Zjevení modlitby. Všeobecné povolání k modlitbě

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

ČTVRTÁ ČÁST - KŘESŤANSKÁ MODLITBA (2558-2865)

PRVNÍ ODDÍL - MODLITBA V ŽIVOTĚ KŘESŤANA (2558-2758)

2558 „Tajemství víry je veliké.“ Církev je vyznává v apoštolském vyznání víry (první část) a slaví je ve svátostné liturgii (druhá část), aby život věřících byl ve shodě s Kristem v Duchu svatém, ke slávě Boha Otce (třetí část). Toto tajemství vyžaduje, aby v ně věřící věřili, aby je slavili, aby žili v důvěrném a osobním vztahu k živému a pravému Bohu. Takovým vztahem je modlitba.

CO JE MODLITBA?

„Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti.“

MODLITBA JAKO BOŽÍ DAR

2559 „Modlitba je povznesení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o vhodná dobra.“ Odkud ve své modlitbě vycházíme? Z výšin své pýchy a své vůle, nebo „z hlubin“ (Ž 130,1) pokorného a zkroušeného srdce? Vždyť jen ten, kdo se ponižuje, bude povýšen. Pokora je základem modlitby. „Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26). Pokora je nezbytná dispozice k obdržení nezaslouženého daru modlitby: „Člověk je Boží žebrák.“

2560 „Kdybys znala Boží dar“ (Jan 4,10). Úchvatnost modlitby se odhalí právě tam, u pramenů, kam chodíme hledat pro sebe vodu: tam se Kristus přichází setkat s každou lidskou bytostí; sám nás nejprve hledá a prosí, abychom mu dali napít. Ježíš má žízeň, jeho prosba vyvěrá z hlubin Boha, který po nás touží. Ať to víme nebo ne, modlitba je setkání Boží žízně s naší žízní. Bůh žízní, abychom my měli žízeň po něm.

2561 „Spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu“ (Jan 4,10). Naše prosebná modtba je paradoxní odpovědí; odpovědí na nářek živého Boha: „Mne, pramen vody živé, opustili a kopali si cisterny, cisterny rozpukané“ (Jer 2,13). Je odpovědí víry na nezasloužený příslib spásy, odpovědí lásky na žízeň jednorozeného Syna.

MODLITBA JAKO SMLOUVA

2562 Odkud pochází modlitba člověka? Ať je způsob modlitby jakýkoliv (gesta a slova), modlí se celý člověk. Avšak když chtějí Písma označit místo, odkud vyvěrá modlitba, hovoří někdy o duši nebo o duchu a nejčastěji o srdci (více než tisíckrát). Je to srdce, které se modlí. Je-li daleko od Boha, pak je vyslovení modlitby marné.

2563 Srdce je příbytek, kde jsem, kde bydlím (podle semitského nebo biblického způsobu vyjádření: kam „sestupuji“). Je to náš skrytý střed, nepostižitelný naším rozumem nebo naším bližním; jen Boží Duch jej může probádat a poznat. Je to místo rozhodování, které je v největších hlubinách našich psychických sklonů. Je to místo pravdy, kde volíme život, nebo smrt. Je to místo setkání, protože podle Božího obrazu žijeme ve vztahu: je to ísto smlouvy.

2564 Křesťanská modlitba je vztahem smlouvy mezi Bohem a člověkem v Kristu. Je to činnost Boha a člověka; vyvěrá z Ducha svatého a z nás, je zcela zaměřená k Otci ve spojení s lidskou vůlí Božího Syna, který se stal člověkem.

MODLITBA JAKO SPOLEČENSTVÍ

2565 V nové smlouvě je modlitba živým vztahem Božích dětí k jejich nekonečně dobrému Otci, k jeho Synu Ježíši Kristu a k Duchu svatému. Milost království je „spojení celé Nejsvětější Trojice s celým duchem člověka“. Život modlitby tedy znamená být stále v přítomnosti třikrát svatého Boha a ve společenství s ním. Takové společenství je možné vždycky, protože křtem jsme se stali účastnými stejného bytí s Kristem. Modlitba je křesťanská, nakolik je společenstvím s Kristem a nakolik se šíří v Církvi, jež je jeho Tělem. A má dimenze Kristovy lásky.

Prvni kapitola

Zjevení modlitby. Všeobecné povolání k modlitbě (2566-2649)

2566 Člověk hledá Boha. Skrze stvoření Bůh vyvolává každé bytí z ničeho k existenci. Člověk, „ověnčen slávou a důstojností“ (Ž 8,6), je po andělích schopen poznat, že jméno Pána „je podivuhodné... po celé zemi“ (Ž 8,2). Člověk zůstává stvořen k obrazu svého Stvořitele, přestože hříchem ztratil podobnost s Bohem. Uchovává si touhu po tom, jenž jej volá k existenci. O tomto bytostném lidském hledání svědčí všechna náboženství.

2567 Bůh volá člověka jako první. Ať už člověk zapomene na svého Stvořitele, nebo se skrývá daleko od jeho Tváře, ať už se honí za svými modlami, anebo obviňuje božství, že ho opustilo, živý a pravý Bůh volá neúnavně každého člověka k tajemnému setkání v modlitbě. Tento krok lásky věrného Boha je v modlitbě vždy první; krok člověka je vždy odpovědí. Postupně, jak se Bůh zjevuje a jak zjevuje člověka jemu samému, jeví se modlitba jako vzájemné volání, drama smlouvy. Prostřednictvím slov a skutků zachvacuje toto drama srdce. Odhaluje se v průběhu celých dějin spásy.

1. ČLÁNEK

VE STARÉM ZÁKONĚ

2568 Zjevení modlitby ve Starém zákoně je vepsáno mezi pád a pozvednutí člověka, mezi bolestnou otázku Boha k jeho prvním dětem – „Kde jsi?... Cos to učinil?“ (Gn 3,9.13) – a odpověď jednorozeného Syna při jeho příchodu na svět: „Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli“ (Žid 10,5-7). Tím je modlitba spojena s lidskými dějinami, je to vztah k Bohu v dějinných událostech.

STVOŘENÍ – ZDROJ MODLITBY

2569 Modlitba se živí především tím, že vychází ze skutečností stvoření. Prvních devět kapitol Geneze líčí tento vztah k Bohu jako Ábelovu oběť prvotin ze stáda, jako Enochovo vzývání jména Hospodinova, jako chození s Bohem. Noemova oběť se líbí Bohu, který mu žehná a skrze něho žehná celému stvoření, protože Noemovo srdce je spravedlivé a bezúhonné: on také chodí s Bohem. Tuto vlastnost modlitby prožívá množství spravedlivých ve všech náboženstvích.

Bůh ve své nepomíjející smlouvě s živými bytostmi stále lidi volá, aby se k němu modlili. Modlitba je zjevována ve Starém zákoně zejména od dob našeho otce Abraháma.

PŘISLÍBENÍ A MODLITBA VÍRY

2570 Jakmile ho Bůh zavolá, Abrahám se vydává na cestu, „jak mu Hospodin přikázal“ (Gn 12,4): jeho srdce je zcela „poddáno slovu“, poslouchá. Pro modlitbu je podstatné naslouchání srdce, které se rozhoduje podle Boha: slova slouží k naslouchání. Avšak Abrahámova modlitba je vyjádřena především činy: je to člověk mlčení, na každé zastávce staví oltář Pánu. Teprve později nacházíme jeho první modlitby vyjádřené slovy: zastřený nářek, připomínající Bohu jeho přísliby, které se, jak se zdá, neuskutečňují. Tak se od počátku objevuje jeden z rysů dramatu modlitby: zkouška víry v Boží věrnost.

2571 Protože praotec Abrahám uvěřil v Boha, chodil v jeho přítomnosti ve smlouvě s ním, je ochoten přijmout ve svém stanu tajemného Hosta: je to úchvatné pohostinství Mamre, je to jako by předehra k zvěstování pravého zaslíbeného Syna. Od té doby, co Bůh zasvětil Abraháma do svého úradku, se jeho srdce přidává k Pánovu soucitu s lidmi a odvažuje se za ně se smělou důvěrou přimlouvat.

2572 Jako poslední očištění jeho víry bylo na něm požadováno, aby, „třebaže dostal zaslíbení“ (Žid 11,17), obětoval syna, kterého mu Bůh dal. Jeho víra neochabuje: „Bůh sám si vyhlédne beránka k zápalné oběti“ (Gn 22,8); přitom uvažuje, že: „Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé“ (Žid 11,19). Tak je otec věřících připodobněn Otci, který neušetří svého Syna, ale vydá ho za nás všechny. Modlitba obnovuje v člověku podobnost s Bohem a činí ho účastným na moci Boží lásky, která dává spásu mnohým.

2573 Bůh obnovuje své zaslíbení Jakubovi, předkovi dvanácti izraelských kmenů. Jakub ještě před setkáním s bratrem Ezauem bojuje celou noc s tajemnou osobou, která mu odmítá prozradit své jméno, ale požehná mu před východem slunce, než ho opustí. Duchovní tradice Církve viděla v tomto vyprávění symbol modlitby jako boje víry a vítězství vytrvalosti.

MOJŽÍŠ A MODLITBA PROSTŘEDNÍKA

2574 Když se začne uskutečňovat zaslíbení (pascha, exodus — vyjití, dar Zákona a uzavření smlouvy), je Mojžíšova modlitba úchvatným obrazem přímluvné modlitby, který dosáhne naplnění v jediném „prostředníku mezi Bohem a lidmi, člověku Ježíši Kristu“ (1 Tim 2,5).

2575 I zde má iniciativu Bůh. Volá na Mojžíše z hořícího keře. Tato událost zůstane jedním z prvopočátečních předobrazů modlitby v duchovní židovské i křesťanské duchovní tradici. Vždyť jestliže „Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův“ volá svého služebníka Mojžíše, pak proto, že je Bohem živým, který chce, aby lidé žili. Zjevuje se, aby je spasil, ale nikoliv sám nebo proti jejich vůli: povolává Mojžíše, aby ho poslal a dal mu účast na svém soucitu a na svém díle spásy. Vypadá to, jako by byla v tomto poslání snažná božská prosba; a Mojžíš po dlouhé debatě přizpůsobí svou vůli tomu, co chce Bůh Spasitel. Avšak v tom rozhovoru, ve kterém se Pán svěřuje, se Mojžíš i učí modlit: vyhýbá se, namítá, především ale klade otázky. A právě jako odpověď na jeho dotazování mu Pán svěří své nevýslovné Jméno, které se zjeví v jeho velkých činech.

2576 Takže, „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem“ (Ex 33,11). Mojžíšova modlitba je typickou rozjímavou modlitbou, díky níž je Boží služebník věrný svému poslání. Mojžíš se často a dlouho „zdržuje“ v rozmluvě s Pánem, vystupuje na horu, aby mu naslouchal a aby ho naléhavě prosil, a pak sestupuje k lidu, aby mu sděloval slova jeho Boha a aby ho vedl. „Má trvalé místo v mém domě. S ním mluvím tváří v tvář, ve viděních“ (Nm 12,7-8); vždyť „Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi“ (Nm 12,3).

2577 V tomto důvěrném vztahu k věrnému Bohu, „plnému slitování a nejvýš milosrdnému“, čerpal Mojžíš sílu a houževnatost své přímluvy. Neprosí za sebe, ale za lid, který si Bůh získal. Mojžíš se přimlouvá již během boje s Amalečany, nebo aby dosáhl uzdravení Mirjam. Ale především po odpadlictví lidu, když ho svou přímluvou brání před Bohem (Ž 106,23), se modlí, aby zachránil lid. Pohnutky jeho modlitby (přímluva je také tajemný boj) budou podněcovat odvahu velkých mužů modlitby židovského národa, jakož i Církve: Bůh je láska, tedy je spravedlivý a věrný; nemůže si protiřečit, musí si vzpomenout na své obdivuhodné činy; je v sázce jeho sláva, nemůže opustit tento lid, který nese jeho Jméno.

DAVID A MODLITBA KRÁLE

2578 Modlitba Božího lidu se bude rozvíjet ve stínu Božího stánku, to je archy úmluvy a později chrámu. Především vůdcové lidu, pastýři a proroci jej budou učit modlit se. Samuel jako dítě se musel naučit od své matky Anny, jak „stát před Pánem“, a od kněze Eliho, jak naslouchat Božímu slovu: „Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá“ (1 Sam 3,9- 10). Později i on sám pozná cenu i tíži přímluvy: „Jsem daleko od toho, abych proti Hospodinu hřešil a přestal se za vás modlit. I nadále vás budu vyučovat dobré a přímé cestě“ (1 Sam 12,23).

2579 David je v pravém slova smyslu král „podle Božího srdce“, pastýř, který se modlí za svůj lid a jeho jménem, ten, jehož podrobení se Boží vůli, chvála a lítost budou vzorem modlitby pro lid. On je pomazaný Boží, jeho modlitba je věrným přilnutím k Božímu zaslíbení, důvěrou, plnou lásky a radosti, v toho, který jediný je Král a Pán. David, inspirovaný Duchem svatým, je v žalmech prvním prorokem židovské i křesťanské modlitby. Modlitba Krista, pravého Mesiáše a Davidova syna, zjeví a naplní smysl této modlitby.

2580 Jeruzalémský chrám, dům modlitby, který chtěl David zbudovat, bude dílem jeho syna Šalomouna. Modlitba posvěcení chrámu se opírá o Boží zaslíbení, o jeho smlouvu, o účinnou přítomnost jeho Jména uprostřed jeho lidu a o připomínku velkolepých činů exodu. Král přitom zvedá své ruce k nebi a prosí Hospodina za sebe, za všechen lid, za budoucí generace, za odpuštění hříchů a za jejich každodenní potřeby, aby všechny národy věděly, že Hospodin je jediný Bůh a že mu zcela patří srdce jeho lidu.

ELIÁŠ, PROROCI A OBRÁCENÍ SRDCE

2581 Chrám měl být pro Boží lid místem výchovy k modlitbě: pouti, svátky, oběti, večerní oběť, kadidlo, „předkladné chleby“, všechna tato znamení svatosti a slávy Boha, nejvyššího a zcela blízkého, byly výzvy a cesty modlitby. Obřadnost často strhávala lid k příliš vnějškové bohoslužbě. Byla proto nutná výchova k víře a k obrácení srdce. Toto bylo poslání proroků před vyhnanstvím i po něm.

2582 Eliáš je otcem proroků, „pokolení těch, kteří hledají Boha, kteří hledají jeho tvář“. Jeho jméno, „Hospodin je můj Bůh“, ohlašuje volání lidu jako odpověď na Eliášovu modlitbu na hoře Karmel. Apoštol Jakub odkazuje na Eliáše, když nás vybízí k modlitbě: „Mnoho zmůže a velmi je účinná modlitba spravedlivého“ (Jak 5,16b).

2583 Když se Eliáš během svého útočiště u potoka Kerítu naučil milosrdenství, učí vdovu ze Sarepty víře v Boží slovo a tu víru pak potvrdí svou naléhavou modlitbou: Bůh vrátí k životu vdovina syna.

Při oběti na hoře Karmel, při rozhodující zkoušce víry Božího lidu, na Eliášovu prosbu Hospodinův oheň stráví celopal ve chvíli, kdy se přináší večerní oběť. Eliášova slova: „Odpověz mi, Hospodine, odpověz mi,…“ (1 Král 18,37) přejímají východní liturgie v eucharistické epiklezi.

Nakonec, když pokračoval v cestě a vydal se do pouště k místu, kde se živý a pravý Bůh zjevil svému lidu, vstupuje Eliáš, stejně jako Mojžíš, „do jeskyně“, až „přejde“ tajemná přítomnost Boha. Avšak bude to teprve na hoře Proměnění, kdy se zjeví ten, jehož Tvář hledají. Na tváři ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista se zrcadlí poznání Boží slávy.

2584 Proroci čerpají světlo a sílu pro své poslání tím, že stojí „tváří v tvář před Bohem“. Jejich modlitba není útěk před nevěrným světem, nýbrž naslouchání Božímu slovu, někdy debata nebo nářek, vždy přímluva, která očekává a připravuje zásah Boha zachránce, Pána dějin.

ŽALMY, MODLITBA SHROMÁŽDĚNÍ

2585 Od Davida až do příchodu Mesiáše obsahují svaté knihy modlitební texty, které dosvědčují, jak se stále více prohlubovala modlitba za sebe i za druhé. Žalmy byly postupně sebrány do sbírky pěti knih: Žalmy (nebo „chvály“), mistrovské dílo modlitby Starého zákona.

2586 Žalmy živí a vyjadřují modlitbu Božího lidu jako shromáždění o velkých svátcích v eruzalémě a každou sobotu v synagogách. Tato modlitba je zároveň osobní i společná; týká se těch, kteří se modlí, i všech ostatních lidí; modlitba stoupá ze Svaté země a z obcí v diaspoře, ale objímá celé stvoření; připomíná spásné události minulosti a sahá až k aplnění dějin; slaví památku Božích zaslíbení, která se už uskutečnila, a očekává Mesiáše, který je definitivně splní. Žalmy, pronášené v modlitbě a naplněné v Kristu, zůstávají podstatné pro modlitbu jeho Církve.

2587 Žaltář je kniha, v níž se Boží slovo stává modlitbou člověka. V jiných knihách Starého zákona „slova hlásají díla“ (Boha pro lidi) a „objasňují tajemství v nich obsažené“. V žaltáři, když žalmista zpívá pro Boha, vyjadřují slova Boží jeho spásná díla. Tentýž Duch inspiruje Boží dílo a odpověď člověka a Kristus oboje navzájem spojí. V něm nás žalmy nepřestávají učit se modlit.

2588 Rozmanité výrazové formy modlitby žalmů se rodí při chrámové bohoslužbě i v srdci člověka. Ať jde o hymnus, modlitbu nářků nebo díkůvzdání, prosbu jednotlivce nebo celého společenství, o královský nebo poutní zpěv, o rozjímání plném moudrosti, jsou žalmy zrcadlem Božích činů v dějinách jeho lidu i zrcadlem lidských situací, které prožíval žalmista. Některý žalm může zrcadlit minulou událost, ale je tak střízlivý, že se jej vskutku mohou modlit lidé všech stavů a všech dob.

2589 V žalmech lze rozeznat stálé rysy, jako je: prostota a spontánnost modlitby; touha po samém Bohu skrze všechno a se vším, co je v jeho stvoření dobré; svízelná situace věřícího, který ve své přednostní lásce k Pánu je vystaven davu nepřátel a pokušením; a v očekávání toho, co udělá věrný Bůh, jistota o jeho lásce a odevzdanost do jeho vůle. Modlitba žalmů je vždy proniknuta chválou, a proto titul sbírky plně odpovídá tomu, co nám předává: „Chvály.“ Vzhledem k tomu, že je sestavená pro bohoslužbu shromáždění, dává nám zaslechnout výzvu k modlitbě, na kterou zpěvem odpovídá: „Aleluja!“, „Chvalte Pána!“

„Co je půvabnější než žalm? Krásně o tom mluví sám David, který říká: „Chvalte Hospodina, protože žalm je dobrý: Ať zní našemu Bohu příjemné a krásné chválení.“ A skutečně, v žalmech je všechno: dobrořečení lidu, a Boží chvála vzdávaná shromážděním i hold veškerenstva; v žalmech promlouvá vesmír; zaznívá hlas Církve, zní v nich zpěvem vyznání víry...“

Souhrn

2590 „Modlitba je povznesení duše k Bohu a prosba k Bohu o vhodná dobra.“

2591 Bůh neúnavně volá každého člověka k tajemnému setkání se sebou samým. Modlitba doprovází celé dějiny spásy jako vzájemné volání mezi Bohem a člověkem.

2592 Modlitba Abraháma a Jakuba se jeví jako boj víry vedený v důvěře v Boží věrnost a v jistotě vítězství, které je slíbeno těm, kdo vytrvají.

2593 Mojžíšova modlitba je odpovědí na iniciativu živého Boha k záchraně jeho lidu. Je předobrazem přímluvné modlitby jediného prostředníka, Ježíše Krista.

2594 Modlitba Božího lidu se rozvíjí ve stínu Božího stánku, archy úmluvy a chrámu, pod vedením pastýřů, hlavně krále Davida a proroků.

2595 Proroci volají k obrácení srdce, a zatímco dychtivě hledají Boží tvář, jako Eliáš, přimlouvají se za lid.

2596 Žalmy jsou mistrovským dílem modlitby Starého zákona. Mají dvě neoddělitelné složky: osobní a společnou. Tím, že připomínají Boží zaslíbení, která se již uskutečnila, a doufají v příchod Mesiáše, vztahují se na všechny dimenze dějin.

2597 Žalmy, pronášené v modlitbě a naplněné v Kristu, jsou podstatným a trvalým prvkem modlitby jeho Církve. Žalmy jsou vhodné pro lidi všech stavů a všech dob.

2. ČLÁNEK

V PLNOSTI ČASU

2598 Drama modlitby se nám plně zjevuje ve Slově, které se stalo tělem a přebývá mezi námi. Snažit se pochopit jeho modlitbu prostřednictvím toho, co nám o ní v evangeliu říkají jeho svědkové, znamená přiblížit se k svatému Pánu Ježíši jako k hořícímu keři: nejprve nazírat, jak se modlí, pak naslouchat, jak nás učí modlit se, abychom nakonec poznali, jak vyslýchá naši modlitbu.

JEŽÍŠ SE MODLÍ

2599 Boží Syn, který se stal synem Panny, se naučil modlit podle svého lidského srdce. Učí se tomu od své Matky, která uchovávala a rozjímala ve svém srdci o „všech velkých věcech“, které vykonal Všemohoucí. Učí se tomu ve slovech a rytmech modlitby svého lidu, v nazaretské synagoze a ve chrámu. Avšak jeho modlitba vyvěrá z jiného, skrytějšího pramene, jak to dává vytušit již ve věku dvanácti let: „Musím být v tom, co je mého Otce“ (Lk 2,49). Zde se začíná zjevovat novost modlitby v plnosti času: dětinná modlitba, kterou Otec očekával od svých dětí, začíná být konečně prožívána samým jednorozeným Synem v jeho lidství, s lidmi a pro lidi.

2600 Evangelium podle svatého Lukáše podtrhuje působení Ducha svatého a smysl pro modlitbu v Kristově poslání. Ježíš se před rozhodujícími chvílemi svého poslání modlí: než o něm Otec při jeho křtu a při jeho proměnění vydá svědectví a předtím, než svým utrpením uskuteční plán Otcovy lásky. Modlí se také před rozhodujícími chvílemi, kterými začíná poslání jeho apoštolů: před volbou a povoláním Dvanácti, před Petrovým vyznáním, že „Ježíš je Boží Mesiáš“, a konečně se modlí, aby víra hlavy apoštolů neselhala v pokušení. Ježíšova modlitba před spásnými činy, které po něm Otec žádá, je pokorné a důvěryplné přilnutí jeho lidské vůle k láskyplné vůli Otce.

2601 „Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když skončil, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se““ (Lk 11,1). Není to především z pohledu na modlícího se Mistra, že se v Kristově učedníkovi rodí touha po modlitbě? Může se jí tedy naučit od Učitele modlitby. A právě tím, že budou nazírat Syna a naslouchat mu, se děti naučí modlit se k Otci.

2602 Ježíš se často uchyluje do ústraní, do samoty, na horu, nejraději v noci, aby se modlil. Uvádí lidi do své modlitby, protože ve svém vtělení na sebe plně vzal také lidstvo,a je obětuje Otci tím, že obětuje sama sebe. On, Slovo, „které se stalo tělem“, se podílí ve své lidské modlitbě na všem, co prožívají „jeho bratři“ (Žid 2,12); má soucit s jejich slabostmi a chce je od nich osvobodit. Právě proto ho Otec poslal. Jeho slova a jeho skutky se tedy jeví jak o viditelný projev jeho modlitby „ve skrytosti“.

2603 Evangelisté nám uchovali v plném znění dvě Ježíšovy modlitby z doby jeho veřejné činnosti. Každá začíná díkůvzdáním. V první Ježíš vyznává Otce, uznává a velebí ho že skryl tajemství Božího království před těmi, kteří se považují za učené, a že je zjevil „maličkým“ (chudí z blahoslavenství). Jeho jásavé: „Ano, Otče!“ vyjadřuje hloubku jeho srdce a jeho přilnutí k tomu, co se Otci „zalíbilo“, jako ozvěna ke „staň se“ jeho Matky ve chvíli početí a jako předehra k tomu druhému, které řekne svému Otci během svého smrtelného zápasu. Celá Ježíšova modlitba spočívá v tomto láskyplném přilnutí jeho lidského srdce k „tajemství… vůle“ Otce (Ef 1,9).

2604 Druhou modlitbu zaznamenává svatý Jan před Lazarovým vzkříšením. Předchází mu díkůvzdání: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel“, to znamená, že Otec vždy vyslyší Ježíšovu prosbu. A Ježíš hned dodává: „Věděl jsem sice, že mě vždycky vyslyšíš“, což znamená, že Ježíš prosí vytrvale. Tak nám Ježíšova modlitba uvedená díkůvzdáním zjevuje, jak prosit: dříve než je dar udělen, se Ježíš sjednocuje s tím, který dává a který dává sám sebe ve svých darech. Dárce je mnohem cennější než udělený dar; je „Pokladem“, a prá vě v něm je srdce jeho Syna; dar je udělován jako „přídavek“.

Ježíšova „velekněžská modlitba“ zaujímá v uskutečňování spásy jedinečné místo. O ní se bude rozjímat v závěrečné části prvního oddílu. Zjevuje totiž stále aktuální modlitbu našeho Velekněze a zároveň obsahuje to, co nás on učí v modlitbě Otče náš, která bude vyložena v druhém oddílu.

2605 Když nadejde hodina, v níž Ježíš dovrší plán Otcovy lásky, dává nahlédnout do nezbadatelné hloubky své synovské modlitby, a to nejen předtím, než se dobrovolně vydá („Otče... ne má vůle ať se stane, ale tvá“ (Lk 22,42)), nýbrž i ve svých posledních slovech na kříži, v nichž modlitba a sebeobětování splývají vjedno: modlit se a dávat se: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34); „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43); „Ženo, to je tvůj syn“ … „To je tvá matka“ (Jan 19,26-27); „Žízním“ (Jan 19,28); „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34); „Dokonáno je!“ (Jan 19,30); „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ (Lk 23,46); až po onen „mocný hlas“, s nímž umírá, když vydechl naposled.

2606 Do tohoto výkřiku vtěleného Slova se slévají úzkosti lidstva všech dob podrobeného hříchu a smrti, všechny naléhavé prosby a přímluvy dějin spásy. A hle, Otec je přijímá a proti veškeré naději je vyslyší tím, že vzkřísí svého Syna. Tak se naplňuje a dokonává drama modlitby v uskutečňování plánu stvoření a spásy. Žaltář nám nabízí klíč v Kristu. Otec říká v „Dnešku“ zmrtvýchvstání: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě, a dám ti v majetek národy, do vlastnictví končiny země“ (Ž 2,7-8).

List Židům dramatickým způsobem vyjadřuje, jak Ježíšova modlitba dosahuje vítězství spásy: „V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoliv to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají“ (Žid 5,7-9).

JEŽÍŠ UČÍ MODLIT SE

2607 Když se Ježíš modlí, už tím nás učí modlit se. Božskou cestou naší modlitby je Ježíšova modlitba k Otci. Avšak evangelium nám poskytuje Ježíšovo výslovné učení o modlitbě. Jako vychovatel se nás ujímá tam, kde jsme, a postupně nás vede k Otci. Když se Ježíš obrací k zástupům, které jdou za ním, vychází z toho, co již znají z modlitby podle Staré smlouvy, a otevírá je novosti království, které přichází. Pak jim odhaluje tuto novost v podobenstvích. A konečně bude ke svým učedníkům, kteří mají být vychovateli modlitby v jeho Církvi, otevřeně mluvit o Otci a o Duchu svatém.

2608 Již v horském kázání Ježíš zdůrazňuje obrácení srdce: smířit se s bratrem dřív, než člověk přinese oběť na oltář, mít lásku k nepřátelům a modlit se za pronásledovatele, modlit se k Otci „ve skrytosti“ (Mt 6,6), neplýtvat slovy, odpouštět z hloubi srdce v modlitbě, mít čisté srdce a hledat nebeské království. Takové obrácení je zcela zaměřeno k Otci: je synovské.

2609 Když se srdce rozhodne takto se obrátit, naučí se modlit ve víře. Víra je synovské přilnutí k Bohu bez ohledu na to, co cítíme nebo chápeme. Stala se možnou, protože milovaný Syn nám otevírá přístup k Otci. Může nás žádat, abychom „hledali“ a „tloukli“, protože on sám je cesta i dveře.

2610 Jako Ježíš prosí Otce a vzdává mu díky dříve, než dostane jeho dary, tak i nás učí této synovské smělosti: „Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, jste už dostali“ (Mk 11,24). Taková je síla modlitby: „Všechno je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9,23), vírou, která nepochybuje. Jak byl Ježíš zarmoucen „nevěrou“ (Mk 6,6) učedníků a „malověrností“ (Mt 8,26) svých krajanů, tak stojí v údivu nad opravdu velkou vírou římského setníka a kananejské ženy.

2611 Modlitba víry nespočívá jen v tom říkat „Pane, Pane“, ale v nasměrování srdce tak, aby konalo vůli Otce (Mk 7,21). Ježíš vybízí své učedníky, aby vnášeli do modlitby tuto starost o spolupráci na Božím plánu.

2612 V Ježíšovi „je Boží království velmi blízko“; on volá k obrácení a k víře, ale také k bdělosti. V modlitbě učedník bdí a vyhlíží toho, který je a který přichází, v památce prvního příchodu v pokoře těla a v naději na jeho druhého příchodu ve slávě. Modlitba učedníků ve společenství s jejich Mistrem je boj, a právě tím, že bdí na modlitbách, neupadnou do pokušení.

2613 Tři zvlášť důležitá podobenství o modlitbě nám uchoval svatý Lukáš:

První „o neodbytném příteli“ vybízí k modlitbě konané s naléhavostí: „Tlučte a bude vám otevřeno.“ Tomu, kdo se takto modlí, nebeský Otec „dá všechno, co potřebuje“, a hlavně Ducha svatého, v němž jsou všechny dary.

Druhé o „neodbytné vdově“ je zaměřeno na jednu z vlastností modlitby: je třeba se stále modlit, neochabovat, mít trpělivost víry. „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“

Třetí podobenství „o farizeovi a celníkovi“ se týká pokory srdce, které se modlí: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným.“ Církev si tuto modlitbu: „Kyrie eleison!“ neustále osvojuje.

2614 Když Ježíš otevřeně svěřuje svým učedníkům tajemství modlitby k Otci, odhaluje jim, jaká bude muset být jejich modlitba, a také naše, až se vrátí k Otci ve svém oslaveném lidství. Co je nyní nové, je to, že je třeba prosit v jeho jménu. Víra v něho uvádí učedníky do poznání Otce, protože Ježíš je „Cesta, Pravda a Život“ (Jan 14,6). Víra nese své ovoce v lásce: zachovávat jeho slovo, jeho přikázání, zůstávat s ním v Otci, který nás v něm miluje tak, že v nás přebývá. V této nové smlouvě je jistota, že naše prosby budou vyslyšeny, založena na Ježíšově modlitbě.

2615 A navíc, je-li naše modlitba spojena s Ježíšovou, Otec nám dá „jiného Přímluvce“, aby byl „s námi navždy: Ducha pravdy“ (Jan 14,16-17). Tato novost modlitby a jejích podmínek se ukáže v řeči na rozloučenou. Křesťanská modlitba je v Duchu svatém společenstvím lásky s Otcem, nejen skrze Krista, nýbrž i v něm: „Dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste, a dostanete, aby se vaše radost byla naplnila“ (Jan 16,24).

JEŽÍŠ VYSLÝCHÁ MODLITBU

2616 Modlitba k Ježíšovi je jím už vyslyšena během jeho veřejné činnosti, a to prostřednictvím znamení (zázraků), která předjímají moc jeho smrti a jeho zmrtvýchvstání: Ježíš vyslýchá modlitbu víry, vyjádřenou slovy, nebo v mlčení. Naléhavá prosba slepců „Synu Davidův, smiluj se nad námi“ (Mt 9,27), „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou“ (Mk 10,47) přešla do tradice „Ježíšovy modlitby“: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou hříšným!“ Ať se jedná o uzdravení z nemoci, nebo o odpuštění hříchů, Ježíš na modlitbu, která ho s vírou vzývá, vždy odpovídá: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila.“

Svatý Augustin obdivuhodně shrnuje tři rozměry Ježíšovy modlitby: „On se za nás modlí jako náš kněz, modlí se za nás jako naše hlava; My se modlíme k němu jako k svému Bohu. Poznávejme tedy naše hlasy v něm i jeho hlas v nás.“

MODLITBA PANNY MARIE

2617 Mariina modlitba nám byla zjevena na úsvitu plnosti časů. Před vtělením Božího Syna a před vylitím Ducha svatého její modlitba jedinečným způsobem spolupracuje na dobrotivém plánu Otce: ve chvíli zvěstování na početí Krista a o Letnicích na zrodu Církve, Kristova těla. Ve víře jeho pokorné služebnice se Božímu daru dostává přijetí, na které čekal už počátku časů. Ta, kterou Všemohoucí „naplnil milostí“, odpovídá obětí celé své bytosti: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“ Fiat (staň se) je křesťanská modlitba: cele patřit jemu, protože on cele patří nám.

2618 Evangelium nám ukazuje, jak se Maria s vírou modlí a přimlouvá: v Káně Ježíšova matka prosí svého Syna za potřeby pro svatební hostinu, která je znamením jiné hostiny, totiž svatby Beránka, který na prosbu své Nevěsty Církve obětuje své Tělo a svou Krev. A je to právě v hodině Nové smlouvy u paty kříže, kdy je Maria vyslyšena jako Žena, nová Eva, pravá „Matka živých“.

2619 A proto Mariin chvalozpěv (latinský „Magnificat“, byzantské „Megalinario“) je zároveň zpěvem Matky Boží i Církve, zpěvem Sionské dcery a nového Božího lidu, zpěvem díkůvzdání za plnost milostí udělených v díle spásy, zpěvem „chudých“, jejichž naděje je dovršena splněním zaslíbení daných „našim otcům, Abrahámovi a jeho potomstvu na věky“.

Souhrn

2620 Dokonalým vzorem modlitby v Novém zákoně je Ježíšova synovská modlitba. Ježíšova modlitba, konaná často v samotě, v mlčení, zahrnuje plné přilnutí lásky k vůli Otcově až po kříž a naprostou důvěru, že bude vyslyšena.

2621 Ježíš při svém vyučování vychovává své učedníky k tomu, aby se modlili s čistým srdcem, s živou a vytrvalou vírou, se synovskou smělostí. Vyzývá je k bdělosti a vybízí je, aby se obraceli se svými prosbami k Bohu v jeho jménu. Ježíš Kristus sám vyslyší prosby, které jsou k němu vysílány.

2622 Modlitba Panny Marie, v jejím „Fiat“ (staň se) a v jejím Magnificat (chvalozpěvu), se vyznačuje velkodušnou obětí celé její bytosti ve víře.

3. ČLÁNEK

V ČASE CÍRKVE

2623 V den Letnic sestoupil Duch zaslíbení na učedníky, kteří „všichni byli společně pohromadě“ (Sk 2,1), aby ho očekávali a „jednomyslně setrvávali v modlitbách,“ (Sk 1,14). Duch, který učí Církev a připomíná jí všechno, co Ježíš řekl, ji také vychovává k životu modlitby.

2624 V první jeruzalémské obci věřící „setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42). Toto pořadí je typické pro modlitbu Církve: má základ v apoštolské víře, osvědčuje se láskou a je živena Eucharistií.

2625 Jsou to především ty modlitby, které sice věřící slyší nebo čtou v Písmu, avšak aktualizují je. Platí to zejména o žalmech, které se již naplnily v Kristu. Duch svatý, který tímto způsobem připomíná modlící se Církvi Krista, ji také uvádí do celé pravdy a vzbuzuje nové formulace, která budou vyjadřovat tajemství Krista, jež působí v životě, ve svátostech a v poslání jeho Církve. Tyto nové formulace se pak rozvíjejí ve velkých liturgických a duchovních tradicích. Způsoby modlitby, jaké jsou vyjádřeny v kanonických apoštolských spisech, zůstávají pro křesťanskou modlitbu směrodatné.

I. Velebení a klanění

2626 Velebení vyjadřuje základní směr křesťanské modlitby: je to setkání Boha s člověkem; v něm se Boží dar a jeho přijetí člověkem volají jeden po druhém a spojují se. Modlitba velebení je odpověď člověka na Boží dary: protože Bůh dává požehnání, srdce člověka zase může velebit toho, který je zdrojem všeho požehnání.

2627 Tento pohyb vyjadřují dva základní směry: někdy velebení stoupá, neseno Duchem svatým skrze Krista k Otci (velebíme ho, protože nám požehnal); někdy vyprošuje naše modlitba milost Ducha svatého, která skrze Krista sestupuje od Otce (On nám žehná).

2628 Klanění je základní postoj člověka, který uznává, že je tvorem před svým Stvořitelem. Velebí velikost Pána, který nás stvořil, a všemocnost Spasitele, který nás osvobozuje od zlého. Duch „padá na tvář“ před „Králem slávy“ (Ž 24,9.10) a uctivě mlčí před Bohem „vždy větším než my“. Klanět se třikrát svatému Bohu a svrchovaně láskyhodnému Bohu nás naplňuje pokorou a dodává jistotu našim prosbám.

II. Prosebná modlitba

2629 Slovní zásoba vyjadřující prosbu má v Novém zákoně množství odstínů: žádat, vymáhat, naléhavě volat, vzývat, křičet, ba dokonce „zápasit v modlitbě“. Ale nejobvyklejším a také nejspontánnějším výrazem je slovo prosba: právě prosebnou modlitbou vyjadřujeme, že jsme si vědomi svého vztahu k Bohu: jako tvorové nejsme zdrojem své existence, ani pány nad protivenstvími, ani svým posledním cílem, jsme však také hříšníci a jako křesťané víme, že se odvracíme od Otce. Prosba je už návrat k němu.

2630 Téměř neznámy jsou v Novém zákoně modlitby nářků, zatímco jsou časté ve Starém zákoně. Ve vzkříšeném Kristu se prosba Církve už opírá o naději, i když ještě čekáme a musíme každý den usilovat o obrácení. Z docela jiné hlubiny vyvěrá křesťanská prosba, kterou svatý Pavel nazývá sténání: toho stvoření, které v porodních bolestech „sténá a trpí“ (Řím 8,22), ale také naše sténání, když očekáváme „vykoupení našeho těla“, neboť „naše spása je předmětem naděje“ (Řím 8,23-24); a jsou to konečně „vzdechy, které nelze vyjádřit“, samého Ducha svatého, který „nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26).

2631 Prosba o odpuštění je první podnět k prosebné modlitbě. Je předpokladem spravedlivé a čisté modlitby. Důvěrná pokora nás navrací do světla společenství s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem a do společenství s druhými: tehdy „dostáváme od něho všechno, zač prosíme“ (1 Jan 3,22). Prosba o odpuštění předchází jak eucharistické liturgii, tak i osobní modlitbě.

2632 Středem křesťanské prosby je touha po Božím království, které podle Ježíšova učení přichází, a jeho hledání. Prosby jsou odstupňovány: nejprve se prosí o Království, pak o to, co je nutné k jeho přijetí a k spolupráci na jeho příchodu. Tato spolupráce na poslání Krista i Ducha svatého, které je nyní posláním Církve, je předmětem modlitby společenství apoštolů. Modlitba sv. Pavla, apoštola v pravém slova smyslu, nám ukazuje, jak musí božská péče o všechny církve pronikat křesťanskou modlitbu. Prostřednictvím modlitby pracuje každý pokřtěný na příchodu Božího království.

2633 Když se člověk takto podílí na spásné Boží lásce, lze pochopit, že se všechny potřeby mohou stát předmětem prosby. Kristus, který vzal na sebe všechno, aby všechno vykoupil, je oslaven prosbami, s nimiž se v jeho jménu obracíme k Otci. Právě na základě tohoto ujištění nás apoštolové Jakub a Pavel vyzývají, abychom se modlili za všech okolností.

III. Přímluvná modlitba

2634 Přímluva je prosebná modlitba, která nás více připodobňuje Ježíšově modlitbě. On je jediný přímluvce u Otce za všechny lidi, zvláště za hříšníky. „Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“ (Žid 7,25). Sám Duch svatý „se za nás přimlouvá“ a jeho přímluva „za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,26-27).

2635 Přimlouvat se, žádat o něco ve prospěch druhého, je od dob Abraháma vlastní srdci, které je v souladu s Božím milosrdenstvím. V čase Církve se křesťanská přímluva podílí na přímluvě Kristově: je výrazem společenství svatých. Kdo se modlí, nehledá v přímluvě to, co slouží jen jeho „vlastnímu prospěchu, ale i prospěchu druhých“ (Fil 2,4), ba dokonce se modlí i za ty, kteří mu ubližují.

2636 První křesťanské obce hluboce prožívaly tento způsob sdílení. Apoštol Pavel je tak činí účastnými své služby evangeliu, ale také se za ně přimlouvá. Přímluva křesťanů nezná hranic: „…za všechny lidi... za všechny, kdo mají moc“ (1 Tim 2,1), za ty, kteří pronásledují, za spásu těch, kteří odmítají evangelium.

IV. Modlitba díkůvzdání

2637 Vzdávání díků charakterizuje modlitbu Církve, která slavením Eucharistie ukazuje a stává se stále víc tím, co je. Vždyť Kristus v díle spásy osvobozuje stvoření od hříchu a smrti, aby je znovu posvětil a přivedl nazpět k Otci, k jeho slávě. Díkůvzdání údů Těla se podílí na díkůvzdání Hlavy.

2638 Stejně jako předmětem prosebné modlitby se může každá událost a každá potřeba stát i důvodem k díkůvzdání. Listy svatého Pavla často začínají a končí díkůvzdáním a vždy je tam přítomen Pán Ježíš. „Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh po vás chce v Kristu Ježíši“ (1 Sol 5,18). „Buďte vytrvalí v modlitbě, buďte při ní bdělí a vděční“ (Kol 4,2).

V. Modlitba chvály

2639 Chvála je způsob modlitby, která bezprostředněji uznává, že Bůh je Bůh! Opěvuje ho pro něho samého, oslavuje ho, protože on je, bez ohledu na to, co koná. Je to podíl na blahoslavenství čistých srdcí, která milují Boha ve víře, dříve než ho spatří ve slávě. Skrze chválu se Duch spojuje s naším duchem, aby dosvědčoval, že jsme Boží děti, vydává svědectví jednorozenému Synu, v němž jsme byli přijati za syny a skrze něhož oslavujeme Otce. Chvála zahrnuje ostatní způsoby modlitby a pozvedá je tomu, který je jejich pramenem i cílem: „jeden Bůh, Otec, od něhož pochází všechno, a pro nějž jsme tu i my“ (1 Kor 8,6).

2640 Svatý Lukáš ve svém evangeliu často zaznamenává úžas a chválu nad podivuhodnými činy Krista; podtrhuje je také při zásazích Ducha svatého, které jsou popsány ve Skutcích apoštolů: život jeruzalémské obce, uzdravení chromého, vykonané Petrem a Janem, jásot zástupu, který za to Boha velebí, radost pohanů z pisidské Antiochie, „kteří velebili slovo Páně“ (Sk 13,48).

2641 „Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu“ (Ef 5,19). Jako inspirovaní pisatelé Nového zákona, tak i první křesťanská společenství pročítají znovu knihu Žalmů a opěvují jimi Kristovo tajemství. V nové síle Ducha skládají tak chvalozpěvy a duchovní písně, inspirujíce se přitom neslýchanou událostí, kterou Bůh uskutečnil ve svém Synu: je to jeho vtělení, jeho smrt vítězící nad smrtí, jeho vzkříšení, jeho nanebevstoupení na Boží pravici. Z těchto „divů“ uskutečňování celého díla spásy stoupá doxologie, chvála Bohu.

2642 Zjevení toho, „co se má brzo stát“ – Apokalypsa (kniha Zjevení) – se opírá o chvalozpěvy nebeské liturgie, ale též o přímluvu „svědků“ (mučedníků: Zj 6,10). Proroci a svatí, všichni, kteří byli na zemi zabiti pro své svědectví vydané Kristu, nesmírný zástup těch, kteří přišli z velkého protivenství, nás předešli do království, zpívají chvály na oslavu toho, který sedí na trůnu, a Beránka. Ve společenství s nimi i pozemská Církev ve víře a ve zkouškách zpívá tyto chvalozpěvy. Víra v prosbách i přímluvách doufá proti veškeré naději a vzdává díky „Otci světel“, od něhož „sestupuje každý dokonalý dar“ (Jak 1,17). Víra je tak čirou chválou.

2643 Eucharistie obsahuje a vyjadřuje všechny způsoby modlitby: je „čistou obětí“ celého Kristova Těla ke slávě jeho jména. Podle východních i západních tradic je „obětí chvály.“

Souhrn

2644 Duch svatý, který uč ežíš řekl, ji také vychovává k životu modlitby tím, že v ní povzbuzuje projevy, které se obnovují v rámci trvalých forem: velebení, prosby, přímluvy, vzdávání díků a chvály.

2645 Lidské srdce může velebit toho, který je pramenem veškerého požehnání, protože Bůh mu žehná. m prosebné modlitby je odpuštění, hledání Božího království, jakož i každá opravdo11vá potřeba.

2646

2647 Přímluvná modlitba spočívá v prosbě ve prospěch druhého. Nezná hranic a zahrnuje i nepřátele. vzdání, které tím, že se podílí na Kristově díkůvzdání, má naplňovat celý život: „Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu“ (1 Sol 5,18).

2648

2649 Zcela nezištná modlitba chvály se soustřeďuje na Boha; opěvuje ho pro něho samého, oslavuje.

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

Stažení: "Katechismus Katolické Církve"

Zdroj: web.katolik.cz

Top

Doporučit tuto stránku příteli!