POD VEDENÍM ZÁKONA 1609 Bůh ve svém milosrdenství neopustil hříšného člověka. Utrpení, jež vyplývají z hříchu, „bolesti těhotenství“ (Gn 3,16), práce „v potu tváře“ (Gn 3,19) jsou také léky, které oslabují škody hříchu. Po pádu člověka napomáhá manželství překonat sklon uzavřít se do sebe, sobectví, shon po vlastní rozkoši; pomáhá otevírat se vůči druhému, vzájemně si pomáhat a dávat se. 1610 Mravní vědomí, týkající se jednoty a nerozlučitelnosti manželství, se vyvíjelo pod výchovným vedením Starého zákona. Ještě nebylo výslovně odmítnuto mnohoženství patriarchů a králů. Nicméně zákon, který dal Mojžíš, je zaměřen na ochranu ženy proti svévolné vládě ze strany muže, i když nese, podle slov Pána, stopy „tvrdosti lidského srdce“, kvůli níž Mojžíš dovolil zapudit ženu. 1611 Proroci viděli smlouvu Boha s Izraelem jako obraz výlučné a věrné manželské lásky a připravovali svědomí vyvoleného národa, aby hlouběji chápal jedinost a nerozlučitelnost manželství. Knihy Rút a Tobiáš poskytují dojemná svědectví o vysokém smyslu pro manželství, věrnost a něhu manželů. Tradice vždy viděla v Písni písní jedinečný výraz lidské lásky, čistý odlesk Boží lásky, „silné jako smrt“, kterou „neuhasí zátopy vod“ (Pís 8,6-7). MANŽELSTVÍ V PÁNU 1612 Svatební smlouva Boha s jeho izraelským lidem připravila novou a věčnou smlouvu, v níž se Syn Boží tím, že se vtělil a obětoval vlastní život, jistým způsobem spojil s celým lidstvem, které spasil, a tak připravil „svatbu Beránka“ (Zj 19,7-9). 1613 Na prahu své veřejné činnosti Ježíš vykoná svůj první zázrak na prosbu své matky během svatební hostiny. Církev přikládá velkou důležitost Ježíšově přítomnosti na svatbě v Káně. Vidí v tom potvrzení, že manželství je dobré, a ohlášení, že od nynějška bude účinným znamením Kristovy přítomnosti. 1614 Ježíš ve svých kázáních jednoznačně učil, jaký je původní smysl spojení muže a ženy, jak je chtěl Stvořitel na počátku: dovolení, zapudit vlastní manželku, které dal Mojžíš, byl ústupek zdůvodněný tvrdostí jejich srdce. Manželské spojení muže a ženy je nerozlučitelné: sám Bůh je uzavřel. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6). 1615 Toto jasné zdůrazňování nerozlučitelnosti manželského svazku mohlo vzbuzovat rozpaky a zdát se neuskutečnitelným požadavkem. Ježíš nicméně neuložil manželům neúnosné a příliš těžké břemeno, mnohem těžší než Mojžíšův zákon. Protože přišel obnovit původní řád stvoření, rozvrácený hříchem, sám dává sílu a milost žít manželství v novém duchu Božího království. Jestliže manželé následují Krista, přemáhají sami sebe, berou na sebe svůj kříž, budou moci „pochopit“ původní smysl manželství a žít je s Kristovou pomocí. Tato milost křesťanského manželství je ovocem kříže Kristova, pramenem každého křesťanského života. 1616 To naznačuje apoštol Pavel, když říká: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval Církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26) A hned dodává: „Proto opustí člověk otce i matku a připojí se ke své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a Církve“ (Ef 5,31-32). 1617 Celý křesťanský život nese znamení manželské lásky Krista a Církve. Již křest, který uvádí do Božího lidu, je svatebním tajemstvím: je takřka svatební lázní před svatební lázní před svatební hostinou, Eucharistií. Křesťanské manželství se tak stává účinným znamením, svátostí smlouvy mezi Kristem a Církví. Protože manželství mezi pokřtěnými vyjadřuje a udílí milost, je pravou svátostí Nové smlouvy. PANENSTVÍ PRO KRÁLOVSTVÍ 1618 Kristus je středem každého křesťanského života. Svazek s ním zaujímá první místo před všemi ostatními svazky, rodinnými nebo společenskými. Již od prvních dob Církve byli mužové a ženy, kteří se zříkali velikého dobra manželství, aby následovali „Beránka, kamkoliv jde“ (Zj 14,4), aby se starali o věci Pána a snažili se mu zalíbit, aby šli vstříc Ženichovi, který přichází. Sám Kristus vyzval některé, aby ho následovali tímto způsobem života, jehož je on sám vzorem:
1619 Panenství pro nebeské království je rozvinutí křestní milosti, je mocným znamením, že svazek s Kristem má přednost, je toužebným očekáváním jeho návratu, je znamením, které také připomíná, že i manželství je skutečností současného světa, který pomíjí. 1620 Obojí, svátost manželství i panenství pro království Boží, pocházejí od téhož Pána. On jim dává smysl a uděluje nezbytnou milost žít je ve shodě s jeho vůlí. Vážnost panenství pro království a křesťanský smysl manželství jsou neoddělitelné a navzájem si pomáhají:
II. Slavení manželství 1621 V latinském obřadu dva katoličtí věřící uzavírají své manželství obvykle během mše svaté, protože všechny svátosti jsou spojeny s Kristovým velikonočním tajemstvím. V Eucharistii se uskutečňuje památka Nové smlouvy, kterou se Kristus navždy spojil s Církví, svou milovanou nevěstou, za níž se sám vydal. Je tedy vhodné, aby novomanželé zpečetili svůj souhlas dát se jeden druhému obětí svých životů tím, že ji spojí s Kristovou obětí za Církev zpřítomněnou v eucharistické oběti a přijmou Eucharistii, aby přijímáním téhož Těla a téže Krve Krista „byli jedno tělo“ v Kristu. 1622 „Jako svátostný úkon posvěcení musí být svatební obřad – zabudovaný do liturgie… – sám o sobě platný, důstojný a prospěšný.“ Je tedy radno, aby se budoucí novomanželé připravili na slavení svého manželství tím, že přijmou svátost smíření. 1623 V latinské Církvi se obecně má za to, že si novomanželé jako služebníci Kristovi mi losti navzájem udělují svátost manželství tím, že před Církví vyjádří svůj souhlas. Ve vý chodních liturgiích služebník svátosti (nazývané „Korunovace“) je kněz nebo biskup. Ten nejprve přijme vzájemný souhlas novomanželů a pak korunuje ženicha a nevěstu na znamení manželské smlouvy. 1624 Různé liturgie mají bohatství modliteb, žehnání a epiklezí, které vyprošují od Boha milost a požehnání pro novou dvojici, zvláště pro nevěstu. V epiklezi této svátosti dostávají novomanželé Ducha svatého jako společenství lásky Krista a Církve. On je pečetí jejich smlouvy, stále přístupným pramenem pro jejich lásku, silou, kterou se bude jejich věrnost obnovovat. III. Manželský souhlas 1625 Hlavními osobami manželské smlouvy je pokřtěný muž a pokřtěná žena, svobodní k uzavření manželství, kteří dobrovolně vyjádří svůj souhlas. „Být svobodný“, to znamená:
1626 Církev považuje vzájemný souhlas novomanželů za nezbytný prvek, kterým je manželství vytvářeno“. Chybí-li souhlas, manželství neexistuje. 1627 Souhlas je „lidský úkon, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají“: „Přijímám tě za manželku“ – „Přijímám tě za manžela.“ Tento souhlas, který svazuje oba manžele, nachází své naplnění ve skutečnosti, kdy se stávají „jedním člověkem“. 1628 Souhlas musí být úkonem vůle každého z partnerů uzavírajících smlouvu, bez jakéhokoliv násilí nebo těžkého donucování zvenčí. Žádná lidská moc nemůže tento souhlas nahradit. Chybí-li taková svoboda, pak je manželství neplatné. 1629 Z tohoto důvodu (nebo i z jiných příčin, které manželství činí neplatným nebo působí, že vůbec nenastalo) Církev může, po prověření situace příslušným církevním soudem, prohlásit „neplatnost manželství“, totiž, že manželství nikdy neexistovalo. V tomto případě jsou smluvní strany volné a mohou znovu uzavřít manželství, pod podmínkou, že budou respektovat přirozené povinnosti vyplývající z předešlého svazku. 1630 Kněz (nebo jáhen), který asistuje slavení manželství, přijímá jménem Církve přijímá s novomanželů a uděluje požehnání Církve. Přítomnost služebníka Církve (a také dvou svědků) viditelně vyjadřuje, že manželství je církevní skutečnost. 1631 Z tohoto důvodu Církev obvykle vyžaduje, aby její věřící slavili manželství formou, kterou k tomu stanovila. Toto rozhodnutí vysvětlují různé důvody:
1632 Aby „Ano“ novomanželů bylo svobodným a odpovědným úkonem a manželská smlouva měla pevné a trvalé lidské i křesťanské základy, má zásadní důležitost příprava na manželství. Přednostní cestou této přípravy zůstává příklad a poučování od rodičů a rodin. Úloha pastýřů a křesťanského společenství jako „Boží rodiny“ je nezbytná pro předávání lidských a křesťanských hodnot manželství a rodiny, a to tím více, že v naší době mnoho mladých lidí zakouší následky zničených rodinných krbů, které už toto uvedení dostatečně nezajišťují:
SMÍŠENÁ MANŽELSTVÍ A ROZDÍLNOST KULTU 1633 V mnoha zemích dochází hodně často ke smíšeným manželstvím (mezi katolíkem a pokřtěným nekatolíkem). To vyžaduje mimořádnou pozornost manželů i pastýřů. Případ manželství s rozdílností kultu (mezi katolíkem a nepokřtěným) vyžaduje ještě větší opatrnost. 1634 Rozdílné vyznání manželů není nepřekonatelnou překážkou pro manželství, jestliže dokážou dát dohromady, co každý z nich přijal ve vlastním náboženském společenství, a naučit se jeden od druhého, jakým způsobem žije svou věrnost ke Kristu. Avšak nesmějí se ani podceňovat obtíže smíšených manželství. Jsou důsledkem skutečnosti, že rozdělení křesťanů není ještě překonáno. Manželé se vydávají v nebezpečí, že budou prožívat drama rozdělení křesťanů u svého vlastního rodinného krbu. Rozdílnost kultu tyto potíže ještě zvýšit. Rozpory týkající se víry, samo pojetí manželství, ale i rozdílná náboženská mentalita mohou být zdrojem napětí v manželství, především ve výchově dětí. A tu se může vynořit jedno pokušení: náboženská lhostejnost. 1635 Podle práva, které platí v latinské Církvi, je k uzavření smíšeného manželství zapotřebí výslovného dovolení církevní autority. V případě rozdílnosti kultu se k platnosti manželství vyžaduje výslovný dispens od překážky. Toto dovolení nebo tento dispens předpokládají, že obě strany znají a nevylučují cíle a podstatné vlastnosti manželství, stejně jako závazky týkající se křtu a výchovy dětí v katolické Církvi, které na sebe bere katolická strana. 1636 V mnoha krajích, díky ekumenickému dialogu, mohla zainteresovaná křesťanská společenství organizovat společnou pastoraci smíšených manželství. Jejím úkolem je pomáhat těmto dvojicím žít jejich zvláštní situaci ve světle víry. Má jim také pomáhat překonávat napětí mezi závazky manželů jednoho vůči druhému a vůči jejich církevním společenstvím. Má povzbuzovat rozvoj toho, co mají společného ve víře, a úctu k tomu, co je rozděluje. 1637 V manželstvích s „rozdílností kultu“ má katolický manžel zvláštní úkol: „nevěřící muž je totiž posvěcen skrze svou ženu a nevěřící žena je posvěcena skrze svého muže“ (1 Kor 7,14). Je to veliká radost pro křesťanského manžela a pro Církev, vede-li toto „posvěcení“ ke svobodnému ob rácení druhého manžela na křesťanskou víru. Upřímná manželská láska, pokorné a trpělivé uskutečňování rodinných ctností v denním životě a vytrvalá modlitba mohou připravit dosud nevěřícího manžela (manželku), aby přijal(a) milost obrácení. IV. Účinky svátosti manželství 1638 „Z platného manželství vzniká mezi manžely svazek svou povahou trvalý a výlučný; kromě toho v křesťanském manželství jsou manželé zvláštní svátostí posíleni a jakoby posvěceni pro povinnosti a důstojnost svého stavu.“ MANŽELSKÉ POUTO 1639 Sám Bůh zpečeťuje souhlas, kterým se manželé sobě navzájem dávají a přijímají. Z jejich smlouvy „vzniká i před společností stav podle Božího řádu pevný“. Společenství manželů je zapojeno do společenství Boha s lidmi: „Opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na Boží lásce.“ 1640 Manželské pouto tedy stanovil sám Bůh, takže platné a dokonané manželství mezi pokřtěnými nemůže být nikdy rozloučeno. Toto pouto, které pochází ze svobodného lidského činu manželů a z dokonání manželství, je už neodvolatelné a dává vznik smlouvě zaručené věrností Boha. Církev nemá moc vyslovit se proti tomuto uspořádání Boží moudrosti. MILOST SVÁTOSTI MANŽELSTVÍ 1641 „Křesťanští manželé... mají v Božím lidu vlastní dar, který odpovídá jejich způsobu života a stavu.“ 1642 Kristus je zdrojem této milosti. „Jako kdysi Bůh vyšel svému lidu v ústrety úmluvou lásky a věrnosti, tak nyní Spasitel lidí a Snoubenec Církve vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství.“ Zůstává s nimi a dává jim sílu následovat ho a brát na sebe svůj kříž, povstávat ze svých pádů, vzájemně si odpouštět, nést břemena jeden druhého, „podřizovat se jeden druhému z úcty ke Kristu“ (Ef 5,21) a milovat se nadpřirozenou, něžnou a plodnou láskou. V radostech jejich lásky a jejich rodinného života jim uděluje už zde na zemi, aby předem okoušeli svatební hostinu Beránka:
V. Dobra a požadavky manželské lásky 1643 „Manželská láska… zahrnuje všechny stránky lidské osoby. Týká se těla a pudů, sí ly citů, smyslů, touhy ducha a vůle. Je hluboce zaměřena na osobní jednotu, která spole čenstvím v jednom těle vede manžele k tomu, aby se stali jedno srdce a jedna duše. Vy žaduje nerozlučitelnost a věrnost v definitivním vzájemném odevzdání a je otevřena pro plození. Jedním slovem, jde o normální vlastnosti každé přirozené manželské lásky, ale přece s novým obsahovým významem, který ji nejen tříbí a upevňuje, ale povznáší ji tak vysoko, že se stává vyjádřením zvláštních křesťanských hodnot.“ JEDNOTA A NEROZLUČITELNOST MANŽELSTVÍ 1645 „Jednota manželství, kterou Pán potvrdil, se také jasně projevuje stejnou osobní důstojností ženy i muže, kterou je třeba uznávat ve vzájemné a plné lásce.“ Polygamie (mnohoženství) odporuje této stejné důstojnosti a manželské lásce, jež je jediná a výlučná. VĚRNOST MANŽELSKÉ LÁSKY 1646 Manželská láska ze své přirozenosti vyžaduje od manželů neporušitelnou věrnost. Je to důsledek toho, že se manželé sobě navzájem darovali. Láska chce být definitivní. Nemůže být „až do nového uspořádání“. „Toto důvěrné sjednocení jakožto vzájemné darování dvou osob a také dobro dětí vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučitelnou jednotu.“ 1647 Jejím nejhlubším zdůvodněním je věrnost Boha jeho smlouvě a Krista jeho Církvi. Svátost manželství opravňuje manžele, aby představovali takovou věrnost a vydávali o ní svědectví. Svátost dává nerozlučitelnosti manželství nový a hlubší význam. 1648 Může se zdát obtížné, ba dokonce nemožné, svázat se na celý život s jednou lidskou bytostí. A proto je více než kdy jindy nezbytné hlásat radostnou zvěst, že Bůh nás miluje konečnou a neodvolatelnou láskou, že manželé mají účast na této lásce, že ona je vede a podporuje a že svou věrností mohou být svědky věrné Boží lásky. Manželé, kteří často ve svízelných poměrech vydávají s Boží milostí takové svědectví, zasluhují vděčnost a podporu církevního společenství. 1649 Nastávají však situace, kdy se společné soužití manželů stává z nejrůznějších příčin prakticky nemožným. V takových případech Církev připouští tělesné oddělení manželů a ukončení společného bydlení. Manželé nepřestávají být před Bohem manželem a manželkou; nemají volnost uzavřít nový svazek. V této tíživé situaci by bylo nejlepším řešením smíření, je-li to možné. Křesťanské společenství je povoláno k tomu, aby těmto osobám pomáhalo žít křesťansky jejich situaci ve věrnosti svazku jejich manželství, které zůstává nerozlučitelné. 1650 Dnes se v mnoha zemích četní katolíci uchylují k rozluce podle občanských zákonů a uzavírají nový občanský sňatek. Církev zastává z věrnosti ke slovu Ježíše Krista („Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství“: Mk 10,11-12) názor, že nemůže uznat nový sňatek za platný, bylo-li první manželství platné. Jestliže rozloučení uzavřeli civilní sňatek, nachází se v situaci, jež objektivně odporuje Božímu zákonu. Proto nemohou – pokud tato situace trvá – přistupovat ke svatému přijímání. Z téhož důvodu nemohou vykonávat určité v Církvi zodpovědné funkce. Smíření prostřednictvím svátosti pokání může být uděleno pouze těm, kteří litovali, že porušili znamení smlouvy a věrnosti Kristu, a kteří se zavázali, že budou žít v naprosté zdrženlivosti. 1651 Kněží a celé společenství mají projevovat pozornou starostlivost o tyto křesťany, kteří žijí v takové situaci a přitom si často uchovávají víru a chtějí křesťansky vychovávat své děti, aby se necítili jakoby odděleni od Církve, na jejímž životě se mohou a mají podílet jako pokřtění:
OTEVŘENOST K PLODNOSTI 1652 „Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí, což je vrchol a koruna manželské lásky.“
1653 Plodnost manželské lásky se rozšiřuje na plody mravního, duchovního i nadpřirozeného života, který rodiče předávají svým dětem výchovou. Rodiče jsou prvními a hlavními vychovateli svých dětí. V tomto smyslu je základním úkolem manželství a rodiny být ve službě života. 1654 Manželé, kterým Bůh nedopřál, aby měli děti, přesto mohou vést smysluplný manželský život po stránce lidské i křesťanské. Jejich manželství může vyzařovat plodnost lásky, vstřícnosti a oběti. VI. Rodinná církev 1655 Kristus se chtěl narodit a růst v lůně Svaté rodiny Josefa a Marie. Církev není nic jiného než „Boží rodina.“ Již od prvních dob jádro Církve často tvořili ti, kteří se spolu s celou svou rodinou stali věřícími. Když se obrátili, toužili po tom, aby i celá jejich rodina byla spasena. Tyto rodiny, které se staly věřícími, byly ostrůvky křesťanského života v nevěřícím světě. 1656 V současné době ve světě, který je často odcizený, ba nepřátelský vůči víře, mají věřící rodiny základní důležitost jako ohniska živé a vyzařující víry. Proto 2. vatikánský koncil použil starobylého výrazu a nazval rodinu „rodinná církev“ (ecclesia domestica). A v lůně rodiny „mají být rodiče slovem i příkladem prvními hlasateli víry pro své děti a v každém z nich mají podporovat jeho vlastní povolání, zvláště pozorně však duchovní povolání“. 1657 Otec rodiny, matka, děti, všichni členové rodiny vykonávají přednostním způsobem křestní kněžství „přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, svědectvím svého svatého života, odříkáním a činorodou láskou.“ Rodinný krb je tak první školou křesťanského života a „školou bohatěji rozvinutého lidství“. Zde se učí, jak je práce těžká i radostná, učí se bratrské lásce, velkodušně odpouštět znovu a znovu, a především uctívat Boha prostřednictvím modlitby a oběti vlastního života. 1658 Je třeba také připomenout některé osoby, které kvůli konkrétním podmínkám, v nichž musí žít — a často aniž to chtěli – žijí ve svobodném stavu. Jde o velký počet svobodných lidí, kteří jsou zvláště blízcí Ježíšovu Srdci a zasluhují tedy lásku a šetrnou pozornost ze strany Církve a zvláště pastýřů: Mnozí z nich zůstávají bez lidské rodiny, často kvůli nuzným poměrům. Jsou mezi nimi takoví, kdo prožívají svou situaci v duchu blahoslavenství a slouží Bohu a bližnímu příkladným způsobem. Těm všem je třeba otevřít dveře rodinných krbů, „rodinných církví“ a velké rodiny, kterou je Církev. „Nikdo není na tomto světě není bez rodiny: Církev je domovem a rodinou pro všechny, zvláště pro ty, „kdo se lopotí a jsou obtíženi“ (Mt 11,28).“ Souhrn 1659 Svatý Pavel říká: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval Církev... Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a Církve“ (Ef 5,25.32). 1660 Manželské smlouvě, kterou muž a žena uzavírají mezi sebou důvěrné společenství života a lásky, položil základy Stvořitel a vybavil ji jejími vlastními zákony. Svou povahou je zaměřena na dobro manželů stejně jako na plození a výchovu dětí. Kristus Pán ji u pokřtěných povýšil k důstojnosti svátosti. 1661 Svátost manželství je znamením jednoty Krista a Církve. Dává manželům milost milovat se láskou, jakou Kristus miloval Církev; milost svátosti tak zdokonaluje lidskou lásku manželů, upevňuje jejich nerozlučitelnou jednotu a posvěcuje je na pouti k věčnému životu. 1662 Manželství se zakládá na souhlasu těch, kteří uzavírají manželskou smlouvu, to je na vůli se navzájem a definitivně odevzdat jeden druhému s cílem žít společenství věrné a plodné lásky. 1663 Protože manželství zařazuje manžele do veřejného životního stavu v Církvi, je třeba, aby se slavilo veřejně v rámci liturgického slavení, za přítomnosti kněze (nebo kvalifikovaného svědka Církve), svědků a shromáždění věřících. 1664 Jednota, nerozlučitelnost a otevřenost k plodnosti jsou podstatné pro manželství; polygamie (mnohoženství) je neslučitelná s jednotou manželství; rozluka odděluje, co Bůh spojil; odmítání plodnosti zbavuje manželský život „nejcennějšího daru“, dítěte. 1665 Nový sňatek rozloučených, dokud ještě žije pravoplatný(á) manžel(ka), porušuje Boží plán i zákon, kterému učil Kristus. Tito znovu oddaní rozloučení nejsou odloučeni od Církve, avšak nemohou přistupovat k přijímání Eucharistie. Budou žít svůj křesťanský život zvláště tím, že budou vychovávat své děti ve víře. 1666 Křesťanský rodinný krb je místem, kde se děti poprvé dovídají o víře. Proto je rodinný dům právem nazýván „rodinnou církví“, společenstvím milosti a modlitby, školou lidských ctností a křesťanské lásky. Obsah: "Katechismus Katolické Církve" Stažení: "Katechismus Katolické Církve" Zdroj: web.katolik.cz
Doporučit tuto stránku příteli!
|
|
|
|
|
|
