 |
 |
 |
|
|||
| |||
| |||
| |||
|
|
|
|
|
|
Obsah: "Katechismus Katolické Církve" TŘETÍ ČÁST - ŽIVOT V KRISTU (1691-2257)1691 „Uvědom si, křesťane, svou důstojnost. Stal ses spoluúčastným na božské přirozenosti, nevracej se tedy hanebným chováním do starého ponížení. Nezapomínej, jaké hlavy a jakého těla jsi údem. Pamatuj, žes byl vyrván z moci temnot a přenesen do království Božího.“ 1692 Vyznání víry prohlásilo velikost Božích darů, kterých se člověku dostalo stvořením a ještě více vykoupením a posvěcením. Co vyznává víra, to svátosti udělují: skrze „svátosti, které jim daly znovuzrození“, se křesťané stali „Božímu dětmi“ (Jan 1,12; 1 Jan 3,1) a ma jí „účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4). Křesťané, uznávajíce ve víře svou novou důstojnost, jsou povoláni, aby se od nynějška chovali tak, „jak to odpovídá Kristovu evan geliu“ (Fil 1,27). Svátostmi a modlitbou přijímají Kristovu milost a dary jeho Ducha, které je k tomu uschopňují. 1693 Ježíš Kristus konal vždy to, co se líbilo Otci. Vždycky žil v dokonalém spojení s ním. Také jeho učedníci jsou zváni, aby žili před očima Otce, „který vidí i to, co je skryté“ (Mt 6,6), aby se stali „dokonalí, jako je dokonalý... nebeský Otec“ (Mt 5,48). 1694 Křesťané, přivtělení křtem ke Kristu, jsou mrtvi hříchu, ale žijí Bohu, když jsou spojeni s Kristem Ježíšem (Řím 6,11), a tím mají účast na životě Zmrtvýchvstalého. Při následování Krista a ve spojení s ním mohou křesťané „jako milované děti“ následovat Božího příkladu a žít v lásce (Ef 5,1) tím, že přizpůsobí své myšlenky, svá slova a své skutky tomu „smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Fil 2,5) a že budou následovat jeho příkladu. 1695 „Ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha“ (1 Kor 6,11), „posvěceni“ a „povoláni do stavu svatých“ (1 Kor 1,2) se křesťané stali „chrámem Ducha svatého“. Tento „Duch Syna“ je učí modlit se k Otci, a protože se stal jejich životem, dává jim jednat tak, aby přinášeli „ovoce Ducha“ (Gal 5,22) prostřednictvím účinné lásky. Duch svatý tím, že hojí rány hříchu, vnitřně nás obnovuje duchovním smýšlením (Ef 4,23), osvěcuje a posiluje nás, abychom žili jako „děti světla“ (Ef 5,8) „ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a podle pravdy“ (Ef 5,9). 1696 Kristova cesta „vede k životu“, opačná cesta „vede do záhuby“ (Mt 7,13). Katecheze Církve se stále zabývá evangelijním podobenstvím o dvou cestách. Ukazuje totiž, jak jsou mravní rozhodnutí důležitá pro naši spásu. „Jsou dvě cesty, jedna je cesta života a druhá je cestou smrti; mezi nimi je však velký rozdíl.“ 1697 Při katechezi je důležité naprosto jasně vysvětlit radost a požadavky Kristovy cesty. Katecheze „nového života“ (Řím 6,4) v Kristu bude:
1698 První a poslední opěrný bod takové katecheze bude vždy sám Ježíš Kristus, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Jen tehdy, budou-li se křesťané na něho dívat s vírou, mohou doufat, že on sám v nich uskuteční svá přislíbení, a jen když ho budou milovat takovou láskou, jakou je miloval on, vykonají díla, která odpovídají jejich důstojnosti:
PRVNÍ ODDÍL - POVOLÁNÍ ČLOVĚKA: ŽIVOT V DUCHU 1699-20511699 Život v Duchu završuje povolání člověka (první kapitola). Tvoří jej božská láska a lidská solidarita (druhá kapitola). Je udělen zdarma jako spása (třetí kapitola). Prvni kapitolaDůstojnost člověka 1700-18761700 Důstojnost člověka je zakořeněna ve stvoření „k obrazu a podobě Boha“ (1. článek); dosahuje svého naplnění v povolání k božské blaženosti (2. článek). Úkolem člověka je svobodně směřovat k tomuto naplnění (3. článek). Svými svobodnými skutky (4. článek) se lidská osoba přizpůsobuje nebo nepřizpůsobuje dobru, přislíbenému Bohem a dosvědčovanému mravním svědomím (5. článek). Lidští jedinci sami se ustavují a vnitřně rostou: z celého svého smyslového a duchovního života tvoří stavivo pro svůj růst (6. článek). S pomocí milosti vzrůstají ve ctnosti (7. článek), vyhýbají se hříchu a, jestliže se jej dopustili, svěřují se jako marnotratný syn milosrdenství našeho nebeského Otce (8. článek). Tak dosahují dokonalosti lásky. 1. ČLÁNEK ČLOVĚK JAKO BOŽÍ OBRAZ 1701 „Kristus... právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání.“ V Kristu, který je „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15), byl člověk stvořen k „obrazu a podobě“ Stvořitele. V Kristu, Vy kupiteli a Spasiteli, byl Boží obraz znetvořený v člověku prvním hříchem obnoven do své původní krásy a zušlechtěn Boží milostí. 1702 Boží obraz je v každém člověku. Září ve společenství osob k podobenství vzájemné jednoty božských Osob (srov. druhá kapitola). 1703 Lidská osoba, obdařená „duchovou a nesmrtelnou duší“, je „jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého“. Již od svého početí je určena pro věčnou blaženost. 1704 Lidská osoba má účast na světle a síle Božího Ducha. Svým rozumem je schopna pochopit řád věcí stanovený Stvořitelem. Svou vůlí je s to zaměřit se sama na své pravé dobro. Dosahuje své dokonalosti, když hledá a miluje pravdu a dobro. 1705 Z moci své duše a svých duchových mohutností rozumu a vůle je člověk obdařen svobodou, „nevšedním znamením Božího obrazu“. 1706 Svým rozumem člověk poznává hlas Boha, který ho „stále volá..., aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu“. Každý je vázán řídit se tímto zákonem, který se ozývá ve svědomí a nachází své naplnění v lásce k Bohu a bližnímu. Uskutečňování mravního života svědčí o důstojnosti osoby. 1707 Člověk „na samém počátku dějin však zneužil z návodu Zlého své svobody“. Podlehl pokušení a spáchal zlo. Uchovává si touhu po dobru, avšak jeho přirozenost je zraněna dědičným hříchem. Je nakloněn ke zlému a podléhá omylu:
1708 Kristus nás svým utrpením osvobodil od satana a od hříchu. Zasloužil nám nový život v Duchu svatém. Jeho milost obnovuje, co v nás hřích pokazil. 1709 Kdo věří v Krista, stává se Božím synem. Toto přijetí za syna ho přeměňuje a dává mu schopnost následovat Kristova příkladu. Uschopňuje ho jednat správně a konat dobro. Ve spojení se svým Spasitelem dosahuje učedník dokonalosti lásky a svatosti. Mravní život, vyzrálý v milosti, ústí do věčného života v nebeské slávě. Souhrn 1710 „Kristus... plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání.“ 1711 Lidská osoba, obdařená duchovní duší, rozumem a vůlí, je už od svého početí zaměřena k Bohu a určena k věčné blaženosti. Dosahuje své dokonalosti, když hledá a miluje pravdu a dobro. 1712 Pravá svoboda je v člověku „nevšedním znamením Božího obrazu“. 1713 Člověk je vázán řídit se mravním zákonem, který ho má k tomu, „aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu“. Tento zákon se ozývá v jeho svědomí. 1714 Člověk, zraněný ve své přirozenosti prvotním hříchem, podléhá omylu a je nakloněný ke zlému v užívání své svobody. 1715 Kdo věří v Krist,a má nový život v Duchu svatém. Mravní život, který vyrostl a uzrál v milosti, má dojít naplnění v nebeské slávě. 2. ČLÁNEK NAŠE POVOLÁNÍ K BLAŽENOSTI I. Blahoslavenství 1716 Blahoslavenství jsou středem Ježíšova kázání. Jejich vyhlášení vychází z přislíbení daná vyvolenému národu už od Abraháma. Blahoslavenství přivádějí tato přislíbení k dokonalosti tím, že je zaměřují už ne pouze na pozemské požitky, nýbrž na nebeské království: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. Tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi“ (Mt 5,3-12). 1717 Blahoslavenství vykreslují tvář Ježíše Krista a popisují jeho lásku; vyjadřují povolání věřících majících podíl na jeho utrpení a jeho vzkříšení; osvětlují skutky a charakteristické postoje křesťanského života; jsou paradoxními přísliby, které udržují naději v protivenstvích; ohlašují požehnání a odplatu, kterých se učedníkům již ve skrytosti dostává; začínají se uskutečňovat v životě Panny a všech svatých. II. Touha po štěstí 1718 Blahoslavenství odpovídají na vrozenou touhu člověka po štěstí. Tato touha je božského původu: Bůh ji vložil do lidského srdce, aby je přitahoval k sobě, protože jen on sám může lidskou touhu ukojit.
1719 Blahoslavenství odhalují cíl lidské existence, poslední cíl, k němuž směřují lidské skutky: Bůh nás volá ke své blaženosti. Toto volání se obrací na každého osobně, ale také na celou Církev, nový lid těch, kteří přijali přislíbení a žijí z něj ve víře. III. Křesťanská blaženost 1720 Nový zákon užívá více výrazů, aby vystihl blaženost, k níž Bůh volá člověka: příchod Božího království; patření na Boha: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8); vstup do radosti Pána; vstup do Božího odpočinutí:
1721 Vždyť Bůh nás stvořil, abychom ho poznávali, sloužili mu a milovali ho, a tak dosáhli nebe. Blaženost nám dává účast na božské přirozenosti a na věčném životě. S ní člověk vstupuje do Kristovy slávy a do radosti z trinitárního života. 1722 Taková blaženost přesahuje lidský rozum i pouhé lidské síly. Je plodem nezaslouženého daru Boha. Proto se nazývá nadpřirozená, stejně jako milost, která člověka disponuje ke vstupu do Boží radosti.
1723 Slíbená blaženost nás staví před rozhodující mravní volby. Vybízí nás, abychom očistili své srdce od nízkých pudů a abychom hledali lásku k Bohu nade vše. Učí nás, že pravé štěstí není ani v bohatství nebo v blahobytu, ani v lidské slávě nebo v moci, ani v žádné lidské činnosti, jakkoliv může být užitečná, jako věda, technika, umění, ani v žádném tvoru, nýbrž pouze v Bohu, prameni veškerého dobra a veškeré lásky:
1724 Desatero, horské kázání a apoštolská katecheze nám popisují cestu, která vede do nebeského Království. My po ní, posilováni milostí Ducha svatého, krok za krokem kráčíme ve svém každodenním konání. Působením Kristova slova vydáváme pomalu v Církvi ovoce k Boží oslavě. Souhrn 1725 Blahoslavenství se opírají o přísliby dané Bohem už od Abraháma a přivádějí k dokonalosti tím, že je zaměřují na nebeské Království. Odpovídají na touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce člověka. 3. ČLÁNEK LIDSKÁ SVOBODA 1730 Bůh stvořil člověka jako rozumovou bytost a udělil mu důstojnost osoby vybavené iniciativností a schopností ovládat své skuty. „Bůh totiž chtěl „ponechat člověku možnost vlastního rozhodování“ (Sir 15,14), aby tak svého Stvořitele sám hledal a přimknutím k němu dospěl k plné a oblažující dokonalosti.“
I. Svoboda a odpovědnost 1731 Svoboda je mohutnost, zakořeněná v rozumu a ve vůli jednat nebo nejednat, udělat to či ono, a tak sama od sebe konat vědomé skutky. Díky svobodné vůli rozhoduje každý sám o sobě. Svoboda je v člověku silou umožňující růst a zrání v pravdě a dobru. Svoboda dosahuje své dokonalosti, když je zaměřena na Boha, který je naší blažeností. 1732 Dokud není svoboda definitivně zakotvena ve svém posledním dobru, kterým je Bůh, zahrnuje možnost volit mezi dobrem a zlem, a tedy růst v dokonalosti, anebo selhat a hřešit. Svoboda charakterizuje skutky ve vlastním slova smyslu lidské a stává se zdrojem chvály nebo hany, zásluhy nebo viny. 1734 Svoboda činí člověka odpovědným za jeho skutky v té míře, v jaké jsou dobrovolné. Pokrok ve ctnosti, poznání dobra a askeze posilují vládu vůle nad vlastními skutky. 1735 Přičitatelnost a odpovědnost za nějaké jednání může být snížena nebo dokonce potlačena neznalostí, roztržitostí, násilím, strachem, návyky, bezuzdnými vášněmi a jinými psychickými nebo sociálními činiteli. 1736 Každý přímo chtěný skutek se přičítá tomu, kdo jej koná. Tak se Pán ptá Evy (ženy) po hříchu v zahradě: „Cos to udělala?“ (Gn 3,13). Stejně i Kaina. Podobně oslovuje i prorok Nátan krále Davida poté, co David spáchal cizoložství s Uriášovou manželkou a zavraždil Uriáše. Nějaké jednání může být nepřímo chtěné, když je důsledkem nedbalosti vzhledem tomu, co by měl člověk znát nebo konat, např. nehoda vyvolaná neznalostí dopravních předpisů. 1737 Účinek může být tolerován, pokud ho ten, kdo jedná, nezamýšlel; např. vyčerpá-li se matka nadměrně u lůžka nemocného dítěte. Škodlivý účinek nelze přičítat za vinu, nebyl-li chtěn ani jako cíl, ani jako prostředek jednání, jako např. smrt, jež postihla toho, kdo přispěchal na pomoc nějaké 1738 Svoboda se uplatňuje ve vztazích mezi lidskými bytostmi. Každý člověk má přirozené právo, aby byl uznáván jako svobodná a odpovědná bytost, protože je stvořen k obrazu Božímu. Právo užívat svobody je požadavek neoddělitelný od důstojnosti lidské osoby, zvláště v mravní a náboženské oblasti. Toto právo musí být občansky uznáváno a chráněno v mezích obecného dobra a veřejného pořádku. II. Lidská svoboda v ekonomii spásy 1740 Ohrožení svobody. Uplatňování svobody nezahrnuje právo říci nebo dělat cokoliv. Je nesprávné tvrdit, že člověk, subjekt svobody, je „jednotlivec, stačící si sám sobě a mající za cíl uspokojování vlastních zájmů a užívání pozemských dober“. Ostatně podmínky hospodářského a sociálního, politického a kulturního řádu, vyžadované pro správný nakládání se svobodou, se velmi často zneuznávají a porušují. Tyto zaslepenosti a nespravedlnosti ztěžují mravní život a uvádějí jak silné, tak slabé do pokušení hřešit proti lásce. Jestliže se člověk vzdálí od mravního zákona, ohrožuje vlastní svobodu, stává se otrokem sebe sama, rozbíjí bratrství se sobě rovnými a bouří se proti Boží pravdě. 1741 Osvobození a spása. Kristus svým slavným křížem získal spásu pro všechny lidi. Vykoupil je z hříchu, kterým byli drženi v otroctví. „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus“ (Gal 5,1). V něm máme společenství s „pravdou, která osvobodí“ (Jan 8,32). Byl nám dán Duch svatý, a jak učí apoštol, „kde je duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17). Už nyní se chlubíme „svobodou... Božích dětí“ (Řím 8,21). 1742 Svoboda a milost. Kristova milost není soupeřem naší svobody, pokud ta je v souladu se smyslem pro pravdu a dobro, který Bůh vložil do lidského srdce. Naopak, jak dosvědčuje křesťanská zkušenost, zvláště v modlitbě, čím více jsme vnímaví pro podněty milosti, tím více roste naše vnitřní svoboda a jistota ve zkouškách a také při nátlaku a do nucování vnějšího světa. Duch svatý nás působením milosti vychovává k duchovní svo bodě, aby z nás učinil svobodné spolupracovníky na jeho díle v Církvi a ve světě. Všemohoucí a milosrdný Bože, dej nám sílu překonávat všechno, co se staví do cesty, ať ti můžeme bez vnitřních a vnějších překážek svobodně sloužit. Souhrn 1743 Bůh ponechal člověku „možnost rozhodovat“ (Sir 15,14), aby se mohl svobodně přimknout ke svému Stvořiteli a tak dosáhnout oblažující dokonalosti. 1744 Svoboda je moc jednat nebo nejednat a tak sám od sebe konat uvážené skutky. Dosahuje dokonalosti, když je zaměřena k Bohu, svrchovanému Dobru. 1745 Svoboda je charakteristickým znakem skutků v plném slova smyslu lidských. Činí lidskou bytost odpovědnou za činy, které dobrovolně koná. Uvážené jednání jí přísluší jako její přirozená vlastnost. 1746 Přičitatelnost a odpovědnost za jednání může být zmenšena nebo potlačena nevědomostí, násilím, strachem a jinými psychickými nebo sociálními činiteli. 1747 Právo na uplatňování svobody je požadavek neodlučitelný od lidské důstojnosti, zvláště v náboženské a mravní oblasti, avšak uplatňování svobody nezahrnuje předpokládané právo říkat nebo dělat cokoliv. 1748 „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus“ (Gal 5,1) 4. ČLÁNEK MRAVNOST LIDSKÝCH SKUTKŮ 1749 Svoboda dělá z člověka mravní subjekt. Když člověk jedná svobodně, je takřka otcem vlastních skutků. Lidské činy, to je skutky svobodně zvolené na základě úsudku svědomí, je možno mravně hodnotit. Jsou dobré nebo špatné. I. Zdroje mravnosti 1750 Mravnost lidských činů závisí:
Předmět, úmysl a okolnosti představují „zdroje“ neboli ustavující prvky mravnosti lidských činů. 1751 Zvolený předmět je dobro, k němuž vůle vědomě směřuje. Je to materie (obsah) lidského činu. Zvolený předmět mravně vyhraňuje volní úkon, nakolik rozum uznává a soudí, zda se tento předmět shoduje nebo neshoduje s opravdovým dobrem. Objektivní normy mravnosti vyjadřují rozumový řád dobra a zla, který dosvědčuje svědomí. 1752 Úmysl se naproti tomu týká subjektu, který jedná. Protože úmysl je u pramene volního jednání a určuje toto jednání prostřednictvím cíle, je podstatným prvkem pro hodnocení mravního jednání. Úmysl je hnutí vůle k cíli; určuje cíl jednání. Je zaměřením na dobro, které se očekává od započatého jednání. Úmysl se neomezuje na to, aby udával směr našim jednotlivým skutkům, ale může nasměrovat rozmanité činy k témuž cíli; může orientovat celý život k poslednímu cíli. Například nějaká prokázaná služba má pomoci bližnímu, ale zároveň může být podnícena láskou k Bohu jako poslednímu cíli všech našich činů. Totéž jednání může být podníceno různými úmysly; tak například je možné prokázat nějakou službu, aby člověk získal přízeň nebo důvod k chloubě. 1753 Dobrý úmysl (například pomoci bližnímu) nedělá dobrým nebo spravedlivým nějaké chování, které je samo o sobě nesprávné (jako lež nebo pomlouvání). Cíl neospravedlňuje prostředky. Tak se nedá ospravedlnit odsouzení nevinného jako oprávněný prostředek pro záchranu národa. Naopak připojený špatný úmysl (jako je domýšlivost) dělá špatným skutek, který může být sám o sobě dobrý (jako je almužna). 1754 Okolnosti, včetně následků, jsou druhotné prvky mravního skutku. Zhoršují nebo zmenšují dobrotu nebo špatnost lidských skutků (například velikost krádeže). Mohou také oslabovat nebo zvětšovat odpovědnost toho, kdo jedná (například jednat ze strachu před smrtí). Okolnosti samy o sobě nemohou změnit mravní jakost samotných skutků; nemohou nějaké samo o sobě zlé jednání učinit ani dobrým, ani správným. II. Dobré skutky a zlé skutky 1755 Mravně dobrý skutek zároveň předpokládá, aby byl dobrý předmět, cíl i okolnosti. Špatný cíl pokazí jednání, i když jeho předmět je sám o sobě dobrý (jako modlitba a půst, „aby je lidé viděli“: Mt 6,5). Předmět volby může sám zkazit celé jednání. Existují konkrétní způsoby chování, jako smilstvo, jejichž volba je vždy chybná, protože zahrnují zvrácenost vůle, to je mravní zlo. 1756 Je tedy chybné soudit mravnost lidských skutků jenom podle úmyslu, který jim dává podnět, nebo jen podle okolností (prostředí, společenský nátlak, donucování nebo nutnost jednat, atd.), které tvoří jejich rámec. Jsou skutky, které samy o sobě a samy v sobě, nezávisle na okolnostech a úmyslech, jsou vždy naprosto nepřípustné vzhledem k zá važnosti předmětu; takové jsou rouhání a křivá přísaha, vražda a cizoložství. Není dovo leno páchat zlo, aby z něho vzešlo nějaké dobro. Souhrn 1757 Předmět, úmysl a okolnosti tvoří tři „zdroje“ mravnosti lidských skutků. 1758 Zvolený předmět mravně vyhraňuje úkon vůle, nakolik jej rozum poznává a posuzuje, zda je dobrý nebo špatný. 1759 „Nelze ospravedlnit špatnou činnost konanou s dobrým úmyslem.“ Cíl neospravedlňuje prostředky. 1760 Mravně dobrý skutek předpokládá, že je dobrý zároveň předmět, cíl i okolnosti. 1761 Jsou některé konkrétní způsoby chování, jejichž volba je vždy chybná, protože zahrnuje rozvrácenost vůle, to je mravní zlo. Není dovoleno konat zlo, aby z toho vzešlo nějaké dobro. 5. ČLÁNEK MRAVNOST VÁŠNÍ 1762 Člověk se připravuje na blaženost svými svobodnými skutky: vášně nebo city, které zakouší, k tomu mohou příznivě uzpůsobovat a napomáhat. I. Vášně 1764 Vášně jsou přirozené složky lidské psychiky; zprostředkují přechod mezi smyslovým životem a životem ducha a zajišťují mezi nimi spojení. Náš Pán označuje srdce za zdroj, z něhož vychází hnutí vášní. 1765 Vášní je mnoho. Tou základní je láska vyvolaná přitažlivostí dobra. Láska vzbuzuje touhu po dobru, které člověk nemá, a naději dosáhnout je. Toto hnutí má svůj cíl v rozkoši a radosti z vlastnění dobra. Strach ze zla vyvolává nenávist, odpor a hrůzu z budoucího zla. Toto hnutí končí ve smutku nad přítomným zlem nebo ve hněvu, kterým se člověk proti zlu vzpírá. 1766 „Milovat, to znamená chtít něčí dobro.“ Všechny ostatní city pramení z tohoto původního tíhnutí lidského srdce k dobru. Jen dobro je milováno. „Vášně jsou zlé, je-li láska zlá, a dobré, je-li láska dobrá.“ II. Vášně a mravní život 1767 Vášně samy o sobě nejsou ani dobré, ani špatné. Dostávají mravní hodnocení podle toho, jak skutečně závisí na rozumu a vůli. Vášně se označují jako dobrovolné, „buď proto, že je řídí vůle, anebo proto, že jim vůle neodporuje“. K dokonalosti mravního nebo lidského dobra patří, že jsou vášně řízeny rozumem. 1768 O mravnosti nebo svatosti člověka nerozhodují velké city; ty jsou nevyčerpatelnou zásobárnou obrazů a náklonností, v nichž se mravní život projevuje. Vášně jsou mravně dobré, když přispívají k dobrému jednání; v opačném případě jsou zlé. Dobrá vůle zaměřuje k dobru a k blaženosti smyslová hnutí, která přejímá; zlá vůle podléhá nezřízeným vášním a jitří je. Vzněty a city mohou být převzaty do ctností nebo zvráceny na neřesti. 1769 V křesťanském životě koná Duch svatý své dílo tím, že uvádí do pohybu celou bytost, včetně jejích bolestí, jejích strachů a jejích smutků, jak je to zřejmé ve smrtelném zápase a v utrpení Pána. V Kristu mohou lidské city dosáhnout své dokonalosti v božské lásce a blaženosti. 1770 Mravní dokonalost spočívá v tom, že člověka nepodněcuje k dobru pouze vůle, nýbrž i zalíbení, podle následujících slov žalmu: „Mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu!“ (Ž 84,3). Souhrn 1771 Výraz „vášně“ označuje náklonnosti nebo city. Prostřednictvím svých silných vznětů (emocí) člověk tuší dobro a má v podezření zlo. 1772 Hlavní vášně jsou láska a zášť, touha a strach, radost, smutek a hněv. 1773 Vášně, chápané jako hnutí smyslovosti, nejsou ani mravně dobré, ani mravně zlé. Mravně dobré nebo mravně zlé jsou tou měrou, jakou závisí nebo nezávisí na rozumu a vůli. 1774 Vzněty (emoce) a city mohou být převzaty do ctností, nebo zvráceny na neřesti. 1775 Dokonalosti mravního dobra se dosahuje, když člověk není pobádán k dobru pouze vůle, nýbrž i „srdcem“. 6. ČLÁNEK MRAVNÍ SVĚDOMÍ 1776 „V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba, promlouvá k sluchu jeho srdce… Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem… Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru.“ I. Soud svědomí 1777 Mravní svědomí je v nitru člověka a ve vhodnou chvíli mu ukládá, aby konal dobro a vyhýbal se zlu. Soudí také každou konkrétní volbu tím, že ji schvaluje, je-li dobrá, nebo ji odsuzuje, je-li špatná. Dosvědčuje svrchovanost pravdy ve vztahu k nejvyššímu Dobru, jehož přitažlivost lidská osoba vnímá a jehož příkazy přijímá. Naslouchá-li moudrý člověk mravnímu svědomí, může slyšet mluvit Boha. 1778 Mravní svědomí je soud rozumu, kterým lidská osoba poznává mravní jakost konkrétního činu, který se chystá vykonat, který právě koná anebo vykonala. Člověk má ve všem, co říká a dělá, povinnost řídit se věrně tím, o čem ví, že je spravedlivé a správné. Člověk vnímá a poznává příkazy božského zákona prostřednictvím úsudku vlastního svědomí: „Svědomí je zákon našeho ducha, který ho však přesahuje; zákon, který nám dává rozkazy, který ukazuje odpovědnost a povinnost, strach a naději... je posel Toho, který k nám mluví zastřeně jak v přirozeném světě, tak ve světě milosti, poučuje nás a vede. Svědomí je prvním ze všech náměstků Krista.“ 1779 Pro každého je důležité být dostatečně usebraný, aby slyšel hlas svého svědomí a řídil se jím. Takové úsilí o usebranost je více než kdy jindy nezbytné proto, že život nás často uvádí do takového stavu, který nám brání v jakékoliv úvaze, zpytování nebo pohroužení se do sebe. „Vrať se ke svému svědomí a ptej se ho... Bratři, pohružte se do sebe a ve všem, co děláte, upírejte svůj pohled na Svědka, na Boha.“ 1780 Důstojnost lidské osoby zahrnuje a vyžaduje správné mravní svědomí. Mravní svědomí zahrnuje vnímání zásad mravnosti („synderesis“), jejich uplatnění v okolnostech daných prostřednictvím praktického rozlišování důvodů a dober a konečně úsudek týkající se konkrétních skutků, které se mají vykonat nebo které už byly vykonány. Pravda o mravním dobru, vyhlášená zákonem rozumu, se prakticky a konkrétně poznává rozumným úsudkem svědomí. Člověk, jehož rozhodnutí jsou v souladu s takovým úsudkem, se nazývá moudrý. 1781 Svědomí dovoluje vzít na sebe odpovědnost za vykonané skutky. Dopustí-li se člověk zla, správný úsudek svědomí může v něm zůstat svědkem všeobecné pravdivosti dobra a zároveň špatnosti jeho jednotlivé volby. Výrok soudu svědomí zůstává zárukou naděje a milosrdenství. Tím, že svědomí potvrzuje spáchanou vinu, vyzývá k prosbě o odpuštění, k dobru, které je třeba ještě vykonat, a ke ctnosti, kterou je třeba neustále s Boží milostí pěstovat:
1782 Člověk má právo jednat ve svědomí a svobodě, aby osobně udělal mravní rozhodnutí. Člověk nesmí být nucen, „aby jednal proti svému svědomí. Nesmí se mu však ani zabraňovat, aby jednal podle svého svědomí, především ve věcech náboženských“. II. Výchova svědomí 1784 Výchova svědomí je celoživotní úkol. Už od prvních let vede dítě k poznání a praktickému uplatňování vnitřního zákona, jak jej poznává mravní svědomí. Moudrá výchova učí ctnostem; chrání před strachem nebo z něho léčí, léčí také ze sobectví a z hořkých pocitů viny a z hnutí samolibosti, která pocházejí z lidských slabostí a chyb. Výchovasvědomí zaručuje svobodu a plodí pokoj v srdci. 1785 Při výchově svědomí je světlem pro naši cestu Boží slovo; je třeba, abychom si ho přisvojili ve víře a v modlitbě a uvedli ho do praxe. Je také nutné zpytovat své svědomí s pohledem na kříž Páně. Jsou nám oporou dary Ducha svatého, pomáhají nám svědectví a rady druhých a vede nás učení Církve. III. Volit podle svědomí 1786 Je-li svědomí postaveno před mravní volbu, může dát správný soud ve shodě s rozumem a s Božím zákonem, ale i naopak mylný úsudek, kterým se od nich vzdálí. 1787 Člověk někdy musí čelit situacím, v nichž mravní úsudek není tak jistý a rozhodnutí je obtížné. Musí však vždy hledat to, co je spravedlivé a dobré, a rozeznávat Boží vůli vyjádřenou Božím zákonem. 1788 Za tím účelem se člověk snaží vykládat své zkušenosti a znamení časů za pomoci ctnosti moudrosti, rady prozíravých osob, Ducha svatého a jeho darů. 1789 Některá pravidla platí v každém případě:
IV. Mylný úsudek 1790 Člověk má vždy poslouchat úsudek vlastního svědomí, pokud je jistý. Kdyby člověk jednal proti takovému úsudku, sám by se odsoudil. Stává se však, že mravní svědomí je v nevědomosti a vynáší mylné úsudky o činech, které je třeba vykonat nebo které už byly vykonány. 1791 Tato nevědomost se může často přičítat osobní odpovědnosti. Dochází k tomu tehdy, „když se člověk málo stará o hledání pravdy a dobra a jeho svědomí se vlivem návyků ponenáhlu na hřích stává téměř slepým“. V takových případech je osoba vinna zlem, které páchá. 1792 U kořene takových úchylek úsudku v mravním jednání může být neznalost Krista a jeho evangelia, špatné příklady druhých, zotročení vášněmi, dovolávání se špatně chápané nezávislosti svědomí, odmítání autority Církve a jejího učení, chybějící vůle k obrácení a nedostatek lásky. 1793 Je-li naopak nevědomost nepřekonatelná nebo mravní subjekt není odpovědný za mylný úsudek, zlý čin, kterého se takto smýšlející osoba dopustila, jí nemůže být přičítáno. Přesto však zůstává zlo, útrapy, nepořádek. Je tedy třeba se snažit o očistu mravního svědomí od jeho omylů. 1794 Dobré a čisté svědomí je osvěcováno upřímnou vírou. Láska totiž „vyvěrá“ zároveň „z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (1 Tim 1,5):
Souhrn 1795 „Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru.“ 1796 Mravní svědomí je úsudek rozumu, kterým lidská osoba poznává mravní hodnotu konkrétního činu. 1798 Dobře vychované svědomí je správné a pravdivé. Vytváří své úsudky podle rozumu, v souladu s pravým dobrem, jak je chce moudrost Stvořitele. Každý musí používat vhodných prostředků k výchově vlastního svědomí. 1800 Lidská bytost má vždy poslouchat úsudek svého svědomí, pokud je jistý. 1801 Mravní svědomí může zůstávat v nevědomosti a činit mylné úsudky. Taková nevědomost a její omyly nejsou vždy prosty viny. 1802 Boží slovo je světlem pro naše kroky. Musíme je ve víře a v modlitbě přivlastňovat a uvádět je do praxe. Takovým způsobem se vychovává mravní svědomí. 7. ČLÁNEK CTNOSTI 1803 „Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost (která si zasluhuje) chvály“ (Fil 4,8). Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro. Dovoluje člověku nejen konat dobré skutky, nýbrž i vydávat ze sebe to nejlepší. Ctnostná osoba všemi svými smyslovými i duchovními silami směřuje k dobru, hledá je a volí v konkrétním jednání.
I. Lidské ctnosti 1804 Lidské ctnosti jsou pevné postoje, ustálené sklony, trvale nabyté dokonalosti rozumu a vůle, které řídí naše skutky, vnášejí řád do našich vášní a usměrňují naše chování podle rozumu a víry. Jejich plodem je snadnost, sebeovládání a radost při úsilí o mravně dobrý život. Ctnostný člověk je ten, který svobodně koná dobro. Mravních ctností se dosahuje lidským úsilím. Jsou to plody i zárodky mravně dobrých skutků; uzpůsobují všechny mohutnosti lidské bytosti k tomu, aby vstoupila do společenství božské lásky. ZÁKLADNÍ CTNOSTI 1805 Základní funkci v mravním životě mají čtyři ctnosti, které se proto nazývají „základní neboli kardinální“. Jsou to: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost. Všechny ostatní ctnosti jsou seskupeny okolo těchto základních ctností. „A když někdo miluje spravedlnost, plodem jejích námah jsou ctnosti, poněvadž ona učí mírnosti a opatrnosti, spravedl nosti i statečnosti“ (Mdr 8,7). Tyto ctnosti jsou chváleny na mnoha místech Písma pod jinými jmény. 1806 Moudrost je ctnost, která dává praktickému rozumu schopnost, aby v každé situaci rozeznal, co je naše pravé dobro, a zvolil přiměřené prostředky k jeho konání. Člověk „rozvážný dává pozor na své kroky“ (Př 14,15). „Ovládejte se tedy a (na věci) se dívejte střízlivě, (abyste se mohli věnovat) modlitbě“ (1 Petr 4,7). Moudrost je „správné pravidlo jednání“, píše sv. Tomáš, dovolávaje se Aristotela. Moudrost se nesměšuje s bázlivostí nebo strachem, ani s dvojakostí nebo přetvářkou. Nazývá se „auriga virtutum“ — vozatajem ctností, poněvadž řídí ostatní ctnosti a dává jim pravidla i míru. Právě moudrost bezprostředně řídí úsudek svědomí. Moudrý člověk rozhodne a uspořádá své chování podle tohoto úsudku. Díky ctnosti moudrosti uplatňujeme mravní zásady v jednotlivých případech, a překonáváme pochybnosti, týkající se dobra, které máme vykonat, nebo zla, kterému se máme vyhnout. 1807 Spravedlnost je mravní ctnost, která se zakládá na vytrvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří. Spravedlnost vůči Bohu se nazývá „ctnost zbožnosti“. Spravedlnost vůči lidem uzpůsobuje člověka, aby respektoval práva každého a vytvářel v lidských vztazích soulad, který podporuje přiměřenost ve vztahu k lidem a společnému dobru. Spravedlivý člověk, o němž posvátné knihy často mluví, se vyznačuje trvalou přímostí svých myšlenek a správným chováním vůči bližnímu. „Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě“ (Lv 19,15). „Vy, páni, dávejte otrokům, co se sluší a patří. Víte přece, že i vy máte Pána v nebi“ (Kol 4,1). 1808 Statečnost je mravní ctnost, která při obtížích zabezpečuje pevnost a vytrvalost v úsilí o dobro. Posiluje rozhodnutí odporovat pokušení a překonávat překážky mravního života. Ctnost statečnosti dává schopnost přemáhat strach, a to i strach ze smrti, a čelit zkouškám a pronásledování. Dává odvahu k tomu, aby se člověk zřekl svého života a obětoval jej při obraně spravedlivé věci. „Hospodin je má síla a statečnost“ (Ž 118,14). „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33). 1809 Mírnost je mravní ctnost, která zmírňuje přitažlivost rozkoší a dává člověku schopnost vyrovnaně užívat stvořená dobra. Zabezpečuje vládu vůle nad pudy a udržuje touhy v mezích počestnosti. Mírná osoba zaměřuje své smyslové tužby k dobru, uchovává si zdravou rozvážnost, nejedná podle svého „pudu“ a „nenásleduje své choutky a vášně... svého srdce“ (Sir 5,2). Starý zákon často chválí mírnost: „Nedej se strhnout svými touhami, a drž na uzdě své choutky“ (Sir 18,30). V Novém zákoně je nazývána „umírněností“ nebo „střízlivostí“. Máme „v tomto nynějším věku žít rozvážně, spravedlivě a zbožně“ (Tit 2,12).
CTNOSTI A MILOST 1810 Lidské ctnosti, nabyté výchovou, prostřednictvím vědomých úkonů a vytrvalostí v úsilí znovu a znovu obnovovaném, jsou Boží milostí očišťovány a povznášeny. S Boží pomocí utvrzují charakter a usnadňují konání dobra. Ctnostný člověk je šťasten, že je může uplatňovat v praxi. 1811 Pro člověka zraněného hříchem není snadné uchovat mravní rovnováhu. Dar spásy, který nám udělil Kristus, nám dává nezbytnou milost, abychom neustále usilovali o ctnosti. Každý musí stále prosit o tuto milost světla a síly, přijímat svátosti, spolupracovat s Duchem svatým, jednat podle jeho nabádání, milovat dobro a vystříhat se zla. II. Božské ctnosti 1812 Lidské ctnosti jsou zakořeněny v božských (teologálních) ctnostech, které uzpůsobují lidské mohutnosti pro účast na božském životě. Božské ctnosti se vztahují přímo k Bohu. Uschopňují křesťany, aby žili v důvěrném vztahu k Nejsvětější Trojici. Původem, důvodem i předmětem božských ctností je trojjediný Bůh. 1813 Božské ctnosti jsou základem, duší a charakteristickým rysem mravního jednání křesťana. Pronikají a oživují všechny mravní ctnosti. Bůh je vlévá do duše věřících, aby věřící byli schopni jednat jako jeho děti a zasloužit si věčný život. Božské ctnosti jsou zárukou přítomnosti a působení Ducha svatého v mohutnostech lidské bytosti. Božské ctnosti jsou tři: víra, naděje a láska. VÍRA 1814 Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám svatá Církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se „člověk svobodně odevzdává Bohu“. Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. „Spravedlivý bude živ z víry“ (Řím 1,17). Živá víra „se projevuje láskou“ (Gal 5,6). 1815 Dar víry zůstává v tom, který proti ní nezhřešil. Avšak „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26): není-li víra doprovázena nadějí a láskou, nespojuje věřícího plně s Kristem a nečiní z něho živý úd jeho Těla. 1816 Kristův učedník si nemá jen uchovávat víru a žít z ní, nýbrž ji má i vyznávat, vydávat o ní nebojácně svědectví a šířit ji: „Všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“ Služba a svědectví víry jsou nezbytné pro spásu: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi“ (Mt 10,32-33). NADĚJE 1817 Naděje je božská ctnost, kterou toužíme po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha svatého. „Držme se pevně naděje, kterou vyznáváme, protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal!“ (Žid 10,23). „Toho (svého Ducha) na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – do stali jako dědictví vytoužený věčný život“ (Tit 3,6-7). 1818 Ctnost naděje odpovídá na touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce každého člověka; bere na sebe očekávání, která podněcují lidskou činnost; očišťuje je a zaměřuje k nebeskému království; chrání před malomyslností; je oporou ve všech chvílích opuštěnosti; rozšiřuje srdce v očekávání věčné blaženosti. Vzpruha naděje chrání před sobectvím a vede k radosti z křesťanské lásky. 1819 Křesťanská naděje přejímá a přivádí k plnosti naději Vyvoleného národa, která má svůj původ a vlastní vzor v Abrahámově naději naplněné v Izákovi podle Božích příslibů a očištěné zkouškou oběti. „On přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: „Tak četné bude tvé potomstvo““ (Řím 4,18). 1820 Křesťanská naděje se rozvíjí od počátku Ježíšova kázání při vyhlášení blahoslavenství. Blahoslavenství pozvedají naši naději k nebi jako k nové zaslíbené zemi; ukazují k ní cestu zkouškami, které čekají na Ježíšovy učedníky. Avšak pro zásluhy Ježíše Krista a jeho utrpení nás Bůh uchovává v „naději“, která „neklame“ (Řím 5,5). „(V této naději) máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku (nebeské velesvatyně), kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš“ (Žid 6,19-20). Je rovněž zbraní, která nás chrání v boji o spásu: „My však... buďme... odění pancířem víry a lásky a přilbou naděje ve spásu“ (1 Sol 5,8). Dává nám zakoušet radost i ve zkoušce: „V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví“ (Řím 12,12). Naděje se projevuje a živí modlitbou, zvláště modlitbou Otče náš, která je souhrnem všeho, po čem nám dává naděje toužit. 1821 Můžeme tedy mít naději na nebeskou slávu, kterou Bůh slíbil těm, kteří ho milují a konají jeho vůli. Každý má za všech okolností doufat, že s Boží milostí vytrvá „až do konce“ a dosáhne nebeské radosti jako věčné Boží odměny za dobré skutky vykonané s Kristovou milostí. Církev se modlí v naději, aby „všichni lidé došli spásy“ (1 Tim 2,4). Dychtí po tom, aby byla spojena s Kristem, svým ženichem v nebeské slávě:
LÁSKA 1822 Láska je božská ctnost, kterou milujeme Boha nade všechno pro něho samého, a svého bližního jako sebe z lásky k Bohu. 1823 Ježíš učinil z lásky nové přikázání. Protože miloval své „až do krajnosti“ (Jan 13,1), projevuje lásku, kterou dostává od Otce. Když se učedníci navzájem milují, napodobují Ježíšovu lásku, kterou od něho dostávají. Proto Ježíš říká: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9). A ještě: „To je mé přikázá ní: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). 1824 Láska, plod Ducha a plnost zákona, zachovává přikázání Boha i jeho Syna, Ježíše Krista: „Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce“ (Jan 15,9-10). 1825 Ježíš umřel z lásky k nám, když jsme byli ještě „nepřáteli“ (Řím 5,10). Pán nás žádá, abychom milovali jako on, dokonce i své nepřátele, abychom se stali bližním i toho nejvzdálenějšího, abychom milovali děti a chudé jako jeho samého.
1826 „Lásky však kdybych neměl, nejsem nic,“ říká ještě apoštol. A všechny výsady, služba, dokonce i ctnosti... bez lásky „nic neprospějí“ (1 Kor 13,1-4). Láska je nejdůležitější ze všech ctností. Je první božskou ctností: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska“ (1 Kor 13,13). 1827 Cvičení se ve všech ctnostech je oživováno a podněcováno láskou. Ta totiž je „svorník dokonalosti“ (Kol 3,14); je formou ctností; člení je a dává jim řád; je zdrojem i cílem jejich prožívání v křesťanské praxi. Božská ctnost lásky zaručuje a tříbí naši lidskou schopnost milovat. Povznáší ji k nadpřirozené dokonalosti božské lásky. 1828 Vede-li křesťan mravný život oživovaný láskou, dává mu to duchovní svobodu Božích dětí. Nestojí před Bohem jako nějaký otrok, plný otrockého strachu, ani jako námezdník shánějící plat, ale jako syn, který odpovídá na lásku toho, který nás „miloval dříve“ (1 Jan 4,19):
1829 Plody lásky jsou radost, pokoj a milosrdenství; láska vyžaduje velkodušnost a bratr ské napomínání; je vlídností; vzbuzuje vzájemnost, projevuje se nezištností a štědrostí; je přátelstvím a společenstvím:
III. Dary a plody Ducha svatého 1830 Oporou mravního života křesťana jsou dary Ducha svatého. Jsou to trvalé dispozice, které příznivě uzpůsobují člověka, aby byl ochoten jednat podle hnutí Ducha svatého. 1831 Je sedm darů Ducha svatého, jsou to: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží. Ve své plnosti přísluší Kristu, Davidovu Synu. Doplňují a přivádějí k dokonalosti ctnosti těch, kteří je přijímají. Činí věřící ochotnými pohotově poslechnout božských vnuknutí.
1832 Plody Ducha jsou dokonalosti, které Duch svatý v nás utváří jako prvotiny věčné slávy. Tradice Církve jich vypočítává dvanáct: „láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota“ (Gal 5,22-23 Vulg.). Souhrn 1833 Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro. 1834 Lidské ctnosti jsou ustálené sklony rozumu a vůle, které řídí naše skutky, vnášejí řád do našich vášní a usměrňují naše chování podle rozumu a víry. Mohou být seskupeny kolem čtyř základních ctností: kterými jsou: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost. 1835 Moudrost uzpůsobuje praktický rozum k tomu, aby za všech okolností rozeznával naše pravé dobro a volil přiměřené prostředky k jeho konání. 1836 Spravedlnost spočívá v trvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří. 1837 Statečnost zajišťuje rozhodnost v obtížích a vytrvalost v úsilí o dobro. 1838 Mírnost zmírňuje přitažlivost smyslových rozkoší a činí nás schopným vyrovnaně užívat stvořená dobra. 1840 Božské ctnosti příznivě uzpůsobují křesťany, aby žili v důvěrném vztahu k Nejsvětější Trojici. Původem, důvodem i předmětem božských ctností je Bůh poznávaný vírou, v něhož doufáme a kterého milujeme pro něho samého. 1842 Vírou věříme v Boha a ve všechno, co zjevil a co svatá Církev předkládá k věření. 1843 Nadějí toužíme a s pevnou důvěrou očekáváme od Boha věčný život a milosti, abychom si tento život zasloužili. 1844 Láskou milujeme Boha nade vše a svého bližního z lásky k Bohu jako sebe. Neboť láska „je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14) a je formou všech ctností. 1845 Sedm darů Ducha svatého, které dostávají křesťané, jsou: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží. 8. ČLÁNEK HŘÍCH I. Milosrdenství a hřích 1846 Evangelium nám v Ježíši Kristu zjevuje milosrdenství Boha vůči hříšníkům. Anděl to oznamuje Josefovi: „Dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Totéž lze říci o Eucharistii, svátosti vykoupení: „Neboť to je má krev (nové) smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28). 1847 „Bůh, který nás stvořil bez nás, nechtěl nás spasit bez nás.“Přijmout jeho milosrdenství od nás vyžaduje, abychom přiznali své viny. „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, (že se dopouštíme) hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý“ (1 Jan 1,8-9). 1848 Jak tvrdí svatý Pavel: „Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost.“ Aby milost vykonala své dílo, musí odhalit hřích, aby obrátila naše srdce a dala nám „ospravedlnění, které vede k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána“ (Řím 5,20-21). Jako lékař, který vyšetřuje ránu, než ji začne léčit, tak Bůh vrhá svým Slovem a svým Duchem na hřích jasné světlo.
II. Definice hříchu 1849 Hřích je provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí; je to přestupek proti pravé lásky k Bohu a bližnímu způsobený zvráceným lpěním na určitých věcech. Hřích zraňuje lidskou přirozenost a vážně narušuje lidskou solidaritu. Byl definován jako „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“. 1850 Hřích je urážka Boha: „Proti tobě samému jsem hřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé“ (Ž 51,6). Hřích se vzpírá Boží lásce k nám a oddaluje od ní naše srdce. Je neposlušností jako prvotní hřích, je vzpourou proti Bohu, protože člověk chce být „jako Bůh“ (Gn 3,5) tím, že zná a stanoví, co je dobré a co je zlé. Hřích je tedy „sebeláska až k pohrdání Bohem“. Kvůli takovému pyšnému sebevyvyšování je hřích pravým opakem poslušnosti Ježíše, který uskutečňuje spásu. 1851 A právě v utrpení, v němž byl hřích přemožen Kristovým milosrdenstvím, ukáže hřích ve svrchované míře svou násilnost a svou mnohonásobnost: nevěra, vražedná zášť, odmítnutí a posměch ze strany předáků i lidu, zbabělost Piláta a krutost vojáků, Jidášova zrada, tak tíživá pro Ježíše, Petrovo zapření, opuštění od učedníků. Nicméně právě v hodině temnot a vlády knížete tohoto světa se Kristova oběť skrytě stává pramenem, z něhož bude nevyčerpatelně vyvěrat odpuštění našich hříchů. III. Rozmanitost našich hříchů 1852 Rozmanitost hříchů je veliká. Písmo uvádí několik seznamů hříchů. List ke Galaťanům staví skutky těla proti ovoci Ducha: „K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to (ještě jednou): lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království“ (Gal 5,19-21). 1853 Hříchy lze rozdělovat podle jejich předmětu, jako se to dělá u každého lidského skutku, nebo podle ctností, jejichž jsou opakem, ať už přemírou nebo nedostatkem, anebo podle přikázání, proti nimž se staví. Lze je také rozdělit podle toho, zda se týkají Boha, bližního nebo nás samých; mohou se rozlišovat duchovní a tělesné hříchy, nebo také hříchy myšlením, slovem, skutkem a opomenutím. Podle Pánova učení je kořen hříchu v srdci člověka, v jeho svobodné vůli. „Neboť ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání. To jsou věci, které člověka poskvrňují“ (Mt 15,19-20). Srdce je sídlem lásky, zdroj dobrých a čistých skutků, které jsou hříchem zraňovány. IV. Závažnost hříchu: smrtelný a všední hřích 1854 Je vhodné hodnotit hříchy na základě jejich závažnosti. V Tradici Církve se prosadilo rozlišování mezi smrtelným a všedním hříchem, které je nastíněno již v Písmu. Zkušenost lidí toto rozlišení potvrzuje. 1855 Smrtelný hřích ničí v srdci člověka lásku těžkým porušením Božího zákona; odvrací člověka od Boha, který je jeho posledním cílem a jeho blažeností, a to tím, že dává přednost nižšímu dobru před ním. Všední hřích ponechává lásku „naživu“, ačkoliv ji uráží a zraňuje. 1856 Protože smrtelný hřích v nás zasáhne životní zdroj, kterým je láska, vyžaduje náprava nový zásah Božího milosrdenství a obrácení srdce, které se obvykle uskutečňuje ve svátosti smíření:
1857 Hřích se stává smrtelným, když při něm spolupůsobí tři podmínky: „Hříchem smrtelným je skutek, který má za předmět závažnou věc, je spáchán s plným vědomím a svobodným souhlasem.“ 1858 Závažná věc je upřesněna deseti přikázáními podle odpovědi, kterou dal Ježíš bohatému mladíkovi: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku“ (Mk 10,19). Závažnost hříchů je větší nebo menší: vražda je závažnější než krádež. Je třeba brát v úvahu také postižené osoby: násilí páchané na rodičích je samo sebou mnohem těžší, než násilí páchané na cizím člověku. 1859 Aby hřích byl smrtelný, musí ho člověk spáchat s plným vědomím a s plným souhlasem. Při páchání smrtelného hříchu se předpokládá poznání hříšnosti skutku a vědomí, že skutek odporuje Božímu zákonu. Kromě toho se vyžaduje dostatečně svobodný souhlas, aby rozhodnutí bylo opravdu osobní. Jestliže pachatel předstírá nevědomost a tvrdost srdce, nezmenšuje tím dobrovolný ráz hříchu, ale naopak jej ještě zvětšuje. 1860 Nedobrovolná nevědomost může zmírnit, ne-li zrušit odpovědnost za těžkou vinu. Předpokládá se však, že není nikdo, kdo by neznal zásady mravního zákona, které jsou vepsány do svědomí každého člověka. Hnutí smyslnosti, vášně mohou podobně oslabit dobrovolný a svobodný ráz viny; stejně jako vnější nátlak nebo patologické poruchy. Zlomyslně spáchaný hřích s vědomou volbou zla je však hřích nejtěžší. 1861 Smrtelný hřích je v radikální možnosti lidské svobody jako sama láska. Důsledkem smrtelného hříchu je ztráta lásky a posvěcující milosti, totiž stavu milosti. Není-li napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobí vyloučení z Kristova království a věčnou smrt v pekle. Naše svoboda má vskutku moc udělat definitivní nezvratná rozhodnutí. Nicméně úsudek o lidech musíme ponechat Boží spravedlnosti a milosrdenství, i když můžeme usoudit, že nějaký skutek je sám o sobě těžkým hříchem. 1862 Člověk se dopustí lehkého hříchu, nedodrží-li v nepříliš závažné věci míru, předepsanou mravním zákonem, nebo když neuposlechne mravního zákona v závažné věci, avšak bez plného vědomí a bez svého naprostého souhlasu. 1863 Lehký hřích oslabuje lásku; projevuje nezřízenou náklonnost ke stvořeným věcem; je překážkou v pokroku duše při cvičení ve ctnostech a při konání mravního dobra; zaslu huje časné tresty. Vědomý všední hřích, který zůstal bez lítosti, nás disponuje ke spáchání smrtelného hříchu. Nicméně všední hřích nás nestaví proti Boží vůli a Božímu přátelství; neruší smlouvu s Bohem. Člověk ho může s Boží milostí napravit. „Nezbavuje posvěcující milosti, Božího přátelství, lásky, tedy ani věčné blaženosti.“
1864 „Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nedojde odpuštění na věky, ale bude vinen věčným hříchem“ (Mk 3,29). Boží milosrdenství nezná hranic, když však je někdo vědomě odmítá prostřednictvím lítosti přijmout, odmítá odpuštění vlastních hříchů a spásu nabídnutou Duchem svatým. Taková zatvrzelost může vést k definitivní nekajícnosti a k věčné záhubě. V. Šíření hříchu 1865 Hřích strhává ke hříchu; opakováním týchž skutků plodí neřest. Z toho vyplývají zvrácené náklonnosti, které zatemňují svědomí a zkreslují konkrétní hodnocení dobra a zla. Takovým způsobem má hřích tendenci se šířit a upevňovat, ale nemůže zničit až do základů mravní smysl. 1866 Neřesti mohou být seřazeny souběžně se ctnostmi, jejichž jsou opakem, nebo mohou být spojeny s hlavními hříchy, které křesťanská zkušenost rozlišuje podle Jana Kassiána a svatého Řehoře Velikého. Nazývají se hlavní, protože plodí jiné hříchy, jiné neřesti. Jsou to: pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost nebo zahálčivost. 1867 Katechetická tradice také připomíná, že existují „hříchy do nebe volající“. Volají k nebi: krev Ábela; sodomský hřích; nářek utiskovaného lidu v Egyptě; nářek cizince, vdovy a sirotka; nespravedlnost vůči zaměstnanci (najaté osobě). 1868 Hřích je osobní skutek. Kromě toho máme odpovědnost za hříchy, které spáchali jiní, když při nich spolupracujeme:
1869 Tak hřích dělá z lidí spoluviníky druhých a působí, že mezi nimi vládne žádostivost, násilí a nespravedlnost. Hříchy vedou ke vzniku společenských poměrů a institucí, které jsou v protikladu k Boží dobrotě. „Struktury hříchu“ jsou výrazem a důsledkem osobních hříchů. Přivádějí své oběti k tomu, aby samy páchaly zlo. V analogickém smyslu vytvářejí „sociální hřích“. Souhrn 1870 „Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství“ (Řím 11,32). 1871 Hřích je „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“. Je to urážka Boha. Staví se proti Bohu neposlušností, která je protikladem Kristovy poslušnosti. 1872 Hřích je skutek proti rozumu. Zraňuje přirozenost člověka a vážně narušuje lidskou solidaritu. 1873 Kořen všech hříchů je v lidském srdci. Druhy hříchů a jejich závažnost se měří hlavně podle jejich předmětu. 1874 Spáchat smrtelný hřích znamená volit úmyslně, to je vědomě a dobrovolně, skutek, který je ve vážném protikladu k Božímu zákonu a poslednímu cíli člověka. Smrtelný hřích v nás ničí lásku, bez níž je nemožná věčná blaženost. Když hříšník tohoto hříchu nelituje, odsuzuje se k věčné smrti. 1875 Všední hřích představuje mravní nepořádek, lze ho napravit láskou, kterou v nás tento hřích nechává „naživu“. 1876 Opakování hříchů, i všedních, plodí neřesti, mezi něž jsou zahrnuty i hlavní hříchy. Obsah: "Katechismus Katolické Církve" Stažení: "Katechismus Katolické Církve" Zdroj: web.katolik.cz
Doporučit tuto stránku příteli!
|
|
|
|
|
|
