Katechismus Katolické Církve - Lidské společenství Katechismus Katolické Církve. KKC.
Já jsem Pán, tvůj Bůh: Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.                Nevezmeš jména Božího nadarmo.                Pomni, abys den sváteční světil.                Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.                Nezabiješ.                Nesesmilníš.                Nepokradeš.                Nepromluvíš křivého svědectví.                Nepožádáš manželky bližního svého.                Nepožádáš statku bližního svého.               
czKřesťanský portál

Křesťanské zdroje

 
Lidské společenství
   

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"


TŘETÍ ČÁST - ŽIVOT V KRISTU (1691-2257)

PRVNÍ ODDÍL - POVOLÁNÍ ČLOVĚKA: ŽIVOT V DUCHU 1699-2051

Druha kapitola

Lidské společenství 1877-1948

1877 Lidstvo je povoláno, aby učinilo zjevným obraz Boha a aby samo bylo přeměněno k obrazu jednorozeného Syna Otce. Toto povolání má osobní rysy, protože každý je povolán, aby vstoupil do božské blaženosti; ale zároveň se týká i lidského společenství jako celku.

1. ČLÁNEK

OSOBA A SPOLEČNOST

I. Společenský ráz lidského povolání

1878 Všichni lidé jsou povoláni k témuž cíli, kterým je sám Bůh. Existuje jistá podobnost mezi spojením božských Osob a bratrstvím, které lidé mají mezi sebou vytvářet v pravdě a lásce. Láska k bližnímu je neoddělitelná od lásky k Bohu.

1879 Lidská osoba potřebuje společenský život, který není pro člověka jen něco přidané ho, nýbrž je to požadavek jeho přirozenosti. Člověk rozvíjí své možnosti stykem s ostatními, vzájemnými službami a rozhovorem s bratřími, a tak odpovídá na své povolání.

1880 Společnost je souhrn osob organicky spojených jednotícím principem, který každou z nich přesahuje. Společnost, jako shromáždění viditelné a zároveň duchovní, trvá v čase: je dědičkou minulosti a připravuje budoucnost. Díky ní se každý člověk stává „dědicem“ a dostává „hřivny“, které obohacují jeho osobnost a které mají přinášet plody. Právem má být každý oddán společenství, k němuž přísluší, a má si vážit představitelů pověřených starat se o obecné dobro.

1881 Každé společenství se definuje na základě svého cíle, a proto musí zachovávat svá zvláštní pravidla; přitom však „lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem i cílem všech společenských institucí“.

1882 Určitá společenství, jako rodina a občanská společnost, která odpovídají bezprostředněji přirozenosti člověka, jsou pro něho nutná. Aby se podporovala účast co největšího počtu osob na společenském životě, je třeba povzbuzovat vznik sdružení a institucí „s hospodářskými, kulturními, sociálními, sportovními, rekreačními, živnostenskými a politickými cíli, a to jak v rámci [národního] společenství, tak na světové úrovni“. Taková „socializace“ vyjadřuje taktéž přirozený sklon lidských bytostí sdružovat se k dosažení cílů, které přesahují schopnosti jednotlivce, a rozvíjí osobní dary, zvláště ducha iniciativy a smysl pro odpovědnost, a napomáhá zajišťovat lidská práva.

1883 Socializace přináší také nebezpečí. Příliš pronikavý zásah státu může ohrožovat svobodu a osobní iniciativu. Církev vypracovala zásadu nazývanou „subsidiarita“. Podle této zásady „nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho“.

1884 Bůh si nechtěl vyhradit výkon všech mocí jen pro sebe. Přiděluje každému tvoru takovou roli, kterou je s to vykonávat podle schopností vlastních jeho přirozenosti. Tento způsob vlády má být napodobován ve společenském životě. Boží počínání při řízení světa, které svědčí o jeho velmi hluboké úctě k lidské svobodě, by mělo inspirovat moudrost těch, kteří vládnou lidským společenstvím. Mají si totiž počínat jako služebníci Boží prozřetelnosti.

1885 Zásada subsidiarity odporuje všem formám kolektivismu. Klade meze státním zásahům. Zaměřuje se na sladění vztahů mezi jednotlivci a společností. Směřuje k nastolení opravdového mezinárodního řádu.

II. Obrácení a společnost

1886 Společnost je nezbytná k uskutečnění lidského povolání. K dosažení tohoto cíle je nutno respektovat správnou stupnici hodnot, která by stavěla „vnitřní a duchovní stránky nad hmotné a pudové“.

„Na lidské soužití je nutno se dívat především jako na skutečnost duchovního řádu. Je totiž výměnou poznatků ve světle pravdy, výkonem práv a plněním povinností; úsilím o mravní dobro a společnou, ušlechtilou radostí z krásy ve všech jejích oprávněných projevech; trvalou ochotou sdílet jedni druhým to nejlepší ze sebe; společnou dychtivostí po duchovním obohacení. Takové hodnoty mají oživovat a usměrňovat kulturní činnost, hospodářský život, společenské zřízení, hnutí a politické režimy, zákonodárství a všechny jiné výrazy spole čenského života v jeho neustálém vývoji.“

1887 Zamění-li se prostředek za cíl, vede to k tomu, že je hodnota cíle přisouzena tomu, co je pouze prostředkem k dosažení cíle. Tato záměna stejně jako tendence považovat osoby za pouhé prostředky k nějakému cíli vedou ke vzniku nespravedlivých struktur, které „ztěžují křesťanské chování v souladu s přikázáními božského Zákonodárce a často je prakticky znemožňují“.

1888 Je tedy třeba burcovat duchovní i mravní schopnosti lidí a požadovat jejich stálé vnitřní obrácení, aby bylo dosaženo společenských změn, které lidem opravdu slouží. Přednost, která se dává obrácení, však nejen nevylučuje, ale naopak ukládá povinnost postarat se o vhodnou nápravu institucí a životních podmínek, kdykoliv svádějí k hříchu, tak aby se přizpůsobily zásadám spravedlnosti a podporovaly dobro, místo aby mu překážely.

1889 Bez pomoci milosti by lidé neuměli „rozpoznat úzkou stezku mezi zbabělostí, která vede ke zlu, a násilím, které si sice namlouvá, že proti zlu bojuje, ve skutečnosti je však zhoršuje“. Ta úzká stezka je cesta lásky k Bohu a k bližnímu. Láska je největším sociál ním přikázáním. Respektuje druhé i jejich práva. Vyžaduje, aby se jednalo spravedlivě, a jen ona nás k tomu uschopňuje. Láska je podnětnou silou života, který se dává: „Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho“ (Lk 17,33).

Souhrn

1890 Existuje jistá podobnost mezi spojením božských Osob a mezi bratrstvím, které mají lidé mezi sebou nastolit.

1891 Aby se lidská osoba rozvíjela v souladu se svou přirozeností, potřebuje společenský život. Určitá společenství, jako rodina a občanská společnost, odpovídají bezprostředněji lidské přirozenosti.

1892 „Lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem i cílem všech společenských institucí.“

1893 Je třeba povzbuzovat širokou a dobrovolnou účast ve sdruženích a institucích.

1894 Podle zásady subsidiarity nesmí ani stát, ani větší společnosti přebírat iniciativu a zodpovědnost osob a menších nižších společenských útvarů.

1895 Společnost má usnadňovat uskutečňování ctností, a nikoli mu překážet. Je třeba, aby se k tomu podněcovala správnou stupnicí hodnot.

1896 Tam, kde hřích převrací společenské ovzduší, je třeba burcovat k obrácení srdcí a k přijetí Boží milosti. Láska pobízí ke správným reformám. Otázky společenského života se nedají řešit bez evangelia.

2. ČLÁNEK

ÚČAST NA SPOLEČENSKÉM ŽIVOTĚ

I. Autorita

1897 „Soužití mezi lidskými bytostmi nemůže být uspořádané a plodné, není-li v něm právoplatná autorita, která zajišťuje pořádek a stará se dostatečným způsobem o společ né dobro.“ „Autoritou“ nazýváme vlastnost, jejíž mocí osoby nebo instituce vyhlašují zákony, dávají lidem rozkazy a očekávají od nich, že je budou poslouchat.

1898 Každá lidská společnost potřebuje nějakou autoritu, která ji řídí. Taková autorita má svůj základ v lidské přirozenosti. Je nezbytná k jednotě občanské společnosti. Jejím úkolem je všemožně zabezpečovat obecné blaho společnosti.

1899 Autorita, jakou požaduje mravní řád, pochází od Boha: „Každý se má podřídit vyšší moci, která vládne, neboť není moci, která by nepocházela od Boha. Ty, které jsou, od Boha jsou zřízeny. Když se tedy někdo staví proti (vládnoucí) moci, staví se proti řádu, který dal Bůh. Kdo se tomu vzpírá, sám na sebe svolává odsouzení“ (Řím 13,1-2).

1900 Povinná poslušnost všem ukládá, aby si patřičně vážili autority a prokazovali jí úctu, která ji patří, a vděčnost a přívětivost, podle zásluh, i těm osobám, které vykonávají její úřad.

Svatému papeži Klementu Římskému vděčíme za nejstarší církevní modlitbu za politické a vládní představitele:

„Pane, dej jim zdraví, pokoj, svornost a vytrvalost, aby mohli bez překážky vykonávat svrchovanou moc, kterou jsi jim udělil. Ty, Pane, nebeský králi věků, dáváš lidským synům slávu, čest a moc nad zemí. Proto řiď, Pane, jejich rozhodování, aby konali, co je dobré a co je ti milé; kéž tak mohou vykonávat moc, kterou jsi jim udělil, zbožně, pokojně a ušlechtile, aby byli hodni tvého milosrdenství.“

1901 Jestliže autorita odkazuje na řád stanovený Bohem, „je určení způsobu vlády a výběr vedoucích činitelů ponechán svobodné volbě občanů“.

Rozmanitost politických režimů je mravně přípustná, jen když tyto režimy přispívají k oprávněnému dobru společnosti, která je přijímá za vlastní. Režimy, jejichž povaha odporuje přirozenému zákonu, veřejnému pořádku a základním právům osob, nemohou uskutečňovat společné dobro národů, jimž se vnutily.

1902 Autorita neodvozuje svou mravní právoplatnost sama od sebe. Nemá jednat tyransky, ale má pracovat pro společné dobro jako „mravní síla, která se opírá o svobodu a o vědomí odpovědnosti za přijaté povinnosti a úkoly“.

„Lidské zákonodárství nabývá charakter zákona pouze v té míře, v jaké se shoduje se zdravým rozumem; z toho je zřejmé, že odvozuje svou moc z věčného zákona. V té míře, v jaké by se vzdálilo od rozumu, by se mělo prohlásit za nespravedlivé, protože by nesplňovalo pojem zákona: byl by to spíše jistý způsob násilí.“

1903 Autorita je vykonávána právoplatně jen tehdy, jestliže usiluje o obecné dobro dané skupiny a jestliže používá k dosažení tohoto dobra mravně dovolených prostředků. Stane-li se, že vládcové vydají nespravedlivé zákony nebo učiní opatření protivící se mravnímu řádu, nejsou taková nařízení pro svědomí závazná. „V takovém případě autorita přestává být sama sebou a zvrhává se ve zvůli.“

1904 „Je lépe, je-li když každá moc je vyrovnávána jinými úřady a oblastmi kompetence, které nepřekračují své zákonné hranice. Je to princip právního státu, v němž vládne zákon, a nikoli lidská svévole.“

II. Obecné blaho

1905 V souladu se společenskou přirozeností člověka má dobro každého jednotlivce nutně vztah k obecnému blahu. Obecné blaho tedy nemůže být definováno, leč ve vztahu k lidské osobě:

„Nežijte osamoceni, uzavřeni do sebe, jako byste už byli utvrzeni ve spravedlnosti; naopak společně se, abyste hledali to, co napomáhá k blahu všech.“

1906 Obecným blahem se má rozumět „souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“. Obecné blaho se týká života všech. Od každého jednotlivce a mnohem více od těch, kteří vykonávají vedoucí funkci (autoritu), vyžaduje rozvážnost. Obsahuje tři podstatné prvky:

1907 Na prvním místě předpokládá respektování osoby jako takové. Ve jménu obecného blaha je veřejná moc zavázána respektovat základní a nezadatelná práva lidské osoby. Společnost je povinna dovolit každému svému členu uskutečnit své vlastní povolání. Obecné blaho spočívá zvláště v podmínkách pro uplatňování přirozených svobod, které jsou nezbytné pro plný rozvoj lidského povolání: tedy v právu „na jednání podle správných příkazů svého svědomí, na ochranu soukromého života a na spravedlivou svobodu i ve věcech náboženských“.

1908 Na druhém místě obecné blaho vyžaduje společenský blahobyt a rozvoj skupiny samé. Rozvoj je souhrnem všech sociálních povinností. Jistě, vládní moc musí rozhodovat ve jménu obecného blaha mezi různými jednotlivými zájmy. Musí však každému zpřístupnit to, co tento jedinec potřebuje, aby mohl vést opravdu lidský život: potravu, oblečení, zdraví, práci, výchovu a kulturu, pravdivou informaci, právo založit si rodinu, atd.

1909 Obecné blaho zahrnuje konečně mír, to znamená stálost a bezpečnost spravedlivého řádu. Předpokládá tedy, že veřejná moc zaručuje čestnými prostředky bezpečnost společnosti i jejích členů. Ta je základem práva na oprávněnou osobní i kolektivní obranu.

1910 Jestliže každé lidské společenství je nositelem obecného blaha, které mu dovoluje být tím, za co se považuje, nachází své nejplnější uskutečnění v politickém společenství. Úkolem státu je hájit a podporovat obecné blaho občanské společnosti, občanů a jejich sdružení.

1911 Vzájemná závislost lidí se zvětšuje. Krok za krokem se rozšiřuje na celou zemi. Jednota lidské rodiny, která shromažďuje bytosti mající stejnou přirozenou důstojnost, zahrnuje celosvětové obecné blaho. To vyžaduje takovou organizaci společenství národů, aby umožňovala „starat se o uspokojování různých potřeb lidí jak v oblasti společenského života, do níž patří výživa, zdraví, výchova..., tak v některých zvláštních podmínkách, které mohou někde vzniknout..., mírnit útrapy uprchlíků… nebo i pomáhat vystěhovalcům a jejich rodinám“.

1912 Obecné blaho je vždy zaměřeno na rozvoj osob: „Uspořádání věcí má být podřízeno řádu osob, a ne naopak.“ Takové uspořádání se zakládá na pravdě, buduje se ve spravedlnosti a je oživováno láskou.

III. Odpovědnost a participace (spoluúčast)

1913 Participace je dobrovolné a velkodušné zapojení osoby do sociálního dění. Je nutné, aby se všichni – každý podle místa, které zaujímá, a úlohy, kterou zastává – podíleli na vzestupu obecného blaha. Tato povinnost je zakořeněna v důstojnosti lidské osoby.

1914 Participace se uskutečňuje především tím, že se člověk stará o ty oblasti, v nichž na sebe bere osobní zodpovědnost: skrze péči, s níž se věnuje výchově vlastní rodiny, skrze svědomitost, s níž koná svou práci, se podílí na blahu druhých i společnosti.

1915 Občané se mají, pokud je to možné, činně účastnit veřejného života. Způsoby takové účasti mohou být v různých zemích a v různých kulturách různé. „Zaslouží chválu, jak některé národy umožňují co největší části občanů podíl na řízení veřejných záležitostí v opravdové svobodě.“

1916 Participace všech na uskutečňování obecného blaha vyžaduje, jako každá mravní povinnost, neustále obnovované obrácení společenských spolučinitelů. Podvod a jiná obcházení, jimiž se někteří vyhýbají zákonným omezením a sociálním povinnostem, je třeba rozhodně odsoudit, protože jsou neslučitelné s požadavky spravedlnosti. Je třeba se podporovat instituce, které slouží ke zlepšení životních podmínek lidí.

1917 Je povinností těch, kteří vykonávají vládní funkce, aby upevňovali hodnoty, které budí důvěru členů skupiny a podněcují je, aby se dali do služby svým bližním. Spoluúčast na životě společnosti začíná od výchovy a vzdělání. „Právem můžeme předpokládat, že budoucnost lidstva je v rukou těch, kteří jsou schopni předat budoucím generacím důvody k životu a naději.“

Souhrn

1918 „Každý se má podřídit vyšší moci, která vládne, neboť není moci, která by nepocházela od Boha. Ty, které jsou, od Boha jsou zřízeny“ (Řím 13,1).

1919 Každé lidské společenství potřebuje autoritu (vládní moc), aby se uchovalo a rozvíjelo.

1920 „Stát a veřejná moc mají svůj základ v lidské přirozenosti, a proto patří k Bohem stanovenému řádu.“

1921 Autorita je vykonávána právoplatným způsobem, jestliže se věnuje uskutečňování obecného blaha společnosti. K jeho dosažení musí užívat prostředky mravně přijatelné.

1922 Rozmanitost politických zřízení je oprávněná, pod podmínkou, že přispívají k blahu společenství.

1923 Politická autorita má být vykonávána v mezích mravního řádu a má zaručovat podmínky pro uplatňování svobody.

1924 Obecné blaho je „souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“.

1925 Obecné blaho obsahuje tři podstatné prvky: respektování a rozvíjení základních práv osoby; blahobyt a rozvoj duchovních i časných dober společnosti; pokoj a bezpečnost skupiny i jejích členů.

1926 Důstojnost lidské osoby zahrnuje úsilí o obecné blaho. Každý má povinnost starat se o zakládání a podporování institucí, které zlepšují životní podmínky lidí, a má je podporovat.

1927 Úkolem státu je obhajovat a podporovat obecné blaho občanské společnosti. Obecné blaho celé lidské rodiny vyžaduje organizaci mezinárodní společnosti.

3. ČLÁNEK

SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST

1928 Společnost zajišťuje sociální spravedlnost, když vytváří podmínky, které umožňují sdružením i jednotlivcům dosahovat toho, nač mají právo podle své přirozenosti a svého povolání. Sociální spravedlnost je spojena s obecným blahem a výkonem vládní moci.

I. Respektování lidské osoby

1929 Nelze dosáhnout sociální spravedlnosti, jestliže není respektována transcendentní důstojnost člověka. Osoba je poslední cíle společnosti a společnost je k ní zaměřena.

„Stvořitel nám svěřil obranu a rozvíjení důstojnosti lidské osoby; mužové a ženy jsou za všech podmínek v dějinách za tuto důstojnost přísně odpovědni a jsou jejími dlužníky.“

1930 Respektování lidské osoby předpokládá respektování práv, která vyvěrají z její důstojnosti jakožto tvora. Tato práva jsou starší než společnost a jsou jí uložena. Jsou základem mravní oprávněnosti každé autority: společnost, která je znevažuje nebo je odmítá uznat ve svém pozitivním zákonodárství, podrývá vlastní mravní oprávněnost. Chybíli takové respektování, vládní moc se musí opírat o sílu nebo o násilí, aby si vynutila poslušnost svých poddaných. Je úkolem Církve připomínat tato práva lidem dobré vůle a rozlišovat je od protiprávních nebo falešných nároků.

1931 Respektování lidské osoby vychází z dodržování zásady: „Každý musí považovat bližního, nikoho nevyjímaje, za druhé „já“, a mít ohled především na jeho život a prostředky nutné k životu důstojnému člověka.“

Žádné zákonodárství není s to samo o sobě odstranit obavy, předsudky, pyšné a sobecké chování, které překážejí ve vytváření opravdu bratrské společenství. Podobná chování se překonává jen láskou, která vidí v každého člověku „bližního“, bratra.

1932 Povinnost stát se bližním druhých a činně jim sloužit se stává ještě naléhavější, když někdo v jakémkoliv ohledu trpí nouzi. „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nepatrných bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).

1933 Tutéž povinnost máme i k těm, kteří smýšlejí nebo jednají jinak než my. Kristovo učení jde tak daleko, že požaduje odpustit i urážky. Vztahuje přikázání lásky Nového zákona i na všechny nepřátele. Osvobození v duchu evangelia je neslučitelné se záští k nepříteli jako k osobě, ne však s nenávistí ke zlu, které nepřítel páchá.

II. Rovnost a rozdíly mezi lidmi

1934 Všichni lidé, stvoření k obrazu jediného Boha a obdaření stejnou rozumovou duší, mají stejnou přirozenost a stejný původ. Vykoupení Kristovou obětí, jsou všichni povoláni k účasti na téže božské blaženosti: všichni tedy mají stejnou důstojnost.

1935 Rovnost mezi lidmi spočívá v podstatě v jejich osobní důstojnosti a v právech, která z ní vyplývají:

„Je třeba překonat a odstranit jakýkoliv druh sociální nebo kulturní diskriminace v základních právech člověka z důvodů pohlaví, rasy, barvy, společenského postavení, jazyka nebo náboženství, poněvadž odporuje Božímu záměru.“

1936 Když člověk přichází na svět, nemá k dispozici všechno, co potřebuje k rozvoji svého tělesného a duchovního života. Potřebuje druhé lidi. Projevují se rozdíly související s věkem, fyzickými schopnostmi, intelektuálními nebo mravními vlohami, s výhodami získanými stykem s jinými lidmi, s rozdělením bohatství. „Hřivny“ nejsou rozděleny rovnoměrně.

1937 Takové rozdíly zapadají do plánu Boha, který chce, aby každý dostával od druhých, co potřebuje, a aby se ti, kteří mají zvláštní „hřivny“, dělili o jejich plody s těmi, kteří je potřebují. Rozdíly povzbuzují a často zavazují osoby k velkodušnosti, laskavosti a sdílení; vybízejí kultury k vzájemnému obohacování:

„Nedávám všechny ctnosti každému stejně... Většinou je rozděluji tak, že jednomu dám tu, druhému jinou... Někomu dám zvláště lásku, jinému spravedlnost, jinému pokoru a někomu živou víru... A pokud se týká časných statků, věcí nutných k lidskému životu, ty jsem rozdělil mnohem nerovnoměrněji a nechtěl jsem, aby každý vlastnil všechno, co potřebuje, aby tak lidé měli příležitost prokazovat skutky lásky jeden druhému... Chtěl jsem, aby jeden měl zapotřebí druhého a aby všichni byli mými služebníky při rozdílení milostí a darů, které dostali ode mne.“

1938 Existují také nespravedlivé rozdíly, které postihují milióny mužů i žen. Ty jsou v jasném rozporu s evangeliem:

„Rovná důstojnost osob vyžaduje, aby se dospělo k lidštějším a spravedlivým životním pod mínkám. Přílišné hospodářské a sociální nerovnosti mezi jednotlivými členy nebo národy jedné lidské rodiny působí pohoršení a odporují sociální spravedlnosti, slušnosti, důstojnosti lidské osoby i společenskému a mezinárodnímu míru.“

III. Lidská solidarita

1939 Zásada solidarity, označovaná také jménem „přátelství“ nebo „sociální láska“, je přímým požadavkem lidského a křesťanského bratrství:

„Dnes je velmi rozšířený omyl zapomínat na zákon lidské solidarity a lásky, předepsaný a uložený jak původním společenstvím a rovností rozumové přirozenosti vlastní všem lidem, ať patří ke kterémukoliv národu, tak obětí, kterou přinesl Ježíš Kristus na oltáři kříže nebeskému Otci za hříšné lidstvo.“

1940 Solidarita se projevuje především v rozdělení majetku a odměně za práci. Předpokládá také úsilí o spravedlivější společenský řád, v němž by mohla být napětí lépe překonávána a rozpory snadněji řešeny vzájemnou dohodou.

1941 Sociálně-hospodářské problémy lze rozřešit jen za pomoci všech forem solidarity: vzájemné solidarity mezi chudými, solidarity mezi bohatými a chudými, mezi dělníky, mezi zaměstnavateli a zaměstnanci v podniku, solidarity mezi národy a mezi lidmi. Mezinárodní solidarita je požadavek mravního řádu. Na ní závisí částečně světový mír.

1942 Ctnost solidarity přesahuje oblast hmotných dober. Tím, že Církev šířila duchovní dobra víry, podporovala navíc rozvoj hmotného blahobytu, kterému často otevírala nové cesty. Tak se během staletí naplňovala slova Pána: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,33):

„Po dva tisíce let žije a mohutní v duši Církve vědomí, které pohánělo a ještě pohání až k hrdinství lásky mnichy obdělávající půdu, osvoboditele otroků, ošetřovatele nemocných a ty, kteří přinášejí víru, civilizaci, kulturu všem generacím a všem národům, aby vytvářeli takové společenské podmínky, které by všem umožňovaly život hodný člověka a křesťana.“

Souhrn

1943 Společnost zajišťuje společenskou spravedlnost tím, že vytváří podmínky, které umožňují sdružením a jednotlivcům dosáhnout toho, nač mají právo.

1944 Respektování lidské osoby vede k tomu, aby člověk považoval druhého za „sobě rovného“. To vyžaduje respektování základních lidských práv, která mají původ ve vnitřní důstojnosti člověka.

1945 Rovnost lidí má svůj základ v jejich osobní důstojnosti a v právech, která z ní vyplývají.

1946 Rozdíly mezi lidmi zapadají do plánu Boha, který chce, abychom se navzájem potřebovali. Mají pobízet k lásce.

1947 Stejná důstojnost lidských osob vyžaduje úsilí ke zmenšení přehnaných společenských a hospodářských nerovností.

1948 Solidarita je výrazně křesťanská ctnost. Ještě více než sdílení dober hmotných uskutečňuje sdílení dober duchovních.


Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

Stažení: "Katechismus Katolické Církve"

Zdroj: web.katolik.cz


Top

Doporučit tuto stránku příteli!

Vote!