Modlitba Páně „Otče Náš“

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

ČTVRTÁ ČÁST - KŘESŤANSKÁ MODLITBA (2558-2865)

DRUHÝ ODDÍL - MODLITBA PÁNĚ „OTČE NÁŠ“ 2759-2865

2759 Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jak i Jan naučil své učedníky““ (Lk 11,1). A jako odpověď na tuto prosbu Pán svěřuje svým učedníkům a své Církvi základní křes anskou modlitbu. Svatý Lukáš uvádí její krátký text (pět proseb), svatý Matouš uvádí širší versi (sedm proseb). Liturgická Tradice Církve vždy užívala text svatého Matouše:

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.

2760 Při používání v liturgii byla modlitba Páně velmi záhy ukončována doxologií. V Didaché (Učení dvanácti apoštolů) najdeme: „Neboť tvá je moc a sláva na věky.“ Apoštolské konstituce přidávají na počátku doxologie: „království“ a tato formule je užívána v ekumenické modlitbě. Byzantská tradice přidává po „sláva“: „Otče, Synu a Duchu svatý.“ Římský misál rozvíjí poslední prosbu ve výslovné perspektivě „očekávání v blažené naději“ (Tit 2,13) a příchodu našeho Pána Ježíše Krista; následuje zvolání shromážděných, anebo opakování doxologie apoštolských konstitucí.

1. ČLÁNEK

„SHRNUTÍ CELÉHO EVANGELIA“

2761 „Modlitba Páně je opravdu shrnutím celého evangelia.“ „Když nám Pán předal tuto formuli modlitby, dodal: „Proste a dostanete““ (Lk 11,9). „Každý tedy může podle svých potřeb vysílat k nebi různé modlitby, začínaje ovšem vždycky modlitbou Páně, která zůstává základní modlitbou.“

I. Ve středu Písma

2762 Poté, co svatý Augustin ukázal, jak jsou žalmy hlavním potravou křesťanské modlitby a jak se sbíhají v prosbách Otčenáše, dochází k závěru:

„Projděte všechny modlitby, které jsou v Písmu; myslím, že v nich nelze najít něco, co by nebylo obsaženo v modlitbě Páně.“

2763 Celé Písmo (Zákon, Proroci i Žalmy) se naplnilo v Kristu. Evangelium je touto „radostnou zvěstí“. Jeho první hlásání shrnul svatý Matouš v horském kázání. Modlitba Otčenáš je tedy středem tohoto hlásání. A právě v této souvislosti se vysvětluje každá prosba modlitby, kterou nám Pán zanechal:

„Modlitba Otčenáš je nejdokonalejší ze všech modliteb... V modlitbě Páně nejen prosíme o všechny věci, po kterých můžeme poctivě toužit, nýbrž i v pořadí, v němž máme po nich toužit: takže tato modlitba učí nejen prosit, nýbrž i řídí všechny naše náklonnosti.“

2764 Horské kázání je nauka života, modlitba Páně je způsob modlitby, ale v obou dává Duch Pána novou tvářnost našim touhám, těmto vnitřním hnutím, která povzbuzují náš život. Ježíš nás svými slovy učí novému životu a vychovává nás, abychom o něj modlitbou prosili. Na upřímnosti naší modlitby bude záviset, jak opravdový bude náš život v něm.

II. „Modlitba Páně“

2765 Tradiční výraz „modlitba Páně“ znamená, že modlitbě „Otče náš“ nás naučil a dal nám ji Pán Ježíš. Tato modlitba, která pochází od Ježíše, je opravdu jedinečná: je „Pána“. Z jedné strany nám totiž jednorozený Syn slovy této modlitby dává slova, která dal Otec jemu: je učitelem naší modlitby. Na druhé straně vtělené Slovo zná ve svém lidském srdci potřeby svých bratří a svých sester a zjevuje nám je: je vzorem naší modlitby.

2766 Ježíš nám však nezanechává nějakou formuli k mechanickému opakování. Jako u kterékoliv ústní modlitby učí Duch svatý Boží děti modlit se k Otci prostřednictvím Božího slova. Ježíš nám nedává jen slova naší dětinné modlitby: dává nám zároveň Ducha, skrze něhož se ta slova v nás stávají „duchem a životem“ (Jan 6,63). A co víc: důkazem a možností naší dětinné modlitby je, že Otec „nám poslal do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!““ (Gal 4,6). Protože naše modlitba tlumočí naše touhy Bohu, je to opět „Bůh, který zkoumá srdce“, Otec, který „ví, co Duch žádá, a jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,27). Modlitba k našemu Otci se začleňuje do tajemného poslání Syna a Ducha svatého.

III. Modlitba Církve

2767 Od svého počátku dostává a prožívá Církev tento nedělitelný dar slov Páně a Ducha svatého. Duch svatý dává slovům Páně v srdcích věřících život. První obce se modlí modlitbu Páně „třikrát denně“ místo „osmnácti dobrořečení“ užívaných v židovské zbožnosti.

2768 Podle apoštolské tradice je modlitba Páně svou podstatou zakořeněna v liturgické modlitbě:

„Pán nás učí společně se modlit za všechny naše bratry. Vždyť neříká Otče „můj“, jenž jsi na nebesích, ale Otče „náš“, aby naše modlitba stoupala z jediného srdce za celé tělo Církve.“

Ve všech liturgických tradicích je modlitba Páně podstatnou částí velkých hodinek posvátného officia (Denní modlitby Církve). Její církevní ráz je však zřejmý především ve třech svátostech uvedení do křesťanského života.

2769 Při křtu a při biřmování předání [„traditio“] modlitby Páně značí znovuzrození pro božský život. Protože křesťanská modlitba znamená hovořit s Bohem slovem samého Boha, ti, kterým se „dostalo nového života... živým a neproměnným Božím slovem“ (1 Petr 1,23), se naučí vzývat svého Otce jediným slovem, které on vždy vyslyší. Nyní už tak mohou činit, protože pečeť pomazání Ducha svatého je nezničitelně vtisknuta do jejich srdce, na jejich uši, na jejich rty, na jejich život Božích dětí. Proto je většina patristických komentářů k Otčenáši určena katechumenům a nově pokřtěným. Když se Církev modlí modlitbu Páně, je to vždy lid „znovuzrozených“, který se modlí a dosahuje milosrdenství.

2770 V eucharistické liturgii se modlitba Páně jeví jako modlitba celé Církve. Tam se zjevuje její plný smysl a její účinnost. Umístěna mezi anaforu (eucharistickou modlitbu) a liturgii přijímání, shrnuje na jedné straně shrnuje všechny prosby a přímluvy vyjádřené v průběhu rozvíjející se epikleze, a na druhé straně klepe na dveře hostiny Božího království, kterou svátostné přijímání má předjímat.

2771 V Eucharistii modlitba Páně ukazuje také eschatologický ráz svých proseb. Je typickou modlitbou „posledních časů“, časů spásy, které začaly sesláním Ducha svatého a které skončí návratem Pána. Prosby Otčenáše, na rozdíl od proseb Staré smlouvy, mají svůj základ v tajemství spásy, které se již uskutečnilo jednou provždy v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu.

2772 Z této neotřesitelné jistoty víry vyvěrá naděje, která mluví z každé ze sedmi proseb. Vyjadřují sténání současné doby, tohoto času trpělivosti a očekávání, v němž „není ještě zřejmé, čím budeme“ (1 Jan 3,2). Eucharistie a Otčenáš jsou zaměřeny k příchodu Pána, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26).

Souhrn

2773 Jako odpověď na prosbu svých učedníků („Pane, nauč nás modlit se“: Lk 11,1) jim Ježíš odevzdává základní křesťanskou modlitbu „Otče náš.“

2774 „Modlitba Páně je opravdu shrnutím celého evangelia“, „nejdokonalejší z modliteb“. Je středem Písma.

2775 Nazývá se „modlitba Páně“, protože pochází od Pána Ježíše, učitele a vzoru naší modlitby.

2776 Modlitba Páně je v pravém slova smyslu modlitbou Církve. Je podstatnou částí velkých hodinek posvátného officia (Denní modlitby Církve) a svátostí uvedení do křesťanského života: křtu, biřmování a Eucharistie. Zařazena do eucharistické oběti, ukazuje „eschatologický“ ráz svých proseb, v naději v Pána, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26).

2. ČLÁNEK

„OTČE NÁŠ, JENŽ JSI NA NEBESÍCH“

I. „Odvážit se přiblížit s plnou důvěrou“

2777 V římské liturgii je eucharistické společenství vybízeno, aby se modlilo Otče náš s dětinnou důvěrou; východní liturgie užívají a rozvíjejí podobné výrazy: „Odvažovat se s naprostou jistotou“, „Učiň nás hodnými“. U hořícího keře bylo řečeno Mojžíšovi: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky“ (Ex 3,5). Pouze Ježíš mohl překročit práh božské svatosti: on nás také uvádí před tvář Otce, když „dokonal očištění od hříchů“: „Hle, tady jsem já i moje děti, které mi dal Bůh“ (Žid 2,13):

„Vědomí, jaké máme o svém otrockém stavu, by nám dalo propadnout se pod zem, naše pozemské bytí by se proměnilo v prach, kdyby nás autorita samotného našeho Otce a Ducha jeho Syna nepobízela, abychom se odvážili zvolat: „Abba, Otče“ (Řím 8,15)... Kdy by se slabost nějakého smrtelníka odvážila nazývat Boha svým Otcem, ne-li jen tehdy, když je nitro člověka oživováno mocí shůry?“

2778 Tato moc Ducha, která nás uvádí do modlitby Páně, je označována ve východní i západní liturgii typicky křesťanským výrazem „parrhésia“, to znamená nefalšovaná prostota, dětinná důvěra, radostná bezpečnost, pokorná odvaha, jistota, že jsme milováni.

II. „Otče!“

2779 Dříve než přijmeme tento počáteční vzlet modlitby Páně za svůj, měli bychom pokorně očistit své srdce od jistých falešných obrazů „tohoto světa“. Pokora nám dá uznat, že „Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit“, totiž „maličkým“ (Mt 11,25-27). Očištění srdce se týká obrazů otce a matky, jaké se utvořily v naší osobní a kulturní historii a které ovlivňují náš vztah k Bohu. Bůh, náš Otec, přesahuje kategorie stvořeného světa. Kdo v této oblasti používá o Bohu nebo proti němu své vlastní ředstavy, vytváří si tím modly, které buď uctívá, nebo boří. Modlit se k Otci znamená vstoupit do jeho tajemství, takového, jaké je a jak nám ho Syn zjevil:

„Výraz Bůh-Otec nikdy nikomu nebyl zjeven. Když se sám Mojžíš ptal Boha, kdo je, slyšel jiné jméno. Nám toto jméno bylo zjeveno v Synovi: protože toto jméno zahrnuje nové jméno Otce.“

2780 Můžeme vzývat Boha jako „Otce“, protože nám to zjevil jeho Syn, který se stal člověkem, a protože nám ho dává poznat jeho Duch. Co člověk nemůže pojmout ani andělské mocnosti vytušit, totiž osobní vztah Syna k Otci, to právě Duch Syna sděluje nám, a my věříme, že Ježíš je Kristus a že jsme zrozeni z Boha.

2781 Když se modlíme k Otci, jsme ve společenství s ním a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Tehdy ho poznáváme a se stále novým úžasem ho uznáváme. První slovo modlitby Páně je spíše klaněním a velebením než úpěnlivou prosbou. Toto je totiž Boží sláva: abychom ho uznali jako „Otce“, jako pravého Boha. Děkujeme mu, že nám zjevil své jméno, že nás obdaroval vírou v něho a že v nás přebývá.

2782 Můžeme se klanět Otci, protože nám dal znovu se zrodit k jeho životu tím, že nás přijal za své děti ve svém jednorozeném Synu: křtem nás začleňuje do Těla svého Krista, Pomazaného, a pomazáním svého Ducha, který se vylévá z hlavy do údů, i z nás činí „pomazané“.

„Ve skutečnosti Bůh, který nás předurčil k přijetí za syny, nás uzpůsobil pro oslavené tělo Krista. Když jste se tedy stali účastni Krista, jste právem nazýváni „pomazaní“.“

„Nový člověk, který se prostřednictvím milosti znovu zrodil a byl navrácen Bohu, říká především „Otče“, protože se stal synem.“

2783 Prostřednictvím modlitby Páně je nám tak zjeveno, kdo vlastně jsme, současně s tím, že se nám dostává zjevení Otce.

„Ach, člověče, neodvažoval ses pozvednout svou tvář k nebi, klopils své oči k zemi a najednou jsi dostal Kristovu milost: byly ti odpuštěny všechny tvé hříchy. Z ničemného služebníka ses stal dobrým synem... Pozvedni tedy své oči k Otci..., který tě vykoupil skrze Syna, a řekni: „Otče náš...“ Ale nedělej si nárok na nějakou výsadu. Jen pro Krista je Otcem zvláštním způsobem, pro nás všechny je všeobecným Otcem, protože jen jeho zrodil, nás však stvořil. Říkej také ty skrze milost: „Otče náš“, abys zasluhoval být jeho synem.“

2784 Tento nezasloužený dar přijetí za děti od nás vyžaduje trvalé úsilí o obrácení a nový život. Modlitba Otčenáše v nás má rozvíjet dvě základní dispozice:

Toužit a chtít, abychom se mu podobali. Jsme stvořeni k jeho obrazu, milostí nám byla vrácena podobnost s ním a my na to máme odpovědět.

„Když nazýváme Boha „naším Otcem“, je třeba, abychom si vzpomněli, že se máme chovat jako Boží děti."

„Nemůžete nazývat svého Otce Bohem veškeré dobroty, jestliže zůstává vaše srdce kruté a nelidské; v takovém případě totiž už nemáte v sobě znamení dobroty nebeského Otce.“

„Je nezbytné bez přestání nazírat krásu Otce a napojit jí duši.“

2785 Srdce pokorné a plné důvěry nám dá být „jako děti“ (Mt 18,3): vždyť Otec se zjevuje „maličkým“ (Mt 11,25).

„Pohled samotného Boha je velký oheň lásky. Duše se tehdy noří do lásky a pozvedá se v ní a jedná s Bohem jako s vlastním Otcem s mimořádně něžnou zbožností.“

„Otče náš: toto jméno v nás vzbuzuje zároveň lásku, horlivost v modlitbě... a také naději, že dostaneme, oč právě prosíme... Vždyť co může Bůh odepřít prosbě svých dětí, když jim už předem udělil, aby byly jeho dětmi?“

III. Otče „náš“

2786 Oslovení Otče „náš“ se týká Boha. Zájmenem „náš“ nevyjadřujeme vlastnění, nýbrž úplně nový vztah k Bohu.

2787 Když říkáme Otče „náš“, uznáváme nejprve, že všechna jeho zaslíbení lásky, ohla šovaná proroky, se naplnila v nové a věčné smlouvě, v jeho Kristu: my jsme se stali „jeho“ lidem a on je „naším“ Bohem. Tento nový vztah je nezasloužený dar vzájemné sounáležitosti. Láskou a věrností máme odpovídat na „milost“ a „pravdu“, které jsme dostali v Ježíši Kristu (Jan 1,17).

2788 Protože modlitba Páně je modlitbou jeho lidu v „posledních časech“, toto „náš“ vyjadřuje také jistotu naší naděje na poslední Boží zaslíbení: v novém Jeruzalémě řekne Bůh vítězi: „Já budu jeho Bohem a on bude mým synem“ (Zj 21,7).

2789 Při modlitbě Otče „náš“ se obracíme osobně k Otci našeho Pána Ježíše Krista. Nerozdělujeme božství, protože Otec je jeho „zdrojem a původem“, nýbrž vyznáváme tím, že Syn je jím věčně plozen a že z něho vychází Duch svatý. Ani nesměšujeme osoby, protože vyznáváme, že naše společenství je s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem v jejich jediném Duchu svatém. Nejsvětější Trojice je soupodstatná a nerozdílná. Když se modlíme k Otci, klaníme se mu a oslavujeme ho se Synem a Duchem svatým.

2790 Výraz „náš“ gramaticky označuje nějakou skutečnost společnou více osobám. Je pouze jeden Bůh a je uznáván za Otce těmi, které On skrze víru v jeho jednorozeného Syna znovu zrodil prostřednictvím vody a Ducha svatého. Toto nové společenství Boha a lidí je církev: spojená s jediným Synem, který se stal „prvním z mnoha bratří“ (Řím 8,29), je ve společenství s jedním a týmž Otcem v jednom a témž Duchu svatém. Při modlitbě Otče „náš“ se každý pokřtěný modlí v tomto společenství: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32).

2791 Proto navzdory rozdělení křesťanů modlitba k „našemu“ Otci zůstává společným majetkem a naléhavou výzvou pro všechny pokřtěné. Ve společenství s Kristem se mají skrze víru a křest podílet na Ježíšově modlitbě za jednotu jeho učedníků.

2792 Konečně, modlíme-li se „Otče náš“ v pravdě, vycházíme z individualismu, protože nás osvobozuje láska, kterou přijímáme. Slovo „náš“ na počátku modlitby Páně, stejně jako slovo „my“ posledních čtyř proseb, nikoho nevylučuje. Aby bylo to, co říkáme, pravdié, musí být překonána naše rozdělení a naše protiklady.

2793 Pokřtění se nemohou modlit k „našemu“ Otci, aniž by mu předkládali všechny, za které on vydal svého milovaného Syna. Boží láska je bez hranic, i naše modlitba má být taková. Modlitba Otčenáše nás otevírá rozměrům jeho lásky, která se ukázala v Kristu: modlíme se se všemi a za všechny lidi, kteří ho ještě neznají, „aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno“. Tato božská péče o všechny lidi a o celé stvoření oduševňovala všechny velké muže a ženy modlitby; má vést naši modlitbu k velkodušné lásce, když se odvažujeme říkat „Otče náš“.

IV. „Jenž jsi na nebesích“

2794 Tento biblický výraz neznamená místo [„prostor“], nýbrž způsob existence; ne jak je Bůh vzdálen, nýbrž jak je vznešený. Náš Otec není „jinde“ – je „za hranicí všeho“, co můžeme z jeho svatosti chápat. Právě proto, že třikrát svatý, je velmi blízko pokornému a kroušenému srdci:

„Právem se rozumí slovům „Otče náš, jenž jsi na nebesích“ tak, že se týkají srdce spravedlivých, kde Bůh přebývá jako ve svém chrámu. Proto ten, kdo se modlí, bude toužit, aby v něm přebýval ten, jehož vzývá.“

„„Nebesa“ by mohli být také ti, kdo v sobě nosí obraz nebe, u nichž Bůh přebývá a prochází se.“

2795 Symbol nebes nás odkazuje na tajemství smlouvy, které prožíváme, když se modlíme Otčenáš. On je v nebesích: to je jeho příbytek; otcovský dům je tedy naše „vlast“. Hřích nás totiž uvrhl do vyhnanství ze země smlouvy a právě obrácení srdce nám dává vrátit se k Otci, k nebi. Je to Kristus, v němž se nebe a země smířily, protože sám Syn „sestoupil z nebe“ a na nebesa se vracíme společně s ním skrze jeho kříž, jeho vzkříšení a jeho nanebevstoupení

2796 Když se Církev modlí „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, vyznává, že jsme Boží lid, kterému již Bůh v Kristu Ježíši „vykázal místo v nebi“ (Ef 2,6), lid „s Kristem skrytý v Bohu“ (Kol 3,3), zatímco zároveň v současném stavu „vzdycháme plni touhy po tom, abychom si mohli vzít na sebe ještě jako šat i svůj příbytek z nebe“ (2 Kor 5,2).

„Křesťané jsou v těle, ale nežijí podle těla. Tráví svůj život na zemi, ale jsou občany nebes.“

Souhrn

2797 Prostá a dětinná důvěra, pokorná a radostná jistota, to je postoj, jaký má zaujímat ten, kdo se modlí „Otče náš“.

2798 Můžeme vzývat Boha jako „Otce“, protože nám to zjevil Boží Syn, který se stal člověkem; k němu jsme křtem vtěleni a v něm jsme přijati za Boží děti.

2799 Modlitba Páně nás uvádí do společenství s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Zároveň nám zjevuje, kdo vlastně jsme.

2800 Modlitba k našemu Otci v nás musí rozvíjet vůli podobat se mu a vytvářet srdce pokorné a plné důvěry.

2801 Říkáme-li Otče „náš“, dovoláváme se Nové smlouvy v Ježíši Kristu, společenství s Nejsvětější Trojicí a božské lásky, která prostřednictvím Církve objímá celý svět.

2802 Výraz „jenž jsi na nebesích“ neoznačuje místo, ale vznešenost Boha a jeho přítomnost v srdci spravedlivých. Nebe, dům Otce, je pravou vlastí, do které putujeme a do níž již patříme.

3. ČLÁNEK

SEDM PROSEB

2803 Poté, co nás Duch Božího dětství uvedl do přítomnosti Boha, našeho Otce, abychom se mu klaněli, abychom ho milovali a velebili, dává z našeho srdce vystupovat sedmeru proseb, sedmeru velebení. První tři se více vztahují k Bohu a zaměřují nás ke slávě Otce; poslední čtyři, jako cesty k němu, předkládají jeho milosti naši bídu. „Propastná tůně na tůni volá“ (Ž 42,8).

2804 První skupina proseb nás přivádí k němu pro něho samého: tvé jméno, tvé království, tvá vůle. Lásce je vlastní myslet především na toho, koho miluje. V žádné z těchto proseb se neuvádíme jménem, ale jsme strháváni „vroucí touhou“ a „úzkostí“ samého milovaného Syna pro slávu jeho Otce: „Posvěť se… Přijď… Buď…“, tyto tři prosby byly již vyslyšeny v oběti Krista Spasitele, ale nyní se opakují v naději na konečné naplnění, poněvadž Bůh ještě není všechno ve všem.

2805 Druhá skupina proseb se odvíjí jako některé eucharistické epikleze: předkládáme v nich naše očekávání a přitahuje pohled Otce milosrdenství. Vystupují od nás a týkají se nás už nyní, v tomto světě: „dej nám... odpusť nám... neuveď nás… zbav nás…“. Čtvrtá a pátá prosba se týkají našeho života jako takového, ať už jeho hmotného udržování, či jeho uzdravení z hříchu; poslední dvě se týkají našeho boje o vítězství Života, samotného boje modlitby.

2806 Prvními třemi prosbami jsme utvrzováni ve víře, naplňováni nadějí a zapalováni láskou. Protože jsme tvorové a ještě hříšníci, musíme prosit také za sebe: za „nás“, kteří podléháme mezím světa a dějin a které nabízíme lásce bez mezí. Vždyť náš Otec uskutečňuje svůj plán spásy pro nás a pro celý svět skrze jméno svého Krista a prostřednictvím království svého svatého Ducha.

I. „Posvěť se jméno tvé“

2807 Výraz „posvětit“ není zde míněn ani tolik ve smyslu příčinném (jen Bůh posvěcuje, činí svatým), ale především ve smyslu hodnotícím: uznat něco za svaté a svatě s tím nakládat. Proto je tato invokace (vzývání) při klanění často chápána jako chvála a díkučinění. Ježíš nás učí této prosbě jako optativu, projevu přání. Je to prosba, touha a očekávání, o něž se zasazují Bůh i člověk. Už od první prosby Otčenáše jsme ponořeni do vnitřního tajemství jeho božství a do dramatu spásy našeho lidství. Prosba, aby jeho jméno bylo posvěceno, nás zapojuje do jeho záměru, jeho milosrdného „rozhodnutí“, jímž si předsevzal, „abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce“.

2808 V rozhodujících chvílích své ekonomie spásy Bůh zjevuje své jméno, ale zjevuje ho tím, že své dílo dovršuje. To se však uskutečňuje pro nás a v nás, jen když je skrze nás a v nás posvěcováno jeho jméno.

2809 Boží svatost je nepřístupný střed jeho věčného tajemství. Co se z ní projevilo ve stvoření a v dějinách, to Písmo nazývá slávou, vyzařováním jeho velebnosti. Bůh člověka korunuje „slávou“ (Ž 8,6), ale když člověk zhřešil, je zbaven „Boží slávy“ (Řím 3,23). Od té doby Bůh projevuje svou svatost tím, že zjevuje a oznamuje své jméno, aby obnovil člověka, který by se „podobal svému Stvořiteli“ (Kol 3,10).

2810 V zaslíbení daném Abrahámovi a v přísaze, která je doprovází, se Bůh osobně zavazuje, ale neodhaluje své jméno. Začíná je zjevovat Mojžíšovi a oznamuje ho před očima všeho lidu, když jej zachránil před Egypťany: slavně se vyvýšil. Po smlouvě na Sinaji je tento lid „jeho“ a má být „svatým národem“ (nebo „zasvěceným“; v hebrejštině je pro oba významy stejný výraz), protože uprostřed něho přebývá Boží jméno.

2811 Avšak navzdory svatému zákonu, který mu svatý Bůh (srov. Lv 19,2) dává a nepřestává dávat, a přestože Pán „pro své jméno“ projevuje trpělivost, lid se vzdaluje od Svatého Izraele a znesvěcuje jeho jméno mezi národy. Proto spravedliví Staré smlouvy, chudí, kteří se vrátili z vyhnanství, a proroci hořeli vášní pro toto Jméno.

2812 Konečně jméno svatého Boha je nám zjeveno a darováno v Ježíšovi, v těle, jako Spasitel: zjevené tím, čím je, jeho Slovem a jeho Obětí. To je jádro jeho velekněžské modlitby: „Otče svatý... pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19). Protože Ježíš sám „posvěcuje“ své jméno, zjevuje nám jméno Otce. Když dovršil svou paschu (přechod, Velikonoce), Otec mu dává „Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno... a každý jazyk musí k slávě Boha Otce yznat: Ježíš Kristus je Pán“ (Fil 2,9-11).

2813 Vodou křtu jsme byli „obmyti... posvěceni... ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha“ (1 Kor 6,11). Během celého našeho života nás náš Otec volá „k posvěcení“ (1 Sol 4,7), a protože „od něho pochází to, že jsme spojeni s Kristem Ježíšem“, kterého nám „Bůh poslal jako dárce... posvěcení“ (1 Kor 1,30), je záležitostí jeho slávy a našeho života, aby jeho jméno bylo posvěcováno v nás a skrze nás Proto je první prosba tak naléhavá.

„Kdo by mohl posvěcovat Boha, když je to on, kdo posvěcuje? Avšak povzbuzujíce se slovy: „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, jsem svatý“ (Lv 20,26), prosíme, abychom, když jsme byli posvěcení křtem, vytrvali v tom, čím jsme začali být. A prosíme o to každý den, protože se každý den dáváme svádět zlem, a proto se musíme očišťovat od svých hříchů posvěcováním, které neustále začíná... Uchylujeme se tedy k modlitbě, aby v nás tato svatost zůstala.“

2814 Na našem životě a zároveň na naší modlitbě závisí, zda je jeho jméno posvěcováno mezi národy:

„Prosíme Boha, aby posvěcoval své jméno, protože svatostí spasí a posvětí celé stvoření... Jde o jméno, které dává spásu ztracenému světu, avšak prosíme, aby toto jeho jméno bylo v nás posvěcováno naším životem. Vždyť žijeme-li dobře, Boží jméno je velebeno, žijeme-li špatně, Boží jméno je zahrnováno rouháním, jak říká apoštol: „Vždyť vaší vinou se o Bohu mluví mezi pohany rouhavě“ (Řím 2,24). My se tedy modlíme, abychom si zasloužili být svatí, jako je svaté jméno našeho Boha.“

„Když říkáme „Posvěť se jméno tvé“, prosíme, aby bylo posvěcováno v nás, kteří jsme v něm, ale i ve druhých, kteří se ještě neotevřeli Boží milosti; abychom byli zajedno s přikázáním, které nám ukládá modlit se za všechny, dokonce i za nepřátele. Právě proto neříkáme výslovně: Posvěť se tvé jméno „v nás“, protože prosíme, aby bylo posvěcováno ve všech lidech.“

2815 Tato první prosba, která obsahuje všechny ostatní, je jako následujících šest proseb vyslyšena skrze Kristovu modlitbu. Modlitba k našemu Otci je naší modlitbou, jestliže ji konáme „ve jménu“ Ježíše. Ježíš ve své velekněžské modlitbě prosí: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal“ (Jan 17,11).

II. „Přijď království tvé“

2816 V Novém zákoně lze slovo „basileia“ překládat jako královská hodnost (abstraktní výraz), království (konkrétní výraz) nebo kralování (výraz zachycující činnost). Boží království existovalo dříve než my; přiblížilo se ve vtěleném Slovu, je hlásáno celým evangeliem, přišlo v Kristově smrti a vzkříšení. Od Poslední večeře přichází Boží království v Eucharistii; je mezi námi. Boží království přijde ve slávě, až je Kristus odevzdá svému Otci.

„Je též možné, že Boží království znamená osobně Krista, na něhož se každý den obracíme se svými touhami, jehož příchod dychtíme uspíšit svým očekáváním. Jako je naším vzkříšením, neboť v něm vstaneme z mrtvých, tak může také být Božím královstvím, neboť v něm budeme kralovat.“

2817 Touto prosbou je „Marana tha“, volání Ducha a Nevěsty: „Přijď, Pane Ježíši.“

„I kdyby nám tato modlitba neuložila povinnost prosit o příchod království, museli bychom sami od sebe vyrazit tento výkřik a spěchat obejmout naši naději. Duše mučedníků pod oltářem vzývají Pána a volají velikým hlasem: „Pane svatý a věrný, kdy konečně vykonáš soud a potrestáš obyvatele země?“ (Zj 6,10). Jim se totiž musí dostat spravedlnosti na konci časů. Pane, urychli tedy příchod svého království!“

2818 V modlitbě Páně jde hlavně o konečný příchod Božího království s Kristovým návratem. Tato touha však neodvrací Církev od jejího poslání na tomto světě, ba naopak, více ji zavazuje. Vždyť po Letnicích je příchod Božího království dílem Pánova Ducha, který „dále koná ve světě jeho dílo, všechno naplňuje a posvěcuje“.

2819 „Boží království... spočívá ve spravedlnosti, pokoji a radosti, jaké dává Duch svatý“ (Řím 14,17). Poslední časy, v nichž žijeme, jsou dobou vylití Ducha svatého. Proto nastal rozhodující boj mezi „tělem“ a Duchem.

„Jen čisté srdce může říkat bez nejmenšího rozechvění: „Přijď království tvé.“ Je třeba projít Pavlovou školou, abychom řekli: „Hřích už dál nesmí vládnout v našem smrtelném těle“ (Řím 6,12). Ten, kdo se uchovává čistý v jednání, v myšlenkách a ve slovech, může říci Bohu: „Přijď tvé království!““

2820 Křesťané, vedeni Duchem svatým, musí rozlišovat mezi růstem Božího království a pokrokem kultury a společnosti, do níž jsou postaveni. Toto rozlišování není vydělováním se, protože povolání člověka k věčnému životu jeho úkol používat sil a prostředků, které dostal od Stvořitele, k zasazování se o spravedlnost a mír na tomto světě, nepotlačuje, ale ještě jej umocňuje.

2821 Tato modlitba je přednesena a vyslyšena v Ježíšově modlitbě, přítomné a účinné v Eucharistii; přináší své plody v novém životě podle blahoslavenství.

III. „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“

2822 To je vůle našeho Otce, „aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). „Je shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul“ (2 Petr 3,9). Jeho přikázání, které shrnuje všechna ostatní a ukazuje nám celou jeho vůli, zní: „Milujte se navzájem: jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34).

2823 „Seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil... že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který vše působí podle rozhodnutí své vůle“ (Ef 1,9-11). Vroucně prosíme, aby se uskutečnil tento milostivý úradek na zemi, jako se již uskutečnil na nebi.

2824 Otcova vůle byla dokonale a jednou provždy splněna v Kristu a skrze jeho lidskou vůli. Ježíš při svém příchodu na svět řekl: „Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli“ (Žid 10,7; Ž 40,7). Jen Ježíš může tvrdit: „Já stále konám to, co se mu líbí“ (Jan 8,29). Při modlitbě ve svém smrtelném zápasu bezvýhradně souhlasí s vůlí Otce: „Avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá“ (Lk 22,42). Proto se Ježíš „obětoval za naše hříchy... jak to chtěl Bůh, náš Otec“ (Gal 1,4). „A touto vůlí jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy“ (Žid 10,10).

2825 Ježíš, „ačkoliv to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti“ (Žid 5,8); tím spíše tak musíme činit my, tvorové a hříšníci, kteří jsme v něm byli přijati za syny. Prosíme našeho Otce, abychom spojili svou vůli s vůlí jeho Syna a tak splnili, co chce On, totiž jeho plán spásy pro život světa. Nejsme toho sice sami ze sebe schopni, ale spojeni s Ježíšem a s mocí Ducha svatého mu můžeme odevzdat svou vůli a rozhodnout se, že budeme volit vždy to, co vždy zvolil jeho Syn: dělat to, co se líbí Otci.

„Jestliže přilneme ke Kristu, můžeme se s ním stát jedním duchem, a tak splnit jeho vůli; tak se bude dokonale plnit jak na zemi, tak i na nebi.“

„Pohleďte, jak nás Ježíš Kristus učí, abychom byli pokorní, tím, že nám ukazuje, že naše ctnost nezávisí jen na našem úsilí, nýbrž i na Boží milosti. Přikazuje každému věřícímu, který se modlí, aby to dělal univerzálně, to je za celý svět. Vždyť neříká „buď vůle tvá“ ve mně nebo ve vás, nýbrž „na zemi, na celé zemi“, aby ze země byl odstraněn blud, vládla na ní pravda, byla zničena neřest, znovu rozkvétala ctnost a země aby nebyla jiná než nebe.“

2826 Prostřednictvím modlitby můžeme „rozeznat, co je vůle Boží“ (Řím 12,2), a dosáhnout „vytrvalosti“, abychom ji „vykonali“. Ježíš nás učí, že do nebeského království se nevstupuje slovy, nýbrž tím, že člověk činí „vůli jeho nebeského Otce“ (Mt 7,21).

2827 Kdo plní vůli Boha, tomu on naslouchá. Takovou má moc modlitba Církve ve jménu jejího Pána, především v Eucharistii; ta je přímluvným společenstvím s nejsvětější Matkou Boží a se všemi svatými, kteří byli „milí“ Bohu, protože nechtěli nic jiného než jeho vůli.

„Aniž bychom se prohřešili proti pravdě, můžeme dát slovům „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ tento význam: buď vůle tvá v Církvi, jako v našem Pánu, Ježíši Kristu, buď v Nevěstě, která mu byla zasnoubena, jako v Ženichovi, který splnil Otcovu vůli.“

IV. „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“

2828 „Dej nám.“ Krásná je důvěra, s jakou děti všechno očekávají od svého Otce. On „dává vycházet svému slunci svítit pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým“ (Mt 5,45) a všem živým dává „obživu v pravý čas“ (Ž 104,27). Ježíš nás učí této prosbě, která ve skutečnosti oslavuje našeho Otce, protože uznává, jak je nade vše dobrý.

2829 „Dej nám“ je také výrazem smlouvy: my jsme jeho a on je náš, pro nás. Slovo „náš“ ho však uznává také jako Otce všech lidí, a proto jej prosíme za všechny v solidaritě s jejich potřebami a s jejich utrpením.

2830 „Náš chléb.“ Otec, který nám dává život, nám nemůže nedávat potravu nezbytnou pro život, všechna „náležitá“ dobra, hmotná i duchovní. V horském kázání Ježíš zdůrazňuje tuto dětinnou důvěru, která spolupracuje s prozřetelností našeho Otce. Nenavádí nás k pasivitě, ale chce nás zbavit všeho shonu a všech starostí. Taková je dětinná odevzdanost Božích dětí.

„Těm, kteří hledají Boží království a jeho spravedlnost, slibuje, že jim všechno ostatní přidá. Ve skutečnosti všechno patří Bohu a nic nechybí člověku, který vlastní Boha, jestliže on sám nechybí Bohu.“

2831 Skutečnost, že existují lidé, kteří mají hlad pro nedostatek chleba, odhaluje jinou hlubinu této prosby. Drama hladu ve světě volá křesťany, kteří se modlí v pravdě, k účinné odpovědnosti vůči jejich bratřím, jak v osobním jednání, tak v solidaritě s lidskou rodinou. Tato prosba modlitby Páně nemůže být oddělována od podobenství o chudém Lazarovi a posledním soudu.

2832 Jako kvas v těstě, tak musí novost království „prokvasit“ zemi Kristovým Duchem. To se musí projevit obnovením spravedlnosti v osobních, společenských, hospodářských a mezinárodních vztazích, nikdy se nesmí zapomínat, že spravedlivé struktury neexistují bez lidí, kteří chtějí být spravedliví.

2833 Jde o „náš“ chléb, „jeden“ pro „mnohé“. Chudoba blahoslavenství je ctností, která nás učí dělit se: vyzývá k tomu, aby se hmotná i duchovní dobra sdílela a rozdělovala ne z donucení, nýbrž z lásky, aby přebytek jedněch léčil nouzi druhých.

2834 „Modli se a pracuj.“ „Máme se modlit, jako by všechno záviselo na Bohu, a jednat, jako by všechno záviselo na nás.“ I když jsme vykonali svou práci, pokrm zůstává darem našeho Otce; je správné prosit ho o něj a děkovat mu. Toto je smysl požehnání stolu (modlitby před jídlem a po něm) v křesťanské rodině.

2835 Tato prosba a odpovědnost, ke které zavazuje, platí i pro jiný hlad, jímž lidé trpí: „Člověk nežije pouze chlebem, ale... vším, co vychází z Hospodinových úst“ (Dt 8,3), jeho slovem a jeho dechem. Křesťané mají mobilizovat všechno své úsilí, „aby hlásali evangelium chudým“. Na zemi je hlad, „ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení Hospodinova slova“ (Am 8,11). Proto se specificky křesťanský smysl této čtvrté prosby týká chleba života: Božího slova, které se přijímá ve víře, Těla Kristova, které se přijímá v Eucharistii.

2836 „Dnes“ je také výrazem důvěry. Učí nás tomu Pán, to nemohla vymyslet naše domýšlivost. Protože se jedná především o jeho slovo a tělo jeho Syna, není toto „dnes“ jen z našeho smrtelného času: je to „dnes“ Boha:

„Přijímáš-li chléb každý den, je pro tebe každý den toto „dnes.“ Je-li dnes Kristus tvůj, každý den pro tebe vstává z mrtvých. Jak? „Ty jsi můj syn. Já jsem tě dnes zplodil“ (Ž 2,7). Dnes je, když Kristus vstává z mrtvých.“

2837 „Vezdejší“ (tohoto dne, každodenní). Toto slovo, „epiousios“, je užito v Novém zákoně pouze na tomto místě. Ve smyslu časového určení je to určité pedagogické opakování slova „dnes“, aby v nás upevňovalo „bezvýhradnou“ důvěru. V kvalitativním slova smyslu znamená „nezbytné pro život“, a v širším slova smyslu „každé dobro“, jež dostačuje k tomu, aby se člověk uživil. Vzato doslovně [épiousios: „nadpodstatný“] označuje toto slovo přímo chléb života, Kristovo Tělo, „lék nesmrtelnosti“, bez něhož nemáme v sobě život. Konečně, je zřejmý jeho nebeský smysl, je-li spojeno s předešlým: „Tento den“ je den Páně, den královské hostiny, předjímané v Eucharistii, která je již okoušením království, které přichází. Proto se sluší, aby se eucharistická oběť slavila „každý den“.

„Eucharistie je naším každodenním chlebem... Vlastní silou tohoto božského pokrmu je, že vytváří jednotu: spojuje nás s Tělem Kristovým a činí z nás jeho údy, abychom se stali tím, co přijímáme… ale také ve čtení, která posloucháte denně v kostele, v hymnech, které se zpívají a které zpíváte, je tento chléb. To vše je nezbytné pro naše pozemské putování.“

„Nebeský Otec nás vybízí, abychom prosili jako nebeské děti o nebeský chléb. Kristus „sám je chléb zasetý do Panny, vykvašený v těle, prohnětený utrpením, upečený v peci hrobu, uchovávaný v Církvi, přinášený na oltáře, poskytovaný každý den věřícím jako nebeský pokrm“.“

V. „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“

2838 Tato prosba je překvapující. Kdyby ji tvořila jen první část věty – „Odpusť nám naše viny“ – mohla by být implicitně zahrnuta do tří prvních proseb modlitby Páně, protože Kristova oběť je „na odpuštění hříchů“. Avšak podle druhé části věty bude naše prosba vyslyšena jen tehdy, jestliže jsme my napřed odpověděli na jeden požadavek. Naše prosba se obrací do budoucnosti, naše odpověď jí musela předcházet; spojuje je jedno slovo: „jako“.

„ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY...“

2839 Začali jsme se modlit k našemu Otci s odvážnou důvěrou. V prosbě o posvěcení jeho jména jsme jej prosili, abychom byli stále víc posvěcováni. Avšak, ačkoliv jsme oděni křestním šatem, nepřestáváme hřešit a vzdalovat se od Boha. Nyní se k němu vracíme touto novou prosbou jako marnotratný syna vyznáváme před ním, že jsme hříšníci, jako to učinil celník. Naše prosba začíná „vyznáním“, kterým zároveň vyznáváme svou ubohost i jeho milosrdenství. Naše naděje je jistá, protože v jeho Synu „máme vykoupení a odpuštění hříchů“ (Kol 1,14; Ef 1,7). Účinné a nepochybné znamení jeho odpuštění nacházíme ve svátostech jeho Církve.

2840 Je hrozné, že tento proud milosrdenství proniknout do našeho srdce proniknout, jestliže jsme neodpustili tomu, kdo nás urazil. Láska, jako Kristovo tělo, je nerozdělitelná: nemůžeme milovat Boha, kterého nevidíme, jestliže nemilujeme bratra nebo sestru, které vidíme. Odmítneme-li odpustit našim bratřím a sestrám, naše srdce se uzavře a jeho tvrdost je učiní nepropustným pro milosrdnou lásku Otce; vyznáním hříchů se naše srdce však otevírá jeho milosti.

2841 Tato prosba je tak důležitá, že se k ní jako k jediné Pán vrací a vysvětluje ji v horském kázání. Člověku sice není možné tento ústřední požadavek tajemství smlouvy vyplnit, ale „u Boha je všechno možné“.

„...JAKO I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM“

2842 Toto „jako“ není v Ježíšově učení jediné: „Buďte dokonalí „jako“ je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). „Buďte milosrdní „jako“ je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36); „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: „jak“ jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34). Není možné zachovávat Pánovo přikázání, jedná-li se pouze o vnější napodobování božského vzoru. Jde však o živou, „z hlubin srdce“ pramenící účast na svatosti, na milosrdenství, na lásce našeho Boha. Pouze Duch, který je naším životem, může způsobit, abychom měli totéž smýšlení, jako měl Kristus Ježíš. Jednota odpuštění se tak stává možnou, když si navzájem „odpouštíme, „jako“ Bůh odpustil nám v Kristu“ (Ef 4,32).

2843 Tak se Pánova slova o odpuštění, tato láska, která miluje až do krajnosti, stávají životem. Podobenství o nemilosrdném služebníku, jímž vrcholí Pánovo učení o církevním společenství, končí těmito slovy: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ Vždyť právě tam, „v hlubině srdce“, se všechno svazuje a rozvazuje. Není v naší moci necítit více urážku a zapomenout na ni; avšak srdce, které se nabídne Duchu svatému, promění ránu v soucit a očistí paměť tím, že přemění urážku na přímluvu.

2844 Křesťanská modlitba jde až k odpuštění nepřátelům. Proměňuje učedníka tím, že ho připodobňuje jeho Mistru. Odpuštění je vyvrcholení křesťanské modlitby; člověk nemůže přijmout dar modlitby, leč že jeho srdce je v souladu s božským soucitem. Odpuštění také svědčí o tom, že láska je v našem světě mocnější než hřích. Mučedníci minulých staletí i současní vydávají toto svědectví o Ježíšovi. Odpuštění je základní podmínkou smíření Božích dětí s jejich Otcem a lidí navzájem.

2845 Toto svou podstatou božské odpuštění nemá hranici ani míru. Jde-li o urážky (o „hříchy“ podle Lk 11,4 nebo o „viny“ podle Mt 6,12), jsme ve skutečnosti vždy dlužníci: „Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku“ (Řím 13,8). Společenství Nejsvětější Trojice je pramenem a měřítkem pravdy každého vztahu. Prožíváme to v modlitbě, zvláště v Eucharistii:

„Bůh nepřijímá oběť těch, kteří rozdmýchávají rozdělení; říká jim, aby nechali oběť na oltáři a nejprve se šli smířit se svými bratry. Bůh chce, abychom ho usmiřovali modlitbami, které stoupají ze srdcí naplněných pokojem. Co nejvíce Boha zavazuje je náš pokoj, naše svornost, jednota celého lidu věřících v Otci, v Synu a v Duchu svatém.“

VI. „Neuveď nás v pokušení“

2846 Tato prosba jde ke kořenu předešlé, protože naše hříchy jsou plodem souhlasu s pokušením. Prosíme našeho Otce, aby nás do něho „neuváděl“. Přeložit jedním slovem řecký výraz je obtížné: znamená „nepřipustit vstup do“, „nenechat podlehnout pokušení“. „(Jako) je nemožné, aby byl Bůh pokoušen ke zlému: (tak ani) on sám nikoho nepokouší“ (Jak 1,13); naopak chce nás od pokušení osvobodit. Prosíme ho, ať nepřipustí, že bychom se vydali cestou, která vede ke hříchu. Svádíme boj „mezi tělem a Duchem“. Tato prosba naléhavě prosí o Ducha rozlišování a síly.

2847 Duch svatý nás vede k rozlišování mezi zkouškou, nutnou k růstu vnitřního člověka, aby se prokázala „osvědčenost“ (Řím 5,3-5) v ctnosti, a mezi pokušením, které vede ke hříchu a ke smrti. Je také třeba rozlišovat mezi „pokušením“ a „svolením“ k pokušení. Rozlišování konečně odhaluje prolhanost pokušení: zdá se, že to, co nám nabízí, je „dobré, lákavé pro oči a žádoucí“ (Gn 3,6), zatímco ve skutečnosti je jeho plodem smrt.

„Bůh nechce člověka nutit k dobru: chce svobodné bytosti... Pokušení je k něčemu užitečné. Nikdo kromě Boha neví, co naše duše od Boha dostala; dokonce ani my si to neuvědomujeme. Pokušení to odhaluje, aby nás učilo poznávat se, a tak na vlastní oči objevit svou ubohost, a aby nás přinutilo děkovat za všechno dobré, co nám pokušení odhalilo.“

2848 „Nevejít do pokušení“, to zahrnuje rozhodnutí srdce: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce... Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Mt 6,21.24). „Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!“ (Gal 5,25). V tomto „souhlasu“ daném Duchu svatému nám Otec dává sílu. „Zkoušky, které na vás přišly, jsou úměrné lidským silám. A Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet“ (1 Kor 10,13).

2849 Takový boj a takové vítězství jsou možné jen v modlitbě. Právě modlitbou Ježíš vítězil nad pokušitelem hned od počátku a v posledním boji své smrtelné úzkosti. Kristus nás v této prosbě Otčenáše zapojuje do svého boje a do svého smrtelného zápasu. Ve spojení se svou bdělostí nás naléhavě vyzývá k bdělosti srdce. Bdělost je „ochrana “ a Ježíš prosí Otce, aby nás zachoval v jeho jménu. Duch svatý se snaž uto bdělost v nás stále probouzet. Tato prosba nabývá svého dramatického významu ve vztahu ke konečnému pokušení našeho pozemského boje; naléhavě prosí o vytrvání až do konce. „Hle, přicházím jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí“ (Zj 16,15).

VII. „Ale zbav nás od zlého“

2850 Poslední prosba Otčenáše je také v Ježíšově modlitbě: „Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od zlého“ (Jan 17,15). Týká se každého z nás osobně; ale jsme to vždycky „my“, kdo se modlíme ve společenství celé Církve za osvobození celé lidské rodiny. Modlitba Páně nás neustále otevírá rozměrům ekonomie spásy. Naše vzájemná zapletenost do hříchu a smrti se stává solidaritou v Kristově Těle, ve „společenství svatých“.

2851 Zlo v této prosbě není něco abstraktního; naopak označuje osobu satana, zhoubce, anděla, který se protiví Bohu. „Ďábel“ [„dia-bolos“] je ten, který „chce překážet“ Božímu radku a jeho „dílu spásy“ dovršenému Kristem.

2852 „Vrah od počátku“, „lhář a otec lži“ (Jan 8,44), „satan, svůdce celé země“ (Zj 12,9) je ten, skrze něhož přišel na svět hřích a smrt a po jehož konečné porážce bude celý vesmír osvobozen „z hříchu a smrti“. „Víme, že žádný, kdo se narodil z Boha, nežije ve hříchu, neboť Syn Boží ho chrání a zlý duch na něho nevloží ruku. Víme, že jsme z Boha, ale celý svět má v moci zlý duch“ (1 Jan 5,18-19).

„Pán, který smazal hřích a odpustil vaše viny, je s to chránit vás a střežit proti nástrahám ďábla, který proti vám bojuje, aby vás nepřekvapil nepřítel, který obyčejně zplodí vinu. Kdo se však svěří Bohu, ten se nebojí ďábla. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?““ (Řím 8,31).

2853 Vítězství nad „vládcem světa“ (Jan 14,30) bylo dosaženo jednou provždy v hodině, v níž se Ježíš dobrovolně vydal na smrt, aby nám dal svůj život. To je soud nad tímto světem a vládce tohoto světa je „vypuzen ven“ (Jan 12,31). „Začal pronásledovat Ženu“, ale nemá nad ní žádnou moc: nová Eva, „plná milosti“ Ducha svatého, je osvobozena od hříchu a od porušení smrti (neposkvrněné početí a nanebevzetí Matky Boží, Marie vždy panny). „Tu se had na Ženu rozlítil a odešel, aby vedl válku proti ostatním z jejího potomstva“ (Zj 12,17). A proto Duch a Církev prosí: „Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,17.20): jeho příchod nás totiž osvobodí od zlého.

2854 Když prosíme, abychom byli osvobozeni od zlého, modlíme se zároveň o to, abychom byli zbaveni všeho současného, minulého i budoucího zla, jehož je ďábel původcem a podněcovatelem. V této poslední prosbě Církev přednáší Otci všechnu bídu světa. Církev zároveň s osvobozením od všeho zla, jež doléhá na lidstvo, naléhavě prosí o cenný dar míru a o milost vytrvalého čekání na Kristův návrat. Když se takto modlí, předjímá v pokoře víry sjednocení všech a všeho (rekapitulaci) v tom, který má „klíče od smrti a podsvětí“ (Zj 1,18), „ten, který je, a který byl a který přijde, Vševládný“ (Zj 1,8):

„Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír. Smiluj se nad námi a pomoz nám: Ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista.“

ZÁVĚREČNÁ DOXOLOGIE

2855 Závěrečná doxologie „neboť tvé je království i moc i sláva“ přejímá a znovu do sebe uzavírá první tři prosby Otčenáše: oslavu jeho jména, příchod jeho království a moc jeho spásné vůle. Avšak toto opakování má nyní formu klanění a díkůvzdání jako v nebeské liturgii. Vládce tohoto světa si tyto tři tituly království, moci a slávy lživě přivlastňoval; Kristus Pán je navrátí svému Otci a našemu Otci, až mu odevzdá království, když bude definitivně dovrší tajemství spásy a Bůh bude všechno ve všem.

2856 „Na konci modlitby říkáš Amen a tímto Amen, jež znamená „staň se“, stvrzuješ, co je v modlitbě, které nás naučil Bůh.“

Souhrn

2857 V modlitbě „Otče náš“ je předmětem prvních tří proseb Otcova sláva, posvěcování jeho jména, příchod Království a plnění jeho božské vůle. Čtyři další prosby mu přednášejí naše přání týkající se našeho života: abychom měli dost pokrmu, byli uzdraveni z hříchu, a vztahují se na náš boj za vítězství dobra nad zlem.

2858 Když prosíme: „Posvěť se jméno tvé“, vstupujeme do Božího úradku. Jeho jméno, které bylo nejdříve zjeveno Mojžíšovi a pak v Ježíšovi, má být posvěcováno skrze nás a v nás, jakož i v každém národě a v každém člověku.

2859 Druhou prosbou má Církev na mysli hlavně návrat k Otci a konečný příchod Božího království. Prosí také za růst Božího království v „dnešku“ našeho života.

2860 Ve třetí prosbě se modlíme k našemu Otci, aby sjednotil naši vůli s vůlí svého Syna, aby se v životě světa dokonal jeho plán spásy.

2861 Čtvrtou prosbou „Dej nám“ vyjadřujeme ve společenství s našimi bratry dětinnou důvěru k našemu nebeskému Otci. „Chléb náš“ označuje pozemský pokrm, nutný k životu nás všech, ale znamená také chléb života: „Boží slovo a Kristovo tělo.“ Dostáváme jej v „dnes“ od Boha jako nenahraditelný (nad)podstatný pokrm hostiny v Božím království, kterou předjímá Eucharistie.

2862 Pátá prosba úpěnlivě prosí o Boží milosrdenství za naše urážky; milosrdenství však nemůže proniknout do našeho srdce, jestliže jsme nedokázali odpustit podle Kristova příkladu a s jeho pomocí svým nepřátelům.

2863 Když říkáme „Neuveď nás v pokušení“, prosíme Boha, aby nepřipustil, abychom se vydali cestou, která vede ke hříchu. Tato prosba naléhavě prosí o Ducha rozlišování a síly a pokorně žádá o milost bdělosti a vytrvání až do konce.

2864 V poslední prosbě „Ale zbav nás od zlého“ křesťan spolu s Církví prosí Boha, aby zjevil vítězství, kterého již dosáhl Kristus nad „ světa“, nad satanem, andělem, který se vládcem tohoto osobně staví na odpor proti Bohu a jeho plánu spásy.

2865 Závěrečným „Amen“ vyjadřujeme své „fiat“ k sedmi prosbám: „Tak se staň.“

Obsah: "Katechismus Katolické Církve"

Stažení: "Katechismus Katolické Církve"

Zdroj: web.katolik.cz

Top

Doporučit tuto stránku příteli!