Život modlitby

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

ČTVRTÁ ČÁST - KŘESŤANSKÁ MODLITBA (2558-2865)

PRVNÍ ODDÍL - MODLITBA V ŽIVOTĚ KŘESŤANA (2558-2758)

Treti kapitola

Život modlitby (2697-2758)

2697 Modlitba je životem nového srdce. Musí nás oživovat v každé chvíli. My ale zapomínáme na toho, kdo je náš Život a naše Všechno. Proto otcové duchovního života, v tradici Deuteronomia a proroků, zdůrazňují modlitbu jako „vzpomínku na Boha“, časté probuzení „paměti srdce“: „Je třeba si vzpomenout na Boha častěji, než se dýchá.“ Člověk se ale, i když chce, nemůže modlit „neustále“, nemodlí-li se s pevnou vůlí v určitou dobu; je to čas vyhrazený pro intenzivní a déle trvající křesťanskou modlitbu.

2698 Církevní Tradice předkládá věřícím rytmy modlitby, jež mají živit trvalou modlitbu. Některé jsou každodenní: ranní a večerní modlitba, modlitba před jídlem a po jídle, Denní modlitba Církve. Neděle, jejímž středem je Eucharistie, se světí především modlitbou. Roční liturgický okruh a jeho velké svátky představují z ákladní rytmy života modlitby křesťanů.

2699 Pán vede každého člověka po cestách a způsoby, jaké se mu líbí. Každý věřící pak odpovídá podle rozhodnutí svého srdce a osobních projevů své modlitby. Nicméně křesťanská Tradice uchovala tři hlavní výrazové formy života modlitby: ústní modlitbu, rozjímání, vnitřní modlitbu. Mají všechny tři společný základní rys: „usebranost srdce“. Taková bdělost, která uchovává Boží slovo a setrvává v Boží přítomnosti, dělá z těchto tří forem intenzivní chvíle života modlitby.

1. ČLÁNEK

ZPŮSOBY MODLITBY

I. Ústní modlitba

2700 Bůh mluví k člověku svým slovem. A právě slovy pronášenými v duchu anebo nahlas naše modlitba nabývá konkrétní formy. Ale nejdůležitější věcí při tom je, aby srdce bylo sjednoceno s tím, k němuž mluvíme. „Vyslyšení naší modlitby nezávisí na množství slov, nýbrž na horlivosti našich duší.“

2701 Ústní modlitba je nezbytnou složkou křesťanského života. Učedníky, přitahované tichou modlitbou svého Mistra, Ježíš učí ústní modlitbě: „Otče náš“. Ježíš se nemodlil pouze liturgické modlitby synagogy; evangelia nám jej ukazují, jak hlasitě pronáší osobní modlitbu, od jásavého velebení Otce až po prosbu v getsemanské úzkosti.

2702 Potřeba zapojit do vnitřní modlitby smysly odpovídá požadavku lidské přirozenosti. Jsme tělo a duch, proto cítíme potřebu projevit své city navenek. Musíme se modlit celým svou bytostí, abychom dodali své prosbě co největší sílu.

2703 Tato potřeba odpovídá také Božímu požadavku. Bůh hledá ty, kteří ho budou uctívat v Duchu a v pravdě, tudíž živou modlitbou, která vychází z hlubin duše. Chce také vnější výraz, kterým se k vnitřní modlitbě připojuje i tělo, aby modlitba vzdávala Bohu za vše dokonalou čest, na kterou má právo.

2704 Protože ústní modlitba je vnější, a tak plně lidská, v pravém slova smyslu modlitbou zástupů. Ale ani ta nejvnitřnější modlitba nesmí zanedbávat modlitbu ústní. Modlitba se stává vnitřní tou měrou, jakou si uvědomujeme toho, „k němuž mluvíme“. Tehdy se ústní modlitba stává první formou kontemplativní (nazíravé) modlitby.

II. Rozjímání

2705 Rozjímání (meditace) je především hledání. Duch se snaží pochopit, proč a jak vést křesťanský život, aby přilnul a kladně odpověděl k tomu, co Pán žádá. Vyžaduje to pozornost, kterou je obtížné ukáznit. Obyčejně si člověk pomáhá nějakou knihou a křesťané jich mají sdostatek: Písmo svaté, zvláště evangelium, svaté obrazy, liturgické texty příslušného dne nebo údobí, spisy duchovních Otců, základní díla spirituality, velká kniha stvoření a dějin, které jsou stránkou Božího „dneška“.

2706 Rozjímat o tom, co se čte, znamená přivlastnit si čtené tím, že je konfrontujeme se sebou. Tu se otevírá jiná kniha, totiž kniha života. Přechází se od myšlenek ke skutečnosti. Podle toho, jak mnoho pokory a víry člověk má, objevuje v ní hnutí, která hýbají srdcem a která může rozlišovat. Jde o to, konat pravdu, aby člověk došel ke světlu: „Pane, co chceš, abych učinil?“

2707 Metody rozjímání jsou tak různé, jak různí jsou duchovní učitelé. Křesťan má pravidelně rozjímat, jinak se podobá prvním třem půdám z podobenství o rozsévači. Avšak metoda je pouze průvodce; důležité je postupovat s Duchem svatým po jediné cestě modlitby, kterou je Ježíš Kristus.

2708 Rozjímání uvádí v činnost myšlení, představivost, city a touhu. Toto probuzení ducha je nutné, abychom prohloubili pravdy víry, podnítili obrácení srdce a posílili vůli následovat Krista. Křesťanská modlitba se přednostně zaměřuje na rozjímání „tajemství Krista“, jak při „lectio divina“ (božské čtení), tak při růženci. Tento způsob uvažování v modlitbě má velkou hodnotu, ale křesťanská modlitba má směřovat mnohem dál: k poznání lásky Pána Ježíše, ke spojení s ním.

III. Vnitřní modlitba

2709 Co to je vnitřní modlitba? Svatá Terezie odpovídá: „Vnitřní modlitba, podle mého názoru, není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, v němž člověk důvěrně hovoří mezi čtyřma očima s tím Bohem, o němž ví, že je jím milován.“

Vnitřní modlitba hledá „lásku mého srdce“ (Pís 1,7). Je to Ježíš a v něm Otec. On je hledán, protože touha je vždy začátkem lásky, a je hledán v čisté víře, v té víře, která nám dává narodit se z něho a žít v něm. I ve vnitřní modlitbě může člověk rozjímat, ale pohled je obrácen k Pánu.

2710 Volba doby a trvání modlitby závisí na rozhodné vůli odhalující tajemství srdce. Člověk se nemodlí jen proto, že má čas: udělá si čas, aby tu byl pro Pána. Činí tak s pevným rozhodnutím nevzít mu ho zase zpět, ať se dostaví jakékoli zkoušky nebo vyprahlost. Nedá se vždy rozjímat; vždy je však možné se ponořit do vnitřní modlitby, nezávisle na zdravotním stavu, na pracovních podmínkách nebo pocitech. Srdce je místem hledání a setkání, v chudobě a ve víře.

2711 Vstup do vnitřní modlitby je podobný vstupu do eucharistické bohoslužby: „usebrat“ srdce, soustředit celé naše bytí pod působení Ducha svatého, přebývat v příbytku Pána, jímž jsme my, vzbudit víru, abychom vstoupili do přítomnosti toho, který nás očekává, odložit naše masky a obrátit srdce k Pánu, který nás miluje, abychom se mu odevzdali jako oběť, kterou je třeba očistit a přeměnit.

2712 Vnitřní modlitba je modlitbou Božího dítěte, hříšníka, jemuž bylo odpuštěno a který se otevírá k přijetí lásky, jakou je milován, a který na ni chce odpovědět tím, že ještě více miluje. Avšak ví, že láska, kterou odpovídá, je ta, kterou Duch vylévá do jeho srdce; vždyť všechno je milost od Boha. Vnitřní modlitba je pokorná a prostá odevzdanost do láskyplné vůle Otcovy ve stále hlubším spojení s jeho milovaným Synem.

2713 Tak je vnitřní modlitba nejjednodušším výrazem tajemství modlitby. Vnitřní modlitba je dar, milost. Nelze ji přijmout jinak, leč v pokoře a chudobě. Vnitřní modlitba je vztah smlouvy uzavřené Bohem v hloubi našeho bytí. Vnitřní modlitba je společenství: v něm Nejsvětější Trojice přizpůsobuje člověka, Boží obraz, „ke své podobě“.

2714 Vnitřní modlitba je také v pravém slova smyslu silný okamžik modlitby. Během vnitřní modlitby v nás Otec mocně posiluje svým Duchem vnitřního člověka, aby Kristus přebýval v našich srdcích skrze víru a abychom byli zakořeněni a zakotveni v lásce.

2715 Kontemplace (nazírání) je pohled víry upřený na Krista. „Já se dívám na něho a on se dívá na mne,“ říkával svému svatému farářovi venkovan z Arsu o své modlitbě před svatostánkem. Tato pozornost k němu je zřeknutím se vlastního „já“. Jeho pohled očišťuje srdce. Světlo Ježíšova pohledu osvětluje zrak našeho srdce; učí nás vidět všechno ve světle jeho pravdy a jeho soucitu se všemi lidmi. Kontemplace upírá svůj pohled také na tajemství Kristova života. Tímto způsobem vede k „vnitřnímu poznání Pána“, aby ho člověk více miloval a lépe následoval.

2716 Vnitřní modlitba je naslouchání Božímu slovu. Toto naslouchání není nikterak pa sivní, ztotožňuje se s poslušností víry, s bezvýhradným přijetím služebníka a s láskyplným přilnutím dítěte. Podílí se na „ano“ Syna, který se stal služebníkem, a na „fiat“ jeho pokorné služebnice.

2717 Vnitřní modlitba je ticho, „symbol budoucího světa“ či „mlčící láska“. Ve vnitřní modlitbě slova nejsou řeči, ale něco jako ratolesti, které živí oheň lásky. A v tomto tichu, nesnesitelném pro „vnějškového“ člověka, nám Otec vyslovuje své vtělené Slovo, jež trpělo, zemřelo a vstalo z mrtvých, a synovský Duch nám dává účast na Ježíšově modlitbě.

2718 Vnitřní modlitba je spojení s Kristovou modlitbou v té míře, v jaké nám dává podílet se na jeho tajemství. Kristovo tajemství slaví Církev v Eucharistii a Duch svatý je dává prožívat ve vnitřní modlitbě, aby se projevilo účinnou láskou.

2719 Vnitřní modlitba je společenstvím lásky. Přináší Život pro mnohé v té míře, v jaké souhlasí přebývat v temné noci víry. Velikonoční noc vzkříšení prochází skrze noc smrtelné úzkosti a hrobu. Toto jsou tři silné okamžiky Ježíšovy hodiny, kterou jeho Duch (a ne tělo, které je slabé) dává prožívat ve vnitřní modlitbě. Je nutno chtít „jedinou hodinu bdít“ s ním (Mt 26,40-41).

Souhrn

2720 Církev vybízí věřící k pravidelné modlitbě: každodenní modlitby, liturgie Denní modlitby Církve, nedělní mše svatá, svátky liturgického roku.

2721 Křesťanská tradice zahrnuje tři významné projevy života modlitby: ústní modlitbu, rozjímání a vnitřní modlitbu. Je jim společná usebranost srdce.

2722 Ústní modlitba, založená na jednotě těla a ducha v lidské přirozenosti, přidružuje tělo k vnitřní modlitbě srdce, podle příkladu Krista, který se modlí ke svému Otci a učí své učedníky „Otče náš“.

2723 Rozjímání je hledání v modlitbě, které uvádí v činnost myšlení, představivost, city a touhu. Jeho cílem je, aby si člověk ve víře přivlastnil předmět, o němž uvažuje a který konfrontuje se skutečností svého života.

2724 Vnitřní modlitba je prostým vyjádřením tajemství modlitby: je to pohled víry upřený na Ježíše, naslouchání Božímu Slovu, mlčící láska. Uskutečňuje spojení s Kristovou modli bo t u v té míře, v jaké nám dává podílet se na jeho tajemství.

2. ČLÁNEK

BOJ O MODLITBU

2725 Modlitba je darem milosti a rozhodná odpověď z naší strany. Vždy předpokládá úsilí. Velcí mužové modlitby Starého zákona před Kristem, stejně jako Matka Boží a s ní světci, nás učí, že modlitba je boj. Proti komu? Proti nám samým, proti prohnanosti pokušitele, který dělá vše, aby člověka od modlitby, od spojení s Bohem, odvrátil. Člověk se modlí jak žije, protože žije, jak se modlí. Jestliže nechce denně jednat podle Kristova Ducha, nemůže se ani denně modlit v jeho jménu. „Duchovní boj“ křesťanova nového života je neoddělitelný od boje o modlitbu.

I. Námitky proti modlitbě

2726 V boji o modlitbu musíme čelit, v sobě i kolem sebe, mylnému pojetí modlitby. Někteří v ní vidí psychologický proces, jiní úsilí o soustředění, aby se dosáhlo prázdnoty v mysli. Leckdo ji omezuje na obřadní zvyky nebo slova. V podvědomí mnoha křesťanů je modlitba činností neslučitelnou se vším, co mají na práci: nemají na ni čas. Ti, kteří hledají Boha prostřednictvím modlitby, rychle malomyslní, protože nevědí, že modlitba pochází také od Ducha svatého, a ne pouze od nich.

2727 Musíme také čelit některým způsobům myšlení „tohoto světa“; nejsme-li bdělí, zjednají si k nám přístup názory, jako např.: pravda je prý jen to, co se dá ověřit rozumem a vědou (modlit se je však tajem ství, které překračuje naše vědomí i podvědomí); hodnotu má jen výroba a výkonnost (modlitba je neproduktivní, a tedy neužitečná); smyslnost a pohodlí jako měřítka pravdy, dobra a krásy (modlitba naopak jako „láska ke Kráse“ [filokalia] je zaujata slávou živého a pravého Boha); jako reakce na horečnou činnost je modlitba představována jako útěk před světem (křesťanská modlitba však není odchodem z dějin ani rozchodem se životem).

2728 Konečně náš boj musí čelit tomu, co zakoušíme jako své neúspěchy v modlitbě: malomyslnost nad naší vyprahlostí; smutek nad tím, že nedáváme Pánu všechno, protože máme „mnoho majetku“, zklamání z toho, že jsme nebyli vyslyšeni podle své vůle, naše zraněná pýcha, která se vzpírá připustit, že jsme nehodní hříšníci; přecitlivělost, že nejsme hodni se modlit atd. Závěr je vždycky stejný: Proč se modlit? Abychom překonali tyto překážky, je nutno bojovat o pokoru, důvěru a vytrvalost.

II. Pokorná bdělost srdce

TVÁŘÍ V TVÁŘ PŘEKÁŽKÁM V MODLITBĚ

2729 Obvyklou obtíží naší modlitby je roztržitost. Při ústní modlitbě se může vztahovat na slova a na jejich smysl; může se však, mnohem hlouběji, týkat Boha, k němuž se modlíme v ústní modlitbě (liturgické nebo osobní), v rozjímání a vnitřní modlitbě. Honit se za roztržitostmi, to by pak znamenalo padnout do jejich pasti, zatímco se stačí vrátit do svého srdce: roztržitost nám odhaluje to, na čem lpíme, a toto pokorné uvědomění před Pánem musí vyburcovat naši přednostní lásku k němu tím, že mu rozhodně nabídneme své srdce, aby je očistil. Tu je vlastní bojiště: ve volbě Pána, kterému chci sloužit.

2730 V kladném smyslu záleží boj proti našemu vlastnickému a tyranskému „já“ v bdělosti, střízlivosti srdce. Když Ježíš zdůrazňuje bdělost, vždy se vztahuje k němu, k jeho přichodu v poslední den a ke každému přítomnému dni. Ženich přichází o půlnoci; světlo, které nesmí zhasnout, je světlo víry: „Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá: Hospodine, hledám tvou tvář“ (Ž 27,8).

2731 Jinou obtíží, zvláště u těch, kteří se chtějí upřímně modlit, je vyprahlost. Je součástí vnitřní modlitby, když se srdce cítí jakoby odloučeno od Boha a bez záliby v duchovních myšlenkách, vzpomínkách a citech. Jsou to chvíle čisté víry, která zůstává s Ježíšem ve smrtelné úzkosti a v hrobě. „Jestliže pšeničné zrno... odumře, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24). Je-li vyprahlost zaviněna tím, že víra nemá kořen, protože slovo padlo na skálu, a víra tudíž nemohla zapustit kořeny, je třeba bojovat o obrácení.

TVÁŘÍ V TVÁŘ POKUŠENÍM V MODLITBĚ

2732 Nejčastější a také nejskrytější pokušení je náš nedostatek víry. Neprojevuje se nějakou otevřenou nevěrou, ale spíše tím, že dáváme v praxi přednost nějaké jiné činnosti. Sotva se začneme modlit, napadne nás tisíc prací a starostí, které se zdají naléhavé a vnucují se jako přednostní. Je to opět chvíle pravdy, v níž se ukazuje, čemu dává srdce přednost. Někdy se uchylujeme k Pánu jako k poslednímu útočišti: ale věříme tomu opravdu? Někdy si bereme Pána za spojence, ale v srdci je ještě domýšlivost. Náš nedostatek víry nám v každém případě dává najevo, že ještě nemáme pokorné srdce: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5).

2733 Jiné pokušení, jemuž otevírá dveře domýšlivost, je omrzelost. Tímto termínem otcové duchovního života míní jeden druh skleslosti, zaviněné ochabnutím v askezi, snížením bdělosti, a tím nedostatečným střežením srdce. „Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé“ (Mt 26,41). Z čím větší výšky člověk spadne, tím víc se pohmoždí. Opakem domýšlivosti je bolestná malomyslnost. Kdo je pokorný, nediví své ubohosti: vede ho k větší důvěře, pevnosti ve vytrvalosti.

III. Dětinná důvěra

2734 Dětinná důvěra prochází zkouškou a osvědčuje se v utrpení. Hlavní obtíž se týká prosebné modlitby za sebe nebo přímluvy za druhé. Někteří se dokonce přestanou modlit, protože si myslí, že jejich prosba nebyla vyslyšena. Tu se kladou dvě otázky: Proč si myslíme, že naše modlitba nebyla vyslyšena? Jak je naše modlitba vyslyšena, jak je „účinná“?

PROČ SI STĚŽOVAT, ŽE JSME NEBYLI VYSLYŠENI?

2735 Jedno zjištění by nás především mělo překvapit. Když chválíme Boha nebo když mu všeobecně vzdáváme díky za jeho dobrodiní, vůbec se nestaráme, zda je mu naše modlitba milá. Výsledek své prosby ale naopak vyžadujeme vidět. Jaký obraz Boha tedy je pohnutkou k naší modlitbě? Je to užitečný prostředek, nebo je to Otec našeho Pána, Ježíše Krista?

2736 Jsme přesvědčeni, že „ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26)? Prosíme Boha o „vhodná dobra“? Náš Otec ví, co potřebujeme, dřív než ho o to prosíme, ale čeká na naši prosbu, protože důstojnost jeho dětí je v jejich svobodě. Je tedy třeba modlit se v jeho Duchu svobody, abychom mohli opravdu poznat jeho přání.

2737 „Žádáte, ale nemáte;… prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše“ (Jak 4,2-3). Prosíme-li se srdcem rozděleným, nevěrným, Bůh nás nemůže vyslyšet, protože chce naše dobro, náš život. „Myslíte, že nadarmo stojí v Písmu: Duch, který v nás přebývá, má nás až k žárlivosti rád?“ (Jak 4,5). Náš Bůh je na nás „žárlivý“, a to je znamení, že jeho láska je opravdová. Buďme zajedno s touhou jeho Ducha a budeme vyslyšeni:

„Ať tě nemrzí, že hned nedostáváš od Boha to, oč prosíš; za tvou vytrvalost, že zůstáváš s ním v modlitbě, ti chce dát mnohem víc.“ „On chce, aby se v modlitbě osvědčilo naše přání, a my se tak stali schopní přijmout to, co je nám ochoten dát.“

JAKÝM ZPŮSOBEM JE NAŠE MODLITBA ÚČINNÁ?

2738 Zjevení modlitby v ekonomii spásy nás učí, že víra se opírá o působení Boha v dějinách. Dětinnou důvěru podnítilo jednání Boha jako takové v utrpení a vzkříšení jeho Syna. Křesťanská modlitba je spolupráce s prozřetelností Boha na jeho plánu lásky k lidem.

2739 U svatého Pavla je tato důvěra odvážná, má svůj základ v modlitbě Ducha v nás a ve věrné lásce Otce, který nám dal svého Syna. Přeměna srdce, které se modlí, je první odpovědí na naši prosbu.

2740 Ježíšova modlitba činí z křesťanské modlitby účinnou prosbu. On je jejím vzorem, modlí se v nás a s námi. Protože srdce Syna nehledá nic jiného než to, co se líbí Otci, jak by mohlo srdce adoptovaných dětí přilnout spíše k darům než k Dárci?

2741 Ježíš také prosí za nás, místo nás a v náš prospěch. Všechny naše prosby byly je dnou provždy shrnuty do jeho výkřiku na kříži a vyslyšeny Otcem v jeho vzkříšení, a proto se nepřestává za nás u Otce přimlouvat. Je-li naše modlitba v dětinné důvěře i odvaze rozhodně spojena s Ježíšovou, dosáhneme všeho, oč prosíme v jeho jménu; a ještě mnohem víc než tu či onu věc: samého Ducha svatého, který zahrnuje všechny dary.

IV. Vytrvat v lásce

2742 „Bez přestání se modlete“ (1 Sol 5,17). „Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista“ (Ef 5,20). „Při každé příležitosti proste a modlete se, jak to vnuká Duch. Buďte v tom velmi bdělí a vytrvale se modlete za všechny křesťany“ (Ef 6,18). „Nebylo nám přikázáno stále pracovat, bdít a postit se, kdežto stálá modlitba je pro nás zákonem.“ Taková neúnavná horlivost může vyvěrat jen z lásky. Boj modlitby proti naší těžkopádnosti a lenosti je bojem pokorné, důvěřující a vytrvalé lásky. Tato láska otevírá naše srdce pro tři zřejmé, zářivé a oživující skutečnosti víry:

2743 Je vždy možné modlit se; křesťanův čas je časem vzkříšeného Krista, který je s námi „po všechny dny“ (Mt 28,20), ať jsou jakkoliv bouřlivé. Náš čas je v Božích rukou:

„Modlit se často a horlivě je možné i na tržišti nebo během procházky o samotě. Je to možné i ve vašem obchodu, ať už kupujete, nebo prodáváte, nebo také při vaření.“

2744 Modlit se – to je životní nutnost. Důkaz z opaku je neméně přesvědčivý: nedáme-li se vést Duchem, upadáme do otroctví hříchu. Jak může být Duch svatý „naším Životem“, je-li naše srdce daleko od něho?

„Nic není tak cenné jako modlitba; ona totiž dělá možným to, co je nemožné, snadným, co je nesnadné. Není možné, aby upadl do hříchu člověk, který se modlí.“

„Kdo se modlí, jistě se spasí; kdo se nemodlí, jistě se zahubí.“

2745 Modlitba a křesťanský život jsou neodlučitelné, protože jde o jednu a tutéž lásku, o totéž odříkání, které pramení z lásky. Totéž dětinné a láskyplné přizpůsobení Otcovu plánu lásky. Totéž proměňující spojení v Duchu svatém, který nás stále víc připodobňuje Ježíši Kristu. Táž láska pro všechny lidi, láska, kterou miloval Ježíš: „Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“ (Jan 15,16-17).

„Neustále se modlí ten, kdo svou modlitbu spojuje se skutky a skutky s modlitbou. Jenom tak můžeme pokládat zásadu neustálé modlitby za uskutečnitelnou.“

V. Ježíšova velekněžská modlitba

2746 Když přišla jeho hodina, Ježíš se modlí k Otci. Jeho modlitba, nejdelší, jakou nám evangelium zaznamenává, objímá celé dílo stvoření a spásy, jakož i jeho smrt a jeho vzkříšení. Modlitba Ježíšovy hodiny zůstane vždy jeho, tak jako jeho pascha, která se udála „jednou provždy“, zůstane přítomna v liturgii jeho Církve.

2747 Křesťanská Tradice ji právem nazývá Ježíšovou „kněžskou modlitbou“. Je to modlitba našeho Velekněze, je neoddělitelná od jeho oběti, od jeho „přechodu“ [paschy] k Otci, kde je zcela „zasvěcen“ Otci.

2748 V této velikonoční obětní modlitbě všechno „je přivedeno k jednotě“ v něm: Bůh i svět, Slovo i tělo, věčný život i čas, láska, která se vydává, a hřích, který ji zrazuje, přítomní učedníci i ti, kteří pro jejich slovo uvěří v něho, zmaření sebe sama i sláva. Je to modlitba jednoty.

2749 Ježíš zcela dokončil dílo Otce a jeho modlitba, stejně jako jeho oběť, sahá až do konce časů. Modlitba jeho hodiny naplňuje poslední časy a přivádí je k jejich dovršení. Ježíš, Syn, jemuž Otec dal všechno, se zcela odevzdal Otci a zároveň se vyjadřuje se svrchovanou svobodou pro moc, kterou mu Otec dal nad každou lidskou bytostí. Syn, který se stal služebníkem, je Pán, Pantokrator (Vševládný). Náš Velekněz, který se za nás modlí, je také ten, který se modlí i v nás; je to Bůh, který nás vyslyší.

2750 Pronikneme-li do svatého jména Pána Ježíše, můžeme si vnitřně osvojit modlitbu, které nás učí: „Otče náš“. Jeho „velekněžská modlitba“ vzbuzuje v nitru velké prosby Otčenáše: starost o jméno Otce, vášnivou horlivost o jeho království (slávu), splnění Otcovy vůle, jeho plánu spásy a osvobození od zlého.

2751 Konečně právě v této modlitbě nám Ježíš zjevuje a dává neoddělitelné „poznání“ Otce a Syna, které je vlastním tajemstvím života modlitby.

Souhrn

2752 Modlitba předpokládá úsilí a boj se sebou samým a proti úkladům pokušitele. Boj, jímž je modlitba, je neoddělitelný od „duchovního boje“, je nutný, aby si člověk navykl jednat podle Kristova Ducha: člověk se modlí, jak žije, protože žije, jak se modlí.

2753 V boji o modlitbu musíme čelit mylnému pojetí modlitby, různým sklonům naší povahy a zkušenostem s našimi neúspěchy. Na tato pokušení, která vzbuzují pochybnosti o užitečnosti, ba dokonce o možnosti modlitby, je třeba odpovídat pokorou, důvěrou a vytrvalostí.

2754 Největším nebezpečím při modlitbě je roztržitost a vyprahlost. Lék lze najít ve víře, v obrácení a bdělosti srdce.

2755 Modlitbu ohrožují dvě častá pokušení: nedostatek víry a omrzelost, jež je jedním druhem skleslosti zaviněné ochabnutím v askezi, a vedoucí k malomyslnosti.

2756 Dětinná důvěra prochází zkouškou, když máme pocit, že nejsme vždy vyslyšeni. Evangelium nás vybízí, abychom se ptali sami sebe, je-li naše modlitba ve shodě s přáním Ducha.

2757 „Bez přestání se modlete“ (1 Sol 5,17). Modlit se je možné vždycky, a je to dokonce životní nutnost. Modlitbu a křesťanský život od sebe nelze odloučit.

2758 Modlitba Ježíšovy hodiny, nazývaná právem „velekněžská modlitba“, přivádí k jednotě celé dílo stvoření a spásy. Inspiruje velké prosby Otčenáše.

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

Stažení: "Katechismus Katolické Církve"

Zdroj: web.katolik.cz

Top

Doporučit tuto stránku příteli!