Katechismus Katolické Církve - Jiné liturgické slavnosti Katechismus Katolické Církve. KKC.
Já jsem Pán, tvůj Bůh: Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.                Nevezmeš jména Božího nadarmo.                Pomni, abys den sváteční světil.                Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.                Nezabiješ.                Nesesmilníš.                Nepokradeš.                Nepromluvíš křivého svědectví.                Nepožádáš manželky bližního svého.                Nepožádáš statku bližního svého.               
czKřesťanský portál

Křesťanské zdroje

 
Jiné liturgické slavnosti
   

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"


DRUHÁ ČÁST - SLAVENÍ KŘESŤANSKÉHO TAJEMSTVÍ (1066-1690)

DRUHÝ ODDÍL - SEDM SVÁTOSTÍ CÍRKVE (1210-1690)

ČTVRTÁ KAPITOLA

Jiné liturgické slavnosti (1667-1690)

8. ČLÁNEK

SVÁTOSTINY

1667 „Svatá matka Církev ustanovila svátostiny. Jsou to posvátná znamení, kterými se na způsob svátostí naznačují účinky, zvláště duchovní, jichž se dosahuje na prosby Církve. Svátostiny připravují člověka k přijetí hlavního účinku svátostí a posvěcují různé životní situace.“

CHARAKTERISTICKÉ RYSY SVÁTOSTIN

1668 Církev ustanovila svátostiny k posvěcování některých církevních služeb, některých životních stavů, nejrůznějších událostí křesťanského života, jakož i používání věcí prospěšných člověku. Podle pastorálních rozhodnutí biskupů mohou svátostiny také odpovídat na potřeby, na kulturu a na dějiny, které jsou vlastní křesťanského lidu některého kraje nebo některé doby. Tvoří je vždy nějaká modlitba, často doprovázená určitým znamením, jako je vkládání ruky, znamení kříže, pokropení svěcenou vodou (jež připomíná křest).

1669 Svátostiny se odvozují z křestního kněžství: každý pokřtěný je povolán být „požehnáním“ a sám žehnat. Proto také laici mohou předsedat některým žehnáním; čím více se některé žehnání týká církevního nebo svátostného života, tím více je předsednictví vyhrazeno posvěcenému služebníkovi.

1670 Svátostiny neudělují milost Ducha svatého jako svátosti; avšak prostřednictvím modlitby Církve připravují na přijetí milosti a uzpůsobují člověka ke spolupráci s ní. „Liturgie svátostí a svátostin působí, že Boží milost, která vyvěrá z velikonočního tajemství Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, posvěcuje skoro každou životní událost věřících, jsou-li dobře připraveni. Z velikonočního tajemství čerpají všechny svátosti a svátostiny svou sílu. Téměř neexistuje správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit k posvěcení člověka a k oslavě Boha.“

RŮZNÉ ZPŮSOBY SVÁTOSTIN

1671 Mezi svátostinami se uvádějí především žehnání (osob, stolu, předmětů, míst). Každé požehnání je chválou Boha a prosbou o jeho dary. Křesťané jsou v Kristu požehnáni Bohem Otcem „rozmanitými duchovními dary“ (Ef 1,3). Proto Církev uděluje požehnání tak, že vzývá Ježíšovo jméno a obvykle dělá svaté znamení Kristova kříže.

1672 Některá požehnání mají trvalý dosah: mají účinek zasvětit osoby Bohu a vyhradit předměty a místa pro bohoslužebné účely. Mezi těmi, jež jsou určeny osobám – nezaměňovat se svátostným svěcením – je požehnání opata nebo abatyše některého kláštera, zasvěcení panen, obřad slavných řeholních slibů a požehnání pro některé církevní služby (lektora, akolyty, katechety atd.). Jako příklad požehnání předmětů lze uvést zasvěcení nebo požehnání kostela, oltáře, svěcení svatých olejů, posvátných nádob, rouch, zvonů, atd.

1673 Když Církev veřejně a s autoritou prosí ve jménu Ježíše Krista, aby byla některá osoba nebo předmět chráněna proti vlivu zlého ducha a vymaněna z jeho poroby, mluví se o exorcismu. Ježíš jej prováděl (Mk 1,25nn); od něho také Církev má moc a úkol vymítat zlé duchy. Jednoduchý exorcismus se provádí během slavení křtu. Slavný exorcismus, nazývaný „velký exorcismus“, může provádět jen kněz, a to s dovolením biskupa. Je třeba při tom postupovat prozíravě a přesně dodržovat stanovené předpisy Církve. Exorcismus je zaměřen na vymítání zlých duchů nebo vymanění z ďábelského vlivu, a to skrze duchovní pravomoc, kterou Ježíš svěřil své Církvi. Velmi odlišný je případ nemocí, především psychických, jejichž léčení náleží do oblasti lékařské vědy. Dříve než se přikročí k exorcismu, je tedy důležité se přesvědčit, zda se jedná o přítomnost zlého ducha nebo jen o nemoc.

LIDOVÁ ZBOŽNOST

1674 Kromě obřadů svátostí a svátostin musí katecheze brát v úvahu různé formy zbožnosti věřících a lidových pobožností. Náboženské cítění křesťanského lidu si našlo v každé době své projevy v různých formách zbožnosti, které obklopují svátostný život Církve, jako např. uctívání ostatků, návštěvy svatyň, pouti, procesí, křížová cesta, náboženské tance, růženec, medailky atd.

POB-03 Pobožnost křížové cesty

První stopy pobožnosti Křížové cesty mimo Jeruzalém začínají ve 12. století. Dnešní podobu se 14 zastaveními má od 17. století.

Podmínky:

a) kráčet od jednoho zastavení (obrazu, kříže) ke druhému; není-li to při společné pobo nosti např. v kostele možné, musí aspoň jeden z přítomných zastavení obcházet;
b) bez přerušení (přítomností na mši svaté, kázáním nebo přijímáním svátostí se nepřer šuje);
c) rozjímat o utrpení Páně; toto rozjímání nemusí mít vztah k jednotlivým zastavením; ústní modlitba (např. Otčenáš) ale nestačí;
d) doba trvání není stanovena, ale neměla by být pod 30 minut (viz odpustky ODP-01)

Zastavení křížové cesty

I. Ježíš souzen
II. Ježíš přijímá kříž
III. Ježíš padá pod křížem poprvé
IV. Ježíš se potkává se svou Matkou
V. Šimon pomáhá nést kříž
VI. Veronika podává Ježíšovi roušku
VII. Ježíš padá pod křížem podruhé
VIII. Jeruzalémské ženy pláčí nad Ježíšem
IX. Ježíš padá pod křížem potřetí|
X. Ježíš svlečen ze šatů
XI. Ježíš ukřižován
XII. Ježíš na kříži umírá
XIII. Ježíš sňat z kříže
XIV. Ježíš položen do hrobu

Schéma Křížové cesty

Úvodní modlitba

- Pořadí a název zastavení
- Modlitba: „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti – neboť svým křížem jsi vykou-
pil svět.“ Při slovech modlitby se poklekne.
- Rozjímání
- Modlitba: „Smiluj se nad námi, Ježíši – smiluj se nad námi.“
- Přechod k dalšímu zastavení (příp. za zpěvu písně).

Závěrečná modlitba

Rozjímání a písně ke křížové cestě: viz Kancionál, 071-074; Michael Quoist: Setkání apod.

POB-04 Pobožnost svatého růžence

Již od prastarých dob používali mniši k odpočítávání předepsaných modliteb šňůru s navlečenými zrnky; toto přejal i lid, když se místo 150 žalmů modlil 150 Otčenášů. Taková šňůra s 50, 100 nebo 150 zrnky („paternoster“) byla jakýmsi středověkým breviářem i žaltářem současně. Postupně se od 12. století přidalo Ave, od 14. stol. se dělí na 50 (150) zrnek na desátky, papež Sixtus IV. r. 1479 nazývá modlitbu „žaltářem Panny Marie“; r. 1521 vydána modlitební kniha s 15 tajemstvími pro jednotlivé desátky. Vkládání tajemství zavedl jako povinné papež Pius V. r. 1569, krátce před r. 1700 se desátek uzavírá doxologií „Sláva Otci…“ Papež Lev XIII. vydal několik růžencových encyklik. – Podle legendy předala růženec sv. Dominikovi Panna Maria. Při svých zjeveních požaduje jeho modlitbu, která je „prakem Davidovým“, účinnou zbraní proti satanovi a jeho pomocníkům. – Modlitbou růžence je možné získat odpustky, viz ODP-01.

„Růženec, podobně jako liturgie, je společná modlitba, čerpá obsah z Písma svatého a je celý zaměřen na Kristovo mystérium.“ (Pavel VI., encyklika „Marialis cultus“ (O mariánské úctě) z 2.2.1974, 47.) Modlitba růžence je šťastné spojení modlitby ústní – odříkávání zdrávasů – s modlitbou rozjímavou, uvažováním o důležitých událostech ze života Krista a Panny Marie. Je pomůckou, jak se naučit rozjímat, i mistrovskou školou rozjímání. Růženec není bezmyšlenkovitým drmolením zdrávasů, ale vnitřním rozjímáním, při kterém současně vyslovujeme a opakujeme pozdrav nebeské Matce, a prosíme ji o pomoc. V místech, kde se P. Maria v poslední době zjevila (La Salleta, Lurdy, Fatima, Medjugorje), naléhavě vybízí lidstvo k denní modlitbě růžence na usmíření hříchů a oddálení trestů, které na sebe lidé svými hříchy svolávají.

Podmínky:

a) při modlitbě je třeba držet v ruce posvěcený růženec;
b) růženec je modlitba pěti po sobě jdoucích desátků bez přerušení;
c) modlíme se vkleče;
d) při modlitbě se rozjímají růžencová tajemství.

Růžencová tajemství:

růženec radostný:

1. kterého jsi, Panno, z Ducha svatého počala (Lk 1,26-38)
2. se kterým jsi, Panno, svatou Alžbětu navštívila (Lk 1,39-46)
3. kterého jsi, Panno, v Betlémě porodila (Lk 2,1-8)
4. kterého jsi, Panno, v chrámu obětovala (Lk 2,22-36)
5. kterého jsi, Panno, v chrámě nalezla (Lk 2,41-51)

růženec bolestný:

6. který se za nás krví potil (Mk 14,33-37)
7. který byl za nás bičován (Mk 15,8-15)
8. který byl za nás trním korunován (Mk 15,16-21)
9. který za nás nesl těžký kříž (Lk 23,26-32)
10. který byl za nás ukřižován (Lk 23,44-49)

růženec slavný:

11. který z mrtvých vstal (Mt 28,1-8)
12. který na nebe vstoupil (Mk 16,19-20 nebo Sk 1,4-12)
13. který Ducha svatého seslal (Sk 2,1-5)
14. který tě, Panno, do nebe vzal (Zj 12,1)
15. který tě, Panno, na nebi korunoval (Zj 12,1)

Fatimská vložka: „Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“

Schéma modlitby růžence

Úvod:

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Věřím v Boha…
Otče náš…
3x Zdrávas Maria (po slově Ježíš se vkládá postupně: v kterého věříme… doufáme… kterého nade všechno milujeme)
Sláva Otci i Synu…

5 desátků:

Schéma desátku:

Otče náš
10x Zdrávas Maria (po slově Ježíš vkládáme příslušné tajemství)
Sláva Otci i Synu…
Fatimská vložka

Zakončení:

Zdrávas Královno…
Závěrečná modlitba: „Bože, tvůj jednorozený Syn nám svým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním získal věčnou spásu; prosíme tě tedy, když rozjímáme o tajemstvích svatého růžence blahoslavené Panny Marie, dej, ať následujeme, co obsahují, a dosáhneme toho, co slibují; skrze Krista, našeho Pána. Amen.“

1675 Tyto projevy jsou prodloužením liturgického života Církve, ale nenahrazují jej: „Uvedené pobožnosti se mají konat se zřetelem k liturgickým dobám a v souladu s posvátnou liturgií. Z ní mají nějakým způsobem vycházet a k ní přivádět lid, neboť ona je svou povahou daleko převyšuje.“

1676 Je nezbytné pastorační obezřetnosti, aby se lidová zbožnost podporovala a rozvíjela a aby se podle potřeby očišťovalo a usměrňovalo náboženské cítění, které je základem takových po božností, a aby se prohlubovalo poznání Kristova tajemství. Konání pobožností je podřízeno pé či a úsudku biskupů a všeobecným církevním předpisům.

„Lidová zbožnost je v podstatě souhrn hodnot, který odpovídá s křesťanskou moudrostí na velké existenční otázky. „Zdravé cítění“ katolického lidu má schopnost synteticky vyjádřit lid skou existenci. Tím se vysvětluje, že spojuje tvořivým způsobem věci božské a lidské, Krista a Marii, ducha a tělo, společenství a instituci, osobu a komunitu, víru a vlast, rozum a cit. Tato moudrost je výrazem křesťanským humanismem, který radikálně dosvědčuje důstoj nost každého člověka jako Božího syna, vytváří základní bratrství, učí, jak se chovat k přírodě a jak chápat práci; poskytuje konečně důvody k životu v radosti a vyrovnanosti i upro střed existenčních protivenství. Tato moudrost je také pro lid měřítkem rozlišování a evan gelijního cítění, kterým samovolně chápe, kdy evangelium zaujímá v Církvi první místo a kdy je zbaveno svého obsahu a zadušeno jinými zájmy.“

Souhrn

1677 Svátostinami se nazývají posvátná znamení ustanovená Církví, jejichž cílem je připravit lidi na přijetí užitků svátostí a posvěcovat různé životní události.

1678 Mezi svátostinami zaujímají důležité místo žehnání. Tvoří je současně chvála Boha za jeho díla a za jeho dary a přímluva Církve, aby lidé mohli užívat Božích darů v duchu evangelia.

1679 Křesťanský život se kromě liturgie živí různými formami lidové zbožnosti, zakořeněnými v různých kulturách. Církev, i když musí bdít, aby je osvítila světlem víry, podporuje formy lidové zbožnosti, které vyjadřují evangelijní cítění, lidskou moudrost a obohacují křesťanský život.

9. ČLÁNEK

KŘESŤANSKÝ POHŘEB

1680 Všechny svátosti, a hlavně ty, které uvádějí do křesťanského života, mají za svůj cíl poslední paschu (přechod) Božího dítěte, která je přes smrt uvádí do života v Království. Je to okamžik, kdy se splňuje, co vyznáváme ve víře a v naději: „Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.“

I. Poslední pascha křesťana

1681 Křesťanský smysl smrti se zjevuje ve světle velikonočního tajemství Kristovy smrti a jeho zmrtvýchvstání, v němž spočívá naše jediná naděje. Křesťan, který umírá v Kristu, opouští „domov tělesný“ a odebírá se „do domova k Pánu“ (2 Kor 5,8).

1682 Dnem smrti, na konci jeho svátostného života, začíná pro křesťana dovršení jeho znovuzrození započatého křtem, definitivní „připodobnění k obrazu Syna“ udělené pomazáním Ducha svatého a účast na hostině Království, kterou předjímala Eucharistie, i když má ještě zapotřebí dalších očišťování, aby mohl obléci svatební šat.

1683 Církev, která jako matka nosila svátostným způsobem křesťana ve svém lůně během jeho pozemského putování, ho doprovází na konci jeho pouti, aby ho předala „do rukou Otce“. Odevzdává Otci v Kristu dítě jeho milosti a v naději ukládá do země semeno těla, které vstane z mrtvých ve slávě. Toto odevzdání se plně slaví při eucharistické oběti; žehnání, jež předcházejí a následují, jsou svátostiny.

II. Slavení pohřbu

1684 Křesťanský pohřeb neuděluje zesnulému ani svátost, ani svátostinu, protože tento zesnulý „přešel“ za hranici svátostné ekonomie. Přesto je pohřeb liturgickým obřadem Církve. Služba Církve se v tomto případě zaměřuje na to, aby vyjádřila se zesnulým účinné, aby se na něm podí lela obec věřících, shromážděná na pohřbu, a aby byl zvěstován věčný život.

1685 Různé obřady pohřbu vyjadřují velikonoční ráz křesťanské smrti a odpovídají na situace a tradice jednotlivých krajů, a to i volbou liturgické barvy.

1686 Pohřební obřady římské liturgie předkládají tři druhy slavení pohřbu, odpovídající třem místům, na kterých se koná (dům, kostel, hřbitov), a důležitosti, jakou mu přikládají rodina, místní zvyky, kultura a lidová zbožnost. Tento postup je ostatně společný všem liturgickým tradicím a má čtyři hlavní části:

1687 Přivítání společenství. Pozdrav víry zahajuje obřad. Příbuzní zesnulého jsou přivítáni slovem „útěchy“ (ve smyslu Nového zákona: síla Ducha svatého v naději). Společenství se shromáždí v modlitbě a očekává také „slova věčného života“. Smrt některého člena společenství (nebo výročí, sedmý nebo čtyřicátý den) je událost, která vede za obzory „tohoto světa“ a upoutávat po zornost věřících na pravou perspektivu víry ve zmrtvýchvstalého Krista.

1688 Bohoslužba slova během pohřbu vyžaduje tím pečlivější přípravu, čím je větší pravděpodobnost, že shromáždění přítomné v té chvíli může zahrnovat věřící málo navštěvující bohoslužby a přátele zesnulého, kteří nejsou křesťany. Zvlášť homilie se má vyhnout formě a stylu „pohřební chvalořeči“ a má osvětlit tajemství křesťanské smrti ve světle vzkříšeného Krista.

1689 Eucharistická oběť. Když se pohřeb koná v kostele, je Eucharistie srdcem velikonoční povahy křesťanské smrti. Je to okamžik, kdy Církev vyjadřuje své účinné společenství se zesnulým: v přinášení oběti Kristovy smrti a vzkříšení Otci v Duchu svatém ho prosí, aby její syn byl očištěn od svých hříchů i jejich následků a aby byl připuštěn k velikonoční plnosti hostiny u stolu v Božím království. Skrze takto slavenou Eucharistii se obec věřících, zvláště rodina zesnulého, učí žít ve společenství s tím který „zesnul v Pánu“ tak, že přijímá Tělo Krista, jehož je živým údem, a prosí za něho a s ním.

1690 Poslední sbohem („s Bohem“) zesnulému znamená, že Církev zesnulého „odporoučí Bohu“. Je to poslední rozloučení, při kterém křesťanské společenství „pozdraví jednoho ze svých členů, dříve než jeho tělo bude… odneseno a pohřbeno“. Byzantská tradice to vyjadřuje polibkem na rozloučenou zesnulému:

Tímto závěrečným pozdravem „se zpívá k jeho odchodu z tohoto života a k jeho oddělení, ale také proto, že existuje společenství a opětné shledání. Vždyť my a mrtví nejsou vůbec odděleni jeden od druhého, protože všichni jdeme toutéž cestou a setkáme se na témže místě. Nebudeme nikdy odděleni, protože žijeme pro Krista a nyní jsme s Kristem spojeni, jdouce mu vstříc... budeme všichni shromážděni v Kristu“.


Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

Stažení: "Katechismus Katolické Církve"

Zdroj: web.katolik.cz


Top

Doporučit tuto stránku příteli!

Vote!