 |
 |
 |
|
|||
| |||
| |||
| |||
|
|
|
|
|
|
Obsah: "Katechismus Katolické Církve" TŘETÍ ČÁST - ŽIVOT V KRISTU (1691-2257)DRUHÝ ODDÍL - DESATERO BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ (2052-255)Druha kapitolaMiluj svého bližního jako sám sebe“ (2196-2557)
2196 Když Ježíš odpovídal na otázku, které přikázání je první, řekl: „První je toto: „Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.“ Druhé je toto: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Žádné jiné přikázání není větší než tato“ (Mk 12,29-31). Apoštol svatý Pavel to připomíná: „Neboť kdo druhého miluje, splnil Zákon. Vždyť přikázání „nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý“, a je-li ještě nějaké jiné přikázání, všechna jsou shrnuta v tomto: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Láska bližnímu neubližuje. Naplněním Zákona je tedy láska“ (Řím 13,8-10). 4. ČLÁNEK ČTVRTÉ PŘIKÁZÁNÍ
2197 Čtvrté přikázání zahajuje druhou desku Zákona. Ukazuje řád lásky. Bůh chtěl, abychom po něm ctili své rodiče, kterým vděčíme za svůj život a kteří nám předali poznání Boha. Jsme povinni ctít a respektovat všechny, kterým Bůh pro naše dobro předal svou autoritu. 2198 Toto přikázání je vyjádřeno kladným způsobem jako povinnost, kterou máme splnit. Ohlašuje následující přikázá ní, která se týkají zvláštní úcty k životu, k manželství, k majetku, k slovu. Je jedním ze základů sociální nauky Církve. 2199 Čtvrté přikázání se výslovně obrací k dětem v rámci jejich vztahů k otci a matce, neboť tento vztah je nejvšeobecnější. Týká se rovněž příbuzenských vztahů s členy celého rodu. Požaduje, abychom zahrnovali ctí, láskou a vděčností prarodiče a předky. Vztahuje se konečně na povinnosti žáků vůči učitelům, zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, podřízených vůči jejich nadřízeným, občanům vůči jejich vlasti, vůči těm, kdo spravují veřejné věci, a vůči vládním představitelům. Toto přikázání zahrnuje v širším slova smyslu i povinnosti rodičů, poručníků, učitelů, veřejných i vládních představitelů, všech, kteří vykonávají nějakou pravomoc nad druhými nebo nad nějakým společenstvím osob. 2200 Zachovávání čtvrtého přikázání má svou odměnu: „Cti svého otce i svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,12). Dodržování tohoto přikázání přináší spolu s duchovními plody i časné plody míru a blahobytu. Naopak přestupování tohoto přikázání působí těžké škody společenství i jednotlivým osobám. I. Rodina v Božím plánu POVAHA RODINY 2201 Manžels ké společenství je založeno na souhlasu manželů. Manželství a rodina jsou zaměřeny k dobru manželů a k plození a výchově dětí. Manželská láska a plození dětí vytvářejí mezi členy téže rodiny osobní vztahy a základní odpovědnosti. 2202 Muž a žena spojeni v manželství tvoří spolu se svými dětmi rodinu. Tato instituce předchází jakémukoliv uznání ze strany veřejné moci; sama si zjednává její vážnost. Rodina se bude považovat za normální vztah, podle něhož se mají hodnotit různé způsoby příbuzenství. 2203 Bůh tím, že stvořil muže a ženu, ustanovil lidskou rodinu a dal jí základní řád. Její členové jsou osoby stejné důstojnosti. Pro obecné blaho jejích členů a společnosti jsou v rodině různé odpovědnosti, práva a povinnosti. KŘESŤANSKÁ RODINA 2204 „Křesťanská rodina je „specifickým vyjádřením a uskutečněním… církevního společenství… Proto také může a má být nazývána „domácí církví““. Je společenstvím víry, naděje a lásky; v Církvi nabývá zvláštní důležitosti, jak je to zřejmé v Novém zákoně. 2205 Křesťanská rodina je společenstvím osob, stopou a obrazem společenství Otce a Syna v Duchu svatém. Její plodivá a výchovná činnost je odleskem stvořitelského díla Otce. Rodina je povolána, aby se podílela na modlitbě a oběti Krista. Denní modlitba a čtení Božího slova v ní posilují lásku. Křesťanská rodina působí evangelizačně a misionářsky. 2206 Vztahy v lůně rodiny vytvářejí podobnost citů, náklonností a zájmů, která se rodí především ze vzájemné úcty jejích členů. Rodina je výsadní společenství povolané k tomu, aby uskutečnilo „vzájemné dorozumění manželů a svědomitou spolupráci rodičů při výchově dětí“. II. Rodina a společnost 2207 Rodina je základní buňkou života společnosti. Je to přirozená společnost, v níž jsou muž i žena povoláni k tomu, aby se sobě navzájem dávali v lásce a v daru života. Autorita, stálost a prožívání vztahů v lůně rodiny tvoří základy svobody, bezpečnosti a bratrství v rámci společnosti. Rodina je společenství, v němž se lze již od mládí naučit mravním hodnotám, začít uctívat Boha a správně užívat svobody. Rodinný život je uváděním do života společnosti. 2208 Rodina má žít takovým způsobem, aby se její členové naučili všímat si a pečovat o mladé i staré, o nemocné osoby i tělesně postižené a chudé. Mnoho rodin nemá v určitých obdobích možnost poskytnout takovou pomoc. V takových případech se musí jiné osoby, jiné rodiny a zástupně (subsidiárně) i společnost, postarat o jejich potřeby: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa“ (Jak 1,27). 2209 Rodina musí být podporována a chráněna náležitými sociálními opatřeními. Kde rodiny nejsou s to plnit své úkoly, mají jiné společenské útvary povinnost jim pomáhat a podporovat rodinné zřízení. Podle zásady subsidiarity se větší společenství mají vystříhat toho, aby si neprávem přivlastňovala přednostní práva rodiny nebo aby se vměšovala do jejího života. 2210 Důležitost rodiny pro život a blahobyt společnosti ukládá společnosti zvláštní od povědnosti při podporování a upevňování manželství a rodiny. „Všichni, kdo mají vliv na společnost a na společenské skupiny, musí účinně přispívat k povznesení manželství a rodiny. Uznat jejich pravou povahu, hájit ji a podporovat, chránit veřejnou mravnost a příznivě ovlivňovat hmotnou úroveň rodin.“ 2211 Politické společenství má povinnost vážit si rodiny, pomáhat jí a zajišťovat zvláště:
2212 Čtvrté přikázání vnáší světlo i do jiných vztahů ve společnosti. Ve svých bratřích a ve svých sestrách vidíme děti svých rodičů; ve svých příbuzných potomky svých předků; ve svých spoluobčanech děti své vlasti; v pokřtěných děti Církve, naší Matky; v každé lidské osobě syna nebo dceru toho, který chce být nazýván „náš Otec“. Proto mají naše vztahy s bližními osobní charakter. Bližní není nějaký „jedinec“ lidské pospolitosti; je to „někdo“, kdo pro svůj známý původ zasluhuje zvláštní pozornost a úctu. 2213 Lidská společenství se skládají z osob. Jejich dobré spravování se neomezuje pouze na to, aby zaručovalo práva, plnění povinností a dodržování smluv. Spravedlivé vztahy mezi podnikateli a zaměstnanci, mezi vládními představiteli a občany předpokládají přirozenou laskavost odpovídající důstojnosti lidských osob, kterým leží na srdci spravedlnost a bratrství. III. Povinnosti členů rodiny POVINNOSTI DĚTÍ 2214 Boží otcovství je zdrojem lidského otcovství; v Božím otcovství má úcta k rodičům má svůj základ. Úcta dětí, nezletilých i dospělých, k vlastnímu otci i k vlastní matce pramení z přirozeného citu zrozeného z pouta, které je vzájemně spojuje. Tuto úctu vyžaduje Boží přikázání. 2215 Úcta dětí k rodičům (pietas filialis) je úkonem vděčnosti vůči těm, kteří je přivedli na svět a svou láskou a prací umožnili jim růst tělesný i růst v moudrosti a v milosti. „Z celého srdce cti svého otce a nikdy nezapomeň na porodní bolesti své matky. Pamatuj, že jim děkuješ za své bytí. Čím se jim můžeš odplatit za to, co ti dali?“ (Sir 7,27-28). 2216 Úcta dětí k rodičům se projevuje opravdovou ochotou a poslušností: „Dodržuj, můj synu, příkaz svého otce a nepohrdej naučením své matky... Až půjdeš, povede tě, až si lehneš, bude tě chránit, až se probudíš, bude se s tebou stýkat“ (Př 6,20-22). „Moudrý syn přijímá otcovu kázeň, kdo se pošklebuje, nedbá na domluvu“ (Př 13,1). 2217 Po celou dobu, v níž syn žije v domě svých rodičů, má poslouchat každé jejich žádosti, odůvodněné jeho vlastním dobrem nebo celé rodiny. „Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů“ (Kol 3,20). Děti mají také poslouchat rozumných rozkazů svých vychovatelů a všech, kterým je jejich rodiče svěřili. Jsou-li však ve svědomí přesvědčeny, že je mravně špatné poslechnout daný rozkaz, ať v tom neposlechnou. I když děti vyrostou, i nadále mají respektovat své rodiče. Předem vyplní jejich přání, budou je často žádat o radu a přijmou jejich oprávněná napomenutí. S plnoletostí přestává poslušnost dětí vůči rodičům, ale ne úcta, která jim přísluší vždycky. Ta má ve skutečnosti svůj kořen v bázni Boží, v jednom z darů Ducha svatého. 2218 Čtvrté přikázání připomíná dětem, které dospěly, jejich odpovědnost vůči rodičům. Podle svých možností jim mají hmotně i mravně pomáhat v letech jejich stáří a v době nemoci, osamocení nebo nouze. Ježíš tuto povinnost vděčnosti připomíná.
2219 Úcta dětí k rodičům napomáhá ke shodě v celém rodinném životě; týká se také vztahů mezi sourozenci. Úcta k rodičům se odráží v celém rodinném prostředí. „Korunou starců jsou synové synů“ (Př 17,6). „Buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce“ (Ef 4,2). 2220 Křesťané jsou zvláště vděčni těm, od nichž přijali dar víry, milost křtu a život v Církvi. Mohou to být rodiče, jiní členové rodiny, prarodiče, kněží, katecheté, učitelé nebo přátelé. „V paměti mi ožívá, jak upřímná je tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké, a jak jsem přesvědčen, platí to i o tobě“ (2 Tim 1,5). POVINNOSTI RODIČŮ 2221 Plodnost manželské lásky se neomezuje pouze na plození dětí, ale má se vztahovat i na jejich mravní výchovu a duchovní formaci. Výchova rodiči „je tak důležitá, že se dá obtížně nahradit, když chybí“. Právo a povinnost vychovávat je pro rodiče prvořadé a nezcizitelné. 2222 Rodiče se mají dívat na své děti jako na děti Boží a respektovat je jako lidské osoby. Své děti vychovávají k dodržování Božího zákona tím, že jsou sami poslušni vůle nebeského Otce. 2223 Rodiče jsou první, kdo mají odpovědnost za výchovu svých dětí. Tuto odpovědnost dosvědčují především vytvořením domova, v němž je běžná něha, odpuštění, úcta, věrnost a nezištná služba. Rodina je zvlášť vhodným místem k výchově ke ctnostem. Tato výchova vyžaduje, aby se děti naučily odříkání, zdravému úsudku a sebeovládání, což jsou podmínky každé pravé svobody. Rodiče mají své děti učit, aby „podřizovaly hmotné a pudové hodnoty vnitřním a duchovním“. Rodiče mají také velikou odpovědnost za to, aby dávali dětem dobrý příklad. Uznají-li před dětmi své chyby, budou s to lépe je vést a napravovat.
2224 Domov vytváří přirozené prostředí pro zasvěcování lidské bytosti do solidarity a společenských odpovědností. Rodiče mají učit své děti, aby se vyvarovaly kompromisů a podlostí, jež ohrožují lidské společnosti. 2225 Rodiče dostali z milosti svátosti manželství odpovědnost a výsadu evangelizovat své děti. Už od prvních let života je mají uvádět do tajemství víry, neboť jsou pro děti jejich „prvními hlasateli“. Rodiče se mají snažit, aby se děti už od útlého věku účastnily žiota Církve. Způsoby života v rodině mohou rozvíjet citové sklony, které pak po celý život tvoří ryzí předpoklady a opory živé víry. 2226 Rodiče musí začít vychovávat děti k víře již od nejútlejšího věku. To se uskutečňuje již tehdy, když si členové rodiny pomáhají růst ve víře svědectvím křesťanského života podle evangelia. Rodinná katecheze předchází, doprovází a obohacuje jiné způsoby poučování ve víře. Rodiče mají poslání naučit děti modlit se a objevit v sobě povolání Božích dětí. Farnost je pro křesťanskou rodinu eucharistickým společenstvím a srdcem liturgického života; je to výsadní místo katecheze dětí i rodičů. 2227 Děti pak přispívají k růstu svých rodičů ve svatosti. Všichni si mají velkodušně a neúnavně navzájem odpouštět urážky, hádky, křivdy a nedostatek pozornosti, jak k tomu nabádá vzájemná láska a jak to Kristova láska vyžaduje. 2228 Během dětství se ohled a láska rodičů vyjadřují především v péči a pozornosti, kterou věnují výchově svých dětí, a ve starosti o jejich hmotné a duchovní potřeby. Během jejich dospívání táž úcta a táž oddanost vedou rodiče k tomu, aby děti vychovali ke správnému užívání rozumu a svobody. 2229 Rodiče, kteří jsou jako první odpovědni za výchovu dětí, mají právo zvolit pro ně školu, která odpovídá jejich přesvědčení. Toto je základní právo. Rodiče mají v rámci možností povinnost volit školy, které jim mohou nejlepším způsobem pomáhat v jejich úkolu křesťanských vychovatelů. Veřejné orgány mají povinnost zaručit rodičovské právo a zajistit konkrétní podmínky k jeho uplatňování. 2230 Když děti dospějí, mají povinnost a právo zvolit si své povolání a svůj životní stav. Tuto novou odpovědnost na sebe vezmou v důvěrném vztahu ke svým rodičům, od kterých si vyžádají a rádi přijmou upozornění a rady. Rodiče se vyhnou tomu, aby nutili své děti k volbě povolání nebo k volbě manžela či manželky. Tato povinnost zdrženlivosti jim nezakazuje, ale naopak spíše ukládá, aby jim pomáhali moudrými radami, zvláště když mají v úmyslu založit rodinu. 2231 Někteří se neožení či nevdají, aby se mohli starat o své rodiče nebo o své bratry a sestry, aby se mnohem výlučněji věnovali nějakému povolání, nebo pro jiné pádné důvody. Ti mohou velkolepým způsobem přispívat k blahu lidské rodiny. IV. Rodina a Boží království 2232 I když jsou rodinné svazky důležité, přesto nejsou absolutní. Čím více dítě dorůstá do své zralosti a lidské a duchovní nezávislosti, tím více se mu objasňuje a sílí jeho zvláštní povolání, které pochází od Boha. Rodiče budou respektovat takové povolání a napomáhat, aby na ně jejich děti odpověděly a šly za ním. Je třeba být přesvědčen, že prvním povoláním křesťana je následovat Ježíše: „Kdo miluje otce nebo matku více ežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden“ (Mt 10,37). 2233 Stát se Ježíšovým učedníkem znamená přijmout pozvání patřit k Boží rodině, vést život shodný s Božím životním stylem: „Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka“ (Mt 12,50). Rodiče budou přijímat a respektovat s radostí a díkůvzdáním Pánovo volání, kterým se obrátil na jedno z jejich dětí, aby ho následovalo v panenství či panictví pro království v zasvěceném životě nebo v kněžském povolání. V. Veřejná moc v občanské společnosti 2234 Čtvrté přikázání Boží nám předpisuje ctít také všechny, kteří k našemu dobru dostali od Boha autoritu ve společnosti. Osvětluje jak povinnosti toho, kdo vykonává pravomoc, tak těch, kteří z ní mají prospěch. POVINNOSTI OBČANSKÝCH ORGÁNŮ 2235 Ti, kteří dostali úřední moc, ji mají vykonávat jako službu. „Kdo by chtěl být mez vámi veliký, ať je vaším služebníkem“ (Mt 20,26). Vykonávání nějaké úřední moci je mravně vymezeno jejím božským původem, její rozumnou povahou a jejím specifickým předmětem. Nikdo nesmí nařídit nebo ustanovit to, co je proti důstojnosti osob a proti přirozenému zákonu. 2236 Výkon úřední moci se snaží ozřejmit správnou stupnici hodnot, aby usnadňoval výkon svobody a odpovědnosti všech. Představení ať provádějí moudře distributivní spravedlnost tím, že budou počítat s potřebami a spoluprací každého v zájmu svornosti a pokoje. Ať se postarají o to, aby nařízení a směrnice, které vydávají, neuváděly do pokušení tím, že staví proti sobě osobní zájem a zájem společenství. 2237 Politická moc je povinna respektovat základní práva lidské osobnosti. Ať se snaží vykonávat spravedlnost humánně a respektovat při tom práva každého jedince, přede vším rodin a potřebných. Občanská práva mohou a musí být zaručena podle požadavků obecného blaha. Nemohou být veřejnými orgány odňata bez oprávněného a přiměřeného důvodu. Výkon politických práv je zaměřen na obecné blaho národa a lidského společenství. POVINNOSTI OBČANŮ 2238 Ti, kteří jsou podřízeni vládní autoritě, mají své nadřízené považovat za zástupce Boha, který je ustanovil správci svých darů: „Kvůli Pánu se podřizujte každému lidskému zřízení... Jednejte jako lidé svobodní, a ne jako lidé, kteří svobodou zakrývají svou špatnost, ale chovejte se jako Boží služebníci“ (1 Petr 2,13.16). Poctivá spolupráce dává občanům právo a někdy ukládá i povinnost spravedlivě protestovat proti tomu, co se zdá být škodlivé pro důstojnost osob a blaho společenství. 2239 Je povinností občana přispívat spolu s veřejnými orgány k blahu společnosti v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody. Milovat vlast a sloužit jí vyplývá z povinné vděčnosti a z řádu lásky. Podřízenost právoplatné autoritě a služba obecnému blahu vyžadují, aby občané plnili své funkce v životě politického společenství. 2240 Podřízenost autoritě a spoluzodpovědnost za obecné blaho nesou s sebou mravní požadavek platit daně, vykonávat volební právo a bránit zemi.
2241 Bohatší národy mají podle možností přijímat cizince, který hledá bezpečí a prostředky potřebné k životu, jež nemůže najít v zemi, odkud pochází. Veřejné orgány se mají starat o to, aby bylo respektováno přirozené právo, které staví hosta pod ochranu těch, kteří ho přijmou.
2242 Občan je svém svědomí vázán nejednat podle nařízení občanských orgánů, jsou-li tyto příkazy proti požadavkům mravního řádu, proti základním lidským právům nebo proti učení evangelia. Odepření poslušnosti občanským orgánům, když jejich požadavky odporují požadavkům správného svědomí, má své ospravedlnění v rozlišování mezi službou Bohu a službou politickému společenství: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt 22,21). „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29).
2243 Odpor vůči útlaku politické moci může oprávněně sáhnout ke zbraním, jen když jsou splněny všechny následující podmínky: 1. v případě jistého, závažného a dlouhodobého porušování základních práv; 2. když byly vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými cestami; 3. když se tím nevyvolají ještě horší nepořádky; 4. když je oprávněná naděje na úspěch; 5. není-li možné rozumně předvídat lepší řešení. STÁT A CÍRKEV 2244 Každá instituce je ovlivněna, alespoň implicitně, pojetím člověka a jeho určení; z toho vyplývají kritéria jejího posuzování, její stupnice hodnot a způsoby jednání. Většina společností vychází při zřizování svých institucí z určité nadřazenosti člověka nad věcmi. Pouze božsky zjevené náboženství jasně uznalo původ a cíl člověka v Bohu, Stvořiteli a Vykupiteli. Církev vybízí nositele politické moci, aby se ve svých úsudcích a rozhodnutích řídili zjevenou pravdou o Bohu a o člověku.
2245 Církev, která na základě svého poslání a své kompetence se nijak neztotožňuje s politickým společenstvím, je zároveň znamením a ochranou transcendentního charakteru lidské osoby. „Církev... zároveň ctí a podporuje i politickou svobodu a odpovědnost občanů.“ 2246 K poslání Církve patří „posuzovat z hlediska mravního i ty věci, které patří do oblasti politiky, vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása duší. Přitom bude používat všech prostředků, ale jen takových, které jsou v souladu s evangeliem a dobrem všech lidí v různých dobách a situacích“. Souhrn 2247 „Cti otce svého a svou matku“ (Dt 5,16; Mk 7,10). 2248 Podle čtvrtého přikázání Bůh chtěl, abychom po něm ctili své rodiče a ty, kterým předal, k našemu dobru, autoritu (pravomoc). 2249 Manželské společenství je založeno na smlouvě a vzájemném souhlasu manželů. Manželství a rodina jsou zaměřeny na blaho manželů, plození a výchovu dětí. 2250 „Šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství.“ 2251 Děti mají své rodiče ctít, být jim vděčny, náležitě je poslouchat a pomáhat jim. Úcta dětí k rodičům podporuje soulad celého rodinného života. 2252 Rodiče jsou první odpovědni za výchovu svých dětí k víře, k modlitbě a ke všem ctnostem. Mají povinnost podle možností se postarat o hmotné a duchovní potřeby svých dětí. 2253 Rodiče mají respektovat povolání svých dětí a podporovat je. Ať si sami připomenou, že prvním povoláním křesťana je následovat Ježíše, a ať to naučí své děti. 2254 Veřejná moc je povinna respektovat základní práva lidské osoby a podmínky pro uplatňování její svobody. 2255 Povinností občanů je spolupracovat s veřejnými orgány na budování společnosti v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody. 2256 Občan je ve svědomí zavázán neplnit taková nařízení občanských orgánů, která odporují požadavkům mravního řádu. „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29). 2257 Každá společnost se při svém posuzování a jednání opírá o pojetí člověka a jeho určení. Bez světla výpovědí evangelia o Bohu a o člověku se společnosti stanou snadno totalitními. 5. ČLÁNEK PÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ
2258 „Lidský život je posvátný, protože již od počátku zahrnuje stvořitelskou činnost Boha a stále zůstává ve zvláštním vztahu ke Stvořiteli, svému jedinému cíli. Jen Bůh je Pánem života od jeho počátku až k jeho konci. Nikdo a za žádných okolností si nemůže osobovat právo přímo či nepřímo zničit nevinnou lidskou bytost.“ I. Úcta k lidskému životu SVĚDECTVÍ BIBLICKÝCH DĚJIN 2259 Písmo ve vyprávění o tom, jak Kain zabil Ábela, odhaluje, že již od počátku lidských dějin byl v člověku hněv a žádostivost jako následky prvotního hříchu. Člověk se stal nepřítelem svého bližního. Bůh prohlašuje tuto bratrovraždu za ničemnost: „Cos to učinil? Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra“ (Gn 4,10-11). 2260 Smlouva Boha a lidstva je protkána připomínkami na božský dar života a na vražedné násilí člověka:
Starý zákon vždy považoval krev za posvátné znamení života. Tak je třeba učit v každé době. 2261 Písmo upřesňuje zákaz pátého přikázání: „Nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý“ (Ex 23,7). Svévolné zabití nevinného příkře odporuje důstojnosti lidské bytosti, „zlatému pravidlu“ a svatosti Stvořitele. Zákon, který zakazuje tuto vraždu, má všeobecnou platnost: zavazuje všechny a každého, vždy a všude. 2262 V horském kázání Pán připomíná přikázání: „Nezabiješ“ (Mt 5,21) a přidává k němu zákaz hněvu, zášti a pomsty. Ba víc: Kristus požaduje od svého učedníka, aby nastavil druhou tvář, aby miloval své nepřátele. On sám se nebránil a Petrovi řekl, aby nechal meč v pochvě. OPRÁVNĚNÁ OBRANA 2263 Oprávněná obrana osob a společností netvoří výjimku ze zákazu usmrcení nevinného, jež znamená svévolnou vraždu. „Z osobní obrany mohou vzejít dva důsledky, prvním z nich je uchování vlastního života; zatímco druhým je zabití útočníka... Jen první je chtěné, druhé nikoliv.“ 2264 Láska k sobě je hlavní zásadou mravnosti. Je tedy oprávněné prosazovat respektování svého práva na život. Kdo brání svůj život, není vinen vraždou, i když je donucen zasadit útočníkovi smrtelnou ránu:
2265 Oprávněná obrana může být nejen právo, nýbrž i závažná povinnost toho, kdo je odpovědný za život druhých, za obecné blaho rodiny nebo občanského společenství. 2266 Zachovat obecné blaho společnosti vyžaduje, aby byl útočník zneškodněn. Z tohoto důvodu tradiční učení Církve uznalo, že je odůvodněné právo a povinnost právoplatné veřejné moci ukládat tresty přiměřené závažnosti zločinu, aniž by vylučovala, v případech krajni závažnosti, trest smrti. Z podobných důvodů mají držitelé veřejné moci právo použít zbraní k odvrácení útočníka od občanského společenství svěřeného jejich odpovědnosti. Prvním cílem trestu je napravit nepořádek způsobený vinou. Když jej viník dobrovolně přijme, může mít smírnou hodnotu. Kromě toho je cílem trestu obrana veřejného pořádku a bezpečnost osob. Konečně má trest léčebnou hodnotu: podle možností má přispívat k nápravě viníka. 2267 Dostačují-li nekrvavé prostředky k obraně lidských životů před útočníkem a k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti osob, veřejná moc se omezí na tyto prostředky, protože lépe odpovídají konkrétním podmínkám obecného blaha a více se shodují s důstojností lidské osoby. VRAŽDA 2268 Páté přikázání zakazuje jako těžce hříšné přímé a úmyslné zabití. Vrah a ti, kteří úmyslně spolupracují na zabití, páchají hřích, který volá k nebi o pomstu. Usmrcení nemluvněte, bratrovražda, otcovražda a zabití manžela (manželky) jsou obzvláště těžké zločiny, protože porušují přirozené svazky. Eugenické důvody nebo veřejná hygiena nemohou ospravedlnit žádné zabití, i kdyby to bylo nařízeno veřejnými orgány. 2269 Páté přikázání zakazuje dělat něco se záměrem nepřímo vyvolat smrt nějaké osoby. Mravní zákon zapovídá jak vystavovat někoho smrtelnému nebezpečí bez závažného důvodu, tak odmítnout pomoc nějaké ohrožené osobě. Trpí-li lidská společnost hladomory, aniž by byla snaha jim zabránit, je to pohoršující nespravedlnost a těžká vina. Ti, kdo při obchodování používají lichvářských a vykořisťovatelských metod, které vyvolávají hlad a smrt jejich bratří, nepřímo páchají vraždu, za kterou jsou odpovědni. Za nechtěnou vraždu není člověk mravně odpovědný. Avšak není omluven za těžkou vinu, jestliže bez závažných důvodů jednal tak, že způsobil smrt, i když neměl v úmyslu ji přivodit. POTRAT 2270 Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn již od okamžiku početí. Již od první chvíle její existence mají být lidské bytosti přiznána práva osoby, mezi nimiž je nezcizitelné právo každé nevinné bytosti na život.
2271 Již v prvním století Církev prohlásila, že každý záměrný potrat je mravní špatnost. Toto učení se nezměnilo. Zůstává neměnné. Přímý potrat, ať už chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje mravnímu zákonu:
2272 Formální spolupráce při potratu je těžký hřích. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyobcováním). „Kdo provedl a nechal si provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného“, takže exkomunikace ho „postihuje již spácháním zločinu“ a za podmínek, které stanoví právo. Církev tím nemíní zužovat pole milosrdenství. Zdůrazňuje závažnost spáchaného zločinu, nenapravitelnou škodu způsobenou nevinně zabité oběti, jeho rodičům a celé společnosti. 2273 Nezcizitelné právo každého nevinného lidského jedince na život je konstitutivním prvkem občanské společnosti a jejího zákonodárství:
2274 Protože s embryem (zárodkem) se musí od samého početí zacházet jako s osobou, musí být hájeno ve své integritě (celistvosti), opatrováno, léčeno a pokud možno uzdraveno, tak jako každá jiná lidská bytost.
2275 „Zákroky na lidském embryu se mají považovat za dovolené pod podmínkou, že respektují život a integritu embrya, nepřinášejí pro ně neúměrná rizika, nýbrž jsou zaměřeny na jeho uzdravení, na zlepšení jeho zdravotního stavu nebo na jeho individuální přežití.“
EUTANÁZIE 2276 Tělesně postižení a oslabení vyžadují zvláštní respekt. Nemocné nebo jakkoliv postižené osoby mají být podporovány tak, aby mohly vést, nakolik je to možné, normální život. 2277 Přímá eutanázie spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti, ať už jsou důvody a prostředky jakékoliv. Je mravně nepřijatelná.
2278 Přerušení nákladných, nebezpečných, mimořádných nebo neúměrných lékařských procedur vzhledem k očekávaným výsledkům může být oprávněné. V takovém případě je to odmítnutí léčby „za každou cenu“. Nechce se tím přivodit smrt: uzná se, že jí nelze zabránit. Rozhodnutí musí udělat pacient, jestliže je k tomu ještě způsobilý a schopný, nebo ti, kteří na to mají podle zákona právo, respektujíce vždy rozumnou vůli a oprávněné zájmy pacienta. 2279 I když se má za to, že se už blíží smrt, nelze oprávněně přerušit léčebné procedury, které se obvykle nemocné osobě poskytují. Užívání utišujících prostředků ke zmírnění bolesti umírajícího, i s rizikem, že se ukrátí jeho dny, může odpovídat lidské důstojnosti, není-li smrt chtěna ani jako cíl, ani jako prostředek, nýbrž jen předvídána a připouštěna jako nevyhnutná. Mírnící léčebné zákroky patří k výsostným projevům nezištné lásky. Z tohoto důvodu je třeba k nim vybízet. SEBEVRAŽDA 2280 Každý je odpovědný za svůj život před Bohem, který mu jej dal. On také zůstává jeho svrchovaným pánem. Život máme přijímat s vděčností a ochraňovat jej k jeho cti a ke spáse svých duší. Jsme správci, a ne vlastníky života, který nám Bůh svěřil. Nedisponujeme jím. 2281 Sebevražda se příčí přirozenému lidskému sklonu zachovat si svůj život a udržet jej i nadále. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože nespravedlivě láme svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lid skou společností, vůči nimž mám závazky. Sebevražda je proti lásce k živému Bohu. 2282 Je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je i těžkým pohoršením. Úmyslná spolupráce na sebevraždě se příčí mravnímu zákonu. Těžké psychické poruchy, úzkost nebo nadměrný strach ze zkoušky, z utrpení nebo z mučení mohou odpovědnost sebevraha zmenšit. 2283 Nad věčnou spásou osob, které se usmrtily, se nemá zoufat. Bůh jim může dát příležitost pro spasitelnou lítost cestami, které zná jen on sám. Za osoby, které si sáhly na život, se Církev modlí. II. Respektování důstojnosti osob ÚCTA K DUŠI DRUHÉHO: POHORŠENÍ 2284 Pohoršení je postoj nebo chování, které přivádí druhé k páchání zla. Kdo pohoršuje, stává se pokušitelem svého bližního. Působí škodu ctnosti a počestnosti; může strhnout svého bratra do duchovní smrti. Pohoršení je těžkým hříchem, jestliže ten, kdo je svým jednáním nebo opomenutím vyvolává, vědomě uvádí druhé do těžkého hříchu. 2285 Pohoršení nabývá zvláštní závažnosti pro postavení těch, kteří je dávají, nebo pro slabost těch, kteří jsou mu vystaveni. Našemu Pánu to dalo podnět k tomuto zlořečení: „Kdo však jedno (dítě) z těchto nepatrných, které ve mě věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře“ (Mt 18,6). Pohoršení je těžké když ti, kdo je dávají, mají podle přirozenosti nebo ze své funkce učit a vychovávat druhé. Ježíš to vytýká zákoníkům a farizeům: přirovnává je k dravým vlkům v beránčím rouchu. 2286 Pohoršení může být vyvoláno zákonem nebo institucemi, módou nebo veřejným míněním. Vinni pohoršením se pak stávají ti, kteří zavádějí zákony nebo společenské struktury, které vedou k úpadku mravů a zkáze náboženského života nebo ke „společenským poměrům, které přímo či nepřímo ztěžují a prakticky znemožňují křesťanské jednání ve shodě s přikázáními“. Podobně je tomu u podnikatelů, kteří vydávají předpisy, jež navádějí k podvodu, u učitelů, kteří „dráždí své žáky ke vzdoru“, nebo u těch, kteří tím, že manipulují veřejné mínění, odvracejí od mravních hodnot. 2287 Kdo užívá moci, kterou má k dispozici, takovým způsobem, že nutí jednat špatně, je vinen pohoršením a je odpovědný za zlo, které přímo nebo nepřímo podporoval. „Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí!“ (Lk 17,1). RESPEKTOVÁNÍ ZDRAVÍ 2288 Život a tělesné zdraví jsou cenné dary od Boha. Máme o ně rozumně pečovat a brát přitom v úvahu potřeby druhých a obecné blaho. Péče o zdraví občanů vyžaduje pomoc společnosti, aby se vytvořily existenční podmínky, jež by umožnily lidem růst a dosáhnout zralosti: pokrm a oděv, obydlí, zdravotní péče, základní vzdělání, práce a sociální zajištění. 2289 Morálka sice připomíná úctu k tělesnému životu, nedělá z něj však absolutní hodnotu. Staví se proti novopohanskému pojetí, které se snaží podporovat kult těla, odětovat mu vše, zbožňovat tělesnou dokonalost a sportovní úspěch. Jednostranným výběrem silných může toto pojetí vést k převrácenosti mezilidských vztahů. 2290 Ctnost mírnosti má člověka k tomu, aby se vyhnul jakékoliv přemíře v jídle, požívání alkoholu, kouření, užívání léků. Ti, kdo ve stavu opilosti nebo pro bezuzdnou zálibu v rychlosti ohrožují na silnicích, na moři nebo při létání bezpečnost druhých i svoji, nesou za to těžkou vinu. 2291 Užívání drog působí těžké škody na zdraví a lidském životě. Ponecháme-li stranou přísně léčebné použití, je to těžký přestupek. Pokoutní výroba drog a obchod s nimi je pohoršující činnost; je to přímá spolupráce, protože podněcuje k počínání, které těžce odporuje mravnímu zákonu. ÚCTA K OSOBĚ A VĚDECKÉ BÁDÁNÍ 2292 Vědecké, lékařské nebo psychologické pokusy s osobami nebo s lidskými skupinami mohou přispívat k uzdravení nemocných a k rozvoji veřejného zdravotnictví. 2293 Základní vědecké bádání, jakož i aplikované bádání, představuje významný projev nadvlády člověka nad stvořením. Věda a technika jsou cennými zdroji, jsou-li dávány do služby člověka a podporují-li jeho všestranný rozvoj ku prospěchu všech; nemohou však samy stanovit smysl existence a lidského pokroku. Věda a technika jsou zaměřeny na člověka, z něhož vyvozují svůj původ i rozvoj; určení svého cíle a vědomí svých mezí nacházejí tedy v osobě a v jejích mravních hodnotách. 2294 Je klamné požadovat pro vědecké bádání a jeho uplatňování mravní nestrannost. Na druhé straně nemohou být orientační měřítka odvozena ani z prosté technické účinnosti, ani z užitečnoste, kterou může mít pro jedny na úkor druhých, ani, což je ještě horší, z převládajících ideologií. Věda a technika vyžadují, pro vlastní vnitřní význam, bezpodmínečné respektování základních měřítek mravnosti; musí být ve službě lidské osoby, jejích nezcizitelných práv, jejího ryzího a celkového dobra, ve shodě s plánem a vůlí Boha. 2295 Bádání nebo pokusy na lidské bytosti nemohou opravňovat k zákrokům, které jsou samy o sobě proti důstojnosti osob a mravnímu zákonu. Případný souhlas jednotlivců takové zákroky neospravedlňuje. Pokusy na lidské bytosti nejsou mravně oprávněné, je-li jimi vystavena nepřiměřeným či odvratitelným nebezpečím pro život nebo pro tělesnou a duševní integritu (celistvost). Pokusy na lidských bytostech nejsou v souladu s důstojností osoby, tím spíše, jsou-li prováděny bez jasného souhlasu dotyčné osoby nebo jejích blízkých, kteří jsou k tomu oprávněni. 2296 Transplantace orgánů není mravně přijatelná, jestliže dárce nebo jeho blízké, k tomu oprávněné osoby, nedali jasný souhlas. Transplantace orgánů je ve shodě s mravním zákonem a může být záslužná, jestliže tělesné a duševní škody a nebezpečí, jimž se vystavuje dárce, jsou přiměřené dobru, o které se usiluje u příjemce. Je mravně nepřípustné způsobit přímo zmrzačení nebo smrt lidské bytosti, aby se tím třeba jen oddálilo úmrtí jiných osob. RESPEKT K TĚLESNÉ INTEGRITĚ 2297 Únosy a braní rukojmí působí hrůzovládu a hrozbami se přitom vykonává nepřípustný nátlak na oběti. Jsou to činy mravně nedovolené. Terorismus, který vyhrožuje, zraňuje a zabíjí bez rozlišování, je těžce proviněním proti spravedlnosti a lásce. Mučení, které používá tělesného nebo mravního násilí, aby se vynutilo přiznání, aby se potrestali viníci, aby se zastrašili odpůrci a aby se ukojila zášť, odporuje úctě k lidské osobě a lidské důstojnosti. Kromě případů z přísně terapeutických důvodů jsou proti mravnímu zákonu přímo zamýšlené amputace, mrzačení nebo sterilizace nevinných osob. 2298 V minulých dobách se právoplatné veřejné orgány běžně uchylovaly ke krutým zákrokům, aby udržely pořádek a zákon, často aniž by proti tomu církevní pastýři protestovali; ti sami ve svých vlastních soudech používali předpisů římského práva o mučení. Vedle takových politováníhodných faktů však Církev vždy učila povinnosti milosti a milosrdenství; zakázala klerikům prolévat krev. V nedávné době se stalo zřejmé, že takové kruté zákroky nebyly ani nutné pro veřejný pořádek, ani ve shodě se zákonnými právy lidské osoby. Naopak vedou k horším degradacím. Je nutno zasazovat se za jejich zrušení. Je třeba se modlit za oběti i za jejich mučitele. ÚCTA K MRTVÝM 2299 Umírajícím se má prokazovat pozornost a péče, aby se jim pomáhalo prožívat jejich poslední chvíle důstojně a pokojně. Mají být podporováni modlitbou svých příbuzných. Ti pak ať se postarají, aby nemocní přijali ve vhodnou dobu svátosti, které připravují na setkání s živým Bohem. 2300 S těly zesnulých se má zacházet s úctou a láskou ve víře a v naději na vzkříšení. Pohřbívání mrtvých je jeden ze skutků tělesného milosrdenství; vzdává čest Božím dětem, chrámům Ducha svatého. 2301 Pitva mrtvých může být mravně přípustná kvůli soudnímu řízení nebo kvůli vědeckému bádání. Nezištné darování orgánů po smrti je oprávněné a může být záslužné. Církev dovoluje kremaci, jestliže taková volba nezpochybňuje víru ve vzkříšení z mrtvých. III. Obrana míru MÍR 2302 Když náš Pán připomíná přikázání „Nezabiješ“ (Mt 5,21), požaduje pokoj srdce a pranýřuje nemravnost vražedného hněvu a zášti. Hněv je touha po pomstě. „Toužit po pomstě za zlo toho, kterého je třeba potrestat, je nedovolené“; je však chvályhodné uložit odčinění, „aby se napravily neřesti a uchovala se spravedlnost“. Jestliže jde hněv až tak daleko, že člověk chce s plným vědomím zabít bližního nebo ho vážně zranit, těžce to odporuje lásce; je to smrtelný hřích. Pán říká: „Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,22). 2303 Dobrovolná nenávist odporuje lásce. Nenávist k bližnímu je hříchem, když pro něho člověk uváženě chce zlo. Zášť k bližnímu je těžkým hříchem, když někdo vědomě chce, aby bližní měl velkou škodu. „Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce...“ (Mt 5,44-45). 2304 Úcta k lidskému životu a jeho rozvoj vyžadují mír. Mír, to není pouhý neválečný stav a nemůže se omezit jen na zabezpečení rovnováhy mezi nepřátelskými silami. Míru na zemi nelze dosáhnout bez ochrany majetku osob, svobodné komunikace mezi lidskými bytostmi, respektování důstojnosti osoby a národů a trvalého pěstování bratrství. Je to „klid řádu“. Je plodem spravedlnosti a důsledkem lásky. 2305 Pozemský mír je obrazem a plodem míru Krista, mesiášského „knížete pokoje“ (Iz 9,5). Kristus svou krví na kříži „zrušil příčinu nepřátelství na svém těle“ (Ef 2,14). Smířil lidi s Bohem a učinil ze své Církve znamení jednoty lidského pokolení a jeho spojení s Bohem. „On je náš pokoj“ (Ef 2,14) a prohlašuje „tvůrce pokoje za blahoslavené“ (Mt 5,9). 2306 Ti, kteří se na obranu lidských práv zříkají násilných a krvavých akcí a sahají k obranným prostředkům, které jsou dosažitelné i těm nejslabším, vydávají svědectví o lásce, pokud přitom nejsou porušována práva a povinnosti jiných lidí a společností. Práem se potvrzuje závažnost tělesných a mravních rizik, sahá-li se k násilí přinášejícímu zkázu a mrtvé. VYVAROVAT SE VÁLKY 2307 Páté přikázání zakazuje svévolné zničení lidského života. Kvůli zlu a nespravedlnostem, které vyvolává každá válka, Církev naléhavě všechny vybízí, aby se modlili a zasazovali o to, aby nás Boží dobrota uchránila odvěké pohromy válek. 2308 Všichni občané a všichni vládní představitelé mají povinnost zasazovat se o to, aby nedošlo k válkám. „Dokud bude hrozit nebezpečí války a nebude existovat příslušná mezinárodní autorita vybavená dostatečnými mocenskými prostředky, dotud se nebude moci upřít vládám právo na spravedlivou obranu.“ 2309 Přísně se musí zvážit striktní podmínky, které ospravedlňují oprávněnou obranu vo jenskou mocí. Takové rozhodnutí je pro svou závažnost podrobeno přísným podmínkám mravní oprávněnosti. Je třeba:
Toto jsou tradiční prvky vypočítávané v nauce o tzv. „spravedlivé válce“. Hodnocení takových podmínek mravní oprávněnosti přísluší prozíravému úsudku těch, kteří mají odpovědnost za obecné blaho. 2310 Veřejná moc má v tomto případě právo a povinnost uložit občanům povinnosti nutné k národní obraně. Ti, kteří slouží vlasti ve vojsku, ať se považují za služebníky bezpečnosti a svobody národů. Když tento úkol správně plní, opravdu přispívají k obecnému blahu národa a k upevnění míru. 2311 Veřejná moc se má vhodně postarat o případy těch, kteří z důvodu svědomí odmítají používat zbraní; ti mají nicméně poskytnout lidskému společenství služby nějakým jiným způsobem. 2312 Církev i lidský rozum prohlašují, že během ozbrojených konfliktů stále platí mravní zákon. „A když už naneštěstí válka vypukne, neznamená to, že již je tím válčícím stranám všechno dovoleno.“ 2313 Je třeba lidsky zacházet s nebojujícími, se zraněnými vojáky a se zajatci a respektovat je. Akce vědomě odporující mezinárodnímu právu a jeho všeobecným zásadám, stejně jako nařízení, která je ukládají, jsou zločiny. Slepá poslušnost není dostatečnou omluvou těch, kteří se jim podřizují. Vyhlazení nějakého obyvatelstva, národa nebo národnostní menšiny musí tak být odsouzeno jako smrtelný hřích. Člověk je mravně povinen odporovat rozkazům, které nařizují genocidu. 2314 „Každá válečná akce, směřující bezohledně k zničení celých měst nebo rozsáhlých území i s jejich obyvateli, je zločin proti Bohu i proti člověku, který je třeba s rozhodností a bez váhání odsoudit.“ Rizikem moderní války je poskytování příležitosti držitelům vědeckých a zvláště atomových, biologických a chemických zbraní ke spáchání takových zločinů. 2315 Hromadění zbraní se mnohým jeví jako paradoxní způsob, jak odradit případné protivníky od války. Vidí v nich nejúčinnější prostředky k zabezpečení míru mezi národy. Proti takovému zastrašovacímu prostředku je třeba vznést přísné mravní výhrady. Závody ve zbrojení nezabezpečují mír. Příčiny války vůbec neodstraní, naopak hrozí, že je zhorší. Nesmírné výdaje na přípravu stále nových zbraní zabraňují přispět na pomoc obyvatelstvu trpícímu nouzí; jsou překážkou rozvoje národů. Horečné zbrojení rozmnožuje příčiny konfliktů a zvyšuje nebezpečí, že se budou rozšiřovat. 2316 Výroba a obchod se zbraněmi se dotýkají obecného blaha národů a mezinárodního společenství. Veřejné orgány mají tedy právo a povinnost omezit je jasnými předpisy. Sledování krátkodobých osobních nebo kolektivních zájmů nemůže ospravedlnit iniciativy, které by rozdmýchávaly násilí a konflikty mezi národy a ohrožovaly mezinárodní právní řád. 2317 Nespravedlnosti, přehnané nerovnosti hospodářského nebo sociálního rázu, závist, nedůvěra a pýcha, které zhoubně řádí mezi lidmi i národy, neustále ohrožují mír a vyvolávají války. Všechno, co se koná k odstranění těchto nepořádků, přispívá k budování míru a k zažehnání války:
Souhrn 2318 V rukou Božích „je všechno živé; duch každého smrtelníka“ (Job 12,10). 2319 Každý lidský život, od chvíle početí až do smrti, je posvátný, protože živý a svatý Bůh chtěl lidskou osobu pro ni samu, aby byla k jeho obrazu a podobě. 2320 Zabití lidské bytosti těžce odporuje důstojnosti osoby a svatosti Stvořitele. 2321 Zákaz zabít člověka neruší právo zneškodnit nespravedlivého útočníka. Oprávněná obrana je závažnou povinností toho, kdo má odpovědnost za život druhého nebo za obecné blaho. 2322 Dítě má právo na život již od svého početí. Přímý potrat, to je chtěný jako cíl nebo jako prostředek, je „hanebnost“ těžce odporující mravnímu zákonu. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyobcování). 2323 Zárodek musí být chráněn v celé své integritě, opatrován, léčen a pokud možno uzdraven jako každá jiná lidská bytost, protože se s ním musí od samého početí zacházet jako s osobou. 2324 Dobrovolná eutanázie je vražda, ať jsou její způsoby a důvody jakékoliv. Těžce odporuje důstojnosti lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu Stvořiteli. 2325 Sebevražda těžce odporuje spravedlnosti, naději a lásce. Páté přikázání ji zakazuje. 2326 Pohoršení je těžkým proviněním, když ten, kdo je vyvolává svým jednáním nebo opomenutím, vědomě uvádí jiné do hříchu. 2327 Je třeba učinit všechno, co je rozumně možné, aby nedocházelo k válce, a to kvůli zlu a nespravedlnostem, která působí. Církev se modlí: „Od hladu, moru a války vysvoboď nás, Pane.“ 2328 Církev i lidský rozum prohlašují, že během ozbrojených konfliktů stále platí mravní zákon. Akce vědomě odporující mezinárodnímu právu a jeho všeobecným zásadám jsou zločinem. 2329 „Závody ve zbrojení jsou nejtěžší rána lidstva a neúnosně poškozují chudé.“ 2330 „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9). 6. ČLÁNEK ŠESTÉ PŘIKÁZÁNÍ
I. „Jako muže a ženu je stvořil...“ 2331 „Bůh je láska a prožívá sám v sobě tajemství osobního společenství a lásky. Když tvoří Bůh člověka podle svého obrazu obrazu... vkládá do lidské přirozenosti také mužské a ženské povolání a zároveň i schopnost a odpovědnost k lásce a společenství.“ „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem... jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27); „ploďte a množte se“ (Gn 1,28); „v den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží. Jako muže a ženu jestvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam, to je člověk“ (Gn 5,1-2). 2332 Pohlavnost ovlivňuje všechny stránky lidské osoby v jednotě jejího těla a její duše. Týká se zvláště citů, schopnosti milovat a plodit a všeobecněji způsobilosti navázat vztahy společenství s druhými. 2333 Každý člověk, ať muž či žena, musí uznat a přijmout vlastní pohlavnost. Tělesné, mravní a duchovní odlišení i vzájemné doplňování je zaměřeno na dobro manželství a narozvoj rodinného života. Harmonie dvojice i společnosti zčásti závisí na způsobu, jakým se mezi pohlavími prožívá doplňování, potřeba vzájemné pomoci a opory. 2334 „Když stvořil Bůh člověka jako „muže a ženu“, daroval stejným způsobem muži i ženě osobní důstojnost“. „Člověk je osoba, a to muž a žena ve stejné míře. Oba totiž byli stvořeni k obrazu a podobě osobního Boha.“ 2335 Každé z obou pohlaví je se stejnou důstojností, i když odlišným způsobem, obrazem Boží moci i něhy. Spojení muže a ženy v manželství je jeden způsob, jak v těle napodobit velkodušnost a plodnost Stvořitele. „Proto muž opustí svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). Z tohoto spojení pocházejí všechna lidská pokolení. 2336 Ježíš přišel obnovit stvoření v jeho počáteční čistotě. V horském kázání podává přesný výklad Božího plánu: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš“. Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,27-28). Člověk nesmí rozlučovat, co Bůh spojil. Církevní Tradice se dívala na šesté přikázání jako na celkový souhrn lidské sexuality. II. Povolání k čistotě 2337 Čistota vyjadřuje zdařile integraci pohlavnosti v člověku a tím vnitřní jednotu člověka v jeho tělesném a duchovním bytí. Pohlavnost, v níž se projevuje příslušnost člověka k hmotnému a biologickému světu, se stává osobní a opravdu lidskou, když je zapojena do vztahu osoby k osobě, ve vzájemném, naprostém a časově neomezeném sebedarování muže a ženy. INTEGRITA OSOBY 2338 Čistá osoba uchovává všechny síly života a lásky, které jsou v ní, nedotčené. Taková integrita zabezpečuje jednotu osoby; vzpírá se každému chování, které by ji zraňovalo. Nepřipouští ani dvojí život, ani dvojsmyslnou řeč. 2339 Čistota vyžaduje, aby se člověk naučil ovládat; a to je škola lidské svobody. Alternativa je zřejmá: buď člověk poručí svým vášním a dosáhne pokoje, anebo se dá jimi zotročit a stane se nešťastným. „Důstojnost člověka vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením, a ne ze slepého vnitřního popudu nebo pouze z vnějšího donucení. Této důstojnosti člověk dosahuje tím, že se osvobozuje z každého zajetí vášní, směřuje k svému cíli svobodnou volbou dobra a účinně a s vynalézavou přičinlivostí si obstarává vhodné prostředky.“ 2340 Kdo chce zůstat věrný svým křestním slibům a odolávat pokušením, bude se starat o to, aby používal k tomu přiměřených prostředků, jako jsou: sebepoznání, asketická cvičení vhodná pro situace, do nichž se dostává, poslušnost Božích přikázání, úkony mravních ctností a věrnost v modlitbě. „Čistota nás soustředí a znovu nás přivede k oné jednotě, kterou jsme ztratili, když jsme se rozpoltili.“ 2341 Ctnost čistoty úzce souvisí se základní ctností mírnosti, která směřuje k tomu, aby rozum ovládal vášně a choutky lidské smyslnosti. 2342 Sebeovládání je dlouhodobé dílo. Člověk si nikdy nesmí myslet, že ho dosáhl jednou provždy. Předpokládá úsilí začínat vždy znovu v každém údobí života. V určitých údobích může být požadované úsilí větší, např. v těch, v nichž se vytváří osobnost, v dětství a dospívání. 2343 Čistota má své zákony růstu, který prochází úseky poznamenanými nedokonalostí a hodně často hříchem. Ctnostný a čistý člověk „je bytost, která svými četnými svobodnými rozhodnutími den ze dne sebe samu utváří. Proto člověk poznává, miluje a uvádí ve skutek mravní dobro podle stupně svého vlastního růstu“. 2344 Čistota představuje svrchovaně osobní úkol; zahrnuje také kulturní úsilí, protože „pokrok lidské osoby a rozvoj společnosti na sobě vzájemně závisí“. Čistota předpokládá respektování osobních práv, zvláště práva na informace a výchovu, respektující mravní a duchovní stránky lidského života. 2345 Čistota je mravní ctnost. Je také Božím darem, milostí, ovocem Ducha. Duch svatý dává napodobovat Kristovu čistotu tomu, kdo byl znovuzrozen z křestní vody. BEZVÝHRADNÉ SEBEDAROVÁNÍ 2346 Láska je formou všech ctností. Čistota se pod jejím vlivem jeví jako škola osobního dávání se. Sebeovládání je zaměřeno na dar sebe sama. Čistota vede toho, kdo ji žije, aby se stal bližnímu svědkem Boží věrnosti a něžné lásky. 2347 Ctnost čistoty rozkvétá v přátelství. Ukazuje učedníkovi, jak následovat a napodobovat toho, který si nás vyvolil za své přátele, který se nám zcela daroval a dává nám účast na svém božském životě. Čistota je příslibem nesmrtelnosti. Čistota se zvláště projevuje v přátelství k bližnímu. Přátelství je velké dobro pro všechny, ať je pěstováno mezi osobami stejného nebo rozdílného pohlaví. Vede k duchovnímu společenství. RŮZNÉ ZPŮSOBY ČISTOTY 2348 Každý pokřtěný je povolán k čistotě. Křesťan „se oblékl v Krista“ (Gal 3,27), vzor každé čistoty. Všichni věřící jsou povoláni, aby vedli čistý život podle svého zvláštního životního stavu. Při křtu se křesťan zavázal prožívat svá citová hnutí v čistotě. 2349 „Čistotou se musí vyznačovat osoby podle svých rozličných životních stavech: u některých je to panenství nebo zasvěcený celibát, jež představují vynikající způsob, jak se oddat snadněji nerozděleným srdcem Bohu; u jiných způsobem, který pro všechny určuje mravní zákon, a podle toho, zda to jsou osoby ženaté či provdané nebo svobodné.“ Ženaté či provdané osoby jsou povolány žít manželskou čistotu; jiné zachovávají čistotu ve zdrženlivosti.
2350 Snoubenci jsou povoláni žít čistotu ve zdrženlivosti. Na tuto zkušební dobu mají pohlížet jako na čas, kdy se mají učit vzájemné úctě, cvičit se ve věrnosti a naději, že pak přijmou jeden druhého od Boha. Projevy něžnosti, vlastní manželské lásce, vyhradí pro dobu manželství. Vzájemně si budou pomáhat růst v čistotě. PORUŠOVÁNÍ ČISTOTY 2351 Chlípnost je nezřízená touha nebo bezuzdné vyžívání se ve smyslné rozkoši. Pohlavní rozkoš je mravně nezřízená, když se vyhledává pro ni samu, mimo jejího zaměření na plození a na životní spojení. 2352 Výrazem sebeukájení (masturbace) se míní vědomé vydráždění pohlavních orgánů s cílem zakoušet pohlavní rozkoš. „Jak učitelský úřad Církve, v linii stálé Tradice, tak i mravní smysl věřících bez váhání tvrdily, že sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený.“ „Vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoli důvodů mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu (zaměření).“ Vyhledává se v něm pohlavní rozkoš mimo „pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození.“ K vytvoření správného úsudku o mravní odpovědnosti jednotlivců a ke správné orientaci pastorální činnosti je třeba brát v úvahu citovou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických nebo sociálních činitelů, které oslabují, ne-li přímo zmenšují mravní provinění. 2353 Smilstvo je tělesné spojení svobodného muže se svobodnou ženou, kteří neuzavřeli manželství. Závažně odporuje důstojnosti osob a lidské pohlavnosti, přirozeně zaměřené jak na dobro manželů, tak na plození a výchovu dětí. Kromě toho je to těžké pohoršení, pokud se tím mravně kazí mládež. 2354 Pornografie spočívá v tom, že se skutečné nebo předstírané pohlavní úkony odcizí intimitě partnerů, aby se záměrně ukazovaly třetím osobám. Pornografie uráží čistotu, protože znetvořuje manželský úkon, důvěrné darování jednoho manžela druhému. Těžce zraňuje důstojnost těch, kteří se k tomu propůjčí (herci, obchodníci, diváci), protože jeden se stává pro druhého předmětem nízké rozkoše a nedovoleného zisku. Jedny i druhé ponořuje do přeludu neskutečného světa. Je to těžký hřích. Občanské zákony mají výrobě a rozšiřování pornografického materiálu zabránit. 2355 Prostituce uráží důstojnost osoby, která se prodává, protože se snižuje na pohlavní rozkoš, pro kterou je využívána. Ten, kdo platí, těžce hřeší proti sobě samému: porušuje čistotu, k níž ho zavazuje křest, a poskvrňuje své tělo, chrám Ducha svatého. Prostituce je metla společnosti. Běžně postihuje ženy, ale i muže, děti nebo dospívající mládež (v těchto dvou posledních případech je hřích zároveň pohoršením). Oddat se prostituci je v ždy těžce hříšné, nicméně odpovědnost za vinu může být zmenšena bídou, vydíráním nebo společenským tlakem. 2356 Znásilnění je násilné vniknutí do pohlavní intimity nějaké osoby. Je potupením spravedlnosti a lásky. Znásilnění hluboce porušuje právo každého na úctu, na svobodu, na tělesnou a mravní neporušenost. Působí těžkou škodu, která může oběť poznamenat na celý život. Je to vždy vnitřně zlý skutek. Ještě těžší je znásilnění spáchané blízkými příbuznými (incest) nebo vychovateli na dětech, které jim byly svěřeny. ČISTOTA A HOMOSEXUALITA 2357 Homosexualita označuje vztahy mezi muži nebo ženami, kteří zakoušejí pohlavní přitažlivost, výlučně nebo převážně, k osobám téhož pohlaví. Během staletí a v různých kulturách se projevuje velmi rozmanitými způsoby. Její psychický zrod zůstává z velké části nevysvětlitelný. Tradice, opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako těžkou mravní spoušť, vždy prohlašovala, že „homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené“. 2358 Nezanedbatelný počet mužů a žen má vrozené homosexuální sklony. Ti si nevolí svůj homosexuální stav; pro většinu z nich je to zkouška. Proto mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace. Takové osoby jsou povolány naplnit Boží vůli ve svém životě, a jsou-li křesťany, spojit těžkosti, s nimiž se mohou setkat v důsledku svého stavu, s obětí Pána na kříži. 2359 Homosexuální osoby jsou povolány k čistotě. Skrze ctnosti sebeovládání, jež vychovávají k vnitřní svobodě, často skrze podporu nezištného přátelství, modlitbu a svátostnou milost mohou a mají se postupně a rozhodně přibližovat ke křesťanské dokonalosti. III. Manželská láska 2360 Pohlavnost je zaměřena na manželskou lásku muže a ženy. V manželství se stává tělesná intimita manželů znamením a zárukou duchovního společenství. Manželské svazky mezi pokřtěnými jsou posvěceny svátostí. 2361 „Sexualita, při níž se muž a žena navzájem darují úkonem, který je vlastní a vyhraze ný manželům, naprosto není něco čistě biologického, ale týká se nejvnitřnějšího jádra lidské osoby jako takové. Uskutečňuje se opravdu lidským způsobem jenom tenkrát, když je začleněna do lásky, s jakou se muž a žena sobě navzájem až do smrti bezvýhradně zavazují“.
2362 „Skutky, jimiž manželé dosahují důvěrného a čistého sjednocení, jsou čestné a důstojné; jsou-li prováděny způsobem hodným člověka, vyjadřují a prohlubují vzájemné darování, jímž jeden druhého radostně a vděčně obohacuje.“ Sexualita je zdrojem radosti a potěšení:
2363 Spojením manželů se uskutečňuje dvojí cíl manželství: blaho samých manželů a předávání života. Tyto dva významy nebo hodnoty manželství se nemohou oddělovat, aniž by negativně ovlivňovaly duchovní život dvojice a neohrozily blaho manželství a budoucnost rodiny. Z manželské lásky muže a ženy tak vyplývají dva požadavky: totiž požadavek věrnosti a plodnosti. MANŽELSKÁ VĚRNOST 2364 Manželský pár vytváří „důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákony; uskutečňuje se manželskou smlouvou neboli neodvolatelným osobním souhlasem“. Manželé se sobě navzájem dávají definitivně a naprosto. Nejsou už dva, nýbrž od nynějška tvoří jedno tělo. Smlouva, kterou manželé svobodně uzavřeli, jim ukládá povinnost uchovat jeho jednotu a nerozlučitelnost. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mk 10,9). 2365 Věrnost vyjadřuje stálost při dodržování daného slova. Bůh je věrný. Svátost manželství umožňuje muži i ženě brát účast na věrnosti Krista vůči jeho Církvi. Tomuto tajemství vydávají před světem svědectví manželskou čistotou.
MANŽELSKÁ PLODNOST 2366 Plodnost je dar a cíl manželství; neboť manželská láska svou přirozeností směřuje k tomu, aby byla plodná. Dítě se nepřidružuje k vzájemné lásce manželů zvenčí; pučí v samém srdci tohoto vzájemného darování, jehož je plodem a naplněním. Proto Církev, straně života“, učí, že „každý manželský úkon musí zůstat otevřený přeávání života“. „Tato nauka, vícekrát vyložená učitelským úřadem Církve, je založena na nerozlučitelném spojení mezi dvěma významy manželského úkonu, které Bůh chtěl a jež člověk nesmí ze své iniciativy rozdělit: tělesné spojení a plození.“ 2367 Manželé, povolaní předávat život, se podílí na stvořitelské moci a na otcovství Boha. „Manželé vědí, že plněním úkolu dávat život a vychovávat – což je třeba považovatza jejich vlastní poslání – se stávají spolupracovníky lásky Boha Stvořitele a jakoby jejími umočníky. Proto mají plnit tento svůj úkol s lidskou a křesťanskou odpovědností.“ 2368 Zvláštní hledisko této odpovědnosti se týká odpovědného rodičovství. Z pádných důvodů mohou manželé chtít zrození svých dětí oddálit. Musí si však ověřit, zda jejich přání není plodem sobectví a zda je v souladu se správnou velkodušností odpovědného rodičovství. Kromě toho uspořádají své chování podle objektivních mravních měřítek:
2369 „Dodrží-li se obě podstatná hlediska, spojení i plození, uchovává si manželský úkon úplně smysl vzájemné a pravé lásky a své zaměření na svrchované povolání člověka k otcovství.“ 2370 Občasná zdrženlivost, metody odpovědného plánování rodičovství na základě sebepozorování a volba neplodných údobí jsou ve shodě s objektivními měřítky mravnosti. Takové metody respektují tělo manželů, povzbuzují vzájemnou něhu a podporují výchovu k ryzí svobodě. Vnitřně špatné je naopak „každé jednání, které před manželským stykem nebo při něm nebo při rozvíjení jeho přirozených účinků má za cíl nebo prostředek zabránit početí“.
2371 „Budiž všem jasno, že život lidí a úkol sdělovat ho dál se neomezuje jen na tento vět a nemůže se posuzovat a chápat jen podle jeho měřítek, nýbrž vždycky má vztah k věčnému určení člověka.“ 2372 Stát je odpovědný za blahobyt občanů. Je oprávněné, když z tohoto důvodu dělá opatření k usměrňování přírůstku obyvatelstva. Může to dělat objektivní a taktní informací, avšak nikdy autoritářskými a donucovacími rozkazy. Nemůže oprávněně nahradit iniciativu manželů, kteří jsou prvními, kdo jsou odpovědni za plození a výchovu svých dětí. Není oprávněn podporovat prostředky na usměrňování demografického růstu, které odporují mravnosti. DAR DÍTĚTE 2373 Písmo svaté a tradiční praxe Církve vidí v početných rodinách znamení Božího požehnání a velkodušnosti rodičů. 2374 Utrpení manželské dvojice, která zjistí, že je neplodná, je velké. „Co mi chceš dát? - prosí Abraham Boha – Jsem stále bezdětný“ (Gn 15,2). „Dej mi syny! Nedáš-li, umřu!“ křičí Ráchel na manžela Jákoba (Gn 30,1). 2375 Bádání zaměřené na zmenšení lidské neplodnosti je třeba povzbuzovat s podmínkou, že se „dá do služby lidské osoby, jejích nezcizitelných práv a jejího pravého a celistvého blaha ve shodě s Božími záměry a s jeho vůlí“. 2376 Techniky, které štěpí spojení rodičů zásahem nějaké osoby cizí manželskému páru (darování spermatu nebo vaječné buňky, propůjčení dělohy), jsou těžce nečestné. Takové techniky (inseminace a umělá oplodnění od jiného dárce) porušují právo dítěte narodit se z otce a matky, které zná a kteří jsou spojeni manželstvím. Zrazují „výlučné právo manželů stát se otcem a matkou jeden prostřednictvím druhého“. 2377 Tyto techniky (inseminace a umělé oplodnění homologické), prováděné uvnitř manželského páru, snad nepůsobí takové škody, ale zůstávají mravně nepřijatelné. Oddělují pohlavní úkon od úkonu plození. Akt, kterým se počíná existence dětí, už není úkonem, kterým se dávají dvě osoby jedna druhé, nýbrž úkon, „který svěřuje život a totožnost embrya moci lékařů a biologů a zavádí vládu techniky nad původem o určením lidské osoby. Takový vztah nadvlády sám o sobě odporuje důstojnosti a rovnosti, jaká musí být společná rodičům i dětem““ „Z mravního hlediska je plození zbaveno své vlastní dokonalosti, když není chtěno jako plod manželského styku, a tedy zvláštního úkonu manželského spojení...; pouze respektování pouta, které existuje mezi významy manželského úkonu a respektováním jednoty lidské bytosti, umožňuje plození ve shodě s důstojností osoby.“ 2378 Dítě není něco, co se rodičům dluží, ale je to dar. „Největším darem manželství je lidská osoba. Dítě nemůže být považováno za předmět vlastnictví; za něco, k čemu by vedlo uznání domnělého „práva na dítě“. V této oblasti má pouze dítě opravdová práva: „právo být plodem zvláštního úkonu manželské lásky svých rodičů a také právo být respektováno jako osoba od chvíle svého početí“. 2379 Evangelium ukazuje, že tělesná neplodnost není absolutním zlem. Manželé, kteří vyčerpali oprávněné lékařské zákroky, a přesto trpí neplodností, ať se spojí s křížem Pána, pramenem veškeré duchovní plodnosti. Mohou projevit svou velkodušnost tím, že přijmou za vlastní opuštěné děti anebo že budou konat významné služby ve prospěch bližních. IV. Porušování důstojnosti manželství 2380 Cizoložství. Toto slovo označuje manželskou nevěrnost. Když dva partneři, z nichž je alespoň jeden sezdaný, mají mezi sebou pohlavní styk, i třeba náhodný, dopouštějí se cizoložství. Kristus odsuzuje cizoložství spáchané i prostou žádostivostí. Šesté přikázání a Nový zákon cizoložství naprosto zakazují. Proroci pranýřují jeho těžkou hříšnost, vidí v něm symbol hříchu modloslužby. 2381 Cizoložství je křivda. Kdo je spáchá, nedodržuje přijaté závazky. Zraňuje ono znamení smlouvy, kterým je manželský svazek, pošlapává práva druhého manžela a zasazuje ránu instituci manželství tím, že porušuje smlouvu, která je jejím základem. Ohrožuje blaho lidského pokolení a dětí, které potřebují stálý svazek rodičů. ROZLUKA 2382 Pán Ježíš trval na prvotním úmyslu Stvořitele, který chtěl, aby manželství bylo nerozlučitelné. Ruší ústupky, které se vloudily do Starého zákona. Manželství mezi pokřtěnými, „uznané a dokonané, nemůže být rozloučeno žádnou lidskou mocí a ze žádného důvodu s výjimkou smrti“. 2383 Odloučení manželů při trvání manželského svazku může být v jistých případech oprávněné, jak je uvádí kanonické právo. Jestliže občanský rozvod je jediným možným způsobem, jak zajistit určitá oprávněná práva, jako je péče o děti nebo ochrana majetku, je možné se s tím smířit, a není to pak nějaká mravní vina. 2384 Rozluka je těžké provinění proti přirozenému zákonu. Osobuje si právo zrušit smlouvu, kterou manželé svobodně uzavřeli s tím, že budou žít jeden s druhým až do smrti. Rozluka porušuje Smlouvu spásy, jejímž znamením je svátostné manželství. Uzavření nového sňatku, i když je uznáván občanským zákonem, zvětšuje závažnost porušení; manžel nebo manželka, kteří znovu uzavřeli sňatek, žijí tak ve stavu veřejného a trvalého cizoložství:
2385 Nemravná povaha rozluky vyplývá i z nepořádku, který vnáší do rodiny a do společnosti. Takový nepořádek působí vážné škody: manželovi (manželce), který byl opuštěn(a); dětem, zraněným odloučením rodičů a často jimi navzájem přetahovaným; společnosti, pro kterou je svými nakažlivými účinky opravdovou sociální ranou. 2386 Může se stát, že jeden z manželů je nevinnou obětí rozluky dokonané podle občanského zákona; ten se pak neprohřešuje proti mravnímu příkazu. Je totiž značný rozdíl mezi manželem, který se upřímně snažil zůstat věrný svátosti manželství, a přesto je nespravedlivě opuštěn, a mezi tím, který svým těžkým proviněním zničí kanonicky platné manželství. JINÁ PORUŠOVÁNÍ DŮSTOJNOSTI MANŽELSTVÍ 2387 Lze chápat drama člověka, který touží přijmout evangelium a shledá, že je povinen zapudit jednu nebo více žen, s nimiž po léta žil manželským životem. Nicméně mnohoženství je v rozporu s mravním zákonem. Radikálně odporuje manželskému společenství; „přímo totiž popírá Boží plán, jaký byl zjeven na počátku. Neboť odporuje stejné osobní důstojnosti muže a ženy, kteří se v manželství darují jeden druhému s láskou, jež je úplná, a tím samým jediná a výlučná“. Křesťan, který předtím žil v mnohoženství, má kvůli spravedlnosti závažnou povinnost respektovat závazky, které na sebe vzal vůči oněm ženám, které byly jeho manželkami, a vůči svým dětem. 2388 Krvesmilstvo spočívá v intimních vztazích mezi rodinnými příslušníky nebo příbuznými v takovém stupni, který je překážkou manželství mezi nimi. Svatý Pavel pranýřuje toto mimořádně těžké provinění: „Proslýchá se, že je u vás nemravnost... že totiž někdo žije s manželkou vlastního otce... Ve jménu našeho Pána Ježíše... ať je ten člověk vydán satanovi, aby tak tělo bylo důkladně ztrestáno...“ (1 Kor 5,1.4-5). Krvesmilstvo kazí rodinné vztahy a naznačuje úpadek do zvířeckosti. 2389 Ke krvesmilství je možno připojit pohlavní zneužívání páchané dospělými na dětech nebo dospívajících svěřených jejich ochraně. V takovém případě je provinění zároveň pohoršlivým útokem na tělesnou i mravní integritu mladých, kteří tím zůstanou poznamenáni na celý život, a taktéž je to těžké porušení výchovné odpovědnosti. 2390 Když muž a žena odmítají dát právní a veřejnou formu svazku, který zahrnuje pohlavní intimnosti, jde o volnou lásku. Výraz „volná láska“ je klamný: jaký smysl může mít spojení lásky, v němž se osoby navzájem k ničemu nezavazují a projevují tak nedostatek důvěry k druhému, k sobě samému nebo k budoucnosti? Výraz „volná láska“ pokrývá rozmanité situace: konkubinát (nemanželské soužití), odmítání manželství jako takového, neschopnost dlouhodobě se zavázat. Všechny tyto situace jsou urážkou manželství; ničí samotnou ideu rodiny; oslabují smysl pro věrnost. Odporují mravnímu zákonu: pohlavní styk má své výlučné místo v manželství; mimo ně je to vždy těžký hřích a připravuje člověka o možnost přijímat svátosti. 2391 V současné době si mnozí lidé, mají-li v úmyslu oženit se nebo vdát, dělají nárok na jakési „právo na zkoušku“. Ať jsou úmysly těch, kteří se oddávají předčasným pohlavním stykům, sebepevnější, takové styky „neumožňují zabezpečit ve své upřímnosti a věrnosti meziosobní vztah mezi mužem a ženou a zvláště chránit jej před rozmary a vrtochy". Tělesné spojení je mravně oprávněné pouze tehdy, když muž a žena vytvoří definitivní společenství života. Lidská láska nepřipouští „zkoušku“. Vyžaduje, aby se osoby sobě dávaly navzájem bezvýhradně a definitivně. Souhrn 2392 „Láska je základní a přirozené povolání každého člověka.“ 2393 Když Bůh stvořil lidskou bytost jako muže a ženu, dává jednomu i druhému stejným způsobem osobní důstojnost. Každý, muž i žena, má uznat a přijmout vlastní pohlavní totožnost. 2394 Kristus je vzorem čistoty. Každý pokřtěný je povolán, aby vedl čistý život podle vlastního životního stavu. 2395 Čistota znamená integraci sexuality v osobě. Vyžaduje, aby se člověk naučil ovládat. 2396 Mezi hříchy, které odporují čistotě, je třeba uvést sebeukájení, smilstvo, pornografii a homosexuální úkony. 2397 Svobodně uzavřená smlouva mezi manžely zahrnuje věrnou lásku. Ta ukládá povinnost uchovat nerozlučitelnost jejich manželství. 2398 Plodnost je dobro, dar, cíl manželství. Tím, že manželé dávají život, se podílejí na Božím otcovství. 2399 Regulace početí představuje jeden z rysů odpovědného otcovství a mateřství. Dobré úmysly manželů neospravedlňují používání prostředků mravně nepřijatelných (např. přímá sterilizace nebo antikoncepce). 2400 Cizoložství a rozluka, mnohoženství a volná láska jsou těžkými urážkami důstojnosti manželství. 7. ČLÁNEK SEDMÉ PŘIKÁZÁNÍ
2401 Sedmé přikázání zakazuje brát nebo si neprávem ponechávat majetek bližního a jakýmkoliv způsobem působit škody na jeho majetku. Předpisuje spravedlnost a lásku ve správě pozemských statků a plodů lidské práce. S ohledem na obecné blaho požaduje, aby se respektovalo všeobecné určení statků a právo na soukromé vlastnictví. Křesťanský život usiluje zaměřo vat statky tohoto světa k Bohu a k bratrské lásce. I. Všeobecné určení pozemských statků a soukromé vlastnictví majetku 2402 Na počátku Bůh svěřil zemi a její zdroje společné správě lidstva, aby o ně pečovalo, svou prací ji ovládalo a těšilo se z jejích plodů. Dobra stvoření jsou určena všemu lidskému pokolení. Nicméně země je rozdělena mezi lidi, aby byla zaručena bezpečnost jejich života, který je vystaven strádání a ohrožován násilím. Nabývání majetku je oprávněné, aby se zajistila svoboda a důstojnost osob, aby každý mohl uspokojit své základní potřeby a potřeby těch, za které nese odpovědnost. Majetek má umožňovat, aby se mezi lidmi projevila přirozená solidarita. 2403 Právo na soukromé vlastnictví, získané prací nebo přijaté od jiných jako dědictví nebo dar, neruší původní darování země celému lidstvu. Všeobecné určení pozemských statků zůstane prvotní, i když rozvoj obecného blaha vyžaduje respektování soukromého vlastnictví, práva na ně a na jeho užívání. 2404 „Člověk, který užívá stvořených statků, se musí na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i k prospěchu druhých.“ Vlastnictví majetku dělá z toho, komu patří, správce Prozřetelnosti, který se má snažit, aby přinášel užitek a aby se dělil o plody majetku s druhými, na prvním místě s členy své rodiny. 2405 Výrobní statky – hmotné či nehmotné – jako pozemky nebo továrny, odborné znalosti nebo umění, vyžadují péči těch, kdo je vlastni, aby jejich výnosy prospívaly co největšímu počtu osob. Vlastníci užitkových a spotřebních statků jich mají užívat s umírněností a jejich nejlepší část vyhradit hostům, nemocným a chudým. 2406 Státní moc má právo a povinnost řídit oprávněné užívání práva na vlastnictví ve prospěch obecného blaha. II. Úcta k osobám a jejich majetku 2407 Respektování lidské důstojnosti v hospodářských věcech vyžaduje praktické uplatňování ctnosti mírnosti, aby se krotilo lpění na věcech tohoto světa; a ctnosti spravedlnosti, aby bylo bližnímu dáváno to, co mu náleží; rovněž pak uskutečňování vzájemné lidské solidarity, a to podle zlatého pravidla a velkomyslnosti Pána, který „ačkoli bohatý, stal se pro nás chudým“, abychom „zbohatli z jeho chudoby“ (2 Kor 8,9). RESPEKTOVÁNÍ MAJETKU DRUHÝCH 2408 Sedmé přikázání zakazuje krádež, to je uchvácení cizího majetku proti odůvodněné vůli vlastníka. Není to krádež, dá-li se souhlas vlastníka předpokládat, nebo je-li odmítnutí proti zdravému rozumu a všeobecnému určení statků. To je případ naléhavé a zřejmé nutnosti, v níž jediným prostředkem je uspokojit bezprostřední a základní potřeby (potrava, přístřeší, oděv...), je mít k dispozici a užívat cizí majetek. 2409 Každý způsob odnětí a nespravedlivého přivlastnění si cizího majetku, i když to neodporuje ustanovením občanského zákona, je proti sedmému přikázání. Stejně tak vědomě si ponechávat vypůjčené nebo nalezené předměty; dopouštět se obchodního podvodu; platit nespravedlivé mzdy; zvyšovat ceny a spekulovat přitom s nevědomostí nebo nouzí druhých. Rovněž jsou mravně nedovolené tyto skutky: spekulace, kterou se působí, aby se uměle měnilo hodnocení majetku vzhledem s úmyslem těžit z toho na úkor druhých; korupce, jež ovlivňuje úsudek těch, kteří mají učinit rozhodnutí na základě práva; přivlastnění a soukromé užívání společenských zařízení nějakého podniku; špatně provedené práce; daňový podvod; falšování šeků a faktur; přehnané výdaje; mrhání. Úmyslně poškozovat soukromé nebo veřejné vlastnictví odporuje mravnímu zákonu a vyžaduje náhradu. 2410 Sliby se mají dodržovat a dohody zachovávat tou měrou, jakou je závazek mravně spravedlivý. Značná část hospodářského a společenského života závisí na hodnotě dohod (smluv) mezi fyzickými nebo právními osobami. Je to případ smluv obchodních, prodejních nebo nákupních, nájemních nebo pracovních smluv. Každá smlouva má být uzavírána a uplatňována s dobrým úmyslem. 2411 Smlouvy podléhají směnné (komutativní) spravedlnosti, která upravuje výměny mezi osobami při plném respektování jejich práv. Směnná spravedlnost přísně zavazuje; požaduje zachování vlastnických práv, zaplacení dluhů a splnění svobodně přijatých závazků. Bez směnné spravedlnosti je nemožná jakákoliv jiná forma spravedlnosti. Je třeba rozlišovat směnnou spravedlnost a zákonnou spravedlnost, která se týká toho, co občan právem dluží společenství, a distributivní spravedlnost, která stanoví, co dluží společenství občanům podle jejich výkonu a jejich potřeb. 2412 Směnná spravedlnost vyžaduje odčinění spáchané nespravedlnosti, tj. navrátit vlastníkovi to, oč byl okraden. Ježíš chválí Zachea pro jeho předsevzetí: „Jestliže jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně“ (Lk 19,8). Ti, kteří si přímo či nepřímo přivlastnili cizí majetek, jsou vázáni jej vrátit nebo, jestliže ta věc už neexistuje, vrátit odpovídající hodnotu v naturáliích nebo v penězích, jakož i nahradit plody a zisky, které by z ní vlastník právoplatně vytěžil. Stejným způsobem mají povinnost navrátit (věci) podle své odpovědnosti a získaného prospěchu všichni, kteří se nějakým způsobem podíleli na krádeži anebo kteří jí využili, protože o ní věděl např. ti, kteří ji přikázali, podporovali nebo přechovávali kradené věci. 2413 Hazardní hry (karty, atd.) nebo sázky samy o sobě neodporují spravedlnosti. Stávají se mravně nepřijatelné, když někoho zbavují toho, co potřebuje, aby mohl krýt potřeby své nebo druhých. Herní vášeň se může stát těžkým otroctvím. Podvádět při sázkách nebo hrát falešně je těžký hřích, ledaže způsobená škoda je tak lehká, že ji ten, komu byla způsobena, nemůže rozumně považovat za značnou. 2414 Sedmé přikázání zakazuje skutky nebo akce, které z jakéhokoliv důvodu, sobeckéo nebo ideologického, obchodního nebo totalitního, vedou k zotročení lidských bytostí, k zneuznání jejich osobní důstojnosti, k jejich kupování, prodávání a vyměňování, jako by to bylo zboží. Udělat z lidí násilím užitkovou hodnotu nebo výdělečný zdroj je hřích proti jejich důstojnosti a jejich základním právům. Svatý Pavel přikázal křesťanskému pánu, aby přijal svého křesťanského otroka „ne už jako otroka, ale... jako drahého bratra...“ (Flm 16). RESPEKTOVÁNÍ NEPORUŠENOSTI (INTEGRITY) STVOŘENÍ 2415 Sedmé přikázání vyžaduje respektování neporušenosti stvoření. Zvířata, jakož i rostliny a neživé věci, jsou přirozeně určeny k obecnému blahu minulého, současného i budoucího lidstva. Užívání nerostných, rostlinných a živočišných zdrojů vesmíru nelze oddělovat od mravních požadavků. Vláda nad neživými věcmi a nad jinými živými bytostmi, kterou dal Stvořitel člověku, není absolutní; musí být uvedena v soulad s péčí o kvalitu života bližního, včetně budoucích generací; vyžaduje náboženskou úctu k neporušenosti stvoření. 2416 Zvířata jsou Boží tvorové. Bůh je zahrnuje svou starostlivou péčí. Chválí ho a velebí ho už jen tím, že existují. I lidé mají k nim být laskaví. Měli by si vzpomenout, s jakou něžností zacházeli se zvířaty svatí, jako sv. František z Assisi nebo sv. Filip Neri. 2417 Bůh odevzdal zvířata do správy tomu, kterého stvořil ke svému obrazu. Je tedy oprávněné používat zvířat k zajištění výživy nebo k výrobě oděvů. Mohou být ochočována, aby pomáhala člověku v jeho pracích i v jeho zábavách. Lékařské a vědecké pokusy na zvířatech jsou mravně přijatelné, zůstávají-li v rozumných mezích, protože přispívají k léčení nebo k záchraně lidských životů. 2418 Odporuje lidské důstojnosti nechávat zvířata zbytečně trpět a bezohledně nakládat s jejich životem. Stejně tak je nedůstojné člověka utrácet pro zvířata sumy peněz, které by měly být přednostně určeny ke zmírnění lidské bídy. Zvířata je možno mít rád, ale nemají být předmětem takové lásky, jaká náleží jen lidem. III. Sociální nauka Církve 2419 „Křesťanské zjevení… nás přivádí k hlubšímu pochopení zákonů společenského života.“ Církev dostává z evangelia plné zjevení pravdy o člověku. Když plní své poslání hlásat evangelium, dosvědčuje člověku jménem Krista jeho důstojnost a jeho povolání k meziosobnímu společenství; učí ho požadavkům spravedlnosti a míru, které jsou ve shodě s Boží moudrostí. 2420 Církev posuzuje z mravního hlediska hospodářské a společenské záležitosti, „vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása duší“. V řádu morálky má jiné poslání než politická moc: Církev se zajímá o časné stránky obecného blaha, nakolik jsou zaměřeny na svrchované Dobro, náš poslední cíl. Snaží se oživovat správné postoje ve vztahu k pozemským statkům a ve společensko-hospodářských vztazích. 2421 Sociální nauka Církve se vyvinula v devatenáctém století, v době, kdy bylo evangelium konfrontováno s moderní průmyslovou společností, s jejími novými strukturami, ve výrobě spotřebního zboží, jejím novým pojetím společnosti, státu a autority, jejími novými formami práce a vlastnictví. Rozvoj církevní nauky v hospodářských a společenských záležitostech dosvědčuje trvalou hodnotu učení Církve a zároveň pravý smysl její vždy živé a činorodé Tradice. 2422 Sociální učení Církve tvoří naukový celek učení Církve, který se rozvětvuje tou mírou, v jaké Církev podává výklad událostí v průběhu dějin ve světle celkového pojetí slova zjeveného Ježíšem Kristem a za přispění Ducha svatého. Toto učení se stává tím přijatelnější pro lidi dobré vůle, čím více projevuje svou účinnost v jednání věřících. 2423 Sociální nauka Církve předkládá zásady uvažování; formuluje měřítka pro posuzování, nabízí směrnice pro činnost: Každý systém, jehož společenské vztahy by byly zcela určovány hospodářskými činiteli, je proti přirozenosti lidské osoby a jejího jednání. 2424 Teorie, která dělá ze zisku výlučné pravidlo a poslední cíl hospodářské činnosti, je mravně nepřijatelná. Bezuzdná touha po penězích nemůže nepřinést své zvrácené důsledky. Je jednou z příčin četných konfliktů, které narušují sociální pořádek. Systém, který obětuje „základní práva jednotlivých osob a skupin kolektivní organizaci výroby“, odporuje důstojnosti člověka. Všechno, co snižuje osoby na pouhé nástroje zisku, zotročuje člověka, vede ke zbožňování peněz a přispívá k šíření ateismu. „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (Mt 6,24; Lk 16,13). 2425 Církev v moderním věku odmítla totalitní a bezbožecké ideologie spojené s „komunismem“ nebo „socialismem“. Z druhé strany také zavrhla v praxi „kapitalismu“ individualismus a svrchovaný primát tržního zákona nad lidskou prací. Řízení hospodářství pouze prostřednictvím centrálního plánování převrací společenské svazky v jejich základech; řízení prostřednictvím pouhého tržního zákona porušuje sociální spravedlnost, protože „existuje mnoho lidských potřeb, které nemají přístup na trh“. Je nutné dávat přednost rozumnému usměrňování obchodu a hospodářského podnikání podle správné stupnice hodnot a vzhledem k obecnému blahu. IV. Hospodářská činnost a sociální spravedlnost 2426 Rozvoj hospodářské činnosti a zvýšení výroby jsou zaměřeny na uspokojení potřeb lidských bytostí. Hospodářský život nehledí jen na to, aby vzrůstala výroba zboží a aby se zvyšoval zisk nebo moc; je především zaměřena na službu osobám, na službu celému člověku a na službu celému lidskému společenství. Hospodářské podnikání, provozované podle svých vlastních metod, musí probíhat v rámci mravního řádu, v duchu sociální spravedlnosti, aby odpovídalo Božímu záměru s člověkem. 2427 Lidská práce pochází přímo od osob stvořených k Božímu obrazu a povolaných k tomu, aby pokračovaly společně a pro druhé v díle stvoření tím, že si podrobí zemi. Práce je tedy povinnost: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2 Sol 3,10). Práce oslavuje dary Stvořitele a přijaté vlohy. Může být také výkupná. Tím, že člověk snáší tíživou námahu práce ve spojení s Ježíšem, nazaretským řemeslníkem a ukřižovaným na Kalvárii, v jistém smyslu spolupracuje s Božím Synem na díle vykoupení. Projevuje se jako Kristův učedník tím, že nese každodenní kříž v činnosti, k jejímuž vykonávání je povolán. Práce může být prostředkem k posvěcení a k pronikání pozemských skutečností Kristovým duchem. 2428 V práci člověk uplatňuje a realizuje část svých schopností vepsaných do své přirozenosti. Hlavní hodnota práce se týká člověka samého, který je jejím autorem i adresátem. Práce je pro člověka, a ne člověk pro práci. Každý má mít možnost těžit z práce prostředky na vydržování vlastního života i svých rodinných příslušníků a sloužit lidskému společenství. 2429 Každý má právo na hospodářské podnikání; každý má právem používat svých vloh k tomu, aby přispěl k rozmnožení statků, z nichž by měli prospěch všichni, a aby mohl sklízet z vlastního úsilí spravedlivé plody. Musí dbát o to, aby se řídil směrnicemi vydanými právoplatnou autoritou ve prospěch ke spol 2430 Hospodářský život je vyvolává rozmanité a často protichůdné zájmy; tím se i vysvětluje, že se vynořují pro něj příznačné konflikty. Je třeba usilovat o urovnání takových konfliktů vyjednáváním, respektujícím práva a povinnosti každého společenského partnera: vedoucích podniků, představitelů dělníků, jako jsou např. odborové organizace, a případně veřejné moci. 2431 Odpovědnost státu. Hospodářská činnost, zvláště v tržním hospodářství, „se nemůže odehrávat v institucionálním, právním a politickém vakuu. Naopak předpokládá jistotu ohledně individuální svobody a vlastnictví, jakož i stabilní měnu a výkonné veřejné služby. Hlavním úkolem státu proto je, zaručovat tuto jistotu, aby se ten, kdo pracuje, mohl těšit z plodů své práce, a tudíž se cítil zavázán provést ji dobře a poctivě... Úkolem státu je kontrolovat a řídit dodržování lidských práv na hospodářské oblasti. Prvořadou odpovědnost v této oblasti však nenese stát, nýbrž jednotlivé skupiny a sdružení, na něž se společnost dělí“. 2432 Lidé odpovědní za vedení podniků mají vůči společnosti hospodářskou a ekologickou odpovědnost za své jednání. Jsou povinni přihlížet k dobru osob, a ne pouze ke zvyšování zisků. Ty však jsou nutné. Umožňují uskutečňovat investice, které zabezpečují budoucnost podniků a zaměstnanost. 2433 Přístup k práci a k povolání musí být otevřen pro všechny, bez nespravedlivé diskriminace: mužům i ženám, zdravým i tělesně postiženým, vlastním občanům i přistěhovalcům. Společnost má podle okolností pomáhat občanům nacházet práci a zaměstnání. 2434 Spravedlivá mzda je oprávněný plod práce. Upírat ji anebo zadržovat může představovat velkou nespravedlnost. Při stanovení přiměřené odměny se mají brát v úvahu jak potřeby, tak výkon každého jednotlivce. „Práce má být odměňována tak, aby se jednotlivci a jeho rodině dala možnost vést slušný život po stránce hmotné, společenské, kulturní a duchovní, s přihlédnutím k úkolům a k výkonnosti každého pracujícího i ke stavu podniku a k obecnému blahu.“ K mravnímu ospravedlnění výše mzdy nestačí pouhá dohoda stran. 2435 Stávka je oprávněná, když se jeví jako nevyhnutný nebo víceméně nezbytný prostředek k dosažení přiměřeného užitku. Stává se mravně nepřijatelnou, je-li doprovázena násilnostmi nebo vytyčí-li se při ní cíle, které nesouvisejí přímo s pracovními podmínkami nebo odporují obecnému blahu. 2436 Je nespravedlivé neplatit ústavům sociálního pojištění příspěvky stanovené právoplatnou autoritou. Být bez práce kvůli nezaměstnanosti je pro toho, kdo je tím postižen, téměř vždy urážkou jeho důstojnosti a ohrožením životní rovnováhy. Kromě škody, kterou je osobně postižen, z toho vyplývají četná nebezpečí pro jeho rodinu. V. Spravedlnost a solidarita mezi národy 2437 Nerovnost zdrojů a hospodářských prostředků je na mezinárodní úrovni taková, že vytváří opravdovou „propast“ mezi národy. Na jedné straně jsou ti, kteří vlastní a rozmnožují prostředky rozvoje, a na druhé straně jsou ti, kteří hromadí dluhy. 2438 Různé příčiny náboženské, politické, hospodářské a finanční povahy dávají „sociální otázce... světový rozměr“. Je nutná solidarita mezi národy, jejichž politiky jsou již navzájem závislé. A stává se ještě nezbytnější, když jde o to zastavit „zvrhlé mechanismy“, které překážejí rozvoji méně pokročilých národů. Protiprávní, ne-li lichvářské finanční systémy, nespravedlivé obchodní vztahy mezi národy, závody ve zbrojení je třeba nahradit společné úsilí, jímž by se mobilizovaly zdroje k cílům mravního, kulturního a hospodářského rozvoje. „Je třeba nově definovat priority a hodnotové stupnice.“ 2439 Bohaté národy mají velkou mravní odpovědnost vůči těm národům, které si samy nemohou zajistit prostředky vlastního rozvoje nebo jim v tom bylo zabráněno následkem tragických dějinných událostí. Jde o povinnost solidarity a lásky; a také o povinnou spravedlnost, jestliže blahobyt bohatých národů pochází ze zdrojů, které nebyly spravedlivě placeny. 2440 Přímá pomoc je přiměřenou odpovědí na bezprostřední mimořádné potřeby, způsobené například přírodními pohromami, epidemiemi atd. Nestačí však napravit těžké škody vzešlé z ubohých poměrů ani trvale uspokojovat lidské potřeby. Je třeba též reformovat mezinárodní hospodářské a finanční instituce, aby mohly lépe podporovat spravedlivé vztahy k méně vyvinutým zemím. Je nutno podporovat úsilí chudých zemí, které usilují o svůj rozvoj a o své osvobození. Tyto zásady je třeba uplatňovat zcela zvláštním způsobem v oblasti zemědělské práce. Zemědělci, zvláště ve třetím světě, tvoří převážnou část širokých vrstev chudých. 2441 Základem každého úplného rozvoje lidské společnosti je růst smyslu pro Boha a poznání sebe. Tehdy rozvoj rozmnožuje hmotné statky a dává je do služby člověka a jeho svobody. Omezuje bídu a hospodářské vykořisťování. Posiluje úctu ke kulturní svébytnosti a otevřenosti k transcendentnu (nadpřirozenu). 2442 Není věcí církevních pastýřů zasahovat přímo do politických záležitostí a do uspořádání společenského života. Tento úkol patří k povolání věřících laiků, kteří jednají z vlastního podnětu společně se všemi svými spoluobčany. Sociální činnost může zahrnovat množství konkrétních cest; má mít ovšem vždy za cíl obecné blaho a má být v souladu s evangelijním poselstvím a s učením Církve. Je záležitostí věřících laiků, aby „s křesťanskou horlivostí oživovali časné skutečnosti a ukazovali v nich, že jsou svědky a tvůrci pokoje a spravedlnosti“. VI. Láska k chudým 2443 Bůh žehná těm, kteří pomáhají chudým a kárá ty, kteří se o ně nezajímají: „Tomu, kdo tě prosí, dej, a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej“ (Mt 5,42). „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8). Ježíš pozná své vyvolené právě podle toho, kolik vykonali pro chudé. Když se „chudým hlásá radostná zvěst“ (Mt 11,5), je to znamení Kristovy přítomnosti. 2444 Láska Církve k chudým „patří k jejím pevným tradicím“. Inspiruje se evangeliem blahoslavenství, Ježíšovou chudobou a jeho laskavostí k chudým. Láska k chudým je pro křesťana také jedním z motivů povinnosti pracovat, aby „mohl konat dobro a pomáhat těm, kdo trpí v nouzi“ (Ef 4,28). Taková láska k chudým se netýká jen hmotn chudoby, nýbrž i četných forem kulturní a náboženské chudoby. 2445 Láska k chudým je neslučitelná s bezuzdnou láskou k bohatství a jeho sobeckému užívání:
2446 Svatý Jan Zlatoústý to důrazně připomíná: „Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“ „Musí být především plněny požadavky spravedlnosti, aby se jako dary lásky nenabízely věci, které mají být poskytnuty s titulu spravedlnosti.“
2447 Skutky milosrdenství jsou činy lásky, kterými pomáháme svému bližnímu v jeho tělesných nebo duchovních potřebách. Učit, radit, těšit, posilovat – to jsou skutky duchovního milosrdenství, stejně jako odpouštět a trpělivě vše snášet. Skutky tělesného milosrdenství spočívají obzvláště v tom, že dáváme najíst tomu, kdo má hlad, že hostíme toho, kdo nemá střechu nad hlavou, že odíváme toho, kdo nemá co na sebe, že navštěvujeme nemocné a vězněné, že pohřbíváme zesnulé. Dávat almužnu chudým je mezi těmito skutky jedno z hlavních svědectví bratrské lásky: je to také úkon spravedlnosti, který se líbí Bohu:
2448 Ve svých rozmanitých formách – hmotná bída, nespravedlivý útlak, tělesné a duševní nemoci a konečně smrt – je lidská bída zřejmým znamením vrozeného stavu slabosti, v němž se člověk nachází po prvotním hříchu, a potřeby spásy. Právě proto přitáhla soucit Krista Spasitele, který ji chtěl vzít na sebe a ztotožnit se s nejmenšími mezi bratry. „A také proto jsou utlačovaní předmětem přednostní lásky Církve, která od počátku navzdory nevěrnosti mnoha svých členů nepřestávala usilovat o to, aby jim ulehčila, aby je bránila a osvobodila. Dělala to nesčetnými dobročinnými díly, která budou vždy a všude nezbytná.“ 2449 Již ve Starém zákoně je celá řada různých právních opatření („milostivé léto“, zákaz půjčovat peníze na úrok a zadržovat zástavu, povinnost dávat desátek, platit mzdu nádeníkům každý den, právo paběrkovat a sbírat klásky) ve shodě s výzvou Deuteronomia: „Potřebný ze země nevymizí, proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utiskovanému a potřebnému bratru“ (Dt 15,11). Ježíš přijímá toto slovo za své: „Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte“ (Jan 12,8). Tím neruší rozhorlená slova dávných proroků: kupují „nuzáky za stříbro, ubožáka za pár opánků...“ (Am 8,6), ale vybízí nás, abychom poznali, že je přítomen v chudých, kteří jsou jeho bratry.
Souhrn 2450 „Nepokradeš“ (Dt 5,19). ni lupiči nebudou mít v Božím království „Ani zloději, ani lakomci... a účast“ (1 Kor 6,10). 2451 Sedmé přikázání nařizuje spravedlnost a lásku ve správě pozemských statků a plodů lidské práce 2452 Dobra stvoření jsou určena všemu lidskému pokolení. Právo na soukromé vlastnictví neruší všeobecné určení statků. 2453 Sedmé přikázání zakazuje krádež. Krádež je uchvácení cizího majetku proti odůvodněné vůli vlastníka. 2454 Jakýkoliv způsob nespravedlivého odnímání a užívání majetku druhého odporuje sedmému přikázání. Spáchaná nespravedlnost vyžaduje odčinění. Směnná (komutativní) spravedlnost vyžaduje navrácení toho, co bylo ukradeno. 2455 Mravní zákon zakazuje skutky, které z obchodních nebo totalitárních důvodů vedou k zotročování lidí, jejich kupování, prodávání a vyměňování, jako by to bylo zboží. 2456 Vládu, kterou dal Stvořitel člověku nad nerostnými, rostlinnými a živočišnými zdroji vesmíru, nelze oddělovat od respektování mravních závazků, včetně těch, které se týkají budoucích generací. 2457 Zvířata jsou svěřena člověku, který k nim má být laskavý. Zvířata mohou sloužit člověku k oprávněnému ukojování jeho potřeb. 2458 Církev posuzuje hospodářské a společenské záležitosti, vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása duší. Zajímá se o časné stránky obecného blaha, nakolik je zaměřeno na svrchované Dobro, náš poslední cíl. 2459 Sám člověk o sobě je původcem, středem i cílem celého hospodářského života. Rozhodující bod sociální otázky je, aby se statků stvořených Bohem pro všechny dostalo skutečně všem podle spravedlnosti a v duchu lásky. 2460 Hlavní hodnota práce se týká samého člověka, který je jejím původcem a adresátem. Svou prací se člověk se prací podílí na stvořitelském díle. Práce může být výkupná, koná-li se ve spojení s Kristem. 2461 Opravdový rozvoj je rozvoj celého člověka. Jde o to podporovat „tvůrčí schopností každého jednotlivce, rozvíjet jeho schopnost odpovědět na své povolání, a tím i na výzvu Boží v něm obsaženou“. 2462 Almužna dávaná chudým je svědectvím bratrské lásky: je to také dílo spravedlnosti, které se lí bí Bohu. 2463 Jak nepoznávat Lazara, hladového žebráka z podobenství, v množství lidských bytostí bez
chleba, bez střechy nad hlavou, bez ubytování? Jak neslyšet Ježíše: „Cokoli jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani pro mne jste neudělali“ (Mt 25,45)? 8. ČLÁNEK OSMÉ PŘIKÁZÁNÍ
2464 Osmé přikázání zakazuje překrucovat pravdu ve vztazích k druhým. Tato mravní norma vyvěrá z povolání svatého lidu – být svědkem svého Boha, který je pravda a chce pravdu. Porušování pravdy vyjadřuje slovy nebo skutky odmítnutí úsilí o mravní poctivost: je vážnou nevěrností vůči Bohu a v tomto smyslu podrývají základy Smlouvy. I. Žít v pravdě 2465 Starý zákon dosvědčuje: Bůh je pramenem každé pravdy. Jeho Slovo je pravda Jeho zákon je pravda. „Od pokolení do pokolení je tvá věrnost“ (Ž 119,90). Protože Bůh je pravdomluvný, „věrný“ (Řím 3,4), jsou členové jeho lidu voláni k životu v pravdě. 2466 Boží pravda se zcela zjevila v Ježíši Kristu, který je „plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14). On je „světlo světa“ (Jan 8,12), On je Pravda. „Každý, kdo v něho věří, nezůstává v temnotě“ (Jan 12,46). ežíšův učedník zůstává věrný jeho slovu, aby poznal pravdu, která ho osvobodí a posvětí. Následovat Ježíše znamená žít v „Duchu pravdy“ (Jan 14,17), kterého Otec posílá v jeho jménu a který „uvede do celé pravdy“ (Jan 16,13). Své učedníky Ježíš učí bezvýhradné lásce k pravdě: „Vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne“ (Mt 5,37). 2467 Člověk od přirozenosti touží po pravdě. Má povinnost ji ctít a dosvědčovat: „Všichni lidé, protože jsou osoby —... jsou v souladu se svou důstojností vlastní přirozenosti pobádáni a zároveň i mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou. Jsou též vázáni přidržet se poznané pravdy a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život.“ 2468 Pravda jako správnost jednání a lidské řeči se nazývá pravdivost, upřímnost nebo přímost. Pravda neboli opravdovost je ctnost, která spočívá v tom, že se projevujeme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu svými slovy a varujeme se přitom dvojakosti, přetvářky a pokrytectví. 2469 „Nebylo by možné lidské soužití, kdyby si lidé navzájem nedůvěřovali, totiž kdyby si navzájem neříkali pravdu.“ Ctnost pravdivosti dává spravedlivě druhému, co mu patří. Pravdivost respektuje správnou rovnováhu mezi tím, co má být sděleno, a tajemstvím, jež má být zachováno: vyžaduje čestnost a diskrétnost. Kvůli spravedlnosti „má člověk druhému sdělit pravdu“. 2470 Kristův učedník přijímá „život v pravdě“, což znamená vést prostý život podle Pánova příkladu a zůstávat v jeho pravdě. „Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale přitom žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou“ (1 Jan 1,6). II. „Vydat svědectví pravdě“ 2471 Kristus před Pilátem prohlašuje, že „přišel proto na svět, aby vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37). Křesťan se nesmí stydět „veřejně vyznávat našeho Pána“ (2 Tim 1,8). V situacích, ve kterých se po křesťanu žádá, aby dosvědčil svou víru, má povinnost ji jednoznačně vyznat, jak to učinil svatý Pavel před svými soudci. Věřící si má vždycky zachovat čisté svědomí před Bohem i před lidmi (Sk 24,16). 2472 Povinnost křesťanů účastnit se života Církve je má k tomu, aby jednali jako svědkové evangelia a závazků, které z toho vyplývají. Takové svědectví je předáváním víry slovem i skutkem. Svědectví je úkonem spravedlnosti, který potvrzuje pravdu nebo ji dává poznat.
2473 Mučednictví je svrchované svědectví vydané pravdě víry; znamená svědectví, které sahá až k smrti. Mučedník vydává svědectví o zemřelém a zmrtvýchvstalém Kristu, s nímž je spojen láskou. Vydává svědectví o pravdě víry a křesťanskému učení. Podstupuje smrt skutkem statečnosti. „Dovolte, abych se stal potravou šelem. Jen tak mi bude dopřáno dosáhnout Boha.“ 2474 Církev s velkou péčí sebrala vzpomínky na ty, kteří šli až do krajnosti, aby dosvědčili svou víru. Jde o akta mučedníků, která tvoří archivy pravdy psané krvavými písmeny.
III. Porušování pravdy 2475 Kristovi učedníci oblékli „člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý“ (Ef 4,24). Zanechali lži a je třeba, aby odložili „všechno, co je špatné, každou neupřímnost, přetvářku, závist a všechno pomlouvání“ (1 Petr 2,1). 2476 Křivé svědectví a křivá přísaha. Tvrzení odporující pravdě, pronesené veřejně, nabývá zvláštní závažnosti. Je-li proneseno před soudem, stává se křivým svědectvím. Je-li učiněno pod přísahou, je to křivá přísaha. Takové způsoby jednání přispívají buď k odsouzení nevinného, nebo k osvobození viníka, nebo ke zvýšení trestu uloženého obviněnému. Vážně ohrožují právo a spravedlnost rozsudku vyneseného soudci. 2477 Respektování dobré pověsti osob činí nedovoleným každé chování a každé slovo, jež může způsobit nespravedlivou škodu. Stává se vinným:
2478 Každý se má, pokud je to možné, snažit myšlenky, slova i jednání svého bližního vysvětlovat příznivě, aby se vyhnul opovážlivému úsudku.
2479 Nactiutrhání a pomluva ničí dobrou pověst a čest bližního. Nuže, čest je společenské svědectví vzdávané lidské důstojnosti a každý má přirozené právo na čest svého jména, na svou dobrou pověst a na úctu. Proto nactiutrhání a pomluva urážejí ctnost spravedlnosti a lásky. 2480 Je třeba se vyhnout jakémukoliv slovu nebo chování, které lichocením, pochlebnictvím nebo přitakáváním druhé povzbuzuje nebo utvrzuje v jejich špatných skutcích a v jejich zvráceném chování. Lichocení je těžké provinění, podporuje-li neřesti nebo těžké hříchy. Touha být užitečným nebo přátelství neospravedlňují dvojakost v řeči. Lichocení je všední hřích, když se rodí z touhy být milý, vyhnout se nějakému zlu, čelit nějaké nutnosti, dosáhnout dovolených výhod. 2481 Chvastounství nebo vychloubání je proviněním proti pravdě. To platí také pro ironii, která se snaží znevážit někoho tím, že zlovolně zkresluje některý rys jeho chování. 2482 „Lež spočívá v tom, že člověk říká nepravdu s úmyslem oklamat.“ Pán pranýřuje lež jakožto dílo satana: „Váš otec je ďábel... není v něm pravda. Když mluví lež, mluví z toho, co je mu vlastní, protože je lhář a otec lži“ (Jan 8,44). 2483 Lež je nejotevřenější urážka pravdy. Lhát to znamená mluvit nebo jednat proi pravdě, aby byl uveden do omylu ten, kdo má právo ji znát. Lež tím, že narušuje základni vztah člověka k pravdě a bližnímu, znehodnocuje zároveň konstitutivní vztah člověka a jeho slova k Bohu. 2484 Závažnost lži se měří podle povahy pravdy, kterou zkresluje, podle okolností, úmyslů lháře, podle škod způsobených těm, kteří jsou jejími oběťmi. Lež sama o sobě je pouze všedním hříchem, stává se však smrtelným, když těžce poškozuje ctnost spravedlnosti a lásky. 2485 Lež je nutno odsuzovat pro její povahu. Je znevážením slova, jehož funkcí je sdělovat jiným poznanou pravdu. Vědomý úmysl uvést bližního do omylu tvrzeními odporujícími pravdě je prohřešek proti spravedlnosti a lásce. Provinění je větší, když úmysl oklamat je spojen s nebezpečím, že bude mít pro ty, kteří jsou odvráceni od pravdy, zhoubné následky. 2486 Lež (protože je porušením ctnosti pravdivosti) je skutečným násilím spáchaným na bližním. Zasahuje ho v jeho schopnosti poznávat, což je podmínkou každého úsudku každého rozhodnutí. Má v sobě zárodek duchovní rozpolcenosti a všeho zla, které z ní pochází. Lež je škodlivá pro každou společnost; podrývá důvěru mezi lidmi a zpřetrhává tkáň společenských vztahů. 2487 Každé provinění spáchané proti spravedlnosti a pravdě ukládá povinnost odčinění, i když bylo viníkovi odpuštěno. Není-li možné odčinit urážku veřejně, je třeba tak učinit v soukromí. Není-li možné odškodnit toho, kdo škodu utrpěl, přímo, je mu třeba dát zadostiučinění ve jménu lásky morálně. Tato povinnost odčinění se týká i prohřešků proti dobré pověsti druhého. Mravní a leckdy hmotná náhrada má být přiměřená škodě, která byla způsobena. Je to povinnost svědomí. IV. Úcta k pravdě 2488 Právo na sdělení pravdy není bezpodmínečné. Každý má přizpůsobit svůj život evangelijnímu přikázání bratrské lásky. To vyžaduje, aby se v konkrétních situacích zvážilo, zda je vhodné či ne odhalit pravdu tomu, kdo se na ni táže. 2489 Láska a úcta k pravdě mají poradit odpověď na každou žádost o informaci nebo sdělení. Dobro a bezpečnost druhého, respektování soukromého života, obecné blaho jsou dostatečné důvody, aby se zamlčelo to, co nemá být známo, anebo aby se použilo šetrného způsobu řeči. Povinnost vyvarovat se pohoršení často vyžaduje přísnou diskrétnost. Nikdo není povinen vyjevit pravdu tomu, kdo nemá právo ji znát. 2490 Zpovědní tajemství je posvátné a nesmí být pod žádnou záminkou porušeno. „Svátostné zpovědní tajemství je neporušitelné; proto nesmí zpovědník nic vyzradit na kajícníka ani slovem, ani žádným jiným způsobem a z žádného důvodu.“ 2491 Služební tajemství – kterým jsou vázáni například politikové, vojáci, lékaři, právníci – nebo důvěrná sdělení, učiněná pod pečetí tajemství, mají být uchovávána, kromě výjimečných případů, v nichž by dodržení tajemství mělo tomu, kdo je svěřuje, komu bylo svěřeno nebo třetím osobám způsobit velmi těžké škody, kterým lze zabránit pouze rozšířením pravdy. Soukromé informace, škodlivé druhým, nemají být rozšiřovány bez závažného a přiměřeného důvodu, i když nebyly svěřeny pod pečetí tajemství. 2492 Každý má dodržovat spravedlivou zdrženlivost ohledně soukromého života jiných osob. Odpovědní vedoucí hromadných sdělovacích prostředků mají dodržovat správnou rovnováhu mezi požadavky obecného blaha a respektování práv jednotlivců. Zveřejňování informací ze soukromého života osob angažovaných v politické nebo veřejné činnosti je nutno odsoudit potud, pokud porušuje soukromí a svobodu těchto osob. V. Užívání hromadných sdělovacích prostředků 2493 V současné společnosti mají hromadné sdělovací prostředky zvlášť důležitou úlohu v informovanosti, kulturním rozvoji a ve výchově. Tato úloha vzrůstá vzhledem důsledkem technickému pokroku, rozsahu a rozmanitosti vysílaných zpráv, vlivu na veřejné mínění. 2494 Informace hromadných sdělovacích prostředků slouží obecnému blahu. Společnost má právo na informaci zakládající se na pravdě, na svobodě, spravedlnosti a solidaritě:
2495 „Je nutné, aby všichni členové společnosti plnili i v této oblasti své závazky vůči spravedlnosti a lásce a snažili se vytvářet a rozšiřovat správné veřejné mínění také pomocí těchto prostředků.“ Solidarita se jeví jako důsledek pravdivého a spravedlivého sdělování informací, volného proudění myšlenek, které mají napomáhat k poznání a respektování druhých. 2496 Prostředky společenského sdělování (zvláště hromadné sdělovací prostředky) mohou zavinit jistou pasivitu u svých uživatelů, takže se z nich stanou málo bdělí spotřebitelé zpráv nebo podívaných. Ve vztahu k hromadným sdělovacím prostředkům si jejich uživatelé mají uložit umírněnost a kázeň. Mají povinnost vypěstovat si jasné a správné svědomí, aby dokázali snáze odolávat špatným vlivům. 2497 Odpovědní představitelé tisku mají při šíření informací právě z titulu svého povolání povinnost sloužit pravdě a neporušovat lásku. Se stejnou péčí aˇusilují, aby respektovali povahu faktů a meze kritického posuzování osob. Musí se vyvarovat toho, aby neupadli do utrhačnosti. 2498 „Veřejná moc má... zvláštní povinnosti se zřetelem k obecnému blahu… má úkol bránit a zabezpečovat v rámci své kompetence pravdivou a spravedlivou svobodu informací“... „Vydáváním zákonů a jejich bedlivým prováděním“ se má veřejná moc postarat, „aby ze zneužívání těchto prostředků nevznikaly vážné škody pro veřejnou mravnost a společenský pokrok“. Veřejná mocmá potrestat porušení práv každého člověka na dobrou pověst a na tajemství soukromého života. Včas a poctivě má podávat informace týkající se obecných záležitostí nebo dávající odpověď na oprávněné zneklidnění obyvatelstva. Ničím nelze ospravedlnit, když hromadné sdělovací prostředky šíří falešné informace za účelem manipulace veřejného mínění. Takovými zásahy se nesmí napadat svoboda jednotlivců a skupin. 2499 Morálka pranýřuje metlu totalitních států, které systematicky falšují pravdu, vykonávají pomocí sdělovacích prostředků politickou nadvládu nad veřejným míněním, „manipulují“ obžalované i svědky při veřejných procesech a myslí si, že upevní svůj despotismus tím, že udusí a potlačí všechno, co považují za „názorové zločiny“. VI. Pravda, krása a posvátné umění 2500 Konání dobra je doprovázeno nezaslouženou duchovní radostí a mravní krásou. Stejně tak je pravda spojena s radostí a jasem duchovní krásy. Pravda je krásná sama od sebe. Pravda slova je racionální vyjádření poznání stvořené i nestvořené skutečnosti a člověk obdařený rozumem ji potřebuje. Pravda však může nacházet také jiné doplňující formy lidského vyjádření, především tehdy, když jde o to vyvolat, co je v ní nevyslovitelné: hlubiny lidského srdce, povznesení duše, tajemství Boha. Ještě předtím, než se Bůh zjevil člověku prostřednictvím slov pravdy, zjevil se mu všeobecnou řečí stvoření, dílem svého slova a své moudrosti: řád a soulad vesmíru, který dokáže objevit jak dítě, tak vědec, velikost a krása tvorů dávají analogicky poznat Tvůrce, „vždyť je stvořil sám Původce krásy“ (Mdr 13,3).
2501 Člověk „stvořený k Božímu obrazu“ (Gn 1,26) vyjadřuje pravdu svého vztahu k Bohu Stvořiteli také prostřednictvím krásy svých uměleckých děl. Umění je totiž vpravdě lidský způsob výrazu. Přesahuje snahu uspokojit životní potřeby, společnou všem živým tvorům, je spontánní hojností vnitřního bohatství lidské bytosti. Umění, plod nadání, darovaného Stvořitelem, a lidského úsilí, je formou praktické moudrosti, která spojuje poznání a dovednost k tomu, aby pravdě nějaké skutečnosti dala formu vyjádřenou v řeči přístupné zraku nebo sluchu. Tím zahrnuje umění určitou podobnost s činností Boha ve stvoření, a to v té míře, v jaké se inspiruje pravdou a láskou k tvorům. Umění, jako každá jiná lidská činnost, nemá v sobě svůj absolutní cíl, ale je zaměřeno k poslednímu cíli člověka, kterým je také zušlechťováno. 2502 Posvátné umění je pravdivé a krásné, když svou formou odpovídá svému vlastnímu poslání: ve víře a v klanění odhalovat a oslavovat transcendentní tajemství Boha, svrchovanou neviditelnou krásu pravdy a lásky, která se zjevila v Kristu, „odlesku božské slávy a výrazné podobě jeho podstaty“ (Žid 1,3), v němž „přebývá celá plnost božství“ (Kol 2,9); odhalovat a oslavovat duchovní krásu, která se zrcadlí v nejsvětější Panně, Matce Boží, v andělech a svatých. Pravé posvátné umění vede člověka ke klanění, k modlitbě a k lásce Boha Stvořitele a Spasitele, jenž je Svatý a Posvětitel. 2503 Proto mají biskupové pečovat, osobně nebo skrze své zástupce, o to, aby podporovali posvátné umění, starobylé i moderní, ve všech jeho formách. Se stejnou horlivostí se mají snažit vymýtit z liturgie a bohoslužebných budov všechno, co není ve shodě s pravdou víry a ryzí krásou posvátného umění. Souhrn 2504 „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ (Ex 20,16). Kristovi učedníci oblékli „nového člověka, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý“ (Ef 4,24). 2505 Pravda neboli pravdivost je ctnost, která spočívá v tom, že se projevujeme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu svými slovy a varujeme se přitom dvojakosti, přetvářky a pokrytectví. 2506 Křesťan se nesmí stydět „vyznávat našeho Pána“ (2 Tim 1,8) skutky i slovy. Mučednictví je nejvznešenější svědectví vydané pravdě víry. 2507 Úcta k dobrému jménu a cti osob zakazuje každé nactiutrhačné nebo pomlouvačné chování či slovo. 2508 Lež spočívá v tom, že člověk říká nepravdu s úmyslem oklamat bližního, který má právo na pravdu. 2509 Provinění spáchané proti pravdě vyžaduje odčinění. 2510 „Zlaté pravidlo“ pomáhá v konkrétních situacích rozlišit, zda je či není vhodné sdělit pravdu tomu, kdo se na ni ptá. 2511 „Svátostné zpovědní tajemství je neporušitelné.“ Služební tajemství je nutno dodržovat. Důvěrná sdělení, která mohou druhým škodit, se nesmí rozšiřovat. 2512 Společnost má právo na informaci zakládající se na pravdě, svobodě, spravedlnosti. Je vhodné ukládat si při užívání hromadných sdělovacích prostředků umírněnost a kázeň. 2513 Krásná umění, ale především posvátné umění, „jsou svou povahou zaměřena k nekonečné Boží kráse, která má alespoň nějak zračit v dílech lidských. Jsou tím spíše zasvěcena rozmnožování Boží chvály a slávy, když si nekladou jiný cíl, než co nejvíce přispět k pozvednutí lidských myslí k Bohu“. 9. ČLÁNEK DEVÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ
2514 Svatý Jan rozlišuje tři druhy nezřízené touhy nebo žádostivosti: žádostivost těla, žádostivost očí a pýcha života. Podle katolické katechetické tradice deváté přikázání zakazuje žádostivost tělesnou; desáté žádostivost majetku druhého. 2515 „Žádostivost“ může etymologicky označovat každý silný projev lidské touhy. Křesťanská teologie dala tomuto slovu vyhraněný význam smyslového hnutí, které se vzpírá příkazům lidského rozumu. Svatý Pavel ji ztotožňuje se vzpourou „těla proti duchu“. Je sledkem neposlušnosti prvotního hříchu. Vnáší nepořádek do mravních sil člověka, a i když není sama o sobě hříchem, vzbuzuje v člověku ochotu k tomu, aby se dopustil hříchu. 2516 Již proto, že se člověk skládá z ducha a těla, existuje v něm jisté napětí, probíhá v něm jistý boj mezi náklonnostmi „ducha“ a „těla“. Tento konflikt patří však k dědictví hříchu, je jeho důsledkem a zároveň i potvrzením. Je součástí každodenní zkušenosti duchovního boje.
I. Očištění srdce 2517 Srdce je sídlem mravní osobnosti: „Neboť ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství...“ (Mt 15,19). Boj proti tělesné žádostivosti vyžaduje očišťování srdce a cvičení v umírněnosti:
2518 Šesté blahoslavenství hlásá: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8). Slovy „čistého srdce“ jsou označováni ti, kteří uvedli v soulad svůj rozum a svou vůli s požadavky Boží svatosti, především ve třech oblastech: v lásce, v čistotě neboli sexuální počestnosti, v lásce k pravdě a v pravověrnosti ve víře. Mezi čistotou rdce, těla a víry existuje souvislost:
2519 Těm, kdo mají „čisté srdce“, je přislíbeno, že uvidí Boha tváří v tvář a že mu budou podobni. Čistota srdce předchází patření na Boha. Již nyní nám dovoluje vidět věci v Božím světle, přijímat druhého jako „bližního“; dovoluje nám vnímat lidské tělo, své i bližního, jako chrám Ducha svatého, projev božské krásy. II. Boj o čistotu 2520 Křest uděluje tomu, kdo jej přijímá, milost očištění ode všech hříchů. Avšak pokřtěný musí pokračovat v boji proti žádostivosti těla a nezřízeným touhám. S Boží milostí dosáhne čistoty srdce:
2521 Čistota vyžaduje stud. Ten patří podstatně k umírněnosti. Stud chrání intimitu osoby. Stud odmítá odhalit to, co má zůstat skryto. Je zaměřen na čistotu, jejíž křehkost dosvědčuje. Řídí pohledy a gesta ve shodě s důstojností osob a jejich spojení. 2522 Stud hájí tajemství osob a jejich lásky. Nabádá k trpělivosti a umírněnosti při milostném styku; vyžaduje, aby muž a žena vzájemně respektovali podmínky vzájemného darování a konečného závazku. Stud je skromnost. Vnuká slušnou volbu oděvu. Zachovává mlčení nebo zdrženlivost tam, kde by se rýsovalo nebezpečí nezdravé zvědavosti. Stává se tak diskrétností. 2523 Neexistuje pouze stud citů, ale i těla. Vzpírá se například proti vystavování lidského těla k zvědavému prohlížení v jistých reklamách vzbuzujících chorobnou zvědavost nebo proti snaze některých sdělovacích prostředků, zacházet příliš daleko při odhalování intimních věcí. Stud určuje životní styl, který umožňuje odolávat navádění módy a nátlaku převládajících ideologií. 2524 Vnější projevy studu se mění od jedné kultury ke druhé. Všude se ale jeví jako předtucha duchovní důstojnosti vlastní člověku. Rodí se s probuzením svědomí subjektu. Učit děti a dospívající studu, to znamená probouzet v nich úctu k lidské osobě. 2525 Křesťanská čistota vyžaduje očištění společenského prostředí. Vyžaduje od hromadných sdělovacích prostředků takový způsob informování, který dbá na úctu a zdrženlivost. Čistota srdce osvobozuje od rozšířeného erotismu a vylučuje podívané, které podporují chorobnou zvědavost a vytváření iluzí. 2526 Tak zvaná uvolněnost mravů má základ v mylném pojetí lidské svobody. K vybudování svobody je třeba nejprve se nechat vychovávat mravním zákonem. Je nutno žádat ty, kdo jsou odpovědni za výchovu, aby mládež učili úctě k pravdě, k vnitřním hodnotám a k mravní a duchovní důstojnosti člověka. 2527 „Kristova radostná zvěst nepřetržitě obnovuje život a kulturu kleslého člověka a tepe a odstraňuje omyly a zlořády, které vyplývají ze stále hrozícího pokušení k hříchu. Neustále očišťuje a povznáší mravy národů. Duševní přednosti a vlohy kteréhokoliv náda nebo období vnitřně oplodňuje, upevňuje, doplňuje a v Kristu obnovuje.“ Souhrn 2528 „Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,28). 2529 2530 Boj proti tělesné žádostivosti se vede očišťováním srdce a cvičením v umírněnosti. 2531 Čistota srdce nám dá vidět Boha: již nyní nám umožňuje vidět všechno ve světle Božím. 2532 Očišťování srdce vyžaduje modlitbu, zachovávání čistoty, čistý úmysl a čistý pohled. 2533 Čistota srdce vyžaduje stud, který spočívá v trpělivostí, skromností a diskrétností. Stud chrání intimitu osoby. 10. ČLÁNEK DESÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ
2534 Desáté přikázání zdvojuje a doplňuje deváté, které se týká tělesné žádostivosti. Desáté zakazuje chtivost majetku druhého, která je kořenem krádeže, loupeže a podvodu zakázaných sedmým přikázáním. „Žádost očí“ (1 Jan 2,16) vede k násilí a nespravedlnosti zakázaných pátým přikázáním. Chtivost, stejně jako smilstvo, pramení z modloslužby, která je zakázána prvními třemi přikázáními Zákona. Desáté přikázání se týká úmyslů srdce a spolu s devátým shrnuje všechna přikázání Zákona. I. Nezřízenost žádostivostí 2535 Smyslová žádostivost nás vede k tomu, abychom toužili po příjemných věcech, které nemáme. Má-li člověk hlad, chce se najíst, je-li mu zima, chce se ohřát. Taková přání jsou sama o sobě dobrá, ale často nezůstanou v mezích rozumu a pudí nás, abychom neprávem dychtili po tom, na co nemáme právo a co nám nepatří, co náleží druhým. 2536 Desáté přikázání zakazuje nenasytnost a touhu přivlastňovat neomezeně si pozemské statky; zakazuje nezřízenou žádostivost, vzniklou z bezuzdné záliby v bohatství a s ním spojené moci. Zakazuje také touhu spáchat nespravedlnost, kterou by byl poškozen pozemský majetek bližního:
2537 Toto přikázání nepřestupuje člověk, který touží dosáhnout věcí, jež patří bližnímu, pokud k tomu dochází spravedlivými prostředky. Tradiční katecheze poukazuje realisticky na „ty, kteří musí víc bojovat proti hříšným žádostem“, a které je tedy „třeba s větší naléhavostí vybízet, aby dodržovali toto přikázání“:
2538 Desáté přikázání vyžaduje, aby se z lidského srdce vyhostila závist. Když prorok Nátan chtěl vzbudit v králi Davidovi lítost, vyprávěl mu příběh o chudákovi, který měl jen jednu ovečku, jež byla pro něho jako dcera, a o bohatci, který navzdory tomu, že měl mnoho dobytka, záviděl tomu chudákovi a nakonec mu jeho ovečku ukradl. Závist může vést k nejhorším zločinům. Ďáblovou závistí vešla do světa smrt. „Vedeme mezi sebou válku a je to závist, která ozbrojuje jedny proti druhým... Jestliže všichni tak zavile ničí Kristovo Tělo, kam to dospěje? Pracujeme tím na jeho vysílení... Říkáme si, že jsme údy jednoho a téhož Těla, a požíráme se, jako by to činily šelmy.“ 2539 Závist je jedna z hlavních neřestí. Spočívá ve smutku, který člověk zakouší z majetku druhého, a v nezřízené touze přivlastnit si jej, byť i neoprávněně. Závist se stává těžkým hříchem, přeje-li bližnímu velké zlo.
2540 Závist představuje jeden z druhů smutku, a tedy odmítnutí lásky; pokřtěný bude bojovat proti závisti prokazováním laskavosti. Závist má svou příčinu často v pýše; pokřtěný se má proto naučit, jak žít v pokoře.
II. Touhy Ducha 2541 Řád zákona a milosti odvrací lidské srdce od žádostivosti a od závisti: dává mu zakoušet touhu po svrchovaném Dobru; poučuje je o vůli Ducha svatého, který nasycuje idské srdce. Bůh příslibů vždycky varoval člověka před svody toho, co se od prvních počátku zdá, „že je dobré k jídlu, lákavé pro oči, a co slibuje vševědoucnost“ (Gn 3,6). 2542 Zákon daný Izraeli nikdy nestačil ospravedlnit ty, kteří mu byli podrobeni; naopak, stal se nástrojem „žádostivosti“. Fakt, že se chtění a skutky neshodují, naznačuje konflikt mezi Božím zákonem, který je „zákonem mé mysli“, a jiným zákonem, „který ze mě dělá zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech“ (Řím 7,23). 2543 „V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu. Svědčí o tom už Zákon a Proroci. Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří“ (Řím 3,21-22). Od té doby věřící v Krista „ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi“ (Gal 5,24); dávají se vést Duchem a jednají podle přání Ducha. III. Chudoba srdce 2544 Ježíš žádá od svých učedníků, aby mu dávali přednost přede vším a přede všemi, a nabízí jim, aby se „zřekli všeho co mají“ (Lk 14,33) pro něho a pro evangelium. Krátce před svým utrpením jim dal za příklad chudou vdovu z Jeruzaléma, která ve své nouzi dala všechno, co měla na živobytí. Příkaz odpoutat se od bohatství je závazný pro vstup do nebeského království. 2545 Všichni věřící mají proto dbát na to, „aby správně ovládali své sklony, aby jim užívání pozemských věcí a přilnutí k majetku proti duchu evangelijní chudoby nebránilo postupovat k dokonalé lásce“. 2546 „Blahoslavení chudí v duchu“ (Mt 5,3). Blahoslavenství odhalují řád štěstí a milosti, krásy a pokoje. Ježíš velebí radost chudých, jimž už patří Království:
2547 Ježíš naříká nad bohatými, že nalézají své potěšení v hojnosti majetku (Lk 6,24). „Pyšný usiluje o pozemskou moc, chudý v duchu hledá nebeské království.“ Odevzdanost do prozřetelnosti nebeského Otce osvobozuje od obavy ze zítřka. Důvěra v Boha disponuje pro blahoslavenství chudých. Oni budou vidět Boha. IV. „Chci vidět Boha“ 2548 Touha po opravdovém štěstí osvobozuje člověka od nezřízeného lpění na statcích tohoto světa, aby dosáhla svého naplnění v patření na Boha a v Boží blaženosti. „Příslib, že budeme vidět Boha, přesahuje jakékoliv štěstí. V Písmu „vidět“ je tolik co „vlastnit“. Kdo vidí Boha, dosáhl všeho dobra, na které je možno pomyslet.“ 2549 Svatý lid musí za pomoci milosti, která přichází shůry, ještě bojovat, aby dosáhl statků, která Bůh slibuje. Aby křesťané vlastnili a viděli Boha, umrtvují své žádostivosti a s Boží milostí vítězí nad svody rozkoše a moci. 2550 Na této cestě k dokonalosti volají Duch a nevěsta toho, kdo jim naslouchá, k plnému společenství s Bohem:
Souhrn 2551 „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21). 2552 Desáté přikázání zakazuje bezuzdnou žádostivost pocházející z nezřízené dychtivosti po bohatství a jeho moci. 2553 Závist je smutek, který člověk zakouší z majetku druhého, a nezřízená touha přivlastnit si jej. Je to jedna z hlavních neřestí. 2554 Pokřtěný přemáhá závist laskavostí, pokorou a odevzdaností do Boží prozřetelnos ti. 2555 Křesťané „ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi“ (Gal 5,24); jsou vedeni Duchem a jednají podle jeho přání. 2556 Odpoutanost od bohatství je nezbytná, aby člověk vstoupil do nebeského království. „Blahoslavení chudí v duchu.“ 2557 Ryzí touha člověka je: „Chci vidět Boha.“ Žízeň po Bohu se uhasí vodou věčného života. PVM-01 Následující tabulka vychází z modlitební knihy “Posila duše” z r. 1912: HLAVNÍ PRAVIDLA VÍRY A KŘESŤANSKÝCH MRAVŮ
Obsah: "Katechismus Katolické Církve" Stažení: "Katechismus Katolické Církve" Zdroj: web.katolik.cz
Doporučit tuto stránku příteli!
|
|
|
|
|
|
