 |
 |
 |
|
|||
| |||
| |||
| |||
|
|
|
|
|
|
Obsah: "Katechismus Katolické Církve" TŘETÍ ČÁST - ŽIVOT V KRISTU (1691-2257)DRUHÝ ODDÍL - DESATERO BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ (2052-255)„MISTŘE, CO MÁM DĚLAT...?“ 2052 „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?“ Mladíkovi, který sena něho obrací s touto otázkou, Ježíš odpovídá tím, že mu připomíná nutnost uznat Boha jako „jedině dobrého“, jako nejvyšší dobro (par excellence) a jako zdroj všeho dobra. Pak mu Ježíš říká: „Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání.“ A vypočítává mladíkovi přikázání, která se týkají lásky k bližnímu: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, cti otce i matku a miluj svého bližního jako sám sebe.“ Nakonec Ježíš shrnuje všechna tato přikázání do kladné formulace: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 19,16-19). 2053 A k této první odpovědi hned přidává druhou: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě“ (Mt 19,21). Tato druhá odpověď však neruší první. Následování Krista zahrnuje zachovávání přikázání. Zákon není zrušen, ale člověk je vyzýván, aby ho našel v osobě svého Mistra, který je jeho dokonalým naplněním. Ve třech synoptických evangeliích na Ježíšovu výzvu k bohatému mladíkovi, aby ho následoval jako učedník v poslušnosti a zachovávání přikázání, navazuje vybídka k chudobě a k čistotě. 2054 Ježíš převzal deset přikázání, ale zjevil také sílu Ducha, která v jejich liteře působí. Hlásal „spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů“ (Mt 5,20) a než spravedlnost pohanů. Objasnil všechny požadavky přikázání: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezabiješ!“ …Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,21-22). 2055 Když je mu položena otázka „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ (Mt 22,36), Ježíš odpovídá: „„Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Mt 22,37.40). Desatero se musí vysvětlovat ve světle tohoto dvojího a jediného přikázání lásky, plnosti Zákona.
DESATERO V PÍSMU SVATÉM 2056 Slovo „desatero“ (dekalog) znamená doslovně „deset slov“ (Ex 34,28; Dt 4,13; 10,4). Těchto „deset slov“ zjevil Bůh svému lidu na posvátné hoře. Napsal je svým „prstem“ (Ex 31,18), na rozdíl od ostatních příkazů napsaných Mojžíšem. Jsou to Boží slova v jedinečném smyslu. Předává nám je kniha Exodus a kniha Deuteronomium. Již od Starého zákona se posvátné knihy odvolávají na „deset slov“. Avšak jejich plný smysl zjevil teprve Ježíš v Novém zákoně. 2057 Celé Desatero se chápe především v souvislosti s exodem (vyjitím vyvoleného lidu Egypta), který je velkou událostí Božího osvobození v samém středu Staré smlouvy. Ať v negativní formulaci jako zákazy, nebo v pozitivní jako příkazy (jako: cti otce svého i matka svou), stanoví „Deset slov“ podmínky života osvobozeného z otroctví hříchu. Desatero je cesta života:
Tato osvobozující síla dekalogu se ukáže například v přikázání o sobotním klidu, určeném i cizincům i otrokům:
2058 „Deset slov“ shrnuje a vyhlašuje Boží zákon: „Tato slova mluvil Hospodin k celému vašemu shromáždění na hoře zprostřed ohně, oblaku a mrákoty mocným hlasem a víc nepřipojil. Napsal je na dvě kamenné desky a dal je mně“ (Dt 5,22). Proto se tyto dvě desky nazývají „Svědectví“ (Ex 25,16). Obsahují totiž dodatky Smlouvy uzavřené mezi Bohem a jeho lidem. Tyto „desky svědectví“ (Ex 31,18; 32,15; 34,29) mají být uloženy do rchy“ (Ex 25,16; 40,1-2). 2059 „Deset slov“ pronesl Bůh během jednoho svého zjevení („teofanie“) („Tváří v tvář mluvil s vámi Hospodin na hoře zprostřed ohně“: Dt 5,4). Tato slova patří ke zjevení, jímž Bůh zjevuje sám sebe a svou slávu. Dar přikázání je darem Boha samého a jeho svaté vůle. Bůh se zjevuje svému lidu tím, že mu dává poznat svou vůli. 2060 Dar přikázání a Zákona je součástí Smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svými. Podle knihy Exodus lid dostává zjevení „deseti slov“ mezi předložením Smlouvy a jejím uzavřením, když se zavázal, že bude „poslušně dělat všechno, co mluvil Hospodin“ (Ex 24,7). Desatero nebývá nikdy předáváno, leda po připomínce Smlouvy („Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel na Chorebu Smlouvu“: Dt 5,2). 2061 Přikázání dostávají svůj plný smysl v rámci Smlouvy. Podle Písma mravní jednání člověka nabývá svého vlastního smyslu ve Smlouvě a skrze ni. První z „Deseti slov“ připomínají, že Bůh miloval svůj lid jako první.
2062 Vlastní přikázání jsou až na druhém místě; vyjadřují, co vše zahrnuje přináležitost k Bohu stanovená prostřednictvím Smlouvy. Mravný způsob života je odpovědí na iniciativu lásky Pána. Je to vděčnost, projev úcty k Bohu a bohoslužba díkůčinění. Je to spolupráce na plánu, který Bůh uskutečňuje v dějinách. 2063 Smlouva a dialog mezi Bohem a člověkem ještě dokládá skutečnost, že všechny příkazy jsou vyhlášeny v první osobě („Já jsem Hospodin...“) a obracejí se k jiné osobě („ty...“). Ve všech Božích přikázáních je jediné osobní zájmeno, které určuje adresáta. Bůh dává poznat svou vůli celému lidu a zároveň každému jedinci zvlášť.
DESATERO V CÍRKEVNÍ TRADICI 2064 Církevní Tradice věrná Písmu a v souladu s Ježíšovým příkladem uznala, že Desatero má základní důležitost a význam. 2065 Od doby sv. Augustina má Desatero přední místo jak v katechezi těch, kteří se připravují na křest, tak i v katechezi věřících. V patnáctém století se rozšířil zvyk vyjadřovat Desatero v rýmovaných a kladných formulacích, snadných k naučení nazpaměť. Užívají se dodnes. Církevní katechismy často vykládaly křesťanskou morálku v pořadí podle „Desatera Božích přikázání.“ 2066 V průběhu dějin se rozdělení a číslování příkazů měnilo. Tento katechismus se drží rozdělení stanoveného svatým Augustinem, které se stalo v katolické Církvi tradičním. Stejné rozdělení mají i protestantská vyznání. Řečtí otcové vytvořili poněkud odlišné rozdělení, se kterým se setkáváme v pravoslavných církvích a v reformovaných společenstvích. 2067 Deset přikázání vyhlašuje požadavky lásky k Bohu a k bližnímu. První tři se vztahují hlavně na lásku k Bohu a dalších sedm na lásku k bližnímu. „Jako jsou dvě přikázání lásky, v nichž je shrnut celý Zákon i Proroci – říkal Pán... – tak i Desatero přikázání bylo dáno na dvou deskách. Říká se totiž, že tři přikázání byla napsána na jedné a sedm na druhé desce.“ 2068 Tridentský koncil učí, že deset přikázání zavazuje křesťany a že i ospravedlněný člověk je musí zachovávat. 2. vatikánský koncil to potvrzuje: „Biskupové jako nástupci apoštolů přijímají od Pána... poslání učit všechny národy a hlásat evangelium všemu tvorstvu, aby všichni lidé dosáhli spásy vírou, křtem a plněním přikázání.“ JEDNOTA DESATERA 2069 Desatero tvoří nedílný celek. Každé „slovo“ odkazuje ke každému dalšímu slovu i ke všem ostatním; vzájemně se podmiňují. Obě desky se vzájemně vysvětlují; vytvářejí organickou jednotu. Přestoupit jedno přikázání, znamená přestoupit všechna ostatní. Nelze ctít jiné lidi, aniž by se vzdávala chvála Bohu, jejich Stvořiteli. A nebylo by možné klanět se Bohu bez lásky ke všem lidem, jeho tvorům. Desatero společenský život člověka. DESATERO A PŘIROZENÝ ZÁKON 2070 Desatero přikázání je součástí Božího zjevení. Zároveň nás učí pravému lidství. Vyzdvihuje základní povinnosti, a tedy nepřímo základní práva, která tkví v přirozenosti lidské osoby. Desatero je přednostním vyjádřením „přirozeného zákona“.
2071 I když jsou přikázání přístupná pouhému rozum, byla zjevena. Hříšné lidstvo potřebovalo toto zjevení, aby dosáhlo plného a bezpečného poznání požadavků přirozeného zákona:
Boží přikázání poznáváme prostřednictvím Božího zjevení, které nám předkládá Církev, a hlasem mravního svědomí. ZÁVAZNOST DESATERA 2072 Protože desatero Božích přikázání vyjadřuje základní povinnosti člověka k Bohu a k bližnímu, zjevuje ve svém základním obsahu těžké závazky. Ty jsou v podstatě neměnné a zavazují vždy a všude. Nikdo od nich nemůže zprostit. Bůh vryl deset přikázání do srdce lidské bytosti. 2073 Poslušnost vůči přikázáním zahrnuje také závazky, jejichž předmět je sám o sobě lehký. Tak páté přikázání zakazuje slovní urážku, která se však může stát těžkým hříchem jen podle okolností a úmyslu toho, kdo ji pronáší. „BEZE MNE NEMŮŽETE DĚLAT NIC“ 2074 Ježíš říká: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; neboť beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Ovocem, naznačeným těmito slovy, je svatost života oplodněného spojením s Kristem. Když věříme v Ježíše Krista, podílíme se na jeho tajemstvích a zachováváme jeho přikázání, sám Spasitel přichází, aby v nás miloval svého Otce a své bratry, našeho Otce a naše bratry. Jeho Osoba se stává díky Duchu živým a vnitřním pravidlem našeho chování: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). Souhrn 2075 „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?“ — „Chceš-li vejít do Života, zachovávej přikázání“ (Mt 19,16-17). 2076 Ježíš dosvědčil svým jednáním a svým kázáním trvalou platnost Desatera. 2077 Dar Desatera je udělen v rámci Smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svým lidem. Boží přikázání dostávají svůj pravý význam ve Smlouvě a jejím prostřednictvím. 2078 Církevní tradice, věrná Písmu a v souladu s Ježíšovým příkladem, uznala základní důležitost a význam Desatera. 2079 Desatero tvoří organickou jednotu, v níž každé „slovo“ nebo „přikázání“ odkazuje ke všem ostatním. Přestoupením jednoho přikázání je porušen celý zákon. 2080 Desatero je přednostním vyjádřením přirozeného zákona. Poznáváme je skrze Boží zjevení a lidským rozumem. 2081 Desatero přikázání vyjadřuje ve svém základním obsahu těžké závazky. Poslušnost vůči těmt áním zahrnuje však také závazky, jejichž předmět je sám o sobě lehký. přikáz 2082 Co Bůh přikazuje, to činí možným svou milostí. PRVNÍ KAPITOLA 1. „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ (2083-2195)2083 Ježíš shrnul povinnosti člověka k Bohu těmito slovy: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ (Mt 22,37). Je to be ostřední bezprozvěna slavnostní výzvy: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“ (Dt 6,4). Bůh nás miloval jako první. Láska jediného Boha se připomíná v prvním z „Deseti slov.“ Přikázání pak rozvádějí odpověď lásky; k tomu, aby ji dal Bohu, je člověk vyzván. 1. ČLÁNEK PRVNÍ PŘIKÁZÁNÍ
I. „Budeš se klanět Pánu, svému Bohu, a jen jemu sloužit“ 2084 Bůh se dává poznat tím, že připomíná svou všemohoucí, blahovolnou a osvobozující činnost v dějinách toho, k němuž se obrací slovy: „Vyvedl jsem tě z egyptské země, z domu otroctví.“ První slovo obsahuje první přikázání Zákona: „Budeš se klanět Hospodinu, svému Bohu, jemu budeš sloužit... Nesmíte chodit za jinými bohy“ (Dt 6,13-14). První výzva a spravedlivý požadavek Boha je, aby ho člověk přijal a klaněl se mu. 2085 Jediný a pravý Bůh zjevuje především svou slávu Izraeli. Zjevení povolání a pravdy o člověku je vázáno na zjevení Boha. Posláním člověka je ukazovat Boha tak, že jedná v souladu s tím, že je stvořený „k obrazu a podobě Boha“:
2086 „První přikázání zahrnuje víru, naději a lásku. Neboť vyslovíme-li slovo Bůh, uznáváme tím bytost stálou a neměnnou, která zůstává stále táž, věrná a dokonale spravedlivá. Z toho vyplývá povinnost přijímat jeho slova, věřit mu a mít v něho naprostou důvěru. On je Všemohoucí, milostivý, ochotný a nakloněný dělat dobro. Kdo by v něho nekladl své naděje? Kdo by ho mohl nemilovat, když nazírá poklady jeho dobroty a něhy, kterými nás zahrnuje? Proto Bůh v Písmu začíná a neměnně končí svá přikázání formulí: „Já jsem Pán.““ VÍRA Náš mravní život nachází svůj pramen ve víře v Boha, který nám zjevuje svou lásku. Svatý Pavel mluví o „poslušnosti víry“ (Řím 1,5) jako o první povinnosti. Dává nalédnout, že počátkem a výkladem všech mravních selhání je „neznalost Boha“. Naší povinností vůči Bohu je věřit v Něho a vydávat mu svědectví. 2088 První přikázání po nás žádá, abychom svou ví ru rozvážně a bděle živili a chránili a abychom odmítali všechno, co je proti ní. Proti víře lze hřešit různými způsoby: Dobrovolné pochybování o víře opomíjí nebo odmítá považovat za pravdivé, co Bůh zjevil a co Církev předkládá k věření. Nedobrovolné pochybování označuje váhání uvěřit, obtíže při překonávání námitek spojených s vírou, nebo také úzkost způsobenou její nejasností. Je-li vědomě pěstováno může vést k zaslepení ducha. 2089 Nevíra je nedbalost o zjevenou pravdu nebo vědomé odmítání dát jí svůj souhlas. „Bludem se nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu; odpad (apostaze) od víry je odmítnutí křesťanské víry jako celku; rozkol (schizma) je odmítnutí podřízenosti papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve papeži podřízenými.“ NADĚJE 2090 Člověk nemůže plně odpovědět na božskou lásku svými vlastními silami, když se mu Bůh zjevuje a volá ho. Musí doufat, že mu Bůh dá schopnost oplácet jeho lásku a jednat podle přikázání lásky. Naděje je důvěrné očekávání Božího požehnání a blaženého patření na Boha; je také bázní urazit Boží lásku a přivolat trest. 2091 První přikázání se týká také hříchů proti naději, jimiž jsou zoufalství a opovážlivost:Ze zoufalství člověk přestává doufat, že ho Bůh spasí, že mu pomůže, aby dosáhl spásy nebo odpuštění svých hříchů. Protiví se Boží dobrotě, jeho spravedlnosti – Pán je totiž věrný tomu, co slíbil – a jeho milosrdenství. 2092 Jsou dva druhy opovážlivosti. Buď člověk spoléhá na své schopnosti (v naději, že se může spasit bez pomoci shůry), nebo příliš spoléhá na Boží všemohoucnost a milosrdenství (v očekávání, že dosáhne Božího odpuštění bez obrácení a slávy bez zásluh). LÁSKA 2093 Víra v Boží lásku zahrnuje výzvu a povinnost odpovědět na Boží lásku upřímnou láskou. První přikázání nám přikazuje milovat Boha nade vše a všechny tvory pro něho a kvůli němu. 2094 Proti lásce k Bohu lze hřešit různými způsoby: Lhostejnost nedbá o Boží lásku nebo ji odmítá vzít v úvahu; zneuznává její iniciativu a popírá její sílu. Nevděčnost opomíjí nebo odmítá uznat Boží lásku a oplácet Bohu lásku láskou. Vlažnost je váhání nebo nedbalost při odpovědi na Boží lásku; může zahrnovat odmítání odevzdat se dynamice lásky. Omrzelost nebo duchovní lenost jde až k odmítání radosti, jež pochází od Boha, a k pocitům odporu vůči Božímu dobru. Nenávist vůči Bohu se rodí z pýchy. Protiví se lásce k Bohu, jehož dobrotu popírá, a odvažuje se ho proklínat za to, že zakazuje hříchy a ukládá tresty. II. „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět“ 2095 Božské ctnosti víry, naděje a lásky utvářejí a oživují mravní ctnosti. Láska nás tak vede k tomu, abychom dávali Bohu, co mu ve vší spravedlnosti dlužíme jako tvorové. Ctnost zbožnosti nás k takovému postoji disponuje. KLANĚNÍ 2096 Klanění je hlavní úkon ctnosti zbožnosti. Klanět se Bohu znamená uznat ho jako Boha, jako Stvořitele a Spasitele, Pána všeho, co existuje, jako nekonečnou a milosrdnou Lásku. „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Lk 4,8), říká Ježíš s poukazem na Deuteronomium. 2097 Klanět se Bohu, to znamená uznat v úctě a naprosté podřízenosti „nicotnost tvora“, který existuje pouze skrze Boha. Klanět se Bohu znamená chválit ho a velebit tak jako Maria v Magnificat a pokořit se tím, že s vděčností vyznáváme, jak veliké věci učinil, a že jeho jméno je svaté. Klanět se jedinému Bohu to osvobozuje člověka od sebelásky, od otroctví hříchu a modloslužby světa. MODLITBA 2098 Úkony víry, naděje a lásky, které přikazuje první přikázání, se uskutečňují v modlitbě. Povznesení ducha k Bohu je výrazem našeho klanění se Bohu: modlitba chval, díků, přímluvy a prosby. Modlitba je nezbytnou podmínkou, abychom dokázali zachovávat Boží přikázání. „Je třeba stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1) OBĚŤ 2099 Je správné přinášet Bohu oběti na znamení klanění a vděčnosti, prosby a společenství: „Každý čin vykonaný kvůli tomu, abychom přilnuli k Bohu ve svatém společenství a mohli tak být v radosti, je pravá oběť.“ 2100 Aby vnější oběť byla ryzí, musí být výrazem duchovní oběti: „Mou obětí, Bože, je zkroušený duch...“ (Ž 51,19). Proroci Staré smlouvy často pranýřovali oběti konané bez vnitřní účasti a oddělené od lásky k bližnímu. Ježíš připomíná slova proroka Ozeáše: „Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Mt 9,13; 12,7). Jediná dokonalá oběť je ta, kterou Krisus přinesl na kříži, aby se bezvýhrad ně obětoval lásce Otce a za naši spásu. Spojíme-li se s jeho obětí, můžeme učinit ze svého života oběť Bohu. PŘISLÍBENÍ A SLIBY 2101 Při některých příležitostech je křesťan vyzýván, aby Bohu něco slíbil. Křest a biřmování, sňatek a kněžské svěcení to vždy vyžadují. Křesťan může z osobní zbožnosti přislíbit Bohu nějaký skutek, modlitbu, almužnu, pouť, atd. Věrnost tomu, co člověk slíbil Bohu, je výrazem úcty, jaká náleží Boží velebnosti a lásky k věrnému Bohu. 2102 „Slib, to je uvážená a svobodná přípověď, učiněná Bohu, o možném a lepším dobru, se musí splnit ze ctnosti nábožnosti.“ Slib je úkon zbožnosti, kterým křesťan nabízí Bohu sám sebe nebo mu slibuje nějaký dobrý skutek. Dodrží-li své sliby, dává tedy Bohu, co mu slíbil a zasvětil. Skutky apoštolů nám líčí, jak svatý Pavel dbal na to, aby dodržel, co slíbil. 2103 Slibům žít podle evangelijních rad Církev přiznává hodnotu příkladu:
V jistých případech může Církev ze závažných důvodů zprostit slibů a přislíbení. POVINNOST SPOLEČNOSTI VŮČI NÁBOŽENSTVÍ 2104 „Všichni lidé… mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho Církvi a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“ Je to povinnost, která vyplývá ze „samé přirozenosti“ lidí. Nestaví se proti „upřímné úctě“ k různým náboženstvím, která „jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi“, ani proti požadavku lásky, která má křesťany k tomu, aby „laskavě, rozvážně a trpělivě jednali s lidmi žijícími v omylu nebo neznalosti víry“. 2105 Povinnost vzdávat Bohu ryzí úctu se týká jak jednotlivého člověka, tak i společnosti. Je to „tradiční katolické učení o mravní povinnosti jednotlivců i společnosti vůči pravému náboženství a jediné Církvi Kristově“. Tím, že Církev bez přestání hlásá lidem evangelium, usiluje o to, aby mohli „v křesťanském duchu utvářet smýšlení a mravy, zákony a struktury společnosti“, ve které žijí. Společenskou povinností křesťanů je respektovat a probouzet v každém člověku lásku k tomu, co je pravdivé a co je dobré. Tato povinnost od nich vyžaduje, aby šířili „jediné pravé náboženství“, které „je uskutečněno v katolické a apoštolské Církvi“. Křesťané jsou povoláni, aby byli světlem světa. Církev tím ukazuje Kristovu královskou moc nad celým stvořením a zvláště nad lidskou společností. 2106 „Nikdo… nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně.“ Toto právo má svůj základ v samé přirozenosti lidské osoby, jejíž důstojnost jí dává svobodně přilnout k božské pravdě, která přesahuje časný řád. Proto „patří i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí“. 2107 „Jestliže s ohledem na zvláštní okolnosti v některém národě dostane jedno náboženské společenství v právním řádu státu zvláštní občanské uznání, je nutné, aby bylo zároveň uznáno a zachováváno právo všech občanů a náboženských společností na náboženskou svobodu.“ 2108 Právo na náboženskou svobodu není ani mravní přípustnost přidržovat se omylu, ani nějaké domnělé právo na blud, nýbrž je to přirozené právo lidské osoby nebýt v náboženských věcech, pokud je to v oprávněných mezích, vystavena vnějšímu nátlaku ze strany politické moci. Toto přirozené právo „má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem“. 2109 Právo na náboženskou svobodu nemůže být samo o sobě ani neomezené, ani prostě omezeno pouze „veřejným řádem“ chápaným pozitivistickým nebo naturalistickým způsobem.
III. „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“ 2110 První přikázání zakazuje uctívat jiné bohy, kromě jediného Pána, který se zjevil svému lidu. Zakazuje pověru a bezbožectví. Pověra představuje jistým způsobem zvrá cenné přehánění („per excessum“) náboženství; bezbožectví je neřest opačná, je to nedostatek („per defectum“) ctnosti zbožnosti. POVĚRA 2111 Pověra je úchylka náboženského cítění a úkonů, které člověku ukládá. Může také zasahovat do kultu, který vzdáváme pravému Bohu, např. když se jistým, jinak oprávněným a nutným úkonům přikládá důležitost nějakým způsobem kouzelná. Přikládat účinost pouze hmotné stránce modliteb nebo svátostným znamením bez ohledu na vnitřní postoje, které vyžadují, znamená upadat do pověry. MODLOSLUŽBA 2112 První přikázání odsuzuje mnohobožství (polyteismus). Vyžaduje od člověka, aby nevěřil jiným bohům kromě Boha, aby neuctíval jiná božstva kromě Jediného. Písmo neustále připomíná odmítání model, které jsou „stříbro a zlato, dílo lidských rukou“; které „mají ústa, ale nemluví, mají oči, ale nevidí....“. Tyto nicotné modly činí člověka nicotným: „Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá“ (Ž 115,4-5.8). Bůh naopak je „živý Bůh“ (Joz 3,10; Ž 42,3; atd.), který dává život a zasahuje do dějin. 2113 Modloslužba se netýká jen nepravých pohanských kultů. Zůstává trvalým pokuše ním víry. Spočívá ve zbožšťování toho, co není Bůh. Modloslužba je, když člověk uctívá tvora místo Boha a klaní se mu, ať se jedná o bůžky, nebo o démony (např. u satanismu), o moc, o rozkoš, o rasu, o předky, o stát, o peníze, atd. „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu,“ říká Ježíš (Mt 6,24). Mnoho mučedníků zemřelo, aby se neklanělo „Šelmě“, a odmítli dokonce i jen předstírat, že ji uctívají Modloslužba popírá, že jediným Pánem je Bůh; proto je neslučitelná se společenstvím s Bohem. 2114 Lidský život se harmonicky sjednocuje v klanění Jedinému. Přikázání klanět se pouze Pánu činí člověka jednoduchým a zachraňuje ho před bezbřehou roztříštěností. Modloslužba je perverze náboženského cítění vrozeného člověku. Modloslužebník je ten, kdo „svůj nezničitelný pojem Boha vztahuje spíše na cokoliv jiného než na Boha“. VĚŠTĚNÍ A MAGIE 2115 Bůh může zjevit budoucnost svým prorokům nebo jiným světcům. Nicméně správný postoj křesťana spočívá v tom, že se, pokud jde o jeho budoucnost, odevzdá s důvěrou do rukou Prozřetelnosti, co se a vyhýbá se ve vztahu k budoucnosti každé nezdravé zvědavosti. Nepředvídavost může být nedostatkem odpovědnosti. 2116 Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: dovolávat se satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že „odhalují“ budoucnost. Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu p ed tuch nebo věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se medií, v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a úctou spojenou s láskyplnou bázní, jakou dlu žíme pouze Bohu. 2117 Všechny praktiky magie a čarodějnictví, kterými člověk zamýšlí podrobit si skryté mocnosti, aby mu sloužily, a tak dosáhnout nadpřirozenou moc nad bližním, byť by to směřovalo i k jeho uzdravení, závažně odporují ctnosti zbožnosti. Takové praktiky jsou ještě více odsouzeníhodné, jsou-li spojeny se záměrem škodit druhým nebo když se dovolávají zásahu zlých duchů. Také nošení talismanů je hodno pokárání. Věštění nebo magie se často užívá ve spiritismu. Proto Církev věřící před ním varuje. Uchylování se k tzv. přírodním léčebným metodám nesmí vést ani ke vzývání zlých mocností, ani ke zne ívání důvěřivost druhých. HŘÍCHY PROTI ÚCTĚ K BOHU 2118 První Boží přikázání odsuzuje hlavní hříchy proti úctě k Bohu: jednání, jímž člověk slovy nebo skutky pokouší Boha, svatokrádež a simonii (svatokupectví). 2119 Jednání, jímž je pokoušen Bůh, spočívá v tom, že se slovy nebo skutky zkouší jeho dobrota a jeho všemohoucnost. Tak chtěl satan dosáhnout, aby se Ježíš vrhl dolů z chrámu, a donutil tak Boha zasáhnout. Ježíš mu čelí Božím slovem: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha“ (Dt 6,16). Vyzývavý postoj, který se projevuje v takovém pokoušení, zraňuje úctu a důvěru, jakou máme mít ke svému Stvořiteli a Pánu. Skrývá se v něm vždy pochybování o Boží lásce, prozřetelnosti a moci. 2120 Svatokrádež spočívá ve znesvěcování nebo nedůstojném zacházení se svátostmi či jinými liturgickými úkony, jakož i osobami, předměty a místy zasvěcenými Bohu. Svatokrádež je těžký hřích, zvláště je-li spáchána proti Eucharistii, protože tato podstatně zpřítomňuje Tělo samého Krista. 2121 Svatokupectví (simonie) se definuje jako kupování nebo prodávání duchovních statků. Kouzelníku Šimonovi, jenž si chtěl koupit duchovní moc, jejíž působení viděl u apoštolů, Petr odpovídá: „Ať přijde zkáza na tvoje peníze i na tebe, protože ses domníval, že Boží dar můžeš koupit za peníze“ (Sk 8,20). Tak se shodoval s Ježíšovým výrokem: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8). Není možné přivlastnit si duchovní dobra a zacházet s nimi jako vlastníci nebo páni, protože jejich zdroj je v Bohu. Je možné pouze je zdarma od něho dostat. 2122 „Za udělení svátosti udělovatel nic nepožaduje kromě dávek stanovených příslušným představeným; vždy dbá, aby z důvodu chudoby nebyli potřební zbaveni pomoci ze svátostí.“ Příslušná autorita vyměří výši těchto „dávek“ podle zásady, že křesťanský lid má přispívat na vydržování služebníků Církve. „Dělník má právo na svou obživu“ (Mt 10,10). ATEISMUS 2123 „Mnoho našich současníků však toto hluboké životní spojení s Bohem vůbec nechápe nebo je výslovně odmítá, takže ateismus je nutno počítat k nejvážnějším skutečnostem naší doby.“ 2124 Výraz ateismus označuje velmi rozmanité jevy. Jeden jeho častý způsob je praktický materialismus, který omezuje své potřeby i své snažení jen na prostor a čas. Ateistický humanismus nesprávně zastává nesprávný názor, že člověk „je sám sobě cílem, jediným strůjcem a tvůrcem své historie“. Jiná forma současného ateismu slibuje osvobodit člověka prostřednictvím hospodářského a sociálního osvobození, k čemuž prý „stojí v cestě náboženství už svou povahou, neboť odvrací člověka od budování společnosti tím, že ho pozdvihuje k naději na budoucí a neskutečný život“. 2125 Ateismus je hříchem proti ctnosti zbožnosti, protože odmítá nebo popírá existenci Boha. Odpovědnost za tuto vinu může být podstatně zmenšena úmysly nebo okolnostmi. Na zrodu a rozšíření ateismu „mohou mít nemalý podíl věřící tím, že zanedbávají náboženskou výchovu, zkresleně podávají nauku a mají nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě; o nich platí, že pravou tvář Boha a náboženství spíše zastírají, než ukazují“. 2126 Často má ateismus svůj základ v nesprávném pojetí lidské nezávislosti, vyhrocené až k odmítnutí jakékoliv závislosti na Bohu. Ve skutečnosti „uznání Boha není v rozporu s důstojností člověka, neboť tato důstojnost má základ a dovršení právě v Bohu“. Církev ví, „že její poselství je v plném souladu s nejskrytějšími tužbami lidského srdce“. AGNOSTICISMUS 2127 Agnosticismus má několik podob. V některých případech agnostik nechce popírat Boha; připouští dokonce existenci jakési transcendentní bytosti, která se nemůže zjevit a o které nikdo není s to nic říci. V jiných případech se agnostik nevysloví o existenci Boha a prohlásí, že není možné ji dokázat, stejně jako není možné ji připustit nebo popřít. 2128 Agnosticismus může někdy zahrnovat jisté hledání Boha, avšak může také představovat lhostejnost, útěk před posledním problémem existence a jakousi netečnost mravního svědomí. Příliš často se agnosticismus rovná praktickému ateismu. IV. „Nezobrazíš si Boha“ Výslovné Boží nařízení vyžadovalo zákaz jakéhokoliv zobrazení Boha lidskou rukou. Deuteronomium vysvětluje: „V den, kdy k vám Hospodin mluvil na Chorébu zprostředku ohně, jste neviděli žádnou podobu; velice se tedy střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu...“ (Dt 4,15-16). Je to naprosto transcendentní (přesažný) Bůh, který se zjevil Izraeli. „On je všechno“, ale zároveň je „větší než celé jeho tvorstvo“ (Sir 43,27-28). On samotný je „původce krásy“ (Mdr 13,3). 2130 Nicméně již ve Starém zákoně Bůh nařídil nebo dovolil udělat obrazy, které symbolicky vedly ke spáse skrze vtělené Slovo: měděný had, archa Smlouvy a cherubové. 2131 Sedmý ekumenický koncil v Niceji (v roce 787) na základě tajemství vtěleného Slova prohlásil za oprávněné – proti obrazoborcům – uctívání obrazů: a to Krista, ale i Matky Boží, andělů a všech svatých. Tím, že se Boží Syn vtělil, zahájil novou „éru“ obrazů. 2132 Křesťanské uctívání obrazů neodporuje prvnímu přikázání, které zakazuje modly. Vždyť „úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho obraz představuje“, a „kdo uctívá obraz, uctívá v něm osobu, která je na něm namalována“. Čest vzdávaná posvátným obrazům je „zbožná úcta“, a nikoliv klanění, které přísluší jen Bohu. „Kultovní úkony se neobracejí k obrazům jako takovým, nýbrž nakolik slouží ke zpodoben vtěleného Slova. A tak hnutí, které se obrací k obrazu jako obrazu, se nezastaví u něho, nýbrž směřuje ke skutečnosti, kterou představuje.“ Souhrn 2133 „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5). První přikázání vyzývá člověka, aby věřil v Boha, aby v něho doufal a aby ho miloval „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět“ (Mt 4,10). Klanět se Bohu, modlit se k n 2134 nade vše. 2135 ěmu, vzdávat mu úctu, jaká mu náleží, dodržovat přísliby a sliby, které mu byly dány, to jsou úkony ctnosti zbožnosti, které vyjadřují zachovávání prvního přikázání. 2136 Povinnost vzdávat Bohu ryzí úctu má jak jednotlivý člověk, tak i společnost. 2137 Člověk „si přeje, aby mohl svobodně vyznávat náboženství soukromě i veřejně“. 2138 Pověra je úchylka úcty, kterou vzdáváme pravému Bohu. Jejím největším výrazem je modloslužba a různé formy věštění nebo magie. 2139 Jednání, jímž je Bůh pokoušen slovy nebo skutky, svatokrádež a svatokupectví jsou jako hříchy proti úctě k Bohu zakázané prvním přikázáním. 2140 Ateismus, poněvadž odmítá nebo popírá existenci Boha, je hříchem proti prvnímu přikázání. 2141 Uctívání posvátných obrazů se zakládá na tajemství vtělení Božího Slova. Nijak neodporuje prvnímu přikázání. 2. ČLÁNEK DRUHÉ PŘIKÁZÁNÍ
I. Jméno Pána je svaté 2142 Druhé přikázání předpisuje respektovat jméno Pána. Je odvozeno, stejně jako první přikázání, ze ctnosti zbožnosti a dává řád především našemu mluvení o svatých věcech. 2143 Mezi slovy zjevení má jedno zvláštní význam, je to slovo zjevující Boží jméno. Bůh svěřuje těm, kdo v něho věří. Zjevuje se jim ve svém osobním tajemství. Dar jména náleží do řádu důvěrnosti a intimity. „Jméno Pána je svaté.“ Proto je člověk nesmí zneužívat. Má je uchovávat v paměti v tichém klanění plném lásky. Nezařadí je mezi svá slova, pokud by jím nechtěl chválit, velebit a oslavovat. 2144 Úcta k Božímu jménu vyjadřuje uctivý postoj, jaký se sluší mít k tajemství samého Boha a k celé posvátné skutečnosti, kterou vyvolává. Smysl pro posvátno je součástí ctnosti zbožnosti.
2145 Věřící má vydávat svědectví jménu Pána tím, že neohroženě vyznává svou víru. Kázání a katecheze mají být proniknuty klaněním a úctou ke jménu našeho Pána Ježíše Krista. 2146 Druhé přikázání zakazuje zneužívání Božího jména, to je každé nevhodné užívání jména Boha, Ježíše Krista, Panny Marie a všech svatých. 2147 Slíbit něco jiným ve jménu Boha, to znamená dávat v sázku Boží čest, věrnost, pravdivost a autoritu. Takový slib se má dodržet jako požadavek spravedlnosti. Zpronevěřit se takovému slibu se rovná zneužití Božího jména a jistým způsobem to znamená dělat z Boha lháře. 2148 Rouhání se staví přímo proti druhému přikázání. Spočívá v tom, že člověk pronáší vnitřně nebo navenek nenávistná, vyčítavá, vyzývavá slova proti Bohu, že špatně mluví o Bohu, že jeho slovům chybí úcta k Bohu, že zneužívá Boží jméno. Svatý Jakub kárá ty, kteří „mluví pohrdavě proti vznešenému jménu (Krista), podle kterého byli nazváni“ (Jak 2,7). Zákaz rouhání se vztahuje i na slova proti Kristově Církvi, proti svatým a posvátným věcem. Rouhání je také uchylovat se k Božímu jménu, aby se zamaskovaly zločinecké metody, zotročování národů, mučení nebo popravování. Zneužití Božího jména ke spáchání zločinu vede k odmítání náboženství. Rouhání odporuje úctě, kterou jsme povinni Bohu a jeho svatému jménu. Samo o sobě je těžkým hříchem. 2149 Kletby, do nichž je vloženo Boží jméno bez úmyslu rouhat se, jsou nedostatkem úcty k Pánu. Druhé přikázání zakazuje také užívání Božího jména k magickým účelům.
II. Boží jméno brané nadarmo 2150 Druhé přikázání zakazuje křivou přísahu. Udělat slavný slib nebo přísahat znamená brát Boha za svědka toho, co se tvrdí. To znamená dovolávat se božské pravdivosti jako záruky vlastní pravdivosti. Přísaha se závazně odvolává na jméno Páně. „Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho svatém jménu přísahat“ (Dt 6,13). 2151 Odmítnout křivou přísahu povinností vůči Bohu. Bůh jako Stvořitel a Pán je normou každé pravdy. Lidské slovo je ve shodě nebo v rozporu s Bohem, který je Pravda sama. Když je přísaha pravdivá a oprávněná, staví do pravého světla vztah lidského slova k Boží pravdě. Křivá přísaha volá Boha za svědka nějaké lži. 2152 Kdo udělá nějaký slib pod přísahou s úmyslem nedodržet ho, nebo se nedrží toho, co slíbil pod přísahou, je křivopřísežníkem. Křivá přísaha je velký nedostatek úcty k Pánu každého slova. Zavazovat se přísahou k provedení nějaké špatné věci, je proti svatosti Božího jména. 2153 Ježíš vyložil druhé přikázání v horském kázání: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu své přísahy.“ Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte... Ale vaše řeč ať je ano, ano, ne, ne. Co je nadto, je ze Zlého“ (Mt 5,33-34.37). Ježíš učí, že každá přísaha v sobě obsahuje vztah k Bohu a že Boží přítomnosti jeho pravdě musí být vzdávána čest v každém slově. Rozvážnost při odvolávání se v řeči na Boha jde ruku v ruce s uctivou pozorností vůči jeho přítomnosti, dosvědčované nebo tupené každým naším tvrzením. 2154 Z učení svatého Pavla církevní Tradice pochopila, že Ježíš není proti přísaze, je-li skládána ze závažného a spravedlivého důvodu (např. před soudem). „Přísaha, tj. vzývání Božího jména na svědectví pravdy, může být učiněna pouze pravdivě, uváženě a spravedlivě.“ 2155 Svatost Božího jména vyžaduje nedovolávat se jej kvůli malichernostem a vyžaduje, aby se přísaha neskládala za takových okolností, kdy by to mohlo být vysvětlováno jako schvalování moci, která přísahu neprávem požaduje. Je-li přísaha vyžadována občanskými úřady neprávem, může být odmítnuta. Jde o případy, kdy je vyžadována k něčemu, co odporuje lidské důstojnosti nebo společenství Církve. III. Křesťanské jméno 2156 Svátost křtu je udělována „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Při křtu jméno Pána posvěcuje člověka a křesťan dostává v Církvi vlastní jméno. Může to být jméno nějakého světce, to je nějakého učedníka, který žil s příkladnou věrností ke svému Pánu. Patronát světce poskytuje vzor lásky a zajišťuje jeho přímluvu. „Křestní jméno“ může také vyjadřovat nějaké křesťanské tajemství nebo křesťanskou ctnost. „Rodiče kmotři a farář dbají, aby se nedávalo jméno, které je cizí křesťanskému smýšlení.“ 2157 Křesťan začíná svůj den, své modlitby a své práce znamením kříže „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ Pokřtěný člověk zasvěcuje den oslavě Boha a prosí Spasitele o milost, která mu pomáhá jednat v Duchu jako dítě Otce. Znamení kříže nás posiluje v pokušeních a v těžkostech. 2158 Bůh volá každého jménem. Jméno každého člověka je posvátné. Jméno je obraz osoby. Vyžaduje úctu jako znamení důstojnosti toho, kdo je nosí. 2159 Toto přijaté jméno je jméno pro věčnost. V nebeském království zazáří v plném světle tajemný a jedinečný charakter každé osoby poznamenané Božím jménem. Tomu, „kdo zvítězí... dám bílý kamínek, na tom kamínku bude vyryto nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo ho dostane“ (Zj 2,17). „Měl jsem vidění, a hle – na hoře Siónu stál Beránek a s ním bylo sto čtyřiačtyřicet tisíc těch, kdo mají na čele napsáno jeho jméno a jméno jeho Otce“ (Zj 14,1). Souhrn 2160 „Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi“ (Ž 8,2) 2161 Druhé přikázání předpisuje úctu ke jménu Páně. Jméno Páně je svaté. 2162 Druhé přikázání zakazuje jakékoliv nevhodné užívání Božího jména. Rouhání spočívá v tom, že člověk užívá jméno Boha, Ježíše Krista, Panny Marie a svatých urážlivým způsobem. 2163 Křivá přísaha volá Boha za svědka nějaké lži. Křivopřísežnictví je těžké provinění proti Pánu, který je vždy věrný svým přislíbením. 2164 „Nepřísahat ani při Stvořiteli ani při tvorovi, leč když je to s pravdou, z nutnosti a s úctou.“ 2165 Při křtu dostává křesťan vlastní jméno v Církvi. Rodiče kmotři a farář dbají, aby dostal křesťanské jméno. Mít za patrona nějakého svatého znamená mít v něm vzor lásky a jistého přímluvce. 2166 Křesťan začíná své modlitby i své práce znamením kříže „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ 2167 Bůh volá každého jménem. 3. ČLÁNEK TŘETÍ PŘIKÁZÁNÍ
I. Sobotní den 2168 Třetí přikázání Desatera připomíná posvátnost soboty: „Sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku“ (Ex 31,15). 2169 Písmo v této souvislosti připomíná stvoření: „V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Ex 20,11). 2170 Písmo vyjevuje ve dni Páně také památku na osvobození Izraele z egyptského otroctví: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a napřaženým ramenem; proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku“ (Dt 5,15). 2171 Bůh svěřil Izraeli sobotu, aby ji zachovával na znamení věčné smlouvy. Sobota je pro Pána; je svatě vyhrazena chvále Boha, jeho stvořitelského díla a jeho spásných činů ve prospěch Izraele. 2172 Boží činnost je vzorem pro lidskou činnost. Jestliže si Bůh sedmého dne „odpočinul“ (Ex 31,17), i člověk má „odpočívat“ a dovolit i druhým, především chudým, aby si mohli oddechnout (Ex 23,12). Sobota přerušuje každodenní činnost a umožňuje odpočinek. Je to den protestu proti otroctví práce a kultu peněz. 2173 Evangelium uvádí četné příležitosti, při kterých byl Ježíš obviňován, že porušuje zákon o sobotě. Avšak Ježíš nikdy neporušuje svatost toho dne. Dává mu ze své autority pravé vysvětlení: „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27). Kristus ln soucitu považuje za správné „v sobotu jednat dobře“ spíše než zle, „život zachránit“ spíše než zničit (Mk 3,4). Sobota je den Pána milosrdenství a úcty vzdávané Bohu. „Syn člověka je pánem i nad sobotou“ (Mk 2,28). II. Den Páně
DEN ZMRTVÝCHVSTÁNÍ: NOVÉ STVOŘENÍ 2174 Ježíš vstal z mrtvých „prvního dne v týdnu“ (Mt 28,1; Mk 16,2; Lk 24,1; Jan 20,1). Jako „první den“ připomíná den Kristova vzkříšení první stvoření. Jako „osmý den“, který následuje po sobotě, znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním. Pro křesťany se stal prvním ze všech dní, prvním ze všech svátků, den Páně (hé Kyriaké hémera, dies dominica), „neděle“:
NEDĚLE – DOVRŠENÍ SOBOTY 2175 Neděle se jasně liší od soboty, po níž časově každý týden následuje, a nahrazuje pro křesťany její obřadní předpis. V Kristově Veliké noci (pascha) dovršuje duchovní náplň hebrejské soboty a ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. Vždyť kult zákona připravoval na Kristovo tajemství a to, co se v něm konalo, bylo předobrazem nějakého rysu vztahujícího se na Krista:
2176 Slavení neděle uskutečňuje mravní předpis přirozeně vepsaný do lidského srdce“ „vzdávat Bohu vnější, viditelnou, veřejnou a pravidelnou úctu na památku jeho všeobecného dobrodiní vůči lidem“. Nedělní bohoslužba je splněním mravního přikázání Starého zákona, od nějž přebírá rytmus a ducha tím, že každý týden oslavuje Stvořitele a Vykupitele svého lidu. NEDĚLNÍ EUCHARISTICKÁ OBĚŤ 2177 Nedělní slavení dne a Eucharistie Páně je středem života Církve. „Neděli, den Páně, v němž se slaví velikonoční událost, je nutno v celé Církvi zachovávat z apoštolské tradice jako prvotní zasvěcený svátek.“
2178 Tento zvyk křesťanského shromáždění sahá až do počátků apoštolské doby. List Židům připomíná: nezanedbávejte svá „společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale navzájem se povzbuzujte“ (Žid 10,25).
2179 „Farnost je určité, natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři jako jejímu vlastnímu pastýři.“ Je to místo, kam mohou být svoláni všichni věřící, aby slavili nedělní eucharistickou oběť. Farnost uvádí křesťanský lid do správných projevů liturgického života; shromažďuje jej při liturgickém slavení, učí Kristově spásné nauce, uvádí v život lásku Pána v dobrých a bratrských skutcích:
NEDĚLNÍ POVINNOST 2180 Církevní přikázání vymezuje a upřesňuje Pánův zákon: „O nedělích a dalších zasvěcených svátcích jsou věřící vázáni povinností zúčastnit se mše. „Povinnost účasti na mši splní, kdo se mše účastní, kdekoliv se koná katolickým obřadem, buď v den svátku, nebo večer předcházejícího dne.“ 2181 Nedělní eucharistická oběť základem a stvrzením celého křesťanova jednání. Proto jsou věřící povinni účastnit se Eucharistie v zasvěcené dny, ledaže jsou z vážných důvodů omluveni (např. nemoc, péče o kojence), anebo jsou od ní svým farářem zproštěni (dispensováni). Ti, kteří o tuto povinnost vědomě nedbají, dopouštějí se těžkého hříchu. 2182 Účast na společném slavení nedělní Eucharistie je svědectví příslušnosti a věrnosti ristu a Církvi. Tímto způsobem věřící dosvědčují své společenství víry a lásky. Zároveň společně vydávají svědectví o Boží svatosti a své naději ve spásu. Vzájemně se posilují pod vedením Ducha svatého. 2183 Jestliže z důvodu nedostatku duchovních nebo z jiného závažného důvodu není možná účast na mši, velmi se doporučuje, aby se věřící zúčastnili bohoslužby slova, jestliže se koná podle předpisů diecézního biskupa ve farním kostele nebo na jiném posvátném místě, nebo aby se věnovali po náležitou dobu modlitbě buď sami, nebo v rodině nebo ve společenství rodin.“ DEN MILOSTI A PRACOVNÍHO KLIDU 2184 Jako Bůh „přestal sedmý den konat veškeré své stvořitelské dílo“ (Gn 2,2) a odpočinul si, tak i život člověka má rytmus práce a odpočinku. Ustanovení dne Páně přispívá k tomu, aby byla všem dána možnost „mít také dostatek klidu a volného času k životu rodinnému, kulturnímu, společenskému a náboženskému“. 2185 V neděli a o jiných zasvěcených svátcích se věřící mají zdržovat těch prací nebo činností, které jsou na překážku bohopoctě a radosti, jež je vlastní dnu Páně, a zabraňují konání milosrdných skutků a nezbytnému uvolnění mysli i těla. Potřeby rodiny nebo velká společenská užitečnost jsou oprávněnou omluvou od zachovávání příkazu o nedělním klidu. Věřící však budou bdít, aby oprávněné omluvy nezaváděly zvyky škodlivé náboženství, rodinnému životu a zdraví.
2186 Sluší se, aby si křesťané mající volný čas, vzpomněli na své bratry, kteří mají tytéž potřeby a tatáž práva, a nemohou si odpočinout pro svou chudobu a nouzi. Křesťanská zbožnost zasvěcuje tradičně neděli dobrým skutkům a pokorným službám, které potřebují nemocní, zesláblí, staří. Křesťané mají světit neděli také tím, že věnují čas a pozornost pro své rodině a příbuzným, což tolik nemohou v ostatních dnech v týdnu. Neděle je vhodná doba pro zamyšlení, mlčení, studium a rozjímání prospívající růstu vnitřního a křesťanského života. 2187 Světit neděle a svátky vyžaduje společné úsilí. Každý křesťan se musí vyhnout tomu, aby bez potřeby uložil jinému něco, co by mu bránilo světit den Páně. Když zvyklosti (sport, zotavená atd.) a společenské potřeby (veřejné služby atd.) vyžadují od některých osob nedělní práci, ať se každý cítí odpovědný za to, aby si vyhradil dostatečný volný čas. Věřící se budou s mírností a láskou starat o to, aby se vyhnuli výtržnostem a násilnostem, k nimž někdy dochází při davových zábavách. Navzdory všem hospodářským tlakům bude veřejná moc dohlížet na to, aby zajistila občanům čas určený k odpočinku a k bohoslužbě. Zaměstnavatelé mají podobnou povinnost vůči svým zaměstnancům. 2188 Při respektování náboženské svobody a obecného blaha všech se křesťané mají zasazovat o to, aby neděle a zasvěcené církevní svátky byly zákonem uznány jako dny pracovního klidu. Mají dávat všem veřejný příklad modlitby, úcty a radosti a hájit své tradice jako cenný přínos k duchovnímu životu lidské společnosti. Jestliže zákonodárství země nebo jiné důvody ukládají nedělní práci, ať se přesto tento den prožívá jako den našeho osvobození, který nám dává účastnit se tohoto svátečního setkání, tohot máždění“ Církve, „obce prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi“ (Žid 12,22-23). Souhrn 2189 „Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý“ (Dt 5,12). „Sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku“ (Ex 31,15). 2190 Sobota, jež představovala dovršení prvního stvoření, je nahrazena nedělí, která připomíná nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním.2191 Církev slaví den vzkříšení Krista osmého dne, který se právem nazývá den Páně nebo neděle. 2192 „Neděli je nutno v celé Církvi zachovávat… jako prvotní zasvěcený svátek.“ „O nedělích a „Ndalších zasvěcených svátcích jsou věřící vázáni povinností zúčastnit se mše.“ 2193 „O nedělích a dalších zasvěcených svátcích“ se věřící „zdrží práce a činností, kte překážku bohoslužbě a radosti, vlastní dnu Páně, nebo náležitému duševnímu i tělesnému zotavení.“ 2194 Ustanovení neděle přispívá k tomu, aby byla všem dána možnost „mít také dostatek klidu a volného času k životu rodinnému, kulturnímu, společenskému a náboženskému.“ 2195 Každý křesťan se má vyhnout tomu, aby bez potřeby ukládal druhým to, co by jim bránilo zachovávat den Páně. Obsah: "Katechismus Katolické Církve" Stažení: "Katechismus Katolické Církve" Zdroj: web.katolik.cz
Doporučit tuto stránku příteli!
|
|
|
|
|
|
