Katechismus Katolické Církve - Boží spása: zákon a milost Katechismus Katolické Církve. KKC.
Já jsem Pán, tvůj Bůh: Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.                Nevezmeš jména Božího nadarmo.                Pomni, abys den sváteční světil.                Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.                Nezabiješ.                Nesesmilníš.                Nepokradeš.                Nepromluvíš křivého svědectví.                Nepožádáš manželky bližního svého.                Nepožádáš statku bližního svého.               
czKřesťanský portál

Křesťanské zdroje

 
Boží spása: zákon a milost
   

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"


TŘETÍ ČÁST - ŽIVOT V KRISTU (1691-2257)

PRVNÍ ODDÍL - POVOLÁNÍ ČLOVĚKA: ŽIVOT V DUCHU 1699-2051

Treti kapitola

Boží spása: zákon a milost 1949-2051

1949 Člověk povolaný k blaženosti, ale zraněný hříchem, má zapotřebí Boží spásy. Boží pomoc je mu poskytována v Kristu prostřednictvím zákona, který člověka řídí, a milosti, která ho posiluje:

„A tak, moji drazí, jako jste vždycky projevovali poslušnost, tak i teď pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy;... Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit (Fil 2,12-13).

1. ČLÁNEK

MRAVNÍ ZÁKON

1950 Mravní zákon je dílo Boží moudrosti. Lze jej definovat v biblickém smyslu jako otcovské poučování, jako vychovatelské umění Boží. Předpisuje člověku cesty, pravidla chování, která vedou ke slíbené blaženosti; zakazuje cesty zla, které odvádějí od Boha a od jeho lásky. Je zároveň přísný ve svých přikázáních a laskavý ve svých příslibech.

1951 Zákon je pravidlo chování vydané příslušnou autoritou vzhledem k obecnému blahu. Mravní zákon předpokládá rozumný řád stanovený mezi tvory mocí, moudrostí dobrotou Stvořitele pro jejich blaho a vzhledem k jejich cíli. Každý zákon nachází svou první i poslední pravdu ve věčném zákonu. Zákon je vyhlašován a stanoven rozumem jako účast na prozřetelnosti živého Boha, Stvořitele a Vykupitele všech. „Tento řád rozumu se nazývá zákon.“

„Člověk se jako jediný mezi živými bytostmi může chlubit, že byl hoden dostat zákon od Boha; živočich vybavený rozumem, schopný poznávat a rozlišovat, upraví své chování tím, že bude používat své svobody a svého rozumu v ochotné poslušnosti tomu, který mu vše svěřil.“

1952 Způsoby, jakými se mravní zákon vyjadřuje, jsou rozmanité a všechny jsou mezi sebou navzájem sladěny: věčný zákon, zdroj všech zákonů v Bohu; přirozený zákon; zjevený zákon, který zahrnuje Starý zákon a Nový nebo evangelijní zákon; a konečně občanské a církevní zákony.

1953 Mravní zákon nachází svou plnost a svou jednotu v Kristu. Ježíš Kristus sám osobně je cesta k dokonalosti. Je cílem zákona, protože jen on učí Boží spravedlnosti a uděluje ji: „Vždyť cíl zákona je Kristus, aby (v něm) dostal ospravedlnění každý, kdo věří“ (Řím 10,4).

I. Přirozený mravní zákon

1954 Člověk se podílí na moudrosti a dobrotě Stvořitele, který mu uděluje schopnost ovládat své činy a schopnost zaměřovat se k pravdě a dobru. Přirozený zákon vyjadřuje původní smysl pro mravnost, který dovoluje člověku rozumem rozlišovat, co je dobré a co je zlé, pravdu a lež:

„Přirozený zákon je vepsán a vtesán do duše každého jednotlivého člověka; je totiž lidským důvodem, který ukládá jednat dobře a zakazuje hřích... Tento příkaz lidského rozumu by však nebyl s to mít sílu zákona, kdyby nebylo souhlasu a tlumočníka mnohem vyššího než rozum, jemuž se musí podřídit náš duch i naše svoboda.“

1955 Zákon „božský i přirozený“ ukazuje člověku, jakou cestou má jít, aby konal dobro a dosáhl svého cíle. Přirozený zákon ukazuje první a podstatná závazná pravidla, která řídí mravní život. Jeho opěrným bodem je touha po Bohu, prameni a soudci všeho dobra, a podřízení se mu, a také smysl pro druhého jako sobě rovného. Jeho hlavní příkazy jsou vyjádřeny v Desateru. Tento zákon se nazývá přirozený ne ve vztahu k přirozenosti nerozumných bytostí, nýbrž proto, že rozum, který jej vyhlašuje, patří výlučně k lidské přirozenosti.

„Kde jsou tedy vepsána tato pravidla, ne-li v knize onoho světla, které se nazývá Pravda? V ní je zaznamenán každý spravedlivý zákon, z ní přechází přímo do srdce člověka, který koná spravedlnost – ne že by do něj přesídlil, ale zanechává v něm svůj otisk, tak jako pečeť, která přechází z prstenu do vosku, aniž by však opustila prsten.“

„Přirozený zákon není nic jiného než světlo rozumu vlité do nás Bohem. Díky jemu poznáváme, co máme dělat a čemu je nutno se vyhnout. Toto světlo nebo tento zákon daroval Bůh lidským tvorům.“

1956 Přirozený zákon, přítomný v srdci každého člověka a zakotvený v rozumu, je všeobecný ve svých příkazech a jeho závaznost se týká všech lidí. Vyjadřuje důstojnost osoby a klade základy jejích práv a jejích základních povinností.

„Jistě existuje opravdový zákon: je to zdravý rozum; je ve shodě s přirozeností a najde se u všech lidí; je neměnný a věčný; jeho příkazy volají k povinnosti, jeho zákazy chrání před chybou. Je zločin nahradit jej opačným zákonem; je zakázáno nejednat podle, byť jen jediného, jeho nařízení; a pak, žádný nemá možnost jej zcela zrušit.“

1957 Zachovávání přirozeného zákona je velmi rozmanité; může vyžadovat přizpůsobení nejrůznějším životním podmínkám podle míst, dob a okolností. Nicméně přirozený zákon v různosti kultur zůstává jako pravidlo, které pojí lidi mezi sebou a ukládá jim, přes nevyhnutelné rozdíly, společné zásady.

1958 Přirozený zákon je neměnný a stálý v průběhu dějinných proměn; v záplavě představ a obyčejů zůstává nezměněn a podporuje pokrok. Pravidla, která jej vyjadřují, zůstávají ve své podstatě stále platná. I když se popírají jeho zásady, přesto jej nelze zničit ani vyrvat z lidského srdce. Stále znovu povstává v životě jednotlivců i společností.

„Tvůj zákon, Pane, jistě trestá krádež, zákon vepsaný do lidských srdcí, který ani lidská zloba nemůže zničit.“

1959 Jako velmi dobré dílo Stvořitele poskytuje přirozený zákon pevné základy, na nichž může člověk vybudovat mravní zásady, které ho povedou při jeho rozhodování. Poskytuje také nezbytný mravní základ k vybudování lidské společnosti. Poskytuje konečně nezbytný základ pro občanský zákon, který na něj navazuje jak úvahou, která vyvozuje důsledky ze zásad přirozeného zákona, tak i dodatky pozitivního a právního rázu.

1960 Příkazy přirozeného zákona nevnímají všichni lidé jasně a bezprostředně. V současné situaci má hříšné lidstvo zapotřebí milosti a zjevení, aby mohli „všichni a bez obtíží, s pevnou jistotou a bez jakéhokoliv přimísení omylu“ poznat náboženské a mravní pravdy. Přirozený zákon poskytuje zjevenému zákonu a milosti půdu připravenou Bohem a v plném souladu s dílem Ducha svatého.

II. Starý zákon

1961 Bůh, náš Stvořitel a Pán, si vyvolil Izraele jako svůj lid a zjevil mu svůj Zákon a tak připravoval Kristův příchod. Mojžíšův zákon obsahuje mnoho pravd, které jsou pro rozum přirozeně přístupné. Ty jsou ve Smlouvě spásy prohlášeny a potvrzeny ve své pravosti.

1962 Starý zákon je prvním stupněm zjeveného zákona. Jeho mravní předpisy shrnuje Desatero Božích přikázání. Přikázání Desatera kladou základy povolání člověka, stvořeného k Božímu obrazu; zakazují, co odporuje lásce k Bohu a bližnímu, a předpisují, co je pro ni podstatné. Desatero je světlo poskytnuté svědomí každého člověka, aby mu zjevovalo Boží hlas i Boží cesty a chránilo ho proti zlu:

„Bůh napsal na desky zákona to, co lidé nedokázali číst ve svých srdcích.“

1963 Podle křesťanské Tradice svatý, duchovní a dobrý Zákon je ještě nedokonalý. Jako vychovatel ukazuje, co se má dělat, ale sám ze sebe nedává sílu a milost Ducha k plnění. Kvůli hříchu, který nemůže sejmout, zůstává zákonem otroctví. Podle svatého Pavla má poslání pranýřovat a ukazovat hřích, který vytváří v lidském srdci „zákon žádostivosti“. Přesto zůstává tento Zákon prvním úsekem na cestě ke Království. Připravuje a disponuje vyvolený lid a každého křesťana k obrácení a k víře v Boha Spasitele. Poskytuje učení, které zůstává navždy Božím slovem.

1964 Starý zákon je přípravou na evangelium. „Zákon je proroctvím a pedagogikou budoucích skutečností.“ Ohlašuje dílo osvobození od hříchu, které se naplní v Kristu, a poskytuje Novému zákonu obrazy, „typy“, symboly k vyjádření života podle Ducha. Zákon je konečně doplněn učením knih moudrosti a proroky, kteří jej zaměřují na Novou smlouvu a nebeské království.

„Za vlády Starého zákona byly duše plné lásky a milosti Ducha svatého, které očekávaly především splnění duchovních a věčných příslibů. Z tohoto hlediska patřily k Novému zákonu. Naopak i v Novém zákoně jsou lidé tělesní, kteří ještě nedosáhli dokonalosti Nového zákona a které je nutno přimět k ctnostnému jednání strachem z trestu nebo příslibem časných dober. Avšak Starý zákon, i když dával přikázání lásky, nebyl s to poskytnout Ducha svatého, skrze něhož Boží láska „je nám vylita do srdce““ (Řím 5,5).

III. Nový zákon neboli evangelijní zákon

1965 Nový zákon neboli zákon evangelia je zde na zemi dokonalostí božského, přirozeného a zjeveného zákona. Je dílem Kristovým a je vyjádřen především v horském kázání; je také dílem Ducha svatého a skrze něho se stává vnitřním zákonem lásky: „S Izraelovým domem... uzavřu smlouvu novou... Svoje zákony jim vložím do mysli, do srdce jim je napíšu. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem!“ (Žid 8,8.10).

1966 Nový zákon je milost Ducha svatého, daná věřícím skrze víru v Krista. Působí prostřednictvím lásky, používá horského kázání Pána, aby nás učil, co se má dělat, a svátostí, aby nám uděloval milost to plnit.

„Kdo bude chtít rozjímat se zbožností a pronikavostí o kázání našeho Pána, proneseném na hoře, jak je čteme v evangeliu svatého Matouše, nepochybně v něm najde dokonalý do kument křesťanského života... Toto kázání totiž zahrnuje všechna zvláštní pravidla křesťanského jednání.

1967 Evangelijní zákon „naplňuje“, zjemňuje, překonává a přivádí k dokonalosti Starý zákon. V „blahoslavenstvích“ naplňuje Boží přísliby tím, že je povyšuje a zaměřuje k „nebeskému království“. Obrací se k těm, kteří jsou ochotni s vírou přijmout tuto novou naději: jsou to chudí, pokorní, zarmoucení, čistí srdcem, pronásledovaní pro Krista, a tak jim vytyčuje překvapivé cesty království.

1968 Evangelijní zákon naplňuje přikázání Zákona. Pánovo kázání na hoře vůbec neruší nebo neoslabuje mravní hodnotu příkazů Starého zákona, ale odhaluje jejich skryté možnosti a dává vyrůstat novým požadavkům: zjevuje celou jejich božskou i lidskou pravdu. Nepřidává nová, vnější přikázání, nýbrž jeho obnova jde až ke kořeni jednání, k srdci, kde člověk volí mezi čistým a nečistým, kde se utváří víra, naděje a láska a s nimi ostatní ctnosti. Evangelium tak přivádí Zákon k jeho plnosti napodobováním dokonalosti nebeského Otce, odpouštěním nepřátelům a modlitbou za pronásledovatele podle příkladu Boží velkomyslnosti.

1969 Nový zákon koná skutky zbožnosti: almužnu, modlitbu a půst a zaměřuje je k „Otci, který vidí i to, co je skryté“, a ne, aby se „ukazovali lidem“. Modlitba Nového zákona je „Otče náš“.

1970 Evangelijní zákon zahrnuje rozhodnou volbu mezi „dvěma cestami“ a vyžaduje uskutečňování slov Páně v praxi; to je shrnuto do „zlatého pravidla“: „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim; neboť v tom je celý Zákon i Proroci“ (Mt 7,12).

Celý evangelijní zákon je obsažen v „novém přikázání“ Ježíšově (Jan 13,34), abychom se navzájem milovali, jak on miloval nás.

1971 K Pánovu kázání na hoře je vhodné přidat morální katechezi obsaženou v učení apoštolů. Tato nauka předává dále učení Pána s pravomocí apoštolů, a to zvláště ve výkladu ctností, které vyplývají z víry v Krista a které oživuje láska, hlavní dar Ducha svatého. „Láska ať je bez přetvářky... V bratrské lásce se navzájem mějte srdečně rádi..., v naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí. S věřícími se podílejte na jejich životních potřebách, ochotně poskytujte pohostinství“ (Řím 12,9-13). Tato katecheze nás učí posuzovat případy svědomí ve světle našeho vztahu ke Kristu a k Církvi.

1972 Nový zákon se nazývá zákonem lásky, protože ukládá jednat spíše z lásky, kterou vlévá Duch svatý, než pod tlakem strachu; zákonem milosti, protože uděluje prostřednictvím víry a svátostí sílu milosti k jednání; zákonem svobody, protože nás osvobozuje od dodržování obřadních a právních předpisů Starého zákona, vede nás k tomu, abychom jednali spontánně z podnětu lásky, a konečně nám dává přejít z postavení služebníka, „protože služebník neví, co dělá jeho pán“, do postavení přátel Kristových, „protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce“ (Jan 15,15), a dokonce do postavení syna dědice.

1973 Nový zákon obsahuje vedle příkazů také evangelijní rady. Tradiční rozlišení mezi Božími přikázáními a evangelijními radami se zakládá na vztahu k lásce, která je dokonalostí křesťanského života. Přikázání jsou určena k tomu, aby odstraňovala, co je neslučitelné s láskou. Rady se zaměřují k odstranění toho, co by mohlo překážet lásce v jejím růstu, i když to není s ní v rozporu.

1974 Evangelijní rady vyjadřují živou plnost lásky, která je vždy nespokojená s tím, že nedává víc. Svědčí o jejím vzletu a povzbuzují naši duchovní ochotu. Dokonalost Nového zákona spočívá podstatně v přikázáních lásky k Bohu a k bližnímu. Rady vytyčují přímější cesty a rychlejší prostředky; mají se uskutečňovat v souladu s povoláním každého jednotlivce:

„Bůh nechce, aby všichni zachovávali všechny rady, nýbrž jen ty, které jsou pro ně vhodné, podle rozmanitosti osob, časů, příležitostí a sil, tak jak to požaduje láska; protože je to ona, která jako královna všech ctností, všech přikázání, všech rad, krátce celého zákona a veškerého jednání přiděluje všem, mužům i ženám, postavení, řád, čas a hodnotu.“

Souhrn

1975 Podle Písma je zákon otcovské poučování Boha, který předpisuje člověku cesty, jež vedou k přislíbené blaženosti, a zakazuje cesty zla.

1976 „Zákon je jakýsi řád rozumu vzhledem k obecnému blahu, vyhlášený tím, kdo má na starosti péči o nějaké společenství.“

1977 Kristus je cílem zákona. Jen On učí Boží spravedlnosti a uděluje ji.

1978 Přirozený zákon je účastí člověka, učiněného k obrazu svého Stvořitele, na Boží moudrosti a dobrotě. Vyjadřuje důstojnost lidské osoby a tvoří základ jejích práv a jejích základních povinností.

1979 Přirozený zákon je v průběhu dějin neměnný a trvalý. Normy, které jej vyjadřují, zůstávají ve své podstatě stále platné. Je nezbytným základem k vybudování mravních pravidel a k občanskému zákonu.

1980 Starý zákon je prvním stupněm zjeveného zákona. Jeho mravní předpisy jsou shrnuty v Desateru Božích přikázání.

1981 Mojžíšův zákon obsahuje mnoho pravd, které jsou přirozeně přístupné rozumu. Bůh je zjevil, protože lidé je nedokázali číst ve svém srdci.

1982 Starý zákon je přípravou na evangelium.

1983 Nový zákon je milostí Ducha svatého, přijatou skrze víru v Krista, a působí prostřednictvím lásky. Nachází svůj hlavní výraz v horském kázání našeho Pána a používá svátostí, aby nám uděloval milost.

1984 Evangelijní zákon naplňuje, překonává a přivádí k dokonalosti Starý zákon: naplňuje jeho přísliby nebeského království prostřednictvím blahoslavenství a zdokonaluje jeho přikázání tím, že napravuje kořen jednání, srdce.

1985 Nový zákon je zákonem lásky, zákonem milosti, zákonem svobody.

1986 Nový zákon obsahuje kromě přikázání také evangelijní rady. „Svatost Církve podporují zvláštním způsobem četné rady, jejichž zachovávání Pán předkládá svým učedníkům v evangeliu.“

2. ČLÁNEK

MILOST A OSPRAVEDLNĚNÍ

I. Ospravedlnění

1987 Milost Ducha svatého má moc nás ospravedlnit, to je očistit nás od našich hříchů a udělit nám „ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista“ (Řím 3,22) a skrze křest:

„Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Kdo umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem“ (Řím 6,8-11).

1988 Mocí Ducha svatého se podílíme na utrpení Krista tím, že umíráme hříchu, a na jeho zmrtvýchvstání tím, že se rodíme k novému životu; jsme údy jeho těla, kterým je Církev, ratolesti naštěpované na vinný kmen, jímž je on sám.

„Skrze Ducha svatého máme účast na Bohu... Tím, že se podílíme na Duchu, stáváme se účastnými božské přirozenosti... To je důvod, proč jsou zbožštěni ti, v nichž přebývá Duch.“

1989 Prvním dílem milosti Ducha svatého je obrácení, které působí ospravedlnění podle Ježíšova kázání na počátku evangelia: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 4,17). Pod vlivem milosti se člověk obrací k Bohu a odvrací se od hříchu a tak přijímá shůry odpuštění a spravedlnost. „Ospravedlnění... není prosté odpuštění, nýbrž také posvěcení a obnovení vnitřního člověka.“

1990 Ospravedlnění odděluje člověka od hříchu, který odporuje lásce k Bohu, a očišťuje srdce člověka od hříchu. Ospravedlnění navazuje na iniciativu milosrdenství Boha, který nabízí odpuštění. Odpuštění smiřuje člověka s Bohem, osvobozuje z otroctví hříchu a uzdravuje.

1991 Ospravedlnění je zároveň přijetí Boží spravedlnosti skrze víru v Ježíše Krista. Spravedlnost zde znamená přímost, bezprostřednost Boží lásky. Spolu s ospravedlněním se do našich srdcí vlévá víra, naděje a láska a je nám dána poslušnost Boží vůle.

1992 Ospravedlnění nám bylo zaslouženo utrpením Krista, který se obětoval na kříži jako živá, svatá a bohumilá oběť a jehož krev se stala nástrojem smíru za hříchy všech lidí. Ospravedlnění se uděluje křtem, svátostí víry. Uvádí nás v soulad se spravedlností Boha, který nás mocí svého milosrdenství činí vnitřně spravedlivými. Cílem ospravedlnění je oslava Boha a Krista a dar věčného života.

„V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu. Svědčí o tom už Zákon a Proroci. Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou (spásnou) spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru. Bůh totiž ve své shovívavosti promíjel hříchy, které byly páchány v dřívější době, aby nyní projevil svou (spásnou) spravedlnost a ukázal, že sám je spraved livý a že ospravedlňuje toho, kdo má víru v Ježíše“ (Řím 3,21-26).

1993 Ospravedlnění navozuje spolupráci mezi Boží milostí a svobodou člověka. U člověka se projevuje souhlasem víry se slovem Boha, který ho volá k obrácení, a ve spolupráci lásky s působením Ducha svatého, který ho předchází a ochraňuje.

„Když se Bůh dotýká lidského srdce osvícením Ducha svatého, člověk nezůstává naprosto netečným při přijetí tohoto vnuknutí, které může ostatně také odmítnout; nemůže se však ani bez Boží milosti svou svobodnou vůlí připravit na spravedlnost před Bohem.“

1994 Ospravedlnění je nejvznešenější dílo Boží lásky, jež se ukázala v Ježíši Kristu a byla udělena prostřednictvím Ducha svatého. Svatý Augustin je toho názoru, že „ospravedl nění bezbožníka je větší dílo než stvoření nebe a země“, protože „nebe a země pominou, zatímco spása a ospravedlnění vyvolených zůstávají“. Domnívá se též, že ospravedl nění hříšníků překonává stvoření andělů ve spravedlnosti, protože ukazuje ještě mnohem větší milosrdenství.

1995 Duch svatý je vnitřním učitelem. Tím, že ospravedlnění dává život „vnitřnímu člověku“ (Řím 7,22; Ef 3,16), zahrnuje posvěcení celé bytosti.

„Kdysi jste dávali svoje údy do služeb nečistoty a nevázanosti, takže jste vedli život nezřízený. Teď zase dejte svoje údy do služeb spravedlnosti, abyste vedli život svatý... Nyní však jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služby Bohu. A užitek z toho je vaše posvěcení a nakonec věčný život“ (Řím 6,19.22).

II. Milost

1996 Naše ospravedlnění pochází z Boží milosti. Milost je přízeň, nezasloužená pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpověděli na jeho nabídku stát se Božími dětmi, adoptivními syny, účastnými božské přirozenosti a věčného života.

1997 Milost je účast na životě Božím; uvádí nás do vnitřní důvěrnosti trinitárního života. Křesťan se křtem podílí na milosti Krista, který je hlavou svého Těla. Jako „adoptivní syn“ může nyní ve spojení s jednorozeným Synem nazývat Boha „Otcem“. Dostává život Ducha, který do něj vdechuje lásku a vytváří Církev.

1998 Toto povolání k věčnému životu je nadpřirozené. Zcela závisí na nezasloužené iniciativě Boha, protože jen on se může zjevit a dát sám sebe. Přesahuje schopnost rozumu a síly lidské vůle, jakož i všech tvorů.

1999 Kristova milost je nezasloužený dar, který nám Bůh dává ze svého života vlitého do naší duše Duchem svatým, aby ji vyléčil z hříchu a posvětil. Je to milost posvěcující nebo zbožšťující, kterou jsme dostali při křtu a která je v nás pramenem díla posvěcení.

„Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista“ (2 Kor 5,17-18).

2000 Milost posvěcující je stálý dar, trvalá a nadpřirozená dispozice, která zdokonaluje samu duši, aby ji učinila schopnou žít s Bohem a jednat z lásky k němu. Rozlišují se: milost habituální (stav milosti), která je trvalou dispozicí k tomu, aby člověk žil a jednal podle Božího nabádání, a aktuální (pomáhající) milosti, kterými jsou míněny projevy Boží po moci jak na počátku obrácení, tak během díla posvěcení.

2001 Již příprava člověka na přijetí milosti je dílem milosti. Ta je pak nutná, aby probudila a udržovala naši spolupráci na ospravedlnění prostřednictvím víry a na posvěcování prostřednictvím lásky. Bůh v nás tak dovršuje to, co započal: „Začíná totiž tak, že provádí svým zásahem to, že chceme; a dovršuje tím, že spolupracuje s hnutími naší již obrácené vůle.“

„Jistě i my pracujeme, ale tak, že spolupracujeme s Bohem, který je činný. Jeho milosrdenství nás předešlo, abychom byli uzdraveni, a bude nás ještě sledovat, abychom po svém uzdravení zesílili; předchází nás, aby nás volal, sleduje nás, aby nás oslavil, předchází nás, abychom žili zbožně, a sleduje nás, abychom s ním žili věčně, protože je jisté, že bez něho nemůžeme dělat nic.“

2002 Svobodná Boží iniciativa vyžaduje svobodnou odpověď člověka; Bůh totiž stvořil člověka ke svému obrazu a dal mu se svobodou i schopnost Boha poznávat a milovat. Duše nevstupuje do společenství lásky, leč svobodně. Bůh se přímo dotýká srdce člověka a hýbe jím. Vložil do člověka touhu po pravdě a po dobru, kterou může ukojit jen on. Přísliby „věčného života“ odpovídají na tuto touhu tak, že převyšují každou naději:

„Jestliže ty jsi odpočinul sedmého dne po skončení všech velmi dobrých děl... bylo to proto, abys nám předem skrze hlas svého Písma oznámil, že i my po svých dílech, která jsou velmi dobrá, protože ty jsi nám je daroval, odpočineme také v sobotu věčného života v tobě.“

2003 Milost je především a hlavně darem Ducha, který nás ospravedlňuje a posvěcuje. Avšak milost zahrnuje i dary, které nám Duch uděluje, aby nás připojil ke svému dílu, aby nás uschopnil ke spolupráci na spáse druhých a na růstu Kristova těla, Církve. Svátostné milosti jsou dary vlastní různým svátostem. Jsou pak ještě i zvláštní milosti nazývané také řeckým výrazem „charizmata“, kterého užil svatý Pavel a který znamená přízeň, nezasloužený dar, dobrodiní. Ať je jejich povaha jakákoliv, někdy i mimořádná jako u daru zázraků nebo jazyků, charizmata jsou zaměřena na posvěcující milost a jejich účelem je obecné blaho Církve. Jsou ve službě lásky, která buduje Církev.

2004 Mezi zvláštními milostmi je vhodné připomenout milosti stavu, které provázejí vykonávání povinností křesťanského života a služeb v Církvi:

„Máme rozmanité duchovní dary podle milosti, která nám byla dána. Kdo má dar mluvit z vnuknutí, ať ho užívá úměrně k vlastní víře. Kdo má dar služby, ať ho uplatňuje ve službě. Kdo má dar vyučovat, ať se věnuje vyučování, kdo dar povzbuzovat, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať to dělá velkodušně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s radostí“ (Řím 12,6-8).

2005 Protože milost patří do nadpřirozeného řádu, uniká naší zkušenosti a lze ji poznat jen vírou. Nemůžeme tedy na základě svých pocitů nebo svých skutků dovozovat, že jsme ospravedlněni a spaseni. Nicméně uvažujeme-li podle slova Pána „poznáte je tedy po jejich ovoci“ (Mt 7,20) o Božích dobrodiních v našem v životě i v životě svatých, poskytuje nám to záruku, že milost v nás působí a že nás pobízí ke stále větší víře a postoji důvěryplné chudoby.

Tento postoj je velice pěkně vysvětlen názorně v odpovědi Jany z Arku na lstivý dotaz jednoho z jejích církevních soudců: Na otázku, zda ví, je-li v Boží milosti, odpovídá: „Nejsem-li v ní, kéž mne Bůh do ní uvede; jsem-li, kéž mě v ní ráčí uchovat.“

III. Zásluha

„Bože, … ukazuješ svou slávu na svých svatých. Neboť když korunuješ zásluhy, korunuješ své dary.“

2006 Výraz „zásluha“ označuje obyčejně patřičnou odměnu, kterou nějaké společenství nebo nějaká společnost dluží některému ze svých členů za činnost, hodnocenou jako dobrou nebo špatnou, zasluhující si odměnu nebo trest. Zásluha patří ke ctnosti spravedlnosti, v souladu se zásadou rovnosti, která je její normou.

2007 Člověk si vzhledem k Bohu v přísně právním smyslu nezaslouží nic. Mezi ním a člověkem je nezměrná nerovnost, protože my jsme dostali všechno od něho, našeho Stvořitele.

2008 Zásluha člověka u Boha vyplývá v křesťanském životě z toho, že Bůh se svobodně rozhodl nechat člověka spolupracovat na díle své milosti. Prvním je vždy otcovské jednání Boha, tím, že dává podnět, a svobodné jednání člověka v jeho spolupráci je až na druhém místě, takže zásluhy za dobré skutky je třeba přičítat v prvé řadě Bohu a teprve potom věřícímu. Zásluha člověka se ostatně vrací k Bohu, neboť jeho dobré skutky mají svůj původ v Kristu a pocházejí z předcházející a doprovázející pomoci Ducha svatého.

2009 Přijetí za syny tím, že nás skrze milost činí účastnými božské přirozenosti, nám může v důsledku daru nezasloužené Boží spravedlnosti udělit opravdovou zásluhu. Je to právo vyplývající z milosti, plné právo lásky, která z nás činí „spoludědice“ Krista a činí nás hodnými dosáhnout „slíbeného dědictví věčného života“. Zásluhy našich dobrých skutků jsou dary Boží dobroty. „Nejprve byla udělována milost, nyní se dává, co je dlužno... tvé zásluhy jsou vlastně jeho dary.“

2010 Protože v řádu milosti patří iniciativa Bohu, nikdo si nemůže zasloužit první milost, tu, která je na počátku obrácení, odpuštění a ospravedlnění. Pod vlivem Ducha svatého a lásky si potom můžeme pro sebe i pro druhé zasloužit milosti potřebné pro posvěcení a pro růst milosti a lásky, jakož i pro dosažení věčného života. I samotná časná dobra, jako je zdraví a přátelství, si můžeme zasloužit, řídíme-li se Boží moudrostí. Všechny tyto milosti a tato dobra jsou předmětem křesťanské modlitby, která se stará o milost nevyhnutelně potřebnou pro záslužné skutky.

2011 Kristova láska v nás je pramenem všech našich zásluh před Bohem. Tím, že nás milost spojuje s Kristem činnou láskou, zajišťuje nadpřirozený ráz našim skutkům a v důsledku toho jejich záslužnost před Bohem i před lidmi. Svatí si byli vždy hluboce vědomi, že jejich zásluhy byly čirou milostí.

„Po vyhnanství na zemi doufám, že se budu z Tebe radovat ve vlasti; nechci však hromadit zásluhy pro sebe: chci pracovat jen pro Tvou lásku... V pozdním večeru tohoto života se objevím před Tebou s prázdnýma rukama, protože Tě nežádám, Pane, abys počítal mé skutky. Všechny naše spravedlnosti jsou ve Tvých očích poskvrněny. Chci se však obléci do Tvé spravedlnosti a dostat od Tvé lásky, abys byl na věky můj.“

IV. Křesťanská svatost

2012 „Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému... Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy“ (Řím 8,28-30).

2013 „Všichni křesťané, jakéhokoliv stavu a zařazení, jsou povoláni k plnému křesťanskému životu a k dokonalé lásce.“ Všichni jsou povoláni k svatosti: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48).

„Věřící ať se snaží všemi silami, které dostali podle míry Kristova daru, aby se následováním Krista a snahou se mu podobat oddali celým srdcem oslavě Boha a službě bližnímu v úplném podřízení Otcově vůli. Svatost Božího lidu tak přinese bohaté plody, jak o tom výmluvně hovoří dějiny Církve v životě tolika svatých.“

2014 Duchovní pokrok směřuje ke stále důvěrnějšímu spojení s Kristem. Toto spojení se nazývá „mystické“, protože se podílí na Kristově tajemství prostřednictvím svátostí „svatých tajemství“ a v Kristu na tajemství Nejsvětější Trojice. Bůh nás volá všechny k tomuto důvěrnému spojení s ním, i když jen některým jsou uděleny zvláštní milosti nebo mimořádná znamení tohoto mystického života, aby se tak stal zjevným nezasloužený dar, který dostali všichni.

2015 Cesta dokonalosti prochází křížem. Bez odříkání a bez duchovního boje není sva-
tosti. Duchovní pokrok vyžaduje askezi a umrtvování, které postupně vedou k životu v pokoji a v radosti blahoslavenství:

„Kdo stoupá, nikdy nepřestává znovu a znovu začínat; nikdy s těmi začátky neskončí. Ten, kdo stoupá, nikdy nepřestává toužit po tom, co už zná.“

2016 Synové svaté Církve, naší matky, právem doufají v milost vytrvání až do konce a v odměnu Boha, jejich Otce, za dobré skutky vykonané s jeho milostí ve spojení s Ježíšem. Protože se věřící řídí tímtéž životním pravidlem, mají tutéž „blaženou naději“ těch, které Boží milosrdenství shromažďuje „ve svatém městě, novém Jeruzalémě“, který sestupuje z nebe, od Boha, vystrojený „jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,2).

Souhrm

2017 Milost Ducha svatého nám uděluje Boží spravedlnost. Tím, že nás Duch vírou a křtem spojuje s utrpením a zmrtvýchvstáním Krista, činí nás účastnými jeho života.

2018 Ospravedlnění jako obrácení představuje dvě hlediska. Člověk se pod vlivem milosti obrací k Bohu a odvrací se od hříchu, a tak přijímá odpuštění a spravedlnost shůry.

2019 Ospravedlnění zahrnuje odpuštění hříchů, posvěcení a obnovu vnitřního člověka.

2020 Ospravedlnění nám bylo zaslouženo Kristovým utrpením a je nám uděleno křtem. Ospravedlnění nás uvádí v soulad se spravedlností Boží, která nás činí spravedlivými. Jeho cílem je oslava Boha a Krista a dar věčného života. Je svrchovaným dílem Božího milosrdenství.

2021 Milost je pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpovídali na naše povolání stát se adoptivními dětmi. Uvádí nás do vnitřního života Nejsvětější Trojice.

2022 Boží iniciativa v díle milosti předchází, připravuje a vyvolává svobodnou odpověď člověka. Milost odpovídá na hluboké touhy lidské svobody; vybízí ji, aby s ní spolupracovala, a zdokonaluje ji.

2023 Posvěcující milost je nezasloužený dar, kterým nám Bůh dává svůj život; je vlita Duchem svatým do naší duše, aby ji uzdravila z hříchu a posvětila ji.

2024 Posvěcující milost nás činí „bohumilými“. „Charizmata“, zvláštní milosti Ducha svatého, jsou zaměřena na posvěcující milost a jejich cílem je obecné dobro Církve. Bůh působí i prostřednictvím různých aktuálních (pomáhajících) milostí, které se liší od habituální (trvalé) milosti, která je v nás stále.

2025 Před Bohem nemáme zásluhu, leda jako důsledek svobodného Božího plánu nechat člověka spolupracovat na díle své milosti. Zásluhu je na prvním místě nutno připisovat Boží milosti, na druhém místě spolupráci člověka. Zásluha člověka tím opět patří Bohu.

2026 V síle našeho adoptivního synovství nám může milost Ducha svatého udělit opravdovou zásluhu jako důsledek nezasloužené Boží spravedlnosti. Naše láska je hlavním pramenem zásluh před Bohem.

2027 Nikdo si nemůže zasloužit první milost, která je na počátku obrácení. Pod vlivem Ducha svatého si můžeme zasloužit pro sebe i pro druhé všechny milosti, potřebné k dosažení věčného života, jakož i potřebná hmotná dobra.

2028 „K plnosti křesťanského života a k dokonalosti lásky jsou povoláni všichni křesťané.“„Křesťanská dokonalost má jen jedinou hranici: totiž, že je bez hranic.“

2029 „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“ (Mt 16,24).

3. ČLÁNEK

CÍRKEV, MATKA A UČITELKA

2030 Křesťan uskutečňuje své povolání v Církvi ve společenství se všemi pokřtěnými. Od Církve přijímá Boží slovo, v němž jsou obsaženy jednotlivé články učení „Kristova zákona“ (Gal 6,2). Od Církve dostává milost svátostí, které jej posilují na „cestě“. Církev mu dává příklad svatosti; její vzor a pramen poznává v nejsvětější Panně Marii; svatost poznává v ryzím svědectví těch, kteří ji žijí; objevuje ji v duchovní tradici a v dlouhých dějinách světců, kteří žili před ním a jejichž památka se v liturgii podle církevního kalendáře slaví.

2031 Mravní život je duchovní bohoslužba. Přinášíme svá těla jako „oběť živou, svatou a Bohu milou“ (Řím 12,1) v lůně Kristova Těla, které tvoříme, a ve společenství s jeho eucharistickou obětí. V liturgii a při slavení svátostí se modlitba a poučování (o pravdách víry) spojují s Kristovou milostí, aby osvěcovaly a živily křesťanský způsob jednání. Jako celý křesťanský život, tak i mravní život nachází svůj pramen a své vyvrcholení v eucharistické oběti.

I. Mravní život a učitelský úřad Církve

2032 Církev, „sloup a opora pravdy“ (1 Tim 3,15), „převzala od apoštolů Kristův slavnost ní příkaz zvěstovat pravdu o spáse“. „Je úkolem Církve „vždy a všude hlásat mravní zásady včetně těch, které se týkají společenského pořádku, a také posuzovat kteroukoli lidskou záležitost, pokud to vyžadují základní práva lidské osobnosti nebo spása duší“.

2033 Učitelský úřad pastýřů Církve se v oblasti morálky obvykle vykonává katechezí a kázáním za pomoci děl teologů a duchovních autorů. Takovým způsobem se pod vedením pastýřů a pod jejich dohledem přenášel z generace na generaci „poklad“ křesťanské morálky, který tvoří souhrn charakteristických pravidel, příkazů a ctností, které pramení z víry v Krista a které oživuje láska. Tato katecheze si tradičně brala za základ vedle Kréda a Otčenáše Desatero, které vyjadřuje zásady mravního života platné pro všechny lidi.

2034 Římský velekněz a biskupové jsou „autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé. Lidu sobě svěřenému kážou víru, v kterou má věřit a uplatňovat v životě“.Řádný a všeobecný učitelský úřad Svatého otce a s ním spojených biskupů učí věřící pravdám, kterým mají věřit, lásce, kterou mají prokazovat, a blaženosti, v kterou mají doufat.

2035 Nejvyšší stupeň účasti na Kristově autoritě zajišťuje charizma neomylnosti. „Sahá tak daleko, jak daleko sahá poklad božského zjevení“;vztahuje se také na všechny prvky nauky, včetně morálky, bez nichž uchovávat, vykládat nebo dodržovat pravdy víry vedoucí ke spáse.

2036 Pravomoc učitelského úřadu se vztahuje také na zvláštní příkazy přirozeného zákona, protože jejich dodržování, požadované Stvořitelem, je nutné ke spáse. Když učitelský úřad Církve připomíná příkazy přirozeného zákona, vykonává podstatnou část svého prorockého úřadu – hlásat lidem, co opravdu jsou, a připomínat jim, jací mají být před Bohem.

2037 Boží zákon, svěřený Církvi, je předkládán věřícím jako cesta života a pravdy. Věřící mají tedy právo být vyučováni podle spásných Božích přikázání, které očišťují úsudek a skrze milost uzdravují zraněný lidský rozum. Mají povinnost zachovávat ustanovení a výnosy vydané právoplatnou církevní autoritou. I když mají taková rozhodnutí disciplinární ráz, vyžadují ochotu v lásce.

2038 K učitelské práci a k uplatňování křesťanské morálky Církev potřebuje oddanost pastýřů, vědecké znalosti teologů, přispění všech křesťanů a lidí dobré vůle. Prostřednictvím víry a uplatňováním evangelia jednotlivci zakoušejí, co je to „život v Kristu“, který je osvěcuje a činí je schopnými rozlišovat podle Božího ducha božské skutečnosti od lidských. Tak může Duch svatý použít prostých, aby osvítil učené a v důstojnosti výše postavené.

2039 Úřady mají být vykonávány v duchu bratrské služby a v oddanosti Církvi, ve jménu Pána. Zároveň se má svědomí každého při posuzování vlastních osobních skutků vyhnout tomu, aby zůstalo uzavřeno v mezích individuální úvahy. Má se, jak nejlépe umí, otevírat úvaze o blahu všech, jak je to vyjádřeno v mravním zákonu, přirozeném i zjeveném, a v důsledku toho i v církevním zákoně a v zaručené nauce učitelského úřadu o mravních otázkách. Není správné stavět osobní svědomí a rozum proti mravnímu zákonu a učitelskému úřadu Církve.

2040 Tak se může rozvíjet mezi křesťany ryzí synovské smýšlení vůči Církvi. Je to ob vyklý rozvoj křestní milost, která nás zrodila v lůně Církve a jíž jsme se stali údy Kristova Těla. Církev nám ve své mateřské péči zprostředkovává Boží milosrdenství, které vítězí nad všemi našimi hříchy a působí především ve svátosti smíření. Jako starostlivá matka nám Církev denně prostřednictvím liturgie rozdává hojnou stravu slova a Eucharistie (našeho) Pána.

II. Církevní přikázání

2041 Církevní přikázání se nacházejí v této linii mravního života, která navazuje na liturgický život a z něho se také živí. Závazný charakter takových pozitivních zákonů, vyhlášených odpovědnými pastýři Církve, má zaručit věřícím nezbytné minimum ducha modlit by, mravního úsilí a růstu lásky k Bohu a bližnímu:

2042 První přikázání (účastnit se v neděli a v zasvěcené svátky celé mše svaté) požaduje od vě řících, aby se zúčastnili eucharistické oběti, k níž se shromažďuje křesťanské společenství v den, který připomíná zmrtvýchvstání Páně.

Druhé přikázání (vyzpovídat se ze svých hříchů alespoň jednou za rok) zajišťuje přípravu na Eucharistii prostřednictvím přijetí svátosti smíření, kterou pokračuje dílo křestního obrácení a odpuštění.

Třetí přikázání (přijmout Tělo Páně alespoň ve velikonoční době) zaručuje minimum v přijímání Těla a Krve Páně ve spojení s velikonočními svátky, pramenem a středem křesťanské liturgie.

2043 Čtvrté přikázání (světit zasvěcené svátky) doplňuje zachovávání neděle účastí na hlavních liturgických svátcích ke cti tajemství Pána, Panny Marie a svatých.

Páté přikázání (zachovávat stanovené posty) zajišťuje prostor pro askezi a pokání, které nás připravují na liturgické svátky; přispívají k tomu, abychom dovedli získat nadvládu nad svými pudy a svobodu srdce.

Věřící jsou také povinni přispívat na hmotné potřeby Církve, každý podle svých možností.

III. Mravní život a svědectví misijního poslání

2044 Věrnost pokřtěných je základní podmínkou pro hlásání evangelia a pro poslání Církve ve světě. Aby poselství spásy ukázalo před lidmi sílu své pravdy a vyzařovalo ji, musí být potvrzováno svědectvím života křesťanů. „Svědectví křesťanského života a dobré skutky, konané v nadpřirozeném duchu, mají sílu přitahovat lidi k víře a k Bohu.“

2045 Protože křesťané jsou údy Těla, jehož hlavou je Kristus, přispívají k budování Církve stálostí svého přesvědčení i svých mravů. Církev roste, rozkvétá a šíří se prostřednictvím svatosti svých věřících, „dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v po znání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, (kdy se na nás uskuteční) Kristova plnost“ (Ef 4,13).

2046 Křesťané svým životem podle Krista urychlují příchod Božího království, „království pravdy... spravedlnosti... a pokoje“. Kvůli tomu nezanedbávají své pozemské úkoly; věrni svému Mistru je plní poctivě, trpělivě a s láskou.

Souhrn

2047 Mravní život je duchovní bohoslužba. Křesťanské jednání nachází svůj pokrm v liturgii a ve slavení svátostí.

2048 Církevní přikázání se týkají mravního i křesťanského života, který je vždy spojen s liturgií, kterou se sytí.

2049 Pastýři Církve vykonávají svůj učitelský úřad v oblasti morálky obvykle katechezí a kázáním; základem je Desatero, které vyjadřuje zásady mravního života, platné pro všechny lidi.

2050 Římský velekněz a biskupové hlásají jako autentičtí učitelé Božímu lidu víru, kterou je nutno věřit a uplatňovat ji v mravech. Je také na nich, aby se vyslovili k mravním otázkám týkajícím se přirozeného zákona a rozumu.

2051 Neomylnost učitelského úřadu pastýřů se vztahuje na všechny prvky nauky, včetně morálky, bez nichž nelze uchovat, vykládat nebo dodržovat pravdy víry vedoucí ke spáse.

DESATERO PŘIKÁZÁNÍ

Ex 20,2-17
Dt 5,6-21
Katechetická formule
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.  
Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. 1. V jednoho Boha věřit budeš.
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.  
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval. 2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dnů budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dnů budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je odpočinutí Hospodina, tvého Boha. 3. Pomni, abys den sváteční světil.
Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn ani tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn ani tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.  

 


Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

Stažení: "Katechismus Katolické Církve"

Zdroj: web.katolik.cz


Top

Doporučit tuto stránku příteli!

Vote!